II.sjezd
Svazu československých spisovatelů
J. K A R N E
Prolog
Překážky jsou obrovské, to nezatajuji. Buržoazie zmobilizuje všechny prostředky, vsadí do hry všechno, aby zlomila naší jednotu. Vyskytnou se lháři, provokatéři, zrádci, vyskytnou se možná neuvědomělí lidé, ale my se od nynějška ničeho nebojíme, neboť jsme vytvořili svou novou státní moc, neboť si sami spravujeme stát. Veškerá tíha naší síly dopadne na každý kontrarevoluční pokus. Avšak hlavním základem pevnosti nového zřízení jsou ona organizační opatření, která budeme uskutečňovat ve jménu socialismu…
Dnes se všechny divy techniky, všechny vymoženosti kultury stanou majetkem všeho lidu a od nynějška již nikdy nebude lidského důmyslu a genia zneužito k násilí a k vykořisťování. My to víme – a nestojí snad za to ke splnění tohoto vznešeného historického díla pracovat, nestojí snad za to věnovat mu všechny síly? Pracující lid vykoná tuto titánskou historickou práci, neboť v něm dřímají velké síly revoluce, obrození a obnovy. (V.I.Lenin na III.všeruském sjezdu sovětů, Spisy, sv.26, str.466 a 467)
II.sjezd Svazu československých spisovatelů
Za tři roky po smrti J.V.Stalina, při které Malenkov, Berija, Chruščov, Molotov, Bulganin, Kaganovič, Vorošilov a Mikojan uchvátili moc v předsednictvu ÚV KSSS, se revizionizmus v Sovětském svazu zformoval natolik, že mohl v zastřené formě vystoupit před světovou veřejnost.
Ke své impozantní premiéře si zvolili pučisté předčasně svolaný XX. sjezd KSSS; konal se na konci února roku 1956. V podstatě nebyl politicky nebo ideologický velevýznamný; vždyť "jen" požadoval, aby buržoazie byla poražena demokratickými prostředky, vytvořil politickou základnu pro zavedení hmotné zainteresovanosti pracujících, čímž odboural starou a osvědčenou zásadu odměňování podle množství a kvality práce, bojoval proti Leninovu demokratickému centralismu, který byl zdůrazněn ve stanovách, přijatých na základě Chruščovova návrhu, XIX.sjezdem KSSSS a to nikdy nevyspecifikovaným pojmem kolektivního řízení, jednal i o škodlivosti kultu osobnosti. S touto otázkou však nespojoval jméno Stalinovo, ale jen osobu Beriji, popraveného již na konci roku 1953. Tak byl vytvořen předpoklad, později velmi často zneužívaný, vytvářející falešnou domněnku o spojitosti obsahu XX.sjezdu KSSS, s tajným projevem Chruščova. Ten se nestal součásti protokolu sjezdu, pro stranu zůstal až do dnešních dnů tajným dokumentem, avšak hojně rozšířeným v buržoazním prostředí. XX.sjezd KSSS velmi povzbudil buržoazní elementy všech směrů i všech stupňů připravenosti porazit světovou socialistickou soustavu, která se zprvu nebyla schopna v nastalé situaci orientovat, později se tříštila, až se rozpadla ideologicky i hospodářsky. Její zánik se stal otázkou času i otázkou forem - způsobu její likvidace.
Bezprostředně po XX.sjezdu KSSS vystoupila nedočkavá buržoazie v Německé demokratické republice, v Polsku, v Maďarsku a v Číně. V Československu byl v podstatě jen jeden a to kuloárový otřes. Došlo k němu na II.sjezdu Svazu československých spisovatelů. Ten zasedl k jednání do lavic tehdejšího Národního shromáždění, v neděli dne 22.dubna 1956, v 15,OO hod.
Sjezdu se zúčastnili jako oficiální hosté nejvyššího stupně důležitosti: prezident republiky a spisovatel Antonín Zápotocký, předseda Národního shromáždění Zdeněk Fierlinger, náměstek předsedy vlády Václav Kopecký a tajemník ÚV KSČ pro řízení kultury Jiří Hendrych.
Ústřední výbor Komunistické strany Československa zaslal sjezdu dopis, který přečetl Ant.Zápotocký. Pravilo se v něm, mimo jiné: "XX.sjezd KSSS s velkou smělostí ukázal na neblahé důsledky panujícího kultu osobnosti, aby s tím větším rozhodnutím a důsledností byly obnoveny a dále rozvíjeny leninské principy stranického života… To uvolňuje netušené tvůrčí síly lidu, posiluje jeho vědomí odpovědnosti za chod události, rozvíjí kritiku a sebekritiku a vede k ještě hlubší demokratizaci…"
Přesně jak to potřeboval maloburžoazní element, zahalený do hávu literáta. Historie ukázala, že ani jeden z předpokládaných atributů se nenaplnil. Tvůrčí síla lidu upadala, až zcela zanikla, odpovědnost za chod událostí nikdo potom nezajišťoval, tím méně byla upevňována odpovědnost prostého lidu, socialismus mohl být a proto také byl na veřejnosti urážen i zesměšňován, ale slovo se nesmělo dotknout osob vysoko postavených – buržoazie umí vládnout, proto za kapitalismu je tomu zcela naopak. Kritika a sebekritika, tolik za života Stalina zdůrazňovaná, úplně zanikla, byla nežádoucí, trestalo se za ní(!), jak jsem sám poznal. Demokratizace byla, jako v každé sociálně polarizované společnosti, jen pro některé vrstvy.
Osoby, které na sjezdu SČSS reprezentovaly komunistické hnutí v Československu, nebyly, ideově a politicky vzato, křišťálově jednoznačné.
