Tyto rukopisy vznikaly v době pařížské emigrace patrně v dubnu až srpnu roku 1844. Patří mezi první Marxovy práce, které bývají hodnoceny jako materialistické a komunistické. Bedřich Engels se ve spise "K dějinám Svazu komunistů" zmiňuje o tom, že na jaře 1845 "měl Marx svou materialistickou teorii dějin v hlavních rysech již úplně vypracovanou..."
Fakticky se zachovaly tři rukopisy. V prvním se Marx chystal na kritiku politiky a politické ekonomie. Jeho vlastní poznámky a závěry se v tomto rukopise střídají s rozsáhlými výpisky z prací řady autorů především ekonomické oblasti. Určitě si z něj nenechte ujít pasáž o odcizené práci.
Z druhého rukopisu se zachovaly jen poslední čtyři stránky, týkající se vztahů práce, kapitálu a pozemkového vlastnictví.
Třetí rukopis pak tvoří doplňky k nedochované části druhého rukopisu. Kromě problematiky práce, soukromého vlastnictví a komunismu, odcizení člověka či nadvlády peněz se Marx v tomto rukopise věnuje i rozboru Hegelovy dialektiky a filosofie.
Rukopisy zůstávaly dlouho v archivu německé sociální demokracie. Poprvé byly částečně vydány rusky r. 1927 ve III. svazku "Archivu Marxe a Engelse", poprvé úplně až roku 1932 německy v "Marx-Engels, Gesamtausgabe, Abt. I, Bd. 3.
Internetová verze vychází z I. vydání Praha 1961, Státní nakladatelství politické literatury. Z Marx-Engels, Gesamtausgabe I. iddíl, sv. 3 (str. 28-172) přeložil Zbyněk Sekal. Uspořádáno a redigováno podle Marx-Engels, Iz rannich proizvědenij (str. 517-642), Gospolitizdat, Moskva, 1956.
Již v „Německo-francouzských ročenkách“ jsem oznámil, že uveřejním kritiku vědy o právu a státě formou kritiky Hegelovy filosofie práva.[2] Když jsem tuto práci připravoval k tisku, ukázalo se, že je naprosto nevhodné směšovat kritiku namířenou jen proti spekulaci s přímou kritikou různých předmětů, že by to brzdilo výklad a ztěžovalo pochopení látky. A nejen to: při bohatosti a rozmanitosti předmětů, které je třeba probrat, bylo by možno směstnat látku do jednoho spisu jen úplně aforisticky, a z takovéhoto aforistického podání by se mohlo zdát, že uspořádání je libovolné. Proto postupně v různých samostatných brožurách podám kritiku práva, morálky, politiky atd. a na závěr se pokusím ve zvláštní práci podat zase souvislost tohoto celku, vztah jednotlivých částí, a nakonec i kritiku spekulativního zpracování té látky. To je důvod, proč se v tomto spise dotýkám souvislosti politické ekonomie se státem, právem, morálkou, občanským životem atd. právě jen potud, pokud se politická ekonomie sama ex professo dotýká těchto předmětů.
Není třeba, abych nejdříve ujišťoval čtenáře obeznámeného s politickou ekonomií, že jsem k svým závěrům dospěl úplně empirickou analýzou, založenou na svědomitém kritickém studiu politické ekonomie.
<Ovšem nevědomý recenzent, který se snaží skrýt svou naprostou ignoranci a myšlenkovou chudobu tím, že pozitivnímu kritikovi hází na hlavu frázi „utopická fráze“ nebo i fráze jako: „úplně ryzí, úplně rozhodná, úplně kritická kritika“, „nejen právní, ale i společenská, úplně společenská společnost“, „kompaktní masová masa“, „vůdčí vůdcové masové masy“[3] — tento recenzent musí naopak podat teprve důkaz, že kromě svých teologických rodinných záležitostí má co mluvit i do světských záležitostí.>[*1]
Rozumí se samo sebou, že kromě francouzských a anglických socialistů jsem použil i prací německých socialistů. Ale co do obsažnosti a původnosti přicházejí pro tuto vědu v úvahu — kromě Weitlingových spisů — z německých prací jen Hessovy články, které uveřejnil v „Jedenadvaceti arších“[4], a Engelsův „Nástin kritiky politické ekonomie“[5] v „Německo-francouzských ročenkách“, kde jsem sám také načrtl docela povšechně základní rysy této práce.
<Kromě těchto autorů, kteří se kriticky zabývali politickou ekonomií, znamenají skutečný základ pozitivní kritiky vůbec, tedy i německé pozitivní kritiky politické ekonomie, teprve Feuerbachovy objevy; zdá se, že na jedné straně malicherná závist, na druhé straně skutečná zloba zosnovaly vyslovené spiknutí, aby udržely v tajnosti jeho spisy — „Filosofii budoucnosti“[6] a „Teze k reformě filosofie“ v „Anekdota“[7] — ačkoli z nich mlčky čerpají.>
Teprve od Feuerbacha se datuje pozitivní humanistická a naturalistická kritika. Čím nehlučněji, tím jistěji, hlouběji, rozsáhleji a trvaleji působí Feuerbachovy spisy, jediné spisy od Hegelovy „Fenomenologie“ a „Logiky“, v nichž je obsažena skutečná teoretická revoluce.
Domnívám se na rozdíl od kritických teologů [8] naší doby, že bylo naprosto nutné, abych se v závěrečné kapitole tohoto spisu vypořádal s Hegelovou dialektikou a vůbec s jeho filosofií, neboť to zatím ještě nikdo neučinil — ale tato nedůkladnost je nevyhnutelná, protože i kritický teolog zůstává teologem, musí tedy buďto vycházet z určitých předpokladů filosofie jako autority, anebo, začne-li v procesu kritiky a pod vlivem cizích objevů pochybovat o filosofických předpokladech, zbaběle a neodůvodněně od nich utíká, abstrahuje od nich, svou podrobenost těmto předpokladům a zlost z této podrobenosti dává najevo už jen negativně, neuvědoměle a sofisticky.
<Projevuje ji jen negativně a neuvědoměle tím, že jednak ustavičně znovu a znovu ujišťuje o čistotě své vlastní kritiky, jednak, ve snaze odvrátit zřetel pozorovatele i svůj vlastní zřetel od nutného vypořádání kritiky s místem jejího zrodu — s Hegelovou dialektikou a vůbec s německou filosofií — od tohoto nutného povznesení moderní kritiky nad její vlastní omezenost a primitivnost, usiluje naopak vyvolat zdání, že tu snad kritika má co činit už jen s jakousi omezenou podobou kritiky mimo sebe — třeba kritiky 18. století — a s omezeností masy. Konečně, objeví-li někdo — jako třeba Feuerbach — něco z podstaty filosofických předpokladů kritického teologa, tváří se kritický teolog, jako by to byl objevil on, a tohoto zdání dosahuje tak, že se proti autorům, kteří jsou ještě v zajetí filosofie, ohání v podobě hesel výsledky takových objevů, a přitom je sám nedovede rozvíjet; anebo dovede sám sebe přesvědčit, že je dokonce povznesen nad takové objevy, a to tím, že u těch elementů Hegelovy dialektiky, s kterými se ještě nesetkal v kritice této dialektiky, které mu kritika ještě neservírovala, nesnaží se, ani nedovede sám uvést tyto elementy na správnou míru, nýbrž potají, poťouchle a skepticky je uplatňuje proti takové kritice Hegelovy dialektiky, tedy třeba kategorií zprostředkujícího důkazu proti kategorii pozitivní pravdy počínající sebou samou, uplatňuje ji tajnůstkářsky v podobě, která je pro ni příznačná. Teologický kritik si totiž myslí, že je docela přirozené, že pokud jde o filosofii, je třeba učinit vše, aby on sám mohl žvanit o čistotě, rozhodnosti, o celé té kritické kritice, a sám o sobě si domýšlí, že opravdu překonal filosofii tím, že třeba u některého Hegelova momentu pociťuje, že u Feuerbacha chybí, neboť teologický kritik, byť se i sebevíc klaněl spiritualistické modle „sebevědomí“ a „ducha“, nedostane se od pocitu k vědomí.>
Teologická kritika — třebaže na počátku hnutí byla skutečným momentem pokroku — není konec konců, přesně vzato, nic jiného než vrchol a důsledek staré filosofické a zejména hegelovské transcendence, ovšem v pitvorné karikované teologické podobě. Na jiném místě zevrubně doložím tuto zajímavou spravedlnost dějin, tuto historickou Nemesis, která způsobuje, že teologie, odjakživa bolavé místo filosofie, musí teď sama na sobě znázornit i záporné vyústění filosofie — tj. její rozklad.[9]
<Můj výklad naopak ukáže, nakolik ani Feuerbachovy objevy o podstatě filosofie neodstranily dosud nutnost kriticky se vypořádat s filosofickou dialektikou — přinejmenším k tomu, aby mohly být dokázány.>
Mzda je určována nepřátelským bojem mezi kapitalistou a dělníkem. Nutnost vítězství pro kapitalistu. Kapitalista může žít déle bez dělníka než dělník bez kapitalisty. Spolčování mezi kapitalisty je docela obvyklé a prospívá jim; spolčování dělníků je zakázáno a zle se jim vyplácí. Mimoto pozemkový vlastník a kapitalista mohou rozmnožit své důchody o průmyslové zisky, kdežto dělník příjmy, které mu dává průmysl, nemůže rozmnožit ani o pozemkovou rentu, ani o úroky z kapitálu. Proto tak velká konkurence mezi dělníky. Jedině pro dělníka je tedy oddělení kapitálu, pozemkového vlastnictví a práce nutným, podstatným a škodlivým oddělením. Kapitál a pozemkové vlastnictví nemusí setrvávat v této abstrakci, kdežto dělníkova práce v ní setrvat musí.
Pro dělníka je tedy oddělení kapitálu, pozemkové renty a práce zhoubné.
Nejnižší a jedině nutná sazba mzdy je určována tím, aby se dělník obživil po dobu, kdy pracuje, plus tolik, aby mohl uživit rodinu a aby nevymřeli dělníci jako druh. Podle Smitha je obvyklá mzda nejnižší mzda, která se srovnává se simple humanité [*2] [10], totiž s existencí hovada.
Poptávka po lidech reguluje nutně produkci lidí jako kteréhokoli jiného zboží. Je-li nabídka o mnoho větší než poptávka, je část dělníků nucena žebrat nebo umřít hladem. Existence dělníka je tedy redukována na podmínku existence jakéhokoli jiného zboží. Z dělníka se stalo zboží, a může mluvit o štěstí, dokáže-li se udat. A poptávka, na které závisí život dělníka, závisí na rozmaru boháčů a kapitalistů. Převýší-li kvantita nabídky poptávku, pak jedna z částí, které konstituují cenu, zisk, pozemková renta, mzda, je placena pod cenou, část těchto určení se tedy vymyká tomuto schématu, a tak tržní cena tíhne k přirozené ceně jakožto ústřednímu bodu. Ale 1) je pro dělníka při velké dělbě práce nejtěžší zaměřit svou práci jinam, 2) při jeho podřízeném poměru ke kapitalistovi je postižen ze všech nejdříve.
To, že tržní cena tíhne k přirozené ceně, znamená tedy pro dělníka největší a bezpodmínečnou ztrátu. A právě tím, že kapitalista je schopen zaměřit svůj kapitál jinam, je dělník, omezený na určité pracovní odvětví, buďto připraven o chleba, nebo donucen podrobit se všem požadavkům tohoto kapitalisty.
Náhodné a nenadálé výkyvy tržní ceny postihují pozemkovou rentu méně než část ceny proměněnou v zisk a platy, ale méně postihují zisk než mzdu. Na jednu mzdu, která stoupá, připadá většinou mzda, která je ustálena, a mzda, která klesá.
Dosáhne-li kapitalista zisku, nemusí to nutně znamenat zisk i pro dělníka, ale ztrácí-li kapitalista, znamená to nutně i ztrátu pro dělníka. Tak neznamená pro dělníka zisk, udržuje-li kapitalista tržní cenu nad přirozenou cenou s pomocí výrobního nebo obchodního tajemství, monopolů nebo výhodné polohy svého pozemku.
Dále: Ceny práce jsou mnohem konstantnější než ceny životních prostředků. Často jsou v protikladném poměru. V roce drahoty se třeba mzda zmenší vinou menší poptávky, zvýší se, protože zdraží životní prostředky: kolísá tedy. Rozhodně se určitá část dělníků octne na dlažbě. V letech nízkých cen se mzda zvyšuje, protože se zvyšuje poptávka, snižuje se, protože klesají ceny životních prostředků. Tedy kolísá.
Další nevýhoda pro dělníka:
Ceny za práci různých druhů dělníků se mezi sebou liší mnohem víc než zisky různých odvětví, na kterých se podílí kapitál. U práce se projevuje všechna přirozená, duchovní i sociální rozmanitost individuální činnosti a platí se za ni různá mzda, kdežto mrtvý kapitál postupuje vždy stejně a je netečný vůči skutečné individuální činnosti.
Vůbec je třeba podotknout, že utrpí-li dělník i kapitalista stejně, pak dělník utrpí na své existenci, kapitalista však na zisku ze svého mrtvého mamonu.
Dělník musí bojovat nejen o prostředky k svému fyzickému životu, musí bojovat, aby získal práci, tj. musí bojovat o možnost, o prostředky, aby mohl uskutečnit svou činnost.
Vezměme tři hlavní situace, v nichž může být společnost, a zkoumejme, jaké je v nich postavení dělníka.
1) Upadá-li bohatství společnosti, trpí dělník nejvíc, neboť: Ačkoli dělnická třída nemůže dosáhnout takových zisků jako třída vlastníků za příznivého stavu společnosti, zato její úpadek nepřináší zase žádné jiné třídě více utrpení).[11]
2) Vezměme nyní takovou-společnost, ve které je bohatství na vzestupu. Toto je jediný stav příznivý dělníkovi. Zde dochází ke konkurenci mezi kapitalisty. Poptávka po dělnících převyšuje jejich nabídku. Ale:
Za prvé: Zvýšení mzdy způsobuje mezi dělníky přepracovanost. Čím víc chtějí vydělat, tím víc svého času musí obětovat, a zbavujíce se naprosto jakékoli svobody, musí vykonávat otrockou práci v područí hrabivosti. Zároveň si tím zkracují život. To, že si takto zkracují život, je pro dělnickou třídu jako celek příznivá okolnost, protože tím vzniká neustále nutnost další nabídky. Tato třída musí stále obětovat část sebe samé, aby docela nezahynula.
Dále: Kdy je společnost v takovém stavu, ve kterém víc a víc bohatne? Tehdy, když v zemi rostou kapitály a důchody. To je však možné jen
α) tím, že se nahromadí velké množství práce, neboť kapitál je nahromaděná práce; tedy tím, že dělníkovi je odnímáno stále víc jeho produktů, že jeho vlastní práce se vůči němu stále víc stává cizím vlastnictvím a prostředky jeho existence i jeho činnosti se stále víc koncentrují v rukou kapitalisty.
β) Hromadění kapitálu zmnožuje dělbu práce, dělba práce zmnožuje počet dělníků; a naopak počet dělníků zmnožuje dělbu práce, tak jako dělba práce zmnožuje hromadění kapitálu. Tato dělba práce na jedné straně a hromadění kapitálu na druhé straně způsobují, že se dělník víc a víc stává závislým čistě na práci a to na určité, velmi jednostranné, strojové práci. Je tedy duchovně i tělesně snižován na úroveň pouhého stroje a místo člověka se z něho stává jakási abstraktní činnost a břicho, a zrovna tak upadá do stále větší závislosti na všech výkyvech tržní ceny, na způsobu použití kapitálů a na rozmaru boháčů. Stejně tak tím, že roste třída lidí, kteří jen pracují, zvyšuje se i konkurence mezi dělníky, snižuje se tedy jejich cena. Toto postavení dělníka vrcholí v tovární výrobě.
γ) Ve společnosti, kde vzrůstá blahobyt, mohou žít z úroků z peněz už jen největší boháči. Všichni ostatní musí buďto něco podnikat se svým kapitálem, nebo jej vložit do obchodu. Tím se tedy zvětšuje konkurence mezi kapitály, zvětšuje se koncentrace kapitálů, velcí kapitalisté přivádějí malé kapitalisty na mizinu a část bývalých kapitalistů klesá do třídy dělníků, kterou tento přírůstek zčásti zase postihuje stlačením mzdy a přivádí ji do ještě větší závislosti na malém počtu velkých kapitalistů; tím, že ubylo kapitalistů, prakticky už téměř neexistuje jejich konkurence vzhledem k dělníkům a tím, že přibylo dělníků, ještě víc mezi nimi vzrostla konkurence, stala se ještě nepřirozenější a ještě násilnější. Proto se část dělnictva nutně ocitá ve stavu, kdy musí žebrat nebo hladovět, zrovna tak jako část středních kapitalistů nutně klesá do stavu dělníků.
Tedy i takový stav společnosti, který je pro dělníka nejpříznivější, vede nutně k tomu, že dělník pracuje nad své síly a záhy umírá, klesá na úroveň stroje, upadá do područí kapitálu, který se proti němu nebezpečně hromadí, a to vede k nové konkurenci mezi dělníky, takže část dělníků musí buďto umřít hlady nebo žebrat.
Zvyšování mzdy probouzí v dělníkovi kapitalistovu žádostivost zbohatnout, ale tu může uspokojit jen tím, že jí obětuje ducha i tělo. Zvyšování mzdy předpokládá hromadění kapitálu a nese je s sebou; tím se produkt práce dělníkovi stále víc odcizuje. Právě tak vede dělba práce k tomu, že se dělník stává stále jednostrannějším a závislejším, a zároveň vyvolává nejen konkurenci lidí, ale i konkurenci strojů. Protože dělník klesl na úroveň stroje, může vůči němu stroj vystupovat jako konkurent. A konečně, tak jako hromadění kapitálu zvětšuje kvantitu průmyslu, tedy dělníků, tak zásluhou této akumulace vede táž kvantita průmyslu k větší kvantitě výrobků, tím vzniká nadvýroba, a ta končí buď tím, že velká část dělníků je vysazena na dlažbu, nebo že je jejich mzda redukována na úplně ubohé minimum.
To jsou následky stavu společnosti, který je pro dělníka nejpříznivější, totiž stavu rostoucího, vzestupného bohatství.
Ale nakonec musí tento vzestupný stav jednou přece jen vyvrcholit. A jaké bude potom postavení dělníka?
3) „V zemi, která dosáhla nejvyššího stupně bohatství, by mzda i úroky z kapitálu byly velmi nízké. Mezi dělníky by konkurence při hledání zaměstnání byla tak velká, že by se mzdy snížily na tolik, kolik stačí k obživě příslušného počtu dělníků, a protože země by již byla dostatečně zalidněna, nemohl by se tento počet zvyšovat.“[12]
Toto plus by muselo zemřít.
Tedy ve stavu, kdy je společnost na sestupu, stoupá dělníkova bída, ve stavu vzestupném je bída komplikovaná, v dovršeném stavu je bída ustálená.
Ale protože podle Smitha není šťastná taková společnost, kde většina trpí, protože však stav největšího bohatství společnosti vede k tomuto utrpení většiny a protože politická ekonomie (vůbec společnost, ve které rozhodují zájmy jednotlivců) vede k tomuto stavu největšího bohatství, pak je tedy cílem politické ekonomie, aby společnost byla nešťastná.
Pokud jde o poměr mezi dělníkem a kapitalistou, je třeba ještě poznamenat, že zvyšování mzdy je pro kapitalistu víc než vyváženo zkracováním délky pracovní doby, a že zvyšování mzdy a zvyšování úroků z kapitálu působí na cenu zboží jako jednoduchý úrok a úrok z úroků.
Uvažujme teď z hlediska ekonoma a srovnejme podle něho teoretické i praktické nároky dělníků.
Ekonom nám říká, že původně a co do pojmu patří celý produkt práce dělníkovi. Ale zároveň nám říká, že ve skutečnosti náleží dělníkovi ta nejmenší a nejnevyhnutelnější část produktu; jen tolik, kolik je zapotřebí ne k tomu, aby existoval jako člověk, nýbrž k tomu, aby existoval jako dělník, ne k tomu, aby rozmnožil lidstvo, nýbrž k tomu, aby rozmnožil otrockou třídu dělníků.
Ekonom nám říká, že všechno se kupuje za práci a že kapitál není nic než nahromaděná práce, ale zároveň nám říká, že dělník, který ani zdaleka nemůže koupit všechno, musí prodávat sebe a své lidství.
Pozemková renta lenošivého majitele pozemků činí většinou třetinu výnosu půdy a zisk podnikavého kapitalisty dokonce dvojnásobek peněžního úroku, zatímco to, co připadne v nejlepším případě dělníkovi navíc v podobě mzdy, činí tolik, že mu ze čtyř dětí musí dvě hladovět a umřít.
