Nová stránka 1

Když jsi nectil vůli a názor velkých a mocných, řekl bych svatých, tak jsi riskoval, že se ti nepovede tak dobře, jak se ti dosud vedlo; dnes, za kapitalismu demokratického a humanitního, kdybys porušil vůli mocných, neobhájil bys svou existenci vůbec; v tom je asi rozdíl mezi aristokracií a buržoazií.

Revizionizmus byl škodlivější než dogmatismus, především proto, že revizionizmus měl moc a právě touto mocí mohl mrzačit – deformovat všechny již v minulosti dosažené hodnoty; ale dogmatici moc neměli, ti se jen jaksi účastnili politického dění, v některých případech dokonce na špici, ale moc neměli, oni neuměli jako mocní žít, ani jako mocní přemýšlet, ti se stále jen báli udělat krok, aby se při něm náhodou nepokřivil marxismu-leninismu vlas, tak to bylo a ne jinak; bože, jak je všechno nyní prosté, k nepoznání prosté, dnes se všechny problémy minulosti scvrkly jen do klubka několika vzpomínek; člověk musí propadnout alkoholu, aby se vůbec narodily jako vzpomínky; zdá se mně, že dogmatici hlídali revizionisty jen ze strachu, že něco zase vyvedou a rozhněvají přežívající ortodoxní marxisty, ti ještě byli, a ti se pane uměli rozčílit; nevím, nevím zda tomu tak skutečně bylo, jestli dokonce již tenkrát nebyly obě krajnosti komunistického hnutí – dogmatici a revizionisté propojeni; dnes to těžko někdo rozřeší, jednoznačné soudy tu nejsou na místě, ty revizionisté potřeli, úplně potřeli; ale teď mě napadá, ne, nebyli propojeni; revizionisté nikdy neměli rádi, aby se jim teorie pletla do politiky, do jejich denní politiky, to se vždycky muselo nějak zamluvit a v podstatě nikdy nedovolit, aby čistý marxismus-leninismus se volal k osvětlení nějakého denního problému všeobecné politiky, ne, ne, to se nemohlo připustit, to každý soud byl hned prohlášen za dogmatické blouznění, blouznění, tak to viděli hoši pravdy neomylné, tomu se muselo pod všelijakými argumenty zabránit, zabránit za každou cenu; ale buďme upřímní, taková situace nastávala zcela výjimečně a dogmatici v obraně nebyli důslední, ne ti nebyli ani trochu důslední, ti se vždy jen ozvali, aby se o nich vědělo a zase se stáhli a jeli raději na chatu, na tu nejlepší ze všech podnikových chat, tam o ně bylo postaráno ve všech ohledech, včetně nápojů; jaké že jsme to tam tenkrát pili víno?, už si ani nevzpomínám, bylo lahodné na jazyku a hlava po něm vůbec nikdy nebolela; to jsme byli mladí, tak kdo ví jak to s tou kvalitou vína vlastně bylo?; já otázky nemám rád, to jen zamilovaná se stále ptá a ptá, máš mě ještě rád, máš mě ještě aspoň z poloviny rád tak jako tenkrát pod třešní; myslím, že to byla višeň, kdo ví, teď je tam již asi jiná generace stromů, a vůbec, co povídám, tam už není žádná alej; jezeďáci tam udělali vyštětovanou asfaltovou silnici, aby mohla sále těžší a těžší technika jezdit do pole, teď tam roste lebeda a je to tak dobře, protože to je demokratické a humanitní, dokonce i kamenným štětem a asfaltem silnice se prodírá plevel.

Škoda, přeškoda, že nelze souhlasit s panem Sýsem; jeho tvorba je po formální stránce velmi zajímavá, dokáže pevně upoutat, ale nikdy nic neřeší, zůstává po ní vždycky jen neujasněnost, nelze s ním souhlasit především proto, že je netřídní, neuvažuje v třídních kategoriích, a pak, tedy s prominutím, nemůže být ani komunistou, i když se tváří jakoby jím byl, vytváří si takovou gloriolu, to proto, aby mohl mystifikovat, jako v tom případě, když mluvil o jednotě Lenina s Trockým, jednota mezi nimi skutečně byla, ale trvala jen krátký čas, jen v hodinách Října; Lenin na smrtelném loži o ní znovu usiloval, ale marně; Trockij se už Lenina nebál, proto ho odmítal, hrubě ho odmítal… zmiňuji se o tom, když píšu o Leninově závěti; pan Sýs útočí na Stalina, spílá mu, a to všechno bez jednoho jediného argumentu; má buržoazní sklony; já jako malé dítě jsem cumlal karamely Sysinky; kdo ví zda mezi nimi není genetická příbuznost, měl by to v nějakém pojednání pan Sýs rozvést, nejlépe by bylo, aby takové podezření vyvrátil; ale prosím vás, kdopak z dnes ještě žijících byl v té době už dítětem a pamatuje si na Sysinky; jinak si vzpomínám na malířku paní Sýsovou, která tady, v Hradci, po blahodárné kontrarevoluci sametové vystavovala; nevím jaká je mezi nimi shoda, ale světe nezlob se na mě, stejná jména vyvolávají všelijaké asociace, to člověk ani nemusí být podezřívavý a hned jsou tu myšlenky a rozežeň je, to není, pane, jen tak.

Mezi mnou a panem Sýsem byl vždycky cítit rozdíl; snad bude přesnější, když řeknu: nás dělí chlad; vliv revizionizmu typu Fojtík lze snadno eliminovat; jeho nositelé mají příliš mnoho másla na hlavě, zatímco pan Sýs si dává na hlavu trnovou korunu, on může ze sebe dělat trpitele a tak se dostávat velmi blízko k masám, ovšem k masám jen svého druhu, k těm co milují humbuk; do proletářského prostředí se nemůže prosadit, tam ho odhalí za krátkou chvilku; ani dělníkům nebudou sedět stále se opakující hrubosti; Sýsovy vulgarismy vůbec nepřijmou; nemá třídní pojetí, nebojuje o budoucnost, jen hrubě napadá současnost a to je krátké, to je pro buržoazii neškodné a pro dělníky to není podnětné; situace není zase tak složitá jak ji líčí pan Sýs; my nepřesvědčíme nepřesvědčitelné, my se o to ani nebudeme pokoušet, to za nás vyřeší sama buržoazie, ta zrevolucionizuje masy, tak jak to udělala v dějinách nejednou, dějiny ty budou odhalovat její charakter a její skutečný poměr k lidu, ta přece sama k sobě pěstuje nenávist, ta v tomto ohledu je na tom stejně jako papaláši, to musí skuteční komunisté umět využít; když si ale popletou revoluci s občanskou společností a tento, pro lid tajemný pojem třídně nevyspecifikují a budou ho nadále zbožňovat, tak z nenávisti ani nesprchne, natož aby došlo k bouři i když ani ta není nic nebezpečného, bouři buržoazie ukecá, zbalamutí, obloudí, pane ta to umí, kdyby neuměla, nemohla by přes dvě stě let vykořisťovat a vládnout demokraticky, tedy většinou demokraticky, někdy potřebovala také fašismus, většinou ho má v záloze, někde by bez něho neusnula i když v tomto ohledu ji dodává hodně klidu sociáldemokratizmus, levicová politika vůbec; komunistické hnutí se zatím neprobudilo, zatím stále je v mrákotách, po tolika úderech revizionizmu, po knokautu, jaký dostalo sametovou revolucí se nelze tomu divit i když několik jedinců se už probudilo, ale ti bloudí a do sebe naráží, tápou, hledají směr, dech zatím nemají ještě pravidelný, často se zakuckají a pak zas přešlapují na místě, nebo se rozpadnou, jindy rozštěpí, zatím to není hnutí, hnutí to hučí, šumí, bouří, teď jsou zatím jen občas slyšet jednotlivé steny, ale masy musí nabrat dech a dýchat jen čerstvý a zdravý vzduch.

Tak vy jste k nám přišel na inzerát, no a co byste u nás rád dělal, pane Fikta, já vás ale znám pod jiným jménem; ano, ano, to je pravda, já jsem se oženil a vzal jsem si nejen manželku, ale i její jméno, ona nic neměla a jméno takové pěkné, to by byl nerozum nepřivlastnit si její jméno, ona, jak říkám, nic jiného neměla, tak jsem si vzal její jméno a vám se podle pravdy představuji jako Josef Fikta.

Móda jako prostředek řešení buržoazní nadvýroby, móda, která se obměňuje, každý rok odsoudí ukrutné množství módních výrobků do stoupy, propadnou, zavře se nad nimi voda zapomnění a fabriky zas mohou produkovat ještě dražší a ještě horší paskvil něž vyráběly v nedávné minulosti, móda využívá osobni slabosti jednotlivců, kteří jsou zatíženi nepředstavitelně silnou touhou po vyniknutí, ukájí si tak pýchu, produkt buržoazní společnosti, přesněji, každé třídní společnosti, kde touha vyniknout je neodstranitelná, ničím neodvolatelná; a co individualismus?

Ten pan Fojtík, to je pane otázka, byl představitelem zrádné ideologie revizionizmu reálného socialismu, dopomohlo mu k tomu štěstí i jeho přičinění, bil do stalinismu, ale Stalina snad ani nikdy nejmenoval, potom, když skončila sezóna boje proti kultu osobnosti, sice se zpožděním, jež bylo pro Československo příznačné, vyzvedl triumfy zrady dvaadvacátého sjezdu a na nich plul na prestižním místě až do roku 1989, potom začal bloudit, pevně svírajíc standartu své zrady, svého boje proti kultu osobnosti Stalina, taková argumentace – nebyla vylhaná – ho měla ochránit od očekávaných důsledků hněvu vítězů, jak ukázal čas, cesta to byla v podstatě úspěšná, pak mu zastavila lokálka, nenaskočil do ní ve chvíli jejího rozjezdu, (a co, byl to překlep, prohodila by písařka), teď lokálku naviguje a dělá, že se vlastně nic osudového nestalo, píše oslavné články na Stalina, tem mu však vychází jako sušenka, problémy se musí řešit od začátku, je Fojtík začátkem?

A ten velký pes, vážený pane Fikta, jak tam sedí před fakultou, neuvázaný, bez náhubku, to je váš pes; no, není úplně můj, tedy já ho nevlastním vůbec, my spolu jen kamarádíme, majetek je to dcery, a to víte, dnes je soukromé vlastnictví nezcizitelné, já ho mám jako majetek jen v opatrování, na starosti, já jsem jeho pečovatelka, ale jako kamarádi se máme rádi, my bychom se nezradili, my dva, to tedy ne, nikdy bychom se nezradili, nikdy bychom si neublížili, a nedivte se, on to taky není pes, to je čubka a jak víte, já jsem byl vždycky na ženský; to je ošklivé, to je ošklivé pane Fikta, to jste neměl říkat, s takovým vyjadřováním u nás nemůžete dělat ani metaře; metaře to tedy určitě ne, tomu rád věřím, to musí být člověk slušný, ten se musí dvořit vrchnosti a to lze dělat jen nejslušnějším jazykem a do pokory nelze zatahovat vulgarismy, ty nelze zatahovat ani do básniček, to jsme si již přece řekli, to já beru na vědomí, to já jsem myslel, že bych o vás vzal funkci nějakého náměstka, těm se musí prominout jiné věci než je jen nějaká slovní hrubost, ale na náměstky se u vás nehraje, vy máte, vy máte proděkany a na ty já také nestačím, já neumím záludné myšlenky halit do příjemných, milých a honosných slov, já nedovedu brousit na kulato, já umám brousit jen ostří, ne, ne, ani náměstka já u vás dělat nemůžu, na to nemám charakter, a pak ani nemám vzdělání, to jistě víte, já jsem, pane, v posledním roce stranického vzdělávání, v roce 1989, skončil po tolika letech členství, v základním kroužku a to ani ne mezi děvčaty z domácnosti, ta již byla v pokročilejší třídě, ale ano, mezi děvčaty ze základních škol, co nastoupila úřednická místa na Krajském národním výboru, proč by nenastoupila, když dědeček byl všelijak zasloužilý a pan syn, tedy otec, ten taky, ten již byl vzdělanec, ten měl dva tituly před jménem a jeden honosný titul za jménem, pak měl ještě jedno jméno, to odhalil Cibulka, ale taky dopadl špatně, moc špatně, nepochopil situaci, chtěl aby vítězná buržoazie jednala jako ruský Kolčak s českým Gajdou na Sibiři, to nebylo možné, to revolucionuje masy a v působení na masy vůbec by nebylo možné použít velmi výrazně působící argument, jakým je slovo demokracie, tak ho odložili, byl jen taková horká, v očích štiplavá pěna, na tom velikém a mocném proudu buržoazní spravedlnosti; Radola Gajda byl generálem československých legií v Rusku, v roce 1926 byl jmenován náčelníkem hlavního štábu československé armády, zakrátko nato byl z armády propuštěn, ještě v roce 1926 založil Národní obec fašistickou, od roku 1939 působil jako vůdce kolaborantského českého národního výboru svatováclavského, po roce 1945 byl souzen Národním soudem; Alexander Vasiljevič Kolčak, ten byl ruským admirálem, jedním z hlavních vůdců kontrarevoluce, v roce 1918 obsadil Sibiř a Ural, bolševici jej porazili, byl souzen a popraven, to mu bylo 46 let; ne, carismus se nezhroutil, ten o svou existenci urputně bojoval, z velké části se rozplynul do buržoazie, někteří si zachovali svou feudální orientaci; to rakouský feudalismus se zhroutil, bez odporu, snadno a velmi rychle se rozplynul mezi buržoazii, čeští Rakušáci měli snadnější přerod, měli v čele T.G.Masaryka, někteří jeho platformu nepřevzali zcela, hledali své zařazení v kontextu tehdejšího světa, z těch někteří se dostávali na pozice fašismu, orientace Gajdova je pádným důkazem, ale s poznámkou: nebyl sám; rakouský feudalismus i československý reálný socialismus, přesněji československý revizionizmus, zanikly snadno a bez jediného hlesu; četl jsem, že Titanic se potopil, aniž by se hladina oceánu alespoň zvlnila.

Pane Fikta, řekněte mně po pravdě, proč vy chcete být při svém slušném důchodu ještě zaměstnaný, víte, to já nechápu; abych vám řekl pravdu, já do zaměstnání jít musím, jinak by mi podstrčili pravnoučata, copak já se můžu o ně starat?, copak já můžu převzít zodpovědnost za dnešní mládež?, tak zdegenerovanou, tak zblázněnou všemi lákadly mocných, kteří ji duševně decimují, dělají z ní nástroj svého výborného života, to by skončilo tragédii a té se já musím vyhnut za každou cenu, já se musím vytratit z dosahu všeho příbuzenstva, já se musím zazdít prací, jinak to nejde, to je řešeníčko, oni s tím budou souhlasit, řeknou, jen ať dědek dělá, aspoň po něm budeme dědit, ale to já zase zařídím tak, že dědit nebudou nic, všechno utratím, ono to zas nedá tolik práce, viďte, že ne; a rozchechtal se hlasitě, měl ještě zdravé plíce; samozřejmě, že na dobročinné účely já nic nedám, budu dávat na dobročinné účely a oni budou peníze rozhazovat na zbrojení i jiné dobročinnosti vykořisťovatelů, já budu bojovat za to, aby se dobročinnost nemohla prosazovat jako falešná laskavost buržoazie a okrádání chudáků chudých – dobromyslných; víte, řekne se totalita, ale to byla totalita, ze které se může buržoazie učit demokracii a ne jen demokracií opájet lidové masy i masy jsou citlivé na jednostranné překrmování, totalita byla nespravedlivá, ale blahobytná, nemohla to být společnost socialistická, protože v ní vládli papaláši a ti pěstovali nespravedlnost a aniž by to vykřikovali, nadržovali třídním nepřátelům nebo aspoň politickým nepřátelům, prostě svým lidem, tak si vezměte takový případ, syn úředníka si během studia na vysoké škole postavil krásnou vilu, byl nemajetným, studoval za podniková stipendia, podniku, kterému řediteloval pán, poctěný neuvěřitelným, neuveřejnitelným ohledem, rodiče studenta byli absolutně k politice a veřejným záležitostem neteční, probudili se k velké aktivitě až při kontrarevoluci buržoazie, syn vůbec do podniku, na jehož náklad studoval nenastoupil a dal se do soukroma a vede si tam zatím lépe než výborně, nebudu se unášet třpytem povrchu života, už proto ne, že hloubku pravděpodobně takový třpytivý život ani nemá, nezná tento rozměr, vždy budu zkoumat a hledat poezii života tam uvnitř, v niterných procesech, v souvztažnosti k ostatním lidem a jevům, budu poezii i krásu posuzovat podle Marxe, v pastoušce se asi těžko může s uspokojením poslouchat Beethoven.

Ono je to hrozný, kam se ten vývoj vlastně dal?, dnes nelze jít do hospody a dát si tam, řekněme pivo, dnes soused se soudem nemohou sedět v poctivé víře a v přátelství ani u piva, popíjet, popovídat si, zavzpomínat, naplánovat drobnou sousedskou akci, dnes jde do hospody jen putykář, notorik nebo člověk, který je v moci pudů, hlavně však ten, který je zcela ovládán mindráky a ty rozpouští v alkoholu, nikdo z těch kdo sedí na pivě nemají motiv mezilidského partnerství, v hospodě nenajdete sílu národa, hospodské prostředí je dobré jenom k tomu, aby měli zvlášť vybraní jedinci příležitost ukázat kam až zdegenerovala část národa za reálného socialismu a jak se dnes propadá ještě hlouběji; Malostranské povídky dnes nikdo nenapíše, ten motiv prostě vymřel, utopil se v pivě a v kořalce, tam především.

Když bych ještě někdy něco napsal, tak by to muselo být o filutech, jejich představitel by musel být koncentrát lidovosti, nemohl by být dominantní a přece by uměl vést masy, ale to je nad mé síly, dokáže to někdo literárně, dokáže to někdo ve skutečnosti, aby literatura měla kde opisovat?

Začíná tři sta let nové pobělohorské poroby a proto se musí národní a proletářské vědomí stěhovat zpět do chlívů a ty nejsou, komunisté je zlikvidovali jako přežitek, kravíny taky nejsou, ty zlikvidovala humanitní demokracie buržoazní, tedy celkem nejsou a pokud ještě nějaký zůstal, tak ten nevytrvá, nepřežije import masa ze zahraničí, bože, čím to budeme všechno platit, čím to budou platit naší pravnuci?; tak se národní vědomí musí přestěhovat do bídy, tam je bezpečno, tam se zradě nedaří, tam zrada nemá naději, přesněji, tam již není co zradit, tak je to, materialistické pojetí dějin, to je to co nás vyvede zase na čerstvý vzduch, mezi obyčejné lidi, dělníky, jen tam může komunismus přežít, když by prostí lidé nepřevzali štafetový kolík od našich bývalých hrdinů, od Švejka a jiných velikánů bídy a velikánů revoluce, tak bychom neměli ani tu nejmenší naději, je naší povinností převzít odpovědnost za budoucnost; víte, být filutou, já se na to dívám jako na posvátný úkol, jedině tak se nechá přežít a zachovat si čest; každá osoba je smrtelná, ale třída proletářů, ta přežije, se ctí přežije, někteří sice padnou, jiní padnou na kolena, ani těch nebude málo, ale dělnická třída, jako třída, ta je schopna se obnovovat, tak jak neuvěřitelně rychle zaniká její čest pokud se vloží do područí nebo když se do jejího čela postaví papaláši, tak neuvěřitelně zdlouhavě se obnovuje; zubožení mají velkou sílu; nejdříve budou klestit cestu filutové a potom za nimi nastoupí masy na čele s novými hrdiny a ty si již nikdo nedovolí poplivat, nesmíme jim to dovolit, nesmíme, nesmíme!; jak to myslela Libuše?, když zpívala český národ neskoná, ale národ, to je pojem široký, ještě je třeba si o něm povídat…

S panem doktorem Cropem mám ustavičné spory, které on vyvolává svou argumentací, tvrdící především, že mám jen černo-bílé vidění a že vedu žabo-myší války; s jeho vzděláním by on především měl studovat minulost, rozebrat ji dialekticky, historicky, materialisticky, ideologicky i třídně a ze zjištěných skutečností sestavit návrh činnosti filutů, na to on nemá čas, během volna – má ho velmi málo, listuje v Rechtu, v noci sleduje televizní programy a když se přece jen uvolní, tak energii nasadí proti mně, to si dovolí, pokládá mě za žabo-myšáka, hergot, já se nedám a už jsme v tom, děláme revoluci ve sklence vody, spory to jsou bez vítěze, bez poraženého, bez užitku; nakonec, viděl, slyšel, četl snad někdy, někde pan doktor Crop, že Lenin by své velké myšlenky vykládal jen tak, do větru, akademicky, ne to nemohl vidět, slyšet nebo číst, Lenin vždy svá vystoupení odvíjel ze života, z konkrétních projevů konkrétních revizionistů a jím svá historická poselství také adresoval; nejsem Lenin, to však neznamená, že nemám právo se u něho učit; pan doktor Crop, kdysi politicky exponovaný, t.č. slévárenský dělník, není zbloudilý souběžec s komunistickým hnutím, je čistým extraktem revizionizmu, neodpoutá se od KSČM, miluje M.Zemana, celkem má rád JUDr.V.Filipa i jednoho z tří zaměstnavatelů, pochopitelně, odsuzuje Stalina, pro svou nenávist nepotřebuje konkrétní argumenty.

