REVIZIONISTÉ

Z diskuse, přednesené na XXII.sjezdu KSSS, uvedu na závěr zlatý hřeb, příspěvek P.A.Saťukova, hlavního redaktora listu Pravda.

S uspokojením tvrdil, že v životě strany a země plně zvítězil leninský kurz XX.sjezdu KSSS, což přijímá každý komunista s velkou hrdostí a z celého srdce podporuje závěry strany. Chválil sebe a všechen sovětský revizionizmus, když uved: "Neposkvrnili jsme čest a důstojnost leninské strany, její autorita nesmírně vzrostla, mezinárodní komunistické hnutí se pozvedlo na novou vyšší úroveň… Zvlášť důrazně dnes zaznívají Leninova slova o tom, že všechen lid jde s námi, a  v tom je síla a nepřemožitelnost naší strany." Přesně v duchu nestoudného chvalozpěvu N.S.Chruščova, na kterého nezapomněl ani v tomto jásotu. P.A.Saťukov řekl o něm:

"Velkou zásluhu ústředního výboru v čele s věrným leninovcem soudruhem N.S.Chruščovem je, že při projednávání kurzu XX.sjezdu projevoval vysokou zásadovost, bolševickou neochvějnost, velkou statečnost a houževnatost."

Z takto vytvořené atmosféry přešel ke kritice frakcionářů, vypořádal se i se Stalinem. O něm prohlásil, že po léta mlčel, nikam nejezdil, s nikým nehovořil, že jeho mlčení nebylo náhodné. Že v posledních letech jeho života se stále více odtrhával od strany a od lidu, nevěděl a nechtěl vědět, čím žijí sovětští lidé a které otázky je zajímají. Vytýkal mu, že v období, kdy lid s úsilím obnovoval hospodářství zničené válkou, učinil středem zájmu otázky jazykovědy, které byly okrajovou záležitostí a stranická diskuse k nim odváděla pozornost od otázek, kterými žila strana.

Zlobil se nad tím, že po léta nebyly svolány sjezdy strany a plenární zasedání ÚV a podle P.A.Saťukova, pokusil-li se někdo na to poukázat, byl okřikován. Jako zkušená trhovkyně prohlásil: "Mluvilo se tu o vystoupeních různých představitelů strany k různým otázkám hospodářské výstavby, a vy víte, jaké represálie proti nim Stalin podnikal"

Potom se pustil do frakcionářů, kteří si podle něho zvykli na zatuchlé ovzduší kultu osobnosti, jako si obyvatelé bažin zvykají na bahno a bláto. Uvedl: Jejich ideovým vůdcem a inspirátorem byl Molotov, který je jedním z těch, kteří nesou hlavní vinu za vznik a bujení kultu osobnosti Stalina. Proto prý byl nejzuřivějším odpůrcem kurzu strany, když odhalovala a překonávala jeho následky.

Bez milosti se pustil do kritiky Molotovových schopností, které jsou nevalné hodnoty a přesto si Molotov činí nárok být jediným vykladačem leninského učení a že prý na každém kroku nadutě připomínal, že on pracoval spolu s Leninem. K tomu P.A.Saťukov dodal:

"Molotov opravdu pracoval spolu s Leninem. Je však třeba přímo říci, že z toho mu neplyne naprosto žádné právo na výsadní postavení. Jak známo, ani v jednom z Leninových dopisů, ani v jeho 'Závěti', adresované roku 1922 řádnému sjezdu strany, se Molotov vůbec nepřipomíná mezi významnými pracovníky strany z tohoto období. Nikdy a nikde nemluvil Lenin ani o Molotovových 'teoretických zásluhách'. Avšak o Molotovově tendenci k byrokratismu Lenin mluvil."

P.A.Saťukov potom účastníkům sjezdu přečetl celý Leninův dopis Molotovovi, který v tu dobu řídil jako tajemník ÚV organizační a kádrové záležitosti strany. V dopise V.I.Lenin nevytýká ani jeden nedostatek V.M.Molotovovi jako odpovědné osobě, jen se zlobí nad rozbujelým byrokratismem. Konkrétně uvedl: "Buď u Vás statistiku vede hlupák, nebo kdesi v těchto odděleních… sedí na významných místech hlupáci a pedanti a vy zřejmě nemáte čas dohlédnout…"

Ještě jeden dokument použil P.A.Saťukov proti V.M.Molotovovi. Byla to rezoluce nižněgorské stranické organizace, kde byl krátkou dobu V.M.Molotov předsedou výkonného výboru.