Podle ekonomů zvětšuje člověk hodnotu produktů přírody jedině prací, práce je jeho činným vlastnictvím, kdežto pozemkový vlastník a kapitalista, kteří jakožto pozemkový vlastník a jakožto kapitalista jsou pouze privilegovanými a zahálčivými bohy, mají podle téže ekonomie všude převahu nad dělníkem a předpisují mu zákony.
Zatímco podle ekonomů je práce jedinou neproměnnou cenou věcí, není nic nahodilejšího než cena práce, není nic vydáno napospas větším výkyvům.
Zatímco dělba práce zvyšuje produktivní sílu práce, bohatství a zjemnělost společnosti, zbídačuje dělníka až na úroveň stroje. Zatímco práce způsobuje hromadění kapitálu a tím i rostoucí blahobyt společnosti, zvětšuje stále dělníkovu závislost na kapitalistovi, nutí ho k větší konkurenci, vhání ho do šíleného chvatu nadvýroby, po níž následuje zrovna taková ochablost.
Zatímco podle ekonomů se zájem dělníka nikdy nestřetává se zájmem společnosti, je společnost vždy a nutně v rozporu s dělníkovým zájmem.
Podle ekonomů se dělníkův zájem nikdy nestřetává se zájmem společnosti 1) proto, že zvýšení mzdy je víc než nahrazeno zmenšením délky pracovní doby, vedle ostatních následků, které jsme vyložili předtím, a 2) proto, že vzhledem k společností je celý hrubý produkt čistým produktem, a jen vzhledem k soukromé osobě má čistý produkt nějaký význam.
Ale z ekonomových výkladů, aniž o tom ví, plyne, že práce nejen za nynějších podmínek, ale vůbec pokud je jejím účelem pouhé zvětšování bohatství, je sama o sobě škodlivá, zhoubná.
*
Co do pojmu jsou pozemková renta a kapitálový zisk srážky strhované ze mzdy. Ale ve skutečnosti je mzda srážka, kterou země a kapitál poskytují dělníkovi, je to ústupek produktu práce dělníkovi, práci.
Ve stavu, kdy společnost upadá, je dělník postižen nejtíže. Tím, že na něj tlak doléhá obzvlášť tíživě, je vinno jeho postavení dělníka, ale tlak jako takový je způsobován postavením společnosti.
Ale ve stavu, kdy je společnost na vzestupu, je záhuba a chudnutí dělníka produktem jeho práce a bohatství jím vytvořeného. Tedy nouze, která pramení ze samé podstaty dnešní práce.
Stav největšího bohatství společnosti, ideál, kterého se však přece jen přibližně dosahuje, který je přinejmenším účelem politické ekonomie i občanské společnosti, znamená pro dělníky trvalou nouzi.
Rozumí se samo sebou, že na proletáře, tj. na toho, kdo žije bez kapitálu a pozemkové renty, čistě z práce, a to z práce jednostranné, abstraktní, pohlíží politická ekonomie jen jako na dělníka. Proto může stanovit poučku, že dělník, zrovna tak jako každý kůň, musí vydělat tolik, aby mohl pracovat. Nevšímá si dělníka v době, kdy nepracuje, nepohlíží na něj jako na člověka, nýbrž přenechává takovéto zkoumání trestnímu soudnictví, lékařům, náboženství, statistickým přehledům, politice a dozorci nad chudáky.
Povznesme se nyní nad úroveň politické ekonomie a pokusme se odpovědět na dvě otázky, plynoucí z dosavadního výkladu, který jsme podali téměř slovy ekonomů.
1) Jaký význam má ve vývoji lidstva tato redukce největší části lidstva na abstraktní práci?
2) V čem chybují reformátoři en détail[*3], kteří buďto chtějí zvýšit mzdu a tím zlepšit postavení dělnické třídy, anebo se domnívají (jako Proudhon), že účelem sociální revoluce je, aby mzdy byly stejné)?
V politické ekonomii se práce vyskytuje jen v podobě výdělečné činnosti.
„Lze tvrdit, že taková zaměstnání, která předpokládají zvláštní vlohy nebo delší průpravu, jsou teď vcelku výnosnější než dříve; kdežto poměrná mzda za mechanicky jednotvárnou činnost, ve které je možno kohokoli rychle a snadno zaučit, poklesla a nutně musela poklesnout při vzrůstající konkurenci. A právě tento druh práce je za nynějšího stavu její organizace ještě daleko nejčastější. Když tedy dělník první kategorie vydělá dnes sedmkrát tolik, jiný dělník druhé kategorie právě tolik, jako dejme tomu před padesáti lety, pak ovšem oba dva průměrně vydělávají čtyřikrát víc. Jenže když v určité zemi připadá na první kategorii práce jen 1000, na druhou milión lidí, pak na tom 999 000 lidí není lépe než před padesáti lety, a jsou na tom hůře, jestliže zároveň stouply ceny životních potřeb. Takovéto povrchní výpočty průměru mají sloužit k tomu, aby byl utajen faktický stav nejpočetnější třídy obyvatelstva. Velikost mzdy je mimoto jen jeden moment pro odhad dělnického příjmu, protože pro stanovení dělnického příjmu se musí ještě zásadně přihlížet k jeho zajištěnému trvání, a to je přece úplně vyloučené v anarchii takzvané volné konkurence, kde ustavičně znovu a znovu dochází k výkyvům a váznutí. Konečně je třeba přihlédnout ještě k tomu, jaká byla dříve a jaká je dnes obvyklá pracovní doba. Ta však v Anglii pro dělníky bavlnářského průmyslu už asi dvacet pět let, tedy právě od té doby, co byly zavedeny stroje přinášející úsporu práce, byla vinou ziskuchtivosti podnikatelů zvýšena na dvanáct až šestnáct hodin denně, a stoupání v jedné zemi a v jednom odvětví průmyslu se více nebo méně muselo projevit i jinde, neboť všude se stále ještě uznává, že bohatí mají právo naprostého vykořisťování chudých.“ (Schulz, Pohyb výroby, str. 65. [13])
„Ale i kdyby snad bylo pravda to, co je mylné, že se totiž zvýšil průměrný příjem všech tříd společnosti, přesto by bylo možné, aby rozdíly a poměrné nesrovnalosti příjmu vzrostly, a tím by pak ostřeji vynikly protiklady mezi bohatstvím a chudobou. Neboť právě proto, že stoupá úhrnná výroba, a právě tou měrou, jak výroba stoupá, rostou také potřeby, choutky a nároky, a relativní chudoba může tedy vzrůstat, zatímco absolutní chudoba se zmenšuje. Samojed není chudý, když má svůj rybí tuk a ztuchlé ryby, protože v uzavřené společnosti, ve které žije, mají všichni stejné potřeby. Ale ve státě, který je na vzestupu, který dejme tomu během deseti let zvýší svou úhrnnou výrobu v poměru ke společnosti o třetinu, tam se dělníkovi, který si na počátku i na konci tohoto desítiletí vydělá stejně, nevede už stejně dobře, nýbrž jeho schopnost uspokojit potřeby klesla o třetinu.“ (Tamtéž, str. 65, 66.)
Ale pro politickou ekonomii je dělník jen pracující zvíře, hovado redukované na nejomezenější tělesné potřeby.
„K tomu, aby se lid svobodněji duchovně rozvíjel, musí se vymanit z područí svých tělesných potřeb, musí přestat být nevolníkem těla. Především mu tedy musí zbývat čas, aby mohl pracovat i duševně a aby mohl mít i duchovní požitky. Tento volný čas přinesou pokroky v organizaci práce. Vždyť dnes, při nových hnacích silách a při zlepšeném strojnictví, zastane jediný dělník v továrnách na bavlnu často práci, kterou dříve vykonávalo 100, ba i 250 až 300 dělníků. Podobně je tomu ve všech odvětvích výroby, protože vnější přírodní síly jsou stále víc donucovány, aby se podílely na lidské práci. Jestliže tedy dříve k tomu, aby bylo uspokojeno určité množství hmotných potřeb, bylo zapotřebí vynaložit určitou dobu a lidskou sílu, kterých později bylo třeba vynaložit o polovinu méně, pak zároveň, aniž by se nějak zkrátily smyslové slasti, se uvolnilo o tolik více času pro duchovní tvoření a pro duchovní požitky... Ale i o rozdělení kořisti, kterou ukrádáme starému Chronu v jeho nejvlastnější oblasti, rozhoduje ještě nazdařbůh slepá, nespravedlivá náhoda. Ve Francii vypočítali, že za dnešního stavu výroby by stačilo, kdyby každý, kdo je schopen práce, pracoval denně pět hodin, aby byly uspokojeny všechny hmotné zájmy společnosti... Bez ohledu na časové úspory dosažené zdokonalením strojnictví se pro velký počet obyvatel doba otrocké práce v továrnách jen prodloužila.“ (Tamtéž, str. 67, 68.)
„Aby se přešlo od složité ruční práce, je zapotřebí rozložit ji na její nejjednodušší úkony. Tu však zprvu připadne strojům jen část jednotvárně se opakujících úkonů, kdežto druhá část připadne lidem. Jak vyplývá z povahy věci i ze shodných zkušeností, škodí taková trvale jednotvárná činnost zrovna tak duchu jako tělu; a proto, spojuje-li se takto strojová výroba s pouhou dělbou práce mezi větší počet lidských rukou, musí se mimoto ukázat i všechny nevýhody ruční práce. Mimo jiné se projevují velkou úmrtností továrních dělníků... Nepřihlíželo se... k tomuto velkému rozdílu, nakolik lidé pracují s pomocí strojů a nakolik pracují jako stroje.“ (Tamtéž, str. 69.)
„Ale v budoucnosti života národů se nerozumné přírodní síly působící ve strojích stanou našimi otroky a nevolníky.“ (Tamtéž, str. 74.)
„V anglických přádelnách je zaměstnáno jen 158 818 mužů a 196 818 žen. Na každých 100 dělníků v továrnách na bavlnu v lancasterském hrabství připadá 103 dělnic, a ve Skotsku dokonce 209. V anglických továrnách na zpracování lnu v Leedsu bylo na 100 dělníků 147 dělnic; v Drudenu a na východním skotském pobřeží dokonce 280. V anglických továrnách na hedvábí mnoho dělnic; v továrnách na vlnu, kde se vyžaduje větší pracovní síla, více mužů... Také v severoamerických továrnách na bavlnu bylo v roce 1833 zaměstnáno vedle 18 593 mužů ne méně než 38 927 žen. Změnami v organizaci práce připadl tedy ženskému pohlaví širší okruh výdělečné činnosti… ženy mají hospodářsky samostatnější postavení… obě pohlaví se vzájemně sblížila ve svých sociálních vztazích.“ (Str. 71—72, tamtéž.)
„V anglických přádelnách s parním a vodním pohonem pracovalo v roce 1835: 20 558 dětí ve věku od 8 do 12 let; 35 867 ve věku od 12 do 13 let, a konečně 108 208 ve věku od 13 do 18 let... Další pokroky mechaniky, odnímající lidem stále víc a víc všechna jednotvárná zaměstnání, způsobují ovšem, že se pozvolna odstraňuje tento zlořád. Jenže právě těmto rychlejším pokrokům stojí ještě v cestě okolnost, že kapitalisté si mohou velmi snadno a lacino přivlastnit síly nižších tříd, dokonce i dětí, aby je upotřebili a spotřebovali místo prostředků mechaniky.“ (Schulz, Pohyb výroby, str. 70—71.)
„Výzva lorda Broughama dělníkům: ‚Staňte se kapitalisty!‘.., zlo je v tom, že milióny lidí si mohou vydělat na skrovné živobytí jen vysilující prací, která je tělesně ničí a mrzačí mravně i duševně; že dokonce musí považovat za štěstí, když je stihne neštěstí, že našli takovou práci.“ (Str. 60 tamtéž.)
„Aby mohli vůbec žít, jsou nemajetní nuceni vstoupit přímo nebo nepřímo do služby k majetným, to jest odevzdat se do jejich područí.“ (Pecqueur, „Nová teorie sociální ekonomie“ atd., str. 409.) [14]
„Sloužící — odměnu; dělníci — mzdu; zaměstnanci — plat nebo příjmy.“ (Tamtéž, str. 409—410.)
„Pronajímat svou práci“, „propůjčovat svou práci za úroky“, „pracovat místo druhých“ na jedné straně.
„Pronajímat pracovní materiál“, „propůjčovat pracovní materiál za úroky“, „nechat pracovat druhé místo sebe“ na druhé straně. (Tamtéž,str. 411.)
„Toto uspořádání hospodářství odsuzuje lidi k tak nízkým zaměstnáním, k tak bezútěšnému a trpkému ponížení, že divošství proti tomu vypadá jako královské postavení.“ (Tamtéž, str. 417—418.)
„Prostituování třídy nemajetných ve všech možných podobách .(Str. 421—422.) Hadráři.
Ch. Loudon ve spise „Řešení problému obyvatelstva a obživy“, Paříž 1842 [15], udává, že v Anglii je na 60 000 až 70 000 prostitutek. Stejně početné prý jsou i femmes d‘une vertu douteuse [*4]. (Str. 228.)
„Tato nešťastná stvoření na dlažbě žijí od chvíle, kdy vkročila na cestu neřesti, průměrně šest nebo sedm let. Má-li se počet prostitutek udržet na výši 60 000 až 70 000, pak se tedy ve třech královstvích nejméně 8000 až 9000 žen musí každoročně oddat tomuto hanebnému povolání, to jest přibližně 24 nových obětí denně anebo průměrně jedna každou hodinu. Vládne-li týž poměr na celé zeměkouli, musí tedy ustavičně existovat jeden a půl miliónu těchto nešťastnic.“ (Tamtéž, str. 229.)
„Lidnatost chudiny roste s její chudobou, a na hranici krajní nouze se tísní největší počet lidských bytostí, aby si navzájem upíraly právo trpět... V roce 1821 mělo Irsko 6 801 827 obyvatel. V roce 1831 stoupl tento počet na 7 764 010 obyvatel; to je přírůstek o 14 procent za deset let. V Leinsteru, v oblasti, kde panuje největší blahobyt, stoupl počet obyvatelstva jen o 8 procent, kdežto v Connaughtu, v nejchudší oblasti, činil přírůstek 21 procent.“ (Citováno podle parlamentních jednání o Irsku, uveřejněných v Anglii. Vídeň 1840.) Buret, „O bídě“ atd., sv. I, str. 36-37 [16]. „Politická ekonomie pohlíží na práci abstraktně jako na nějakou věc; práce je zboží; je-li cena vysoká, je po zboží velká poptávka; je-li nízká, je velká nabídka; jakožto zboží musí práce stále více klesat na ceně; nutně k tomu vede jednak konkurence mezi kapitalistou a dělníkem, jednak konkurence mezi dělníky.“ „…dělnické obyvatelstvo, prodavač práce, je donuceno spokojit se s nejmenším podílem na výrobku.., cožpak je teorie práce jakožto zboží něco jiného než teorie skrytého otroctví?“ (Tamtéž, str. 43.) „Proč se na práci pohlíželo jen jako na směnnou hodnotu?“ (Tamtéž, str. 44.) „Velké dílny kupují především práci žen a dětí, protože je levnější než práce mužů.“ (Tamtéž.) „Vůči tomu, kdo ho používá, není dělník v postavení svobodně prodávajícího.., kapitalista má vždycky úplnou volnost používat práce, a dělník je vždycky nucen ji prodávat. Hodnota práce přijde úplně nazmar, není-li ustavičně prodávána. Práci, na rozdíl od skutečného (zboží), nelze akumulovat, ba ani ji nelze našetřit.“
„Práce je život, a nevyměňuje-li se život dennodenně za životní prostředky, trpí a brzy zahyne. K tomu, aby byl lidský život zbožím, je tedy nutno připustit otroctví.“ (Tamtéž, str. 49—50.) „Je-li tedy práce zbožím, pak je zbožím velmi neblahých vlastností. Ale není jím dokonce ani podle zásad politické ekonomie, protože to není svobodný výsledek svobodného obchodování. Nynější hospodářský řád stlačuje zároveň cenu i mzdu; zdokonaluje dělníka a degraduje člověka.“ (Tamtéž, str. 52—53.)
„Z průmyslu se stala válka a z obchodu hra.“ (Tamtéž, str. 62.)
„Stroje na zpracování bavlny (v Anglii) představují už samy o sobě 84 miliónů řemeslníků.“
Dosud byl průmysl ve stavu dobyvačné války: „životy lidí, kteří tvořili její vojsko, plýtvala zrovna tak lhostejně jako velcí dobyvatelé. Jejím cílem byla držba bohatství, a ne štěstí lidí.“ (Buret, tamtéž, str. 20.) „Tyto“ (totiž hospodářské) „zájmy, nechá-li se jim úplná volnost, se musí... nutně navzájem střetávat; nerozhodne mezi nimi nic než válka, a výsledky války přinášejí jedněm porážku a smrt, druhým vítězství... Ve srážce dvou protikladných sil se věda snaží zjednat pořádek a rovnováhu: nepřetržitá válka je podle jejího soudu jediný prostředek, jak dosáhnout míru; této válce se říká konkurence.“ (Tamtéž, str. 23.)
„K tomu, aby byla průmyslová válka vedena úspěšně, je zapotřebí početných vojsk, které válka může nahromadit do jednoho bodu a po chuti decimovat. A vojáci tohoto vojska nesnášejí námahu, která je jim ukládána, ani z dévouement [*5], ani z povinnosti; jen proto, aby se vyhnuli tvrdé nutnosti hladu. Necítí ani oddanost, ani uznalost k svým velitelům; ti se svými podřízenými nesouvisí žádným citem přízně; neznají je jako lidi, ale jen jako nástroje výroby, které musí co nejvíc vynášet a způsobovat co možno nejmenší výlohy. Tyto nárůdky dělníků, víc a víc utiskované, nejsou dokonce zbaveny ani starosti, aby se jich stále používalo; průmysl, který je svolal dohromady, jim dovoluje žít, jen když je potřebuje; a jakmile se jich může zbavit, bez nejmenšího rozmýšlení je opustí; a dělníci jsou nuceni nabízet svou osobu a svou sílu za cenu, kterou jím páni ráčí přiznat. Čím je jejich práce, kterou jim dávají, delší, trýznivější, odpornější, tím méně za ni dostanou zaplaceno; leckterý z nich si za šestnáct hodin práce denně, při neustálé dřině, jen tak tak koupí právo neumřít.“ (Tamtéž, str. 68—69.)
„Jsme přesvědčeni... a v tom jsou s námi zajedno komisaři, které parlament pověřil, aby vyšetřili postavení ručních tkalců... že velká průmyslová města by zakrátko ztratila své dělnické obyvatelstvo, kdyby nedostávala ze sousedních venkovských oblastí ustavičné posily zdravých lidí, nové krve.“ (Tamtéž, str. 362.)
1) Na čem je založen kapitál, tj. soukromé vlastnictví produktů cizí práce?
„Není-li kapitál nic jiného než krádež nebo podvod, pak přesto je zapotřebí součinnosti zákonodárství, aby bylo posvěceno dědictví.“ (Say, sv. I, str. 136, pozn. [17])
Jak se stát vlastníkem výrobních fondů? Jak se stát vlastníkem produktů vytvořených s pomocí těchto fondů?
Pozitivním právem. (Say, sv. II, str. 4.)
Čeho se nabývá s kapitálem, například s dědictvím velkého jmění?
„Člověk, který například zdědí veliké bohatství, nemusí ještě nutně získat politickou moc. Druh síly, kterou naň tato držba bezprostředně a přímo přenáší, je síla kupní, je to právo volně nakládat s veškerou prací druhých anebo s veškerým produktem této práce, který je v tu dobu na trhu.“ (Smith, sv. I, str. 61.)
Kapitál je tedy moc ovládat práci a její produkty. Kapitalista má tuto moc ne kvůli svým osobním nebo lidským vlastnostem, nýbrž potud, pokud je vlastníkem kapitálu. Kupní síla jeho kapitálu, které se nic neubrání, je jeho moc.
Později uvidíme nejprve, jak kapitalista s pomocí kapitálu vykonává svou vládu nad prací, ale potom také, jak kapitál vládne samému kapitalistovi.
Co je kapitál?
Určité množství práce, nashromážděné a uložené do zásoby. (Smith, sv. II, str. 312.)
Kapitál je nashromážděná práce.
2) Fondy, zásoby (stock) je každé nahromadění produktů země a manufakturní práce. Zásoby znamenají kapitál jen tehdy, plynou-li z něho vlastníkovi nějaké důchody nebo zisk. (Smith, sv. II, str. 191.)
Zisk z kapitálu je něco úplně jiného než mzda. Tato rozdílnost se projevuje dvojím způsobem: Za prvé se zisky z kapitálu úplně řídí hodnotou použitého kapitálu, ačkoli u různých kapitálů může být práce dozoru a řízení stejná. K tomu potom přistupuje, že ve velkých továrnách je všechna tato práce svěřena jednomu vedoucímu úředníkovi, jehož plat se vůbec neřídí velikostí kapitálu, na jehož výkon dozírá. A ačkoli se tu práce vlastníka kapitálu rovná téměř nule, přesto požaduje zisky úměrné jeho kapitálu. (Smith, sv. I, str. 97—99.)
