Antikomunista
K.ČAPEK
J. K A R N E
Dne 22.ledna 1950 pronesl Ladislav Štoll referát na pracovní konferenci Svazu československých spisovatelů. Nakladatelství Orbis později projev vydalo jako publikaci. Opatřilo ji názvem Třicet let bojů za proletářskou poezii. Je to pojednání i dnes, možná, že právě dnes velmi zajímavé. Také proto, že proti němu nemilosrdně zaútočil básník František Hrubín na II.sjezdu Svazu československých spisovatelů, který se konal v dubnu roku 1956 - krátce po XX.sjezdu KSSS. Je nutné uvést, že sjezd spisovatelů v podstatě navázal na tajný projev N.S.Chruščova, který přednesl v noci po skončení sjezdového jednání bývalým delegátům XX.sjezdu KSSS; hosté byli z tohoto zasedání vyloučeni.
Ve Štollově pojednání je pasáž, tvrdě kritizující tehdy novou skupinu básníků. tzv. dynamoarchistů. Vytýká jim, že v roce 1945 našli svůj umělecký rodokmen v německé romantice. Dokazuje, že si jsou vědomi čeho se dopouštějí a jako důkaz cituje z jejich Sborníku nového myšlení. Tam je uvedeno: „Souvislost, kterou klademe mezi nové myšlení a německý romantismus by mohla překvapit při aktuálnosti dnešního německého problému. Není pochyb, že reakční fašismus má hlubokou spojitost s německým nacionalismem… i jednotlivými reprezentanty, s hlavní vlnou romantismu…” Skupina básníků dynamoarchistů – měla v roce 1945 - hlubokou spojitost s fašismem. Na přední místo mezi dynamoarchisty patřil Jaromír Hořec.
A teď si představte tu náhodu; náhodnou shodu okolností nebo náhodnou shodu jmen? V roce 1990, v nakladatelství Lidové noviny, v edici Česká expedice, vyšla publikace Proč nejsem komunistou? Náklad nebyl na české poměry malý - 50.000 výtisků; a cena nepatrná – 10,-Kčs (tehdy ještě Kčs). Uspořádal ji jistý pan Jaromír Hořec; u něho se musím krátce zastavit, jaksi mimo tematiku tohoto pojednání, dost intenzivně do něho proniká.
České veřejnosti je znám jako autor náladových písniček, mezi nimi vynikly především Dva modré balónky a Docela všední, obyčejný den; napsal knihu portrétů autorů taneční hudby Patnáct oken do písničky, dva svazky Kroniky české synkopy, básnické svědectví v souboru sbírek Brzy jazyk nazývati Ruzyně a samizdatovou literární produkci, která mu byla vydána v Torontu, Mnichově a v Kolíně nad Rýnem. Kromě toho, jistý Jaromír Hořec napsal druhou část knihy K úloze československých legií v Rusku, v níž drtivými důkazy usvědčuje především T.G.Masaryka, Ed.Beneše a M.R.Štefánika z komplotu prosté řady legionářů, kteří proti své vůli byli nasazeni do vojenských akcí namířených ke zdolání Říjnové revoluce a které přinesly prostému lidu Ruska nezměrné hoře. K tomu měl Jaromír Hořec předpoklady, vždyť se narodil na Ukrajině v Chlustu a od května 1945 byl šéfredaktorem Mladé fronty. (Zde podle Práva z 18.12.2001) Kniha vyšla na jaře roku 1953, krátce po XX.sjezdu KSSS byla stažena, většina svazků byla likvidována ve stoupy, jen několik exemplářů přežilo v nepřístupných knihovnách OV KSČ.
Začínám ze široka. Ale je to nutné abych dokázal, že svět není tak veliký aby byl nepoznatelný, že události, názory stanoviska, ba celý vývoj světa se točí jen kolem několika rozhodujících čepů, určených k tomu panujícími třídami a že v tomto Babyloně jevů neustále hledají "své" místo všude přítomní souběžci.