Jsme slepí, bez znalostí historie posledních několika desetiletí se nemůžeme v současnosti, ani v nejbližší budoucnosti dobře orientovat, neznáme své chyby, tím méně pak známe jejich příčiny, za takového stavu nemůžeme dosáhnout jednoty, jež představuje sílu; tak si počínají jen ti, co jsou bez perspektivy a při tom si myslí, že jim to nevadí; s tímto kardinálním omylem nejsme v dějinách první;

Ludvík Augustin z Benedeku, rakouský generál, v roce 1846 krvavě potlačil polské povstání v Haliči, pak v roce 1848 revoluci v Itálii a v roce 1849 v Uhrách, ale v roce 1866 mu bylo proti jeho vůli svěřeno vedení rakouského vojska ve válce proti Prusku, Benedeku s válkou nesouhlasil, varoval před ní, pochopitelně, odmítal čest, které se mu dostalo tak významným pověřením, nicméně, byl jen generálem, musel poslechnout rozkaz a válku proti Prusku potom prohrál, mohl ji vyhrát dříve než začala, na to upozorňoval B.Engels v článcích, které mu uveřejnil buržoazní list The Manchester Guardian; po porážce u Sadové začalo Rakousko vyjednávat mír a ten byl drahý, podle mírové smlouvy, podepsané 23.srpna 1866 v Praze, odstoupilo Rakousko Prusku svá práva na Šlesvik a Holštýn, zaplatilo mu nevelkou kontribuci a odstoupilo Benátsko Italskému království, které bylo ve válce na straně Pruska, Německý spolek, který byl vytvořen roku 1815 rozhodnutím vídeňského kongresu a který sdružoval přes 30 německých států přestal existovat, místo něho byl vytvořen Severoněmecký spolek bez účasti Rakouska, hlavní slovo v něm připadlo Prusku, které taky v důsledku vítězství ve válce anektovalo království hannoverské, kurfiřtství hesensko-kaselské, vévodství nasavské a svobodné město Frankfurt nad Mohanem; tedy porážka to nebyla malá, v tom, že od ní se rozjela nová etapa Německa a jeho výbojů ve světě, se dost podobala debaklu reálného socialismu na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století; bylo třeba vyhodnotit příčiny, to je přirozené, ale rozbor se nemohl připustit, tak jako rozbor nemůže nikdo udělat ani po porážce reálného socialismu; tehdy Benedeku byl poslán s hanbou do výsluhy a neprotestoval, zůstal věrný císaři Františku Josefu I., který z něho vylákal slib mlčenlivosti o okolnostech a příčinách porážky, slib jej zavazoval mlčenlivostí i po smrti – nesměl zanechat písemné podklady; takové byly poměry v dožívajícím Rakousku, podobné jsou i v našem prostředí, nemohu uvést v našem hnutí, žádné neexistuje!

Mladičký B.Engels uveřejnil 13.9.1845 článek v listu The Northern Star, v úvodní části pojednal o masakru v Lipsku, tam probíhaly demonstrace, protestující proti pronásledování hnutí "německých katolíků" a proti jejich vůdci Johannu Rongovi, kteří odmítali svrchovanost římského papeže a snažili se přizpůsobit katolictví ideovým potřebám rozvíjející se německé buržoazie a právě v tu dobu do Lipska přijel korunní princ Jan Saský, známý překladem Dantova Pekla; on sám vydal rozkaz, aby prapor střelců se rozdělil na několik oddílů, ty měly za úkol vytlačit dav z místa jeho shromáždění, uzavřít mu přístup k hotelu, v němž sídlil; vojáci svírali shromáždění stále v menším a menším prostoru, až jednotlivci začali unikat podchodem hotelu, tím znesvětili posvátnou půdu královské residence a proto, jak psaly vládní listy, princ Jan vydal oprávněný rozkaz ke střelbě do lidu, masakr to byl strašný, překonalo ho jen Peterloo (St.Peter's Field u Manchesteru), kde 16.8.1819 anglické vojsko se krvavě vypořádalo s neozbrojenými účastníky masového shromáždění za volební reformu.

Kniha Paměti Antonína Novotného byla hotova… a protože nebylo již snadné dostat se k vedoucím, musel jsem hledat konexe. Odevzdal jsem knihu tajemníkovi Svazu českých spisovatelů se žádosti, aby ji předal tajemníkovi ÚV Fojtíkovi, domníval jsem se totiž, že bude s autorem o jeho práci a budoucnosti knihy hovořeno. Místo pozvání k rozhovoru zastavila před chalupou kolona tří vozů obsazených pracovníky ministerstva vnitra. Jejich vedoucí se prokázal povolením prokurátora k prohlídce v mém domě a k zabavení rukopisu. V rukou orgánů tak uvízlo také na dva tisíce stránek poznámek k druhému dílu, včetně osobní korespondence.

To jsou poslední slova třetího dílu Exprezidenta, knihy, jejímž autorem je Rudolf Černý; uvědomuje si J.Fojtík co všechno způsobil revizionizmus, jak se choval k revolučně orientovaným jednotlivcům, uvědomuje si, že za zradu revizionizmu nese politickou odpovědnost? Říkal mi pan doktor Orego, že u něho ze záliby J.Fojtík balil knihy, určené k expedici, nebyla mezi nimi ta, jež svědčí proti němu? Svět v našich představách je někdy nevděčný!

Ú V A H Y A U D Á L O S T I

K.Marx s B.Engelsem již v roce 1848, v Manifestu Komunistické stany uvedli: "Dějinami všech dosavadních společností jsou dějiny třídních bojů", později, až pět let po Marxově smrti, tento výrok upřesnil B.Engels dodatkem, z něho vyplývá: "…rozkladem prvobytné občiny počíná štěpení společnosti na zvláštní, koneckonců antagonistické třídy"; na tom nemůže nic změnit ani právní ustanovení parlamentu, ani usnesení Rady bezpečnosti OSN, ani globalizace i kdyby dosáhla svého programového naplnění nepřekoná tento zákon zákonů třídně rozvrstvené společnosti, prostě nikdo; je to skutečnost určující všechny vztahy mezi rozhodujícími společenskými skupinami; je to skutečnost dnes velmi nepříjemná, takovou byla i v dávné minulosti, nelze ji v otevřeném sporu rovného s rovným vyvrátit; rovní však neexistují, vždycky je někdo silnější, ale s určitostí se neví kdo, o tom může rozhodnout jen válka, proto pokud se svět právě nezmítá ve válce, je tato pravda zatajovaná, sloužilo a slouží k tomu několik jednoduchých hmatů, ten nejčastěji používaný tvrdí: dějiny dělají králové, vládcové vůbec či jedinci nadaní nadpřirozenou silou nebo nadpřirozenou krutostí; další, také velmi často používaný hmat deformuje všechno co je deformovatelné a pokud neexistuje síla, která má sílu takové tvrzení vyvrátit, je všechno deformovatelné!; s tímto vědomím se pokusím o nemožné, pokusím se všeobecně deformované výroky o jedincích a historických událostech podat v pravdivém, třídním výkladu, v něm nebudu popírat vliv jedinců na tvorbu dějin, to vůbec ne, ten je velmi významný, ale vždy se pohyboval jen v rozmezí hospodářského vlivu, hospodářské skutečnosti, dané především stupněm výroby výrobních prostředků, tedy hospodářskými, materiálními silami zplozené; začnu pradávnou historií, stoletou válkou mezi Anglií a Francií, ta trvala od roku 1337 do roku 1453, tedy století o šestnáct let delší, než jme zvyklí brát v úvahu.

Podle výkladu buržoazních dějepisců, podnětem ke vzniku stoleté války byl prý dynastický spor o nároky na dědictví po vymřelém francouzském rodu Kapetovců (1328) mezi anglickým králem Eduardem III. a francouzskými králi rodu Valois, dosazených francouzskou šlechtou; pravda však byla zcela jiná; francouzští králové dávno před smrtí Karla IV., posledního Kapetovce, se pokoušeli dobýt bohatých a průmyslových Flander, poslední oblasti na francouzském severu, která nepodléhala francouzské koruně; ale to nemohla připustit Anglie; flanderská města byla hlavním odběratelem anglické vlny a vývoz vlny tvořil hlavní důchod anglické šlechty a krále také; ti se správně obávali, že ztratí obchodní výhody, budou-li Flandry ovládat Francouzi; výrobci sukna ve flanderských městech byli odkázáni na dovoz anglické vlny a obávali se proto francouzského panství, v této složité chvíli, vyvolané materiálními okolnostmi, Flandry uzavřeli spojenectví s Angličany, neohlíželi se při tom na staré příbuzensko sousedské vztahy; ještě jeden důvod je vedl k takovému spojenectví, Anglie byla vojensky mocnější, disponovala nájemní, ale ukázněnou a bojově zdatnou námořní pěchotou, zatímco francouzská rytířská domobrana neznala kázně a vůbec neuměla provádět vojenské operace.

Vojenská převaha Anglie se projevila v roce 1346 u Kresčaku; (tam padl Jan Lucemburský, od roku 1310 král český, manžel Elišky Přemyslovny, otec "našeho" Karla IV., co tam dělal?, to nevím, dlel většinou v cizině, asi manželství se mu nevydařilo, vysloužil si přezdívku Král cizinec); daleko těžší porážku utrpěli Francouzi roku 1356 v bitvě u Poitiers.

Ve Francii panovalo rozhořčení proti královské vládě; byli ochuzeni sedláci, ale i měšťanstvo, neboť válka zruinovala obchod; král Jan Dobrý byl zajat v bitvě u Poitiers, místo něho vládl jeho syn Karel, ten byl nucen svolat generální stavy, aby od nich získal prostředky na další válku, ale měšťané, především ze severní Francie, byli velmi nespokojení, žádali, aby jim byla svěřena obrana a aby bylo zahájeno vyšetřování přehmatů královských úředníků; Karel rozpustil jednání, to vyvolalo povstání pařížských měšťanů v čele se starším kupeckého cechu Étiennem Marcelem, povstali kupci, řemeslníci i městská chudina, vydrážděná útrapami války; Karel byl donucen opět svolat generální stavy, na jejich nátlak vydal "velkou ordonanci", ta dávala stavům právo scházet se libovolně, bez souhlasu krále, vést všechna správní řízení i výběr daní přešel na zvláštní radu, zvolenou z pléna generálních stavů.

Dvořanstvo i duchovenstvo nelibě neslo zesílení moci generálních stavů, kde měli většinu měšťané, ale ani mezi nimi nebyla jednota; některá města nelibě nesla, že vedoucí místo v hnutí zaujali pařížští měšťané; daně vypsané stavy byly těžké, tížily hlavně chudé vrstvy a byly nespravedlivě vypisovány a vybírány; pro městské obyvatelstvo nebyla vláda stavů lepší než královská. (v tomto ohledu se dějiny opakují a nepřemluví je žádná demokracie)

Je to samozřejmé, výše popsaného stavu hmotných, materiálních podmínek, hodlal využít král, jeho iniciativa vyvolala v roce 1358 nové povstání v Paříži; ozbrojení měšťané dobyli královský palác a před zrakem královým zabili dva jeho dvořany, Karel se zachránil jen zásluhou Étienna Marcela, ten mu přispěchal na pomoc – dal mu svoji čapku s barvami vzbouřené Paříže, Karlovi se tak podařilo utéci na venkov, kde ihned začal shromaždovat šlechtu k útoku na Paříž.

V této době vypuklo na severu Francie selské povstání, bylo důsledkem nevolnického ujařmení – těžkých dodávek, velkých daní, což vedlo k ochuzení sedláků.

Během stoleté války bylo zvlášť těžké postavení sedláků, byli olupování nejen anglickým, ale i francouzským vojskem; král i mnoho pánů padlo do anglického zajetí, bylo možno je vykoupit, ale to také platili sedláci; v těchto hmotných podmínkách rostla žhavá nenávist k jařmu a jeho nositelům; v květnu roku 1358 vzplanulo povstání, známé pod jménem Jacques Bonhomme (Jakub – prosťáček); sedláci hrozili vyhubením všech urozených, do posledního jedince; k nim se připojili vesničtí řemeslníci a městská chudina; vůdcem byl zvolen Guillaume Caillet; šlechta propadla panice; povstalci dobývali šlechtických hradů a ubíjeli jejich posádky.

Étienne Marcel měl v úmyslu využít povstání k boji proti králi; navázal spojení se selskými povstalci a uložil jim rozbořit hrady, které bránily dodávce potravin do Paříže; sám se však obával vzbouřených sedláků více něž královského vojska, v rozhodné chvíli zradil povstalé sedláky, ničím jim nepřispěl k vítězství; nebál se zachránit králi život, z lidových buřičů měl strach, natož z revoluce; takové vůdce známe i z naší doby, říká se jim oportunisté, revizionisté nebo politici levicové orientace, ale ještě i jinak; patřili mezi ně i politici sociální demokracie, ale ti zjevně přešli už hluboko v minulém století na stranu buržoazie.

Po čase se šlechta vzpamatovala a vzbouřencům připravila dvě kruté porážky; Guillaume Caillet byl ve zradě zajat, šlechta, která jej posměšně nazývala selským králem, ho dala popravit, nejdříve byl však podroben mučení; chycení vzbouřenci byli věšeni na stromy, za živa upalováni, tak bylo zahubeno více jak dvacet tisíc lidí, některé oblasti Francie byly téměř vylidněny.

Krátce potom zahynul v noční bitce Étinne Marcel; Karel se svým vojskem obsadil Paříž; lid nebyl spokojen s vládou měšťanů a nekladl královi odpor; vystrašená šlechta začala podporovat krále, který v přípravě na pokračující válku s Anglií provedl důležité vojenské reformy: domobrana byla nahrazena nájemním vojskem, při oblehání protivníka použili Francouzi po prvé v dějinách dělostřelectvo, vybudovali silné loďstvo a ničili jím anglické břehy; byly to nákladné úspěchy, ve Francii proto nastalo nové zneklidnění.

Od pradávna rozdávali králové svým synům části říše jako lenní úděly; tak se tvořily nové državy, které náležely princům královského rodu; z nich vyniklo vévodství burgundské, které spojilo několik zemí východní Francie a západního Německa, mezi jinými i Flandry a sousední panství; burgundští vévodové potom vedli boj o moc ve Francii s druhými feudály; toho využil anglický král Jindřich IV. a vtrhl do Francie; burgundští vévodové se přidali na jeho stranu; Angličané zvítězili nad Francouzi roku 1415 v bitvě u Azincourtu, v podstatě bez boje obsadili Paříž, uchvátili téměř celou Francii severně od řeky Loiry a dobyli opevněného města Orleansu; Anglický král se prohlásil králem francouzským.

Úspěchy Angličanů nebyly trvalé; poroba probudila v lidu vlastenecké cítění; sedláci i měšťané vedli partyzánskou válku; bodem zvláštního významu byla pevnost Orleans, přes tento uzel měli Angličané volnou cestu na jih Francie; a právě v bojích o Orleans se mezi francouzským vojskem poprvé objevila Jeane D'Arc (Jana z Arku), selská dívka, původem z pohraničí východní Francie; věřila, že sám Bůh ji dal přikázání spasit Francii od nepřátel, s tímto vědomím se postavila do čela hnutí, osobně se účastnila bojů, bila se v prvých řadách a tak nadchla vojsko; Angličané museli opustit Orleans; prý dopomohla Karlu VII. ke korunovaci; neobyčejný vliv dívky na morálku vojsk děsil aristokraty; při výpadu z pevnosti Compuégne ji uzavřeli brány a zvedli padací most; v nesnázi, do které se dostala, byla zajata Burgony, ti ji prodali Angličanům; francouzský dvůr neučinil nic pro její vysvobození; Angličané ji obvinili z čarodějnictví, odevzdali ji církevnímu soudu a upálili; v roce 1456 byla rehabilitována, v roce 1920 prohlášena za světici.

Po nezdaru u Orleansu Angličané ztratili sílu, vévoda burgundský, jemuž stoletá válka podryla obchod i průmysl v jeho državách, se odvrátil od Angličanů a uzavřel mír s francouzským králem; Angličané byli z Francie téměř vytlačeni, roku 1453 se museli vzdát všech svých držav ve Francii, zůstalo jim jen město Calais.

Úspěchy ve stoleté válce upevnily královskou moc Francie; byla zřízena námezdní pěchota i jízda, podřízena králi; na udržování vojska byla vybírána pravidelná daň z hlavy; svolávání stavů se tak stalo zbytečným, a proto nebyly svolávány vůbec.

Všechna povstání proti králi likvidoval chrabrý vévoda Karel Smělý, a to přesto, že byl vystaven intrikám Ludvíka XI.; zahynul v boji roku 1477; vévodství burgundské se rozpadlo, jeho části se zmocnil Ludvík XI, ten se potom v intrikách zbavil ostatních protivníků, až ve Francii zůstala jen jedna država – Bretagne, ta byla k Francii připojena až po smrti Ludvíka XI.(1483), jenž byl zván jako Pavouk světa; tím byla Francie spojena v jeden stát pod vládou krále.

Tolik a jen na přeskáčku o stoleté válce; z přehledu vidíte, že zásadní události a orientaci v nich jedinci neovlivňovali, v tom zásadním byli ovlivňováni okolními, materiálními, hospodářsko-výrobními vlivy; ty byly určující pro jednání všech, jinak jistě významných jedinců; nemohla nám uniknout ani ta skutečnost, jež ukazovala jak jedinci, znovu zdůrazním významní jedinci, rozhodovali v zájmu své třídy, v prospěch své třídy a jak taková třída byla jednotná, žádná libovůle se v takových procesech nevyskytla jaksi spontánně, to vše myšleno jako frakce vykořisťovatelských třídy, které přebíhaly do společenství silnějších frakcí vykořisťovatelských tříd, jejich jednotu v boji proti podaným, tedy v boji s jinou třídou nikdo nerozrušil; třídní zájmy vykořisťovatelů – to je pane integrující činitel, takovou tmelící sílou vykořisťovaní nedisponují. A PROČ?; o tom snad někdy později.

Dostat se do Prognostického ústavu to nebylo jen tak, na takovou poctu protekce nestačila, to jste musel místopřísežně ne slibovat, ale zajišťovat svou oddanost věci…; samozřejmě, nemám a nikdy jsem neměl styky s osobami, které by to mohly potvrdit pod přísahou, vycházím jen ze selského úsudku, jenž vzal v úvahu překotná funkční přeřazení osob tam zaměstnaných v okamžiku majetkového třesku, jemuž se oprávněně říká revoluce sametová.

