Text byl
schválen výnosem ministerstva školství,
věd a umění ČSR, vydaným dne 12.3.1951
Po vítězství nad Rakouskem (1866) připoutalo Prusko k sobě všechny malé státy severního Německa; v roce 1867 vytvořilo Severoněmecký spolek. V tomto spolku měla reakční pruská monarchie vedoucí úlohu. Avšak čtyři státy jižního Německa, Bavorsko, Bádensko, Württembersko a Hesensko, nevstoupily do Severoněmeckého spolku; aby Prusko dokončilo sjednocení Německa, muselo i nad nimi dosáhnout nadvládu.
Ale tento poslední krok byl nejtěžší. Francouzská vláda si totiž vůbec nepřála, aby se východní hranice její země dotýkal tak útočný a nebezpečný soused jakým bylo Německo, sjednocené pod vedením Pruska, neboť jeho vláda, vedená Bismarckem, zahájila ihned po porážce Rakouska přípravy na válku s Francií.
V té době vládl ve Francii Napoleon III. Ve druhé polovině šedesátých let byla jeho moc otřesena. Nespokojenost a rozhořčení proti vládě druhého císařství zachvátilo všechny vrstvy společnosti.
Vláda Napoleona III. se proto pokusila o nápravu situace pomocí války. Předpokládala, že vítězná válka proti Prusku by mohla upevnit její autoritu. Věřila, že francouzská buržoazie znovu udělá Napoleona III. svým idolem, odpustí mu všechny nezdary a omyly, smíří se s jeho despotismem, jen když se mu podaří zabránit vzrůstu moci Pruska. O záminky k válce nebylo nouze. Bismarck si počínal velmi vyzývavě. Věděl, že pruská armáda je silnější než francouzská, a snažil se vyprovokovat válku.
Za těchto podmínek vznikl mezi Francií a Pruskem konflikt pro obsazení uprázdněného španělského královského trůnu.
Revoluce v roce 1864 svrhla španělskou královnu Isabelu. Španělská vláda nabídla trůn princi Leopoldovi z dynastie Hohenzollernů, příbuznému pruského krále Viléma I. Napoleon III. však žádal, aby se Leopold zřekl španělského koruny. Poukazoval na to, že obsazení španělského trůnu jedním z princů pruského královského domu bude znamenat ohrožení bezpečnosti Francie; v tomto případě totiž Prusko bude ohrožovat Francii nejen na její východní hranici, nýbrž i na jižní, za Pyrenejemi, jestliže tam bude vládnout pruský princ. Vilém se rozhodl, že Napoleonovi ustoupí. Sdělil francouzskému velvyslanci, že princ odmítl nabízený trůn a on s tím souhlasí. Avšak Napoleon III. žádal od Viléma I. záruku, že ani v budoucnu "nikdy nepřijme kandidaturu" na španělský trůn. Vilém I. odepřel dát takovou záruku, ale ještě jednou ujistil francouzského velvyslance, že princ nabídku odmítl. O průběhu jednání byl informován Bismarck královým telegrafickým sdělením.
Bismarck byl přesvědčen, že přišla vhodná chvíle začít válku. Bez dlouhého přemýšlení překroutil obsah královy depeše tak, že byl pro Francouze urážlivý; v takovém podání jej dal k dispozici tisku. Otištění vyvolalo v Paříži výbuch rozhořčení. To Napoleonu III. uvolnilo ruce; dne 19. července 1870 Francie vyhlásila Prusku válku.
"Jsme připraveni, dokonale připraveni," ujišťoval francouzský vojenský ministr členy zákonodárného shromáždění. Byla to prázdná slova. Všude vládl nepořádek a zmatek. Armáda neměla jednotné vedení, nebylo určitého válečného plánu. Nejen vojákům, ale i důstojníkům chyběly nejnutnější součásti výzbroje. Nebyly vypracovány ani mapy bojiště. Hned v prvních dnech války se ukázala zničující převaha pruské armády. Předešla Francouze v mobilizaci i v soustředění u hranic. Prusů bylo takřka dvojnásobný počet. Jejich velení vytrvale uskutečňovalo svůj předem vypracovaný válečná plán. Francouzské divize postihovala jedna porážka za druhou i přes velkou statečnost francouzských vojáků. Jednu ze dvou francouzských armád Prusové obklíčili v Metách a druhou zahnali k Sedanu. U této armády byl císař. Dne 1.září byla sedanská armáda obklíčena Prusy.
V románě Zkáza popsal E.Zola útěk obklíčené francouzské armády: "Zástup se valil k sedanským příkopům jako zkalený potok, připomínající hromadu bláta a kamení, které bouře splavuje z hor a odnáší do údolí. Což bylo to možno mít za zlé těm nešťastníkům, kteří před tím leželi plných dvanáct hodin pod deštěm kulí neviditelného nepřítele, proti němuž sami byli bezmocní? Teď do nich pálily baterie zpředu, ze stran i zezadu, palba sílila tím více, čím rychleji utíkala armáda do města. To byla úplná záhuba armády na dně špinavé jámy…"
Napoleon III. přikázal vyvěsit bílý prapor. Rozhodl se kapitulovat.