Nyní k našemu tématu:
Peroutkova Přítomnost v roce 1924 uspořádala anketu, která měla dát vysvětlení proč tehdejší významné literární osobnosti nejsou komunisté. Pan Hořec uspořádal anketu do publikace a v ní uveřejnil stanoviska na anketě zúčastněných a současně uvedl i námitky Josefa Hory, Ivana Olbrachta a Stanislava K.Neumanna.
Panu K.Čapkovi, jak psal v Přítomnosti, by bylo lehčeji, kdyby komunistou byl. Žil by prý v domnění, že prospívá k nápravě světa, byl by přesvědčen, že stojí na straně chudých proti bohatým, na straně hladových proti žokům peněz. A doznával, ale ironicky, že místo toho je jako nahý v trní, s holými rukama, nekryt žádnou doktrínou, cítě svou bezmocnost pomoci světu. A v závěru této části své úvahy uvedl: „Je-li mé srdce na straně chudých, proč o všech všudy nejsem komunistou?” A hned sám sobě odpověděl: „Protože mé srdce je na straně chudých.” Jednoduché, prostě hned na začátku svého stanoviska zalhal dost podstatnou věc, pan K.Čapek!
Pan K.Čapek dobře věděl, že této falše je málo, že je to zatím jen malý základ pro demagogii „spravedlivých” bohatých, proto v charakteristice světa a svých stanovisek pokračoval: „Viděl jsem bídu tak palčivou a nevyhnutelnou, že mi zhořklo vše čím jsem. Kdekoliv jsem byl, běžel jsem od paláců a muzeí podívat se na život chudých v ponižujících roli, ale bojím se smrti. Tato všivá nelidská bída není nesena na štítě žádné strany, do těch strašných pelechů, kde není ani hřebík na oběšení, ani špinavý hadr na podestlání, křičí komunismus z opatrné dálky: „Tím je vinen společenský řád, za dva roky, za dvacet let zavlaje prapor revoluce a pak…”
Tvrdé buržoazní panoráma rozprostřel K.Čapek v roce 1924 před čtenáře Přítomnosti. Od té doby uplynulo sedmdesát pět let, a buržoazní apokalypsa se prohloubila, s růstem počtu obyvatel světa se neobyčejně rozšířila, pane K.Čapku; ještě vám připomenu, že od doby, kdy byl uveřejněn tento váš protikomunistický útok, byla zatím jedna krvavá světová válka, kterou buržoazie způsobila; zatím nepřipomínám stovky válek lokálních, jak se teď říká těm běžným, snad každodenním a nemluvím o válkách studených, které buržoazie vede, které jsou neobyčejně nákladné a značně vyčerpávají lidstvo. Blýskalo se sice na lepší časy, blýskalo, lidstvo mělo naději, ale ukecali ho šarlatáni; měl jste následovníky a ti vás překonali, v tomto ohledu jste historicky zcela zanedbatelný, ani nevím proč vás ruším.
V další části pan K.Čapek podváděl sám sebe, když se ptal: „… jakže, za dva roky, za dvacet let?” A takovou otázku musíme pokládat u K.Čapka za bravurní číslo vysoké školy demagogie. Na této úrovni je i jeho další text: „Buržoazie, která zde nedovede nebo nechce pomoci, je mi cizí, ale stejně cizí je mi komunismus, který místo pomoci přináší prapor revoluce.”
Tak to vidíš, milý čtenáři. Řešení se vždycky najde. Je to ta známá střední cesta. Známá, ale neexistující střední cesta. Zde by bylo dobře spor s panem Čapkem začít. Doposud si tvořil podmínky k útoku, modeloval si gloriolu spravedlivého, toho, který, jak uvedl, má srdce na straně chudých.