Kapitalismus nepotřebuje jednu ucelenou, pravdivě život postihující filozofii a s tím spojený jednotný názor na život, nepotřebuje, aby ideologie se stala materiální silou; naopak, potřebuje ideologickou tříšť, sloužící k rozbití jednoty; on se vyvíjí jen podle zákona maximálního zisku, ten mu dává dynamiku a jednotu, s rozporem spojenou; maximální zisk nelze dosáhnout jen ekonomickými vlivy, k naplnění takového zákona je nutno dosáhnout absolutní, vše zahrnující vítězství nad slabším a toho nelze porobit trvale, slabších je mnoho, a mají schopnost se spojit, a tak se stát silnějšími než nejsilnější, těch zůstává vždy jen několik; kdyby zůstali jen dva, jednoty nemohou dosáhnout, vždyť nejsilnější může být jen jeden a všichni ostatní poraženými, ale ve své jednotě silnějšími.

"Byl jsem v kontaktu s Marxisticko-leninským klubem ode dne zveřejnění jeho článku O co nám jde, jenž se podařilo umístit v Rudém právu ve středu 27.6.1990; podepsali ho tehdy: I.Hrůza, J.Vejvoda a J.Weber; redakce Rudého práva, kterou v tu dobu vedl Zd.Porybný, dvěma glosami zdůraznila, že nesouhlasí s jeho obsahem.

Článek poukazoval na zablokovanou možnost publikovat v Rudém právu stanoviska těch, kdo se opírají o marxisticko-leninskou teorii, tvrdil, že z její pozice autoři článku již v předcházejících letech kritizovali vážné chyby, nedostatky a přehmaty; postěžovali si: 'Tehdy, stejně jako ani dnes neměli jsme možnost uveřejňovat otevřenou kritiku'; uvedli: tato stanoviska mají za cíl likvidovat stranu jako komunistickou 'ať zároveň se změnou jejího názvu, anebo při jeho výlučně slovním zachování.'

S obsahem článku jsem byl nadšen", říkal Vašek Votoček, "vyjádřil jsem to v dopisu, odeslaným MLK ještě v den jeho uveřejnění; leč, celou tu dobu jsem nebyl spokojen s ideovou vyzrálosti časopisu Dialog…, který MLK založil několik týdnů před zveřejněním výše uváděného článku a přesto celou tu dobu zůstal mojí nadějí; asi proto, že jiný nebyl a není.

Dialog sice zrál, měnil svou koncepci, dosáhl novinářské profesionality, ale ideově bloudil, komunistickým listem se nestal, nedosáhl bolševické – třídní vyhraněnosti, neorientoval se na spodní vrstvy, dělníky neznal vůbec.

Byla období, ve kterých jsem své výhrady, s různou, ale vždy s nedostatečnou silou důrazu zaslal vydavateli; teď vývoj nastolil otázku života Dialogu, ubývají mu čtenáři; převládá názor, že má být zabezpečen zvýšenou snahou o nábor nových čtenářů; pozoruji život, při tom jsem došel k závěru: Dialog ztrácí svého čtenáře ve třech proudech; v tom prvém čtenáři odcházejí a vrátit se nemohou, není to v jejich silách, v druhém proudu odcházejí ti kterým Dialog foukal na nostalgické bolístky; ti, s nedostatečně vyvinutým třídním vědomím, se nyní stali zajatci výborně propracované, výborně působící buržoazní propagandy; v jednom, ani v druhém proudu budoucího čtenáře Dialog nenajde.

Je tu ještě třetí okruh čtenářů a to těch, kteří Dialog opustili pro jeho vnitřní rozpornost, jež jsem označil jako třídní nevyhraněnost; to budou pravděpodobně dělníci, případně proletarizovaná aristokracie – dnes, v převážné míře nezaměstnaná… a tam by se měl obrátit nábor, ale nejen to, těmto potencionálním čtenářům by se měl Dialog věnovat, je by měl informovat, právě je by měl vychovávat; ale přeorientovat nábor a koncepci Dialogu, to není úkol z měsíce na měsíc, ale mnoho práce a řešení mnoha vnitřních svárů, mohu-li být diplomat, uvedu: jež se neobejdou bez kádrových pohybů…" To byl Vašek Votoček, já k jeho stanovisku přidám:

Dialog vydává nakladatelství JUDr.Weber, jistě se mnohým bude zdát tato pravda jako nepřirozená, Dialog by měl být vydáván v nakladatelství Dialog, to by harmonovalo s požadavkem naší uniformity; leč náhoda byla zřejmě tomuto řešení nepřející a nakladatelství Dialog vzniklo dříve v Liberci, dobře si vedlo, vydalo vyhlášenému literárnímu kritiku, pro reálsocialisty nepostradatelnému Jiřímu Hájkovi Hitlerův Mein Kampf, přesněji, vybrané pasáže z této knihy J.Hájkem přeložené a jím okomentované.

Kromě toho, nyní nakladatelství JUDr.Weber vydává vedle Dialogu ještě i Slovanskou vzájemnost, měsíčník Slovanského výboru ČR a v čísle 52, z února roku 2003, na titulní stránce, v pravidelné kolonce Úhel pohledu, vystoupil Zd.Hoření se statí Tečka za Havlem; v ní vytýkal bývalému prezidentu, že v květnu 1998 dal tisku na vědomí, že "on a jeho kancelář se od konání všeslovanského sjezdu ve všech směrech distancují"; v té souvislosti chvalořečil "slovanskému" papežovi, Janu Pavlu II., který delegátům poslal své "apoštolské požehnání"; nesleduji Slovanskou vzájemnost, ale i tak vím, že to je minimálně její druhý chvalozpěv na papeže; ten prvý v procítěné a hezké básničce vyslovil Stano, snad je to Jiří Stano, který překladem z bulharštiny si vysloužil nehynoucí zásluhu za vydání knihy M.Kileva Chruščov a rozpad SSSR, knihy, která je ideologicky mocnější než Jiný pohled na Stalina od L.Martense.

A teď nevím čí jsem a v této souvislosti volám a ptám se: copak vy jste, pánové, ze Slovanské vzájemnosti, nikdy nic neslyšeli o tom, že Kl.Gottwald učil stranu pracovat i v těch nejreakčnějších organizacích, například v žluťáckých odborech a tam slovem komunisty rozmělňovat pozice odpůrců, copak na vašem případu není vidět síla této metody, jak vás apoštolské požehnání rozkymácelo politicky, jak jste se citově i názorově přiblížili boží svátosti(?); jestli V.Havel jednal jinak, tak byl v ideologické práci nedostatečně zběhlý, možná, že se mu za to dostalo i výtek, možná, že papež zachraňoval věc na poslední chvíli a honem požehnáním eliminoval jen nepatřičnost V.Havla a vy, jak se věc jeví ještě dnes, téměř po pěti letech, nejraděj byste snad každý den papežovi ruku líbali.

V tomtéž čísle Slovanské vzájemnosti, také na titulním listě, je uveřejněn rozhovor N.Dobiášové s předsedou Českého národního hnutí za mír a lidská práva prof. R.Raczynskim,M.Sc.PhD; ten v posledním odstavečku vzkázal čtenářům: "… 'tisíciletá říše' trvala 12 let, 'věčné časy 41 let', tak jak dlouho bude trvat… Evropská unie?"; nejsem vzdělanec, nemusím vědět co vůbec představuje titul pana profesora za jeho jménem, neví to ani takový blbec, jakým je v tomto světle encyklopedický slovník Akademie věd, ale hergot, na co ti reálsocialisti potřebovali takové vědce, k čemu si je vzdělávali, když teď ve vznešených funkcích se jim vysmívají i při pohledu do očí Evropské unie?; ale proč lidé s takovým vzděláním jsou nepřesnění?; věčné časy trvaly, v hrubém počtu, jen čtyři roky, do Stalinovy smrti; to Kl.Gottwald jménem komunistů přísahal: "Se Sovětským Svazem na věčné časy a už nikdy jinak!", byla to přísaha věrnosti v boji, pak reálsocialisti zradili boj, tím zanikla závaznost přísahy Kl.Gottwalda, potom už nebylo spojenectví se Sovětským svazem, ale vazalství k Sovětskému svazu; na "věčné časy" už nikdo nepřísahal; jak se ukazuje vůbec, zatím jsou věčné jen podlosti a zrada; a to komunisté musí změnit; ještě dvě otázky: uvědomuje si pan profesor, že kdyby nebylo zrady reálsocislistů neměla by rozpínající se unie Evropu, ale jen její část?; nesahá Evropa až k nejvýchodnějšímu hřebenu severního Uralu?

Paní N.Dobiášová vedla pro Slovanskou vzájemnost rozhovor s panem profesorem Raczyňskim, jak jsem zde již uvedl; občas dostane slovo i v Dialogu; a tam, ve výrazné úpravě – na podloží syté šedi, uvedla v prosinci 2002 krátký článek Je třeba chodit mezi lidi; v jeho úvodu prohlásila, že z některých článků Dialogu nabyla dojmu, jakoby se jejich pisatelé probudili po sto letech; aniž by vyjádřila souvislost, tu je nutno si domyslet(?), v druhém odstavečku uvedla: "… slova oportunismus a revizionizmus jsou strašákem padesátých a sedmdesátých let, jak jsme se všichni mohli přesvědčit, nikomu nic nepřinesla." Tady jsem si chvíli myslel, že si budu muset zavolat lékaře, stále jsem se ptal: uvědomuje si paní N.Dobiášová, že kdyby nebylo revizionizmu, neměla by EU ani tu nejmenší naděj uchytit se v Čechách?; další slova článečku mě však přece jen trochu uklidnila, v nich volala pani N.Dobiášová po dialogu, odmítala monolog, uvedla: "… noviny by měly být pro lidi a lidem něco přinést; jestliže chci svým článkem těm lidem pomoci, tak musím mezi ně chodit; a hlavně oslovit je lidsky; pouze fráze jsou bezcenným mlácením prázdné slámy, které nikomu nic neřekne a spíš ho odradí."

Porovnáme-li úroveň Slovanské vzájemnosti s úrovni Dialogu, musíme říct: paní N.Dobiášová měla k těmto slovům plné oprávnění; Slovanská vzájemnost je mladším časopisem, je o jednu stránku širší, o 2,- Kč levnější než Dialog a oba časopisy vycházejí v jednom nakladatelství; mimo to, Slovanská vzájemnost je pestrá, uvádí zajímavé články, někdy, politicky vzato, protikomunisticky vyhrocené, směje se i s českým parlamentem, je v ní pozvánka na akce měsíce, tam se můžeme dočíst: v pondělí 17.2.2003 bude v menze ČVUT beseda Současná Kuba, na které promluví chargé d'affaires D.P.Escalona a poslanec V.Exner, čtenář zalomí rukama, zvolá: "Panebože, s kým se to pan velvyslanec dal do spolku?"; pak si přečte dva článečky oslavující Putina a je mu jasné proč paní N.Dobiášová tolik brojí proti boji s oportunismem a revizionizmem; co do pestrosti a přesvědčivosti Dialog není možno ke Slovanské vzájemnosti porovnat; v Dialogu vládne řeč jednoho autora, ten se prezentuje pod svým jménem, pod pseudonymem i pod podpisem redakce, tak se tvoří suchopár, na kterém nemůže vyklíčit ani rulík zlomocný, natož komunistická aktivita.

P.S. V roce 1953, po smrti J.V.Stalina, se kolo dějin začalo točit na stranu revizionizmu, za hlavní nebezpečí byl prohlášen dogmatizmus; Deklarace… porady komunistických předáků států lidové demokracie a SSSR, konané v listopadu 1957, byla projevem kompromisu ortodoxních komunistů a revizionistů (KSSS a KS Číny), prohlásila za hlavní nebezpečí revizionizmus, ale uznala dogmatizmus za nebezpečí základní; porada předáků všech komunistických stran, konané v listopadu 1960, uvedla Prohlášením…, v rozporu se skutečným stavem: "… komunistické strany ideově rozdrtily revizionizmus ve svých řadách" a přiznala jen "jugoslávskou odrůdu mezinárodního oportunizmu, která je koncentrovaným vyjádřením 'teorií' moderních revizionistů"; to bylo zašmodrchané, především však formální prohlášení, spolupráce se SKJ byla KSSS zakrátko obnovena; v roce 1961 se konal XXII.sjezd KSSS, ten byl vrcholem zrady revizionizmu; v začátku padesátých letech byl revizionizmus nejen proklamovaným, ale skutečným nebezpečím, dějiny to potvrdily; s tím se nedá nic dělat(?), především se s jeho tehdejším vítězstvím nelze smířit(!); v sedmdesátých letech u nás nikdo revizionizmem nestrašil, byl v tu dobu, až do roku 1989, vládnoucí ideovou silou a podle toho se reálný socialismus, jenž měl v moci, také potácel, vážená paní N.Dobiášová.

Ú V A H Y A U D Á L O S T I

J. F I K T A

odívejme se ve zkratce jak se za nespočetná staletí vyvíjela lidská společnost, rozčleněna do tříd, ve věci společenské etikety, (snad se celou tu dobu vyvíjela i ke svému zániku); v tomto procesu zrání, jsme se my, lidé, naučili vyjadřovat – maskovat vlastní neutěšené postavení i neutěšené postavení bližního svého; tak například, v restauraci pinglovi neřeknu: "pane číšníku, buďte prosím tak laskavý a vyřiďte panu vrchnímu, že bych mu rád zaplatil"; ale v rozporu s postavením pinglovým, na něho zavolám: "pane vrchní, platím!"; nadnesu jeho společenské postavení průchodnou lichotkou, a hned se na něho obořím příkazem: platím!, a pingl v duchu mé neupřímnosti také odpoví: "u kolegy, prosím"; no a je to; nadřadil jsem pingla a hned jsem se na něho obořil příkazem platím; a on společenský ceremoniál využil k urážce z ledabylosti – ta ještě není žalovatelná a věc mé žádosti přehrál na kompetentní osobu; mně v takovém případě nezbývá než dál čekat; a orgán, pravomocně pověřený k přejímce mé platby, jímž je, jak jsem věděl již před začátkem této společenské hry jen pan Vrchní, s velkým písmenem i v mé hře jen na písmena malá, stále nepřichází; pingl využil nahrávku a povýšil se na úroveň pana vrchního, když řekl: "u kolegy, prosím".

řicetiletá válka byla prvním celoevropským válečným konfliktem, plála mezi táborem rakouských a španělských Habsburků a koalicí Nizozemí a Dánska, později Švédska a Francie; historikové ji člení na fáze českého stavovského povstání, jež bouřilo v letech 1618 – 1620, potom na válku o Falc, ta plála v letech 1621 – 1623, potom na dánskou válku, probíhající v letech 1624 – 1629 a potom na válku švédskou, jež vřela v letech 1630 – 1648.

Na závěr třicetileté války byl přijat vestfálský mír; Švédsko jím získalo Přední Pomořany; Francie Mety, Verdun, a další místa na západním pomezí, Braniborsko, Zadní Pomořany; Sasko si udrželo Lužici, Bavorsko Horní Falc; Dolní Falc byla restituována na stav k roku 1619, ostatní říšská území k roku l624; Nizozemí a Švýcarsko byly uznány za nezávislé státy.

České země byly vestfálským mírem úředně přisouzeny rakouským Habsburkům; válečná vřava třicetileté války zplenila české země; celé kraje se vylidnily a zpustly; nejhůře se vedlo krajům úrodným, do nichž se stahovala vojska k přezimování; žold dostávala jen občas, a tak se živila kořistí vynucenou hrozbami nebo bojem; s vojáky táhly ještě zástupy žen a dětí a také všelijací tuláci a žebráci; zůstávala po nich bída a nemoci; vyrabované domy a usedlosti ztrácely hospodáře, pochopitelně chátraly; i z hradů a zámku během války vyprchal život. "Spatříš mnohdy na opuštěném místě trčet bránu či sloup nebo ohromné trosky velké budovy – to je vše, co zbývá ze zámku, který se tu vypínal, jinde strmí osamělá věž, jediný to zbytek vesnické tvrze," se psalo v dobovém svědectví, které nemohlo uvést jediného města, ba ani jediného hradu, který by nebyl vypálen…

Země přišla o třetinu obyvatel, v některých částech byly ztráty ještě větší; domov muselo opustit i na třicet tisíc šlechtických a měšťanských rodin – tak unikaly stíhání habsburských a katolických vítězů; ohromné zábory majetku měly za následek, že největší část české země byla rozdána cizincům, zvláště vojákům; peníze se tenčily, mnozí je vůbec neměli, jen těžce si nalézali obživu; jejich snaha uchovat si v cizině náboženskou a národní svébytnost nenalézala vlídný ohlas.

Hlavním hospodářstvím té doby zůstalo zemědělství; šlechtická vrchnost začala rozšiřovat a rozmnožovat své dvory; na nich vládla robota; drasticky se zpevňovaly nevolnické vztahy; život poddaného byl zcela závislý na vůli a potřebách vrchnosti; panští úředníci – "páni francové" – vládli nelítostně, poddané dávali pod tělesné tresty i mučení.

Vrchnost uvalovala na poddané různé dávky; o sv.Jiří a o sv. Havlu platilo se za půdu, platilo se i z jarmarků, přívozů a mýt, ze všech řemesel, z mlýnů, z várek piva, z kořalky, z hospod, z kováren i z dílny rasa a kata, z místa kde stála šibenice atd; sedláci museli přinášet do zámků všechny druhy produktů své práce, jako například vejce, drůbež, med, len, houby, které nasbírali, ořechy, atd.; písnička a lidový tanec – to bylo jediné oddechnutí prostého lidu.

Někteří poddaní se svému trpkému údělu bránili; především odbývali robotu, ta byla nevýkonná, práce za jeden den vyjadřovala výkon nutný k produkci ll kg chleba; docházelo k útěkům, někteří se dávali na zbojnictví nebo loupení; nařízená protiopatření šlechty, jako bylo vysekání porostu kolem cest, sliby odměn za dopadení lupičů a těžké tresty, které na ně dopadaly, se vždy minula účinku, ale opakovala se, vrchnost jiné prostředky neměla k dispozici.

Poddaní také podávali stížnosti na vrchnost a vedli s nimi soudní spory, vždy však dopředu beznadějné; proto se později stáhli k přímému boji; ten vyvrcholil koncem roku 1679 na severu Čech; tam zastavili robotu a obrátili se na císaře Leopolda s peticí žalující na všestranný útisk; vedla je k tomu zidealizovaná představa, že nejvyšší vládce je spravedlivý a že jen šlechta si počíná svévolně; proti rebelům zasáhlo vojsko a císař petice zakázal svým patentem, podle kterého se poddaní směli obracet jen na krajské hejtmany; zároveň škrtl všechna jejich práva z času "před ohavnou rebelií", jak nazýval dobu před stavovským povstáním v roce 1618; a tak vznikalo nové vření prostého lidu, někdy poddaní napadali panská sídla.

Jejich odboj zasáhl na sto padesát panství, vojsko je lámalo v krvavých řežích; poddaní měli značné ztráty na životech, další umírali na popravištích; selské bouře přinutily vládu k zásahu do vztahů mezi feudály a poddanými: 28.6.1680 byl vydán robotní patent, ale ten, až na malé výjimky stvrzoval stav vytvořený pobělohorskými poměry; nemohl proto zabránit budoucímu neklidu a rebeliím na venkově; v příštích letech se obnovil "boj za stará práva", který již v minulosti vedli obyvatelé jedenácti vesnic na Domažlicku, zvaní Chodové.

Skladba šlechty se za třicetileté války a po jejím skončení značně změnila, nižší feudálové, rytíři, ztratili majetek a také jejich počet poklesl; počátkem 17.století se v Čechách počítalo na tisíc rytířských rodů, o několik desetiletí později jich byla jen polovina.

Zato panský stav vyšel z válečné doby posílen, a to i na statcích; rozmnožoval se o cizí šlechtice; ti přicházeli z rakouských zemí, z krajů německých a románských; staré domácí šlechtické rody ztrácely pozice, jejich četní příslušníci museli ze země odejít; cizí šlechta získala navrch jak početně, tak i majetkově; příbuzenskými svazky pronikala i do českých rodů a ovlivňovala je svým vychováním, jež bylo cizácké – německé nebo románské.