Páni revizionisté hledali v archivech, jistě se snažili, ale výlovek byl nicotný. Stačil však k tomu, aby delegáti XXII.sjezdu KSSS, jistě dobře vybraní revizionisté i pod vlivem vpravdě chatrných "důkazů", došli k odhodlání, jenž vyústilo ve vyloučení Molotova a ostatních nařknutých ze strany; aby potom mohli být postaveni před soud, u kterého měli propadnout smrti. Soud se ale nekonal ani po takové důkladné přípravě. Tam je nutno pracovat s argumenty a ty nebyly na XXII.sjezdu, nemohly být ani u soudu. Neexistovaly!

Na XXII.sjezdu KSSS byl D.T.Šepilov napadán za to, že se k frakcionářům přidal. Ale jaké byly jeho zločiny, to nikdo z diskutujících neuvedl. Až P.A,Saťukov se ujal tohoto úkolu. Měl k tomu předpoklady. D.T.Šepilov, právě tak jak P.A.Saťukov, byl hlavním redaktorem listu Pravda. Samozřejmě, že v různých dobách. Ale i tak se z toho nechá vyvodit závěr, že byli si vzájemně kolegy, že se znali osobně. Proto byl P.A.Saťukov nemilosrdný. Obvinil D.T.Šepilova, že spolu s Molotovem horlivě připravovali dopis odsuzující prý velmi důležitý a zásadní článek soudruha Chruščova o otázce kolchozní výstavby a také v listu Pravda dopis Malenkova a Šepilova byl svou podstatou protistranický a politicky škodlivý.

P.A.Saťukov dokazoval, že D.T.Šepilov se k frakcionářům přimkl jen z kariéristických důvodů, protože počítal, že měli v předsednictvu většinu, že se rozhodl špinavými a podlými intrikami získat přízeň spiklenců a tak učinit kariéru, že před spiklenci lezl po čtyřech a že takové lidi nelze připustit k velké posvátné věci strany ani na dostřel děla, že Šepilov měl jakýsi zápisník, kam si zapisoval různé pomluvy o vedoucích pracovnících, že donášel a pokoušel se navzájem znepřátelit členy předsednictva, že za to byl nazván na plenárním zasedání politickou prostitutkou. P.A.Saťukov také tvrdil, že D.T.Šepilov, aby si udělal reklamu a aby se dostal mezi akademiky, rozhodl se vydat pod svým jménem knihu o otázkách zahraniční politiky, do níž zařadil nóty a poselství sovětské vlády, jako by byl jejich autorem.

Hrozné, ale to všechno ještě zdaleka není zlatý hřeb XXII.sjezdu KSSS. Ještě chvilku, dostanu se k němu. Musím se však všeobecně a v celku vypořádat s dopisem V.N.Molotova, který odeslal ÚV KSSS krátce před zahájením XXII.sjezdu KSSS. P.A.Saťukov poznamenal, že je v něm novinka, kterou se snaží V.M.Molotov kritizovat Stalina v otázce možnosti vítězství komunismu v jedné zemi. Tvrdil, že to však V.M.Molotov dělá jenom proto, aby pošpinil návrh programu strany a že V.M.Molotov tvrdí: návrh programu je svým duchem protirevoluční. "Toto hanebné Molotovovo prohlášení jen potvrzuje, že se rozešel se stranou, s leninismem", prohlásil P.A.Saťukov.

Potom P.A.Saťukov se zlobil na V.M.Molotova, že v dopise prohlásil: návrh nespojuje výstavbu komunismu s perspektivou socialistické revoluce v mezinárodním měřítku. A to prosím v době, kdy se prý setkal s jednomyslným souhlasem u mezinárodního komunistického hnutí. Na revoluční stanovisko Molotova odpověděl P.A.Saťukov již známým nerevolučním, prostě revizionistickým:

"Leninská zásada mírového soužití byla a zůstává generální linií naší zahraniční politiky. Jasně se o tom mluví v novém návrhu programu a strana bude tuto linii důsledně uskutečňovat."

