Pod tímto heslem vedli před 74. lety horníci na Mostecku a s nimi pokrokoví lidé v celé zemi i v zahraničí vítěznou stávku za práci a chléb, za změnu kapitalistického vykořisťovatelského režimu. Tehdy bylo zaživa zazděno osm horníků v hořící šachtě. Tento hrůzný čin kapitalistických vydřiduchů spolu s propuštěním 383 horníků na dole Humbold byl podnětem k jedné z největších vítězných stávek třicátých let minulého století v Československu a ve světě.
Velká mostecká stávka se stala příkladem solidarity v boji dělnické třídy a ostatních pracujících proti kapitalistickému vykořisťovatelskému systému, za socialistickou změnu svého postavení a života. Proto ji buržoazie a její propagandistická mašinérie tolik nenávidí a pomlouvá. Bojí se, že jednota a boj pracujících za socialistickou změnu svého postavení znova zvítězí.
Solidarita hlavní zdroj síly pracujících
Téměř měsíc, od 23. března do 19. dubna 1932 bojovali horníci na severu Čech a s nimi pracující v celé zemi za velké podpory ze zahraničí. Byla to nezměrná solidarita a materiální podpora, která dávala horníkům sílu v jejich spravedlivém boji s uhlobarony a buržoazní mocí. Během několika dnů se rozhořel boj a pomoc dělníků, rolníků, živnostníků a účast pokrokové inteligence, kteří vystoupili na obranu práv horníků na práci a záchranu života jejich rodin. Jen na Mostecku tehdy stávkovalo 25 tisíc horníků na osmi šachtách.
Rozhodující podporu stávkujícím horníkům dala zejména KSČ, Rudé odbory a pokrokoví umělci a novináři. Do Mostu za horníky přijíždí soudruh K. Gottwald, A. Zápotocký, J. Fučík, ale i M. Majerová, S. K. Neumann a další představitelé pokrokových levicových organizací a umělců. Do stávky vstoupilo 8 tisíc ostravských, 4 tisíce kladenských a 2 tisíce handlovských horníků. Velkého tábora lidu v Mostě, na kterém vystoupili zástupci odborů z celé republiky, kde promluvil soudruh A. Zápotocký za KSČ a Rudé odbory, se zúčastnilo 40 tisíc pracujících.
Buržoazní moc v tehdejším Československu, jako vždy ve střetu horníků s uhlobarony dávala plnou podporu majitelům dolů. To plně prokázala již 4. února 1931 u Duchcovského viaduktu, kde střelbou do lidí policie rozehnala pochod nezaměstnaných. O život tehdy v tak zvané demokratické republice přišli čtyři horníci: Josef Studnička z Břežánek, Alois Lamač z Bíliny, Antonín Zeithammer a Josef Kadlec z Hostomic. V boji za právo na práci, na život bylo za první "demokratické" republiky buržoazií a její policejní mocí zavražděno 198 dělníků, 2000 bylo zraněno a 4000 odsouzeno za stávkování do vězení.
Horníci se nedali zastrašit. Při generální stávce vyhlášené Ústředním stávkovým výborem byli 13. dubna 1932 zastřeleni v Mostě 2 horníci a 6 těžce zraněno. Rovněž v Chomutově byla demonstrace pracujících rozehnána střelbou a 5 dělníků bylo těžce zraněno. Pohřbu zavražděných obětí se 16. dubna 1932 zúčastnilo více než 50 tisíc občanů. Účastníky stávky se nepodařilo pokořit. Velká mostecká stávka horníků zásluhou jednoty a solidarity pracujících v celé zemi byla vítěznou. Uhlobaroni byli donuceni přijmout požadavky horníků. Zkušenosti z Velké mostecké stávky, k níž se připojili dělníci z různých politických stran přes odpor jejich vedení a odborových ústředen, obohatily naše a celé mezinárodní revoluční hnutí.