Některé rodiny se pyšnily velkou zámožností a dávaly to znát i u císařského dvora; usazovaly se ve Vídni, tam se měnily na dvořany; své venkovské zámky viděly jen v době honů; takový život stál mnoho peněz a ty museli vydřít poddaní; někdy šlechta sáhla ke dluhům a to do života vrchnosti vstoupil lichvář, nový společenský činitel.

Vládní systém se od stavovského povstání posouval k panovnickému absolutismu, vliv stavu na mocenskou činnost slábl; obnovené zřízení zemské z let 1627 – 1628 rozhodlo o dědičnosti české královské koruny po meči a vyhradilo panovníkovi další pravomoci, zemské sněmy pozbyly zákonodárného práva – změnilo se i jejich složení – městům na nich zbyl jen jeden hlas.

Nedůstojné postavení měst jen zrcadlilo bídu hmotnou i duševní; pobořené a vylidněné domy, úpadek některých řemesel, vysoké dluhy a daně – to byly důsledky válečné vichřice, po níž přišla ještě i nepřízeň habsburského dvora;

V pustých krajích se usazovali tuláci a vysloužilí vojáci ze všech končin světa; venkované se do některých míst pro zákaz vrchnosti stěhovat nemohli; tak například v Jindřichově Hradci se za třicetileté války, a zvláště po ní usazovali lidé narozeni v Solnohradsku, Tyrolsku, Korutansku, Švýcarsku, Rakousku, Bavorsku, Sasku, Švábsku, Falci, Porýnsku, Itálii a Uhrách.

Ani Praha neskýtala útěšný obraz; v parném červnu 1689 ji dokonce stihl požár, zničil přes osm set domů, počet jejich obyvatel rostl pomalu, opožďovala se za vývojem ostatních evropských měst; například pouličními svítilnami byla vybavena až v roce 1744, Hamburk o sedmdesát let dříve.

Přes všechny rány zůstávaly však české země nejvyvinutější částí habsburské říše, panovníci v nich viděli hlavní zdroj příjmu a také prostor, v němž díky zdolání stavovského odboje mohli nejdříve prosazovat centralistické záměry; ale ani jeden nebyl vladařskou osobností; vláda Leopolda I. (1657-1705) byla nejtemnějším obdobím v českých dějinách; naprosto netečný vztah k Čechám měl Karel VI. (1711-1740); hrabě J.J.Valdštejn na list F.J.Černína připojil: "Pro tuto ubohou zemi (pro Čechy) nikdo nemá nejmenší vážnosti, ba i její jméno je odiózní". (odiózní – vzbuzující nelibost, nechť, nepříjemný, nemilý, protivný)

Životní podmínky manufakturních dělníků byly tísnivé; jen nepatrný počet jich bylo svobodných – pracujících za mzdu, bývali to i cizinci, většina byla z řas poddaných; zvlášť bezohlednému vykořisťování byli vystavení domáčtí dělníci, z jejich práce žili překupníci pochybných mravů; i přes rozvoj manufaktur si "slušné" postavení udržovalo řemeslo.

Triumf Habsburků nad stavovským povstáním a mezinárodně stvrzené výsledky třicetileté války zasáhly hluboce do duchovního života v českých zemích; obnovené zřízení zemské uznalo za jediné náboženství katolictví; vyznavači jiného náboženství byli stíháni, nuceni stěhovat se ze země, jejich kněží, kazatelé a učitelé byli trestáni jako zločinci; české země byly vystaveny násilné rekatolizaci, k níž se spojily církev, stát a vrchnost; Ferdinand II. (1619-1637) byl tak bigotním a nesnášenlivým katolíkem, že by raději ztratil nebo zničil království, než by strpěl pod svou vládou jinověrce.

Rekatolizace se uskutečňovala i drastickými způsoby, přesto nezabránila přežívání tajného nekatolictví ani vznikání sekt, protireformační tlaky se proto opakovaly i stupňovaly; mandátem z roku 1725 bylo nekatolictví prohlášeno za zločin proti státu a stíháno světskými soudy; mohlo být trestáno i na hrdle; po kacířích a jejich knihách pátrali příslušníci církevních řádů, které v Čechách obnovily nebo zahájily činnost; nejhorlivěji si počínali jezuité, jeden z nich, Antonín Koniáš, zničil sám tisíce nekatolických knih, mnohdy vysoké kulturní úrovně; vydal dokonce k jejich stíhání návod Klíč kacířské bludy k rozmetání otvírající, k vykořenění zamykající.

Církev ovládla školství, ale na šíření skutečné vzdělanosti zájmu neměla, negramotnost byla jí zárukou, že lid nepodlehne vlivu nekatolických knih; učitelé, zpravidla vojenští vysloužilci, byli jen nepatrně vzdělaní, výuku omezovali na čtení a psaní, jejich hmotné zabezpečení se nelišilo od postavení obecního pastýře; žáci chodili do škol jen ojediněle, v létě jim v tom bránila práce na poli, v zimně neschůdnost cest; školní budovy byly sešlé a byly opravovány liknavě; znalost čtení a psaní byla v těchto podmínkách spíš výjimkou; ani města na tom nebyla lépe.

Nevědomost vytvářela živnou půdu pro přečetné pověry, které ztěžovaly každodenní život; kazatelé se předháněli v líčení pekelných muk; v tomto ovzduší strachu a zloby vznikaly kruté čarodějnické procesy, které stály životy desítek nevinných lidí, z čarodějnictví – spolku s ďáblem byly obviňovány i děti, nejvíce však na hranicích umíraly ženy.

Jezuité vtiskli své myšlení i pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě – spojily se v ní v roce 1654 Karlova univerzita s jezuitskou Klementinskou akademií; ze svých kolejí vytvořili jezuité vůbec nejdůležitější druh tehdejší školy; útočně nesnášenlivá katolická ideologie bránila vědeckému zkoumání a průniku filozofických názorů vznikajících v západních zemích; nadějný rozvoj české předbělohorské kultury a vědy, byl zastaven a dožíval v emigraci, kde mimořádných výsledků dosáhla věda J.A.Komenského (1592-1670); ten v pevné vlastenecké víře napsal: "Věřimť i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!"

Šlechta se kulturně a jazykově orientovala mimočesky; nakonec se feudální třída úplně české kultuře odcizila; čeština přestala znít i v zámožnějších měšťanských a úřednických vrstvách – jejich životní styl se snažil napodobovat cizí módu – především francouzskou; čeština byla úplně vytlačena z úředního jazyka – až do bělohorské doby měla v Čechách a na Moravě výsadní postavení; němčina nabyla takové převahy, že v druhé polovině 17.století se stala úřední řečí; češtiny ubývalo i ve styku s městy; úřední germanizace představovala nejnápadnější znak rakouského státního centralizmu, který těžce zasahoval český národní život.

Jako dorozumívací řeč se český jazyk držel na venkově a u méně majetných obyvatel měst a městeček. Na rozšíření němčiny působil i příchod Němců do vylidněných vnitrozemských oblastí, ten znamenal posun německé jazykové hranice do hlouby Čech.

Tento vývoj vyvolával odpor i v řadách kléru, také promíšeného cizinci; nejuceleněji jej vyjádřil jezuita Bohuslav Balbín (1621-1688); v Klatovech, kam byl přemístěn pro "přílišnou lásku k vlasti", napsal latinsky "Stručnou, ale pravdivou rozpravu o kdysi šťastném, nyní však přežalostném stavu Království českého". Dílo zůstalo v rukopise a bylo vydáno až za sto let pod názvem Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého"

ne 25.2.2003, ve výroční den vítězství lidu nad reakcí, jak se několik let říkalo, v našem případě však několik dnů před třetím kolem volby prezidenta Čech, uveřejnilo Právo mimo mnoha dalších zajímavostí, zasluhujících si komentářů i stať Nebýt jako oni, od pana Jiřího Hanáka; je to vzdělaný, politicky erudovaný pán; pravidelně ze svého článku vzhlíží přísným pohledem přes brýle do oči každého čtenáře, tentokrát, ve vzpomínaném článku, to naservíroval komunistům; začal přísně, kategoricky tvrdil, že hříchy otců jsou disciplina, které se v Čechách daří odedávna; na důkaz citoval Švejka, pak prohlásil: "Po únoru 1948 byla tato disciplina povýšena na standart. Kdo neměl třídně vypulírovaného otce, neměl to lehké"; potom zahořekoval: "Myslel jsem, že listopad udělal této praxi konec." Ale, jak uvedl, nedávno Václav Klaus podnikl "třídně okovaný útok na Vladimíra Mlynáře"; poznamenal, že otec dnešního ministra býval významným komunistickým činitelem, později levičákem gorbačovského ražení; prohlásil, že odporné mu připadá i jakékoliv spojování Grebeníčka juniora s Grebeníčkem seniorem, naříkal, že české speciality si užil i Václav Havel, potom uvedl: "Poddisciplinou plivání na syna přes otce je selektivní ničení za závisti: Zničen byl dirigent Václav Talich 'rudým dědkem Nejedlým'… stejně byl zničen Vlasta Burian, že… parodoval Jana Masaryka."

Pak přišel patinový závěr, v něm pan J.Hanák historii plivání aktualizoval, uvedl, že přes rameno otce přistál plivanec Grebeníčkovy KSČM na Janu Sokolovi - asi myslel kandidáta v nadcházející prezidentské volbě; úvahu ukončil slovy: "Ani to však nemění můj názor, že Grebeníček syn nemá být s případem svého otce spojován. Protože nejsme jako oni."

Nevyznám se v rodinném zákulisí osob jež vstoupily do dějin lidu, jež od pradávna obývá historické území Čech; ale měl-li pan J.Hanák na mysli Zdenka Mlynáře, syna četnického velitele a spolumajitele továrny na mýdlo, (viz. R.Černý, Exprezident II., str.142), pak neznám jinou osobu, která by se zasloužila tak významně o prvý pádu reálného socialismu v Československu; nebyl bezvýznamným ani v boji o dovršení jeho úplného zničení, v něm dost úzce spolupracoval s M.Gorbačovem, svým spolužákem; ale to vše není v dané chvíli podnětem mé repliky.

Pan J.Hanák nechce být jako oni, a aby toho dosáhl, absolutně odmítá jakoukoliv souvislost syna s otcem; a to je omyl, jaký nepatří na stránky tak nezávislých novin, jakými se Právo honosí; vždyť všechno souvisí se vším; to se jistě učil i pan J.Hanák; kdybych měl věřit hlavnímu smyslu jeho článku, to by musel od jakživa:

· úředně zrušit nebo právně zakázat vliv rodičů a rodinného prostředí na formování charakteru a vlastností dítěte;

· úředně zrušit nebo právně zakázat vliv dějin na formování vědomí sounáležitosti k rase, národu, třídě a rodině;

· úředně zrušit nebo právně zakázat existenci tříd a zajistit jejich absolutní majetkovou a společenskou rovnost;

· úředně zrušit nebo právně zakázat tisk, rozhlas, televizi i kázání v kostelech a tak zabránit násilnému formování charakteru a vlastností osobností a utváření jejich stanovisek a názorů.

A) Prezidentská volba není skončena a už je zřejmé, že ČSSD prohrála německou kartou u voličů svůj příští mandát; a to je chvíle, kdy Grebeníčkova strana je přesvědčena, že se stává zákonitým dědicem takto uvolněných hlasů; je to historická událost, v ní se stává mimořádně aktivní i opatrnická KSČM; dialektika je zřejmá i ledabylému pohledu, pane J.Hanák.

B) Dnes je třeba občas flusnout; zdá se ale, že jen na takové, kteří padli do nelibosti u německé buržoazie, na V.Klause, J.Masaryka i na Zd.Nejedlého – "dědka rudýho"; na jeden kratičký článeček je to dost lidí.

Co vlastně Zd.Nejedlý spáchal?; vždy uznával význam prostého lidu na tvorbu dějin, ale marxisticko-leninský přístup k němu našel až později, pozdě to však nebylo; ve čtrnáctidenníku Československé listy, jenž vycházel za války v Sovětském svazu, napsal:

"Naše kulturní ztráty jsou však nemalé i na naší vnitřní frontě. Nejen hitlerovské násilí decimovalo naše kulturní síly. Decimovala je i slabost samých našich lidí, kteří se zkompromitovali svou spolupráci s hitlerovskými katy, že sotva si lze představit, že by je národ mohl strpět i nadále na jejich místech, nemá-li být podvrácena sama hlavní a kulturní síla – morálka národa. A mezi nimi jsou zase jména ne bezvýznamná – celá řada univerzitních profesorů (Drachovský, Šusta, Hýsek, Vavřínek, Dominik), jež rovněž v našem kulturním světě hráli nemalou úlohu, i sám šéf opery Národního divadla Talich i desítky jiných, které taky všechny ani neznáme…

Ne náhodou… vždy u nás hrálo velkou úlohu divadlo. I teď to může a má být Národní divadlo na prvním místě – ovšem národní divadlo očištěné, důkladně zdesinfikované od všeho hitlerovského smradu, který tam zanesl p.Moravec v součinnosti s p.Talichem. Ne, do jiného, čistého Národního divadla opět vejde český lid v den 28.října a bude to opět vítězně hlaholící Libušino proroctví o českém národě…

A každoroční shromáždění u Smetanova hrobu, udržující se v našem lidu po celých 60 let od Smetanovy smrti, může být i beze slov takovou připomínkou a povzbuzením. Ale nikdy to nesmí být za účasti nebo dokonce pod protektorátem vrahů národa, jako je tomu při letošních "oslavách" v Praze. Ty náš nepřítel obrátí jen proti nám. Vidíte, bude křičet, jak je Čechům pod německou vládou dobře! Dokonce si volně oslavují takového národního člověka jako Smetanu. My ovšem víme, že to není pravda, že co v Praze oslavují, není pravý Smetana, že tyto oslavy jsou právě důkazem nesvobody národa. Ale to víme my, a ani ne my všichni. Svět vidí jen oslavy a goebbelsovská propaganda už se postará, aby tomu dala svůj výklad. Tak ze Smetanových oslav udělá zbraň proti Čechům.

Totéž pak platí o celé řadě druhých projevů naší kultury u nás – o výstavách, koncertech, divadlech atd. To dnes není důkaz životnosti národa, to vše je práce ne pro národ, ale pro Hitlera. Smetanovy oslavy jsou toho zvlášť pádným důkazem. Není služba národu, jede-li pan Talich do Berlína dirigovat českou hudbu. Není služba národu, objeví-li se práce českého učence na stránkách německého fašistického žurnálu. To vše a vše podobné je jen jiná forma zrady národa. Služba národu jsou básně, rozšiřované v opisech v podzemí. Služba národu jsou protifašistické písně. Služba národu jest šíření historického vědění o bojích českého národa proti německému nadvládí. Služba národu jest to, co ho odlučuje od okupantů, co ho bouří proti nim. Co nad to jest – praví Písmo – od zlého jest."

ekněte mně prosím, pane Karne, jak je možné, že po reálném socialismu zbyli jen dva, kteří se nestydí veřejně mluvit dnes o Stalinovi v dobrém; prosím vás, pane Fikta, které dva máte na mysli?; No, přece J.Kůrku a J.Fojtíka!; tak ti dva, ti by měli především mlčet; Fojtíkova "zásluha" je právě v tom, že dusil, až za dvacet let svého revizionistického tajemníkování zcela udusil revoluční pojetí komunistů v Čechách a Kůrka, ten veřejně pomlouval Stalina, historicky vzato ještě zcela nedávno.

Jak to myslíte, pane Karne, měl byste snad po ruce důkazy, jež by potvrdily vaše stanovisko?; ale pane Fikta, nebuďte naivní!, takové důkazy jsem zpracoval a předložil, ale na ně nikdo nevzal ohled, nakladatel mlčí a jak znám jeho praxi mlčet bude a moji nejbližší(?); i kdyby se všichni odmlčeli, oni to neudělali, ale připusťme, že by se přece jen všichni odvrátili později a zůstal jsem sám, tak pro takový případ mám vzor, pane Fikta, o něm vám rád řeknu: po Leninově smrti se konalo v Rusku mnoho vzpomínkových setkání; na jednom z nich tehdy Stalin uvedl:

"… Lenin nikdy neupadal do zajetí většiny, zvláště když tato většina nebyla zásadová. V dějinách naší strany byly okamžiky, kdy mínění většiny nebo okamžité zájmy strany se dostávaly do konfliktu se stěžejními zájmy proletariátu. V takových případech se Lenin bez rozmýšlení a rozhodně stavěl na stranu zásadovosti, proti většině strany…; nebál se vystoupit proti všem, spoléhaje se…, že 'zásadová politika je jedině správnou politikou'… s jejíž pomocí ztékal Lenin nové 'nedobytné' pozice a získával pro revoluční marxismus nejlepší živly proletariátu." Stalin uvedl jako důkaz léta 1909-1911, kdy strana byla v úplném rozkladu, kdy všichni chtěli stranu zorganizovat jako liberální, stolypinskou; jediný Lenin nepodlehl těmto snahám a trpělivě i houževnatě organizoval rozptýlené, dokud nezvítězil. (J.V.Stalin, Spisy, sv.6, str. 65 a 66)

Ú V A H Y A U D Á L O S T I

J. F I K T A

Dialog… z března roku 2003 jakoby odložil svou velkou lásku, kterou na konci prvého pololetí ruku předcházejícího věnoval volebnímu úspěchu sociálintrikánům z KSČM, odložil i stydlivost z předcházejících čísel a tentokrát se do nich pustil s rozhodným nasazením; neměl slitování s J.Hellerem, pracovníkem ÚV KSČM, ani s místopředsedou KSČM J.Dolejšem nebo s profesorem Hábou, samozřejmě, že musel říci své i dalšímu místopředsedovi KSČM, M.Ransdorfovi, dostal svůj podíl i pan M.Špás, vedoucí funkcionář akciové společnosti Futura, léta působící ve funkci předsedy OV KSČM v Hradci Králové; to je nutné, to je správné, za to Dialogu… patří poděkování, avšak s malou, upřímnou připomínkou:

Dialog… všechny sociálintrikány z KSČM ideologicky nepřepere; je jich mnoho, mají velké zázemí; kromě toho, redaktorů Dialogu…, schopných kvalifikovaných projevů proti sociálintrikánům je jen několik, co já vím, patří mezi ně Z.Kodýtek, Z.Košťál, V.Šantroch, M.Bělohlávek, snad i další, kteří v této chvíli unikají mé paměti, snad se mezi ně vypracuje N.Dobiášová, snahu má dostatečnou, leč k bolševické praxi to nestačí, je nutno stále studovat, nejen to, je nutno přijmout místo na pokraji společnosti, často mimo ni, být neustále v pozornosti a neustále očekávat důsledky všech rizik, spojených s komunistickou činností….

Potřeba boje s revizionizmem všeho druhu není jedinou frontou práce komunisty, to jen zde z didaktických důvodů si problematiku zjednodušujeme, v tomto zjednodušeném smyslu znovu zdůrazním: je nutno spolu s kritikou jednotlivců především ukazovat na KSČM jako celek, na její zrádnou koncepci, jak se projevuje v konkrétních akcích, v jednotlivých krocích, které činí KSČM jako celý politický subjekt.

Je třeba ukazovat i na příčiny vzniku a vítězství revizionizmu, na jeho sílu, co ho zrodilo, kdo zradil a přešel na pozice revizionizmu, ukazovat na revizionizmus, jemuž podlehl socialismus jako všestranně mocná světová síla; takové zobecnění však v Dialogu… stále chybí, tam zatím ještě nedospěl; existují důvody k víře, spoléhající se i na tento, snad poslední potřebný krok vývoje Dialogu…(?); není čas na dlouhé čekání!