Pak P.A.Saťukov zvedl hlas proti Molotovovi a tvrdil o něm bez důkazů: vystoupil proti zásadě, dokazující, že socialistický stát revolučně ovlivňuje vývoj světových událostí hlavně svými hospodářskými výsledky, svým příkladem, svými vítězstvími ve výstavbě komunismu.

P.A.Saťukov se zlobil na V.M.Molotova také za to, že v dopise dokonce uvedl: program obsahuje pacifismus a revizionizmus. Tuto část dopisu označil za hnusné pomlouvání leninské strany, jejího bojového revolučního marxisticko-leninského programu, který prý byl na celém světě nazván komunistickým manifestem současné epochy. A to vše úplně bez argumentů, které by jen z části vyvrátily tvrzení V.M.Molotov.

A nyní zlatý hřeb. K zajištění objektivnosti musím opustit metodu popisu a čtenáře informovat jen citáty. Tak nejdříve ten P.A.Saťukova, ten je vstupní do "naší" problematiky. Uvádí se v něm:

"Molotov dospěl až k otevřenému vystoupení proti jasným Leninovým směrnicím… Je podivné a neuvěřitelné slyšet od člověka, který si činí nárok na úlohu vykladače leninismu, tvrzení, že Lenin nikdy a nikdy nemluvil o mírovém soužití států s různým společenským zřízením. Takto hovořit znamená vyvracet jednu z nejdůležitějších teoretických pouček V.I.Lenina. Jeho teorii o možnosti vítězství socialismu v jedné, jednotlivé zemi. Zvítězí-li socialismus v jedné zemi, pak to znamená, že tato země nezbytně musí existovat společně se státy jiného společenského zřízení – kapitalistického."

P.A.Saťukov neodpověděl na argument V.M.Molotova, který je velmi prostý a jednoduchý. Tvrdil, že V.I.Lenin nikdy a nikde nemluvil o mírovém soužití. Vyvrátit takové tvrzení by bylo prosté, právě tak jak je prostý argument kritika. Stačilo by říci: Omyl pane Molotov, V.I.Lenin o mírovém soužití mluvil tam a tam, tehdy a tehdy, což je uveřejněno v těch a těch dokumentech. Ale ono skutečně takové Leninovo slov nikdy a nikde nepadlo!!! Prostě leninská politika mírového soužití je hanebnou konstrukcí sovětského revizionizmu a je jedno, zda ji zkonstruoval N.S.Chruščov nebo jiný podvodník komunistů a všeho drobného lidu světa!

V.I.Lenin, když vyslovil svou velkou myšlenku o možnosti vybudovat socialismus nejprve v několika málo zemích nebo dokonce jedné, jednotlivé zemi, jedním dechem hovořil i o tom, že proletariát vítězné země by se po vyvlastnění kapitalistů ve své zemi postavil proti ostatnímu kapitalistickému světu, získával by na svou stranu utlačované třídy jiných zemí, podněcoval by je k povstání proti kapitalistům, a kdyby bylo zapotřebí, vystoupil by i vojensky proti vykořisťovatelům a jejich státům.

Taková je pravda o leninském soužití s buržoazií. Dobře to věděl i P.A.Saťukov. Proto od svého výroku, kterým balamutil delegáty XXII.sjezdu KSSS, ale i celé mezinárodní komunistické hnutí, ihned utekl a postavil se do bojové pozice proti V.M.Molotovovi, rozlítl se na něho a volal. "… na co se Molotov spoléhá, když nás chce odvést z pozic mírového soužití, pokouší se nás dovést na cestu dobrodružství, na cestu války. Na to však naše strana nepřistoupí! Tomu nás Lenin neučil, a nebyli bychom leninci, kdybychom poslouchali lidi, jako je Molotov!"

Tady vidíme revizionizmus v kontrastních barvách. V.I.Lenin má za samozřejmé, že vítězný proletariát musí dále bojovat na všech frontách proti přežívajícím vykořisťovatelům, ale leninci revizionisté, tvrdí opak. Jakmile marxismus-leninismus sejde z cesty revoluce, je před ním jen cesta zpět, k upevnění panství buržoazie a řetěz nových imperialistických válek. Vývoj k míru vede jen přes proletářskou revoluci. To vyplyne z další části této stati, do které jsem vybral nejdůležitější myšlenky V.I.Lenina, dotýkající se otázek revoluce a války. Bude to širší výklad, s citáty V.I.Lenina.