Zbavit se odborových bonzů, kteří zrazují zájmy pracujících
Velká mostecká stávka naplno odhaluje dnešní zradu odborových bonzů z Českomoravské komory odborových svazů (ČMKOS), v jejímž čele stojí senátoři R. Falbr a M. Štěch se statisícovými platy. To plně prokázali nedávno, kdy se horníci na Dole Kohinoor na Mostecku pokusili řešit stávkou a obsazením dolu práci a obživu rodin. Ponechali horníky na pospas novým uhlobaronům, kteří se znova zmocnili dolů po listopadové kontrarevoluci v roce 1989. Žádný z odborových bonzů, včetně předsedy hornických odborů C. Zapletala se jich nezastal. Místo solidarity a organizování boje na podporu stávkujících horníků vykládali své nesmysly, že brání "sociální smír" a nechali stávkující horníky padnout. Dodnes je 140 horníků a dalších pracovníků z Dolu Kohinoor bez práce, bez naděje práci získat.
Stejně je tomu s téměř půl milionem nezaměstnaných, zejména dělníků, kteří v ČMKOS, kde vládnou odboroví bonzové typu Falbra, Štěcha, Uhlíře, Zapletala a další, nemají žádné zastání. Tito předáci jako mrtví brouci mlčí v době, kdy je propuštěno 1112 horníků z dolu Schöller na Kladensku, stovky dělníků v Tatře Kopřivnici, skláři v Květné ve Strání a pracující v mnoha dalších podnicích. Zvlášť těžká je situace na severu Čech a Moravy, kde je více než 20 procent nezaměstnaných a z nich většina dělníků a čtvrtina mladých lidí do 25 let.
Je na čase, aby pracující a členové odborů sjednotili své síly. Aby se zbavili odborových bonzů, kteří zrazují jejich zájmy a postavili do čela odborů čestné a charakterní funkcionáře, schopné organizovat jejich boj za skutečnou změnu jejich postavení a života. O tom, že je nutné a možné bránit skutečné zájmy pracujících svědčí práce Odborového sdružení Čech, Moravy, Slezska, které navazuje na pokrokové tradice československého odborového hnutí a Světové odborové federace. Je to první odborová organizace, která pracuje v řadě okresů a podniků, jako je SETUZA, TOS Kuřim a další a důsledně zde hájí oprávněné zájmy pracujících. Usiluje o sjednocení odborového hnutí, aby se znova stalo činitelem, který bude ovlivňovat společenský, ekonomický a sociální vývoj v zemi v souladu se zájmy pracujících a většiny národa. Proto právem dostává stále větší podporu. Boj za likvidaci kapitalistického vykořisťovatelského systému, za obnovu socialismu je jedinou alternativou. Jednota - boj - vítězství je aktuální i dnes. "V těchto třech slovech" - zdůraznil jako zkušenost z Velké mostecké stávky soudruh K. Gottwald - "byla celá praktická linie boje a lidé velmi dobře pochopili, co to znamená. Bylo řečeno jednota a dělníci již z vlastní zkušenosti v této stávce poznali, že tuto jednotu lze uskutečnit jen tehdy, budou-li bojovat proti sociálně demokratickým bonzům, kteří jednotu rozbíjeli. Toto heslo tak zapalovalo, že lidé hned věděli, co je třeba dělat." (K. Gottwald: Vybrané spisy sv. II., s. 251-252)
* * * * *
Tuto politiku stále více chápala a podporovala většina dělníků a ostatních pracujících. I dnes záleží na komunistech, aby sjednotili své síly na marxisticko-leninských základech a postavili se do čela boje pracujících za socialistickou změnu jejich postavení. Stále větší část dělnické třídy, ostatních pracujících a národa se za 12 let kapitalistického řádění v naší zemi přesvědčuje, že kapitalistický režim nejde reformovat, jak o to usilují revizionisté. Jen jednota a boj pracujících je schopen otevřít cestu k obnově socialistické společnosti, ve které se politická a ekonomická moc lidu, právo na práci, hospodářský, sociální a kulturní rozvoj celé společnosti stane hlavním zákonem.
Převzato z Dialogu, ČÍSLO 173 BŘEZEN 2002 ROČNÍK 13, autor Vratislav Šantroch