Tak především Ant.Zápotocký. Pocházel z rodiny Ladislava Zápotockého, průkopníka socialismu v Čechách. Sám byl spoluzakladatelem marxistické levice sociálně demokratické strany, zakládajícím členem KSČ, byl vězněn za zakládání dělnických rad na Kladně v době prosincové generální stávky v roce 1920; zastával vysoké funkce, zde některé uvedu: v roce 1922 až 1924 byl ústředním tajemníkem KSČ, od roku 1924 kandidát Exekutivy KI, v roce 1925 – 1938 poslancem Národního shromáždění, v roce 1928 byl zvolen do výkonného výboru Rudé odborové internacionály. V letech 1925 – 1938 byl členem politbyra ÚV KSČ, 1929 – 1938 tajemníkem Rudých odborů. V roce 1939 byl zatčen a vězněn po celou dobu války v koncentračním táboře Oranienburg; po porážce fašismu a vítězství lidu byl předsedou vlády a prezidentem ČSR i autorem románů o dělnickém hnutí: Vstanou noví bojovníci, Bouřlivý rok, Rudá záře nad Kladnem. Ale v roce 1924, na druhém řádném sjezdu Komunistické strany Československa, který se konal v sále Domoviny v Praze Holešovicích ve dnech 31.1O. – 4.ll.l924, kde se uzavírala stranická diskuse, vyvolaná ostrou kritikou pátého kongresu Komunistické internacionály, Ant.Zápotocký usiloval spíš o členské příspěvky politicky zbloudilých, než o bolševizaci strany, když takto hovořil:
"… My provádíme po světovém sjezdu diskusi a ta diskuse má vést k zbolševizování strany. Za první pololetí 1924 jsme vykázali 138 996 příslušníků a to podle placení. Avšak třetí čtvrtletí t.r. vykazuje podle placení příspěvků průměrný počet pouze 99 7OO, tedy pokles o celou třetinu.
My jsme diskusi ve straně zaplatili 4O OOO organizovaných straníků…" (Protokol…, Svoboda, 1983, str.77)
Rudolf Černý, se ve své knize Exprezident, několikrát zmiňuje o Gottwaldově kritice Ant.Zápotockého. Zde připomenu na straně 9O, dílu I., uvedený výrok Ant.Novotného: "Ve straně nikdy žádná ideální jednota neexistovala… Mezi soudruhy Gottwaldem a Zápotockým byly rozpory, zvláště v roce 1929, později sehrál svoji úlohu sklon Zápotockého k pozici sociálního demokratismu. To se projevilo hlavně v době, kdy Zápotocký byl předsedou vlády a soudruh Gottwald prezidentem, tehdy Gottwald Zápotockého často kritizoval…"
Václav Kopecký, nejbližší osobní přítel Kl.Gottwalda také často politicky bloudil. Zvlášť je to patrné na jeho iniciativě, která v socialistických podmínkách vytvořila zářivou gloriolu Karlu Čapkovi, spisovateli sice mimořádných, ale přece jen reakčních, buržoazních a protikomunistických kvalit.
Podobně je tomu tak i s osobou Jiřího Hendrycha. V září 1951, v době řešení velmi vážné a složité politické krize, vzniklé odhalením zrady v samé špičce stranického vedení, byl zvolen Hendrych tajemníkem ÚV. Později, když přišlo na řadu řešení otázky zrady Slánského, Gottwald, po krátkém počátečním zaváhání, bez ohledu na svůj zdravotní stav, pracoval s velkým nasazením. Ant. Novotný na toto období vzpomínal:
"Rozhodnost Gottwalda se tehdy nezastavovala před nikým. Např. se zasazoval, aby před soud byl postaven i tehdejší tajemník ÚV KSČ Jiří Hendrych… Znal jsem Hendrycha z první republiky, pracovali jsme spolu ilegálně v Mauthausenu. Domníval jsem se, že ho znám, a byl jsem přesvědčen, že i když v určité době tíhl ke Slánskému, že to nemá co dělat se zradou strany… Já jsem byl za něho tehdy osobně orodovat, dělal jsem všechno, abych ho z toho dostal. Klement Gottwald nakonec podlehl mým argumentům a řekl mi: 'Dobře, ale už mi nesmí přijít na oči!' To znamenalo, že Hendrych musí z Prahy. Odjel jsem kvůli němu do Českých Budějovic, kde byl krajským tajemníkem Lubomír Štougal, syn známého stranického pracovníka. S jeho pomocí jsem se mu zde postaral o místo." (R.Černý, Exprezident, díl I., Orego 1998, str.126)
Zdeněk Fierlinger byl od roku 1924 sociálním demokratem, později představitelem její levice, v roce 1945 až 1946 byl předsedou vlády, předsedou Národního shromáždění byl v letech 1948 až 1964. Jako předseda soc.dem.strany uzavřel ll.9.1947 s komunisty dohodu o politické syntéze, ale sjezd jeho strany, připravovaný Vilímem, v bojovém hlasovaní Fierlingera odmítl a ke kormidlu strany postavil Bohumila Laušmana. Tato událost vytvořila pro buržoazii mimořádně příznivou situaci, dávající ji naději, že se podaří zvrátit politický vývoj Československa ke kapitalismu.
V předvečer zahájení II.sjezdu SČSS, dne 21.4.1956, přinesly Literární noviny zdravici s kresbou K.Svolinského a s článkem Co chceme. Hned v úvodním odstavečku článek vkládal do pravomoci spisovatelům výsadu, opravňující je k nejvlastnějšímu poslání – promlouvat k srdcím lidí, odpovídat na nejpalčivější otázky a léčit současnost a věštit budoucnost. Nezapomněl si postěžovat: revoluční poslání literatury v naší společnosti bylo potlačováno v souvislosti se známými událostmi v Sovětském svazu i u nás. Aniž by byla uvedena specifikace "známých událostí", šel článek hned na podstatu problému a prohlásil, že literatura mnohdy ztrácela funkci samostatné (to slovo bylo vytištěno proloženě) výzvědnice a objevitelky pravdy o společnosti a o lidech. Tato slova článek neříkal jen tak – do větru. Na podporu svého tvrzení se dovolával citátu, vytrženého z kontextu díla zakladatele socialistického realismu, Maxima Gorkého: "… svatá je pouze nespokojenost člověka se sebou samým a jeho touha být lepším, než je; svatá je jeho nenávist ke všemu životnímu haraburdí, jež on sám vytvořil; svatá je jeho touha zničit na zemi závist, zištnost, nemoci, války a všechna nepřátelství mezi lidmi; svatá je jeho práce."