Výrazné "polepšení" Dialogu… ukazuje i článek, nám již dobře známé N.Dobiášové, nesoucí název Dělnická třída hozená přes palubu; v něm autorka upozorňuje na opovrženíhodný vztah k dělnické třídě, panující bez skrupulí v celém, obecném vědomí KSČM; mimo jiné v článku uvedla: "Za všechny tyto vykořisťované lidi je třeba se postavit a hlavně jim dát možnost se projevit…" A zde se mi zdá, že N.Dobiášová stále ještě neprocitla ze snů, kam nás uvrhl revizionizmus svou zradou všech, absolutně všech komunistických postulátů, osvědčených v práci i v boji, jenž byl veden naším hnutím až, přesněji: jen do smrti J.V.Stalina; v nápravě strašných důsledků revizionizmu, který do našeho prostředí zanášeli "velikáni" revizionizmu typu A.Novotný, J.Hendrych, G.Husák, V.Biľak, či J.Fojtík, je třeba být nemilosrdným k sobě i ke svým nejbližším.

Abych dosáhl na hmatatelné úspěchy, musím přesně vědět co bylo revizionizmem deformováno, musím alespoň znát základní myšlenky marxismu-leninismu; a mezi tu nejzákladnější je nutno počítat především odkaz Marxe, Engelse, Lenina, Stalina, Gottwalda a dalších klasiků, jenž je teorii často specifikován jako historická mise dělnické třídy; svůj vztah k ní nemůžeme zasadit do dobročinnosti nějakého altruizmu(!), jak to dělá ve svém článku N.Dobiášová.

Proletariát je revoluční třída, jak ukázaly dějiny jediná revoluční třída, jež je schopna zvítězit nad buržoazií; a teď si představte, nedávno, v jednom, zřejmě nestřeženém okamžiku, přede mnou uvedl pan doktor Crop, úspěšný absolvent vysoké politické školy ÚV KSČ: "… poprvé jsem slyšel o historickém poslání dělnické třídy, až z vašeho výroku…", později svojí upřímnost popřel; tak takový byl stav "za života" revizionizmu ve výuce komunistických funkcionářů vyššího, možná, že vysokého stupně(?).

Je třeba vycházet ze skutečnosti a dát se do práce, jež nás má vyvést ze zrady revizionizmu; čeká nás mnoho úkolů i v oblasti základního komunistického vzdělání; byl bych rád, kdyby tento příspěvek byl k němu podnětem; samozřejmě, začnu klasiky; s nimi se podíváme na zrod základní otázky komunistického hnutí, na historické poslání dělnické třídy:

Marxův a Engelsův nový světový názor si razil cestu k dělnickým masám v boji proti buržoazní a maloburžoazní teorii; proto se museli oba naši klasici probojovat objektivním idealizmem Hegela; toho dosáhli obhajobou jádra Feuerbachovy materialistické filozofie; při tom racionálně spojili dialektiku s materialismem; z té doby, ale jen jako teze, uveřejněná Engelsem až pět let po Marxově smrti, se nám zachovala Marxova velká myšlenka, jež oba klasiky vedla celý život a jež zní: filozofové svět jen různě Vykládali, jde však o to jej změnit; teorie ke změně světa byla vypracována i ověřena jako realistická; nyní po zradě revizionizmu, jež způsobila komunismu strašnou katastrofu, je nutno začít opět od začátku; ten spočívá, jak jsme si již ukázali, ve zvládnutí základů filozofie a marxisticko-leninské teorie vůbec.

V roce 1847, bylo K.Marxovi 29 let, B.Engels byl o dva roky mladší; a právě v tu dobu oba vstoupili do podvědomí svého okolí jako tvůrci nové, revoluční, proletářské teorie; své studie, svá pozorování, své úvahy vložili do společného díla, nesoucího název Německá ideologie; pro cenzurní zábrany i pro odmítavý postoj německých pravých socialistů byl spis vydán až v roce 1932 německy, rusky o rok později; v Německé ideologii oba naší klasikové vycházeli z materialistického pojetí, tvrdící: hybnou silou historického vývoje jsou třídní boje a revoluce; "revoluce je nutná nejen proto, že žádným jiným způsobem nelze svrhnout vládnoucí třídu, nýbrž i proto, že třída, která ji svrhuje, se může jen v revoluci zbavit všeho starého neřádu a stát se schopnou založit novou společnost"; tento axióm na prach rozmetal sám XX.sjezd KSSS, k tomu Chruščov nepotřeboval tajný projev.

K orientační představě o stavbě textu Německé ideologie, jakož i k ukázce merita našeho zájmu - historického poslání proletariátu, uvedu ještě z Německé ideologie: "… všechny boje uvnitř státu, boj mezi demokracií, aristokracií a monarchií, boj o volební právo atd., nejsou nic jiného než formy, v nichž se vedou skutečné boje mezi různými třídami… každá třída usiluje o panství… u proletariátu, je podmínkou zrušení veškeré staré formy společnosti a panství vůbec, proto si musí nejdříve vydobýt politickou moc, aby mohla svůj vlastní zájem prohlásit za obecný zájem…"

Ještě před Manifestem Komunistické strany, zpracoval K.Marx polemické dílo Bída filozofie; v něm formuloval učení o hodnotě, penězích, mzdě, zisku a pozemkové rentě; v jeho závěru konkretizoval velké poslání proletariátu a zdůraznil, že pro jeho osvobození má rozhodující význam politický boj; některá stanoviska K.Marxe si přiblížíme několika citáty:

"V dějinách buržoazie musíme rozlišovat dvě fáze: tu, za které se pod vládou feudalizmu a absolutní monarchie ustavovala v třídu, a tu, ve které již ustavena jako třída svrhla feudalizmus a monarchii, aby učinila ze společnosti společnost buržoazní… Také buržoazie začínala dílčími sdruženími proti feudálním pánům…

Utlačovaná třída je životní podmínkou každé společnosti založené na antagonismu tříd. Osvobození utlačované třídy znamená tudíž nezbytně vytvoření nové společnosti. Aby se mohla utlačovaná třída osvobodit, musí být dosaženo stupně, kdy získané výrobní síly a existující společenské instituce už nemohou existovat vedle sebe. Ze všech výrobních nástrojů je největší výrobní silou sama revoluční třída. Organizace revolučních živlů jako třídy předpokládá existenci všech výrobních sil, které se vůbec mohly vyvinout v lůně staré společnosti.

Podmínkou osvobození pracující třídy je zrušení všech tříd, tak jako podmínkou osvobození třetího stavu, podmínkou buržoazního řádu, bylo zrušení všech stavů a všech řádů.

Dělnická třída nahradí během svého vývoje starou buržoazní společnost asociací, která vylučuje třídy a jejich antagonizmus uvnitř občanské společnosti.

Do té doby bude antagonismus mezi proletariátem a buržoazií boj třídy proti třídě, boj, který přiveden ke svému nejvyššímu výrazu znamená totální revoluci. Můžeme se ostatně divit, že společnosti založená na protikladu tříd vyústí v brutální rozpor, ve střetnutí muže proti muži jakožto poslední řešení?…

Jedině za takového pořádku, v němž už nebude tříd a třídního antagonismu, přestanou být společenské evoluce revolucemi. Do té doby bude poslední slovo vědy o společnosti v předvečer každého všeobecného přetvoření společnosti znít:

'Boj nebo smrt. Krvavá bitva nebo nebytí. Tak neúprosně je položena otázka.' (George Sand.)"

V českém překladu snad mělo být uvedeno Sandová, neboť my, Češi, žijeme v představě, že každá žena musí někomu patřit; skutečně, s jistotou můžeme tvrdit: K.Marx vycházel z citátu, který uvedla francouzská prozaička G.Sandová ve svém historického románu Jan Žižka; Sandová (1804-1876), rozená Aurore Dupinová, provdaná za barona Dudevanta, jako feministka žádala pro ženy práva jaké požíval muž před zákonem, sociální rovnost v manželství a rodině; spolupracovala s demokraty i utopistickými socialisty, navštěvovala revoluční kluby; v období let 1832-1860 napsala celou řadu feministicky i sociálně orientovaných románů; v roce 1861 založila Nezávislou revue, ve které publikovala studie o Janu Zižkovi a Prokopu Holém i romány s náměty z husitského období; v dějinách nebyli Češi vždy zcela bezvýznamní!

Z díla K.Marxe a B.Engelse jen z patetických důvodů ještě připomenu jejich Manifest Komunistické strany a z něho závěrečné provolání: Proletáři všech zemí, spojte se!

Výroky V.I.Lenina, kvalifikující proletariát a jeho historické poslání přijdou na řadu snad někdy později.

Nyní malý sled velkých otázek: proč Dialog… uvádí projevy prezidenta Kuby F.Castro i když je není možno kvalifikovat jako komunistické?; nebo se snad mýlím?; je možné velké bitvy vést jen na poli myšlenek?; a jakých myšlenek?; proč F.Castro se vůbec nezmiňuje o myšlenkách komunistických?; je to důkaz rozchodu F.Castra s komunismem?; nebo je to jen jeho politická zdrženlivost, vyvolaná neobyčejně těžkými podmínkami Kuby, vzniklými globálním pádem zrazeného socialismu?; proč monopol Kubánsko-českého přátelství má v rukou tak reakční organizace, jakou je KSČM?; proč kubánský velvyslanec se představuje české veřejnosti v bezprostředním a snad i přátelském vztahu s panem Exnerem, kterého není možno považovat za komunistu?; proč Dialog… tyto otázky nevysvětluje?; proč se na ně nezeptá přímo velvyslance Kuby v Čechách?; co říkal 12.2.2003 kubánský velvyslanec v menze ČVUT o současné Kubě?; byl tam někdo z Dialogu… na náslechu? …

Ú V A H Y A U D Á L O S T I

J. F I K T A

DLOUHO jsem vám nepsal; nyní musím však předeslat: můj návrat je motivován láskou k lidu, proto se s plným nasazením musím obrátit i na hrstku čtenářů, kterou chci připravit o klid a spokojenost, prostě na ty, kteří se vzdálili a stále více vzdalují prostému lidu, k němuž patřím, chci patřit; materiálně a finančně vzato, ani jinam patřit nemohu, takže, zde se přiznám, mám to v životě vlastně snadné.

Žil jsem a viděl i to co jsem snad ani vidět neměl, poslouchal jsem snad i to co jsem poslouchat nesměl, ledacos jsem si, já sklerotik pokročilého stadia i zapamatoval; jak by ne; představte si:

VSTOUPIL jsem do autobusu městské dopravy; téměř všechna sedadla byly zaplněna, některá jen z části; tím chci říct, že na dvousedadle se rozprostírala jen jedna osoba, buď proto, že poctivě se na obě sedadla rozlévala nebo se pohodlně vměstnala jen na jedno sedadlo, ale druhé obložila zavazadly, někde jen taštičkou; autobus spěchal, bezohledně cloumal mým, již trouchnivým majestátem, ztratil jsem důvěru, že všechny ty zatáčky, výmoly, prudké brždění i prudký rozjezd dokáži ustát a proto jsem se rozhodl situaci řešit, snažil jsem se využít sedadlo určené pro invalidy, jež bylo jen z části zablokované; na tom sousedním seděl chlapec školou povinný, intenzivně mačkal mobil a nevnímal svět v jeho okolí, nevzal na vědomí ani mojí osobu, ani mojí prosbu: kdybyste, mladý pane, jen trochu dovolil; především mě překážela jeho noha, přeložená přes koleno nohy druhé a tak dost zasahující do místa, jež jsem chtěl, já, asi nezdvořák, okupovat: předpokládal jsem, že situace se musí řešit, a tak už ne prosebně, ale stále ještě laskavě jsem doporučení zdůraznil poznámkou: takto vypadáte dost neurčitě, dejte si obě nožičky tady na to zábradlí, to budete už pravý Američan; pan chlapec konečně mě vzal na vědomí a tvrdil, že pozice, kterou zaujímá mu zcela vyhovuje; troufl jsem si námitkou: ale vaše nožička mně dovoluje užívat sedadlo jen z části; odpověděl drsně, snažil se polemiku ukončit výrazem: to je váš problém; vím, že problémy se mají řešit, že nějaké odkládání osobních problémů se nedoporučuje a v tomto duchu jsem také odpověděl se závěrem: bude nutno vás vzít za flíger a ze sedadla vyhodit; pan chlapec se uzavřel sám do sebe, jen nohu ještě více posunul proti mně; slušně jsem se postavil a jsa cloumán neurvalou jízdou autobusu, jen za pomoci ručkování, přemístil jsem tělo své na místo k stání; již při tomto artistickém výkonu jsem si uvědomil: především pro mladé existují problémy je těch druhých, oni žádné problémy nemají a mít nebudou!; tvrdá noha pana řidiče autobusu to také potvrzovala – život drkotá, žene se přes výmoly, brzdí a pak se zase jeho běh zrychluje, počíná si právě tak jako autobus, jenomže v životě se problémy řeší, zatím jen na úkor většiny; jak se při tom budou chovat všichni ti autobusoví individualisté?; individualisté jsou jen v autobusu?; ne, jsou i v životě společnosti; a v její výhni bude vědomí většiny individualistů přetaveno na vědomí kolektivní; bude to proces bolestivý, velmi bolestivý, ale bez něho je zcela vyloučen pokrok, bez něho je zcela vyloučeno přežití lidského rodu!; pane!, před komunisty je mnoho práce!

PÁNOVÉ!, já se už neohnu, říkal Pařez a pokračoval: pařez jste ze mě udělali a já měl takovou krásnou korunu; zůstaly mně kořeny a k nepoznání zohyzděné tělo; kořeny, ty budou sát ze země vláhu a na mně, na pahýlu, vyrazí větvičky – projev života a budoucnosti; protože jsem pahýl, jen několik centimetrů nad zemí, větvičky se snadno dotknou země, matky života, zakoření a založí nový rod; nás nevyhubíte, pánové!; rozuměl dialektice, nó, byl to PAŘEZ!

V TÉTO edici, mohu-li takto označit Úvahy a události, v listech třetích, jež jsou vždy jen osobním dopisem, jsem se zmínil i o Zd.Nejedlém, který v čtrnáctidenníku Československé listy, jenž vycházel za druhé světové války v Sovětském svazu, ostře kritizoval národní zaprodanost V.Talicha Hitlerovi; výtisk uvedených listů ÚaU jsem odeslal na adresu vydavatele Slovanské vzájemnosti – tiskového orgánu Slovanského výboru ČR (SV); redakce však nepřihlédla ke skutečnostem v listech obsažených a s velkou pompou oslavuje v červnovém vydání SV 120.výročí narození V.Talicha, aniž by se zmínila o jeho národní zaprodanosti v době pro český národ tak osudově truchlivé, jakou byla hitlerovská okupace Čech před a během druhé světové války; co si o tom máme myslet?; tak to nevím, ale s určitostí dodám: každá organizace nacionálního zaměření je organizací vysloveně protilidovou a protinárodní; taková organizace, působící v malém národě se podřizuje zájmům jednotlivců i vládním třídám národů velkých; ta která působí v národě velkém, prosazuje zájmy vládnoucí třídy velkých národů; to jsem se snažil panu nakladatelovi dokázat již v době, kdy stál před svobodným rozhodnutím zda SV má nebo nemá vydávat; jistě i zde do otázky zasahuje neuvážená úmluva V.Kopeckého, kterou učinil jako ministr informací s Dr.J.Stránským, ministrem spravedlnosti a to ve vlaku, kterým košická vláda jela v květnu 1945 do Prahy; úmluva zabezpečovala zánik trestní odpovědnosti umělců, kteří sice kolaborovali s hitlerovčíky, ale v kulturním světě požívali velké ocenění; ke svému činu se přiznal bezděky V.Kopecký v díle Pamětní výpis k historii ČSR a k boji KSČ za socialismus v Československu, na straně str.193; tam konkrétně V.Kopecký mluvil jen o J.Seifertovi, který kolaboroval s fašisty jako redaktor Národní práce a tam dodal, že on si vymínil tři takové pardony; kolik jich uplatnil Dr.J.Stránský zřejmě není známo; nicméně, pardon pro J.Seiferta se vymstil komunismu a osobně především V.Kopeckému již v roce 1956, několik dnů po XX.sjezdu KSSS, na II.sjezdu Svazu československých spisovatelů, kde J.Seifert odstře zaútočil proti komunismu jako systému; propagace Talichovy slávy dnes dokládá hloubku politické prohnilosti lidí, kteří tvoří orgán řízení a vydavatelství SV.

JIŽ zde uváděné číslo SV otisklo i stať Gustáv Husák – velká osobnost našich dějin; vychází z obsahu časopisu Úsvit, čtrnáctidenníku KSS, který uveřejnil projev, proslovený poslancem Jozefem Ševcem na bratislavském večeru, uspořádaném k 90.narozeninám exprezidenta ČSSR G.Husáka; v článku se praví mimo jiné: "V poválečných letech, zejména v 70. a 80. letech ve funkci generálního tajemníka a později prezidenta republiky projevil G.Husák naplno velikost své osobnosti jako politik, který dokonale ovládá všechny oblasti života společnosti." S takovým textem by snad bylo možno souhlasit, ale jen za předpokladu, že je k němu připojena kratičká doložka, charakterizující G.Husáka jako politika vysloveně buržoazně a nacionalisticky orientovaného, který revizionistickými směry rozkládal a rozložil jak Komunistickou stranu Československa, tak i Československo, jednotný stát dvou rovnoprávných národů – strašná bilance Husákovy výjimečnosti!!!; na podporu mého tvrzení je možno uvést nepřehlednou řadu důkazů; pravdu mého tvrzení však zde opřu jen o poslední veřejné vystoupení G.Husáka; bylo to v květnu 1990, vítězná buržoazie, tenkrát ještě v Československu, pořádala slavné volby; televizní kamery si počkaly na volební akt občana G.Husáka, ten, belhající, s holí v ruce, se smrtí za týlem, krátce pohovořil, vlastně, jen se vychloubal tvrzením, že on už jednou v životě se svobodných voleb zúčastnil, přesně znal místo i dobu konání svobodných voleb v buržoazním, masarykovsko-benešovském Československu; byla to památná, snad jeho jediná upřímná tečka, podávající důkaz kým vlastně byl, podle článku SV téměř geniální Gustáv Husák!

Ještě jednou, ale rozhodně dnes naposledy o zmíněném vydání SV; Zd.Hoření, bývalý komunistický novinář, také bývalý šéfredaktor Rudého práva, dnes šéfredaktor SV, se zamiloval do jeho výsosti papeže Jana Pavla II. a do jeho apoštolského požehnání, kterým před pěti lety oslovil Všeslovanský sjezd, konaný v Praze; byla to bomba v Pyramidě – (v sále kde se sjezd konal) – píše Zd.Hoření, (pokolikáté?); zde bez přemítání, jen s malou poznámkou: i to je možné!

ANI na konci úvahy neopustím národnostní otázku a uvedu zde závěr z ustavujícího manifestu Mezinárodního dělnického sdružení, sestavený K.Marxem:

"Předpokládá-li osvobození dělnické třídy bratrské mezinárodní sjednocení a spolupráci dělnické třídy, jak může dělnická třída splnit toto velké poslání, dokud zahraniční politika, sledující zločinné plány, rozeštvává vzájemně proti sobě národnostní předsudky a v loupežných válkách plýtvá krví a majetkem lidu? Nikoli moudrost vládnoucí třídy, nýbrž hrdinný odpor pracující třídy Anglie proti zločinnému šílenství zachránil západní Evropu před krkolomným dobrodružstvím zločinného křižáckého tažení, jímž mělo být zvěčněno a rozšířeno otroctví na druhé straně oceánu. Nestydatý souhlas, pokrytecké sympatie či idiotská lhostejnost, s nimiž hoření třídy Evropy pohlížely k tomu, jak Rusko drtí kavkazské horské pevnosti, jak zákeřně vraždí hrdinné Polsko, obrovské a bez odporu přijímané přehmaty této barbarské mocnosti, jejíž hlava je v Petrohradě a která má prsty ve všech evropských kabinetech, to vše dělnické třídě ukázalo, že je její povinností, aby zvládla i taje mezinárodní politiky, aby kontrolovala diplomatické akty svých vlád a v případě nutnosti se proti nim postavit všemi možnými prostředky, a kdyby jim nezabránila, aby sjednotila dělníky a současně odhalovala a usilovala o to, aby prosté zákony mravnosti a spravedlnosti, jimiž se řídí vzájemné vztahy soukromých osob, se staly též platnými nejvyššími zákony ve styku mezi národy. Boj za takovou zahraniční politiku je části všeobecného boje za osvobození dělnické třídy."