Proč kapitalista požaduje tento poměr mezi ziskem a kapitálem?
Nemohl by mít žádný zájem používat dělníky, kdyby neočekával z prodeje jejich práce něco víc, než je zapotřebí, aby se doplnily fondy zálohované na mzdu, a nemohl by mít žádný zájem použít spíše velkou než malou položku z fondů, kdyby jeho zisk nebyl úměrný velikosti použitých fondů. (Smith, sv. I, str. 96—97.)
Kapitalista tedy za prvé vydělává na mzdách, za druhé na zálohovaných surovinách.
A jaký je poměr zisku ke kapitálu?
Určit průměrnou mzdu v daném místě a v daném čase je už velmi těžké, a ještě těžší je určit zisk z kapitálů. Proměnlivost cen zboží, s nímž kapitál obchoduje, úspěchy i neúspěchy jeho konkurentů a zákazníků, tisíce jiných náhod, jimž je zboží vystaveno při dopravování i ve skladištích, to všechno způsobuje, že se zisk každým dnem, ba téměř každou hodinu mění. (Smith, sv. I, str. 179—180.) I když je tedy nemožné přesně určit zisky z kapitálů, přece je možno utvořit si o nich jakousi představu podle úroku z peněz. Může-li se s penězi hodně vydělat, pak se za jejich užití hodně platí, dá-li se za jejich užití vydělat málo, platí se málo. (Smith, sv. I, str. 181). Poměr, jaký musí běžná úroková sazba zachovávat vůči sazbě čistého zisku, se nutně mění podle toho, jak stoupá nebo klesá zisk. Ve Velké Británii se odhaduje na dvojnásobek úroků to, čemu obchodníci říkají slušný, přiměřený, rozumný zisk; všechny tyto výrazy vlastně nevyjadřují nic jiného než obvyklý a běžný zisk. (Smith, sv. I, str. 198.)
Jaká je nejnižší sazba zisku? A jaká je nejvyšší?
Nejnižší míra běžného zisku z kapitálů musí být vždy o něco vyšší než je zapotřebí k tomu, aby bylo možno uhradit případné ztráty, s kterými se musí počítat při každém použití kapitálu. Toto surplus je vlastně zisk čili čistý zisk. Stejně je tomu s nejnižší sazbou úrokové míry. (Smith, sv. I, str. 196.)
Nejvyšší míra, jaké mohou dostoupit běžné zisky, je ta, která u většiny zboží pohltí veškerou pozemkovou rentu a redukuje mzdu u dodávaného zboží na nejnižší cenu, na pouhé živobytí dělníka po dobu, kdy pracuje. Tím nebo oním způsobem je vždycky nutno dělníka živit, dokud je ho používáno k nějaké denní práci; pozemková renta může úplně odpadnout. Příklad: V Bengálsku lidé indické obchodní společnosti. (Smith, sv. I, str. 197—198.)
Kromě všech výhod nepatrné konkurence, z nichž kapitalista v tomto případě smí těžit, může docela počestně udržovat tržní cenu nad přirozenou cenou.
Za prvé s pomocí obchodního tajemství, je-li trh hodně vzdálen od těch, kteří na něm kupují: totiž tím, že se zatajují změny v cenách, zvyšování cen nad přirozený stav. Tímto zatajováním se totiž dosahuje toho, aby jiní kapitalisté nevkládali svůj kapitál rovněž do tohoto oboru.
Dále s pomocí výrobního tajemství, kdy kapitalista s větším ziskem dodává při menších výrobních nákladech své zboží za tytéž anebo dokonce nižší ceny než jeho konkurenti. — (Podvod zatajováním není nemravný? Obchodování na burze.) — Dále: kde je výroba vázána na určité místo (jako například drahá vína) a kdy nikdy nelze uspokojit poptávku za hotové. Konečně: s pomocí monopolů jednotlivců i společností. Monopolní cena je co možno nejvyšší. (Smith, sv. I, str. 120—124.)
Jiné nahodilé příčiny, které mohou zvýšit zisk z kapitálu: získání nového území anebo nových druhů podnikání často zvětšují, a to i v bohaté zemi, zisk z kapitálů, protože starým obchodním odvětvím odnímají část kapitálů, zmenšují konkurenci, umožňují dodávat na trh méně zboží, jehož ceny potom stoupnou; ti,kteří s takovým zbožím obchodují, mohou si pak vypůjčovat na vyšší úroky. (Smith, sv. I, str. 190.)
Čím více je určitý druh zboží opracováván, čím více se stává předmětem manufaktury, tím víc stoupá ta část ceny, která připadá na mzdu a zisk, v poměru k části, která připadá na pozemkovou rentu. Podle toho, jak postupně roste podíl ruční práce na tomto zboží, zvětšuje se nejen množství zisků, nýbrž každý následující zisk je větší než předešlý, protože kapitál, z něhož pochází, se nutně neustále zvětšuje. Kapitál, který zaměstnává tkalce, musí být vždy větší než kapitál, který zaměstnává přadláky, protože nejen nahrazuje onen kapitál i s jeho zisky, ale platí nadto ještě mzdy tkalcům a je nutné, aby zisky byly vždy úměrné kapitálu. (Tamtéž, sv. I, str. 102—103.)
Rostoucí podíl lidské práce na produktu přírody a na opracovávaném produktu přírody nevede tedy k růstu mzdy, nýbrž jednak zvyšuje počet kapitálů, z nichž plynou zisky, jednak zvětšuje poměr každého dalšího kapitálu k předchozím.
O zisku, který plyne kapitalistovi z dělby práce, povíme později.
Kapitalista má dvojí zisk, za prvé z dělby práce, za druhé vůbec z rostoucího podílu lidské práce na produktu přírody. Čím větší je podíl lidské práce na určitém zboží, tím větší je zisk z mrtvého kapitálu.
V jedné a téže společnosti je průměrná míra kapitálových zisků mnohem bližší těže úrovni než mzda za různé druhy práce. (Tamtéž, sv. I, str. 228.) Při různých způsobech vynakládání kapitálu se obvyklá míra zisku mění podle větší nebo menší jistoty, že se kapitál vrátí. „Míra zisku se zvyšuje s rizikem, i když ne úplně úměrně.“ (Tamtéž, str. 226—227.)
Rozumí se samo sebou, že zisky z kapitálu stoupají také uvolněním nebo menší nákladností oběživa (například papírové peníze).
Jedinou pohnutkou, která rozhoduje o tom, zda majitel kapitálu použije svého kapitálu v zemědělství, v manufaktuře nebo v některém odvětví obchodu ve velkém nebo v drobném, je zřetel k jeho vlastnímu zisku. Nikdy ho nenapadne vypočítávat, kolik produktivní práce uvede do pohybu podle toho, jak ho použije anebo o kolik se tím zvýší hodnota ročního výnosu pozemků a práce jeho země. (Smith, sv. II, str. 400 až 401.)
Pro kapitalistu je nejužitečnější takové použití kapitálu, které mu při stejné jistotě vynese největší zisk. Toto použití není vždy nejužitečnější pro společnost; nejužitečnější je takové, kterého se použije k tomu, aby se zužitkovaly produktivní přírodní síly. (Say, sv. II, str. 130—131.)
Všechno nejdůležitější podnikání, při němž se užívá práce, je osnováno a řízeno lidmi, kteří vynakládají kapitál; a cílem, který si pří všech těchto plánech a úkonech vytyčují, je zisk. Tedy: Míra zisku nestoupá, jako je tomu u pozemkové renty a u mzdy, s blahobytem společnosti a neklesá, jako u nich, když společnost upadá. Naopak, tato míra je sama od sebe nízká v zemích bohatých a vysoká v zemích chudých; a nejvyšší v zemích, které nejrychleji spějí do zkázy. Zájem této třídy není tedy tak spjat se zájmy celé společnosti, jak je tomu u pozemkové renty a u mzdy... Zvláštní zájem těch, kteří se zabývají zvláštním odvětvím obchodu nebo manufaktury, liší se vždycky v jistém směru od zájmu společnosti a často je dokonce jeho nesmiřitelným protikladem.
Zájmem obchodníka je vždycky rozšiřovat trh a omezit konkurenci prodávajících... Je to třída lidí, jejíž zájmy nejsou nikdy zcela stejné se zájmy společnosti, lidí, jejichž zájmem je zpravidla klamat a poškozovat společnost. (Smith, sv. II, str. 163—165.)
Rozmnožení kapitálů, které zvyšuje mzdu, má tendenci zmenšit zisk kapitalistů pomocí konkurence mezi kapitalisty. (Smith, Sv. I, str. 179.)
„Dělí-li se například o tento kapitál potřebný pro obchodování se smíšeným zbožím v určitém městě dva různí obchodníci, bude konkurence mezi nimi nutit oba, aby prodávali levněji, než kdyby byl kapitál v rukou jediného obchodníka; a kdyby se o něj dělilo dvacet obchodníků, pak bude konkurence právě tím živější a tím menší bude také pravděpodobnost, že se spolčí, aby zvýšili ceny svého zboží.“ (Smith, sv. II, str. 372—373.)
A protože víme, že ceny monopolu jsou co možno nejvyšší, protože zájem kapitalistů je i z obyčejného ekonomického hlediska v nesmiřitelném protikladu vůči společnosti, protože zvýšení zisku z kapitálu působí na cenu zboží jako úrok z úroků (Smith, sv. I, str. 199—201), je tedy konkurence jedinou pomocí proti kapitalistům, která podle tvrzení politické ekonomie působí stejně blahodárně na zvyšování mzdy jako na láci zboží ve prospěch konzumující veřejnosti.
Jenže konkurence je možná jedině tak, že se rozmnoží kapitály, a to v rukou mnoha majitelů. Vznik mnoha kapitálů je možný jen s pomocí mnohostranné akumulace, protože kapitál vzniká vůbec jedině akumulací a mnohostranná akumulace se nutně zvrací v akumulaci jednostrannou. Konkurence mezi kapitály zvětšuje akumulaci kapitálů. Akumulace, která je za vlády soukromého vlastnictví koncentrací kapitálu v rukou malého počtu lidí, je vůbec nutným důsledkem, ponechá-li se kapitálům jejich přirozený běh, a s pomocí konkurence tím spíše úplně prorazí toto přirozené určení kapitálu.
Slyšeli jsme, že zisk z kapitálu je úměrný jeho velikosti. Necháme-li zprvu úplně stranou záměrnou konkurenci, akumuluje se tedy velký kapitál úměrně podle své velikosti rychleji než kapitál malý.
Podle toho, nehledě už vůbec ke konkurenci, je akumulace velkého kapitálu mnohem rychlejší než akumulace menšího kapitálu. Ale sledujme, jak tomu bude dále.
Rozmnožením kapitálů se s pomocí konkurence zmenšují zisky z kapitálů. Především je tedy postižen malý kapitalista.
Předpokladem rozmnožení kapitálů a velkého počtu kapitálů je dále rostoucí bohatství země.
„V zemi, která by již dosáhla nejvyššího stupně bohatství, je obvyklá míra zisku tak malá, že úroková míra, jakou tento zisk dovoluje platit, je příliš nízká, než aby mohl Lit z úroků z peněz někdo jiný než největší boháči. Všichni lidé se středně velkým majetkem musí tedy sami používat svůj kapitál, musí něco podnikat nebo se pustit do některého odvětví obchodu.“ (Smith, sv. I, str. 196—197.)
Takovýto stav je politické ekonomii nejmilejší.
„Poměr mezi úhrnem kapitálů a důchodů určuje všude poměr, jaký bude mezi průmyslem a zahálkou; kde mají vrch kapitály, tam vládne průmysl; a kde důchody, vládne zahálka.“ (Smith, sv. II, str. 325.)
Jak je tomu potom s používáním kapitálu za této zvětšené konkurence?
S růstem kapitálů musí postupně vzrůstat i množství fondů, jež lze půjčovat na úrok; růstem těchto fondů se zmenšuje úrok z peněz 1. proto, že klesá tržní cena všech věcí, čím více stoupá jejich množství, 2. proto, že vzroste-li v určité zemi množství kapitálů, je potom nesnadnější uplatnit nějak výhodně nový kapitál. Mezi různými kapitály dochází ke konkurenci tím, že majitel určitého kapitálu se všemožně snaží uchvátit obchod, který jev rukou jiného kapitálu. Ale většinou nemůže doufat, že tento jiný kapitál vystrnadí z jeho místa, jedině když je ochoten obchodovat za mírnějších podmínek. Nejenže musí prodávat vše levněji, ale často musí, aby našel příležitost k prodeji, dráže nakupovat. Čím větší část fondů je určena k tomu, aby za ně byla udržována produktivní práce, tím víc se zvětšuje poptávka po práci: Dělníci nacházejí zaměstnání snadno, ale pro kapitalisty je těžko najít dělníky. Konkurence mezi kapitalisty zvyšuje mzdy a snižuje zisky.“ (Smith, sv. II, str. 358—359.)
Drobný kapitalista má tedy na vybranou: 1) buď spotřebovat svůj kapitál, protože z úroků už nemůže být živ, tedy přestat být kapitalistou; anebo 2) sám se pustit do obchodování, prodávat své zboží levněji a nakupovat dráže než bohatší kapitalista a platit vyšší mzdu; a protože tržní cena je již vlivem předpokládané konkurence velmi nízká, znamená to přivést se na mizinu. Jestliže naopak velký kapitalista chce vystrnadit drobného kapitalistu, má vůči němu všechny výhody, jaké má kapitalista jakožto kapitalista vůči dělníkovi. Menší zisky mu nahrazuje větší kvantita jeho kapitálu, a dokonce i momentální ztráty může snášet tak dlouho, až přijde menší kapitalista na mizinu, a on potom bude zbaven této konkurence. Tak si akumuluje zisky drobného kapitalisty.
Dále: Velký kapitalista nakupuje vždy levněji než drobný kapitalista, protože nakupuje ve velkém. Může tedy prodávat levněji, aniž je mu to na újmu.
Ale když naopak vlivem poklesu úroku z peněz se střední kapitalisté stanou z rentiérů podnikateli, pak naopak rozmnožení kapitálů, s nimiž se něco podniká, a z toho pramenící menší zisk způsobují pokles úroku z peněz.
„Tím, že se zmenšuje prospěch, jaký je možno získat použitím určitého kapitálu, zmenšuje se nutně cena, jakou je možno zaplatit za použití tohoto kapitálu.“ (Smith, 5v. II, str. 359.)
„S růstem bohatství, průmyslu, obyvatelstva se snižují úroky, tedy zisk z kapitálů; ale kapitály samy se přesto rozmnožují, a to ještě rychleji než dříve, ačkoli se zmenšily zisky... Velký kapitál, třeba s malými zisky, roste zpravidla rychleji než malý kapitál s velkými zisky. Peníze plodí peníze, praví přísloví.“ (Sv. I, str. 189.)
Jestliže se tedy proti tomuto velkému kapitálu postaví docela malé kapitály s malými zisky, jak je tomu za předpokládaného stavu silné konkurence, pak je velký kapitál úplně rozdrtí.
Za této konkurence je potom nutným důsledkem všeobecné zhoršování zboží, padělání, výroba naoko, všeobecná otrava, jak se projevuje ve velkých městech.
Důležitou okolností v konkurenci mezi velkými a malými kapitály je dále poměr mezi kapitálem fixním a kapitálem oběžným.
„Kapitál oběžný je takový kapitál, kterého se používá k výrobě životních prostředků, v manufaktuře nebo v obchodě. Takto použitý kapitál nedává svému pánovi žádný důchod nebo zisk, dokud zůstává jeho vlastnictvím anebo zůstává v téže podobě. Majitel jej ustavičně vydává v určité formě, aby se mu v jiné formě vrátil, a jen s pomocí tohoto oběhu anebo této postupné změny a směny přináší zisk. Kapitál fixní záleží v kapitálu používaném k zlepšování polností, k nákupu strojů, nástrojů, náčiní, podobných věcí.“ (Smith, sv. II, str.197—198.)
„Každá úspora výdajů na udržování toho, co nazýváme fixní kapitál, přináší čistý zisk. Celkový kapitál každého podnikatele zaměstnávajícího dělníky rozpadá se nutně na dvě části, z nichž jedna připadá jeho fixnímu kapitálu (capital fixe) a druhá jeho oběžnému kapitálu (capital circulant). Zůstává-li součet stejný, pak čím menší je jedna část, tím větší musí být část druhá. Z kapitálu oběžného se opatřuje materiál k práci a platí se mzdy, a tak se uvádí do pohybu podnikání. Každá úspora na fixním kapitálu (capital fixe), kterou se nezmenšuje produktivní síla práce, rozmnožuje kapitál.“ (Smith, sv. II, str. 226.)
Vidíme už od začátku, že poměr mezi fixním kapitálem a oběžným kapitálem je mnohem příznivější pro velkého kapitalistu než pro menšího. Velmi velký bankéř potřebuje jen nepatrně větší capital fixe než bankéř velmi malý. Jejích fixní kapitál se omezuje na písáu. Množství nástrojů velkostatkáře se nezvětšuje úměrně velikosti jeho pozemků. Zrovna tak úvěr, který má velký kapitalista na úkor menšího kapitalisty, je tím větší úsporou fixního kapitálu (capital fixe), totiž peněz, které musí mít vždy pohotově. Rozumí se konečně, že tam, kde průmyslová práce dosáhla vysokého stupně, kde se tedy téměř z veškeré ruční práce stala práce tovární, nestačí drobnému kapitalistovi celý jeho kapitál ani k tomu, aby měl potřebný fixní kapitál.[*6]
Vůbec při akumulaci velkých kapitálů dochází také úměrně ke koncentrací a zjednodušení fixního kapitálu (capital fixe) v poměru k menším kapitalistům. Velký kapitalista si zavádí určitou organizací pracovních nástrojů.
„Zrovna tak v oblasti průmyslu znamená už kterákoli manufaktura a továrna rozsáhlejší spojení většího věcného jmění s četnými a rozmanitými rozumovými schopnostmi a technickými dovednostmi k jednomu společnému účelu výroby... Tam, kde zákonodárství udržuje pohromadě pozemkový majetek ve velkých celcích, hrne se přebytek rostoucího obyvatelstva do živností, a proto, jako je tomu ve Velké Británii, právě na poli průmyslu se především hromadí větší množství proletářů. Ale tam, kde zákonodárství dovoluje další a další dělení půdy, roste, jako ve Francii, počet drobných a zadlužených vlastníků, které neustálé drobení polností zahání do třídy nuzných a nespokojených. A dosáhne-li konečně toto drobení a tato předluženost vyššího stupně, pohlcují zase velké pozemkové majetky malé, tak jako velký průmysl ničí malý; a protože se pak vytvářejí větší komplexy statků, vede to zase k tomu, že i množství nemajetných dělníků, kterých není nezbytně zapotřebí k obdělávání půdy, je nuceno odejít do průmyslu.“ (Schulz, „Pohyb výroby“, str. 58—59.)
„Kvalita zboží stejného druhu se mění vlivem toho, že se mění způsob výroby a zejména tím, že se zavádí strojová výroba. Jen to, že byla vyloučena lidská síla, umožnilo upříst z libry bavlny, která má cenu 3 šilinky 8 pencí, 350 přaden měřících dohromady 167 anglických nebo 36 německých mil a majících obchodní cenu 25 guinejí.“ (Tamtéž, str. 62.)
„V Anglii se za posledních 45 let snížily ceny bavlněných látek průměrně o 11/12, a podle Marshallových výpočtů je stejné množství výrobků, za které se ještě v roce 1814 platilo 16 šilinků, dodáváno nyní za 1 šilink 10 pencí. Větší láce průmyslových výrobků zvětšila ve vlastní zemi spotřebu a zároveň rozšířila trh v zahraničí; a s tím souvisí, že ve Velké Británii se počet dělníků pracujících v bavlnářství po zavedení strojů nejen nezmenšil, nýbrž stoupl ze 40 000 na 11/2 miliónu. A pokud jde o výdělek průmyslových podnikatelů a dělníků, zmenšil se nutně vlivem rostoucí konkurence mezi továrníky jejich zisk v poměru k množství výrobků, které dodávají. V letech 1820—1833 klesl hrubý zisk továrníka v Manchesteru za stůček kalika ze 4 šilinků 11/3 pence na 1 šilink 9 pencí. Ale aby byla nahrazena tato ztráta, byl tím víc rozšířen rozsah výroby. Z toho nyní plyne, že v jednotlivých odvětvích průmyslu nastává částečná nadvýroba; že velmi často dochází k úpadkům, což uvnitř třídy kapitalistů a zaměstnavatelů vytváří nejistotu a kolísání a výkyvy majetku, a tím část ekonomicky zničených přechází nuceně k proletariátu; že často a nenadále nastává nutnost zastavit nebo omezit práci, a škody takových zjevů vždy trpce pociťuje třída námezdních dělníků.“ (Tamtéž, str. 62—63.)
„Dát se najmout na práci znamená začít být otrokem; najímat pracovní materiál znamená založit svou svobodu... Práce je člověk, kdežto materiál v sobě nemá nic lidského.“ (Pecqueur, „Teorie sociální ekonomie“ atd., str. 411—412.)