Večer přišel k pruskému králi Vilémovi, který pozoroval průběh bitvy, důstojník a oznámil mu: "Sedan kapituluje s celou armádou i s císařem Napoleonem III., který je v pevnosti."…
Když zpráva o sedanské pohromě přišla do Paříže, propuklo tam povstání. Dne 4.září 1870 vnikl vzbouřený lid do budovy zákonodárného sněmu. Dav přinutil Gambettu, jednoho z nečetných republikánských poslanců, aby prohlásil sesazení císaře a ustanovení republiky.
Ihned se utvořila prozatímní vláda. Jejími členy se stali buržoazní republikáni, mezi nimi Gambetta, ale také monarchisté. Předsedou vlády a ministrem vojenství se stal monarchista, generál L.J.Trochu. Prozatímní vláda si dala jméno "vláda národní obrany". Byla to vláda lidu nepřátelská.
Francouzský proletariát byl ještě špatně organizován. Nebylo tehdy revoluční strany, a proto pařížští dělníci nezabránili prozatímní vládě převzít moc, kterou ztratil Napoleon III.
Po bitvě u Sedanu bylo sjednocení Německa dokonáno… Proto generální rada Internacionály vydala po událostech 4. září další provolání; vyzývalo dělníky, aby bojovali za uzavření spravedlivého míru bez anexe. Marx vítal vyhlášení republiky ve Francii, ale současně vysvětloval, že "vláda národní obrany" je vládou nepřátel francouzského lidu. Okamžité svržení této vlády pokládal Marx za nemožné, ale nabádal francouzské dělníky, aby všemožně zdokonalovali a zesilovali své organizace a připravovali se k boji s buržoazií.
Po sedanské pohromě se německá vojska dala na pochod k Paříži. Dělníci žádali ozbrojení lidu, aby nepřítel mohl být odražen. Již v době císařství se utvořilo 60 praporů národní gardy, hlavně z buržoazie. Prozatimní vláda musela dělníkům vyhovět a utvořila ještě asi 200 praporů, složený z dělníků, řemeslníků a drobných úředníků. Tak byla francouzská buržoazie donucena ozbrojit lid, a to znamenalo ozbrojit revoluci. Dne 19.září Němci oblehli Paříž. Nové prapory národní gardy jako jeden muž nastoupily na obranu rodného města. Pařížské lidové masy byly prodchnuty láskou k vlasti. Byly připraveny zemřít, jen aby se Němci nedostali do hlavního města republiky.
V prozatímní vládě Gambetta vystoupil s požadavkem energické obrany vlasti a organizování odporu. Dne 7.října odletěl balonem z obsazené Paříže a pak se odebral do města Tours, aby odtamtud řídil národní obranu. Energickým úsilím Gambetty a jeho pomocníků se podařilo nadchnout zemi a získat ji pro pokračování zápasu. Gambetta za jeden měsíc vytvořil nové armády. Měly vyhlídky na úspěch, vždyť oblehání Met a Paříže poutalo skoro všechny protivníkovy síly.
Gambettovy armády zahájily boj. Utrpení vlasti zvyšovalo statečnost Francouzů. Chrabrost, s jakou bojovali, překonávala nepřítele. Loirská armáda zahájila ofenzívu a po rozhořčeném boji se zmocnila města Orleansu. Pevnost Belfort, obklíčená Němci, se hrdinsky bránila a vydržela oblehání do konce války. Obránci Paříže vytrvávali neméně statečně v těsném kruhu nepřátelských vojsk. Věděli, že německé hordy, které vtrhly na území Francie, ničí všechno ohněm a mečem, loupí majetek občanů, zabíjejí a mrzačí lidi.
Vlastenecké nadšení zachvátilo francouzský národ a dalo mu sílu k zápasu s německým uchvatitelem. Nejlepší synové francouzského národa se obrátili k obyvatelstvu Francie s výzvou, aby utvořilo partyzánské oddíly pro boj s německými násilníky. "Ať každý dům dá vojáka… ať se každé město změní v armádu… ať se vesničané chopí vidlí… Povedeme válku ve dne i v noci, válku v horách i válku na rovinách, válku v lesích. Vzhůru! Nedopřejte nepříteli oddechu, klidu, spánku… Budeme bojovat strašný boj za vlast…" psal V.Hugo. Všude se hlásili do partyzánských oddílů. Pokrokoví lidé ostatních zemí také vystoupili na obranu cti a nezávislosti republikánské Francie.
Partyzánské hnutí se rychle rozvíjelo i v pařížské oblasti; "svobodní střelci" se neomezovali v okupovaném území na záškodnickou činnost, nýbrž vedli tam opravdovou válku. Německá soldateska si počínala zvířecky, za každého zabitého německého vojáka postřílela stovku civilních francouzských občanů, drancovala a vypalovala vesnice, celé čtvrti měst. Ale nemohla potlačit partyzánské hnutí a vyvolávala svou krutostí obecnou nenávist Francouzů. "Němci jsou barbaři a chlubí se tím. Pyšní se tím, že se vrátili o patnáct století zpět a znovu se stali divokými Germány", psaly francouzské noviny.
