Jak byste zhodnotil politiku KS Iráku, která kvůli ministerskému postu i jiným
trafikám byla s okupací země Američany a jejich spojenci v podstatě do značné
míry smířlivá?Předně bych opravil, že se nejednalo o politiku celé komunistické strany, ale jen vedení KS. Iráčtí komunisté byli od začátku proti okupaci. Ukázalo se, že politika vedení KS nebyla v zájmu ani strany, ani iráckého lidu. To se ale muselo nějak projevit, a tak můžeme konstatovat, že vedení KS je dnes izolováno, národ je ignoruje. Ale nejen národ. Kvůli de facto proamerickým postojům vedení opustila KS Iráku spousta členů, další si vytvářejí frakce či vlastní skupiny mimo KS. Všichni se shodují v tom, že vedení KS Iráku nedělalo správnou politiku už před okupací.
Tomu moc nerozumím. Jak se to projevovalo?
Bylo to prosté. Vedení KS Iráku podporovalo tehdy sankce proti vlastní zemi. Sankce je nutné chápat jako způsob tlaku nikoli proti režimu, ale proti iráckému lidu - na ten dopadaly nejvíce. Ale nešlo jen o sankce. Skutečně existovalo minimálně nepřímé spojení mezi některými představiteli vedení KS a americkou stranou už před zahájením invaze, tihle lidé se dokonce přikláněli k válce proti Iráku, a to všechno jen proto, aby byl odstraněn Saddámův režim.
Právě díky tomu se po zahájení okupace do tzv. dočasné rady pod vedením amerického guvernéra Paula Bremera mohli dostat i zástupci vedení KS. Nic jim nevadilo, že tento kurz je proti zájmům národa a v rozporu s historickými tradicemi Iráku i komunistického hnutí.
Nicméně je pravda, že Husajnův režim se s komunisty v Iráku příliš nemazlil. Naopak!
Dejme tomu, ale ani to nemůže obhájit skutečnost, že se někdo odhodlá postavit po bok agresora. Zvlášť když každému muselo být dopředu jasné, že ten agresor nepřichází do země proto, aby odstranil Saddámův režim, ale má úplně jiné ambice, související s plánem ovládnutí tzv. Velkého středního východu. Irák je jen začátek. Budoucnost jasně potvrdí, že Američanům opravdu nejde o svobodu a demokracii.
Často používám jako příklad otázku ostrovů Falklandy. Když je Argentina chtěla vrátit, tak KS Argentiny, přestože byla pod velkým tlakem až terorem tehdejší vojenské junty, vydala prohlášení, že je připravena bojovat po boku vlády proti britským vojskům. Podobných příkladů by šlo najít víc. To znamená, že si nemůžete hrát na ublíženého proti jednomu režimu, byť by vám škodil, a byť by řadu vašich lidí zabíjel. Přednost musí dostat zájmy celého národa a vlasti jako takové, ale i celé oblasti. Nikoli úzké zájmy vlastní. A tyto výzvy vedení KS Iráku nechtělo poslouchat a celá KS proto dopadla, jak dopadla.
To je to až tak zlé?
Podívejte se na poslední volby - komunistická strana nezískala ani 60 000 hlasů. Jeden poslanecký mandát se dává za každých 30 000 hlasů. A ačkoli KS nedostala ani 60 tisíc, poslance má dva... Ten druhý mandát je zkrátka dar od okupantů za vzornou spolupráci.
Američané měli zájem na přítomnosti komunistů v iráckých poslaneckých lavicích?
Jistě. A to hned ze dvou důvodů. Jednak to skutečně byla forma poděkování za loajalitu, a pak tím také mohou Američané dobře klamat veřejnost a říkat: Podívejte, jací jsme demokrati, i komunisté jsou dneska v parlamentu a nám to nevadí. Dokladem toho, že cosi není s vedením KS v pořádku, je i fakt, že zatímco vazby irácké reprezentace a okupantů se stále oslabují (ta vstřícnost obecně už není taková, jako byla za Alávího), vedení KS Iráku zůstává zabetonované ve svých pozicích a neustále podlézá.
Co říkáte výsledku nedávného hlasování - čili přijetí irácké ústavy?