Panu K.Čapkovi na téma střední cesty psal již 24.8.1919 V.I.Lenin. Uvedl tenkrát: „Buď diktaturu (tj. želenou moc) statkářů a kapitalistů, nebo diktaturu proletariátu. Střední cesty není. O střední cestě sní marně panští synkové, inteligentíčkové, různá podezřelá individua , kteří se špatně učili ze špatných knížek. Nikde na světě střední cesta není a ani nemůže být. „Buď diktatura buržoazie (zastřená nabubřelými frázemi o lidovládě, o ústavodárném shromáždění, o svobodách a jiné), nebo diktatura proletariátu. Kdo se tomu nenaučil z dějin celého XIX.století, ten je beznadějný hlupák.”
Já k tomu pane K.Čapku dodávám: Leninova pravda vyvěrá z antagonistických rozporů mezi buržoazií a proletariátem. Zatím co vy mluvíte o chudých. A to je nepřesné. Ve vašem případě, v případě intelektuála vysokého stupně vzdělanosti, který rozhodným způsobem zatracuje komunismus, je to vědomý podvod. O proletariátu víte, víte, že tu je a že komunismus, po hlubokých rozborech dějin a ekonomických vztahů odhalil jeho dějinné poslání. A vy o něm víte, pane K.Čapku, vždyť na jiném místě svého článku jste demagogicky jeho historickou úlohu odmítl, když jste uvedl: „Proletariát tuto třídu (buržoazii) nemůže nahradit, ale může do ní vejít.” Nesdělil jste však velmi podstatnou maličkost, totiž jak, jak toto nepřátelské seskupení, v podmínkách, které na jedné straně vytváří moc a bohatství pro nepatrnou menšinu obyvatelstva a na druhé straně bídu většiny, může vytvořit jednu třídu. Ve vaší době nechala buržoazie střílet do dělníku na denním pořádku. Nic si nevymýšlím, to vy dobře víte. Zde vám vztah dělníků a buržoazie připomenu citací z knížky B.Kozelky, Vzpomínky. V ní je uvedeno:
„Vyšli jsme z továrny a táhli jsme, jako už mnohokrát, na Prahu. Tentokrát však nebyla to ta Moravia, ten nepřehledný zástup lidí jako za dřívějších stávek a demonstrací. Zato našeho ducha ovládala bojovnost větší než kdy jindy, neboť jsme cítili, oč jde.” (v prosinci 1920) „Nepřeháním, řeknu-li, že tady šel již zárodek nově se rodící strany – Komunistické strany Československa.
Cestou k Lidovému domu se přidávali dělníci z Kolbenky, z lihovaru od Brosche a z ostatních vysočanských a libeňských závodů, dále pak Křižíkovka, Daňkovka, Havelka a Mesz z Karlína.
Současně se blížily k Lidovému domu průvody dělníků z ostatních čtvrtí Prahy. Vnitřní Prahu, všechny ulice směřující do středu města, uzavíraly oddíly policajtů a četníků. Proudy demonstrantů, které na ně narazily, zamířily k Rudolfínu, tehdejšímu parlamentu.
Kaprovou ulicí jsme prošli na Smetanovo nábřeží, které se dnes jmenuje Krasnoarmějců, (jak se jmenuje dnes?) před budovu parlamentu. Budova dnešní filozofické fakulty tu ještě tehdy nestála. Na tomto místě byl hluboký výkop asi dva metry pod úrovni ulice, obehnaný silným dřevěným zábradlím. Jáma sloužila jako skládka odpadků, starých hrnků a jiného haraburdí. Tady se náš průvod zastavil a čekal co bude, neboť pod podloubím Rudolfína stál silný kordón policajtů připravený k akci…
Náhle stojící kordón seřazený do čtyřstupu vykročil proti rozlité mase demonstrantů. Ta se pomalu rozestupovala a neochotně uvolňovala jakousi uličku pochodujícím policajtům, kteří si provokativně pohrávali s obušky a strkali do demonstrantů. Dělníci zatínali pěsti a s mlčenlivou nenávisti sledovali jejich počínání. Srážka visela ve vzduchu.
V tom jeden z policajtů uhodil obuškem dělníka, který před ním váhavě couval. To už bylo přespříliš, míra trpělivosti se dovršila.