Ale zrada zmařila odpor francouzského lidu. První krok udělal maršál Bazaine, který velel armádě v obležených Metách. Dne 27.října vyhlásil potupnou kapitulaci Met s celou armádou o stotřiasedmdesáti tisících mužů. Tím se Prusům uvolnily značné síly k boji s Gambettovými armádami.. Zpráva o kapitulaci Met způsobila těžký otřes v celé zemi. Vření v masách rostlo, když pařížská buržoazie ze strachu před ozbrojeným lidem projevovala ochotu vydat Paříž bez boje a uzavřít mír s Němci za jakýchkoli podmínek. Vláda "národní obrany" se stala vládou "národní zrady".
Vláda se bála, že ozbrojení dělníci obrátí zbraně proti buržoazii. Generál L.J.Trochu úmyslně nařizoval výpady předem odsouzené k nezdaru, jen aby národní gardisté byli poraženi a potřeny Prusy. Ministr zahraničních věcí J.Favre zahájil tajné vyjednání o mír s Bismarckem.
Již v lednu zásoby mouky v Paříži docházely. Obchodníci skrývali potraviny. Dělníci a jejich děti hladověli, protože příděl chleba byl zmenšen na minimum a pro ubohý kousek chleba ženy a děti stály ve frontě od časného rána v chladu a plískanici, bez teplého oděvu, často v roztrhaných botách. Na trhu se prodávalo psí a kočičí maso. O koňském mase mohli dělníci pro jeho drahotu jen snít. Topivo nebylo, obyvatelstvo začalo rozebírat domy a ploty a kácet stromy na bulvárech. Dne 26.prosince Němci zahájili bombardování Paříže. To dovršilo utrpení města. Zásahy bylo zbořeno mnoho domů, jejichž obyvatelé se octli na dlažbě. Němci barbarsky ostřelovali nemocnice a ničili umělecké památky.
Lid si uvědomoval, že tato situace je důsledek zrady vlády "národní obrany". Dvakrát se přívrženci Blanquiho pokoušeli rozdmýchat odpor pařížských dělníků proti zrádcům. Ale vládě se podařilo udusit tyto jiskry lidového hněvu zásahem vojenských oddílů, které ji byly oddány.
Dne 28.ledna 1871 se vláda dohodla s Němci o uzavření příměří. Potom rychle provedla volby do národního shromáždění. Monarchisté, zejména duchovenstvo, rozšiřovali provokativní pověsti, např. že dělníci nechtějí pracovat, dávajíce přednost "lenošení", když dostávají plat v národní gardě, a že právě proto jsou pro pokračování války s Němci. Rolníkům namlouvali, že socialisté jim chtějí vzít půdu. Po této lživé agitaci rolníci zvolili do národního shromáždění hlavně bohaté sedláky, katolické duchovní, velkostatkáře a představitele buržoazie. Ze 750 zvolených poslanců bylo 450 monarchistů.
Hned na prvním zasedání národní shromáždění odmítlo uznat Francii za republiku: počítalo s obnovením monarchie. Do čela vlády byl postaven monarchista Thiers, přívrženec orleánské dynastie, který byl několikrát ministrem za L.Filipa. Za Napoleona III. byl členem zákonodárného shromáždění, ale jako orleánista byl v opozici. Thiers byl věrným sluhou buržoazie a vychytralým politikem. Je třeba přiznat, že byl schopným mužem, ale odpuzujícím člověkem. Byl zištný, nepoctivý a krutý. Nenáviděl dělníky a byl schopen každé podlosti, pokud šlo o nepřátele kapitalismu. I svým zevnějškem byl odporný. Marx ho nazýval "trpaslík netvor" a napsal o něm: "Thiers byl věren jen své nenasytné touze po bohatství a nenávisti k lidem, kteří toto bohatství vytvářeli.
Národní shromáždění z počátku zasedalo v Bordeaux a potom ve Versailles. V Paříži pracovat nechtělo, bálo se, protože mezi pařížskými dělníky, řemeslníky a inteligencí stále vzrůstala revoluční nálada. V únoru 1871 se vytvořil ústřední výbor národní gardy; byli do něho pojati zástupci všech jejich praporů a bylo do něho zvoleno několik významných socialistů. Když Thiers viděl, jak rostou revoluční síly, rozhodl se zakročit urychleně proti pařížským dělníkům. Vláda stahovala k Paříži vojska.
V polovině března se národní shromáždění usneslo, že národní garda má být odzbrojena. Blížila se rozhodující srážka mezi vládou ve Versailles a revoluční Paříží.
V noci ze 17. na 18. března 1871 byla vládní vojska stažena k výšinám Montmartru, rozkládajícím se v severní části Paříže, aby se zmocnila děl národní gardy. V časné ranní hodině vojsko došlo pustými ulicemi bez překážky na Montmartre.