V roce 1915, na přelomu února a března, se konala ve Švýcarsku, v Bernu, konference zahraničních sekcí SDDSR. Byla svolána z Leninovy iniciativy. V.I.Lenin řídil práce konference a pronesl na ní hlavní referát; byl zaměřený k otázkám války. Velmi živě se diskutovalo i o hesle Spojených států evropských, avšak ke konkrétních závěrů se konference nedopracovala; došlo jen k dohodě: jednat o daném tématu, ale až bude prodiskutována ekonomická stránka jeho věci. A v rámci této polemiky, vystoupil V.I.Lenin, a to 23.srpna 1915 v časopise Social–Demokrat, čís.44, s článkem O hesle spojených států evropských. Když v úvodu připomněl důvody, které tuto otázku vyvolaly, začal charakterizovat tehdejší situaci, o níž prohlásil:

"Kapitál se stal mezinárodním a monopolistickým, svět je rozdělen mezi hrstku velkých mocností, kterým se daří olupovat malé a velké, prostě utlačené národy." Kromě toho uvedl, že Anglie, Francie a Německo umístily v cizině mnoho miliard kapitálu, z kterého jim plynou neobyčejně vysoké důchodu. Potom lapidárně a úderně charakterizoval vlády, synky a přítelíčky paní miliardy, místokrále, konzuly, vyslance, pátery a ostatní pijavice – jak uvedl. K zadanému tématu řekl:

"Spojené státy evropské se za kapitalismu rovnají dohodě o rozdělení kolonií. Ale za kapitalismu není možný jiný základ, jiná zásada dělení než síla… Nelze dělit jinak než podle síly. A síla se mění s postupem ekonomického vývoje. Po roce 1871 zesílilo Německo třikrát až čtyřikrát rychleji než Anglie a Francie, Japonsko asi desetkrát rychleji než Rusko. Skutečnou sílu kapitalistického státu nelze vyzkoušet jinak než válkou. Válka není v rozporu s principy soukromého vlastnictví, nýbrž je přímým a nevyhnutelným rozvinutím těchto principů… Za kapitalismu nejsou jiné možné prostředky k občasnému obnovení porušené rovnováhy než krize v průmyslu a války v politice."

V další části V.I.Lenin připustil, že mohou mezi kapitalisty být uzavřeny dohody, ale jen k tomu jak společně a účinně potlačovat socialismus, jak společně chránit uloupené kolonie proti Japonsku a Americe.

Uvedl také, že ve srovnání se Spojenými státy americkými znamená Evropa ekonomickou stagnaci a prohlásil: "Doby, kdy věc socialismu a demokracie byla spjata s Evropou jsou nenávratně ty tam."

Pohovořil ze široka, ale přesvědčivě i o Spojených státech světových. Tuto úvahu ukončily slovy:

"Jako samostatné heslo by bylo heslo Spojených států světových sotva správné, za prvé proto, že splývá v jedno se socialismem; za druhé  by mohlo vést k nesprávnému výkladům, že socialismus nemůže zvítězit v jedné zemi…"

To si připravoval podmínky pro historický výrok, který se stal axiómem a který neuvěřitelně zdeformoval P.A.Saťukov, když podváděl na XXII.sjezdu KSSS. Leninův výrok zní:

"Nerovnoměrnost ekonomického a politického vývoje je bezpodmínečným zákonem kapitalismu. Z toho vyplvá, že je možné vítězství socialismu nejprve v několika málo zemích nebo dokonce v jedné, jednotlivé kapitalistické zemi. Vítězný proletariát této země by se po vyvlastnění kapitalistů a zorganizování socialistické výroby ve své zemi postavil proti ostatnímu kapitalistickému světu, získával by na svou stranu utlačované třídy jiných zemí, podněcoval by je k povstání proti kapitalistům, a kdyby bylo zapotřebí, vystupoval by vojensky proti vykořisťovatelům a jejich státům. Politickou formu společnosti, ve které zvítězil proletariát tím, že svrhne buržoazii, bude demokratická republika, stále více centralizující síly proletariátu daného národa nebo daných národů v boji proti státům, které ještě nepřešly k socialismu. Není možno odstranit třídy bez diktatury proletariátu. Není možné svobodné sjednocení národů v socialismu bez více nebo méně dlouhého houževnatého boje socialistických republik proti zaostalým státům." (V.I.Lenin, Spisy, sv.21, str.343 – 347)

Již nyní je naprosto zřejmé, že politika mírového soužití států s rozdílným společenským zřízením, v provedení sovětských revizionistů, byla vysloveně protileninská, ačkoli všichni revizionisté ji zdobili přívlastkem leninská. A "vědecké" zdůvodnění mírové politiky P.A.Saťukova? Každá podlost, každá lež byla dobrá sovětským revizionistům. Jen pomoci takových metod mohli vládnout a vítězit nad politickými odpůrci.