‚Na ně!’ vykřikl někdo a zástup se zavlnil spravedlivým hněvem. V tom okamžiku vylétly nad hlavy dělníků láhve s kávou i ty, které byly již vyprázdněné, kastrůlky s obědem, jak si je vzali, když ráno nastupovali do práce. Někteří mladší skočili hbitě do jámy s odpadky a na hlavy policie začalo lítat staré haraburdí. Policejní kordón postupoval mezi tím do Kaprovy ulice, kde se rozvinul ve střeleckou řadu. V tom zahřměl hřímavý povel policejního důstojníka: ‚Pal!’ Ozvaly se třaskavé výstřely z policejních pistolí a první ranění v zástupu dělníků klesli k zemi. Tady padl mrtev na pražskou dlažbu kolbeňák Josef Kulda z Kobylis, první oběť masarykovské ‚demokracie’.
Zástupu se zmocnilo zděšení. Nastal zmatek, který ještě vzrostl, když se z budovy parlamentu vyřítil kordón četníků, kteří postupovali s bodly nasazenými na puškách.
Kaprova ulice byla ucpána zděšenými demonstranty a policií, a tak zbývaly jen dvě ústupové cesty, ulice kolem dnešní uměleckoprůmyslové školy a nábřeží směrem k Národnímu divadlu. Ale ty nestačily najednou pojmout takové množství lidí. Četníci řezali kolbami pušek do lidí hlava nehlava jako nepříčetní. Za několik minut bylo náměstí před parlamentem prázdné. Četníci i policajti se stáhli.
Asi za půl hodiny se sešel zbytek demonstrantů znovu na místě, kde padl dělník Kulda. Zde krátce promluvil soudruh Šmeral, načež se zástup rozešel.
Opouštěl jsem smutně náměstí. Na konci Kaprové ulice jsem se setkal se ‚šťouchačem’ Zoulou z lokomotivky Českomoravské, který měl v zápěstí prostřelenou ruku. Ovázali jsme mu ránu v průjezdu jednoho domu a pak jsem ho odvedl domů. Bydlel ve Vysočanech Na Harfě.
Generální stávka pokračovala až do 16.prosince 1920…”
Pane K.Čapku! Jste falešný hráč. Říkáte, proletariát může do řad buržoazie vstoupit. Znovu však musím připomenout: Kudy, když mu v tom brání policie a četnictvo - autorativní orgány buržoazie – střelbou a vy demokrat, humanista, člověk se srdcem na straně chudých, napadáte bez důkazů komunismus tvrzením, že je pro násilí, že požaduje ozbrojení proletariátu. Copak ona buržoazie není ozbrojena? Povel Pal a padají mrtví. Na straně proletariátu! Ve vašem článku tvrdíte, že sice nejste statečný, ale kdyby buržoazie šla vyvražďovat chudé lidi, sebral byste se a běžel chudým lidem na pomoc. Kde jste byl, když masarykovská „demokracie” zavraždila prvého proletáře, kde jste byl, jak jste reagoval když padli další a další? Komunisté byli s nimi v jednom šiku a vy jim vytýkáte, že chudáky vyzývají k revoluci z bezpečné vzdálenosti. Ale vaše, buržoazní chytrost zatím nevyčerpala celou svoji kapacitu. Když jsou komunisté vpředu, už ne chudých, ale doslova hladových a bezmocných, těch kteří ztratili všechnu perspektivu, sám pocit sounáležitosti k lidstvu, tak je buržoazie napadala a zavírala podle zákona na ochranu republiky. Je nutno zdůraznit buržoazní republiky. A co jste dělal vy? Opravil jste svoje názory? Dal jste alespoň nějaké prohlášení, které by bylo projevem soustrasti a dobré vůle, která podle vás je předurčena všechny špatnosti světa řešit? Ač vlivný, mlčel jste. Je to na vaší odpovědnost, odpovědnost falešného hráče.