U děl stála nepříliš početná stráž národní gardy, která nemohla klást odpor. Děla se dostala do rukou vojáků. Ale odvést je hned nemohli. Neměli koní, kteří byli připraveni opožděně, až k osmé hodině. Mezitím ve městě nastal poplach. Kolem Montmartru se shromáždili dělníci a gardisté. V jejich čele byli členové místního dozorčího výboru; se zástupem žen táhli na Montmartre. Zástup došel na vrchol kopce a přiblížil se k řadám vojáků. Generál C.Lecomte poručil zahájit palbu. Ale z řad vojáků vystoupil poddůstojník a zvolal: "Nestřílet!" – a vojáci poslechli jeho a ne generála. Odepřeli střílet do lidu. Lecomte znovu dal rozkaz: "Palte!"", ale hned po té ho zatkli. Vojáci se začali bratřit s národními gardisty.
Montmartre i s děly zůstal v rukou národní gardy. Thiers pochopil, že se mu nepodaří odzbrojit Paříž. Dal rozkaz, aby zbytky pravidelné armády ihned opustily Paříž, a sám utekl do Versailles, aby tam sbíral síly k boji proti Paříži.
K večeru dne 18.března oddíly národní gardy obsadily všechny vládní budovy. Na budovách radnice a ministerstva vojenství vlály rudé prapory.
Dne 18.března 1871 došlo k první proletářské revoluci světa. Po prvé v dějinách byla svržena vláda buržoazie. Moc v Paříži se dostala do rukou ústředního výboru národní gardy, zvoleného ozbrojenými dělníky a řemeslníky hlavního města Francie. Začala občanská válka mezi proletariátem a buržoazií.
Hned od počátku zápasu se těžce pociťovala okolnost, že francouzský proletariát neměl silnou revoluční stranu, schopnou správně vést zápas. Ústřední výbor národní gardy se dopustil mnoha chyb. Nedovedl využít vítězství z 18.března a nechal Thierse bez odporu vyvést z Paříže vojsko. Vojáci sami odcházeli neradi, byli násilím odvedeni do Versailles, aby byly oslabeny revoluční síly a posílena kontrarevoluce.
Druhou chybou ústředního výboru byla přílišná a škodlivá úzkostlivost, kterou projevil, když usiloval o to, aby vládu převzal co nejdříve volený orgán. Ústřední výbor hned prohlásil, že svou plnou moc považuje za přechodnou. Měla potrvat jen do té doby, než dojde k obecným volám do rady Pařížské komuny.
Členové ústředního výboru z obavy, aby jim nebylo vytýkáno "protizákonné uchvácení moci", promarnili drahocenný čas na provedení voleb do Komuny v době, kdy bylo nutno ihned útočit na Versailles. Bylo třeba co nejrychleji zničit toto hnízdo kontrarevoluce, dokud Thiers ještě neshromáždil kontrarevoluční síly.
Tohoto krátkého, ale za tehdejších okolností velmi důležitého období, od počátku povstání 18.března do voleb rady Komuny dne 26.března, využili ve Versailles k organizování všech svých sil, zatím co národní gardisté zůstali v nečinnosti.
Dne 26.března došlo k volbám do rady Komuny. Bylo zvoleno 85 členů, z nich 21 zvolených v buržoazních čtvrtích bylo nepřáteli Komuny a brzy její řady opustilo. Mezi zbylými bylo 30 dělníků, ostatek tvořila demokratické inteligence, tj.úředníci, lékaři, učitelé, novináři a pod…
O náladě přívrženců Komuny v den voleb je možno si udělat představu podle tohoto výňatku z románu Povstalec, napsaného J.Vallesem, členem rady Komuny:
"Jaký to byl krásný den!
Laskavé zlaté slunce pozlacuje dělové hlavně; jemná vůně květin, šelest praporů, šumění revoluce, která teče, klidná a vznešená jako modrá řeka. Toto rozechvění, tato záře, hlas měděných trub, lesk bronzu, záblesky nadějí, vůně slávy – jak by vítězná republikánská armáda nepociťovala radost a pýchu!
Trubači trubte k nástupu! Bubny, bubnujte k pochodu! Obejmi mě, kamaráde; tvé vlasy jsou prošedivělé jako moje! a ty, chlapče, který si hraješ za barikádou, pojď blíž, ať tě mohu políbit.
18.březen otevřel před tebou, chlapče, krásnou budoucnost. Ty bys mohl jako my růst ve tmě, brodit se blátem a krví, dusit se studem, snášet nevyslovitelná muka života bez cti! Ale tomu je navždy konec!"
Dne 28.března 1871 došlo k vyhlášení Komuny. Důstojně a slavnostně uvítal lid Paříže převzetí moci dělnickou třídou.
Náměstí před radnicí a sousední ulice byly naplněny lidem a oddíly národní gardy. Na tribuně zaujali místo členové ústředního výboru národní gardy a rady Komuny. Jeden z účastníků popisuje ve svých pamětech vyhlášení Komuny takto:
"Ústřední výbor prohlašuje, že období jeho plné moci skončilo a odevzdává vládu Komuně." Jména zvolených zanikla v ohlušujícím volání:
"Ať žije Komuna!
