Frakce Rudé armády /RAF/

  Kořeny RAF sahají do druhé poloviny šedesátých let 20. století, do období studentského hnutí. Mladí lidé se tehdy bouřili ve Spojených státech, Francii, Mexiku a v dalších zemích, také ve Spolkové republice. Pro jejich protesty lze nalézt několik společných jmenovatelů: obliba levicových idejí, nesouhlas s válkou ve Vietnamu, revolta proti establishmentu a fascinace bojem za nezávislost v zemích třetího světa, stejně jako myšlenkou revoluce.
  Situace v Německu byla specifická především nacistickou minulostí. Fakt, že dvě desetiletí po skončení druhé světové války zastávali mnozí bývalí funkcionáři NSDAP posty v politice, justici, hospodářství a především ve školství, vyvolával u vysokoškolských studentů ostré protesty. Mnohé z názorů a požadavků studentů nacházely odezvu v široké veřejnosti. To lze říci také o rané fázi RAF, kdy existoval tedy poměrně široký okruh sympatizantů ochotných poskytnout jim podporu.
  Jakýsi přechod mezi nenásilnými studentskými demonstracemi a pozdějšími teroristickými činy Frakce Rudé armády představoval žhářský útok na dva obchodní domy ve Frankfurtu nad Mohanem 2. dubna 1968. Za atentátem, při kterém nebyl nikdo zraněn, stáli Andreas Baader, Gudrun Ensslinová, Thorwald Proll a Horst Söhnlein. Ensslinová později útok odůvodnila slovy: Udělali jsme to na protest proti lhostejnosti, s níž lidé přistupovali k válce ve Vietnamu. V soudním procesu byli žháři odsouzeni ke třem rokům vězení, po necelém roce však byli předčasně propuštěni.
  O celý případ se intenzivně zajímala respektovaná levicová novinářka Ulrike Meinhofová. Ta pachatele obdivovala za jejich odvahu a 14. května 1970 se zúčastnila násilného "osvobození" Andrease Baadera z berlínského vězení, kde si odpykával zbytek původně dočasně přerušeného trestu. Tento den bývá označován jako "hodina zrodu" Frakce Rudé armády. Na Baadera a osoby, které mu pomohly k útěku, byl vystaven zatykač. Členové RAF vstoupili do ilegality. V následujících měsících se zaměřili především na vnitřní konsolidaci své organizace: v Jordánsku podstoupili výcvik u spřátelené palestinské organizace Fatah a po jeho absolvování se soustředili na logistické zabezpečení skupiny — mimo jiné přepadávali banky a kradli auta — a rozšiřování své členské základny.
  V letech 1971—72 provedla RAF sérii pumových útoků zaměřených převážně na policejní a americké vojenské cíle v SRN, které si vyžádaly několik lidských životů. Při střetech s bezpečnostními silami se objevili také první mrtví na jejich straně. Atentáty již tehdy nesly typický znak útoků RAF: ke každé akci se přihlásilo komando, které bylo nazváno podle některého z padlých členů skupiny nebo podle některé pro RAF památné události. Kromě násilných akcí se snažili svůj obraz v očích veřejnosti ovlivnit také programovými spisy, ve kterých své činy vykládali ideologicky.

VŮDCOVÉ RAF VE VĚZENÍ

  V polovině roku 1972 se německé policii podařilo zadržet všechny hlavní kádry Frakce Rudé armády: Holgera Meinse, Jana-Carla Raspeho, Andrease Baadera, Gudrun Ensslinovou, Ulriku Meinhofovou, Brigitte Mohnhauptovou, Siegfrieda Hausnera, Irmgard Möllerovou a několik dalších. Jen málokdo tehdy mohl tušit, že kapitola poválečné německé historie s názvem RAF se zdaleka neuzavřela.
  V květnu 1975 bylo zahájeno hlavní přelíčení procesu s vůdci RAF Andreasem Baaderem, Ulrike Meinhofovou, Janem-Carlem Raspem a Gudrun Ensslinovou, kteří byli obviněni z několikanásobné vraždy. Během předchozího roku byli všichni jmenovaní umístěni do speciálně pro ně postavené věznice ve Stuttgartu-Stammheimu, která stála v bezprostředním sousedství s jednacím sálem a měla být jakousi nedobytnou pevností. Už v té době bylo zřejmé, že mezi Meinhofovou a ostatními členy organizace panuje napětí. V březnu a dubnu 1976 potom eskaloval konflikt Meinhofové s Ensslinovou o vedoucí postavení ve skupině. Bývalá novinářka se dostávala do čím dál větší izolace. Dne 9. května 1976 byla ve své cele nalezena mrtvá. Lékaři konstatovali smrt oběšením, bez cizího zavinění. To se však členové RAF zpochybnili a dodnes to neni objasněno.