Pane K.Čapku! Vaše buržoazní sofizma je bez hranic. V záměrném vyvolávání klamných myšlenkových závěru jste mistr nad mistry. V článku jste napsal: „Komunismus uzavírá kordón mezi nimi (proletariátem) a světem, a jste to vy, komunističtí intelektuálové, kdo stojí s pestře pomalovanými štíty mezi nimi a vším tím, co je připraveno pro ně jako podíl pro nově příchozí.” Poslední větu této úvahy bych také rád ocitoval, ale není to možné. Z češtiny do češtiny ji nelze přeložit. Takovým jste mistrem, pane K.Čapku. Nebo, že by to byl tiskařský šotek, či snad demokracie se svým nezcizitelným právem silnějšího?
Když už jste kritizoval komunistické intelektuály, podívejme se jak reagoval komunistický básník Konstantin Biebl na vraždu dělníka Kuldy. Ano, K.Biebl, jehož tragický osud byl básníkem Františekm Hrubínem, na II.sjezdu Čs.svazu spisovatelů záludným způsobem zneužit. Vy jste mlčel pane K.Čapku, ale K.Biebl napsal báseň, ze které vyjímám:
Domovnice dnes hubuje,
když ráno přišel kolportér
po umytých schodech,
krev mu kapala z novin.
Na stůl je hodil.
O stůl z nich zazvonily
četnické bajonety.
Dráteník z Trenčína
na chodbě pláče.
Martin Drda,
s Josefem Kuldou…
Pane Karle Čapku: Nenávist revolučních proletářů, s nimi i většiny chudých, má specifický, třídní charakter. To není nenávist absolutní, vše zahrnující. Není ani vypěstována uměle, jako roub komunistické nenávisti, kterou s důrazem často připomínáte. Je to produkt třídního postavení proletariátu a chudých vůbec. Ale když už útočíte proti básníkovi, konkrétně proti Wolkerovi, uveďte prosím alespoň nějaké souvislosti. Jednak, aby váš argument nevypadal hned na prvý pohled jako pomluva, ale hlavně, aby to byl argument. U Wolkera, básníka tak jemného, citlivého, proletářsky prostého je nespravedlivé mluvit o násilí jako nosné myšlence díla. Možná, že máte na mysli verše Neumanna, pronesené nad hrobem Wolkerovým:
Tak umřel Jiří Wolker, soudruh vojů,
jež z velké lásky píšou nenávist
na prapor nejslavnějších lidských bojů,
pod čisté sněhy navždy čist.
Nenávist vojů, která se rodí z velké lásky, z lásky k proletářům, k zbídačeným, kteří jednou zvednou svou atletickou postavu, aby vyřkli tak už dost! K tomu mají oprávnění, vyplývající jim z mnoha, přemnoho důvodů a hlavně dostatek, až nadbytek sil.
Proboha, pane K.Čapku! Vy chcete, aby lidé na věky byli živi z milosrdenství! Jak jinak rozumět vaší citaci: „Poznal jsem jen velmi málo lidí, kteří by si nezasloužili cibulačkou trochu spásy, velmi málo těch, na které by jen trochu střízlivý a rozšafný Hospodin mohl dštít oheň a síru…” Co si myslíte o sobě, o buržoazii? Kam to tlačíte svého Hospodina? Aby vykořisťovatelům, kteří ze svých námezdních otroků sají pot i krev, za cibulačku uděloval milost? Cibulačka na jedné straně, pot, krev a životy na straně druhé. Ano, to jsou ekvivalenty demokratické, humanitní společnosti, kde je vládcem buržoazie. S takovými názory máte srdce na straně chudých? To Engels má na tuto záležitost přece jenom jiný názor. Poslechněte si ho, hovoří bez skrupulí, ale pravdivě. O vyděděncích anglické společnosti se vyjádřil takto: „Jsou lidmi jen potud, pokud hoří hněvem proti vládnoucí vykořisťovatelské třídě. Stávají se hovady v tom okamžiku, jakmile se skloní pod jhem a usilují pouze o to, aby si učinili život snesitelnějším.” A vy máte v programu cibulačkovou spásu! Tam kde bojujete s komunismem!