„Prvek materiálu, který vůbec nemůže přispět k bohatství bez druhého prvku, práce, nabývá divotvorné síly, aby jim [*7] nesl ovoce, jako by do něho vlastníma rukama vložili tento nepostradatelný prvek.“ (Tamtéž.)
„Dejme tomu, že denní práce jednoho dělníka mu ročně vynese průměrně 400 franků a že tento obnos postačuje dospělému člověku k skrovné obživě; pak tedy každý, kdo má 2000 franků renty, pachtovného, nájemného atd., nepřímo nutí pět lidí, aby za něj pracovali; 100 000 franků renty představuje práci 250 lidí a 1 000 000 práci 2500 jednotlivců“ (tamtéž, str. 412—413), — tedy 300 miliónů (Ludvíka Filipa) práci 750 000 dělníků.
„Lidský zákon dal majitelům právo používat i zneužívat všeho pracovního materiálu, tj. dělat si s ním, co se jim zlíbí... zákon je ani dost málo nezavazuje poskytovat nemajetným práci v pravý čas a,stále, ani platit jim vždy postačující mzdu atd.“ (Tamtéž, str. 413.) „Úplná volnost pokud jde o povahu, množství, kvalitu, účelnost výroby, pokud jde o užívání a spotřebu statků, pokud jde o dispozici veškerým materiálem. Každý má volnost směňovat si to, co má, jak chce, a přitom nepřihlíží k ničemu kromě svého individuálního zájmu.“ (Tamtéž, str. 413.)
Konkurence není nic jiného než libovolná směna, která je sama nejbližším a logickým důkazem práva každého jednotlivce používat i zneužívat všech výrobních nástrojů. Následující tři ekonomické znaky tvoří ve skutečnosti jen jediný: právo použití i zneužití, volnost směny a neomezená konkurence; vedou k těmto důsledkům: Každý vyrábí co chce, jak chce, kdy chce, kde chce; vyrábí dobře nebo špatně, příliš mnoho nebo příliš málo, příliš pozdě nebo předčasně, příliš draho nebo příliš levně; nikdo neví, zda prodá, komu prodá, jak prodá, kdy prodá, kde prodá; zrovna tak je tomu s koupí. Výrobce nezná ani potřeby, ani zdroje surovin, ani poptávku, ani nabídku. Prodává kdy chce, kdy může, kde chce, komu chce, za cenu, za jakou chce. Zrovna tak i kupuje. V tom všem je ustavičně hříčkou náhody, otrokem zákona silnějšího, bohatšího, toho, kdo má méně naspěch... Zatímco na jednom místě se nějakého zboží nedostává, je ho na jiném místě nadbytek a plýtvá se jím. Zatímco jeden výrobce prodává hodně anebo velmi draho a s ohromným ziskem, neprodává druhý nic, nebo prodává se ztrátou... Nabídka nic neví o poptávce, a poptávka neví nic o nabídce. Vyrábíte, a spoléháte se přitom na nějakou zálibu, na módu, která se objevila mezi spotřebiteli, ale už když se chystáte dodat zboží, rozmar se rozplynul a obrátil se k jinému výrobku.., nevyhnutelným důsledkem jsou neustálé konkursy zachvacující stále širší kruhy, zklamané naděje, nenadálé zkázy a stejně nenadále vznikající velká jmění; obchodní krize, nezaměstnanost, periodicky přeplněné nebo prázdné sklady; mzdy a zisky jsou nejisté a klesají, hodnoty přicházejí nazmar nebo se jimi nesmírně plýtvá, a zrovna tak je tomu s časem a s námahou na bojišti zběsilé konkurence.“ (Tamtéž, str. 414—416.)
Ricardo ve své knize (pozemková renta): Národy jsou jen dílny pro výrobu, člověk je stroj, který konzumuje a vyrábí; lidský život je kapitál; ekonomické zákony slepě vládnou světu. Pro Ricarda nejsou lidé nic, výrobek je pro něj všechno. Ve 26. kapitole francouzského překladu se říká: „Pro člověka, který má kapitál 20 000 franků, pobírá ročně 2000 franků zisku, je úplně lhostejné, zda jeho kapitál zaměstná sto nebo tisíc lidí... Není skutečný zájem země stejný? Stačí, když její důchod se nezmenšuje a je reálný a když se její renta a její zisky nemění; co na tom záleží, má-li deset nebo dvanáct miliónů obyvatel?“ „Opravdu,“ říká p. Sismondi sv. II, str. 331, „mohli bychom si už jen přát, aby král, který by zůstal na ostrově docela sám, ustavičně točil klikou a dával vykonávat všechnu práci v Anglii automatům.“[18] „Pán, který kupuje práci dělníků za tak nízkou cenu, že stěží postačuje na nejnaléhavější potřeby, není odpovědný ani za nedostatečnost mezd, ani za příliš dlouhou pracovní dobu: sám podléhá zákonu, který vnucuje.., bída nepramení ani tak v lidech, jako spíše v moci věcí.“ (Buret, tamtéž, str. 82.)
„V Anglii je mnoho míst, kde obyvatelům chybějí kapitály k úplnému obdělávání půdy. Velká část vlny z východních oblastí Skotska koná po prabídných silnicích cestu do hrabství yorského, kde se pak zpracovává, neboť doma není dost kapitálů k manufaktuře.V Anglii je mnoho malých měst s řemeslnou výrobou, jejichž obyvatelé nemají dost kapitálu, aby své průmyslové výrobky dopravili na vzdálené trhy, kde je po nich poptávka a kde jsou i jejich spotřebitelé. Tamní obchodníci jsou jen zprostředkovatelé bohatších obchodníků, kteří sídlí v několika velkých obchodních městech.“ (Smith, sv. II, str. 381—382.)
„Hodnota ročního produktu půdy a práce se může zvýšit jedině tím, že stoupne buď počet produktivních pracovníků, anebo produktivní síla osob zaměstnaných již předtím... V obou případech je téměř vždy třeba dalšího kapitálu.“ (Smith, sv. II, str. 338.)
„Protože tedy spočívá v povaze věci, že akumulace určitého kapitálu musí nutně předcházet dělbě práce, nemůže se práce ještě dále dělit v té míře, v jaké stoupá stav předem nahromaděných kapitálů. Čím víc se práce dělí na další a další detailní úkony, tím víc roste množství surovin, které může uvést v činnost týž počet lidí; a protože úkon každého dělníka je postupně redukován na vyšší a vyšší stupeň jednoduchosti, vynalézají se všelijaké nové stroje, které tyto úkony usnadňují a urychlují. Čím víc se tedy rozrůstá dělba práce, tím je nutnější, má-li být ustavičně zaměstnán týž počet dělníků, aby byla předem nashromážděna stejná zásoba potravin a zásoba surovin, nástrojů a nářadí, která je mnohem vydatnější, než bylo zapotřebí dříve za stavu méně pokročilého. Počet pracovníků vzrůstá v každém pracovním oboru právě tehdy, když se v tomto oboru zvýší dělba práce, nebo spíše právě toto zvýšení jejich počtu jim umožňuje, aby se takto třídili a rozdělovali na jednotlivé úkony.“ (Smith, sv. II, str. 193—194.)
„Tak jako se práci nemůže dostat tohoto velkého rozšíření výrobní síly bez předchozí akumulace kapitálů, zrovna tak vede akumulace kapitálů přirozeně k tomuto rozšíření. Kapitalista totiž chce, aby se toho s pomocí jeho kapitálu vyrobilo co nejvíc, snaží se tedy zavést mezi dělníky nejvýhodnější dělbu práce a vybavit je nejlepšími stroji. Prostředky, které mu pomáhají, aby měl v obou těchto věcech úspěch, jsou úměrné jednak rozšíření jeho kapitálu, jednak počtu lidí, jaký může tento kapitál trvale zaměstnávat. Růstem kapitálu, jenž uvádí do pohybu průmysl, se tedy nejen zvětšuje objem průmyslu v určité zemi, nýbrž v důsledku takovéhoto růstu vyrábí týž objem průmyslu mnohem větší množství výrobků.“ (Smith, sv. II, str. 194—195.) Tedy nadvýroba.
„Rozsáhlejší kombinace výrobních sil... v průmyslu a obchodu sdružováním početnějších a rozmanitějších lidských sil a přírodních sil v podniky většího rozsahu... tu a tam už také těsnější spojeni mezi hlavními odvětvími výroby. Tak se velcí továrníci budou zároveň snažit získat velký pozemkový majetek, aby alespoň část surovin potřebných v jejich průmyslu nemuseli kupovat teprve z třetí ruky; anebo spojí se svými průmyslovými podniky obchod, nejen aby prodávali vlastní výrobky, ale i k tomu, aby nakupovali jiné výrobky a prodávali je svým dělníkům. V Anglii, kde tu a tam podléhá jednotlivým továrníkům 10 000 i 12 000 dělníků..., není už nic neobvyklého, že různé výrobní obory jsou takovýmto způsobem sdruženy a podléhají jednomu řídícímu rozumu, nejsou tam vzácné takovéto menší státy nebo oblasti ve státě. Tak v novější době se majitelé dolů u Birminghamu zmocnili celého procesu výroby železa, na kterém se dříve podíleli různí podnikatelé a majitelé. Viz „Důlní distrikt birminghamský“. „Deutsche Vierteljahrsschrift‘ 3, 1838. — Konečně ve větších akciových podnicích, které se tak rozmohly, vidíme rozsáhlé kombinace peněžní potence mnoha podílníků s vědeckými a technickými znalostmi a dovednostmi druhých, kteří byli pověřeni vykonáváním práce. To umožňuje kapitalistům, aby své úspory používali rozmanitěji a navíc ještě současně v zemědělské, průmyslové a obchodní výrobě, čímž se jejich zájem stává zároveň mnohostrannějším, vyrovnávají se a splývají protiklady mezi zájmy zemědělství, průmyslu a obchodu. Ale i tato snadnější možnost zužitkování kapitálu nejrůznějším způsobem nutně zesiluje protiklad mezi majetnými a nemajetnými třídami.“ (Schulz, cit. spis, str. 40 až 41.)
Obrovský zisk, který těží pronajimatelé domů z bídy. Loyer[*8] je nepřímo úměrný průmyslové bídě.
Stejně procenta z neřestí proletářů, kteří se octli na dně. (Prostituce, opilství, prêteur sur gages [*9].)
Roste akumulace kapitálů a ubývá konkurence mezi nimi, neboť kapitál i pozemkový majetek se ocitají v jedněch rukou, a zároveň kapitál díky své velikosti získává možnost kombinovat různé výrobní obory.
Lhostejnost vůči lidem. Smithových dvacet losů v loterii [19].
Sayův revenue net et brut.[*10]
Právo pozemkových vlastníků odvozuje svůj původ z loupeže. (Say, sv. I, str. 136, pozn.) Pozemkoví vlastníci, tak jako všichni lidé, tuze rádi sklízejí tam, kde nikdy neseli, a požadují rentu dokonce i za přirozený produkt země. (Smith, sv. I, str. 99.)
„Může se mít za to, že pozemková renta je jen zisk z kapitálu, který vlastník vynakládá na zvelebování půdy... Jsou případy, kdy pozemková renta může být z části takovým ziskem... ale pozemkový vlastník požaduje 1. rentu dokonce i za nezvelebenou půdu, a co je možno pokládat za úrok nebo zisk z nákladů na zvelebení, je většinou jen přídavek (připočtení) k této původní rentě; 2. mimoto nejsou tato zlepšení vždy prováděna s pomocí kapitálu pozemkových vlastníků, nýbrž často z kapitálu pachtýřů: ale přesto, když dojde k obnovení pachtu, požaduje pozemkový vlastník zpravidla takové zvýšení renty, jako kdyby veškeré ty zvelebovací práce provedl z vlastního kapitálu; 3. ba někdy dokonce požaduje rentu i z toho, co se ani vůbec nedá nijak zvelebit lidskou rukou.“ (Smith, sv. I, str. 300—301.)
Jako příklad k poslednímu případu uvádí Smith slanobýl obecný (slanorožec zelnatý, salicorne)‚ druh mořské rostliny, z které se po spálení získá alkalická sůl používaná při výrobě skla, mýdla atd. Roste ve Velké Británii, hlavně ve Skotsku na různých místech, ale jen na skalách, které jsou zasahovány odlivem a přílivem (stoupáním a klesáním moře, marée), zaplavovány dvakrát denně mořskými vlnami, a jejich produkt tedy nikdy nebyl rozmnožen lidským přičiněním. Ale majitel takového pozemku, kde roste tento druh rostlin, požaduje rentu zrovna tak jako za půdu, na které se pěstuje obilí. V okolí Shetlandských ostrovů je moře neobyčejně bohaté. Velká část obyvatel ostrovů se živí rybolovem. Ale aby bylo možno těžit z bohatství moře, je nutno bydlet na pevnině v sousedství ostrovů. Pozemková renta není úměrná tomu, co může nájemce vytěžit z půdy, nýbrž tomu, co může vytěžit jak z půdy, tak i z moře. (Smith, sv. I, str. 301—302.)
„Pozemkovou rentu lze považovat za produkt přírodní síly, již majitel půdy propůjčuje pachtýři k užívání. Tento produkt je větší nebo menší podle toho, za jak velkou se pokládá tato síla, anebo, jinými slovy, podle toho, jak velká je přirozená nebo uměle docílená úrodnost půdy. Je dílem přírody, které zbývá, odečteme-li nebo vyrovnáme-li všechno, co je možno považovat za dílo člověka.“ (Smith, sv. II, str. 377—378.).
„Pozemková renta, považovaná za cenu placenou za užívání půdy, je přirozeně cenou monopolní. Neřídí se vůbec tím, co snad pozemkový vlastník vynaložil na zvelebení půdy, nebo tím, kolik musí dostat, aby neprodělal, nýbrž tím, co asi může dát pachtýř, aniž by prodělal.“ (Smith, sv. I, str. 302.)
„Ze tří produktivních tříd je třída pozemkových vlastníků takovou třídou, kterou její důchod nestojí ani práci, ani starost, přichází jakoby sám od sebe, aniž je přitom třeba něco vymýšlet nebo podnikat.“ (Smith, sv. II, str. 161.)
Slyšeli jsme již, že velikost pozemkové renty závisí na poměru úrodnosti půdy.
Jiným momentem, který ji určuje, je poloha.
„Renta se mění podle úrodnosti půdy, a to bez ohledu na její produkt, a podle polohy, ať už je úrodnost jakákoli.“ (Smith, Sv. I, str. 306.)
„Jsou-li půda, doly a rybnaté vody stejně plodné, pak jejich výnos bude úměrný výši kapitálů, které jsou vloženy do jejich obdělávání a těžby, a zároveň i více nebo méně obratnému způsobu využití kapitálu. Jsou-li kapitály stejné a je-li jich stejně obratně využito, pak bude výnos úměrný přirozené plodnosti půdy, rybnatých vod a dolů.“ (Sv. II, str. 210.)
Tyto Smithovy věty jsou důležité, neboť při stejných výrobních nákladech a stejném rozsahu redukují pozemkovou rentu na větší nebo menší plodnost půdy. To tedy jasně dokazuje převrácenost pojmů v ekonomii, která proměňuje úrodnost půdy v jakousi vlastnost majitele půdy.
Ale všimněme si teď pozemkové renty, jak se vytváří ve skutečném styku.
Pozemkovou rentu určuje boj mezi pachtýřem a pozemkovým vlastníkem. U všech ekonomů zjišťujeme, že uznávají za základnu společenské organizace nepřátelský protiklad zájmů, boj, válku.
Podívejme se teď, jaký je vztah mezi pozemkovým vlastníkem a pachtýřem.
„Při sjednávání podmínek pronájmu se pozemkový vlastník snaží, aby pachtýři nezbylo víc, než kolik stačí k udržování kapitálu, z něhož si opatřuje osivo, platí za práci, kupuje a udržuje dobytek a jiné nástroje, a aby mimoto zůstal obvyklý zisk z ostatních zpachtovaných statků v kraji. Je to zajisté nejmenší díl, jakým se pachtýř může spokojit, nemá-li přitom prodělávat, a ponechat mu víc je málokdy pozemkový vlastník ochoten. Všechno, co zbývá z výnosu anebo z jeho ceny nad tento díl, ať už je zbytek jakýkoli, hledí si vlastník zajistit jako pozemkovou rentu, největší, jakou může pachtýř zaplatit za určitého stavu půdy. Toto surplus je vždy možno považovat za přirozenou rentu nebo za rentu, za jakou se přirozeně pronajímá většina pozemků.“ (Smith, sv. I, str. 299—300.)
„Pozemkoví vlastnící,“ říká Say, „provádějí vůči pachtýřům jakýsi monopol. Poptávka po jejich zboží, po půdě, se může ustavičně rozšiřovat; ale množství jejich zboží sahá jen k určitému bodu... Obchod, který mezi sebou uzavírají pozemkový vlastník a pachtýř, je vždy co možno nejvýhodnější pro vlastníka..., kromě výhody, kterou mu dává sama povaha věcí, dává mu ještě výhodu jeho postavení, větší jmění, úvěr, vážnost; už jen první výhoda sama o sobě stačí, aby měl vždycky možnost těžit z příznivých okolností půdy sám. Zahájení provozu na průplavu, cestě, vzrůst obyvatelstva a blahobytu určité oblasti stále zvyšují pachtovné... Pachtýř sám ovšem může na vlastní náklad zlepšovat půdu; ale z tohoto kapitálu má prospěch jen po dobu, kdy má půdu v pachtu, a když pacht vyprší, připadá tento kapitál pozemkovému vlastníkovi; od tohoto okamžiku pobírá z něho vlastník úroky, aniž předem zaplatil vklad, neboť nájemné se pak úměrně zvýší.“ (Say, Sv. II, str. 143.)
„Pozemková renta, uvažována jako cena, která se platí za užívání půdy, je přirozeně nejvyšší cena, jakou si při určitém stavu půdy pachtýř může dovolit platit.“ (Smith, sv. I, str. 299.)
„Pozemková renta z majetku na povrchu země činí většinou asi třetinu celkového výnosu, je to skoro vždy renta spolehlivá a nezávisí na kolísání sklizně.“ (Smith, sv. I, str. 351.) „Zřídkakdy činí tato renta méně než čtvrtinu celkového výnosu.“ (Tamtéž, sv. II, str. 376—378.)
U každého zboží nelze platit pozemkovou rentu. Například v některých krajinách se za kamení pozemková renta neplatí.
„Na trh se mohou zpravidla dodávat jen ty produkty země, ty části výnosu půdy, jejichž běžná cena stačí uhradit kapitál, vynaložený na jejich dopravu na trh a přinese obvyklý zisk z tohoto kapitálu. Postačí-li cena na víc než na toto, připadne surplus samozřejmě pozemkové rentě. Je-li jen dostatečná, pak je sice možno dodat zboží na trh, ale nepostačuje k tomu, aby majiteli půdy zaplatilo pozemkovou rentu. Zda cena je nebo není vyšší, závisí na poptávce.“ (Smith, sv. I, str. 302—303.)
„Pozemková renta se podílí na skladbě ceny zboží docela jinak než mzda a zisk z kapitálu. Vysoká nebo nízká sazba mezd a zisků je příčinou vysoké nebo nízké ceny zboží: vysoká nebo nízká sazba pozemkové renty je jejím důsledkem.“ (Smith, sv. I, str. 303—304.)
K produktům, které jsou vždy zdrojem pozemkové renty, patří potrava.
„Protože se lidé, stejně jako všichni ostatní živočichové, přirozeně množí podle toho, kolik mají prostředků k životu, je stále větši nebo menší poptávka po potravě. Za potravu se dá koupit větší nebo menší množství práce, a vždycky se najdou lidé ochotní něco vykonat, jen aby ji dostali. Práce, kterou je možno koupit za potravu, nerovná se ovšem vždy práci, která by se jí mohla vydržovat při velmi šetrném hospodaření, a to je způsobováno tím, že mzdy jsou někdy vysoké. Vždycky se však dá za potravu koupit tolik práce, kolik jí lze vydržovat při zachovávání míry obvyklé pro vydržování toho nebo onoho druhu v tom nebo onom kraji. Půda téměř ve všech možných situacích produkuje větší množství potravy, než kolik by jí prostě stačilo k vydržování práce nutné k tomu, aby se ona potrava dostala na trh. Přebytek této potravy je vždy více než postačující, aby se ziskem nahradil kapitál, který onu práci zaměstnal. Vždycky tedy něco zbude, aby pozemkový vlastník dostal nějakou rentu.“ (Smith, Sv. I, str. 305—306.) „Potrava tedy není jenom původním zdrojem pozemkové renty, ale i všechen ostatní produkt půdy, z kterého potom vyplývá renta, má onu složku své hodnoty z větší produktivní síly, jaké dosáhla práce, aby produkovala potravu, s pomocí (au moyen) obdělávání a zlepšování půdy.“ (Smith, sv. I, str. 345.) „Potrava lidí tedy vždycky postačuje k placení pozemkové renty.“ (Sv. I, str. 337.) „Země jsou lidnaté nikoli podle počtu, jaký může být ošacen a ubytován jejich produktem, nýbrž podle počtu lidí, které uživí.“ (Smith, sv. I, str. 342.)