NÁSTUP DRUHÉ GENERACE

  Poté, co byli v průběhu roku 1972 zatčeni členové tvrdého jádra RAF, se stalo něco, s čím nikdo nepočítal: na scéně se objevili noví, kteří chtěli pokračovat v boji proti kapitalismu a imperialismu. Jejich nejmenovanými vůdci byli Brigitte Mohnhauptová a Peter-Jürgen Boock. Takzvaná druhá generace RAF byla aktivní převážně v letech 1977—79 a za svůj hlavní cíl si stanovila osvobození vězněných soudruhů. Její členové se již nestarali v prvé řadě o podporu širokých mas, zaměřili se spíše na vlastní konfrontaci se státem. Žádná jiná levicově teroristická organizace neprováděla v SRN atentáty.
  Dne 27. února 1975 unesli členové Hnutí 2. června, další utralevicové skupiny, předsedu berlínské organizace CDU Petera Lorence. Za jeho propuštění žádali svobodu pro několik vězněných členů své organizace, na což tehdy německý stát ještě přistoupil. Zcela jiná konstelace nastala 24. dubna 1975, kdy Komando Holgera Meinse obsadilo budovu německého velvyslanectví ve Stockholmu. Pachatelé z Frakce Rudé armády požadovali propuštění svých 26 vězněných soudruhů. Svého cíle nakonec nedosáhli a sami skončili za mřížemi. Akce si vyžádala dva mrtvé z řad diplomatického sboru a jednoho mrtvého na straně RAF. V důsledku neúspěchu se rozhodli napříště neobsazovat uzavřené objekty a provádět spíše únosy, při nichž zůstane lokalita pohybu pachatelů policii neznámá. Nepochopili však, že spolková vláda už po únosu Petera Lorence nebyla ochotna nechat se vydírat.