Tak to byl odkaz K.Marxe, platný i dnes před referendem o vstupu do EU; SV neprovádí, ani nemůže provádět otevřenou politiku dělnické třídy; vždyť je v zajetí slovanské lásky, která vraždila Slovany, papežského požehnání a stanovisek všelijakých Putimů a Husáků; tak co tedy dělat?; kritizovat a zneškodnit, nejlépe zevnitř rozbít SV, která věc lidu, věc národů utápí ve vzájemnosti tříd slovanských národů; dnes význam nacionálního vlivu ve světě klesá; velkoburžoazie zabezpečuje své zájmy globalizací, evropskou nebo východoasijskou unií, tedy pomocí ekonomického vlivu, v němž národní hlediska nezaniknou, budou opět startovací rampou odboje zatlačených do pozadí, k zániku, k vykořisťování; zatím nevíme jaký charakter světa se vytvoří budoucí polarizací v nynější době se koncipujícího světa; avšak to nevylučuje zákon: jen úspěch politiky mezinárodní dělnické třídy může být základem osvobození všech!!!; zdůrazňuji všech utlačovaných; jen pravý, nefalšovaný proletářský internacionalismus může být základem spojenectví všech pracujících, všech národů; k tomu v již zmíněné stati uvedl K.Marx:

"Početnost dělnické třídy padá na váhu jedině tehdy, je-li stmelena organizací a vedena věděním. Zkušenost minulosti dokázala, že každé zanedbání tohoto bratrského svazku, jenž by měl vázat dělníky různých zemí a povzbuzovat je, aby ve všech bojích za vlastní osvobození stáli pevně při sobě, je nemilosrdně potrestáno společným nezdarem všeho sdruženého úsilí. Na základě tohoto poznání založili dělníci různých zemí 28.září 1864… Mezinárodní dělnické sdružení." A to nám dnes stále chybí; pak je snadné bourat mezinárodní jednotu dělnické třídy; pomáhá tomu v našich podmínkách i to, že SV se od proletariátu separuje a miluje papeže, V.V.Putima, revizionistu G.Husáka a mnohé další – jen jim podobné.

Ú V A H Y A U D Á L O S T I

J. F I K T A

Miliony, určené k propagaci Evropské unie, jak jsem přesvědčen, jsou spotřebovány, a my jdeme k volbám, aniž bychom znaly příčiny, které by potřebu EU vyvolaly, aniž bychom znaly všechny její finese, jako npř. vliv na hospodářství státu, na stupeň pravomoci nadnárodních orgánů na organizace a orgány národní, jakou budou mít pravomoc zákonodárnou a výkonnou, neznáme ani předpokládaný vliv EU na rozpočet domácností, nevíme, zda vůbec někdo vyvracel pochybnosti o budoucnosti českého národa v rámci EU atd.

Řečníci, propagující vstup do EU, byli neobyčejně vzdělaní lidé, většina z nich mluvila česky, byly i případy, kdy čeština propagátorova se dala poslouchat jen se zapřením národnosti české, někteří z nich se dávali fotografovat s knihovnou v pozadí tak, aby bylo možno i v novinách si všimnou, že pan propagátor EU má knižní tituly výhradně cizojazyčné; snad stojí za poznámku, že ne všechny byly anglické i německé nápisy na hřbetech knih bylo možno vidět; řeči propagátorů EU, jak je u vzdělanců předpokladem, byly naplněny duchaplností, cizími a neobvyklými výrazy; takže, kdo jim chtěl rozumět aspoň z části, ten musel studovat slovník cizích slov; že přeháním?, myslím že vůbec ne, posuďte jednu náhodně vybranou ukázku:

"V tomto procesu veliké politické transformace musí Evropská unie pochopitelně nadále potlačovat každé pojetí politiky jako posilování kulturní či etnické výlučnosti. Namísto politiky identity musí vycházet z procedurálního modelu, pro který jsou občanská práva a demokratické rozhodovací procesy naplněním politické autonomie svobodných a sobě navzájem rovných lidí." (to bude asi těžko platit i v ohledu sociálním – tedy třídním) "Taková politika pochopitelně vyžaduje vytvoření ústavního procedurálního rámce, který však předpokládá sjednocený demokratický proces a ten je zase možný pouze tehdy, jestliže existuje subjekt demokratické moci – tj. lid jako občansky, nikoli etnicky založený národ." Jak krásné a vznešené, ale jen na pohled!

Vůbec se nechci dopouštět násilnosti ve výkladu výše uvedeného odstavečku, ale složitost takového výroku, proto také i jeho nesrozumitelnost je jen projevem studu, který podstatu, myšlenku, podstatu nového údělu, mohu-li se tak vyjádřit, odkryl až posledními slovy: "… lid jako občansky, nikoli etnicky založený národ"; etnicky – týkající se národnosti nebo národa – říká slovník cizích výrazů používaných v češtině; tedy snad je zde zakleto tvrzení, lid prosím, ale národ jen odnárodněný; nedělá si buržoazie problémy, které v budoucnu nezvládne?; vždyť vznik národa je spojen jen se vnikem buržoazie a jejího státu!

Řešení vnitřních problému buržoazní společnosti rozšíření EU, ani globalizace nepředpokládá, pak se tedy vlastně v podstatě nic neděje, nic se nemění, jen se asi vytvářejí podmínky pro urychlená řešení stávajícím systémem neřešitelných problémů; krize, na svém vrcholu, jako produkt vnitřních rozporů buržoazní společnosti umrtví i aktivitu dobře placených mužů nadnárodních zásahových jednotek; nedávno jsem četl v Právu stanovisko sociálně demokratického poslance; tvrdil, že v demokratických poměrech nelze přijmout zákon, jenž by ukládal podnikateli vyplácet mzdy v přiměřených termínech; to má být jen věcí kupujícího a prodávajícího výrobní sílu; a neplnění obchodních vztahů nelze upravit zákonem, to je jen věcí stran na dohodě zúčastněných; otázka zachování holé existence jedné strany dohody – té, která žije od výplaty k výplatě, té výrazně početnější a na ní mnoha závislých, například dětí, není, nemůže být předmětem zájmu demokratického státu; to přece volá po generálním řešení; leč…

K čemu vlastně buržoazie potřebuje toto nestátní, nenárodní, ale tvrdě ekonomické monstrum zatím s jistotou nevím; spekulace, přičítající mu sílu schopnou zabránit rozpadu jednoty světové buržoazie a třídním otřesům jsou povrchní – idealistické, od dialektiky, historie a života odtržené.

Národ, je z výše jemně naznačených příčin, předmět našeho dnešního zájmu, zvýšeného zájmu; jak předpokládám i delší dobu takovým pojmem zůstane.

Kratinké, snad úvodní pojednání o národě se pokusím odvíjet od B.Engelsem výborně propracované a ve velké podstatě stále platné studie Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu; z ní vyplývá, že starověký aténský zákonodárce Salón, vydal pod tlakem lidu, asi v roce 594 před n.l. řadu zákonů, namířených proti rodové aristokracii; v době Engelsova života jejich obsah nebyl znám přesně, to pravděpodobně dnes stále platí; domněnky o nich vyplývají ze Salónových básní, ve kterých se honosí, že odstranil zástavní sloupy ze zadlužených pozemků a přivedl zpět ty, kdo byli pro dluhy prodáni do ciziny nebo tam uprchli; k tomu B.Engels uvedl:

"To bylo možné jedině otevřeným porušením vlastnictví. A skutečně všechny tzv. politické revoluce od prvních do posledních byly provedeny konfiskací – zvanou též krádež – vlastnictví jiného druhu. Tak je faktem, že během více jak dvou tisíce let se mohlo soukromé vlastnictví udržet jedině porušováním vlastnictví…"

Salónovy právní změny zakázaly uzavírání dlužních smluv v nichž se dávala do zástavy osobnost dlužníka, byly stanoveny maximální výměry pozemků, rada, spravující společnost byla rozšířena na 400 členů, ale Salón rozdělil občany do čtyřech tříd a to podle nemovitého majetku a podle jeho výnosu, do čtvrté třídy patřili ti jež neměli pozemky vůbec; úřady se směly obsazovat jen členy horních tříd, nejvyšší jen z první třídy; čtvrtá třída měla právo mluvit a hlasovat na shromáždění lidu, tam byli voleni všichni úředníci, tam museli skládat účty, tam se odhlasovávaly všechny zákony a čtvrtá třída tam měla většinu!; do ústavy byl zaveden prvek soukromého vlastnictví; jak majetné třídy postupně získávaly ekonomický vliv, ztrácel se systém rodového zřízení.

Místo původního surového vykořisťování vlastních spoluobčanů byli již v této době vykořisťováni otroci a mimoaténští zákazníci, movitý majetek, peněžní bohatství a bohatství v otrocích a lodích stále rostlo, až se stalo samoúčelem, pokračovaly při tom boje; šlechta se snažila vydobýt si zpět dřívější výsady a dosáhla znovu na historický okamžik nadvlády, ale revoluce v roce 509 před n.l. ji nadobro svrhla; s ní však svrhla i poslední zbytky rodového zřízení; v této politické atmosféře se potichu rozvíjel stát a s ním lid začal postupně vstoupat k vyšší vývojové metě, aby až za několik dalších staletí dosáhl ve vývoji stavu, kdy je možno jej kvalifikovat jako národ.

J.V.Stalin ve Vídni, v lednu 1913, zpracoval výborné pojednání, nesoucí název Marxismus a národnostní otázka; v něm národ charakterizoval:

"Národ je historicky vzniknuvší stabilní společenství lidí s pospolitosti řeči, území, hospodářského života a psychického založení, projevující se v pospolitosti kultury. Při tom je samozřejmé, že národ, jako každý historický jev, je podřízen zákonu změny, má svou historii, svůj počátek a konec. Je nutno zdůraznit, že žádný z uvedených znaků sám a sobě nestačí k definování národa. Nejen to: není-li tu třebas jen jeden z těchto znaků, nemůže být společenství uznáno národem"

V.I.Lenin velmi dobře ovládal všechny nuance národnostní problematiky, dělil národy na vykořisťovatelské, uchvatitelské, utlačované, porobené; na konci roku 1894, to mu bylo 24 let, v pojednání Kdo jsou "přátelé lidu", uvedl: "Není jiného prostředku k boji proti nacionální nenávisti, než organizování a semknutí tříd utlačovaných k boji proti třídě utlačovatelů"; to jaksi preventivně potíral i Chruščovovu leninskou mírovou politiku!!!

V lednu 1914, půl roku před vypuknutí prvé světové války, V.I.Lenin uveřejnil článek Je nutný povinný státní jazyk?, uvedl v něm: "Statisíce lidí putují z jednoho konce Ruska na druhý, národnostní skupiny se mísí, izolovanost a národní ustrnulost musí zmizet… Donucování" (podvod a neupřímnost vyvolá stejný efekt, J.F.) "ztíží velikému a mocnému ruskému jazyku cestu do jiných národnostních skupin, a co hlavně – zostří nepřátelství, podnítí bezpočet nových třenic, zesílí podrážděnost, vzájemné nepochopení národů atd… Ruský lid neuznává národnostní útlak ani kdyby to bylo 'v zájmu jeho kultury a všeobecné prosperity'."

Ú V A H Y A U D Á L O S T I

J. F I K T A

Dříve než vůbec začnu, musím zdůraznit: toto pojednání má jen agitační cíle a proto podle mého soudu si může dovolit některé násilnosti, jako právě tu, ke které nyní přistupuji a tou je výrazně zjednodušený pohled do marxisticko – leninské filozofie, spočívají v tom, že pro naší potřebu se budu snažit vystačit s letmým osvětlením jen některých základních filozofických pojmů.

Protože jsme marxisté, posuzujeme vývoj dialekticky; při takovém nazírání se nám zjevuje jako složitý proces, v němž existující doznává nejen kvantitativních, ale i hlubokých kvalitativních změn, v němž časem stárnou a mizí přežívající se jevy a formy a postupují místo jevům a formám novým, vyšším a dokonalejším.

Je to koncepce živá, dávající klíč k pochopení "samopohybu" všeho jsoucna i k pochopení historických "skokům", k "přeryvu postupnosti", k "přeměně v protiklad".

Zákon jednoty a boje protikladů má marxisticko–leninské filozofii významné místo; Lenin se o něm vyjádřil jako o "jádru" marxistické dialektiky, jenž je klíčem k pochopení všech stránek a momentů vývoje; a měl pravdu; tu potvrzuje i to, že právě proti němu útočili a útočí nepřátelé socialismu, aby vyvrátili marxismus (a zas vyvracejí, ale nevědí však pokolikáté).

Z filozofického hlediska si zde jen připomeneme, že marxisticko – leninská filozofie uvažuje rozpory vnější a vnitřní, ty vnější jsou rozpory mezi různým věcmi nebo mezi různými procesy; vnitřní jsou rozpory v podstatě věci, v procesu, jsou to protikladné stránky a tendence v jedné a téže věci.

Jen v boji a bojem se rozhoduje "spor"; zde jej uvádím v uvozovkách, protože na tomto místě je považován za filozofickou kategorii, ale tato zásada platí i v životě o každém sporu a o každém řešení; je-li věc, proces řešen bez boje, pak je to řešení jen zdánlivé, jen "řešení" oportunistické nebo revizionistické.

Kdyby ve věcech a v jevech nebyly vnitřní rozpory, kdyby nebyl boj mezi protikladnými stránkami a tendencemi, zůstaly by věci a jevy neměnné, byl by nemožný vývoj a kvalitativní změna, vše by bylo ve stavu stagnace.

Vnitřní rozpory a boj protikladů vůbec, je složitý proces vzniku, vývoje a řešení rozporů, proces, který má své stupně, etapy, svůj zvláštní charakter na každém stupni svého vývoje – vznik, trvání a konec; neprojevuje se hned na začátku svého působení zcela zřetelně; moment řešení je mimořádně důležitý, staré, jež bylo brzdou se vyčerpalo, odumírá a nové vítězí, nástup nové kvality se projevuje skokem.

To co jsem zatím uvedl platí v přírodě zcela úplně – všeobecně, o tom existuje mnoho chemických, fyzikálních nebo i složitějších důkazů; tento zákon se však vztahuje v plném a nezkráceném rozsahu na poměry společenské; zde zdůrazňuji s velkou naléhavostí: ve společenských vztazích působí další dvě specifika, dva druhy rozporů, a to neantagonistické i antagonistické.

Hned musím své tvrzení zpřesnit – při tom dokáži existenci jednoty a boje protikladů – v přírodě existuje antagonismus například mezi některými druhy mikroorganismů: jedny mikroby potlačují nebo dokonce ničí druhé; tohoto antagonismu se v medicíně využívá ve formě antibiotik; nyní prosím pozor(!); existuje-li antagonismus v přírodě, který se projevuje tím, že jeden druh v boji o svou existenci potlačuje nebo dokonce ničí jiné druhy, musíme připustit stejný antagonismus i ve světě společenského zápasu.

Antagonistické rozpory jsou nepřátelské rozpory společenských sil, zájmů, cílů a tendenci, které vedou ke konfliktům a srážkám; dějiny poskytují mnoho příkladů a zkušeností, kdy nepřátelská třídy nebo nepřátelské státy, zastupující třídy, se sjednocují k boji za zájmy znepřátelených stran, jak tomu bylo za druhé světové války, nebo v buržoazní revoluci po roce 1789, kdy buržoazie a pracující třídy vystoupily jednotně jako třetí stav proti světským a církevním feudálům, podobná jednota se opakovala za dvě stě let, když v roce 1989 spodní vrstvy společnosti masově podpořily buržoasii při její restauraci kapitalismu v Československu, ale i jinde v Evropě.

Obecnou zákonitostí vývoje antagonistických rozporů je jejich růst a zostřování, což vede k ostrému konfliktu mezi protikladnými stránkami a tendencemi; existující třídy brání všemi prostředky staré a přežilé, proto se překonávají antagonistické rozpory sociálními revolucemi, ostrým bojem.

Vládnoucí třída států reálného socialismu byla zcela zdegenerovaná, proto obranu svého společenského systému neorganizovala, ani organizovat nechtěla: její zámožnost vytvářela pro ní v restaurovaném kapitalismu skvělé perspektivy a ty také skvěle využila i když jen v malé privatizaci, ta velká byla připravena pro cizince.

Neantagonistické rozpory jsou zpravidla takové, které umožňují žít třídám nebo skupinám obyvatelstva v nezhoršující se existenci; jejich životnost může mít jen přechodný charakter; ke zvratu dochází zpravidla po chybách v politice vládnoucí třídy; vládnoucí aristokraté ve státech reálného socialismu úplně ztratili kontakt s dělníky a jejich vzájemný vztah, dlouho přetrvávající v neantago-nistické formě, se přetavil v historickém okamžiku, v poměr vysloveně antagonistický – pochopitelně, výrazně tomuto přerodu napomohla dlouhodobá politická masáž mas těch, kteří měli na restauraci kapitalismu svůj zájem.

Řízení společnosti je proces neobyčejně složitý, může být úspěšně řešen jedině za podpory převážné většiny obyvatelstva, rozhodujících tříd a vrstev obyvatelstva, s nimi nesmí vládnoucí skupina ztratit kontakt; ten byl v minulosti budován na podkladě kritiky a sebekritiky; k ní dal podnět V.I.Lenin mnoha výroky, J.V.Stalin ji soustavně věnoval mimořádně vysokou pozornost, nebylo vypracováno ani jedno politicko-pracovní hodnocení, aby v něm nebylo rozvedeno jak pracovník nebo politik plní své povinnosti v oblasti kritiky a sebekritiky; v době "kolektivního" vedení N.S.Chruščova a L.I.Brežněva tento styk strany s masou úplně, ale úplně ustal, byla jen slavnostní nebo jen zcela formální shromáždění; žádná jiná nepřicházela v úvahu.

Anekdoty nejsou, už dávno jsem neslyšel vypravovat ani starou, obehranou; ty co jsem četl nebyly pro zasmání, ale k pláči nad vydavatelem tiskoviny, v níž byly uveřejněny; lidé si asi proto vypravují příběhy, které viděli nebo slyšeli, je to v českém prostředí prastarý společenský obyčej; a v tomto cyklu jsem slyšel vypravovat jak mladý, snědý pán, s bohatým tetováním, snad po celém těle, předbíhal ve frontě staršího pána; a ten se nedal, měl námitky proti takové činnosti; mladík útočil poukazem, jež tvrdí: čas jsou peníze; starší pán chtěl vědět, kolik jich pan mladík vydělá za okamžik, získaný předbíháním; ten se chlubil: "to byste se divil!"; vůbec ne, vždyť za okamžik lze vykrást poštu a tam bývá hodně peněz; snad se to přímo týkalo uspěchaného mladíka, svou porci si odnesl v tichosti do nejhlubšího koutu a za okamžik se z jídelny vytratil v krajní tichostí, aniž by snědl alespoň polovinu porce; pro nás se zrodily otázky: proč ten zámožný mladý pán si odskočil na oběd do jídelny, vyhlášené jako nejlevnější v širokém okolí a proč platil, v ruce drženou tisícovkou?; jiný peníz u sebe neměl, ani neměl mít kde; byl velmi spoře oblečen!; nejednal v krajní nouzi?, do které nepříjemně zasáhla odpovědět staršího pána(?); neustupovat, neustupovat ani před drobnými projevy individualismu, to je poučení, vyplývající z tohoto příběhu.