A po jedné větě, řekl bych po krátkém oddechu, se článek znovu ponořil do žhavého problému dubna 1956 a filozofoval nad otázkou vztahu politiky a umění. I když připustil existenci rozdílných názorů, tak rezolutně otázku uzavřel: "… nelze o nutném vztahu těchto sfér pochybovat. Pochybovat je však nutno, zda tento vztah byl a je v pořádku."
Je možno hlavní myšlenku článku shrnout: Samozřejmě, dotýkají se nás, říkal článek jménem spisovatelů, vnitřní problémy komunistického hnutí, ale my jsme páni spisovatelé – lékaři současnosti, atd. – máme svoji vlastní filozofii, ve které není ani zrnko třídní úvahy. My jsme proti všem válkám i těm spravedlivým, osvoboditelským. Proti všemu nepřátelství mezi lidmi a je to hanba Stalina, že tu byla před XX.sjezdem KSSS proklamována třídní nenávist k vykořisťovatelům, kterou je nutno zařadit do kategorie všeho nepřátelství mezi lidmi, jak jej specifikovat M.Gorkij. Proto odsuzujeme každé nepřátelství a proti každému nepřátelství budeme bojovat. Že to článek myslel právě tak, jak zde uvádím, vysvítá z citátu: "Začíná se objasňovat, že nedůvěra k umění a umělcům vyvolávala i dogmaticky uplatňovaná poučka o zostřování třídního boje, která napáchala zhoubné škody." A neměl článek na mysli jen akademické, plané řeči, neboť ukládal: "… zde lze jít dále jen otevřenou – osoby, instituce a prostě nikoho nešetřící prověrkou všeho" (tedy nejen literatury) "co bylo v minulosti."
Vyhrocenost úvodníku Literárních novin ve mně potlačila schopnost vnímat čas a já se přenesl do roku 1968, nad závěr článku 2.OOO slov a pomyslel jsem si: on byl převzat ze zdravice Literárních novin. Kontrarevoluce v letech 1968-1969 měla inspiraci ve II.sjezdu SČSS. Tak nemilosrdné střetnutí se na něm připravovalo. A to bez ohledu na proklamované vše zahrnující přátelství, deklarované citátem M.Gorkého. V nikoho nešetřící prověrce zúčtovat se všemi, kteří v minulosti uznávali existenci třídního boje. V prosté dělnické řeči: to byla výzva k třídní revanši. I dnes, přesně, právě dnes je naprosto zřejmé, že hlavním inspirátorem bylo neveřejné zasedání delegátů XX.sjezdu KSSS. Probudilo k aktivitě i protisocialistické síly, ovládající Literární noviny.
Jednou z vůdčích osobností spisovatelů té doby byl i literární a divadelní kritik, publicista, šéfredaktor měsíčníku Plamen, šéfredaktor Tvorby, poslanec České národní rady a politik, mimořádně nadaný revizionizmem, Jiří Hájek. V Čechách popularizoval Adolfa Hitlera. Přeložil, okomentoval a v nakladatelství Dialog v roce 1993 nechal vydat jeho Mein Kampf. V knize vzpomínek Už jdeme po ulici (Mladá fronta, 1976) J.Hájek napsal: "Představa, že odhalení XX.sjezdu dala vlastně za pravdu po dvaceti letech trockismu a všem nepřátelům Sovětského svazu… je nesmyslná." Historie však prokázala Hájkovu "nesmyslnou" představu jako skutečnost a to přesto, že trockisté pravdu neměli. To jen XX.sjezd KSSS jim ji dal. A tento erudovaný literát a politik, v jiné své knize, Mýtus a realita ledna 1968, charakterizoval II.sjezd československých spisovatelů: "Většina českých a slovenských spisovatelů, komunistů i bezpartijních, vyslovila na sjezdu přesvědčení, že zásadní politické změny, směřující k překonaní společenských deformací období tak zvaného kultu osobnosti, mohou být uskutečněny jen komunistickou stranou samotnou a z její vůdčí iniciativy. Izolován zůstal názor, který vyslovil básník Jaroslav Seifert; jen on v podstatě ztotožňoval společenské deformace z první poloviny padesátých let s podstatou komunismu. Tyto akcenty jeho projevu bylo ovšem v dané chvíli možno vysvětlit, i když ne ospravedlnit atmosférou hlubokého otřesu a vzrušení, s nímž na odhalení XX.sjezdu reagovala většina tvůrčí inteligence. Pod vlivem Kopeckého, který byl do jisté míry korigován jen Ant.Zápotockým, byl však Seifertův projev prohlášen ze politickou platformu celého spisovatelského sjezdu."
Nad takovým hodnocením se vznáší mnoho pochybností. Především, na sjezdu spisovatelů V.Kopecký mlčel. Byl konsternován. A o straně, jako vedoucí politické síle se mluvilo jen v referátech, připravených dlouho před spisovatelským sjezdem, v době kdy virus hrůzy, zplozený XX.sjezdem KSSS, ještě nevyvolal u spisovatelů přehnanou sebekritiku a odsouzení a ostouzení předcházející doby – socialismu.
Diskuse charakterizovala sjezd! A ta se nesla jen a jen snahou téměř každého spisovatele, setřít ze své osobní odpovědnosti "vinu" za své předcházející komunistické projevy a distancovat se od těch, kteří již svou předválečnou komunistickou činností se kompromitovali tak silně, že od nastupujících buržoazních sil milost očekávat nemohli. A to byli především. L.Štoll, J.Taufer, M.Majerová, V.Nezval. Nebyli ušetřeni skandalizování ani J.Drda, P.Kohout. I.Skála, V.Dostál, K.Slabý, J.Sekera a další.