„Po potravě jsou dvěma hlavními potřebami lidstva ošacení, přístřeší, otop. Většinou jsou zdrojem pozemkové renty, ale ne nutně v každém případě.“ (Sv. I, tamtéž, str. 337—338.)
Podívejme se teď, jak pozemkový vlastník těží ze všech výhod společnosti.
1) Pozemková renta roste s obyvatelstvem. (Smith, sv. I, str. 335.)
2) Četli jsme již u Saye, jak pozemková renta stoupá zároveň se zaváděním železnic atd., se zlepšováním, bezpečností a rozšiřováním dopravních prostředků.
3) „Každé zlepšení stavu společnosti vede přímo nebo nepřímo k zvýšení pozemkové renty, k zvýšení skutečného majitelova bohatství, tj. jeho moci nakupovat cizí práci nebo její produkt... Zvýšené zlepšování polností a obdělávání k tomu vede přímo. Majitelův podíl na produktu se nutně zvětšuje zároveň s růstem produktu... Stoupání skutečné ceny takovýchto nezpracovaných produktů, například stoupání cen dobytka, vede i k tomu, že pozemková renta stoupá, a to ještě větší měrou. Nejenže se skutečná hodnota podílu pozemkového vlastníka, skutečná moc, jakou mu dává tento podíl nad cizí prací, nutně zvětšuje se skutečnou hodnotou produktu, nýbrž i velikost tohoto podílu v poměru k úhrnnému produktu roste s touto hodnotou. Když stoupla skutečná cena tohoto produktu, nevyžaduje více práce než předtím, aby byl tento produkt dodán na trh a aby byl uhrazen vynaložený kapitál i s jeho obvyklými zisky. Zbývající část produktu náležící pozemkovému vlastníkovi bude tedy vzhledem k celkovému produktu mnohem větší, než byla předtím.“ (Smith, sv. II, str. 157—159.)
Větší poptávka po nezpracovaných produktech a tedy zvýšení hodnoty může zčásti pramenit v růstu obyvatelstva a v růstu jeho potřeb. A kdykoli se učiní nějaký objev, vynález, kdykoli manufaktura začne používat nějakou surovinu dosud vůbec nepoužívanou nebo málo používanou, vede to k zvýšení pozemkové renty. Tak například nesmírně stoupla renta z uhelných dolů zásluhou železnic, parolodí atd.
Kromě této výhody, jakou má pozemkový vlastník z manufaktury, z vynálezů, z práce, uvidíme hned ještě jinou výhodu.
4) „Veškerý rozvoj produktivní síly práce, směřující přímo k tomu, aby snížil skutečnou cenu výrobků manufaktury, tíhne nepřímo k tomu, aby zvýšil skutečnou pozemkovou rentu. Za výrobek manufaktury směňuje totiž tu část svého nezpracovaného produktu, která převyšuje jeho osobní spotřebu, anebo cenu této části. Všechno, co snižuje skutečnou cenu prvního druhu výrobků, zvyšuje reálnou cenu druhého druhu. Pak tedy už totéž množství nezpracovaného produktu odpovídá většímu množství výrobku manufaktury, a to umožňuje pozemkovému vlastníkovi nakoupit si větší množství komfortních, ozdobných a přepychových předmětů.“ (Smith, sv. II, str. 159.)
Ale jestliže Smith z toho, že pozemkový vlastník těží ze všech výhod společnosti, usuzuje (sv. II, str. 161), že zájem pozemkového vlastníka je vždycky totožný se zájmem společnosti, je to pošetilé. V ekonomii, za vlády soukromého vlastnictví, je zájem, jaký má někdo na společnosti, právě v opačném poměru k zájmu, jaký má na něm společnost, tak jako lichvářův zájem na rozmařilci není ani dost málo totožný s rozmařilcovým zájmem.
Jen mimochodem se zmiňujeme, že pozemkový vlastník usiluje vždy o monopol pozemkového vlastnictví cizích zemí, což například vedlo k obilním zákonům. Zrovna tak tu pomineme středověké nevolnictví, otroctví v koloniích, bídu vesnických nádeníků ve Velké Británii. Zůstaňme u toho, co učí sama politická ekonomie.
1) Pozemkový vlastník má zájem na blahu společnosti, což podle ekonomických zásad znamená, že má zájem na její rostoucí populaci, na její umělé produkci, na rozmnožování jejích potřeb, jedním slovem na růstu bohatství, a tento růst je podle našich dosavadních úvah totožný s růstem bídy a otroctví. Rostoucí poměr nájemného k bídě je jedním z příkladů zájmu pozemkového vlastníka na společnosti, neboť s nájemným roste pozemková renta, úroky z půdy, na které dům stojí.
2) Podle ekonomů samých je zájem pozemkového vlastníka v nepřátelském protikladu k zájmu pachtýře, tedy už k zájmu dosti značné části společnosti.
3) Protože pozemkový vlastník může od pachtýře požadovat tím větší rentu, čím menší mzdu platí pachtýř, a protože pachtýř stlačuje mzdu tím víc, čím větší pozemkovou rentu požaduje vlastník, je zájem pozemkového vlastníka právě tak nepřátelský zájmu čeledi, jako zájem majitelů manufaktur vůči jejich dělníkům. Stlačuje rovněž mzdu na minimum.
4) Protože reálné snižování ceny výrobků manufaktury zvyšuje pozemkovou rentu, má tedy majitel půdy přímý zájem na stlačování mezd dělníků v manufakturách, na konkurenci mezi kapitalisty, na nadvýrobě, na celé bídě manufaktur.
5) Není-li tedy zájem pozemkového vlastníka ani zdaleka totožný se zájmem společnosti, je-li v nepřátelském protikladu k zájmu pachtýře, čeledi, dělníků v manufakturách i kapitalistů, pak dokonce ani zájem jednoho pozemkového vlastníka není totožný se zájmem druhého v důsledku konkurence, kterou nyní budeme zkoumat.
Již obecně vzato je poměr mezi velkým a malým pozemkovým vlastnictvím stejný jako poměr mezi velkým a malým kapitálem. K tomu však přistupují ještě zvláštní okolnosti, které bez výjimky vedou k akumulaci velkého pozemkového vlastnictví a k tomu, že toto velké pozemkové vlastnictví pohlcuje drobná pozemková vlastnictví.
1) Nikde poměrný počet dělníků a nástrojů tolik neklesá s velikostí fondů jako u pozemkového majetku. Právě tak ani možnost všestranného vykořisťování, úspora výrobních nákladů a obratná dělba práce nevzrůstají nikde s velikostí fondů tolik jako u pozemkového majetku. Byť je pole sebemenší, přesto je určitá hranice, pod kterou už nelze omezovat pracovní nástroje, kterých je tu zapotřebí, jako pluh, pila atd., kdežto malý rozsah pozemkového majetku může daleko překročit tuto hranici.
2) Velký pozemkový majetek si akumuluje úroky, které pachtýřův kapitál vynaložil na zlepšování půdy. Malý pozemkový majetek musí vynaložit vlastní kapitál. Pro něj tedy odpadá celý tento zisk.
3) Každé zlepšení společností prospívá velkému pozemkovému vlastnictví, kdežto malému škodí, protože tím pro ně víc a víc roste potřeba hotových peněz.
4) U této konkurence je třeba ještě vzít v úvahu dva důležité zákony:
α) Renta z polností, obdělávaných proto, aby produkovaly potraviny pro lidí, usměrňuje rentu většiny ostatních obdělávaných polností. (Smith, sv. I, str. 331.)
Potraviny, jako je dobytek atd., může konec konců vyrábět jen velký pozemkový majetek. Usměrňuje tedy rentu z ostatních polností a může jí stlačit na minimum.
Drobný pozemkový vlastník, který sám pracuje, je potom k velkému pozemkovému vlastníkovi v takovém poměru, jako řemeslník, který má vlastní nástroj, k majiteli továrny. Drobný pozemkový majetek se stal pouhým pracovním nástrojem. Pro malého pozemkového vlastníka úplně mizí pozemková renta, nanejvýš mu zůstávají úroky z jeho kapitálu a mzda za jeho práci; neboť konkurencí může dospět pozemková renta až k tomu, že už je jen úrokem z kapitálu, který sám není do ničeho vložen.
β) Slyšeli jsme už ostatně, že při stejné úrodnosti a stejně obratné exploataci polností, nerostných ložisek a lovišť ryb je výnos úměrný rozsahu kapitálů. Tedy vítězství velkého pozemkového vlastnictví. Zrovna tak u stejných kapitálů v poměru k výnosnosti. Tedy při stejných kapitálech vyhrává pozemkový vlastník úrodnější půdy.
γ) „O dolu je možno obecně vzato říci, že je bohatý nebo chudý podle toho, zda je množství nerostu, které se z něho dá vytěžit určitým množstvím práce, větší nebo menší, než jaké se při stejné práci vytěží z většiny ostatních dolů stejného druhu.“ (Smith, sv. I, str. 345—346.) „Nejbohatší důl určuje cenu uhlí i ze všech ostatních dolů v okolí. Vlastník pozemku i podnikatel vidí, že jim neprospěje (jednomu v podobě vyšší renty, druhému v podobě vyššího zisku), budou-li prodávat levněji než jejich sousedé. Sousedé musí pak také prodávat za stejnou cenu, třebaže k tomu mají menší předpoklady a třebaže se tato cena víc a víc zmenšuje a někdy je připraví o celou rentu a o všechen zisk. Na některých dolech se pak vůbec přestane těžit, jiné už nenesou žádnou rentu a může v nich těžit už jen vlastník pozemku ve vlastni režii.“ (Smith, sv. I, str. 350.) „Po objevení dolů v Peru přestalo se kutat ve většině evropských stříbrných dolů... Tak tomu bylo i s doly na Kubě a v St. Domingu a dokonce i se starými doly v Peru, když byly objeveny doly v Potosí.“ (Sv. I, str. 353.)
Úplně totéž, co tu Smith říká o dolech, platí více nebo méně o pozemkovém majetku vůbec.
δ) „Je třeba poznamenat, že obvyklá tržní cena půdy závisí všude na obvyklé úrokové sazbě... Kdyby pozemková renta klesla tak, že by byla o mnoho nižší než úrok z peněz, pak by nikdo nechtěl kupovat pozemky, což by brzy zase redukovalo jejich ceny. Naopak, kdyby přednosti pozemkové renty mnohem víc než vyvažovaly úroky z peněz, každý by kupoval pozemky, což by rovněž brzy zase ozdravilo jejich běžnou cenu.“ (Sv. II, str. 367—368.)
Z tohoto poměru pozemkové renty k úrokům z peněz plyne, že pozemková renta musí stále klesat, takže nakonec mohou žít z pozemkové renty už jen ti největší boháči. Konkurence mezi pozemkovými vlastníky, kteří nedávají do pachtu, je stále větší. Část jich přichází na mizinu. Další akumulace velkého pozemkového vlastnictví.
Tato konkurence vede dále k tomu, že velká část pozemkového vlastnictví se ocitá v rukou kapitalistů a že kapitalisté se tak stávají zároveň pozemkovými vlastníky, jako ostatně vůbec menší vlastníci pozemků jsou už jen kapitalisty. Stejně nabývá část velkého pozemkového vlastnictví zároveň průmyslové povahy.
Posledním důsledkem je tedy to, že mizí rozdíl mezi kapitalistou a pozemkovým vlastníkem, takže tedy celkem vzato jsou už jen dvě třídy obyvatelstva, dělnická třída a třída kapitalistů. Tímto zašantročením pozemkového vlastnictví, proměnou pozemkového vlastnictví ve zboží dostává stará aristokracie poslední ránu, a zároveň to dovršuje moc peněžní aristokracie.
1) Nesdílíme sentimentální slzy, které nad tím prolévá romantika. Ta stále zaměňuje hanebnost, tkvící v zašantročení půdy, s docela rozumným, v rámci soukromého vlastnictví nutným a žádoucím důsledkem, který spočívá v zašantročení soukromého vlastnictví půdy. Předně je feudální pozemkové vlastnictví už svou podstatou zašantročená půda, půda odcizená člověku, vůči kterému tu potom tedy stojí v podobě několika málo velkých pánů.
Již ve feudálním pozemkovém vlastnictví tkví vláda půdy jakožto cizí moci nad lidmi. Nevolník je akcidens půdy. Právě tak náleží půdě majorátní pán, prvorozený syn. Půda ho dědí. Pozemkovým vlastnictvím vůbec začíná vláda soukromého vlastnictví, pozemkové vlastnictví je jeho základnou. Ale ve feudálním pozemkovém vlastnictví je pán alespoň zdánlivě králem pozemkového majetku. Zrovna tak je tu ještě zdání jakéhosi niternějšího vztahu mezí držitelem a půdou, než je vztah pouhého věcného bohatství. Pozemek se individualizuje svým pánem, má jeho titul, je baronský nebo hraběcí zároveň s ním, má své výsady, svou soudní moc, svůj politický vztah atd. Je to jakoby neorganické tělo svého pána. Odtud přísloví: nulle terre sans maître [*11], v němž je vyslovena srostlost vrchnostenského vztahu s pozemkovým majetkem. Právě tak se vláda pozemkového vlastnictví nejeví bezprostředně jako vláda pouhého kapitálu. Ti, kdo patří k pozemkovému vlastnictví, mají k němu spíše vztah jako ke své vlasti. Je to jakási úzkoprsá národnost.
Feudální pozemkové vlastnictví dává jméno svému pánu právě tak jako království svému králi. Historie jeho rodiny, jeho rodu atd., to vše pro něj individualizuje pozemkový majetek a dělá z něho doslova jeho rod, osobu. Právě tak ti, kdo pracují na statku, nejsou tu v poměru nádeníků, nýbrž jsou zčásti sami jeho vlastnictvím jako nevolníci, zčásti mají k němu vztah závazné úcty, poddanství a povinnosti. Jeho postavení vůči ním je tedy bezprostředně politické a má zrovna tak i citovou stránku. Mravy, charakter atd. jsou na každém pozemku jiné a zdají se být totožné s kusem půdy, kdežto později je vztah člověka k pozemku určován už jen měšcem, ne jeho charakterem, jeho individualitou. Konečně se ani nesnaží vytěžit ze svého statku co možno nejvíc. Spíše tyje z toho, co tu je, a starost, jak to opatřit, klidně přenechává nevolníkům a pachtýřům. To je šlechtický vztah k pozemkovému majetku, který svého pána obklopuje romantickou svatozáří.
Je třeba, aby bylo zrušeno toto zdání, aby pozemkové vlastnictví, kořen soukromého vlastnictví, bylo úplně vtaženo do pohybu soukromého vlastnictví a aby se stalo zbožím, je třeba, aby se vlastníkovo panství jevilo jako ryzí vláda soukromého vlastnictví, kapitálu, zbavená jakéhokoli politického zabarvení, aby se vztah mezi vlastníkem a dělníkem redukoval na ekonomický vztah vykořisťovatele a vykořisťovaného, aby ustal jakýkoli osobní vztah vlastníka k jeho vlastnictví a aby se vlastnictví stalo jen věcným, hmotným bohatstvím, aby už vlastníkův svazek s půdou nebyl věcí cti, ale věcí zájmu, a aby se půda stala pouhou hodnotou, s kterou se kšeftuje, stejně jako člověk. Je nutno, aby se to, co je jádrem pozemkového vlastnictví, špinavá zištnost, objevilo i ve své cynické podobě. Je nutné, aby se poklidný monopol proměnil v monopol rušný a neklidný, v konkurenci, aby namísto užívání plodů krvavého potu druhých se založenýma rukama nastoupil horlivý obchod s tímto potem. Je konečně nutné, aby v této konkurenci pozemkové vlastnictví ukázalo, že v podobě kapitálu vládne jak dělnické třídě, tak vlastníkům samým, neboť zákony pohybu kapitálu je buďto přivádějí na mizinu, nebo jim pomáhají nahoru. A tak potom na místo středověkého přísloví: nulle terre sans seigneur[*12] nastupuje moderní přísloví: l‘argent n‘a pas de maitre [*13], což je vyjádřením veškeré vlády mrtvé hmoty nad lidmi.
2) Co se týče sporu, zda dělit nebo nedělit pozemkový majetek, je třeba poznamenat toto:
Dělení pozemkového majetku je popřením velkého monopolu pozemkového vlastnictví, je jeho zrušením, ale jedině tak, že tento monopol zobecňuje. Neruší základ monopolu, soukromé vlastnictví. Útočí na existenci monopolu, ale ne na jeho podstatu. Z toho plyne, že se stává obětí zákonů soukromého vlastnictví. Dělení pozemkového majetku totiž odpovídá pohybu konkurence v oblasti průmyslu. Kromě ekonomických nevýhod tohoto dělení nástrojů a navzájem odloučené práce (to ovšem nelze zaměňovat s dělbou práce; práce není rozdělena mezi mnoho lidí, nýbrž touž práci provádí každý zvlášť, je to rozmnožení, znásobení téže práce) přechází toto dělení, jako zmíněná konkurence, nutně zase v akumulaci.
Kde tedy dochází k dělení pozemkového majetku, nezbývá nic jiného, než se vrátit k monopolu v ještě nevraživější podobě, anebo popřít, zrušit [*14] samo dělení pozemkového majetku. Ale to není návrat k feudálnímu majetku, nýbrž zrušení soukromého vlastnictví půdy vůbec. První zrušení monopolu je vždy jeho zobecněním, rozšířením jeho existence. Zrušení monopolu, který dosáhl co možno nejširší a nejobsáhlejší existence, je jeho úplným zničením. Sdružení použité na půdu má v ekonomickém ohledu tytéž výhody jako velký pozemkový majetek, a teprve jím je uskutečněna původní tendence dělení, totiž rovnost, a zároveň také rozumným způsobem, nezatíženým už nevolnictvím, panstvím a pošetilou mystikou vlastnictví, ustavuje citový vztah člověka k půdě, neboť půda pak přestává být předmětem kšeftaření, a zásluhou svobodné práce a svobodného užívání se stává zase opravdovým, osobním vlastnictvím člověka. Velká přednost dělení je v tom, že množství jeho účastníků hyne vlastnictvím jinak než množství pracujících v průmyslu, množství, které se už nedovede rozhodnout pro porobu.
Co se týče velkého pozemkového majetku, tu jeho obhájci vždycky sofisticky ztotožňovali ekonomické výhody, jaké poskytuje zemědělská velkovýroba, s velkým pozemkovým vlastnictvím, ale ve skutečnosti právě teprve zrušením vlastnictví může tato výhoda jednak dosáhnout co největšího rozšíření, jednak teprve pak může být užitečná společnosti. Stejně útočili proti tomu, že drobný pozemkový majetek má tendenci všechno zašantročit, jenže čachrářství je vskrytu obsaženo ve velkém pozemkovém majetku, dokonce už v jeho feudální podobě. Vůbec už není třeba zmiňovat se o novodobé anglické formě, kde je spojen feudalismus majitele půdy s kšeftařením a důmyslem pachtýře.
Tak jako velké pozemkové vlastnictví, když mu dělení pozemkového majetku vytýká monopol, může tuto výtku oplatit rovným dílem, neboť dělení se zakládá na monopolu soukromého vlastnictví, tak může dělení pozemkového majetku oplatit velkému pozemkovému majetku výtku dělení, protože i zde vládne dělení, jenže v ustrnulé, spoutané podobě. Vždyť soukromé vlastnictví se vůbec zakládá na rozdělenosti. Tak jako ostatně dělení pozemkového majetku vede zpátky k velkému pozemkovému majetku jako kapitálovému bohatství, tak také musí feudální pozemkové vlastnictví nutně postupovat k dělení anebo přinejmenším padnout do rukou kapitalistů, ať se kroutí jak chce.
Vždyť velké pozemkové vlastnictví, jako je tomu v Anglii, vhání převážnou většinu obyvatelstva do náručí průmyslu a své vlastní dělníky ponižuje k úplné bídě. Vytváří a zvětšuje tedy moc svého nepřítele, kapitálu, průmyslu, tím, že chudé i veškerou činnost země vrhá na druhou stranu. Většinu země zprůmyslňuje, proměňuje ji tedy v protivníka velkého pozemkového vlastnictví. A když pak průmysl dosáhne velké moci, jako nyní v Anglii, vnucuje ponenáhlu velkému pozemkovému vlastnictví svoje monopoly proti monopolům ciziny a vhání je do konkurence se zahraničním pozemkovým vlastnictvím. Za vlády průmyslu mohlo totiž pozemkové vlastnictví uhájit svou feudální velikost proti cizině jen s pomocí monopolů, aby se chránilo před všeobecnými zákony obchodu, odporujícími jeho feudální podstatě. Když bylo strženo do konkurence, podřizuje se zákonům konkurence, jako kterékoli jiné zboží podrobené konkurenci. Začíná zrovna tak kolísat, ubývat a přibývat, rychle přecházet z ruky do ruky, a žádný zákon není už s to, aby je udržel v několika málo předurčených rukou. Přímým důsledkem je, že se tříští mezi mnoho vlastníků, ale určitě propadá moci průmyslových kapitálů.