Ani zdaleka jsem však neuvedl celý odkaz V.I.Lenina ve věci socialismu a války. Závažnost této tematiky nás nutí nahlédnout ještě i do jiných úvah V.I.Lenina. Tak například; v dlouho a podrobně připravovaném článku Pád Port Arturu, který byl uveřejněn v lednu 1905, v časopise Vperjod, V.I.Lenina napsal:

"Revoluční proletariát musí neúnavně agitovat proti každé válce a při tom mít stále na mysli, že války jsou neodstranitelné, dokud trvá třídní panství vůbec. Banálními frázemi… nepomůžeš utlačované třídě, která neodpovídá za buržoazní válku mezi dvěma buržoazními národy, která dělá všechno, aby svrhla každou buržoazii vůbec, která zná nesmírnost utrpení lidu i v době 'pokojného' kapitalistického vykořisťování. Ale i když bojujeme proti svobodné konkurenci, nemůžeme zapomenout na její pokrokovost ve srovnání s polonevolnickým řádem. I když bojujeme proti každé válce a každé buržoazii, musíme ve své agitaci přísně rozlišovat pokrokovou buržoazii od nevolnického samoděržaví, musíme mít vždy na paměti velkou revoluční úlohu historické války, jejímž nedobrovolným účastníkem je ruský dělník.

Ne ruský lid, nýbrž ruské samoděržaví začalo tuto koloniální válku, která se přeměnila ve válku mezi starým a novým buržoazním světem. Ne ruský lid, nýbrž samoděržaví sklidilo hanebnou porážku. Ruský lid na této porážce samoděržaví získal. Kapitulace Port Arturu je prolog ke kapitulaci carismu. Zdaleka ještě není skončena válka, ale každý krok v jejím pokračování šíří dál a dál pobouření a rozhořčení v ruském lidu, přibližuje okamžik nové veliké války, války proti samoděržaví, války proletariátu ze svobodu. Zbytečně se neznepokojuje nejklidnější a nejstřízlivější evropská buržoazie, která by vřele uvítala liberální ústupky ruského samoděržaví, která však více než ohně se bojí ruské revoluce jako prologu revoluce evropské…

Ano. Samoděržaví je oslabeno. V revoluci začínají věřit i ti největší nevěřící. Všeobecná víra v revoluci je již začátek revoluce. O její pokračování pečuje sama vláda svým válečným dobrodružstvím." (V.I.Lenin, Spisy, sv.8, st.45 – 47)

V takových souvislostech viděl V.I.Lenin válku. Nikdy ji nezjednodušil tak, že by ji prohlásil za přechodný a již překonaný nebo překonatelný politicko-společenský jev. V třídně rozděleném světě to není možné, to nepřichází v úvahu. K takovému podvodu se snížil N.S.Chruščov a jeho lidé. Protože v jejich "mírové" agitaci soustavně tento podvod označovali za leninský, padla na ně hanba i za jejich bezostyšnost, používanou při překrucování Leninova revolučního odkazu.

Nyní několik úryvků z článku V.I.Lenina Vojenský program proletářské revoluce. Ten byl napsán německy v září 1916 pro tisk skandinávských levicových sociálních demokratů, kteří v období imperialistické války (1914 – 1918) vystoupili proti bodu sociálně demokratického programu ozbrojení lidu a razili heslo odzbrojení. V prosinci 1916 V.I.Lenin stať přepracoval a nechal otisknout ve sborníku Social-Demokrat. V dubnu 1917, krátce před odjezdem do Ruska odevzdal V.I.Lenin text článku redakci listu Jungend-Internationale. Úvod je koncipován, snad přímo pro sovětské revizionisty. Prvou větou je oslovil, když uvedl:

"Hlavním argumentem je tvrzení, že požadavek odzbrojení je nejjasnějším, nejrozhodnějším a nejdůslednějším výrazem boje proti každému militarismu a proti každé válce. Ale v tomto hlavním argumentu vězí právě omyl stoupenců odzbrojení. Socialisté, mají-li zůstat socialisty, nemohou být proti každé válce.