Agresivní sílu viru hrůzy, zplozeného XX.sjezdem KSSS, prokážu na malém příkladu: J.Drda, předseda SČSS měl na sjezdu projev. Byl celý vysílaný rozhlasem, byl otištěn v novinách. A v tomto referátu uvedl:
"Vyvrácení poučky, že se třídní boj zesiluje s vítěznými kroky socialismu vpřed, neznamená ještě, že v našem životě vůbec nemáme negativní typy, obtížené vším špatným ze starého světa. Máme i třídní nepřátele, jak o tom svědčily výstřely v Babicích, jak o tom později svědčí různé, byť ojedinělé činy surového teroru. Ale tento nepřítel, na neštěstí nevypadá tak jednoduše jako ti plakátoví břicháči s lichvářským pytlíkem, jak si je zvykla zobrazovat naše karikatura. Také argumentace, jakou se v životě ohánějí, je v podstatě rafinovanější a prohnanější než jakou ji zpravidla vkládají do úst naší prozaici, dramatici a filmoví scenáristé. My často takové záporné typy necháme mluvit jako primitivní padouchy, jako učiněné hlupáky, ale oni v našem životě vystupují s promyšlenou a vyzkoušenou demagogií, psychologicky rafinovanou, s argumenty, jejichž prolhanost není na prvý pohled zřejmá. S důkazy a tvrzením, které mohou zviklat i velmi počestné a ne hloupé lidi, s chytrým využíváním všech našich chyb, opomenutí a křivd. Jen takový autor může strhnout, a přesvědčit, který dá s netlumenou silou zaznít všem nepřátelským klevetám a živým argumentům, který nebude zatajovat před čtenářem nebo divákem jevy našeho života, ale který najde sílu rozbít celé toto rafinované předivo lží, jímž opřádají náš život, pravdivou a neporazitelnou pádností našich argumentů, vítěznou převahou naší pravdy."
Byla to silná slova. S ohledem na duch třídní odvety, zplozený XX.sjezdem KSSS, velmi odvážná slova. A přece. Stačilo několik zastrašovacích akcí. Karikatura, dva či tři útoky diskutujících a J.Drda se představil spisovatelské veřejnosti bez roušky. Již nebrojil proti absolutnímu smíru s buržoazií, ale napadl třídní boj v celém rozsahu jeho projevů. I v jeho každodenních drobnůstkách. Posloužila mu tribuna sjezdu spisovatelů, ze které jako diskutující a ne jako dosud "úřadující" předseda SČSS, také uvedl:
"Soudruh Káňa tu říkal, že chyba ideologie nemůže mít velký vliv na člověka. Myslím, že má. Chybná teorie o narůstání třídního boje vyvolává v nás místo víry v člověka, v jeho vývoj, v jeho proměnitelnost, jakousi apriorní nedůvěru v lidi. V tom, v čem se měla správně vidět jen různost směrů, viděli jsme nepřátelské názory. A za principiálnost jsme považovali, že nositele takových názorů je třeba natřít, kde se tomu naskytne příležitost. Tak tomu bylo v životě, tak tomu bylo v našich vzájemných vztazích i v literární tvorbě. Když vznikla nesnáz, když se situace zadrhla, říkali jsme obyčejně: to není samo sebou, v tom musí být nějaký třídní nepřítel a automaticky jsme ho začali hledat."
Tak to byl J.Drda. A proto se nemůžeme divit, že po Němé barikádě nechal vrůst třídního nepřítele mezi literáty tak samozřejmě jako čerta mezi hříšné lidi v Dalskabátech, že v roce 1968 šel cestou zrady, cestou svých bývalých redakčních druhů z Lidových novin.
A jak viděl a znal V.Kopecký básníka J.Seiferta? Ve své knize Pamětní výpis k historii ČSR a k boji KSČ za socialismus v Československu, na straně 193, uvedl:
"Když Jaroslav Seifert vydal svoji první básnickou sbírku Město v slzách, stal se milovaným básníkem zvláště komunistické mládeže… Působil jako zjev krásného, ale velmi plachého básníka, který měl svůj lyrický básnický hlásek naštymován vskutku k slavičímu zpěvu. Později jsme však zjistili, že Jaroslav Seifert je jen básníkem, a to vždy básníkem více než vším jiným. Poznali jsme, že neměl světonázorově ujasněny ani ty nejzákladnější pojmy… bylo příznačné, že když odpadl od naší strany, šel k sociálním demokratům… Seifert si básnil i nadále po svém a podle vlivů, které na něho doléhaly. Nejvíce se blížil ke katolickému mysticismu…
Za války jsme v Moskvě dobře věděli, že J.Seifert byl jako redaktor Rybovy Národní práce aktivním, že psal články a dělal projevy, které odpovídaly duchu protektorátního temna… Avšak po válce, v roce 1945 jsme z nich nevyvozovali důsledky. Nepřestali jsme pokládat Jaroslava Seiferta za velikého básníka… A dnes mohu prozradit, že když se stal v košické vládě ministrem spravedlnosti dr.Jaroslav Stránský a když se první vláda republiky vypravovala na cestu… z Košic do Prahy, sjednali jsme s drem Stránským zvláštní úmluvu o tom, že doma se nebudou vyvozovat důsledky proti některým lidem, jejichž hodnota, jako hodnota zvlášť významných tvůrců národního umění převažuje nad hříchy z protektorátu. My jsme si jmenovitě vymínili takový pardon u tří velkých umělců. Byl mezi nimi i Seifert a jak známo, nikdy se mu nic nestalo. Jaroslavu Seifertovi bylo dovoleno vydávat básnické sbírky i po tom, kdy spolu s Holanem se dopustili těžké urážky vůči sovětské kultuře. Litovali jsme tehdy, že se neuskutečnil námi navrhovaný čestný soud, který by se touto věcí zabýval a dal spisovatelům možnost působit na Seiferta a uchránit ho dalších neblahých kroků."