Leč pokračujme. Jste vážným nepřítelem, nemilosrdným. Píšete: „Buržoazie, která zde nedovede nebo nechce pomoci je mi cizí.” Zas jen ta vaše pomoc, co nic nestojí a přece je tak lichotivá v bídě prostého, drobného lidu; ale já se nechci vracet k vašim lichotkám, mám na mysli jinou otázku. Říkáte buržoazie, která zde, tedy v Československu. Ta zahraničí, ta vám cizí není, pravda. Je možné, že touto větou vyjadřujete právě to co já chápu. A na dalším místě si stěžujete sám na sebe. Uvádíte: „Říká se mi ‚relativista’ pro zvláštní a patrně dost těžkou intelektuální vinu, že se snažím všemu porozumět, párám se ve všech naukách a ve všech literaturách, až po černošské povídačky a objevuji s mystickou radostí, že při troše trpělivosti a prostoty se lze jakž takž srozumět se všemi lidmi jakékoliv kůže nebo víry… A tu mne někdy jímá hrůza, že se nemohu srozumět s komunismem.” Dále pak říkáte, že chápete jeho ideály, leč metody pochopit nemůžete. O podrobnostech se nezmiňujete. To už je vaše metoda. Ale vraťme se na počátek tohoto vašeho tvrzení. Hergot, když nevíte jestli ta „naše” buržoazie nedovede nebo nechce pomoci a to přesto, že jste stižen intelektuální vinou, která vás vede k prostudování i černošských povídaček, tak proč se mícháte do politiky, proč obviňujete komunisty a při tom nemáte ujasněnou základní otázku: zda buržoazie nechce nebo jenom nedovede pomoci, když je zřejmé, že bídu, vykořisťování a války plodí naprosto zákonitě a bez důsledků své činnosti – těch co jsem právě uvedl a těch dalších a dalších, stejně ukrutných, nemůže existovat, protože chce být a chce zůstat bohatou, raději ještě bohatší!
A pane K.Čapku! Kdo se vás nebo buržoazie prosí o nějakou pomoc. V situaci, kdy není ani hřebík na oběšení je pomoc ne zbytečná, ale přímo směšná. S nějakou pomocí byste jen překážel. Bídu, teď to chápete, je nutno řešit zásadně, principiálně, tedy podle komunistického programu.
Musíte vědět, že není třeba klepat se světem, aby to zasypalo chudé, ale že stačí zatřepat s buržoazií. Že proletariát, spolu se svými spojenci má na důkladné zatřepání s buržoazií sil více než dost. Proto ten boj, ta demagogie. I ta vaše se hodí, po tolika letech. 50.000 výtisků po 10,- Kčs. Na nich nemohla buržoazie prodělat; ani když jich naprostá většina skončila, pro čtenářský nezájem, ve stoupy. Tyto počty má buržoazie už dávno, dávno prokalkulované.
Než přistoupíme k zásadnímu řešení problému chudých, jestli mohu použít vaší nesprávnou specifikaci budoucích revolucionářů, tak musíme mít dopředu vše velmi dobře ujasněno. Hlavně jak to, že ti, kteří strkají si prstíček do koleček strojů, jak s posměchem říkáte, jsou chudobní a ti co žijí v zahálce a v přepychu, mají všechno. Přesněji víc než všechno. Rozhodují o tom, zda se bude do proletariátu střílet jen tak, jednotlivě a nebo jestli budou vyvražďováni po milionech, tak jak je to obvyklé dnes, v dnešních světových válkách. Lidstvo v minulém století prožilo tři. A zbrojí se pro čtvrtou? V takových podmínkách nemůžete běhat od paláců a muzeí do „životního” prostředí chudých, v extázi si užívat ponižující role bezradného diváka, bát se smrti. Jakmile se bojíte, tak v politice nemáte co dělat. Problém není v tom, že nejste platným členem lidské společnosti, ale v tom, že strach naprosto zákonitě plodí zradu, vykrucování, faleš a když je na vaší vysoké intelektuální úrovni, tak to jsou sofizma, tedy lež a faleš obzvlášť lidu nebezpečná. A s tím má komunistické hnutí, bohužel, bohaté zkušenosti. Tak na to pozor, pane K.Čapku! Revoluce je nevypočitatelná. Nikdo neví kde vyskočí, jak hluboko zasáhne reakční proudy, kde a kdy se zastaví.