OFENZIVA ROKU 1977

  Za první oběť takzvané ofenzivy roku 1977 si členové Frakce Rudé armády vybrali spolkového generálního prokurátora Siegfrieda Bubacka. 7. dubna ho i s jeho řidičem zastřelili na cestě do kanceláře v Karlsruhe. Bubackova smrt byla jistým přelomem v činnosti RAF. Téměř desetiletí konspirativních aktivit vyvrcholilo otevřenou vraždou. Jako by se pachatelé snažili naznačit, že je nebezpečnější pracovat pro stát než proti němu.
  Druhý útok, namířený na mluvčího představenstva Dresdner Bank Jürgena Ponta, byl zamýšlen jako první krok k osvobození vůdců RAF. Skupina teroristů, mezi nimi Susanne Albrechtová, dcera Pontova dobrého přítele, mluvčího zastřelila 30. července přímo v jeho domě u Frankfurtu. Podle původního plánu však měl být Ponto unesen a za jeho propuštění mělo být požadováno tučné výkupné a svoboda pro uvězněné kádry organizace. Ponto se však bránil a teroristé zpanikařili. O měsíc později, 25. srpna, se členové RAF pokusili odpálit nálož pod okny Spolkové prokuratury v Karlsruhe. Atentát se však pro technické problémy nezdařil.
  Svého vrcholu mělo násilí RAF dosáhnout během takzvaného německého podzimu roku 1977. Pátého září byl v Kolíně nad Rýnem unesen Hanns Martin Schleyer. Teroristé zastavili vůz, ve kterém jel prezident Svazu zaměstnavatelů z práce domů. Zastřelili Schleyerova řidiče i tři členy jeho ozbrojeného doprovodu a prezidenta samého odvezli jako rukojmí. Tímto okamžikem začalo pro Spolkovou republiku 44 horkých dní plných napětí, nejistoty, vyjednávání a taktizování. Hrstka teroristů se snažila únosem jednoho z čelných představitelů západo-německého hospodářství vydírat vládu a vynutit si na ní splnění určitých podmínek. Jak se však mělo ukázat, kabinet kancléře Helmuta Schmidta nebyl ochoten na tento způsob jednání přistoupit a dovolit, aby tak byl do budoucna vytvořen fatální precedens.
  V jednom z prohlášení, které RAF v průběhu únosu zaslala bonnské vládě, teroristé žádali pozastavení pátrání po Schleyerovi, který měl být propuštěn výměnou za svobodu pro Andrease Baadera, Gudrun Ensslinovou, Jana Carla Raspeho a 8 dalších vězněných členů skupiny. Každému z nich mělo být umožněno vycestovat do země své volby a mělo jim být vyplaceno 100 000 marek. Ještě 5. září však kancléř Schmidt vystoupil ve veřejnoprávní televizi s projevem, v němž vyhlásil únoscům nesmiřitelný boj: Terorismus nemá v dlouhodobém horizontu žádnou šanci, protože proti němu nestojí pouze vůle státních orgánů. Proti terorismu stojí vůle celého národa. V následujících týdnech se vláda snažila vzbudit dojem, že skutečně plánuje propuštění vězněných členů RAF, ve skutečnosti však hrála o čas a doufala, že se policii podaří Schleyera osvobodit. K tomu však nedošlo — v neposlední řadě vinou řady pochybení a špatné komunikace na straně vyšetřovatelů.
  K nečekanému zvratu pak došlo 13. října: arabští teroristé unesli letadlo společnosti Lufthansa, které letělo z Mallorky do Frankfurtu nad Mohanem. Na palubě bylo 86 cestujících a 5 členů posádky. Únosci požadovali propuštění soudruhů, kteří sedí v německých věznicích, a svobodu pro dva členy Lidové fronty pro osvobození Palestiny. Ti všichni měli vycestovat do Vietnamu, Somálska nebo Jemenu, a to do 16. října. Nesplnění těchto podmínek mělo mít za následek smrt Schleyera i všech cestujících na palubě. Po několika mezipřistáních — při jednom z nich byl v Adenu zavražděn kapitán Jürgen Schumann — letadlo nakonec 17. října dorazilo do somálského Mogadiša. O necelých 24 hodin později palestinské teroristy zneškodnila a cestující osvobodila německá speciální protiteroristická jednotka GSG 9. Třicet osm minut po půlnoci 18. října o úspěšné akci informoval německý rozhlas.
  Několik hodin poté byli Andreas Baader, Gudrun Ensslinová a Jan-Carl Raspe nalezeni ve svých celách ve Stammheimu mrtví. Irmgard Möllerová se nacházela v kritickém stavu. Závěr vyšetřovatelů ve všech čtyřech případech zněl: sebevražda, respektive pokus o sebevraždu. Přesto RAF až do 90. let minulého století trvala na svém mýtu, podle kterého byli jejich vůdcové ve Stammheimu zavražděni. Skutečnost, že věznění teroristé měli ve svých celách zbraně a byli schopni spolu navzájem komunikovat, navíc zpochybňovala tezi o extrémně přísných bezpečnostních opatřeních, která měla údajně ve Stammheimu panovat. Celý případ měl tragickou dohru 19. října, kdy byl v Mühlhausenu nalezen zastřelený Hanns Martin Schleyer.
  Takzvaná ofenziva roku 1977 skončila z hlediska teroristů fiaskem. Organizace čelila silné kritice ze strany ostatních levicových formací. Období let 1977—82 charakterizuje také silný tlak policejních a vyšetřovacích orgánů na příslušníky RAF. Velká část z nich vycestovala do zahraničí, řada jich byla zatčena, několik bylo zabito policií v přestřelkách při pokusu o jejich zatčení. Současně se ale opět rozšířila členská základna organizace. Od roku 1979 začala RAF zase plánovat — a realizovat — útoky proti institucím zosobňujícím nenáviděný kapitalismus a americký imperialismus.
  První obětí se měl stát vrchní velitel sil NATO Alexander Haig — 25. června 1979 pod jeho vozem u belgického Obourgu explodovala nálož; Haig však vyvázl bez zranění. O dva roky později, 31. srpna 1981, provedla RAF pumový útok na velení americké armády v Evropě, sídlící v německém Ramsteinu. Nikdo nepřišel o život, byli však zranění. Patnáctého září byl proveden atentát na vrchního velitele amerických sil NATO v Evropě generála Frederika Kroesena, který vyvázl s lehkým zraněním.
  V roce 1982 se západoněmecké policii podařilo zadržet dvě hlavní postavy aktivní RAF: Brigitte Mohnhauptovou a Christiana Klara. Řady členů organizace prořídly také v důsledku toho, že se deset teroristů na začátku 80. let od skupiny distancovalo a přijalo nabídku východoněmecké Stasi k novému životu v NDR, což znamenalo i novou identitu. Stejně tak se od RAF distancovali někteří její další členové.