Konečně velký pozemkový majetek, který se takto násilím udržel a který vedle sebe zplodil strašlivý průmysl, vede ke krizi ještě rychleji než dělení pozemkového majetku, vedle něhož zůstává moc průmyslu vždy druhá v pořadí.
Jak jsme viděli v Anglii, odložil velký pozemkový majetek už natolik svůj feudální ráz a nabyl rázu průmyslového, nakolik mu jde o to, aby vydělal co nejvíc peněz. Dává vlastníkovi nejvyšší možnou rentu, pachtýři nejvyšší možný zisk z jeho kapitálu. Zemědělští dělníci jsou tedy už redukováni na minimum, a třída pachtýřů zastupuje už v rámci pozemkového majetku moc průmyslu a kapitálu. Konkurence s cizinou způsobuje, že pozemková renta už většinou nemůže stvořit samostatný důchod. Velká část pozemkových vlastníků musí nastoupit na místo pachtýřů, kteří takto zčásti upadají mezi proletariát. Na druhé straně se i mnoho pachtýřů zmocní pozemkového vlastnictví; neboť velcí vlastníci, kteří se při svých pohodlných důchodech většinou oddali rozmařilosti a většinou se ani nehodí k tomu, aby řídili zemědělskou výrobu, nemají zčásti ani kapitál, ani schopnosti, aby těžili z půdy. Tedy i část z nich přichází úplně na mizinu. Konečně mzda, redukovaná na minimum, musí být redukována ještě víc, aby bylo možno obstát v nové konkurenci. To potom nutně vede k revoluci.
Pozemkové vlastnictví se muselo vyvíjet obojím způsobem, aby se při jednom i při druhém dožilo svého nutného zániku, tak jako se průmysl musel přivést na mizinu formou monopolu i formou konkurence, aby se nakonec přece jen naučil věřit v člověka.
Vycházeli jsme z předpokladů politické ekonomie. Přijali jsme její řeč a její zákony. Předpokládali jsme soukromé vlastnictví, oddělení práce, kapitálu a půdy, stejně jako mzdy, zisku z kapitálu a pozemkové renty i dělby práce, konkurenci, pojem směnné hodnoty atd. Z politické ekonomie samé, jejími vlastními slovy jsme ukázali, že z dělníka se stává pouhé zboží, a to zboží nejubožejší, že dělníkova bída je nepřímo úměrná moci a velikosti toho, co dělník vyrobí, že nutným důsledkem konkurence je akumulace kapitálu v rukou malého počtu lidí, tedy obnovení monopolu v hroznější podobě, že konečně mizí rozdíl mezi kapitalistou a pozemkovým rentiérem stejně jako mezi rolníkem a dělníkem v manufaktuře a že se celá společnost musí rozpadnout na dvě třídy, na třídu vlastníků a vlastnictví zbavených dělníků.
Politická ekonomie vychází z faktu soukromého vlastnictví. Nevysvětluje nám je. Materiální proces soukromého vlastnictví, jakým toto vlastnictví ve skutečnosti prochází, shrnuje ekonomie v povšechné, abstraktní vzorce, které pak pro ni mají platnost zákonů. Nechápe tyto zákony, tj. nedovozuje, jak pramení z podstaty soukromého vlastnictví. Politická ekonomie nás nijak nepoučuje o tom, proč existuje oddělení práce a kapitálu, kapitálu a půdy. Určuje-li například vztah mezi mzdou a ziskem z kapitálu, je pro ni posledním důvodem zájem kapitalistů; tj. předpokládá to, co by měla vyložit. Zrovna tak to všude dopadá s konkurencí. Je vykládána vnějšími okolnostmi. Nakolik jsou tyto vnější, zdánlivě nahodilé okolnosti jen výrazem nutného vývoje, O tom se z ekonomie nepoučíme. Viděli jsme, že i sama směna se jí jeví jako nahodilý fakt. Jediná kola, která ekonom uvádí do pohybu, jsou hrabivost a válka mezi hrabivci, konkurence.
Právě proto, že politická ekonomie nechápe souvislost pohybu, bylo možné, že například proti učení o monopolu mohlo vyvstat učení o konkurenci, proti učení o korporaci učení o svobodě živností, proti učení o velkém pozemkovém vlastnictví učení o dělení pozemkového majetku, neboť konkurence, svoboda živností, dělení pozemkového majetku byly vykládány a chápány jen jako nahodilé, záměrné, násilné, nikoli jako nutné, nevyhnutelné, přirozené důsledky monopolu, korporace a feudálního vlastnictví.
Nyní je tedy třeba, abychom pochopili podstatnou souvislost mezi soukromým vlastnictvím, hrabivostí, oddělením práce, kapitálu a pozemkového vlastnictví, směny a konkurence, hodnoty a znehodnocení lidí, monopolu a konkurence atd., souvislost mezi vším tímto odcizením a peněžním systémem.
Nevracejme se zpátky do nějakého vybájeného prvotního stavu, jak to dělá ekonom, když chce vykládat. Takový prvotní stav nic nevysvětlí. Ekonom tím pouze odsunuje otázku do jakési šeré, mlhavé dálavy. Formou faktu, události předpokládá to, co má dovodit, totiž nutný vztah mezi dvěma věcmi, například mezi dělbou práce a směnou. Tak vysvětluje teologie původ zla prvotním hříchem, tj. ekonom formou dějin předpokládá jako fakt to, co má vysvětlit.
My vycházíme z ekonomického, současného faktu.
Dělník chudne tím víc, čím větší bohatství produkuje, čím více moci a rozsahu přibývá tomu, co vyrobí. Dělník se stává tím levnějším zbožím, čím více zboží vytváří. Zhodnocováním světa věcí roste přímo úměrně znehodnocování světa lidí. Práce neprodukuje jen zboží; produkuje sebe samu a dělníka jakožto zboží, a to v poměru, v jakém vůbec produkuje zboží.
Tento fakt nevyjadřuje nic víc než toto: předmět, který práce produkuje, její produkt, se proti ní staví jako nějaká cizí bytost, jako moc nezávislá na výrobci. Produkt práce je práce, která se v nějakém předmětu fixuje, zvěcňuje se v něm, je to zpředmětněni práce. Uskutečněním práce je její zpředmětnění. Toto uskutečnění práce se v ekonomickém stavu jeví jako odskutečnění dělníka, zpředmětnění jako ztráta a poroba předmětu, osvojení jako odcizení, jako zvnějšnění.
Uskutečnění práce se jeví jako odskutečnění natolik, že je dělník odskutečňován až k smrti hladem. Zpředmětnění se jeví jako ztráta předmětu natolik, že je dělník okrádán o nejnutnější předměty, nejen o nejnutnější předměty života, nýbrž i o nejnutnější pracovní předměty. Ba i sama práce se stává předmětem, kterého se dělník může zmocnit jen s krajním úsilím a s velmi nepravidelnými přestávkami. Osvojení předmětu se jeví jako odcizení natolik, že čím více předmětů dělník vyrábí, tím méně jich může mít a tím víc upadá do područí svého produktu, kapitálu.
V určení, že se dělník k produktu své práce staví jako k cizímu předmětu, tkví všechny tyto důsledky. Neboť po tomto předpokladu je jasné: Čím víc se dělník zdokonaluje ve své práci, tím mocnějším se stává cizí, předmětný svět, který si proti sobě vytváří, tím chudším se stává on sám, jeho vnitřní svět, tím méně mu náleží jako jeho vlastní. Zrovna tak je to v náboženství. Čím víc člověk vkládá do boha, tím méně si sám v sobě ponechává. Dělník vkládá svůj život do předmětu; ale pak už život nepatři jemu, nýbrž předmětu. Čím větší je tedy tato činnost, tím bezpředmětnější je dělník. Co je produktem jeho práce, není on sám. Čím větší je tedy tento produkt, tím méně je samým sebou.
Zvnějšnění dělníka v jeho produktu znamená nejen, že se jeho práce stává předmětem, vnější existencí, nýbrž že existuje vně něho, nezávisle na něm, jemu samému cizí, a že se vůči němu stává samostatnou mocí, že život, kterým obdařil předmět, se proti němu staví nepřátelsky a cize.
Zkoumejme teď blíže zpředmětnění, produkci dělníka, a v ní odcizení, ztrátu předmětu, jeho produktu.
Dělník nemůže nic vytvořit bez přírody, bez smyslového vnějšího světa. Příroda, tento svět, to je látka, na níž se uskutečňuje jeho práce, v níž je činná, z níž a s jejíž pomocí produkuje.
Ale tak jako příroda poskytuje práci prostředky k životu, ve smyslu, že práce nemůže žít bez předmětů, na nichž je vykonávána, tak na druhé straně poskytuje životní prostředky i v užším smyslu, totiž prostředky fyzické obživy dělníka samého.
Čím víc si tedy dělník svou prací osvojuje vnější svět, smyslovou přírodu, tím víc se připravuje o životní prostředky po dvou stránkách, jednak tím, že vnější smyslový svět víc a víc přestává být předmětem náležícím jeho práci, životním prostředkem jeho práce; za druhé tím, že tento svět víc a víc přestává být životním prostředkem v bezprostředním smyslu, prostředkem pro dělníkovu fyzickou obživu.
Dělník se tedy stává otrokem svého předmětu po těchto dvou stránkách, jednak tím, že udržuje předmět práce, tj. že udržuje práci, a za druhé tím, že udržuje prostředky k obživě. Jednak tedy tím, že může existovat jakožto dělník, a za druhé tím, že může existovat jakožto fyzický subjekt. Vrcholem této poroby je, že se jako fyzický subjekt udržuje už jen jakožto dělník a že je dělníkem už jen jakožto fyzický subjekt.
(Dělníkovo odcizení v jeho předmětu se podle ekonomických zákonů projevuje tak, že čím víc dělník vyrábí, tím méně může konzumovat, že čím více hodnot vytváří, tím víc ztrácí sám na hodnotě, na důstojnosti, že čím vzhlednější je jeho výrobek, tím je dělník nevzhlednější, že čím civilizovanější je jeho předmět, tím je dělník barbarštější, že čím mocnější je práce, tím bezmocnějším se stává dělník, že čím se práce stává duchaplnější, tím duchaprázdnějším se stává dělník a tím víc se dostává do područí přírody.)
Politická ekonomie zatajuje odcizení v podstatě práce tím, že nezkoumá bezprostřední vztah mezi dělníkem (prací) a výrobou. Samozřejmě. Práce produkuje pro boháče divy divoucí, ale pro dělníka produkuje nedostatek. Produkuje paláce, ale pro dělníka brlohy. Produkuje krásu, ale dělníka mrzačí. Nahrazuje práci stroji, ale část dělníků zatlačuje zpátky k barbarské práci a z ostatních dělá stroje. Produkuje ducha, ale pro dělníka produkuje slabomyslnost, kretenismus.
Bezprostřední vztah práce k jejím produktům je vztah dělníka k předmětům jeho výroby. Vztah majetného k předmětům výroby a k výrobě samé je jen důsledek tohoto prvního vztahu. A jeho potvrzení. Později se budeme zabývat touto druhou stránkou.
Ptáme-li se tedy: Jaký je podstatný vztah práce, ptáme se, jaký je dělníkův vztah k výrobě.
Dosud jsme zkoumali odcizení, zvnějšnění dělníka jen po jedné stránce, totiž jeho vztah k produktům jeho práce. Ale odcizení se projevuje nejen ve výsledku, nýbrž v aktu výroby, v rámci produkující činnosti samé. Jak by bylo možné, aby se dělník stavěl cize vůči produktu své činnosti, kdyby se sám sobě neodcizoval v aktu výroby samé? Vždyť produkt je jen resumé činnosti, výroby. Je-li tedy produktem práce zvnějšnění, pak výroba sama musí být činným zvnějšněním, zvnějšněním činnosti, činností zvnějšnění. V odcizeni předmětu práce se jen shrnuje odcizení, zvnějšnění v činnosti práce samé.
A v čem záleží zvnějšnění práce?
Předně v tom, že práce je pro dělníka vnější, tj. nepatři k jeho podstatě, že tedy svou prací neafirmuje sám sebe, nýbrž se popírá, že mu v ní není dobře, nýbrž je v ní nešťasten, nerozvíjí v ní žádnou svobodnou fyzickou ani duševní energii, nýbrž moří svou tělesnost a ruinuje svého ducha. Proto se dělník cítí při sobě teprve vně práce, a v práci se cítí vně sebe. Doma je, když nepracuje, a když pracuje, není doma. Jeho práce není tedy dobrovolná, nýbrž vynucená, je to nucená práce. Není tedy uspokojením nějaké potřeby, nýbrž je jen prostředkem k uspokojování potřeb mimo ni. Její cizota se v čisté podobě projevuje tím, že jakmile tu není žádný fyzický ani jakýkoli jiný nátlak, utíká se před ní jako před morem. Vnější práce, práce, ve které se člověk zvnějšňuje, je práce sebeobětování, trýznění. Konečně se vnějškovost práce pro dělníka jeví v tom, že není jeho, nýbrž někoho jiného, že mu nepatří, že v ní nenáleží sobě, nýbrž někomu jinému. Tak jako v náboženství vlastní činnost lidské fantazie, lidského mozku a lidského srdce působí na individuum nezávisle na něm, tj. jako nějaká cizí, božská nebo ďábelská činnost, tak ani dělníkova činnost není jeho vlastní činností. Náleží někomu jinému, dělník v ní ztrácí sebe sama.
Z toho tedy plyne závěr, že člověk (dělník) si připadá svobodně činný už jen ve svých zvířecích funkcích, v jídle, pití a plození, nanejvýš ještě v bydlení, strojení atd., a ve všech lidských funkcích se cítí už jen jako zvíře. Zvířecí se stává lidským a lidské zvířecím.
Jídlo, pití a plození atd. jsou sice také vpravdě lidské funkce. Ale v abstrakci, která je odlučuje od ostatního okruhu lidské činnosti a dělá z nich poslední a samojediné konečné účely, jsou zvířecí.
Zkoumali jsme akt odcizení praktické lidské činnosti, práci, po dvou stránkách. 1) Dělníkův vztah k produktu práce jakožto cizímu předmětu, který má nad ním moc. Tento vztah je zároveň vztahem k vnějšímu smyslovému světu, k přírodním předmětům jakožto k nějakému cizímu světu, stojícímu nepřátelsky proti němu. 2) Vztah práce k aktu výroby v rámci práce. Tímto vztahem je dělníkův vztah k jeho vlastní činnosti jako k činnosti cizí, jemu nenáležící, činnost jako trápení, síla jako nemohoucnost, plození jako kastrace. Vlastní dělníkova fyzická a duševní energie, jeho osobní život — neboť co je život než činnost — jako činnost obrácená proti němu samému, na něm nezávislá, nenáležící mu. Sebeodcizení, jako předtím odcizení věci.
Je ještě třeba, abychom z obou předchozích určení vyvodili třetí určení odcizené práce.
Člověk je rodová bytost, nejen tím, že prakticky i teoreticky činí svým předmětem rod, jak svůj vlastní, tak i rod ostatních věcí, nýbrž — a to je jen jiný výraz pro touž věc — nýbrž i tím, že se sám k sobě staví jako k přítomnému, živému rodu, tím, že se k sobě staví jako k univerzální, a proto svobodné bytosti.
Rodový život, u člověka i u zvířete, záleží fyzicky za prvé v tom, že člověk (tak jako zvíře) žije z neorganické přírody, a čím je člověk univerzálnější než zvíře, tím univerzálnější je oblast neorganické přírody, z které žije. Tak jako rostliny, zvířata, kamení, vzduch, světlo atd. tvoří teoreticky část lidského vědomí, jednak jako předměty přírodní vědy, jednak jako předměty umění — jeho duchovní neorganickou přírodu, prostředky jeho duchovního života, které teprve musí upravit, aby je mohl užívat a strávit — tak i prakticky tvoří část lidského života a lidské činnosti. Fyzicky žije člověk jen z těchto produktů přírody, ať už se jeví v podobě potravy, otopu, oděvu, obydlí atd. Univerzálnost člověka se prakticky projevuje právě v univerzálnosti, která z celé přírody dělá své neorganické tělo, jednak pokud je 1) bezprostředním prostředkem k životu, jednak pokud je 2) hmotou, předmětem a nástrojem jeho životní činnosti. Příroda je neorganickým tělem člověka, totiž příroda, pokud není sama lidským tělem. Člověk žije z přírody znamená: příroda je jeho tělem, s nímž musí zůstat spjat ustavičným procesem, aby nezemřel. Že fyzický a duševní život člověka souvisí s přírodou, nemá jiný smysl, než že příroda souvisí sama se sebou, neboť člověk je část přírody.
Tím, že odcizená práce odcizuje člověku 1) přírodu, 2) jeho samého, jeho vlastní činnou funkci, jeho životní činnost, odcizuje člověku rod; proměňuje mu rodový život v prostředek jeho individuálního života. Za prvé odcizuje rodový život a individuální život, a za druhé proměňuje individuální život v jeho abstrakci v účel rodového života, rovněž v jeho abstraktní a odcizené podobě.
Neboť za prvé se člověku práce, životní činnost, sám produktivní život jeví jen jako prostředek k uspokojení nějaké potřeby, potřeby zachování fyzické existence. Ale produktivní život je rodový život. Je to život plodící život. Ve způsobu životní činnosti spočívá celý ráz určité species, její rodový charakter, a svobodná vědomá činnost je rodový charakter člověka. Život sám se jeví jen jako prostředek k životu.
Zvíře je bezprostředně totožné se svou životní činností. Neliší se od ní. Je touto činností. Člověk dělá samu svou životní činnost předmětem svého chtění a svého vědomí. Má vědomou životní činnost. Není to určenost, s níž by bezprostředně splýval. Vědomá životní činnost odlišuje člověka bezprostředně od zvířecí životní činnosti. Právě jen díky tomu je rodovou bytostí. Anebo je jen vědomou bytostí, tj. jeho vlastní život je mu předmětem jen proto, že je právě rodovou bytostí. Jen proto je jeho činnost činností svobodnou. Odcizená práce převrací tento vztah v tom smyslu, že člověk právě proto, že je vědomou bytostí [*15], dělá ze své podstaty jen prostředek pro svou existenci.
Praktickým vytvářením předmětného světa, zpracováváním neorganické přírody se člověk osvědčuje jako uvědomělá rodová bytost, tj. jako bytost, která se staví k rodu jako k své vlastní bytosti anebo k sobě jako k rodové bytosti. Zvíře sice také produkuje. Staví si hnízda, obydlí, jako včela, bobr, mravenec atd. Jenže produkuje jen to, co potřebuje bezprostředně pro sebe nebo pro svá mláďata; produkuje jednostranně, kdežto člověk produkuje univerzálně; produkuje jen z donucení bezprostřední fyzické potřeby, kdežto člověk produkuje i bez fyzické potřeby, ba produkuje doopravdy teprve tehdy, když na ní není závislý; zvíře produkuje jen sebe sama, kdežto člověk reprodukuje celou přírodu; produkt zvířete patří bezprostředně k jeho tělu, kdežto člověk se staví svobodně vůči svému produktu. Zvíře tvoří jen podle míry a podle potřeby species, ke které patří, kdežto člověk dovede tvořit podle míry kterékoli species a všude dovede předmět přizpůsobit inherentní míře; proto také člověk tvoří podle zákonů krásy.
Právě ve zpracovávání předmětného světa se tedy člověk teprve skutečně osvědčuje jako rodová bytost. Tato produkce je jeho dělný rodový život. Touto produkcí se příroda jeví jako jeho dílo a jeho skutečnost. Předmět práce je tedy zpředmětněním rodového života člověka: tím, že se člověk zdvoj násobuje nejen rozumově, jako ve vědomí, nýbrž dělně, skutečně, a že tedy na sebe sama pohlíží ve světě, který sám vytvořil. Proto tím, že odcizená práce připravuje člověka o předmět jeho produkce, připravuje ho o jeho rodový život, o jeho skutečnou rodovou předmětnost, a to, v čem má přednost před zvířetem, proměňuje v nedostatek, že je mu odnímáno jeho neorganické tělo, příroda.
Zrovna tak tím, že odcizená práce snižuje jeho vlastní činnost, svobodnou činnost na pouhý prostředek, dělá z rodového života člověka prostředek jeho fyzické existence.
Vědomí, které má člověk o svém rodu, proměňuje se tedy odcizením v tom smyslu, že se mu rodový život stává prostředkem.
Odcizená práce tedy:
3. Z rodové bytosti člověka, a to z přírody i z jeho duchovní rodové způsobilosti, dělá bytost člověku cizí, prostředek jeho individuální existence. Odcizuje člověku jeho vlastní tělo i přírodu mimo něj, i jeho duchovní bytost, jeho lidskou podstatu.