Tak to snad stačí. Není již třeba připomínat a vysvětlovat úlohu Jaroslava Seiferta z roku 1929, kdy se postavil proti Klementu Gottwaldovi a byl ze strany vyloučen, ani jeho úlohu literáta, na jaké pozice se nechal vmanipulovat Karlem Teigem. S hrůzou však je nutno se zamyslet nad "dohodou" V.Kopeckého. Zdá se to přímo neuvěřitelné, že komunista může jít cestou čachru, že se zpronevěří komunistické zásadovosti a to ještě dříve než je veřejnosti představen jako ministr nové vlády. Podbízení Jaroslavu Seifertovi bylo bezúčelné. Spravedlivé bylo jeho ocenění světovou cenou za literaturu Alberta Bermharda Nobela, filantropa, vynálezce dynamitu a mnoha dalších trhavin. Buržoazie vždy dobře věděla kdo jsou její lidé.
Seifert zřejmě nebyl řízen ze zahraničí. Jeho vystoupení na II.sjezdu SČSS předběhlo dobu o několik desetiletí. Destrukce socialismu, ještě v roce 1968, prokazatelně prováděná pod vlivem zahraničí a podle zahraničního scénáře, byla vedena jako snaha o zlepšení socialismu, zbavení socialismu znaků, které byly kritizovány po XX.sjezdu KSSS. Antikomunistické síly, působící tajně mezi literáty, nastoupily v roce 1956 do veřejné akce pěšinkou, kterou ve svém vystoupení na II.sjezdu spisovatelů prošel jako první básník František Hrubín. Zaútočil na vybrané, málo známé případy, a to zastřeně, "básnicky", aniž by je jasně specifikoval, aniž by odhalil svůj záměr, své cíle.
Když si Fr.Hrubín v úvodu vystoupení vymodeloval kolem své osoby svatozář nebeského, hloubavého, pracovitého a studujícího poety, rozjel se takto: "Jaké drama je uzavřeno do čtrnácti veršů Mallarméova arcidíla?: Agónie labutě, která je odsouzena mezi ledovce a nemůže vytrhnout křídlo zamrzlé v ledu. Oč tragičtěji jevil se mi obraz české poezie v nedávných letech: dědička Máchy, Nerudy, Bezruče byla též odkázána mezi ledovce. Octla se tam nikoliv v podobě labutě, ale jako štvaná, uřícená laň; nikde nebylo stezek v houští, krev rozprouděná štvanicí netuhla, led se nerozpouštěl, a přece poezie čelila zběsilé netečnosti ledového dogmatu." Tak štvanice nebo zběsilá netečnost? Tu si nedovedu představit! Logika je zbytečná, dokonce překáží, když se drásají city, aby se účinněji útočilo na socialismus.
Potom s básnickou vzletností vytasil ostří svého vystoupení proti pověrám, fašismu a v mírných formulacích se zastavil u básně Karla Tomana, nesoucí název Lenin. Dovolával se jí jen proto, aby mohl sjezdu spisovatelů z básně citovat: "Krev prolil? Vraždil? Ano!" A na závěr této "úvahy", v příkrém rozporu s tím co řekl a štvané české poezii, se vyjádřil takto: "Ale pravý básník přece od začátku ví, že poezie nemá teplých koutků, že tam vichří, ledově fičí, hrom že tam bije a že se tam zahřeješ jen při práci." V této realistické úvaze pokračoval: "Co chce lid na básníkovi?. Chce, aby hodně nahlas řekl, že kudy utíká život, tudy utíká poezie. To je básníkova služba člověku, lidstvu. Je třeba k tomu srdnatosti, protože podstupuji i nebezpečí životního nezdaru. Neminou tě pak chvíle, dny, třeba i roky úzkosti a zoufalství. To je někdy tak strašné, že prázdno, ohraničené okenním rámem zdá se nekonečnou volností a básník se tam vrhá, aby znovu dokázal, že člověk nemá křídla. Kdo je pak vinen tvou smrtí Konstatntine Bieble? Osud? Poezie? Nikoliv!" A když vystřílel salvu takových otazníků, tak se znovu ponořil do filozofie, kterou dokazoval spojení básníka a lidu. Vůbec nepřipustil, že básník, jako každý jiný, může být v třídně rozděleném světě veřejně činný jedině když slouží vládnoucí třídě. To platí v kapitalismu absolutně. Když socialismus z této zásady udělal "demokratickou" výjimku, otevřel tím dokořán dveře ideologické diverzi, která jej na čas vyřadila z dějin mnoha národů.
Nyní odbočím, abych vysvětlil filozofii každodenních otázek literatury a politiky v ní obsažené, jenž se prosazovala v době, kdy buržoazie bojovala o politickou moc v Československu.
Kultura, především literatura, byla vždycky arénou ideologického boje jednotlivých tříd. V tomto ohledu její význam stále stoupá; v etapě, kterou nyní posuzujeme, se naplnil vítězstvím buržoazie.
Po vojenských porážkách, které utrpěla buržoazie v padesátých letech minulého století a to jednak v Asii a potom také i v Polsku, hlavně však v Maďarsku, přesunula těžiště své třídní expanze do literatury. Tam byla daleko nejsilnější. Jejím rivalem už nebyl stále se rozvíjející socialismus, ale svůj konec dožívající revizionizmus. Její vítězství na frontě, kterou tvořila literatura, bylo jednoznačně zřejmé. To dokazujete i ta skutečnost, že tam zcela ovládla řídící orgán "socialistické" literatury. Ani tak se tam však nemohlo rozhodnout o definitivní porážce revizionizmu, tam se pro úplné vítězství mohly jen připravit podmínky. A ty záležely ve vytvoření jednoty předních vojů buržoazních sil a možnosti jejich řízení i ve vytvoření kontaktů v hospodářské sféře státu, nutných ke konečnému zúčtování se zbytky socialismu a k pokojnému převedení revizionistů a jiných stoupenců buržoazie do kapitalismu. V tomto ohledu byl záměr buržoazie geniální i když přehledný. Ale to nebylo, v podmínkách stále upadajícího vlivu starých a dožívajících mocenských sil revizionizmu, vůbec na závadu. Vítězství buržoazie probojovala se stejnou genialitou, jakou použila při tvorbě své koncepce. Proč ne, když po zradě protivník ustupoval a ustupoval a tím slábl a slábl. Pane, to se vítězí!