Považuji ho za frašku, nikoli za výsledek skutečně vypovídající o náladách v irácké společnosti. Vždyť kostra čerstvě přijaté ústavy byla přijata Bremerovým týmem tzv. expertů jinde než v Iráku a navíc už před agresí v březnu 2003. Američané sice mluví o jednotě, ale v reálu jim vadí šíitská většina v parlamentu (a s ní hrozba ideového sjednocení s Íránem) a jsou ochotni proti tomu, když to bude nutné, rozpoutat třeba i občanskou válku. To sice není aktuální, zatím se daří rozbíjet jednotu šíitů díky kolaborantům formátu Ahmada Šalabího, ale Američané se neštítí ničeho. Pro ně je důležité, aby i nadále zcela rozhodovali o tom, co se v Iráku stane a co ne. Zatím se jim to skutečně daří. Veškerá velká politika je odrazem jejich zájmů.
Znamená to, že nadcházející volby 15. prosince mohou být také zmanipulované či minimálně Američany nějak výrazně ovlivněné?
Diktátorská pozice USA směrem k chodu věcí v Iráku je tak zřetelná, že nelze vyloučit ani to. Jsem přesvědčen, že USA se na takovou variantu připravují.
Takže i když víme, že irácký lid pod vlivem USA není, nemusí to být nic platné?!
Přesně tak. Nechci být skeptický, ale vše tomu nasvědčuje. A na této vlně se bohužel veze i vedení KS Iráku, které se spojilo s premiérem Ajádem Alávím. A my víme, kdo je to Aláví. To je americký muž číslo jedna v Iráku!
Je tedy vůbec alespoň nějaká šance, že se cokoli změní? Že zvítězí zájmy skutečné většiny, ať už uvnitř KS Iráku, tak v Iráku jako takovém?
Drtivá většina komunistů neuznává většinu současného vedení. Většinu říkám proto, že i v tom vedení je několik lidí, kteří nehodlají dál přihlížet kolaboraci, bylo by nespravedlivé házet všechny do jednoho pytle - jakkoli všichni jsou samozřejmě za dosavadní kurz zodpovědní. V současné době usilujeme o spojení na silné bázi především uvnitř Iráku, kde v rámci komunistického hnutí sílí hlasy po odvolání prvního tajemníka, ale i Mufída al-Džazajrího, zkrátka všech těch, kteří klapky z očí dosud nesundali. Kteří pořád dokola jedou v duchu nepřítelem číslo jedna jsou teroristé. Nikoli okupanti, ale teroristé. Ale kdo jsou to ti teroristé? A kdo reprezentuje skutečný odboj? Pro Američany a jejich poskoky tam není rozdíl. Teroristy jsou všichni, kdo se staví proti okupantům. USA razí podivnou demokracii: Říkejte si, co chcete, pište si, co chcete, ale opovažte se proti nám organizovat jakékoli operace. Ve skutečnosti je to prosté. Odbojáři by nikdy neútočili do vlastních řad, proti ostatním Iráčanům. Kdo tedy řídí ty opravdové teroristické skupiny - fundamentalisty? Odpovězte si sám.
Američané...
Přesně. Američané a někteří jejich spojenci, i určité skupiny ze sousedních arabských zemí, které mají zájem na ovládnutí Iráku. Všechny tyto elementy. Opravdový odboj pracuje rozdělen takticky v různých oblastech Iráku.
Ale je pak šance na jeho sjednocení? Na vítězství u zeleného stolu - diplomatickou cestou?
Musí být. Jestliže odboj pracuje rozdělen, neznamená to, že nemá jednotné vedení. Ale k vítězství vede jen postupná cesta. To víte, že kontakty na diplomaty a sympatizanty v zahraničí, v ilegalitě, irácký odboj má a pracuje i po této linii. Už proto, že podle mého názoru řešení situace v Iráku musí mít mezinárodní charakter. Musí se spojit ostatní velmoci a v rámci Rady bezpečnosti OSN prosadit skutečnou samostatnost Iráku - bez nadstandardního vlivu USA. Jistěže jednotný odboj je základ. Ale bez mezinárodní záštity uspět nemůže.