Rachotí bubny; výstřely z děl otřásají zemí. Ve jménu lidu! 'Komuna je vyhlášena,' pronáší člen ústředního výboru národní gardy, dělník Ranvier.
'Ať žije Komuna!'
Orchestry hrají Marseillaisu a Pochodovou píseň. Tisíce hlasů zpívají…"
V radě Komuny nebylo jednotné strany. Zápasily v ní dvě skupiny: "většina" a "menšina". Jádro "většiny" tvořili blanquisté. "menšina" se skládala z přívrženců Proudhona. Zápas těchto dvou směrů přirozeně oslaboval radu Komuny.
Přívrženci Blanquiho vedli obranu Paříže i zápas proti kontrarevoluci. Byli zastánci silné revoluční diktatury, ale byli málo ve styku s dělníky a chtěli vlastně nastolit diktatury skupiny revolucionářů a ne diktaturu dělnické třídy. Mezi blanguisty hrál důležitou úlohu mladý žurnalista Raoul Rigault, který byl prokurátorem Komuny. Rigault se dal, ovšem značně pozdě, na cestu nemilosrdného boje s nepřáteli revoluce. Jako odpověď na ukrutnosti kontrarevolucionářů ve Versailles začal provádět třídní teror.
"Menšina" rady Komuny, tj. přívrženci Proudhonovi, byli odpůrci teroru proti nepřátelům revoluce a odmítali nutnost revoluční diktatury.
Komuna nemohla použít starého buržoazního státního aparátu Francie. Byl totiž, jako aparát každého buržoazního státu, přizpůsoben a vyškolen pro utlačování pracujících vrstev. Po revoluci 18.března část úředníků uprchla do Versailles a ti, kteří zůstali, prováděli sabotáž. Snažili se znemožnit radě Komuny řádnou správu Paříže a přípravu k zápasu se silami shromážděnými ve Versailles. Tak například dělník Theiss, kterého rada Komuny jmenovala vedoucím poštovního úřadu, našel všechna oddělení zavřena. Nejvíce se sabotovalo na železnicích. Sabotáž úředníků prakticky přesvědčila komunardy o nutnosti odstranit starý státní aparát. Komuna měla před sebou proto velmi těžký úkol: vytvořit na místě starého státního aparátu svůj vlastní, úplně nový.
První krok k tomu byl vykonán v armádě.. Prvním dekretem Komuny byl dekret o zrušení staré armády. Byla nahrazena národní gardou. Nejvyšší státní orgán, rada Komuny, byl zvolen podle obecného hlasovacího práva. Člen rady, který se neosvědčil, mohl být svými voliči odvolán.
Rada Komuny vydávala zákony. K jejich provádění bylo vytvořeno deset komisí (např. zásobovací, finanční, veřejné bezpečnosti apod.). V čele každé komise byl některý člen rady Komuny. Takovým způsobem členové rady Komuny se sami starali o provádění zákonů, které vydala rada. Komise byly odpovědny za svou práci radě Komuny. Státní úředníci dostávali plat, který se rovnal průměrné dělnické mzdě. Komuna odstranila starou policii. O pořádek ve městě se starali ozbrojení dělníci sami. Byla provedena odluka církve od státu. Mnoho kostelů a klášterů bylo proměně v lidové kluby.
Při své práci se Komuna opírala o dělníky, odborové organizace a revoluční kluby. Ženy se činně účastnily obrany Paříže proti Versailles. Byl dokonce utvořen ženský prapor pod vedením učitelky Luisy Mechelové. Dělníci ze všech sil podporovali svou vládu, odhalovali protirevoluční činnost buržoazie, pomáhali v boji proti spekulaci.
Veškerá činnost Komuny svědčí o tom, že byla státem nového typu, státem proletariátu. Pařížská Komuna byla prvým pokusem o diktaturu proletariátu. Stala se předobrazem sovětské vlády…
Komuna posunula do popředí mnoho výborných organizátorů z dělnického prostředí. K nejlepším patřil Varlin, který vedl zásobování a byl členem vojenské komise. Pocházel z chudé rolnické rodiny. Ve třinácti letech přišel do Paříže a šel do učení ke knihaři. Musel pracovat 12 až 14 hodin denně a přece ještě našel čas na čtení a sebevzdělávání. Od osmnácti let se činně účastnil dělnického hnutí, organizoval stávky, odborové organizace, svépomocné fondy, dělnická družstva.
Brzy se Varlin stal jedním z vedoucích činitelů I.Internacionály. Dvakrát byl zatčen, ale vězení jej nezlomilo.
Varlin se nevyhnul proudhonismu, který byl tak silný ve francouzských sekcích Internacionály. Ale později mu styk s Marxem pomohl zbavit se mnohých chybných názorů Proudhonových. Tak např. Varlin pochopil, že dělníci se nemohou stranit politického zápasu. Ale úplně se rozejít s proudhonismem Varlin přece jen nedokázal.