Nyní už kapitalismus nemá v literatuře protivníka? Ale má! Jeho oběť není jen komunismus, ale také, a to především, prostý lid. Jeho stále se zhoršující postavení jej nutí uvažovat logicky, tedy třídně. A tomu musí vládnoucí třídy zabránit za každou cenu. Dnes, kdy slovo kléru už nemá v českém prostředí takovou účinnost jako dříve, zůstává, pochopitelně, vedle hlavních prostředků masového působení, literatura velmi účinným nástrojem, zabezpečujícím nadvládu nad ideologickou orientaci prostého lidu. Bylo ji však nutno modifikovat. Ten požadavek byl absolutní, ale velmi prostý, snadno dostupný. Posloužila, jako i jinde, již známá pakultura, kterou dnes buržoazie produkuje v masovém rozsahu. Je ještě účinnější ideologicko–třídní zbraní, než buržoazní literatura a s ní související politické praktiky, když mířila nacionalizmem, a dalšími sladkostmi všeho druhu, do srdcí a mysli milionů prostých, třídně buržoazii vzdálených, tedy i nebezpečných.
Maximální politizace literatury, především však vytvoření řídícího centra v řídícím orgánu československé literatury, byla jak v koncepci, tak i v provedení, geniálním dílem. Avšak! Bez čtyřicetileté zrady, započaté revizionisty v hodině smrti J.V.Stalina, veřejně vyhlášené na XX.sjezdu KSSS, stala by se krátkodobou, ale dlouho směšnou epizodou, historického zápasu "Kdo s koho?"
Nyní zpět na II.sjezd Svazu československých spisovatelů. Tam se rodily podmínky, které daly možnost vzniku důkazů, nyní svědčících o pravdě mého tvrzení.
Když Fr.Hrubím přeběhl po tříšti prázdných slov, opět zaútočil: "Já píši a vydávám, ale zdalipak měl toto právo Jiří Kolář… básník s původem proletáře, jemuž opravdu nikdy nešlo o osobní prestiž, ale vždycky o věc lidu a socialismu, a který se v sobě raději do krve rozdírá, než by se přizpůsobil a lízal paty, byl brutálním útokem v Tvorbě zahnán do izolace a posléze existenčně zničen. To je nelidské, to je nekulturní!" Potom se dovolával výroku Nezvala, aby připomněl stejný osud Kamila Bednáře, uváděl, že surový útok na Seiferta v Tvorbě ohrozil osobní bezpečnost básníkovu, zastával se Halase, aniž by jej jmenoval, dovolával se Walta Whitmana, pochválil Ivana Skálu a hned jej obvinil z toho, že měl ruku na páce stínadla hlav a citoval verše Závady: "Umíme dělat pohřby krásné, avšak pohřbíváme za živa." To byl těžký argument. V.Závada měl s pohřby zkušenosti. On, spolu s melantrišským ředitelem Bedřichem Fučíkem, Halasem a Levitem psal hanopisy, kterými pohřbíval Wolkerův básnický odkaz lidu, ještě u příležitosti desátého výročí umělcovy smrti.
Vyvrcholení přišlo, když se F.Hrubín rozhovořil o Františku Halasovi a zaútočil na Ladislava Štolla, na jeho Třicet let bojů za socialistickou poezii. To muselo přijít. To bylo naprosto přirozené. Hrubím Štollovi vytýkal, že z díla Halase vybíral slova, verše a sloky, jen aby dokázal, že Halas byl chorobný pesimista a přímo programový škůdce české poezie. Aby Halase ospravedlnil, uvedl příklady z Nerudy, na kterých demonstroval myšlenkovou shodu obou básníků. Na obranu Halase volal několikrát Nezvala, jeho verš i jeho výroky. V boji za Halase konkrétně uvedl: "Budoucí vykladači Halasova díla nesmějí opomenout Nezvalův rozbor, zatímco Štollův jim nebude k žádnému užitku."
Naprostá většina Hrubínových útoků, vyslovená před tak velkým shromážděním, jakým byl sjezd spisovatelů, nebyla doložena konkrétním rozborem, byla jen žlučovitou a politicky cílenou ztečí proti těm, kteří v literatuře dlouhou dobu zastávali vyhraněnou socialistickou orientaci, kterou bylo nyní, po XX.sjezdu KSSS možno napadnout s nelítostnou hrubostí.
Poslední Hrubínova věta byla jasná: "Tvořme tak, aby naše díla klenula duhu nad celým světem:" Jakým světem? Kapitalistickým nebo socialistickým? a proč požadoval mnohobarevnou duhu? Proč nevolal po rudé záři?
V redakčním článku Literárních novin s názvem Po sjezdu, bylo Hrubínovo diskusní vystoupení hodnoceno takto: "… ryzí vyznání básníka Františka Hrubína, který strhl k bouři potlesku, protože vyslovil základní pravdu o vztahu básníka s lidem, o poslání básníka k naší společnosti…" Co k tomu dodat? Snad jen to, že Hrubín byl po "zásluze" odměněn. Zakrátko mu byl udělen titul národní umělec! Potom, snad na konferenci spisovatelů v Budmericích, učinil sebekritiku, politicky mlčel a sedával na čestných místech, v předsednictvu každého spisovatelského jednání.
Na tomto místě se vtírá požadavek ihned nahlédnout do dávnější minulosti a alespoň zlehka a jen povrchně prostudovat Štollovo pojednání Třicet let bojů… Jeho pozdější vývoj k revizionizmu vytvořil však blok faktů, který musím ještě dlouho studovat, než budu připraven rozebrat je jako soubor; přinesu ho (snad) v některém dalším sešitě.
Na druhém sjezdu spisovatelů se L.Štoll ukázal jako moudrý muž; Hrubínovo vystoupení neslyšel, v ten den nebyl přítomen sjezdového jednání, nebyl připraven věcně – odborně, asi ještě nebyl vyzrálý orientovat se v nové politické situaci, mluvil zdrženlivě a dost obecně; v morálce překonal Hrubína, jeho cti se nedotkl. Mýlil se v jednom, myslel, že socialismus se bude rozvíjet i po XX.sjezdu KSSS. Konkrétně na sjezdu spisovatelů uvedl. "My všichni se utvrzujeme v radostném vědomí, že komunistická strana, třebaže je stranou vládní nezoficiálněla, ale zůstává duchovně revoluční, stále se obrozující silou, a že takovou zůstane pokud bude existovat." Obrozující síla, ta to byla co ho zakrátko zavedlo k hrubému revizionizmu? Nebo ten v něm doutnal dávno před XX.sjezdem KSSS?