Za prvé, socialisté nikdy nebyli a nikdy nemohou být odpůrci revolučních válek. Buržoazie 'velkých' imperialistických mocností se stala skrz naskrz reakční a válku, kterou nyní vede tato buržoazie, pokládáme za reakční, otrokářskou a zločinnou…

Popírat jakoukoli možnost národních válek za imperialismu je teoreticky nesprávné, historicky naprosto chybné a prakticky se to rovná evropskému šovinismu…

Kdo uznává boj tříd, ten nemůže neuznávat občanské války, které jsou v každé třídní společnosti přirozeným a za určitých okolností nevyhnutelným pokračováním, rozvíjením a zostřováním třídního boje. Všechny velké revoluce to potvrzují. Odmítat občanské války nebo na ně zapomínat znamenalo by propadat oportunismu a zříci se socialistické revoluce."

Pádnost Leninových argumentů  drtí na prach sovětské revizionisty a jejich politiku absolutního mírového soužití států s rozdílným, proti sobě stojícím, společenským zřízení. Sledujme však výklad V.I.Lenina. Ten pokračoval a uvedl:

"… socialismus, který zvítězil v jedné zemi, naprosto nevylučuje šmahem všechny války. Naopak, předpokládá je. Vývoj kapitalismu probíhá v různých zemích nerovnoměrně. Při zbožní výrobě tomu ani nemůže být jinak. Z toho vyplývá nezvratný závěr: socialismus nemůže zvítězit současně ve všech zemích. Zvítězí nejprve v jedné nebo několika zemích, kdežto ostatní zůstanou nějakou dobu buržoazními nebo předburžoazními. To musí vyvolat nejen třenice, nýbrž i přímé usilování buržoazie ostatních zemí o rozdrcení vítězného proletariátu socialistického státu."

Páni sovětští revizionisté, především pane Saťukove! Probuďte se a poslouchejte. Je to vás soud. A žalobcem sám Lenin! Ještě vás budou soudit dějiny. Ale již dnes mají masy právo při zaslechnutí vašich jmen volat: Hanba! Hanba!…

V.I.Lenin pokračoval: "Engels měl naprosto pravdu, když ve svém dopise Kautskému z 12.září 1882 přímo uznával možnost, že socialismus povede 'obranné války'. Měl tu na mysli právě obranu vítězného proletariátu proti buržoazii ostatních zemí.

Teprve až svrhneme, až definitivně svrhneme, porazíme a vyvlastníme buržoazii na celém světě, a nikoliv jen v jedné zemi, pak války nebudou možné. Také z vědeckého hlediska bude naprosto nesprávné a naprosto nerevoluční, budeme-li obcházet nebo zastírat právě to nejdůležitější: potlačení buržoazie, jejího odporu, což je při přechodu k socialismu to nejtěžší, a vyžaduje nejvíce boje. Sociální modláři jsou vždy ochotni snít o budoucím pokojném socialismu, ale od revolučních sociálních demokratů se liší právě tím, že jim ani nenapadne pomýšlet na tvrdý třídní boj a třídní války, aby se tato krásná budoucnost stala skutečností… nesmíme připustit, aby nás oklamali slovy"

A to jsme připustili. V plném rozsahu. Důsledky na sebe sice daly dlouho čekat, už jsme si mysleli, že ani nepřijdou, ale jsou tu a větší právě tím, že dlouho zrály jako těžké, přetěžké choroby. Vyléčit je bude obtížné, velmi bolestivé, ale naprosto nutné.