Jiný dělník, zlatník Frankel (Maďar), vedl komisi práce, v čele pošt stál řezbář Theis. Tisíce proletářů zaujalo vedoucí místa v nové správě Paříže a v praporech národní gardy.
Mezi vůdci Komuny bylo vedle dělníků také mnoho představitelů inteligence, na příklad učitelka L.Michelová a mnoho jiných.
Pařížská Komuna existovala 72 dny. A po celou tu dobu byla nucena vést rozhořčený zápas s kontrarevolucí ve Versailles. To nedovolilo Komuně rozvinout do plné šíře všechna sociálně hospodářská opatření proletářského státu. Ale i to, co Komuna v té krátké době stačila udělat, dokazuje její skutečnou péči o pracující.
Všechny podniky, jejichž majitelé uprchli z Paříže, byly odevzdány dělníkům. Komise práce, utvořená radou Komuny, uváděla v chod výrobu v těchto podnicích, umisťovala nezaměstnané. Dělníci společně s administrativním vedením vypracovávali výrobní plány a stanovili zásady vnitřní organizace. V těch dílnách, kde majitelé zůstali, nařídila Komuna kontrolu hodnocení práce. Rada Komuny vydala dekret, který zakazoval podnikatelům ukládat dělníkům pokuty. Chudině vrátil ze zastaváren zastavené věci, byl povolen odklad placení činže, dělníky začali stěhovat z tmavých a vlhkých sklepů do domů boháčů, kteří uprchli. Komuna vydala nařízení o povinném bezplatné vyučování. Byly otevřeny nové školy, učitelům zvýšili platy. Komuna vypracovala plán na zřízení jeslí a mateřských škol pro děti dělnic a provedla celou řadu jiných opatření, prospěšných propracujícím.
Komuna nepochopila velkou důležitost spolupráce s rolníky. Přece však podnikla některé kroky, aby získala rolníky na svou stranu…
Komuna dala natisknout ve sto tisících exemplářích prohlášení k rolníkům, podepsané slovy: "Pařížští dělníci". V něm rolníci četli:
"Bratře, podvádějí tě. Naše zájmy jsou společné, pamatuj si to dobře, ty, zemědělský dělníku, chudý nádeníku, nebohatý rolníku, kterého vysává lichvář, nájemce, majitel dvora, statkář; zapamatujte si vy všichni, kteří sejete, žnete a pracuje v potu tváře, aby potom nejlepší část plodů vaší práce dostal ten, kdo sám nic nedělá. Paříž žádá půdu pro rolníky, výrobní prostředky pro dělníky, práci pro všechny."
Tyto proklamace byly shazovány z balonů nad vesnicemi. Jiné spojení nebylo možné. Paříž byla obklíčena na západě a na jihu přívrženci versailleské kliky, na severu a východě německou armádou, která podle podmínek příměří zůstala u Paříže. Dosáhnout za takových podmínek pevného spojení s rolníky nebylo ovšem možno. Komuně se nepodařilo vytvořit pevné souručenství pracující třídy s nejchudšími rolníky. Zato kontrarevolucionáři rozvinuli mezi rolníky velmi důkladnou propagandu, aby je poštvali proti dělníkům. Hlavními propagátory kontrarevoluce byli kněží.
Pařížská Komuna vyvolala rozsáhlé revoluční hnutí ve venkovských městech. V Lyoně, Marseille, Toulouse a Creusotu i v jiných centrech se také tvořily komuny, ale nemohly se spojit s Pařížskou komunou, ani mezi sebou, a byly brzy potlačeny vládou ve Versailles.
V prvních dnech po revoluci 18.března vláda ve Versailles neměla téměř žádné vojsko. Ale Thiers plně využil chvíle oddechu, kterou mu dopřál nerozhodný ústřední výbor národní gardy. Za dva týdny měl k dispozici asi 40.000 vojáků a 2.dubna zahájil útok na Paříž. Pokusy komunardů přejít k protiútoku neměly úspěch. Komunardi bojovali jako lvi, ale jejich bojové operace byly špatně připraveny, velení nebylo na výši. Během dubna a začátku května zmocnili se nepřátelé většiny pevnůstek obklopujících Paříž ze západu a z jihu. Od poloviny dubna byla Paříž neustále odstřelována z děl. Ve městě působilo mnoho vyzvědačů a škůdců, jež Komuna nedovedla dosti energicky zneškodnit. Trvalo to dlouho než zakázala všechny reakční noviny, a teprve v dubnu přistoupila k zatýkání přívrženců vlády ve Versailles. Komuna se dopustila ještě mnoha dalších chyb. Nezmocnila se například Francouzské banky, v níž ležely ohromné sumy peněz, a dokonce ani nedokázala zabránit správě banky v tom, aby dopravila peníze Thiersovi.
Thiersovi agenti, skrývající se v Paříži, pronikali i do hlavního štábu Komuny. Jeden vyzvědač se marně snažil podplatit slavného generála Komuny, polského emigranta-revolucionáře Jaroslava Dombrowského. Kontrarevolucionářům se podařilo vyhodit do vzduchu továrnu na střelivo a provést ještě mnoho jiných zločinů.