Kromě toho, L.Štoll se dopustil omylu, těžkého omylu. Vždyť již Hrubínovo útočné vystoupení demonstrovalo, že strana nemá perspektivu. Výklad XX.sjezdu KSSS ji zbavil možnosti aktivní obrany. Notabene, strana musí být stále na čele dějinného procesu a ne se bránit!
Na spisovatelském sjezdu se útočilo i ve smečce. Jiří R.Pick ve svém diskusním vystoupení uvedl: "Byl jsem požádán tak zvanou skupinou okolo Května, soudruhy Šotolou, Šiktancem, Floriánem, Červenkou, Havlem a Svobodou, k níž se také tak trochu hlásím, abych 'poděkoval' soudruhu Tauferovi za jeho 'pochvalná' slova. Rádi bychom to soudruhu Tauferovi oplatili, ale bohužel nemůžeme. Zdálo se nám totiž, že se ve svém diskusním příspěvku neopírá o rozbor našich prací a našich názorů, ale jenom platonicky chválí, jak jsme se proti tomu předem postavili už v příspěvku soudruha Šotoly a spíše nám neužitečně pochlebuje. Stejně tu musím říci, že se neztotožňujeme se stanovisky soudruha Slabého."
Jak ti páni literáti byli rozhádáni. To se nechce ani věřit. Když XX.sjezd KSSS dospěl ke svému úplnému naplnění a reálný socialismus byl demokraticky kapitalizován, tak většinu jejich literární produkce ze všech knihoven demokraticky vyvezli do stoupy; a oni dosáhli jednoty. Ale jaké jednoty! Bez skrupulí a ve všech ohledech opustili socialismus.
Tomu se nedivme, už tenkrát je organizoval Václav Havel. V Literárních novinách č.48, z roku 1956, měl otištěný článek Program a jeho vyjádření. Mimo jiné v něm napsal: "Kolem časopisu Květen se soustředilo několik mladých spisovatelů, kteří poznali, že si ve věcech umění rozumí poněkud lépe než ostatní spisovatelé a že nalézají ve svém uměleckém usilování několik společných cílů. Je to významný zjev v našem literárním životě, neboť zde po dlouhé době konečně spisovatelé poznávají, že společné základní vztahy k tvůrčímu úsilí dneška nemusí nutně být i dokonalým ideových sjednocením umělecké fronty, neboť jeho nositelé mohou být lidé různých prostředků a cílů, a že není nic nezdravého pro naší kulturu, sdružují-li se ti, kteří jsou umělecky blízcí, ať kolem časopisů nebo přímo ve skupiny… Až bude časopisů více, jako že jistě v brzku bude, potom daleko snáze bude moci každý z nich skutečně důsledně jít za svým homogenním duchem." Na důkaz, že politické situaci rozuměl lépe než L.Štoll, dále uvedl: "… je přece snad dnes, po XX.sjezdu, po II.sjezdu spisovatelů jasné,… že každý odpor k svobodné diferenciaci názorů a k svobodnému vyslovování skutečnosti mohl by přinést našemu kulturnímu a celonárodnímu životu jen opakování omylů a jen záporné důsledky, ať již v jakémkoli smyslu." To nebylo varování, to bylo ultimatu. I když myšlenka měla zdvořilostní zakončení: "Při tom ovšem jednotící podmínkou nejrůznějšího usilování je samozřejmě pozitivní úmysl vzhledem k základům našeho socialistického systému."
Článek V.Havla měl honosné vstupní orace od M.Schulce. Z nich vyplynulo, že 8. až 10.11.1956 se na dobříšském zámku sešli mladší spisovatelé, že organizátoři některé diskutující požádali, aby napsali svá mínění o setkání nebo své názory na umění. Prvý článek z této akce, otištěný v Literárních novinách, byl článek V.Havla. Nepřehlédl ho J.Hájek a v následujícím čísle o něm psal. Moc hezky o něm psal.
Průběh a charakter II.sjezdu SČSS, vytvořený diskusí, která vůbec nebrala v úvahu velmi významné a značně rozsáhlé úvodní referáty, nemohl bolševicky orientované překvapit, zaskočit, vždyť byl zcela přirozeným projevem nestálostí, neustálé proměnlivosti politických postojů maloburžoazních živlů, kteří v kádru spisovatelů zákonitě převládali. Mezi nimi přežívali a na svou příležitost čekali i z buržoazie pocházející a buržoazii naprosto oddaní jednotlivci. Pozůstalost po vládě předcházejících tříd je neobyčejně hluboko zakořeněná, neobyčejně dlouho přežívá. Tak například sovětský komunismus na začátku května 1945 v čelní válečné srážce dokončil vítězství nad německým fašismem, ale již uprostřed srpna 1946, musel vstoupit do obranných bojů proti vzdouvající se protisovětské, protikomunistické invazi značné části spisovatelů.
Situace nebyla v Sovětském svazu tak vyostřena v této oblasti, jako v Československu po XX.sjezdu KSSS. Přesto vrcholný politický orgán, sám Ústřední výbor VKS(b), se rozhodl otázku projednat. Sešel se dne 14.8.1946 a na svém zasedání posoudil činnost leningradských literárně uměleckých časopisů Zvezda a Leningrad. Jeho závěry upozornily, že v časopise Zvezda bylo vedle význačných a zdařilých děl uveřejněno mnoho bezideových a ideologii komunismu škodících prací, že tento časopis dokonce poskytl literární tribunu spisovateli Zoščenkovi, přesto, že redakci časopisu bylo známo, že se dávno specializoval na psaní jalových, bezobsažných a vulgárních textů, na hlásání bezideovosti, vulgárnosti a apolitičnosti, které mají za cíl desorientovat sovětskou mládež, otrávit její ideové vědomí. Jako důkazu se usnesení dovolávalo Zoščenkovy práce Dobrodružství opice i hodnocení celé jeho literární tvorby, kterou přinesl časopis Bolševik. V usnesení ÚV VKS(b) bylo uvedeno: "Žoščenko líčí sovětské zřízení a sovětské lidi nehorázně karikujícím způsobem, pomlouvačně zobrazuje sovětské lidi jako primitivní, málo kulturní, hloupé lidi, se šosáckými zálibami a zvyky… je provázeno protisovětskými výpady."