Pane K.Čapku! To se vám to obviňovalo komunisty bez důkazů, když na vaší straně stála moc s bajonety, kriminály a dalšími prostředky oficiálního třídního násilí.
Z vašeho článku jsem vybral jen několik pasáží. Jako ukázku paličského obvinění, drzých, sebevědomých a ironických útoků na komunismus. Vždy, a to je třeba opět zdůraznit, bez jediného důkazu, bez jediného odvolání na konkrétní událost nebo citát z tištěného slova komunistů, kteří v letech 1924 – 1925 prožívali hlubokou vnitřní politickou krizi a proto se vám nemohli účinně postavit na odpor. A pane K.Čapku! Vy jste nebyl odkázán jen na českou nebo slovenskou komunistickou literaturu. I když i z té byste již tenkrát mohl čerpat. V ní nebyly povídačky, ani černošské povídačky!
Pan K.Čapek jistě promine. My si na chvilku odskočíme. Lidi! Představte si, tenkrát, v roce 1920, bylo možno vydat česky Leninovo dílo Stát a revoluce, kde je mimo jiné uvedeno: „Omezovat marxismus na učení o třídním boji, znamená oklešťovat marxismus, komolit jej, redukovat jej na to, co je přijatelné pro buržoazii. Marxistou je jedině ten, kdo uznání boje tříd rozvádí v uznání diktatury proletariátu.”
A teď si představte otisknout tento citát dnes, nebo za reálného socialismu, po XXII.sjezdu KSSS, který se usnesl: „Strana vychází z toho, že diktatura proletariátu přestává být nezbytnou dříve než odumírá stát.” Tak se otevřely dveře dokořán ke zrodu parazitů – papalášů. ÚV KS Číny na to reagoval veřejně, varoval, bil na poplach svým dopisem z červ- na 1963, kdy vyslovil varování: „… vedlo by to k nesmírně těžkým důsledkům a naprosto znemožnilo jakýkoliv přechod ke komunismu…” Tedy, zrušit diktaturu proletariátu a místo ní zřídit všelidový stát, pařeniště zhoubných procesů, které vyústily v demokratickou kapitalizaci, tenkrát sice již mocného, ale zdaleka stále ještě nehotového socialismu. Ale vraťme se k panu K.Čapkovi.
Tak jsem zase u vás, pane K.Čapku! A když jsem se vrátil, tak musím uvést: Pan Peroutka vám tenkrát, v roce 1924, předložil velmi špatně formulované zadání. Vy jste neměl odpovídat na otázku Proč nejsem komunistou, ale na otázku Proč jsem antikomunistou. Odpadl by vám ten dlouhý, vnucující se úvod a mohl jste mít o tuto lež čistější svědomí. Já vás chápu. Jste antikomunista a s tím se chodí špatně spát. Zvláště váš případ je těžký. Vy totiž víte, k tomu jste se v článku přiznal, že je to zločin. Ale tenkrát šel vývoj světa takovou cestou, že vás zahubil jako jednoho z prvních, v nepředstavitelně dlouhé řadě zabitých druhou světovou válkou. Rozpoutanou buržoazií, za kterou jste se tak statečně a tak dovedně bil. Dnešní generace bude brzy vtažena do nových loupežných akcí. Je to tak normální v kapitalistické demokracii a humanitě. A noví K.Čapkové a těch není málo, rozhodně daleko více jak za vašich časů, budou znovu prvou obětí. A Hospodin? Ten zůstane klidný, bude žehnat všem válčícím stranám, tak jak to dělal i v minulosti s velkým zanícením.