Zatím co se pod hradbami Paříže bojovalo, uzavřeli Thiersovi pověřenci, zrádci vlasti, 10.května 1871 ve Frankfurtě nad Mohanem s Bismarckem potupnou mírovou smlouvu. Podle ní dostalo Německo od Francie Alsasko a Lotrinsko a válečnou náhradu ve výši pěti miliard zlatých franků.
Ačkoliv Bismarck oloupil Francii, našli poražení a vítězové, francouzská buržoazie a pruští velkostatkáři, Thiers a Bismarck společnou základnu a dohodli se na společném boji proti francouzské Komuně. Bismarck již dříve dovolil Thiersovi zvětšit armádu, ačkoliv to odporovalo podmínkám příměří. Mimo to propustil ze zajetí 10.000 francouzských vojínů, kterých Thiers mohl použít proti komunardům. Nyní dal Bismarck svolení k tomu, aby Thiersova armáda táhla na Paříž přes linii pruské fronty a udeřila na Paříž ze severu, odkud ji ve městě nečekali.
Dne 20.května začal generální útok na Paříž. Jeden zrádce prozradil nepříteli slabiny v obraně komunardů. Dne 21.května se podařilo nepříteli vniknout do Paříže z jihozápadu branou Saint-Cloud. Začal úporný a krutý zápas v ulicích města, jenž vešel do dějin pod názvem "májový týden". Zde se projevilo v celé velikosti hrdinství dělnické třídy. Postup nepřítele byl ztěžován nesčetnými barikádami. Bojovalo se o každou ulici, o každý dům, o každou píď země. Komunardi hynuli v nerovném boji, ale nevzdávali se. Mezi jinými zahynul na barikádách Dombrowski, jeden z nejlepších velitelů vojska Komuny, jenž konal divy statečnosti. Zvlášť rozhořčený opor kladli komunardi v dělnických čtvrtích. Zde bojovaly i ženy a děti. Bojů na barikádách se účastnilo asi 10.000 dělnických žen; obvazovaly raněné, stavěly barikády, bojovaly v nich. Paříž, zalitá krví, ozářená plemenem požárů se bránila hrdinsky celý týden. 27.května byla obsazena dělnická čtvrť Belleville. Na hřbitově Pere Lachaise se zavřelo 200 komunardů. Nepřátelé rozbili dělovou střelbou vrata hřbitova a vnikli dovnitř. Ale komunardi bojovali dále.
"Hrstka udatných lidí bojuje na hřbitově proti celé armádě", píše ve svých vzpomínkách L.Michelová. "Bojuje se mezi hroby, v příkopech a v kryptách, bojuje muž proti muži, bijí se šavlemi, bodáky, pažbami; Thiersovi vojáci, početnější, lépe ozbrojeni, se svěžími silami, jež si uchovali pro vyúčtování s Paříží, nelítostně pobíjejí udatné komunardy."
Večer byla hrstka udatných obránců Komuny obklíčena a postřílena u hřbitovní zdi.
Na památku této události pracující lid Paříže každý rok pořádá smuteční slavnostní průvod ke "Zdi komunardů".
Dne 28.května padla poslední barikáda v proletářském okrese v ulici Ramponneau. Kontrarevoluce zvítězila.
Začaly nelítostné represálie proti poraženým. Nejvíce se vyznamenal generál markýz Galliffet. Dával střílet lidi i při sebemenším podezření. Několik starců zastřelili jen proto, že pamatovali revoluci z roku 1848 a mohli být jejími účastníky. Komunardi umírali s vysoko vztyčenou hlavou s voláním: "Ať žije Komuna! Zvlášť krutě se vypořádala kontrarevoluce s vůdci dělnické třídy. Spolu s jinými byl polapen Varlin. Celou hodinu ho vodili s rukama svázanýma za zády po ulicích Montmartru, zasypávaje jej urážkami. Jeho hlava byla rozsekána šavlemi, že se změnila v krvavý kus masa. Když nemohl již ani jít, ani stát, posadili tohoto odvážného bojovníka dělnické třídy a zastřelili ho…
Třicet tisíc komunardů bylo zastřeleno, přes čtyřicet tisíc jich bylo vrženo do vězení a posláno do dalekých kolonií na nucené práce. Většina trestanců tam zemřela na následky těžké práce, strádání a nemocí. Vítězové stříleli ženy – "proletářky", jež podezírali ze zakládání požárů, a jejich "pancharty", jak nazývali buržoazní kati dělnické děti.