Podobně byl kritizován časopis Zvezda za to, že publikuje díla spisovatelky Achmatovové, kterou považoval za typickou představitelku bezideové poezie, která ustrnula na poezii prosycené duchem pesimizmu, malomyslnosti, vyhovující vkusu salonní poezie, buržoazně aristokratickému estétství a také i dekadenci, která propadla heslu "umění pro umění".
Usnesení kritizovalo časopis Zvezda i za to, že na jeho stránkách se začala objevovat díla pěstující ducha poklonkování před moderní buržoazní kulturou, že začala vycházet díla plná smutku, pesimismu a zklamání ze života, jak to vyplývá i z veršů Sadofjevových a Komissarové v čísle l z roku 1946, kriticky usnesení upozornilo na hry a povídky nepatrných uměleckých kvalit. V té souvislosti byla jmenována Jagfeldova Dráha času a Štejnovo Labutí jezero.
Usnesení ÚV VKS(b) kritizovalo i vedení časopisu Leningrad, konkrétně rozebralo vybrané tituly, škodící sovětským zájmům a konstatovalo: "… jakékoli hlásání bezideovosti, apolitičnosti… je cizí sovětské literatuře, škodí zájmům sovětského lidu a nesmí se v našich časopisech vyskytovat."
V závěru usnesení bylo vyjádřeno rozhodnutí, které ukládalo zastavit vydávání časopisu Leningrad, jeho literární pracovníky soustředit kolem časopisu Zvezda a podstatně zlepšit náplň listu. Byl určen nový hlavní redaktor časopisu Zvezda. Stal se jim A.M.Jegolin, jenž byl při tom ponechán ve své dosavadní funkci - zástupce vedoucího správy propagandy ÚV VKS(b).
Již 26.8.1946 zasedl ÚV VKS(b) k novému jednání, na kterém se s kritickou náročností vyhodnocoval repertoár činoherních divadel SSSR. ÚV VKS(b) ve svém usnesení uvedl: "…Umělecká rada Výboru pro věci umění neplní svou úlohu při zlepšování kvality repertoáru, zvyšování jeho ideové a umělecké úrovně, uzavírá se do sebe, výsledky její činnosti se nestávají majetkem širokých kruhů divadelního obecenstva a nejsou osvětlovány v tisku…" (KSSS v rezolucích a usneseních sjezdů, konferencí a zasedání ÚV, díl III., str.418 – 426)
V Sovětském svazu, za vlády bolševizmu, jen proti jednotlivcům, působícím literárně jen v oblasti Leningradu a jen proti některým socialistickým principům a ne proti podstatě socialismu – jak tomu bylo ihned po XX.sjezdu KSSS v Československu, vystoupil celý Ústřední výbor VKS(b); v případě potřeby, vystoupila by celá strana. Po XX.sjezdu KSSS, v Československu, kde pozice socialismu byly relativně pevné, zasadily elementy buržoazie jen ojedinělý úder a revizionisté se z něho již nevzpamatovali, politické síly již nedokázali soustředit a odpovědět s potřebnou rozhodností, zaměřenou potřebným směrem.
Za velmi krátkou dobu po smrti J.V. Stalina, ještě před XX.sjezdem KSSS – byli Žoščenko i Achmatovová zahrnuti omluvami a vysokou pozorností. Jejich knihy se ihned začaly vydávat v masovém nákladu. I v Československu!
Oblast kultury a umění je složitým problémem, tam má buržoazie velmi silné a po mnoho let přetrvávající zdroje sil, tam rychle dochází k ideologické degeneraci slabších proletářských jedinců, kteří často vstoupili na literární dráhu již infikováni buržoazním vlivem.
Epilog
Těžká krize dělnického hnutí a sociálně demokratické strany Ruska stále ještě pokračuje. Stranické organizace se rozpadají, inteligence z nich takřka hromadně utíká, řady soudruhů, kteří zůstali věrni sociální demokracii jsou roztříštěné a nepevné, poměrně široké vrstvy vyspělého proletariátu jsou unavené a apatické, vládne nejistota, jak se z této situace dostat – tak asi vypadá dnešní situace. Mezi sociálními demokraty je mnoho skleslých a malověrných lidí, kteří pozbývají naději, že je možno vyznat se v nynějším zmatku, kteří pozbývají naděje, že je možno obnovit a upevnit stranu, … s jejími revolučními úkoly a tradicemi, kteří jsou ochotni mávnout rukou a uzavřít se do soukromí či do úzkých, malých kroužků, zabývajících se "kulturní" prací apod.
Krize trvá dál, avšak její konec je už dnes jasně vidět, východisko z ní už strana naznačila a vyzkoušela, roztříštěné a kolísavé živly se už zformovaly ve zcela vyhraněné a stranou zcela přesně zhodnocené proudy, směry a frakce – a vyhraněnost protistranických proudů a jejich jasné zhodnocení je už polovina cesty k odstranění roztříštěnosti a kolísavosti.
Abychom nepodléhali zoufalství a zklamání, musíme jen pochopit, jak hluboké jsou zdroje krize. Tato krize se nedá přeskočit, nedá se obejít, tu lze pouze překonat houževnatým bojem, neboť tato krize nevznikla náhodou, ta vzešla ze zvláštní etapy jak ekonomického, tak i politického vývoje… (V.I.Lenin v říjnu 1910, viz Spisy, sv.16, str.296 a 297)