4. Bezprostředním důsledkem toho, že je člověk odcizen produktu své práce, své životní činnosti, své rodové bytosti, je odcizení člověka člověku. Stojí-li člověk naproti sobě samému, stojí proti němu druhý člověk. Co platí o vztahu člověka k jeho práci, k produktu jeho práce a k němu samému, to platí o vztahu člověka k druhému člověku, i k práci a předmětu práce druhého člověka.
Vůbec věta, že člověku je odcizena jeho rodová bytost, znamená, že jeden člověk je odcizen druhému, tak jako je každý z nich odcizen lidské podstatě...
Odcizení člověka, vůbec každý vztah, v němž je člověk vůči sobě, je uskutečněn, vyjádřen teprve ve vztahu, v němž je člověk vůči druhým lidem.
Ve vztahu odcizené práce tedy každý člověk pohlíží na druhého člověka podle měřítka a vztahu, v němž je sám jakožto dělník.
Vyšli jsme z ekonomického faktu, z odcizení dělníka a jeho produkce. Vyslovili jsme pojem tohoto faktu: odcizenou, zvnějšněnou práci. Analyzovali jsme tento pojem, tedy jen tento ekonomický fakt.
Podívejme se teď dále, jak se pojem odcizené, zvnějšněné práce musí vyslovit a zpodobnit ve skutečnosti.
Je-li mi produkt práce cizí, staví-li se proti mně jako cizí moc, komu potom patří?
Jestliže mi má vlastní činnost nepatří, je-li činností cizí, vynucenou, komu potom patří?
Nějaké jiné bytosti než mně.
Kdo je tato bytost?
Bohové? V prvních dobách se ovšem hlavní produkce, jako například stavba chrámů atd. v Egyptě, Indii, Mexiku, jeví v službě bohům, stejně jako patří produkt bohům.
Jenže sami bohové nikdy nebyli zaměstnavateli. Zrovna tak ani příroda. A jaký by to byl také rozpor, aby, čím víc si člověk podrobuje přírodu svou prací, čím víc se zázraky bohů stávají zbytečné zásluhou zázraků průmyslu — aby se měl člověk kvůli těmto mocnostem zříci radosti z produkce a užívání produktu.
Cizí bytost, které patří práce a produkt práce, které práče slouží a která může užívat produktu práce, může být jen sám člověk.
Nepatří-li dělníkovi produkt práce, je-li vůči němu jakousi cizí silou, pak je to možné jen tím, že patří nějakému jinému člověku mimo dělníka. Je-li mu jeho činnost trýzní, musí být jinému požitkem a životní radostí. Ne bohové, ne příroda, jen člověk může být touto cizí silou nad člověkem.
Připomeňme si ještě větu předtím vyslovenou, že vztah člověka k němu samému se mu stává předmětným, skutečným teprve jeho vztahem k druhému člověku. Staví-li se tedy k produktu své práce, k své zpředmětněné práci, jako k nějakému cizímu, nepřátelskému, mocnému, na něm nezávislému předmětu, pak se k němu staví tak, že nějaký jiný, jemu cizí, nepřátelský, mocný, na něm nezávislý člověk je pánem tohoto předmětu. Staví-li se k své vlastní činnosti jako k činnosti nesvobodné, pak se k ní staví jako k činnosti v službě, pod vládou, nátlakem a jhem jiného člověka.
Každé sebeodcizení člověka sobě a přírodě.se projevuje ve vztahu, jaký sobě a přírodě dává vůči jiným, od něho odlišným lidem. Proto se náboženské sebeodcizení nutně projevuje ve vztahu světské osoby ke knězi, anebo také, protože tu jde o intelektuální svět, k prostředníku atd. V praktickém skutečném světě se sebeodcizení může projevovat jen praktickým skutečným vztahem k druhým lidem. Prostředek, kterým dochází k odcizení, je zase jen praktický prostředek. Odcizenou prací tedy člověk vytváří nejen svůj vztah k předmětu a k aktu výroby jakožto k cizím a nepřátelským mu silám; vytváří i vztah, v jakém jsou jiní lidé k jeho produkcí a k jeho produktu, a vztah, v jakém stojí k těmto jiným lidem. Tak jako ze své vlastní produkce dělá své odskutečnění, svůj trest, tak jako ze svého vlastního produktu dělá ztrátu, produkt, který mu nepatří, tak vytváří vládu toho, který neprodukuje, nad produkcí a produktem. Tak jako si odcizuje svou vlastní činnost, tak přičítá někomu cizímu činnost, která není jeho vlastní činností.
Dosud jsme vztah zkoumali jen pokud jde o dělníka, pracujícího, a později jej budeme zkoumat i pokud jde o nepracujícího.
Tedy odcizenou, zvnějšněnou prací vytváří dělník vztah člověka cizího práci a stojícího mimo ni, vztah tohoto člověka k této práci. Vztah dělníka k práci vytváří kapitalistův vztah k ní, anebo ať už zaměstnavatele nazveme jakkoli. Soukromé vlastnictví je tedy produkt, výsledek, nutný důsledek zvnějšněné práce, vnějšího vztahu dělníka k přírodě a k sobě samému.
K soukromému vlastnictví tedy docházíme analýzou pojmu zvnějšněné práce, tj. zvnějšněného člověka, odcizené práce, odcizeného života, odcizeného člověka.
Pojem zvnějšněné práce (zvnějšněného života) jsme ovšem vytěžili z ekonomie jako závěr z pohybu soukromého vlastnictví. Ale při analýze tohoto pojmu se ukazuje, že, jeví-li se soukromé vlastnictví jako základ, jako příčina zvnějšněné práce, je spíše jejím důsledkem, tak jako i bohové jsou na počátku ne příčinou, nýbrž účinkem pomatení lidského rozumu. Později se tento vztah zvrací ve vzájemné působení.
Teprve na posledním kulminačním bodu vývoje soukromého vlastnictví vychází zase najevo toto jeho tajemství, že je to totiž za prvé produkt zvnějšněné práce, a za druhé že je to prostředek, jímž se práce zvnějšňuje, realizace tohoto zvnějšnění.
Tento vývoj nám hned osvětluje různé dosud nevyřešené kolize.
1) Politická ekonomie vychází z práce, jako by byla v pravém smyslu duší výroby, a přesto nedává práci nic a soukromému vlastnictví vše. Proudhon z tohoto rozporu usoudil ve prospěch práce a proti soukromému vlastnictví. Chápeme však, že tento zdánlivý rozpor je rozpor odcizené práce samé se sebou a že politická ekonomie vyslovila jen zákony odcizené práce.
Proto také chápeme, že mzda a soukromé vlastnictví jsou totožné: neboť tam, kde produkt, předmět práce sám odměňuje práci, je mzda jen nutným důsledkem odcizení práce, tak jako se také ostatně ve mzdě jeví práce ne jako samoúčel, nýbrž jako služebník mzdy. Později to rozvedeme, a nyní už jen vyvodíme některé důsledky.
Násilné zvýšení mzdy (nehledě ke všem ostatním obtížím, nehledě k tomu, že je čímsi nenormálním, bylo by udržitelné zase jen násilně) by tedy nebylo nic než lepší odměna otroků, a ani dělník, ani práce by tím nedosáhli svého lidského poslání a důstojnosti.
Ba dokonce i rovnost mezd, kterou požaduje Proudhon, proměňuje jen vztah nynějšího dělníka k jeho práci ve vztah všech lidí k práci. Společnost je pak chápána jako abstraktní kapitalista.
Mzda je bezprostřední důsledek odcizené práce, a odcizená práce je bezprostřední příčina soukromého vlastnictví. S jednou stránkou musí tedy padnout i druhá.
2. Ze vztahu odcizené práce k soukromému vlastnictví dále plyne, že osvobození společnosti od soukromého vlastnictví atd., od poroby, se projevuje politickou formou emancipace dělníků, ne že by snad šlo jen o jejich emancipaci, nýbrž proto, že v jejich emancipaci je obsažena obecně lidská emancipace, ale ta je v něm obsažena proto, že všechna lidská poroba je zahrnuta v dělníkově vztahu k výrobě a všechny vztahy poroby jsou jen obměny a důsledky tohoto vztahu.
Jako jsme z pojmu odcizené, zvnějšněné práce došli analýzou k pojmu soukromého vlastnictví, je možno s pomocí těchto dvou činitelů vyložit všechny ekonomické kategorie, a v každé kategorii, jako například v čachru, v konkurenci, v kapitálu, v penězích, se shledáme zase jen s určitým a rozvinutým výrazem těchto prvních základů.
Ale než budeme zkoumat toto zpodobování, pokusme se ještě vyřešit dvě úlohy.
1) Určit obecnou podstatu soukromého vlastnictví, jak vyplynula jakožto výsledek odcizené práce, v jejím vztahu k opravdu lidskému a společenskému vlastnictví.
2) Předpokládali jsme odcizení práce, její zvnějšnění jako fakt, a provedli jsme analýzu tohoto faktu. Nyní se ptáme:
Jak to, že člověk zvnějšňuje, odcizuje svou práci? Jak je toto odcizení založeno na podstatě lidského vývoje? Hodně jsme už získali pro řešení úkolu tím, že jsme otázku po původu soukromého vlastnictví proměnili v otázku, jaký je vztah zvnějšněné práce k průběhu vývoje lidstva. Neboť mluví-li se o soukromém vlastnictví, myslí se, že jde o nějakou věc vně člověka. Mluví-li se o práci, pak jde bezprostředně o člověka. Toto nové kladení otázky je zároveň už i jejím vyřešením.
ad 1. Obecná podstata soukromého vlastnictví a její vztah k opravdu lidskému vlastnictví.
Zvnějšněná práce se nám rozpadla ve dvě součásti, které jedna druhou podmiňují anebo jsou různými výrazy jednoho a téhož vztahu, osvojení se jeví jako odcizení, jako zvnějšnění, a zvnějšnění jako osvojení, odcizení jako opravdové zdomácnění [Einbürgerung].
Zkoumali jsme jednu stránku, zvnějšněnou práci vzhledem k dělníkovi samému, tj. vztah zvnejšněné práce k sobě. Zjistili jsme, že produktem, nutným výsledkem tohoto vztahu je vlastnický vztah nepracujícího k pracujícímu a k práci. V soukromém vlastnictví jakožto materiálním, souhrnném výrazu zvnějšněné práce jsou zahrnuty oba vztahy, vztah dělníka k práci a k produktu jeho práce a k nepracujícímu a vztah nepracujícího k dělníkovi a k produktu jeho práce.
Viděli jsme, že vzhledem k dělníkovi, který si prací osvojuje přírodu, se osvojení jeví jako odcizení, jeho vlastní činnost jako činnost pro někoho jiného a jako činnost někoho jiného, život jako obětování života, produkce předmětu jako ztráta předmětu ve prospěch nějaké cizí síly, nějakého cizího člověka, a nyní tedy zkoumejme vztah tohoto práci a dělníkovi cizího člověka k dělníkovi, k práci, a k jejímu předmětu.
Nejprve je třeba podotknout, že všechno, co se u dělníka jeví jako činnost zvnějšňování, odcizování, jeví se u nepracujícího jako stav zvnějšnění, odcizení.
Za druhé to, že skutečný, praktický postoj dělníka ve výrobě a k výrobku (jako stav mysli) se u nepracujícího, stojícího proti němu, jeví jako postoj teoretický.
Za třetí. Nepracující dělá vůči dělníkovi všechno, co dělník dělá vůči sobě samému, ale nedělá vůči sobě to, co dělá vůči dělníkovi.
Zkoumejme blíže tyto tři vztahy.[*16]
[...] tvoří úroky z jeho kapitálu.[20] Dělník je tedy subjektivní existencí toho, že kapitál je člověk úplně pozbyvší sebe sama, tak jako je kapitál objektivní existencí toho, že práce je člověk pozbyvší sebe sama. Ale dělník má to neštěstí, že je živým, a proto potřebným kapitálem, který každou chvílí, kdy nepracuje, ztrácí své úroky a tím svou existenci. Jakožto kapitál stoupá hodnota dělníka podle poptávky a nabídky, a i fyzicky vstupovalo a vstupuje jeho jsoucno, jeho život do vědomí jako nabídka zboží, jako kteréhokoli jiného zboží. Dělník produkuje kapitál, kapitál produkuje dělníka, dělník tedy produkuje sebe sama, a člověk jakožto dělník, jakožto zboží, je produktem celého toho pohybu. Pro člověka, který není nic víc než dělník, a pro člověka jakožto dělníka existují jeho lidské vlastnosti jen potud, pokud existují pro kapitál, který je mu cizí. Ale protože jsou si oba cizí a protože jsou tedy v lhostejném vnějším a nahodilém vztahu, musí se tato cizost jevit i jako skutečná. Jakmile si tedy kapitál zamane — buďto nutně, nebo svévolně — že už pro dělníka nebude existovat, pak už ani dělník sám není pro sebe, nemá žádnou práci, nemá tedy žádnou mzdu, a protože tu jest nikoli jakožto člověk, nýbrž jakožto dělník, může se dát pohřbít, zemřít hlady atd. Dělník jakožto dělník existuje jen tehdy, je-li tu pro sebe jakožto kapitál, a je tu jakožto kapitál jen tehdy, je-li tu nějaký kapitál pro něj. Jsoucno kapitálu je jeho jsoucno, jeho život, neboť určuje obsah jeho života způsobem, který je mu lhostejný. Politická ekonomie tedy nezná nezaměstnaného dělníka a člověka práce, pokud se nachází mimo tento pracovní vztah. Šizuňk, lump, žebrák, nezaměstnaný, hladovějící, bídný a zločinný člověk práce jsou postavy, které neexistují pro politickou ekonomii, nýbrž jen pro oči druhých, pro oči lékaře, soudce, hrobaře a dozorce nad chudáky atd., jsou to přízraky mimo její oblast. Potřeby dělníka jsou pro ni proto jen potřebou živit ho po dobu práce, a natolik, aby nevymřelo pokolení dělníků. Mzda má tedy úplně týž smysl jako vydržování, údržba kteréhokoli jiného nástroje výroby, tak jako vůbec konzumpce kapitálu, potřebná k reprodukci kapitálu s úroky, jako například olej používaný na kola, aby byla udržována v pohybu. Mzda tedy patří k nutným nákladům kapitálu a kapitalisty a nesmí překročit potřebu této nutnosti. Proto bylo úplně důsledné, když angličtí továrníci před chudinským zákonem z roku 1834 strhovali veřejné almužny, které dělník dostával prostřednictvím chudinské dávky, z jeho mzdy a považovali je za její nerozlučnou součást.
Výroba produkuje člověka nejen jako zboží, lidské zboží, člověka určeného jakožto zboží, produkuje jej v souhlase s tímto určením jakožto bytost duchovně i tělesně odlidštěnou. — Nemravnost, zrůdnost, tupost dělníků a kapitalistů. — Jejím produktem je sebevědomé a samostatně činné zboží,... lidské zboží... Velký pokrok Ricarda, Milla atd. vůči Smithovi a Sayovi, že jsoucno člověka — větší nebo menší lidskou produktivitu zboží — prohlašují za lhostejnou a dokonce za škodlivou. Ne kolik dělníků živí určitý kapitál, nýbrž kolik nese úroků, součet ročních úspor je prý pravým účelem výroby. Bylo rovněž velkým a důsledným pokrokem novější anglické politické ekonomie, že — povýšivši práci na jediný princip ekonomie — vyložila zároveň naprosto jasně převrácený poměr mezi mzdou a úroky z kapitálu a to, že kapitalista zpravidla může vydělat jen stlačováním mzdy a naopak. Normální vztah prý neznamená, že jde o to ošidit spotřebitele, nýbrž že kapitalistovi jde o to ošidit dělníka a dělníkovi o to, aby ošidil kapitalistu.
Vztah soukromého vlastnictví v sobě latentně obsahuje vztah soukromého vlastnictví jakožto práce, tak jako jeho vztah jakožto kapitálu a vztah těchto dvou výrazů jednoho k druhému. Produkce lidské činnosti jakožto práce, tedy jakožto činnosti sobě úplně cizí, činnosti úplně cizí člověku a přírodě, tedy vědomí a životnímu projevu, abstraktní existence člověka jakožto pouhého člověka práce, který se proto může kdykoli ze své naplněné nicoty zřítit do absolutní nicoty, do svého společenského a proto svého skutečného nejsoucna — jako na druhé straně produkce předmětu lidské činnosti jakožto kapitálu, v níž je zahlazena všechna přirozená a společenská určenost předmětu, v níž soukromé vlastnictví ztratilo svou přirozenou a společenskou kvalitu (v níž tedy ztratilo všechny politické a pospolité iluze a není smíseno s žádnými zdánlivě lidskými vztahy) — v níž také týž kapitál zůstává týž v nejrozličnějším přirozeném a společenském jsoucnu, v níž je úplně lhostejný k svému skutečnému obsahu — tento protiklad dohnaný do krajnosti je nutně nejzazším bodem, vrcholem a zánikem celého vztahu.
Je proto zase velkým činem novější anglické politické ekonomie, že označila pozemkovou rentu za rozdíl mezi úroky z nejhorší obdělávané půdy a úroky z nejlepší obdělávané půdy, že poukázala na romantické smyšlenky pozemkového vlastníka — jeho údajně sociální důležitost a totožnost jeho zájmu se zájmem společnosti, kterou ještě po fyziokratech hájí Adam Smith — a předjala a připravila pohyb skutečnosti, který promění pozemkového vlastníka v úplně obyčejného, prozaického kapitalistu, zjednoduší a vyhrotí tím protiklad, a tak urychlí jeho zrušení [Auflösung]. Půda jakožto půda, pozemková renta jakožto pozemková renta tím ztratily svou stavovskou odlišnost a staly se jen kapitálem a úrokem, které nic neříkají anebo spíše mluví jen o penězích.
Rozlišování mezi kapitálem a půdou, mezí ziskem a pozemkovou rentou, i rozlišování mezi oběma a mzdou, mezi průmyslem, zemědělstvím, nemovitým a movitým soukromým vlastnictvím je ještě rozlišování historické, nespočívající v podstatě věci, je to fixovaný moment utváření a vzniku protikladu mezi kapitálem a prací. V průmyslu atd. na rozdíl od nemovitého pozemkového vlastnictví je vyjádřen jen způsob, jak vznikal průmysl, a protiklad, v jakém se průmysl rozvíjel vůči zemědělství. Jako zvláštní druh práce, jako podstatný, závažný, život v sobě zahrnující rozdíl trvá tento rozdíl jen potud, pokud se průmysl (život v městech) vytváří v protikladu k pozemkovému majetku (k životu feudální šlechty), a pokud ještě na průmyslu samém lpí feudální ráz jeho předmětu v podobě monopolu, cechu, gildy, korporace atd., neboť v rámci těchto určení má ještě práce jakýsi zdánlivě společenský význam, má ještě význam skutečné pospolitosti, nedotáhla to ještě k lhostejnosti vůči svému obsahu a k naprostému bytí pro sebe samu, tj. k abstrakci od všeho ostatního bytí, a proto také ještě nedospěla ke kapitálu puštěnému na svobodu.
Ale nutným vývojovým stupněm práce je průmysl puštěný na svobodu, ustavený jako takový sám pro sebe, a na svobodu puštěný kapitál. Moc průmyslu nad jeho protikladem se vzápětí ukazuje v tom, že vzniká zemědělství jako skutečný průmysl, kdežto dříve tu byla převážná část práce ponechána půdě a otroku této půdy, s jehož pomocí se půda obdělávala sama. Tím, že se otrok proměnil v svobodného dělníka, tj. v jakéhosi pracovníka v žoldu, se pozemkový vlastník sám proměnil v průmyslníka, v kapitalistu; v této proměně hraje zprvu úlohu spojovacího článku pachtýř. Ale pachtýř je představitelem, zjeveným tajemstvím pozemkového vlastníka; jen s pomocí pachtýře je možné jeho ekonomické jsoucno, jeho jsoucno jakožto soukromého vlastníka — neboť pozemková renta z jeho půdy je možná jen díky konkurenci mezi pachtýři. — V podstatě se tedy pozemkový vlastník už v pachtýři stal praobyčejným kapitalistou. A k tomu musí dojít i ve skutečnosti, kapitalista provozující zemědělství — pachtýř — se musí stát pozemkovým vlastníkem nebo naopak. Průmyslové kšeftaření pachtýře je průmyslovým kšeftařením pozemkového vlastníka, neboť bytí jednoho klade bytí druhého.