Myslím, že nám je nyní mnohé jasnější i když by bylo třeba upozornit ještě na mnohé přemnohé. Já končím. Nechám mluvit vašeho současníka, pane K.Čapku a obdivovatele; tím já nejsem, Václava Kopeckého. Pro případného mladšího čtenáře uvádím: byl nejbližším spolupracovníkem Klementa Gottwalda. Závěr patří V.Kopeckému. To on vypěstoval nový kult pana K.Čapka. Aby to mohl dokázat, musel z literárního profilu K.Čapka odstranit antikomunismus.
„… při vzpomínce na předválečnou novinářskou a literární činnost Karla Čapka, říkáme, že neodpustitelným hříchem těchto lidí bylo, že svoji palbu v novinách a v publikacích zaměřovali doleva, jakoby nezávislost a existence ČSR byla ohrožena zleva, od komunistů a od Sovětského svazu.
A zatím netvor, zardousivší pak Čsl.republiku, přišel zprava v podobě Hitlera, v podobě fašismu. Doprava ovšem tito ‚lidovkáři’ svou palbu nezaměřovali. Nebo to činili až příliš pozdě, jako Karel Čapek. Ten si až v r.1935 uvědomil, že strašné nebezpečí pro republiku přichází zprava, od fašismu. A proto rychle psal Válku s mloky, Bílou nemoc, Matku, aby tak ulevil svému svědomí. Fašismus byl již v nástupu a po Hitlerově náporu proti naší republice v r.1938 se Karel Čapek stal v druhé, Beranově republice jednou z prvých obětí surového fašismu, jehož tlak tak jemná duše Karla Čapka nevydržela. A bratr Karla Čapka, spisovatel a malíř Josef Čapek, byl nacistickými vrahy umořen jako vězeň koncentračního tábora.
Vždy jsme říkali, že případ Karla Čapka je pro nás bolestný. Vždy jsme cítili jeho velké slovesné umění, vždy jsme obdivovali jeho dramatická díla, vždy jsme cítili blízkost ke Karlu Čapkovi. Avšak což jsme mohli tento obdiv vyjádřit, když jsme si pomyslili, že Karel Čapek svým perem, perem tzv. duchaplného novináře, perem ironika, podporuje režim, který nás, komunisty, dával do žaláře jako velezrádce, ačkoliv jsme jediní včas volali k boji na ochranu republiky ohrožené Hitlerem.
Karel Čapek se ve svých článcích v Lidových novinách sarkasticky posmíval nám, komunistům, když jsme se s policií rvali jako ochránci chudých, ponížených a urážených. Jak často ironizoval Karel Čapek naší lásku k Sovětskému svazu, jak se vždy vysmíval tomu, že mluvíme o daleké Číně. A jak při obdivu k T.G.Masarykovi a Benešovi neměl přívětivého slova ani pro soudruha Gottwalda, ani pro soudruha Zápotockého.
Mezi námi a Karlem Čapkem byla propast plná hořkosti. Dějinný vývoj rozhodl, že my jsme měli pravdu, komunisté. A hořkost, i když nebyla zapomenuta, oslábla. My jsme dnes rádi, že můžeme vyzdvihnout velké dílo Karla Čapka jako spisovatele a že můžeme se nyní starat o úpravu muzea Karla Čapka a Josefa Čapka ve Svatoňovicích, v jejich rodišti…”
Hořkost oslábla a Karel Čapek, antikomunista, jeden z největších, snad vůbec největší z českých buržoazních spisovatelů, dostal od komunistů v literatuře preferované místo(!); nyní celý literární odkaz reálného socialismu propadl urážkám a pohrdání, z veřejných knihoven byl vyvezen do stoupy. Není možné se tomu divit. Každá literatura je třídní, v nejlepším případě především třídní. Ani jinou nemůže být, páni revizionisté!