Ze života hmyzu. Komedie bratří Čapků těší se veliké návštěvě v Národním divadle. Zde jen připomínám, že to není kus ani vtipný, ani účinný, aby to vysvětlovalo jeho úspěch. Naopak obecenstvo sedí docela chladně a dívá se. Ale tím právě vyšli autoři vstříc zrovna nejhoršímu obecenstvu, nemyslícímu a jen se dívajícímu, tu na válející se herečku, tu na všelijaké potvůrky sem tam lezoucí. O myšlence není ani řeči. Jest to něco, co zabavuje obecenstvo jako opereta nebo biografový šlágr. Proto lidé na to chodí. Národní divadlo vyšlo v tom ovšem vstříc i jevištně. Tak nestydatě hrubě, operetně, bez ducha snad ještě nic na tomto divadle nebylo hráno. Kdo chce vidět, co je dnešní měšťáctví, ať se jde podívat. (Zd.Nejedlý, VAR I.,č.12, 15.V.1922)

O číně jsem kdysi shlédl podvečerním vysílání televizní stanice NOVA; autor relace podával velké množství informací; dokázal přiznat, že za několik desítek let dožene ČLR dokonce i USA; i dokumenty pro to měl připraveny; nešlo o jeho názory, ale o stanoviska předních politologů a ekonomů; on je vhodně dokázal zobecnit; to všechno bylo OK; i to, že autor mluvil o "čínském ekonomickém zázraku"; prohlásil však, že to všechno by v "demokratických podmínkách" nemohlo přežít; později jsem si dal otázku: co vlastně tím chtěl autor říct(?); že vinen je společenský řád jenž direktivně nutí lidi aby více vymýšleli, více vyráběli atd. a tudíž nenechá je vydechnout, že vinna je společnost kde se postupuje podle plánu a nenechá se rozvinout soukromá iniciativa, jež by přece jen člověku dala svobodu k osobnímu uplatnění(?); možná, že šlo jen o povinné plivnutí na velmoc; jenže ve mně vypukla salva mnoha dalších otázek; zde uvedu jen dvě: a) je Čína ještě socialistickou zemí; b) je demokratický ten systém, kde o všem rozhodují peníze(?); když za peníze si můžeš koupit auto a moderní televizor, ale i televizní nebo rozhlasovou stanici, kteroukoliv fabriku, dokonce i vysoko postaveného člověka; kdo vlastně jsem, kdo vlastně jsme, když si nás může koupit kdokoliv jen za peníze? KOUPIT; KOUPIT; KOUPIT!

Existuje vůbec v demokracii jiný mezilidský vztah než se prodat a nebo dát se koupit?

Ú V A H Y A U D Á L O S T I

J. F I K T A

OPOŽDĚNÉ listy byly napsány včas, leč zveřejnit se "včas" nedaly; vždyť to bylo v době, kdy jsem stále naivně doufal, že kdesi pluje stéblo o něhož by se mohla zachytit naděje na spolupráci při "přestavbě" Dialogu…; Opožděné listy vytvářejí podmínky pro árií nad tichem, jež se nyní bude nad námi rozprostírat; k tomu dodám upřesnění:

Když mezi frakcemi buržoazie vzniknou rozpory, neřešitelné rozpory, jiné nepřicházejí v úvahu, představitelé frakcí se dohodnou, že se dohodnou; někdy k dohodě skutečně dojde a taková shoda se potom předkládá veřejnosti s velkým důrazem i když ona jen zrychlila a zpřesnila přípravu na válku; možná, že hospodářskou, finanční, odbytovou, prostě všelijakou, právě takovou, jaké je třeba.

Mnohokrát v životě jsem si ověřil: když papaláši, (což je zvláštní odrůda chovu revizionizmu, stojící v čele hospodářského nebo politického života, případně v obou těchto sférách), jsou donuceni k ústupu ze "spolupráce", rozprostře se mezi nimi absolutní, neprodyšné ticho; v jeho podzemí se potom rozproudí akce, vedoucí k nemilosrdné likvidaci oponenta a to na frontě, které neměla nemá a ani nemůže mít spojitost s otázkou, jež ticho vyvolala.

Nyní k věci Opožděných listů: byl jsem v kontaktu s Marxisticko-leninským klubem ode dne zveřejnění jeho článku O co nám jde; ten se podařilo umístit v Rudém právu ve středu 27.6.1990; podepsali ho tehdy: I.Hrůza, J.Vejvoda a J.Weber; redakce Rudého práva, kterou v tu dobu vedl Zd.Porybný, dvěma glosami zdůraznila, že s jeho obsahem nesouhlasí.

Článek poukazoval na zablokovanou možnost publikovat v Rudém právu stanoviska těch, kdo se opírají o marxisticko-leninskou teorii, tvrdil, že z její pozice autoři článku již v předcházejících letech kritizovali vážné chyby, nedostatky a přehmaty (neuvedli které přehmaty; asi přece jen i v tu dobu pluli na "malé" antikomunistické vlnce, vyrobené N.S. Chruščovem na tajném projevu, proneseném po skončení XX.sjezdu KSSS); článek si stěžoval: "Tehdy, stejně jako ani dnes neměli jsme možnost uveřejňovat otevřenou kritiku;" v té souvislosti článek uvedl: tato stanoviska mají za cíl likvidovat stranu jako komunistickou "ať zároveň se změnou jejího názvu, anebo při jeho výlučně slovním zachování."

S obsahem článku jsem byl nadšen, vyjádřil jsem to v dopisu, odeslaným MLK ještě v den jeho uveřejnění; leč, nikdy jsem nebyl spokojen s ideovou vyzrálosti časopisu Dialog…, který MLK založil několik týdnů před zveřejněním výše uváděného článku a přesto celou tu dobu zůstal mojí nadějí; asi proto, že jiný nebyl a není; Dialog… sice zrál, měnil formu svého projevu, dosáhl novinářské profesionality, ale ideově bloudil, komunistickým listem se nikdy nestal - nedosáhl bolševické – třídní vyhraněnosti; články Zd.Košťála a Zd.Kodýtka je nutno považovat jen za marné blýskání na lepší časy; byla období, ve kterých jsem své výhrady, s různou, ale vždy s nedostatečnou silou důrazu zaslal vydavateli; dnes, se zpožděním, jak jsem již zde uvedl, na takovou nevyhraněnost upozorním několika příklady:

Dialog… č.171, vydaný v lednu 2002, kriticky dotíral na politiku KSČM; v článku V.Horáka Jen socialismus může přinést změnu, dokonce uvedl: "… je třeba využívat zkušeností, získaných v boji pracujících za Gottwaldova života…" KSČM však zůstala u své tajemné občanské společnosti a v polovině října 2002, na konferenci o prognóze…, mimo jiných banalit, bylo zdůrazněno: "Za aktivní účasti KSČM se utvářejí podmínky pro zformování principu široké antikapitalistické koalice budované na samosprávném principu a vytyčující si heslo samosprávy jako strategický cíl." O socialismu ani slovíčko. Vzletnými slovy a nejasnými termíny prognózuje KSČM svou zradu socialismu i když svým názvem veřejnosti tvrdí, že je stranou komunistickou; zde by bylo nutno, aby Dialog… tloukl na poplach až do doby než bude takové bezostyšnosti učiněn konec – o který by se měl rozhodnou měrou postarat sám Dialog…, dodávám!

Mimo oblast "naší" problematiky jen malé upozornění na to co znamená v rádoby komunistické politice "zapomenout" zmínit se o socialismu; v koncepci zrady to není novinka: už v roce 1976 svolal L.I.Brežněv do Berlína konferenci evropských komunistických stran; její náplň byla odvozena z obsahu Helsinské konference z 1.8.1975, "zajišťující" věčný mír s buržoazií a proto tématicky rámována názvem: Za mír, přátelství a spolupráci mezi národy; o socialismu se skutečně vůbec nejednalo; pokud se o něm některý řečník zmínil, tak jen ledabyle, jaksi na okraj; v čtyřčlenné delegaci československých reálsocialistů byl i J.Fojtík – ten by mohl vypravovat, psát a dokazovat zradu socialismu, dobře by se mohla uplatnit jeho upřímná sebekritika – bohužel, J.Fojtík zůstal věrný revizionizmu!

Vraťme se k naší věci, k neurčitosti Dialogu…; místo tónu V.Horáka rozezněl v březnu 2002 Dialog… č.173 hymnus na zradu věci socialismu, a to především v nikdy nezapomenutelném článku Důsledně využívat zkušenosti KSČ, podepsaný šifrou P.Horymír, (jak ukáže tento text, byl to názor celé redakce a proto odpovědnost nelze přenést na autora, skrytého do šifry, který, bohužel, se dnes už bránit nemůže);

Po úvodu, kterému není co vytknout, článek tvrdil: "… jedině Komunistická strana Čech a Moravy obhajuje zájmy pracujících… Vedení KSČM, zejména jeho některým představitelům, lze vytknout řadu teoretických a politických chyb a mylných postojů. Přesto s ohledem na nebezpečí, které hrozí levicovému hnutí za strany pravicových stran, je třeba politiku KSČM podporovat a získávat pro ní hlasy voličů…"

A aby nebylo pochyb, že autor a s ním všichni členové redakce, včetně vydavatele Dialogu… ztratili zdravý rozum, v tomto úletu do oblasti zrady, článek dodal: "… strůjci pravicové politiky v čele s Havlem, Klausem, Marvanovou, Svobodou, Zemanem a dalšími, kteří vystupují proti pokrokovým tradicím českého národa, zlikvidovali prosperující ČSSR, ožebračili lid a pošlapali památku a odkaz T.G.Masaryka a Eduarda Beneše."

Zlí politikové, jaksi mimochodem zlikvidovali prosperující ČSSR, ale především pošlapali památku a odkaz T.G.Masaryka a Ed.Beneše, tedy památku předválečného Československa, ve kterém se pod záštitou světového humanisty střílelo do lidu jen proto, že měl hlad a šel to říct veřejnosti.

Potom v dubnu, na závěr úvodního článku Jděme k volbám!, sama redakce Dialogu prohlásila: "Co tedy mají voliči dělat? Nejen jít k volbám, ale navíc dát svůj hlas KSČM, protože tato strana jako jediná prosazuje zákony, které budou ku prospěchu pracujících a tím učiní přítrž řádění buržoazie v ČR…" Tady jsem se pokřižoval a prohlásil: "I vy svatá prostoto!"

V květnu se redakce Dialogu v podstatě opakovala. V úvodním článku hovořila o programu KSČM, ale neuvedla zda tento program je možno realizovat v buržoazním zajetí; dubnové doporučení zdokonalila radou: kroužkujte a při tom nepreferujte ty kandidáty, kteří v rozporu se zájmy národa prosazují vstup ČR do Evropské unie.

V tomto tříměsíčním období Dialog… opustil neurčitost a dal se cestou velmi ostré zrady věci socialismu; pak, po volbách, se zase k nevyhraněnosti a k neurčitosti vrátil; za takového stavu neexistuje důvod se divit, že Dialogu ubývá čtenářů; což nastolilo otázku života Dialogu…; kolem Dialogu… převládá názor, že odběr Dialogu… má být zabezpečen zvýšenou snahou o nábor nových čtenářů.

Pozoruji život; při tom jsem došel k závěru: Dialog… ztrácí svého čtenáře ve třech proudech; v prvém čtenáři odcházejí a vrátit se nemohou, není to v jejich silách; v druhém odcházejí ti kterým Dialog… foukal na nostalgické bolístky, ti, s nedostatečně vyvinutým třídním vědomím, se stali zajatci výborně propracované, výborně působící buržoazní propagandy.

V jednom, ani v druhém proudu budoucího čtenáře Dialogu… nenajdeme; je tu ještě třetí okruh a to těch, kteří Dialog opustili pro jeho vnitřní rozpornost, jež jsem označil v předcházejícím stati jako třídní nevyhraněnost; to budou dělníci, případně proletarizovaná aristokracie – dnes, v převážné míře nezaměstnaná, ale také již důchodová; zde očekávám vzedmutí námitek, vždyť stále byla slyšet jen chvála na úroveň Dialogu… a při tom tyto hlasy zdůrazňovaly… není na něm třeba provádět změny.

Před několika lety byl stranický tisk zaplaven také takovým uspokojivým tvrzením, říkal: "Komunismus určuje vývoj dějin, je nepřemožitelný"; ale po dobu delší jak jedno desetiletí mezinárodní komunistické hnutí neexistuje; neexistuje ani "původní" Komunistická strana Československa, komunisty lze snadno spočítat, v Čechách je jich snad jen několik stovek – mezi nimi není jednota, ale rozpor v každém ohledu; je třeba vzít v úvahu, že tento stav vyvolává odbytové potíže Dialogu….

Detailní rozbor minulosti by byl prostý i příčiny odbytových problémů Dialogu… by se v něm našly; ale KSČM se mu vyhýbá – to je pochopitelné, ta se před kritickým rozborem chrání, ten by odhalil její zrádnou koncepci, neudělali ho ani soudruzi v KSČ, ti proto, že jsou zamilovaní do revizionizmu, praktikovaného ve straně G.Husáka; důsledný rozbor příčin porážky komunismu neudělali ani komunisté soustředěni kolem Dialogu… potom Dialogu… pochopitelně chyběla koncepce; a základní, kusá orientace, kterou přece jen v některé době měl, se měnila; byla jiná za "vlády" pana doktora Hrůzy, jiná za "normální" situace, kdy charakter Dialogu určoval intelekt lidí, stojících v jeho čele, ale přesto jiná před volbami a jiná je nyní, kdy hlavní volby jsou již za námi.

Neurčitý obsah politiky nemůže nikoho získat; proto je třeba se rozhodnout jakému čtenáři se bude Dialog… v budoucnosti věnovat; zda to bude intelektuál, původně revizionista – demokrat, dnes postižený nostalgií, či bludný socialista, jehož lze získat pro pluralitu, občanskou společnost, samozřejmě pro demokracii a všechny ostatní politické a ideologické banality revizionizmu nebo proletář, komunista - bolševik; jsou tu však otázky: najde Dialog… ve svém zaměření koncepci a bude se věnovat "svému" čtenáři?; dosáhne Dialog… takové úrovně, aby mohl svého čtenáře vést v pozitivním směru?; já bych horoval takové jeho koncepci, která by byla vyhraněně proletářská, informovala, vzdělávala a vedla nejuvědomělejší z dělníků; pro Dialog…, který by byl Jiskrou!

Je to těžké řešení; rozhodneme-li se redakce Dialogu… pro něho, bude to vyžadovat zvýšené úsilí na několika frontách, zde uvedu tři: 1. uplatnit maximální snahu, možná že i boj za bolševické vyjasnění stanovisek lidí, stojících v čele Dialogu…; 2. bude třeba houževnatosti, trpělivosti a soudružství při hledání, získávání, přesvědčování kolísajících; 3. bude třeba boje prodchnutého srdnatostí a dovedností se vším zvráceným, tedy s revizionizmem i likvidátorstvím, jakož i s kapitálem - s politickými směry, jenž jsou zatím v nástupu, v mohutném nástupu, zahrnující celý svět; ale nelekejme se jich, pravda a budoucnost jsou na straně komunizmu, v tom měli revizionisté pravdu; aby se ale naplnila životem, musí se za ní bojovat; k boji jsme tu jen my; jiné řešení pro naší generaci na hlavu poražených nepřichází úvahu!

Vivere militare est; (Žít znamená bojovat),
SENECA, zemřel sebevraždou v 65. roce n.l.

Ú V A H Y A U D Á L O S T I

listy O ŽIVOTĚ A BOJI

J. F I K T A

Řeknete s pohrdáním: SENECA - jeho odkaz nás vede k boji a sám si vzal život, dobré, správné poučení, ale osobní příklad vyvrací samo poučení; i tak to v životě již chodí, ale… právě to ale, mocné, mnohoznačné, dnes, právě v tuto chvíli stále se opakující ALE je vítězné, ustupuji před ním, dávám mu slovo; tedy nyní argumentuje ALE:

Podle encyklopedického slovníku akademie věd, vydaného v roce 1972, Lucius Annaeus SENECA, římský filozof-stoik a spisovatel, učitel Neronův, autor zejména etických rozprav, v roce 65 n.l. spáchal sebevraždu, ale v publikaci Členské knižnice nakladatelství Svoboda Politické dějiny světa v datech je uvedeno: "v roce 65 – senátoři, v čele s C.K.Piso-nem a členové císařské gardy se neúspěšně pokusili odstranit Nerona. Po odhalení spiknutí následovaly tvrdé represe, jimž padli za oběť mj. filozof Seneka a básník Lukatus."

Ale zdá se, že údaje si jasně odporují; ale není to však zcela jisté, neboť osoba o kterou je nyní spor je v jednom případě specifikována jako Seneca a v druhém jako Seneka; ale pravopis počítače připouští oba případy, ale to však nevylučuje možnost dvou na sobě nezávislých osob; ale možnosti dvojí písemné specifikace jednoho muže asi dáme za pravdu; ale je dost možné, že případ je jednoduchý, že Seneca byl usvědčen, možná, že jen falešně obviněn z úkladů o život nebo postavení Neronovo, že se tak dostal do neřešitelné situace ze které unikal v krajní nouzi sebevraždou, že nemáme právo ho proto obviňovat, ale vezmeme za závěr to, že náš muž v obou publikacích zemřel nepřirozenou smrtí a to v roce 65, který pro smrt filozofa, spisovatele a učitele Senecu je velmi, velmi příznačnou specifikací.

Ale nyní opustíme velké ALE a otázku prozkoumáme z jiného pohledu; moudré knihy nám říkají: římský císař Claudius Caesar Nero, narozený v roce 37 byl dlouho ovlivňován velitelem pretoriánů S.A.Burnusem a filozofem L.A.Senecou, ale jeho hry, divadla, rozhazování peněz, perzekuce urozených a majetných občanů vedly později k všeobecné nespokojenosti; Nero dal odstranit Britanika, syna Klaudia a Mesalíny, dal zavraždit svou matku Agripinu, podle doslechu zapálil Řím, jeho požár trval devět dní a zničil většinu města, poskytl záminku k prvému pronásledování křesťanů; na velkorysé znovuvybudování města byly vymáhány velké daně; v roce 66 vzplála židovská válka; hospodářský a politický útisk podnítil Židy k masovému povstání proti římské nadvládě; byl proti nim poslán osvědčený vojevůdce Vespasián – původem ze středních italských vrstev - byl, velitelem východních legií, ten se stal později císařem; válku dovedl v roce 70 k vítězství jeho syn Titus; kromě toho v roce 68 vzplála občanská válka v Římě; ta již na svém začátku donutila Nera aby spáchal sebevraždu; v roce 68 dále došlo ke vzpouře germánského kmene Batavů, kterou vedl J.Civilis, k nim se přidaly další germánské a galské kmeny; povstalci chtěli vytvořit říši nezávislou na Římu, jejich snahu zhatil rozkol…

Jak jsme měli možnost si všimnout, bojů za života Senecy bylo víc než dost – rozhodně bylo více bojů než života; v třídně rozpolcené společnosti tomu ani nemůže být jinak; k údivu není ani ten nejmenší důvod.

V tomto místě, to jistě uznáte, nemohu opustit Senecu; zatím jsem o něm jen povídal, možná, že jsem ho při tom pomlouval, možná, že dokonce jsem ho urážel; abych se zprostil odpovědnosti alespoň zčásti, dám mu slovo; snad budeme lepšími žáky než byl Nero; nyní Seneca O duševním klidu:

"Lidé kteří se neovládají, vedou život nespořádaný a zmatený. Tak mnoho se bojí, jak mnoho škodí, a nikdy nemají klid. Po každém činu se chvějí a tonou v nejistotách. Svědomí jim nedovoluje, aby se jim vedlo jinak, a hned je nutí, aby se mu odpovídali. Každý kdo očekává trest je již trestán. A očekává ho každý, kdo si ho zaslouží. Při špatném svědomí může leccos poskytnout ochranu, nic však nemůže poskytnout bezstarostnost. Škůdce si totiž nutně myslí, i když není dopaden, že může být dopaden. A tak se i ve spánku zmítá, a kdykoli je řeč o něčím zločinu, hned myslí na svůj. Zdá se mu, že není dost zapomenut, že není dost skryt. Provinilec mívá někdy štěstí, že není odhalen, ale nikdy důvěru, že odhalen nebude…"

Teď si myslím, že je příhodná chvíle pohlédnout do prvé poloviny předminulého století; tam je, podle mého názoru, který není podporován jiným stanoviskem, základ naší doby; a když prvé pololetí 19.století se nahrnulo až do roku 1866, tak u Sadové se ze strastiplných osudů mnoha, přemnoha životů zrodil Novověk; ale to, prosím, nyní zapomeňte, vždyť já velmi předbíhám.