V.I.Lenin v článku Vojenský program proletářské revoluce dále uvedl:

Teoreticky by bylo naprosto chybné zapomínat, že každá válka je jen pokračováním politiky jinými prostředky; nynější imperialistická válka je pokračováním imperialistické politiky dvou skupin velmocí a tato politika je vyvolána a živena souborem vztahů imperialistické epochy. Ale táž epocha musí nutně vyvolat a živit také politiku boje proti národnostnímu útlaku a boje proletariátu proti buržoazii, a proto i možnost a nezbytnost, za prvé, revolučních národních povstání a válek, za druhé, válek a povstání proletariátu proti buržoazii, za třetí, spojení obou druhů revolučních válek…

Leninovy myšlenky pregnantně postihly charakter jeho doby. Protože byly geniální skutečně a ne jen podle politické lichotky, mířily sice bezděčně, avšak přesně i do budoucnosti. Není proto divu, že zasáhly i sovětský revizionizmus. Nyní důkazy. V.I.Lenin v článku uvedl:

"Hlavní specifičností, jíž se tyto formy vyznačují, je to, že konkrétní otázka, jak souvisí válka s revolucí, a jiné konkrétní otázky revoluce se zamlčují, zastírají nebo se vykládají s ohledem na policejní zákazy. A to se děje přesto, že před válkou bylo nesčíslněkrát neoficiálně a v basilejském manifestu oficiálně poukázáno na souvislost právě blížící se války s proletářskou revolucí. Hlavní nedostatek požadavku odzbrojení je zejména v tom, že se tu obcházejí všechny konkrétní otázky revoluce. Nebo jsou snad stoupenci odzbrojení pro zcela nový způsob neozbrojené revoluce?

Naprosto nejsem proti boji za reformy. Nechceme ignorovat smutné vyhlídky, že lidstvo může prožít – v nejhorším případě – ještě druhou světovou válku, jestliže z této války přes četné výbuchy rozhořčení a nespokojenosti mas a přes naše úsilí nevzejde revoluce. Jsme pro takový program reforem, který musí být rovněž namířen proti oportunistům…" (V.I.Lenin, Spisy, sv.23, str.77 – 90)

Politiku mírového soužití státu s rozličných zřízením nebo otázku všeobecného odzbrojení, nelze zjednodušit a prodat pod výrazem "leninská". Pádná a přesvědčivá stanoviska V.I.Lenina, jen zde uvedená, dokazují, že to byla ze strany sovětských revizionistů politika zrádná, nerespektující specifika třídně rozděleného světa a proto neperspektivní, bez naděje na trvalý úspěch. V souvislosti s jinými skutečnostmi, vyvěrá na povrch její podstata, spočívající ve snaze: na sladké vějičky nachytat masy, odvést je od boje za třídní cíle, pokojně vládnout, pěstovat blahobyt a novou třídu pijavic – "socialistickou" aristokracii.

Široká světová veřejnost neví čím vlastně V.M.Molotov, v hodinách před zahájením XXII.sjezdu KSSS, tak rozlítil revizionisty. Já bych k tomu, co jsem zde již uvedl, jistě ještě přidal statě z Leninovy brožury Socialismus a válka. Vydal ji v záři 1915 německy, v roce 1916 vyšla francouzsky. Především byla určena delegátům zimmerwaldské konference socialistů. Mimo jiná závažná stanoviska, je v ní uvedeno:

"Socialisté vždycky odsuzovali války mezi národy jako něco barbarského a bestiálního. Avšak náš poměr k válce je zásadně jiný než poměr pacifistů a anarchistů. Od buržoazních pacifistů se lišíme tím, že si uvědomujeme nevyhnutelnou souvislost válek s bojem tříd uvnitř země, uvědomujeme si, že nelze skoncovat s válkami bez odstranění tříd a vybudování socialismu; lišíme se od buržoazie a pacifistů také tím, že plně uznáváme oprávněnost, pokrokovost a nutnost občanských válek, tj. válek utlačované třídy proti třídě utlačující, otroků proti otrokářům, nevolníkům proti feudálním statkářům, námezdních dělníků proti buržoazii. My marxisté, se lišíme jak od pacifistů, tak i od anarchistů tím, že uznáváme za nutné historicky (z hlediska Marxova dialektického materialismu) zkoumat každou válku zvlášť. V dějinách nejednou docházelo k válkám, které přes všechny hrůzy, zvěrstva, pohromy, útrapy, nevyhnutelně doprovázející všechny války, byly pokrokové, tj. přispívaly k vývoji lidstva, protože pomáhaly rozbíjet škodlivé a reakční instituce (na příklad absolutismus nebo nevolnictví) a nejbarbarštější despocie v Evropě (tureckou a ruskou)…