Buržoazní dámy chodily do vězení, aby se posmívaly uvězněným, a dívaly se, jak popravují hrdinné komunardy. Účastník Komuny Artur Arnould vypravuje ve své knize "Mučedníci Komuny, že mrtvoly ležely na ulicích v délce několika tisíc metrů… Na mnoha místech byly louže krve. Stávalo se, že vojáci vnikali do nemocnic, brali na bodáky nemocné s amputovanými údy a vyhazovali je z oken. Paříž se změnila v hromadné jatky. Jen malému počtu účastníků Komuny se podařilo zachránit před katy, a ti utekli za hranice. Mezi emigranty byl i dělník E.Pottier, bojovník Komuny, autor proletářské hymny, Internacionály. Byl to starý revolucionář, který bojoval již na barikádách v roce 1848.
Pařížská Komuna neměla dlouhého trvání. Přesto však sehrála neobyčejně velkou historickou úlohu. Byla to první proletářská revoluce. Je pravda, že tato revoluce byla potlačena. Pařížská komuna zanikla především proto, že dělnická třída ve Francii nebyla ještě dostatečně zralá. Neměla tehdy svou marxistickou revoluční stranu, schopnou vést dělníky k vítěznému boji proti buržoazii. "… vůdcovství strany je hlavní v diktatuře proletariátu, máme-li na zřeteli poněkud stabilnější a dokonalejší diktaturu a nikoli diktaturu, jakou byla na př. Pařížská komuna, která byla diktaturou neúplnou a nepevnou." (J.V.Stalin, Otázky leninismu…) Komunardi otáleli s útokem na Versailles po 18.březnu. Vedoucí osobnosti Komuny váhaly, když bylo třeba volit cestu revolučního teroru a nepotlačovaly dost rozhodně kontrarevoluci. "Bylo třeba vyhlazovat nepřátele." říká Lenin; ale proletariát "se snaží na ně působit morálně, nedocenil význam čistě vojenského postupu v občanské válce… Menšina v radě Komuny vůbec nechápala nutnost revoluční diktatury."
Komuna musela zápasit za neobyčejně těžkých podmínek; její moc se omezovala na hlavní město, jež bylo plně obleženo nepřátelskými vojsky. Důležitou příčinou pádu Komuny bylo to, že nedovedla vytvořit svazek s rolnictvem.
Avšak nehledě na chyby, jichž se Komuna dopustila, památka na hrdinský zápas pařížských dělníků bude věčně žít ve vědomí dělníků všech zemí Marx byl nadšen hrdinstvím komunardů, kteří se pokoušeli "ztéci nebe". Komuna vykonala ohromný vliv na zápas dělnické třídy. Lenin řekl, že Komuna "rozhoupala v celé Evropě vlny socialistického hnutí a ukázala sílu občanské války. Komuna naučila evropský proletariát vytyčovat konkrétní úkoly socialistické revoluce; obohatila zkušenosti revolučního boje proletariátu; ukázala, že je nutno odstranit starý státní aparát a prakticky dokázala nutnost diktatury proletariátu. Komuna ozřejmila v celé šíři také nezbytnost spojení dělníků a rolníků. Komuna dokázala, že se proletariát může domoci vítězství nad nepřítelem jen pod vedením opravdu revoluční strany…"
Záhuba Komuny byla všude doprovázena zesílenými zákroky proti dělnickému hnutí. V mnoha zemích byla zakázána existence odboček Internacionály. Mnozí členové Internacionály byli zatčeni. Bylo značně ztíženo získáváni nových přívrženců a vytváření nových sekcí. Nebylo také snadné udržovat spojení mezi generální radou a jednotlivými sekcemi a sbírat peněžní prostředky. A přitom bylo třeba organizovat pomoc během bílého teroru v Paříži, vymáhat pasy pro odjezd z Francie pro ty, komu se podařilo uniknout uvěznění, a najít práci emigrantům, kteří většinou zamířili do Anglie a do Švýcarska.
Činnosti Internacionály velmi škodili anarchisté, v čele s Bakuninem. Rozvířili pomlouvačnou kampaň proti Marxovi a vedli podkopnou práci v řadách Internacionály, protože se snažili získat většinu v generální radě, aby ovládli mezinárodní komunistické hnutí. Když se ji nepodařilo zmocnit se vedení v Internacionále, snažili se v roce 1871 bojovat za osamostatnění jednotlivých sekcí, za oslabení vedoucího významu generální rady, snažíce se takovým způsobem rozbít jednotu Internacionály.
Na podzim roku 1872 se sešel v Haagu řádný sjezd Internacionály; vyloučil Bakunina a jeho stoupence z řad Internacionály jako obojetníky a zrádce…
Haagský sjezd se usnesl sídlo generální rady přemístit do Spojených států amerických. Došlo k tomu proto, že zesílená reakce takřka znemožnila další práci Internacionály v Evropě… Tak chtěl Marx chránit Internacionálu před novými intrikami… Internacionála neustále bojovala se všemi politickými směry, jež byly cizí proletariátu, s přívrženci Proudhona, Blanquiho, Lassalla, Bakunina a s vůdci anglických Trade Unions.
Roku 1876 konala se ve Filadelfii konference I.Internacionály, na níž bylo rozhodnuto zastavit její činnost.
Hlavním úkolem dělnického hnutí po Komuně a po rozpuštění I.Internacionály bylo vytvořit dělnické politické strany v každé zemi…