Německo v prvé polovině 19.století: vítězící Napoleon, když se pevně usadil na Rýně, zrušil v roce 1803 sto dvanáct drobných německých států a porůznu je připojil ke státům větším; Svatá říše římska národa německého se zachvěla v základech, její konec byl neodvratný; přesto se starý pořádek začal mobilizovat do obrany, proto:

Říšské orgány v tu dobu začaly odstraňovat teritoriální roztříštěnost, akce začala z podnětu zvláštního výboru, jednajícího o odškodnění říšských knížat postižených ztrátou svého území Napoleonovým záborem; odškodnění bylo provedeno na úkor drobných dosud nezávislých knížectví a říšských měst, zčásti také sekularizaci církevních knížectví; reformou získaly především střední německé státy, které byly většinou již závislé na Napoleonovi; nepřímým důsledkem reformy bylo oslabení habsburského vlivu v jihozápadním a jižním Německu.

Krátce po porážce Rakouska (a Ruska), 2.12.1805 u Slavkova, Napoleon (1806) vytvořil pod svým protektorátem Rýnský spolek; (5.7.1792 nastoupil František II. funkci císaře Římské říše národa německého a ihned započal urychlené přípravy k intervenci proti francouzské revoluci), ale dějiny v tu dobu běžely prudkým tempem ke kapitalizaci, neexistovala síla tento dějinný trend zastavit, a důsledek(?) – za 14 let, přesně 6.8.1806 se František II. vzdal úřadu císaře a prohlásil jej za zrušený; tím i formálně zanikla Svatá říše…, existující tisíc let.

Nato, 17.7.1806 šestnáct německých států podepsalo na nátlak Napoleona dohodu o vytvoření Rýnského spolku; současně bylo likvidováno 70 drobných německých státečků – jejich teritoria byla začleněna do území členů spolku.

Na řadě Napoleonových záměrů bylo nyní Prusko, které při 3. dělení Polska, (v Basileji 1795), jež bylo jejich kořistí, zradilo "spojence" separátním mírem s Francií - a proto Napoleonovým výbojům do té doby nebránilo – vojensky ani bránit nemohlo.

Prusko pod francouzským náporem se zhroutilo během několika dnů; k rozhodující bitvě došlo 14.10.1806 u Jeny; zakrátko poté francouzská vojska vstoupila do Berlína.

Jistě, dnes se bude každý ptát, jak je možné, že Prusko tak snadno kapitulovalo před Napoleonem; vysvětlení je snadné: v tu dobu bylo Prusko neobyčejně zaostalou feudální zemí a proto na něho měla francouzská revoluce jen nepatrný vliv; válečnické řemeslo Pruska ustrnulo jak v technické, tak i v taktické oblasti, jeho vojska užívala sevřených řad a do útoku byla násilím poháněna důstojníky.

Po porážce bylo zcela zřejmé i mezi vedoucími kruhy, že bez reforem se Prusko nedostane z ponižující závislosti na Francii.

Prusko po porážce mohlo mít armádu jen o síle 40.000 mužů, dopad limitu eliminovalo opatření ministra vojenství Scharnhorsta, podle kterého byli mladí lidé odváděni do vojenské služby jen na krátkou dobu; tak se vytvořila vedle stálé armády zeměbrana, která byla později využita k Napoleonově porážce; na ní se významně podílela pruská vojska, v některých bitvách především pruská vojska; německou legendou se stal pruský generál polní maršál, kníže G.L.von Blücher, zvaný maršál Vorwärts (vpřed).

V roce 1814, po Napoleonově pádu, sjeli se všichni panovníci i jejich ministři do Vídně; na kongres byli pozváni zástupci všech evropských států; denně se pro ně pořádaly plesy, divadelní představení, lovy, výlety, ale kongres se nesešel ani jednou; o všem rozhodoval "výbor čtyř": Anglie, Ruska, Rakouska a Pruska; i Prusko se zařadilo mezi velmoci.

V letech 1815 a 1816 na řadě německých univerzit vznikaly studentské spolky, které si kladly za cíl překonat roztříštěnost Německa a odstranit feudální přežitky; spolky měly v prvních letech pokrokový charakter, později degenerovaly v nástroj německého nacionalizmu; základem takového vývoje byl kult germánského dávnověku, především však nenávist ke všemu francouzskému.

Dne 10.6.1815 většina německých panovníků podepsala ve Vídni vstup do Německého spolku, tak se utvořilo volné sdružení 41 nezávislých státních celků, (v tom 4 města); Nejvyšším orgánem se stal spolkový sněm se sídlem ve Frankfurtu n.M.; rozhodující slovo v něm mělo Rakousko a Prusko; členy spolku byl i anglický král – jako král hanoverský, dánský král – jako vévoda holštýnský a holandský král, jako vévoda lucemburský; akceschopnost Německého spolku byla nepatrná a pokud se projevila výrazněji, tak jen v akcích proti demokratickému nebo liberálnímu hnutí.

V roce 1816 se začalo z Berlína šířit turnerské hnutí; bylo nástrojem boje za sjednocení Německa a mělo od počátku silně konzervativní rysy v odmítání všeho cizího; cizích mravů, cizího vzdělání i cizího způsobu odívání; postupně se stalo jednou z hlavních zbraní německého šovinizmu.

Na jaře roku 1816 se vzedmula vlna požadující ústavní řešení vnitroněmeckých poměrů – hnutí se účastnila především buržoazie i část šlechty.

V roce 1816 vévoda Karel August Sasko-Výmarský zavedl liberální ústavu, zaručující svobodu tisku a shromažďování; jeho stát se stal jedinou relativně svobodnou oblastí Německa a v důsledku toho i centrem pokrokového hnutí; to se odrazilo ve vedoucím postavení jenské univerzity a v rozvoji publicistiky na území jeho správy.

V květnu 1818 pruský celní zákon rušil zbytky vnitřních cel a zřizoval jednotné clo pohraniční, jímž měl být z rozptýlených pruských držav učiněn pevnější celek; vysoká tranzitní cla nutila sousední drobné státy, aby se připojovaly k pruskému celnímu území; tedy integrace ekonomickou cestou – EU není politickou novinkou.

Krize, vyvolaná obilními zákony, prosazenými v roce 1815 britskou vládou na dovážené obilí, postihla nejprve severní Německo a rozšířila se v roce 1825 po celém německém území – v důsledku toho se politický život aktivizoval; radikální student K.L.Sand 23.3.1819 spáchal atentát na reakčního spisovatele A.von Kotzebua, podezřelého ze špiclování ve prospěch ruského cara; lékárnický učeň Lönning se pokusil o zabití nasavského ministerského předsedy Ibella – nato se rozpoutala perzekuce pokrokového hnutí; k její dokonalejší organizaci se v květnu 1819 sešel v Teplicích Metternich s pruským králem Fridrichem Vilémem III. – tam se zrodilo pronásledování tzv. demagogů; v dějinách se měnila jen formální specifikace oponentů určených vládnoucími silami k likvidaci.

V srpnu roku 1819 se v Karlových Varech sešli zástupci deseti německých států, aby se poradili o opatřeních, navržených Rakouskem a Pruskem proti liberální a demokratické opozici a to především na vysokých školách; pozdější usnesení spolkového sněmu zakazovalo všechny studentské spolky, zavádělo dozor nad univerzitní výukou, požadovalo odstranění pokrokových profesorů, stanovilo předběžnou cenzuru pro noviny, časopisy a knihy; byla ustanovena ústřední vyšetřovací komise a dohodnuto, že vojenské intervence může být použito proti silám, které nebudou usnesení realizovat; vládnoucí síly se kosmopolitizovaly bez ohledu na státní suverenitu, omezená státní suverenita byla samozřejmostí; jednotky rychlého nasazení nepřicházely v úvahu, nebyly k dispozici přepravní prostředky k rychlému nasazení nutné.

V roce 1820 pokračovalo postupné, ale pomalé rušení nevolnictví a jiných feudálních břemen lidu.

Dne 15.5.1820 zástupci 17 německých států vypracovali principy státního zřízení v Německém spolku; byl to výsledek několikaměsíčního jednání ve Vídni, která vedl Metternich a jež navazoval na ustanovení karlovarských porad; pro všechny státy Německého spolku byl v principech vyhlášen monarchismus za závazný, proklamující, že každý kníže disponuje plnou suverenitou a je ve všem nadřízen stavovským orgánům.

Rok 1830 byl rokem lidových bouří; ty pokračovaly i v roce 1831; tak například:

Dne 30.srpna vybuchly bouře v Cáchách, byl to prvý ohlas červencové revoluce v Německu; 5.9 lidové povstání ovládlo radnici v Drážďanech a většinu města, přinutilo vojsko k ústupu, ale zde, stejně jako v Lipsku bylo nakonec zlomeno až zásahem měšťanských gard.

Ale 9.9. saská buržoazie využila nepokojů k prosazení změn ve vládě a k postupným reformám.

Dne 6.9. lidové povstání v Brunšvicku přinutilo vévodu Karla k útěku ze země a k abdikaci; vytvořila se nová vláda, která dala v roce 1832 zemi ústavu.

Lidové nepokoje přinutily 15.9. v Kasselu hesenského kurfiřta k ústupkům buržoazii – získal její podporu proti lidu slibem ústavy.

V lednu 1831 opoziční hnutí v Hannoversku vyvrcholilo řadou ozbrojených střetnutí, z nichž nejvýznamnější bylo povstání v Göttingenu; povstalci z řad studentů a tovaryšů se museli spokojit jen a vyhnáním posádky, nepodařilo se jim získat podporu širokých mas - bouře lidového hněvu v té době již zeslábla a za krátkou dobu hannoverské vojsko obsadilo město téměř bez odporu.

Dne 29.1.1832 liberální žurnalisté ze západoněmeckých států založili Tiskový a vlastenecký spolek, jehož cílem bylo financovat a šířit opoziční noviny a letáky; organizátoři ve svém programu vyzývali k zakládání poboček v jednotlivých státech, tato výzva našla široký ohlas; liberální a demokratické hnutí vyvrcholilo v západním Německu při hambašské slavnosti, jíž se zúčastnilo na 30.000 občanů; slavnost byla mezníkem, zahajujícím diferenciaci liberální a demokratické složky německého opozičního hnutí; rozdíly se projevily bezprostředně po slavnosti na poradách předáků v Neustadtu.

Na začátku dubna 1833 se skupina radikálních liberálů a demokratů pokusila o převrat ve Frankfurtu, který měl být signálem k velkému revolučnímu hnutí; nenašli však podporu v lidových masách a byli snadno poraženi; pokus o povstání dal Prusku záminku k požadavku obsadit vojensky Frankfurt; 20.6. Spolkový sněm zřídil novou vyšetřovací komisi, jejímž úkolem bylo zahájit perzekuci opozičních sil; během následujících pěti let bylo vyšetřeno 1.800 osob pro revoluční činnost; v listopadu 1833 G.Büchner začal organizovat tajnou revoluční Společnost lidských práv, která měla spojovat radikálně demokratické požadavky s bojem za sociální práva mas.

V dubnu 1834 Radikální demokraté v emigraci založili organizaci Mladé Německo; v létě toho roku činnost Büchnerovy revoluční skupiny vyvrcholila úspěšným šířením spisku Der Hessische Landbote, který se obracel k nemajetnému pracujícímu lidu; v červenci bývalí příslušníci Německého lidového spolku založili v Paříži Svaz psanců, v létě 1836 proletářské složky Svazu psanců Svaz spravedlivých.

V roce 1840 nástup krále Fridricha Viléma IV. na pruský trůn (vládl do roku 1861) uvolnil cestu liberální opozici; ve snaze naklonit si buržoazii zrušil král cenzuru, tím umožnil rozmach liberální a demokratické publicistiky; l.l.1842 byl založen list Rheinische Zeitung, kde publikoval K.Marx (15.10.1842 převzal jeho vedení).

V roce 1844 začala doba zrát k revoluci; v Německu na začátku června 1844 začalo povstání slezských tkalců, bouřili proti vykořisťování a proti zavádění strojů; hněv tkalců vyvolala odbytová krize, jež způsobila nezaměstnanost a hlad ve Slezsku; povstání bylo likvidováno vojenskými prostředky; proto vyvolalo široký ohlas i v sousedních zemích.

Na jaře 1847 prošla vlna lidových bouří městy západního Německa, formulovaly se v nich i požadavky politické; v červnu pruský král rozpustil zemský parlament, jenž mu odmítl povolit další půjčky, tím narůstala vnitropolitická krize.

Na začátku roku 1848 se lid bouřil na několika místech; 2.3. masová shromáždění požadovala v bavorských městech dodržování ústavy a svobodu tisku; když se král Ludvík I. pokusil zasáhnout vojensky, došlo v Mnichově k lidovému povstání, které si vynutilo svolání zemského sněmu a novou liberální vládu; Ludvík I. byl nucen abdikovat a jeho nástupce Maxmilián II. přísahal na ústavu; podobná situace se projevila v Kolíně n.R; tam mezi organizátory demonstrací byli i členové Svazu komunistů; v Drážďanech musel král zrušit cenzuru, svolat sněm a jmenovat liberální vládu. Zástupci liberálů a demokratů ze západního a jižního Německa se sešli v Heidelbergu a usnesli se povolat do Frankfurtu tzv. Vorparlament ze zástupců celého Německa; úkolem Vorparlamentu se měla stát příprava voleb do ústavodárného shromáždění.

Dne 24.3.1848 Němci ve Šlesvicku a Holštýnsku vyhlásili odtržení od Dánska a vytvořili prozatímní vládu; zároveň se obrátili na německé státy o vojenskou pomoc; tak začalo národní hnutí, jemuž přišli na pomoc dobrovolníci z celého Německa a které přerostlo v otevřený vlečný konflikt; na přelomu března a dubna zasedal Vorparlament ve Frankfurtu n.M.; liberální většina odmítla návrh demokratů, aby byla vyhlášena německá republika; Vorparlament vypsal volby do Národního shromáždění… konflikt přerostl ve válku mezi Pruskem a Dánskem, celé Šlesvicko bylo obsazeno Pruskem; Dánsko odpovědělo blokádou německých přístavů; podobných konfliktů, vysloveně politického zaměření, bylo v Německu několik, zde ještě připomenu:

Dne 1.6.1848 začal K.Marx v Kolíně n.R vydávat Neue Rhenische Zeitung jako orgán demokratické levice, který věnoval mimořádnou pozornost specifickým třídním zájmům proletariátu.

Dne 1.11.1848 pruský král nastolil kontrarevoluční vládu v čele s hrabětem Brandeburgem; protest pruského sněmu zůstal bez účinku, reakce přešla k protiúderu; ve dnech 9.až 15.11. byl sněm rozehnán vojskem, měšťanské gardy byly odzbrojeny a nad Berlínem byl 12.11. vyhlášen výjimečný stav; pruský král vydal novou, oktrojovanou ústavu; zachovávala sice některá občanská práva, ale soustředila do rukou panovníka moc výkonnou a dávala mu možnost obrátit se i proti zastupitelským orgánům.

K.Marx byl 8.2.1849 postaven před soud a obviněn z podněcování ke vzpouře; porota jej však zprostila viny a osvobodila.

Frankfurtský parlament zvolil 8.3.1849 pruského krále německým císařem, ale Fridrich Vilém IV. volbu odmítl s odůvodněním, že frankfurtské shromáždění nemá právo rozdílet koruny ani zavádět ústavu…

Dne 12.6.1849 vtáhly pruské jednotky do Rýnské Falce a zahájily tam intervenční tažení proti demokratickým silám; tam Engels vstoupil do dobrovolnického sboru komunisty Willicha, který se skládal v převážné míře z porýnských dělníků.

- na začátku března byla v Prusku uzavřena likvidace feudálních poměrů zákonem o výkupu feudálních povinností, které ukládaly rolníkům výkup ve výši zhruba dvacetinásobku hodnoty jejich ročních příjmů; drobní rolníci mohli v zemědělské výrobě držet krok s poměry jen za cenu krajního vypětí a nízké životní úrovně.

- na konci listopadu Prusko v olomouckých punktacích se vzdalo nároků na vedoucí úlohu v Německu a rozpustilo unii z roku 1849; povolnost Pruska byla důsledkem ruského nátlaku.

Na přelomu října a listopadu roku 1852 pruská justice odsoudila v Kolíně n.R. sedm německých komunistů na základě upravených důkazů; byl to prvý právní útok třídní justice proti představitelům dělnického hnutí.

Po amnestii se v srpnu roku 1962 vrátil W.Liebknecht do Německa; jako emigrant žil 12 let v Londýně.

Jak jsme viděli ze všeobecného a celkem náhodného a jen řídkého přehledu událostí, poměry v Německu se stále otřásaly ve sporech států a státečků a nenabyly takového stavu, jaké si vynucovala doba, poznamená začátkem bouřlivého rozvoje výroby; stav musel být řešen; podmínky k tomu dozrály v září 1862 ve vládní krizi, když sněmovna velkou většinou škrtla z návrhu státní rozpočtu výdaje na armádu; tak se vytvořil konflikt mezi liberální buržoazií a dvorem, opírajícím se o junkery - velkostatkáře.

Dne 24.9.1862 jmenoval král předsedou vlády Bismarcka, jenž se otevřeně postavil proti liberálům a v nástupní řeči prohlásil bez skrupulí: "Velké otázky se neřeší řečmi a usneseními většiny, nýbrž železem a krví."

Nakonec krátkou stať z textu Jaromíra Hořce, uvedenou v knize: K úloze československých legií v Rusku; Nakladatelství Mír, 1953, (str.153 a 154):

"V dalším dr.Beneš rozmrzele kritizuje nejasnosti a rozpory v intervenční taktice Spojenců:

'Zvlášť rozhodně jsem vytýkal, že by Spojenci měli zaujmout rozhodně a definitivně buď jednu linii – vojensky intervenční – nebo linii druhou – vojensky neintervenční, ale nikdy pak nezrušit jednotu a solidaritu v postupu a důsledně na linii té až do konce vytrvat tak, aby v každém případě bolševizmus kapitulovat musil… Ještě v r. 1920 jsem nevylučoval, že by všeobecné evropské poměry mohly vyvolat situaci, v níž by se hlavní velmoci odhodlaly k společné intervenci vojenské'

Beneše prostě přiváděly z míry neúspěchy intervenčních pokusů o podmanění Ruska a vytýkal spojencům, že nejsou schopni zorganizovat důkladně připravené tažení, které mělo podle Benešova přání zničit Sovětský svaz.

Nenávist dr. Beneše k Sovětskému svazu se v jeho činnosti projevovala neustále.

V přednášce Smysl československé revoluce, proslovené 12.března 1923, chlubivě prohlašuje:

'Těm levým, kteří vytýkají naší národní revoluci, že prováděla přece jen protirevoluci, odpovídáme velmi rozhodně: Ano, jsme a byli jsme proti vám…

Především chci konstatovat, že všechno naše národní hnutí (hnutí buržoazie – poznámka J.Hořce) ve svém celku, ať po stránce politické, ať po stránce vojenské, bylo od prvních počátků až do konce a dodnes zásadním odpůrcem všemu, co bylo bolševické: názorům, metodám, osobám.'

Tak bez ostychu a otevřeně se přiznal k činnosti a boji proti Sovětskému svazu právě dr.Beneš, kterého si chtěl Masaryk brát za svého advokáta, aby dokázal, že buržoazní představitelé odboje nebyli prý proti SSSR…"

Lze překonat parlamentní cestou společnost
v níž vládne boj nad životem,
krev a železo nad demokracií(?);
pravdu měl Seneca, Bismarck, Beneš(!,?) i Hořec(?)
a ne XX. a XXII.sjezd KSSS(!); nepodváděly nás jejich závěry, tvrdící: svět dosáhl bezkonfliktní – mírové etapy(!,?);
dokončit úvahu(?), snad někdy později to bude snadné.TĚŽKÉ JSOU důsledky zrady revizionizmu!