Z osvoboditele národů, jímž byl kapitalismus v boji proti feudalismu, stal se imperialistický kapitalismus největším utlačovatelem národů. Z kapitalismu pokrokového se stal kapitalismus reakční, rozvinul výrobní síly natolik, že lidstvo musí buď přejít k socialismu, nebo prožívat léta a dokonce desetiletí bojů velmocí a umělé udržení kapitalismu pomocí kolonií, monopolů, privilegií a všemožného národnostního útlaku… Svéráznost situace je v tom, že v této válce rozhoduje osud kolonií válku na kontinentě…"

V pojednání se V.I.Lenin zmínil o geniální charakteristice války, podané pruským generálem a vojenským teoretikem Karl von Clausewitzem, která, jak je všeobecně známo, zní: Válka je pokračováním politiky jinými (totiž násilnými) prostředky.

Nyní pozor. Historická práce V.I.Lenina opět nabývá aktuální charakter, právě tím, že v ní uvedl:

"Po celé období II.internacionály se všude odehrával boj v soc.dem. stranách mezi revoluční a oportunistickým křídlem. V četných zemích došlo k rozkolu… Ani jeden marxista nepochyboval o tom, že oportunismus je výrazem buržoazní politiky v dělnickém hnutí, že vyjadřuje zájmy maloburžoazie a svazku nepatrné části zburžoazněných dělníků 's vlastní' buržoazií, proti zájmům proletářských mas, mas utlačovaných.

Objektivní podmínky konce XIX.století zvláště zesilovaly oportunismus tím, že z využívání buržoazní legality udělaly fetiš, že vytvářely tenkou vrstvu byrokracie a aristokracie dělnické třídy a přiváděly do řad soc.dem. stran mnoho maloburžoazních souběžců.

Válka urychlila vývoj, když z oportunismu udělala sociálšovinismus, když z tajného spojenectví oportunistů s buržoazií udělala spojenectví nezastřené. K tomu ještě vojenské úřady všude vyhlásily válečný stav a dělnickým masám, jejichž staří vůdcové skoro do jednoho přešli k buržoazii, nasadily náhubek… místo třídního boje spolupráce tříd, ustoupení od revolučních prostředků boje, pomoc 'vlastní' vládě v její těžké situaci, místo aby se těchto obtíží využilo k revoluci…

Je nesporné, že jedním z kladných výsledků války bude, že rozdrtí oportunismus a anarchismus.

Sociálně demokratické strany se v žádném případě a za žádných okolností nesmějí zříkat ani té nejmenší legální možnost jak organizovat masy a propagovat socialismus, musí však učinit konec otrockému zhlížení se v legálnosti…

Také v Rusku byl uveden do chodu obrovský, nestvůrný aparát lží a intrik, aby nakazil masy šovinismem a aby v nich vyvolal představu, že carská vláda vede 'spravedlivou' válku, že nezištně hájí 'bratry' Slovany atd… Jedinou třídou v Rusku, jíž se nepodařilo naočkovat nákazu šovinismu, je proletariát… Ukázalo se, že dělnická třída Ruska jako celek je vůči šovinismu imunní… V předvečer války došlo v Petrohradě dokonce již k prvním srážkám na barikádách…

Oficiálně německá sociální demokracie, která byla nejsilnější a vedoucí stranou II.internacionály, zasadila mezinárodní organizaci dělnictva ránu nejcitelnější. V německé sociální demokracii se však zároveň projevila také nejsilnější opozice…

 Marxismus není pacifismus. Je nutno bojovat o co nejrychlejší skončení války. Požadavek 'míru' však dostává proletářský smysl teprve tehdy, je-li dána výzva k revolučnímu boji. Bez řady revolucí je tak zvaný demokratický mír šosáckou utopií…" (V.I.Lenin, Spisy, sv.21, str. 3O1 – 342)

 Tak je to, vážení páni revizionisté s Leninovým "mírovým soužitím" proletariátu a buržoazie. Vaše podlost budiž výstrahou budoucím generacím i když ta, kterou jste vy podváděli, už varování dostala  stejnou lekcí, jakou jste vy udělovali svým podvedeným. Vaše novinka je jen v tom, že jste šli zradou pod Leninovým praporem, že se nenašel nikdo, kdo by vám ho vyrazil z ruky.