Rozhovor s Mufídem Cotaichem, členem politbyra Libanonské KS: Sýrii by v Libanonu chtěly vystřídat USA

Mufíd Cotaiche, šéf oddělení mezinárodních vztahů Libanonské KS, ve svém vystoupení na  mezinárodní konferenci komunistických a levicových stran k 60. výročí osvobození v Praze vyjádřil na jedné straně potěšení, zároveň však ale velkou míru odpovědnosti,protože byl jediným zástupcem zemí Blízkého a Středního východu na jednání. Zaměřil se proto i na problémy kolem izraelsko-palestinského konfliktu. Než jsme přešli k této vděčné otázce, nemohli jsme podrobně nerozebrat aktuální žhavou politickou situaci v Libanonu.

Jak hodnotíte situaci ve vaší zemi po zabití expremiéra Rafíka Harírího?

K tomu je třeba malinko zabrousit ještě do situace před jeho smrtí. Protože jeho zabití se událo ve velmi napjaté situaci. Zhruba před rokem Syřané prosazovali prodloužení funkčního období prezidenta Libanonu, Američané a Francouzi přes RB OSN prosadili rezoluci č. 1559 požadující stažení syrských vojsk z Libanonu, zabrání zbraní Hizballáhu a palestinským běžencům a zákaz ústavní změny ohledně prodloužení funkčního období prezidenta Libanonu.

Kdo měl tedy největší zájem na Harírího smrti?

To není tak lehké konstatovat. Na stole je obvinění vůči Sýrii, ale to z celé řady důvodů není příliš pravděpodobná varianta. Druhá verze tvrdí, že za atentátem stáli spolu Američané a Izraelci, protože Harírí v průběhu 13 let nedokázal realizovat to, co slíbil. Proto bylo třeba se ho zbavit. Také to mohli být Američané a Izraelci prostřednictvím některých povolných syrských skupinek.

Většina Libanonců konkrétně někoho podezírá? Ke které verzi se přiklání?

Libanon je rozdělen napolovic. Opozice obviňuje Syřany, prosyrské obyvatelstvo zase obviňuje Američany a Izraelce. Z logiky věci lze konstatovat, že největší zájem na jeho likvidaci měla nespokojená proamerická opozice. A nyní, po zabití, se všechny karty zpřeházely. Tak, aby došlo k rozpůlení země.

Tak malé?!

Tak malé země. Schválně, kolik lidí jste schopni zmobilizovat na nějakou větší demonstraci u vás v ČR?

Maximálně 50 000.

Prosím? 50 000? Tak u nás opozice dostala na náměstí milion lidí a krátce poté prosyrské síly rovněž milion!

I z toho je vidět, že se snaha zemi rozpůlit už prakticky podařila. My jako komunistická strana jsme se rozhodli zůstat vně obou těchto proudů, zachránili jsme si tak svou nezávislou linii, protože toto rozdělení nepovažujeme za správné, naopak je ubíjející, ničemu nepomáhá a ani na jedné straně přitom není pravda, protože oba proudy si události vykládají pro své ovečky po svém. Jedni viděli jako hlavní příčinu všeho zla syrskou přítomnost v zemi, druzí zase americký nástup. Nikdo z nich ale už neříká, proč Syřané vstoupili do Libanonu. Proč Izraelci, proč Američané, proč Francouzi? Proč je v zemi konfesionální struktura? To jest boj konfesí? Každá z konfesí může získat výhody jen na úkor té druhé. Proto se příznivci každé z nich nějakým způsobem přimykají k zahraničí. Muslim se obrací k Sýrii, křesťan k Izraeli, Francii nebo Americe. My říkáme, že Libanon nepotřebuje žádné ovlivňování zvenčí. Je třeba uchránit si nezávislost, suverenitu, ale jen libanonskými silami. Tento systém uvažování je prostě třeba vyvrátit. V Libanonu máme občany jako všude jinde, ne členy jednotlivých náboženských proudů. Konfesionální charakter politického systému - tedy podle náboženské víry - musí být změněn stůj co stůj!

Ale jak?

Přesvědčováním. Přece není možné ve 21. století mít volební zákon založený na konfesionálním systému. Aby si v malých okresech lidé nesměli vybrat Libanonce jako takového, ale buď jen šíitu, nebo jen maronitu či sunitu. Ale lidem tohle nevadí. Radši uvažují sektářsky, než aby nám pomohli realizovat politickou reorganizaci systému.

Zmínil jste, že se snažíte držet stranou obou proudů. Ale co takhle najít si mezi nimi menší zlo? Není to aspoň pro první fázi řešením?

Jistě, z tohoto hlediska jsme samozřejmě na straně Sýrie, byť svým odchodem ztratila minimálně 50 % svého vlivu na dění v naší zemi. Což v situaci, kdy Sýrie, Saúdská Arábie a Egypt usilují o přibrzdění zvětšujícího se amerického vlivu v regionu, není asi nejšťastnější. Náš nový premiér se ale zase hlásí k prosyrské skupině, je přítelem Bašára Asada, se kterým studoval a i dříve už spolupracoval. Cenné je, že i někteří původně opoziční činitelé pochopili, o co ve skutečnosti jde Američanům, že chtěli prosadit svého prezidenta - poskoka. A tak pomáhají hledat vlastenecké kompromisy. Všechno ale rozřeší až parlamentní volby, které, jak doufáme - a také se o to snažíme -, budou založeny na proporcionálním systému, nikoli na systému vítěz bere vše...

Jak se tedy díváte na celkové působení Syřanů ve vaší zemi?

V roce 1989 bylo přijato rozhodnutí, že Sýrie v průběhu dvou až tří let z Libanonu odejde. Spolu s tím mělo dojít k politické reorganizaci. Syřané se neodhodlali ani k jednomu. Dokonce se naopak dohodli s opozicí ve smyslu: neprotestujte proti naší přítomnosti v Libanonu a my vás nebudeme nutit do politických změn na občanském principu. Na druhou stranu Syřanům nelze upřít, že nám pomohli v mnohém - nejprve s osvobozením našeho území, no a potom také v ekonomice, výstavbě a dalších oblastech. Ale o to více se jim pak u nás zalíbilo (úsměv)...

Pojďme ještě za hranice vaší země. Jak se díváte na možné mírové řešení izraelsko-palestinského konfliktu s tím, že Palestinci se konečně dočkají toho, na co mají legitimní právo, tj. vlastního státu?

Jediná šance na úspěch, na spravedlivé řešení konfliktu a následné mírové uspořádání spočívá v odstoupení izraelského premiéra Šarona. Dokud bude on předsedou vlády, dokud v Izraeli nezvítězí demokratické síly, mír nebude! Palestinci nemohou skončit s intifádou, pokud nebudou naplněna jejich práva - to je prostě nemyslitelné. Všechny progresivní síly v Evropě i na Blízkém východě musí v tomto duchu proti Izraeli postupovat. A legitimnost palestinských národních požadavků musejí pochopit izraelští občané, jinak šance není. Dneska už nikdo na Blízkém východě nevolá po zničení Izraele. Tento stát existuje, několik arabských zemí už s ním vešlo v diplomatické styky, ale bohužel bez odpovídající reakce ze strany Izraele se nikam nepohneme.