TŘETÍ GENERACE A ZMĚNA STYLU

  Podobně jako už v roce 1972 se zdálo, že skupina byla ve své další činnosti paralyzována. Přesto bylo vyšetřovatelům nejpozději v roce 1984 jasné, že mají co do činění s další, v pořadí třetí generací následovníků Baadera a Meinhofové. Její představitelé — neúspěšně — usilovali o vybudování jakési západoevropské antiimperialistické fronty, a udržovali proto kontakty s teroristy v ostatních státech západní Evropy. Změnila se také taktika boje: příslušníci třetí generace RAF upustili od únosů a zaměřili se na atentáty, které nebyly tak náročné z hlediska logistiky, nevyžadovaly tak velký počet účastníků a obnášely menší rizika. Útoky byly vedeny především proti americkým a vojenským cílům v SRN a vyznačovaly se naprostou profesionalitou. Z řady více či méně úspěšných útoků západoněmeckou veřejností asi nejvíce otřásl atentát na americké vojenské letiště ve Frankfurtu nad Mohanem z 8. srpna 1985, při kterém zahynuli dva lidé — jedním z nich byl americký voják Edward Pimental. Teroristé jej zastřelili jen proto, aby získali jeho ID card. S její pomocí mohli s autem plným výbušniny bez problémů projet až do areálu základny. Pimentalova smrt vyvolala v kruzích blízkých RAF ostrou kritiku. Poprvé totiž nebyla zabita symbolická figura teroristy nenáviděného systému, ale jeho přisluhovač. Je otázkou, do jaké míry měla třetí generace RAF vůbec něco společného s Baaderem a Meinhofovou — její aktivity totiž působily dojmem setrvačnosti a jediným důvodem páchání násilí bylo násilí samo. A teroristé sami se své násilné akce už ani nesnažili postavit na nějaký pevnější ideologický základ.
  Dalším důkazem toho, že se RAF v tomto období již zcela odklonila od strategie předešlého desetiletí, kdy se oběťmi jejích atentátů stávali veřejně známí lidé, byly například vraždy Karla Heinze Beckurtse a Gerolda von Braunmühla z roku 1986. Prvně jmenovaný byl atomový fyzik a člen představenstva Siemensu, von Braunmühl vedl odbor na ministerstvu zahraničí.
  Aktivity Frakce Rudé armády pokračovaly i po dalekosáhlých společensko-politických změnách, které střední a východní Evropa prodělala na konci roku 1989. Třicátého listopadu toho roku teroristé úspěšně provedli atentát na Alfreda Herrhausena, mluvčího Deutsche Bank a předsedu představenstev dalších významných společností. Poslední násilnou akcí RAF byla vražda Detlefa Carstena Rohweddera, ředitele Treuhandanstaltu v Berlíně, tedy instituce, která spravovala, sanovala a privatizovala zhruba 8000 východoněmeckých podniků. Rohwedder byl zastřelen 13. února 1991 ve svém domě v Düsseldorfu.
  Přibližně v této době začalo být patrné, že někteří členové RAF začali přece jen dospívat k poněkud realističtějšímu pohledu na skutečnost. Desátého dubna 1992 vydala organizace prohlášení, v němž se do budoucna zřekla atentátů proti vedoucím představitelům německého hospodářství a státu. Sebekriticky přitom uvedla: Způsob, jakým jsme před rokem 1989 prováděli vlastní politiku, nás neučinil politicky silnějšími, ale naopak nás oslabil. Ve stejném období začalo propouštění prvních teroristů na svobodu — vždy za podmínky, že se už nevrátí k ozbrojenému boji.

UKONČENÍ ČINNOSTI

  Dvacátého dubna 1998 obdržela pobočka tiskové agentury Reuters sídlící v Kolíně nad Rýnem prohlášení Frakce Rudé armády, ve kterém mimo jiné stálo: Městská guerilla ve formě RAF je již historií. (...) K této historii se ale hlásíme. RAF byla revolučním pokusem společenské menšiny o přeměnu kapitalistické společnosti. Jsme rádi, že jsme byli součástí tohoto pokusu.
  Autoři dokumentu, kterým de facto oznámili ukončení existence své organizace, vysvětlují svůj boj proti státu snahou o osvobození, v případě německého státu se mělo jednat zejména o osvobození od nacionálně socialistické minulosti. Současně přiznávají, že se skupině nepodařilo vytyčených cílů dosáhnout. Teroristé totiž podle vlastních slov podcenili dosah společenských procesů. Také pokus o znovuoživení RAF po rozpadu sovětského bloku označují za nereálný a v této souvislosti přiznávají vlastní bezradnost: Na současný vývoj neznáme žádnou odpověď.
  Co tedy za sebou tato teroristická skupina zanechala? Během 28 let jejího boje proti státu zůstalo na obou stranách pomyslné barikády celkem 67 mrtvých a 230 zraněných osob.
  Po uvěznění takzvané první generace RAF se její následovníci snažili ozbrojenými a násilnými akcemi vynutit propuštění svých soudruhů. Neomezili se přitom na jednorázové útoky, ale únosy rukojmích se snažili vyvíjet dlouhodobější tlak na nejvyšší politické špičky Spolkové republiky a vyvolat sympatie na mezinárodním poli. Západoněmecký stát se dostal do obtížné pozice. Na činnost podobné skupiny nebyl připraven.

Zdroj : Internet, http://www.baader-meinhof.com/ , http://www.crimelibrary.com/terrorists_spies/terrorists/meinhof/ , http://red-army-faction.mindbit.com/ ,

Andreas Baader	Ulrike Meinhof
RAF galéria