Ale když si oba připomenou, jaký byl mezi nimi na počátku protiklad, když si připomenou svůj původ — pozemkový vlastník ví, že kapitalista je jeho zpupný, propuštěný, zbohatlý otrok z nedávné minulosti, a vidí, že jakožto kapitalista je jím sám ohrožen — kapitalista ví, že pozemkový vlastník byl ještě včera zahálčivým a sobeckým, krutým pánem, ví, že jako kapitalista je mu na újmu, že však za všechen svůj nynější společenský význam, za svůj majetek a za své požitky vděčí přesto průmyslu, vidí v něm protiklad svobodného průmyslu a svobodného, na jakémkoli přirozeném určení nezávislého kapitálu — tento protiklad je nesmírně trpký a obě jeho stránky mají vzájemně pravdu. Stačí, když čteme útoky nemovitého vlastnictví na movité a naopak, a vidíme názorně, jak je obojí k ničemu. Pozemkový vlastník uplatňuje dědičné šlechtictví svého vlastnictví, feudální reminiscence, souvenirs, poezii vzpomínek, jeho snivou povahu, jeho politickou důležitost atd., a mluví-li řečí politické ekonomie: obdělávání půdy je práce jedině produktivní. Líčí zároveň svého protivníka jako mazaného, dryáčnického, dohazovačského, šejdířského, hrabivého, prodejného, buřičského, bezcitného a bezduchého peněžního darebáka, kterému je pospolitost cizí a který s ní klidně kšeftuje, lichvaří, provádí kuplířství, líčí ho jako rabského, úlisného, lstivého, střízlivého ničemu, který plodí, živí, hýčká konkurenci a tedy i masovou chudobu a zločin, rozklad všech sociálních svazků, který nemá čest ani zásady, ani poezii, ani substanci, vůbec nic. (Viz mimo jiné fyziokrata Bergasse, kterého již Camille Desmoulins ostře kritizuje ve svém žurnálu „Révolutions de France et de Brabant“, [21] viz v. Vinckeho, Lancizolla, Hallera, Lea, Kosegartena [*17] a viz Sismondiho.)
Na druhé straně movité vlastnictví poukazuje na zázraky průmyslu a pohybu, je to dítě moderní doby a její pravoplatný vlastní syn; lituje svého protivníka jako omezence, který nemá jasno o své podstatě (a to je naprosto správné), jako hlupáka, který chce na místo mravného kapitálu a svobodné práce dosadit hrubé nemravné násilí a nevolnictví; líčí ho jako Dona Quijota, který pod pláštíkem přímosti, bodrosti, obecného zajmu, stálosti skrývá neschopnost pohybu, hrabivou poživačnost, ješitnost, partikulární zájmy, špatné úmysly; prohlašuje ho za vykutáleného monopolistu; jeho reminiscence, jeho poezii, jeho snivost tlumí tím, že podává historický a sarkastický výčet podlosti, ukrutnosti, zhýralosti, prostituce, infamie, anarchie, povstání, které se rodily v romantických zámcích.
Zjednalo prý lidu politickou svobodu, zbavilo občanskou společnost okovů, spojilo světy, vytvořilo lidumilný obchod, ryzí morálku, laskavou vzdělanost; neotesané potřeby lidu prý nahradilo potřebami civilizovanými a dalo prý lidu prostředky, jak je uspokojit, kdežto pozemkový vlastník — tento lenošivý lichvář s obilím, který byl jen na obtíž — zdražuje lidu základní životní prostředky, tím nutí kapitalistu, aby zvyšoval mzdu, aniž může zvýšit výrobní sílu, takže brzdí a konečně úplně ruší roční důchod národa, akumulací kapitálů, tedy možnost opatřit lidu práci a zemi bohatství, způsobuje všeobecnou zkázu a lichvářsky těží ze všech výhod moderní civilizace, aniž sebeméně přiložil ruku k dílu anebo se dokonce vzdal svých feudálních předsudků. Konečně prý ať se jen podívá na svého pachtýře — on, pro nějž obdělávání půdy a půda sama existují jen jako zdroj peněz, který mu byl darován — a ať řekne, není-li bodrým, blouznivým, mazaným ničemou, který v hloubi duše a podle skutečnosti už dávno patří svobodnému průmyslu a spanilému obchodu, byť se proti tomu sebevíc vzpouzí a byť sebevíc tlachá o historických vzpomínkách a mravních nebo politických účelech. Všechno, co skutečně uvádí ve svůj prospěch, je pravdivé jen pro zemědělce (pro kapitalistu a pro čeledíny), jejichž nepřítelem je naopak pozemkový vlastník; podává tedy důkazy sám proti sobě. Bez kapitálu je pozemkové vlastnictví mrtvou, bezcennou hmotou. Civilizovaným vítězstvím kapitálu je právě to, že místo mrtvé věci objevil a vytvořil lidskou práci jako zdroj bohatství. (Viz Paul Louis Courier, Saint Simon, Ganilh, Ricardo, Mill, MacCulloch a Destutt de Tracy a Michel Chevalier.)
Z toho, jak vývoj probíhal ve skutečnosti (zde doplnit), plyne nutné vítězství kapitalisty, tj. vyspělého soukromého vlastnictví nad zaostalým, polovičatým soukromým vlastnictvím, nad pozemkovým vlastníkem, tak jako už vůbec musí zvítězit pohyb nad nehybností, otevřená, sebevědomá lumpárna nad skrytou, sebenevědomou, hrabivost nad poživačností, doznaně neutuchající, všeho schopná zištnost osvěty nad zabedněnou, uhlazenou, bodrou, lenivou a fantastickou zištností pověry, stejně jako musí zvítězit peníze nad jinými formami soukromého vlastnictví.
Státy, které nejasně tuší, jakým nebezpečím hrozí dovršený svobodný průmysl, dovršená ryzí morálka a dovršený lidumilný obchod, snaží se zadržet kapitalizaci pozemkového vlastnictví — ale úplně marně.
Pozemkové vlastnictví, na rozdíl od kapitálu, je soukromé vlastnictví, kapitál zatížený ještě lokálními a politickými předsudky, je to kapitál, který ze své spojitosti se světem nenašel ještě úplně cestu sám k sobě, je to ještě nedovršený kapitál. Musí dospět k svému abstraktnímu, tj. ryzímu výrazu postupně, jak bude utvářet svět.
Vztahem soukromého vlastnictví je práce, kapitál a jejich vzájemný vztah.
Pohyb, jímž musí procházet tyto články, je:
Za prvé — jejich bezprostřední nebo zprostředkovaná jednota.
Kapitál a práce jsou zprvu ještě spojeny; potom se sice odlučují a odcizují, ale vzájemně se podpírají a pobízejí jako pozitivní podmínky.
[Za druhé] — jejich protiklad. Vzájemně se vylučují; dělník ví, že kapitalista znamená jeho nejsoucno, a naopak; každý se snaží tomu druhému vyrvat jeho jsoucno.
[Za třetí] — protiklad každého z nich vůči sobě samému. Kapitál = nahromaděná práce = práce. Jako taková se štěpí na sebe a své úroky, tak jako se úroky zase štěpí na úroky a zisk. Naprosté obětování kapitalisty. Upadá do dělnické třídy, tak jako se dělník — ale jen výjimečně — stává kapitalistou. Práce jako moment kapitálu, jeho náklady. Mzda je tedy oběť kapitálu.
Práce rozpolcena na sebe a mzdu. Dělník sám je kapitálem, zbožím.
Vzájemný nepřátelský protiklad.[*18]
Ke str. XXXVI. — Subjektivní podstatou soukromého vlastnictví, soukromým vlastnictvím (chápaným) jakožto pro sebe jsoucí činnost, jako subjekt, jako osoba, je práce. Rozumí se tedy, že teprve politická ekonomie, která poznala, že jejím principem je práce — Adam Smith — která si už tedy uvědomila, že soukromé vlastnictví není už jen jakýsi stav mimo člověka — že tato politická ekonomie musí být chápána jednak jako produkt skutečné energie a skutečného pohybu soukromého vlastnictví[*19], jako produkt moderního průmyslu, tak jako na druhé straně sama urychlila, glorifikovala energii a vývoj tohoto průmyslu, proměnila je v sílu vědomí. Jako fetišisté,jako katolíci se proto této osvícené ekonomii, která v rámci soukromého vlastnictví — objevila subjektivní podstatu bohatství, museli jevit stoupenci peněžní a merkantilní soustavy, kteří v soukromém vlastnictví vidí pro člověka jen předmětnou bytost. Engels tedy řekl právem o Adamu Smithovi, že to je Luther politické ekonomie.[22] Tak jako Luther došel k poznání, že podstatou vnějšího světa je náboženství, víra, a proto vystoupil proti katolickému pohanství, tak jako zrušil vnější religiozitu tím, že z religiozity učinil niternou podstatu člověka, tak jako popíral, aby byli kněží vedle laiků, protože kněze přemístil do srdcí laiků, tak je zrušeno bohatství nacházející se vně člověka a na něm nezávislé dosažitelné a udržitelné tedy jen vnějším způsobem, navenek — to znamená, že je zrušena tato jeho vnější bezmyšlenkovitá předmětnost tím, že se soukromé vlastnictví vtěluje do samého člověka a že se dochází k poznání, že jeho podstatou je sám člověk — ale proto je člověk sám předpokládán v určení soukromého vlastnictví, tak jako v Lutherově určení náboženství. Pod pláštíkem uznání člověka je tedy politická ekonomie, jejímž principem je práce, spíše jen důsledně provedeným popřením člověka, neboť člověk sám už tu není v nějakém vnějším napětí vůči vnější podstatě soukromého vlastnictví, nýbrž sám se stal touto napjatou podstatou soukromého vlastnictví. Co dříve znamenalo člověkovo bytí jemu samému vnější, jeho reálné zvnějšnění, stalo se jen faktem zvnějšnění, zcizením [Veräußerung]. Jestliže tedy politická ekonomie, jak bylo řečeno, začíná pod rouškou uznání člověka,jeho samostatnosti,jeho vlastní činnosti atd., a jakmile přemístila soukromé vlastnictví přímo do podstaty člověka, nemůže už být podmíněna lokálními, národnostními atd. určeními soukromého vlastnictví, jakožto nějaké bytosti existující mimo ni, vykládá tedy kosmopolitickou, všeobecnou energii, odstraňující jakoukoli hranici, jakýkoli svazek, aby se sama nastolila jako jediná politika, obecnost, hranice a svazek — pak v dalším výkladu musí ze sebe shodit tuto zdánlivou svatost, projevit se v celém svém cynismu, a to provádí tím, že — neohlížejíc se na žádné zdánlivé rozpory, do nichž se toto učení zaplétá — vykládá mnohem jednostranněji, ale tím výrazněji a důsledněji práci jako jedinou podstatu bohatství, projevuje se tu, že důsledky tohoto učení na rozdíl od onoho původního pojetí jsou naopak nepřátelské člověku, a konečně poslednímu, individuálnímu, přirozenému, na pohybu práce nezávislému existujícímu jsoucnu soukromého vlastnictví a zdroji bohatství — pozemkové rentě, tomuto výrazu feudálního vlastnictví, který už úplně přešel do oblasti ekonomie, a proto se už vůbec nemůže ekonomii bránit — zasazuje smrtící ránu. (Ricardova škola.) Nejenže od Smitha přes Saye až k Ricardovi, Millovi atd. relativně vzrůstá cynismus ekonomie, pokud se důsledky průmyslu jeví těm pozdějším vyvinutěji a rozporuplněji, nýbrž i v pozitivním smyslu jdou v odcizení vůči člověku ustavičně a vědomě dál než jejich předchůdci, ale jen proto, že jejich věda se vyvíjí důsledněji a opravdověji. Tím, že ze soukromého vlastnictví v jeho činné podobě dělají subjekt, tím tedy, že zároveň z člověka dělají bytost a současně z člověka jakožto obludy [Unwesen] dělají podstatu, je rozpor se skutečností v naprostém souhlase s rozporuplnou podstatou, ve které rozpoznali princip. Rozervaná skutečnost průmyslu potvrzuje jejich vnitřně rozervaný princip, ani zdaleka jej nevyvracejíc. Vždyť jejich principem je princip této rozervanosti.
Fyziokratické učení dr Quesnaye tvoří přechod ze systému merkantilismu k Adamu Smithovi. Fyziokracie je bezprostředně ekonomickým rozvratem feudálního vlastnictví, ale proto zrovna tak bezprostředně jeho ekonomickou přeměnou, obnovou, jenže jeho řeč není teď už feudální, nýbrž stává se řečí politické ekonomie. Ze všeho bohatství tu zůstává půda a obdělávání půdy (agrikultura). Půda ještě není kapitálem, ještě je zvláštním způsobem jeho jsoucna, který má mít platnost ve své přirozené zvláštnosti a kvůli ní; ale půda je přesto obecný, přirozený živel, kdežto soustava merkantilismu zná jako existenci bohatství jen drahý kov. Předmětu bohatství, jeho hmotě, se tedy vzápětí dostalo nejvyšší obecnosti v rámci přirozených hranic — pokud je ještě jakožto příroda bezprostředně předmětným bohatstvím. A půda jest pro člověka jen prostřednictvím práce, agrikultury. Subjektivní podstata bohatství je už tedy umístěna do práce. Ale zároveň je agrikultura jedinou produktivní prací. Práce tedy ještě není pojata ve své obecnosti a abstraktnosti, je ještě spjata se zvláštním přirozeným živlem jakožto svou hmotou, je tedy také zatím rozpoznána jen ve svém zvláštním, přírodou určeném způsobu jsoucna. Je tedy teprve určitým, zvláštním zvnějšněním člověka, tak jako i její produkt je pojat jen jako určité bohatství — příslušející spíše ještě přírodě než práci samé. Půda je tu ještě uznávána jako přirozené jsoucno nezávislé na člověku, ne ještě jako kapitál, tj. jako určitý moment práce samé. Práce se naopak jeví jako její moment. Ale tím, že fetišismus starého vnějšího, jen jako předmět existujícího bohatství je redukován na velmi jednoduchý prvek přírody a jeho podstata je už, třebaže teprve zčásti, zvláštním způsobem uznávána ve své subjektivní existenci, dosahuje nutně pokroku v tom, že je rozpoznána obecná podstata bohatství, a práce je tedy ve své naprosté absolutnosti, tj. abstrakci, povýšena na princip. Fyziokratům se dokazuje, že agrikultura v ekonomickém, tj. v jedině oprávněném ohledu se neliší od žádného jiného průmyslu, že tedy podstatou bohatství není nějaká určitá práce, práce spjatá s nějakým zvláštním živlem, nějaký zvláštní projev práce, nýbrž práce vůbec.
Fyziokracie popírá zvláštní vnější, jen předmětné bohatství tím, že prohlašuje práci za jeho podstatu. Ale práce je pro ni především jen subjektivní podstatou pozemkového vlastnictví (vychází z takového způsobu vlastnictví, který se historicky jeví jako vládnoucí a uznávaný); pro ni se jen pozemkové vlastnictví stává zvnějšněným člověkem. Ruší jeho feudální ráz tím, že za jeho podstatu prohlašuje průmysl (agrikulturu); ale k světu průmyslu se staví záporně, uznává feudalismus, neboť agrikulturu prohlašuje za jediný průmysl.
Rozumí se, že jakmile je postřehnuta subjektivní podstata průmyslu konstituujícího se v protikladu k pozemkovému vlastnictví, tj. jakožto průmysl, vstřebává tato podstata do sebe onen svůj protiklad. Neboť tak jako průmysl v sobě obsahuje zrušené pozemkové vlastnictví, tak jeho subjektivní podstata v sobě obsahuje zároveň subjektivní podstatu pozemkového vlastnictví.
Tak jako je pozemkové vlastnictví první formou soukromého vlastnictví, tak jako se průmysl proti němu zprvu staví historicky jen jako nějaký zvláštní způsob vlastnictví — anebo je spíše propuštěným otrokem pozemkového vlastnictví — tak se při vědeckém postižení subjektivní podstaty soukromého vlastnictví, práce, opakuje tento proces, a práce se nejprve jeví jen jako práce na obdělávání půdy, ale potom se uplatňuje jako práce vůbec.
Všechno bohatství se stalo bohatstvím průmyslovým, bohatstvím práce, a průmysl je dovršená práce, tak jako jsou továrny rozvinutou podstatou průmyslu, tj. práce, a tak jako je průmyslový kapitál dovršenou objektivní podobou soukromého vlastnictví.
Vidíme, jak také teprve teď může soukromé vlastnictví dovršit svou vládu nad člověkem a stát se v nejobecnější formě světodějnou silou.
Ke str. XXXIX. — Ale protiklad nevlastnění a vlastnictví, dokud není pochopen jako protiklad práce a kapitálu, je ještě protiklad indiferentní, nepostižený dosud ve svém činném vztahu k svému vnitřnímu vztahu, nepojatý ještě jako rozpor. I tam, kde není pokročilý pohyb soukromého vlastnictví, ve starém Římě, v Turecku atd., může se tento protiklad vyslovit ve své první podobě. Tak se zatím nejeví jako založený na soukromém vlastnictví samém. Ale práce, subjektivní podstata soukromého vlastnictví jakožto vyloučení vlastnictví, a kapitál, objektivní práce jakožto vyloučení práce, je soukromým vlastnictvím jakožto jeho vyvinutým vztahem rozporu, proto vztahem energickým, ženoucím k jeho řešení [Auflösung].
K téže stránce. — Zrušení sebeodcizení prodělává stejnou cestu jako sebeodcizení. Nejprve se na soukromé vlastnictví pohlíží jen po jeho objektivní stránce — ale přesto je práce pokládána za jeho podstatu. Formou jeho jsoucna je tedy kapitál, který je třeba “jako takový” zrušit (Proudhon). Anebo je zvláštní způsob práce — jakožto nivelizovaná, rozdrobená, a proto nesvobodná práce — pojata jako zdroj zhoubnosti soukromého vlastnictví a člověku odcizeného jsoucna — Fourier, který v souhlase s fyziokraty chápe také znovu zemědělskou práci alespoň jako práci velmi ,významnou, kdežto Saint-Simon naopak prohlašuje průmyslovou práci jako takovou za podstatu a k tomu ještě chce, aby vládli jedině průmyslníci, a aby se zlepšilo postavení dělníků. Komunismus je konečně pozitivním výrazem zrušeného soukromého vlastnictví; zprvu jako všeobecné soukromé vlastnictví. Tím, že tento vztah pojímá v jeho obecnosti, je
1) ve své první podobě jen jeho zevšeobecněním a dovršením; jako takové zevšeobecnění a dovršení se ukazuje ve dvojí podobě: Předně je vůči němu vláda věcného vlastnictví tak veliká, že chce zničit všechno, co není s to, aby patřilo všem jako soukromé vlastnictví; chce násilně abstrahovat od nadání atd. Fyzická, bezprostřední držba znamená pro něj jediný účel života a jsoucna; určení dělníka není zrušeno, nýbrž rozšířeno na všechny lidi; vztah soukromého vlastnictví zůstává vztahem společenství se světem věcí; konečně se toto hnutí usilující postavit proti soukromému vlastnictví všeobecné soukromé vlastnictví vyslovuje zvířecí formou, že proti manželství (které je arciť jednou z forem výlučného soukromého vlastnictví) staví společenství žen, kdy se tedy žena stává společným a vulgárním vlastnictvím. Možno říci, že tato myšlenka společenství žen je vysloveným tajemstvím tohoto ještě úplně hrubého a bezmyšlenkovitého komunismu. Tak jako žena z manželství přechází do všeobecné prostituce[20], tak celý svět bohatství, tj. celý svět předmětné podstaty člověka, přechází ze vztahu výlučného manželství se soukromým vlastníkem do vztahu všeobecné prostituce se společností. Tento komunismus — tím, že neguje všude osobnost člověka — je právě jen důsledným výrazem soukromého vlastnictví, které je touto negací. Všeobecná závislost, ustavující se jako síla, je skrytou formou, ve které se ustavuje hrabivost, která se jen ukájí jiným způsobem. Myšlenka jakéhokoli soukromého vlastnictví jako takového je alespoň zaměřena proti bohatšímu soukromému vlastnictví jako závist a touha po nivelizaci všech rozdílů, takže ty pak dokonce tvoří podstatu konkurence. Hrubý komunista je jen dovršením této závisti a tohoto zploštění z hlediska minima v představě. Má určitou ohraničenou míru. Že toto zrušení soukromého vlastnictví není ani dost málo skutečným osvojením, dokazuje právě ta abstraktní negace celého světa vzdělanosti a civilizace, návrat k nepřirozené prostotě chudého člověka bez potřeb, který se nedostal nad soukromé vlastnictví, nýbrž dokonce ještě ani k němu nedospěl.
Společenství je jen společenství práce a rovnost mzdy, kterou vyplácí společný kapitál, společenství jakožto všeobecný kapitalista. Obě stránky vztahu jsou povýšeny do jakési představované všeobecnosti práce jakožto určení, které je předpokládáno u každého, kapitál jakožto uznaná všeobecnost a moc společenství.
Ve vztahu k ženě jakožto kořisti a služce společné chlípnosti je vyjádřena neskonalá degradace, v níž člověk existuje pro sebe sama, neboť naprosto nedvojznačným, rozhodným, zřejmým, zjevným výrazem tajemství tohoto vztahu je vztah muže k ženě a způsob, jak je chápán bezprostřední, přirozený rodový vztah. Bezprostředním, přirozeným, nutným vztahem člověka k člověku je vztah muže k ženě. V tomto přirozeném rodovém vztahu je vztah člověka k přírodě bezprostředně jeho vztahem k člověku, tak jako vztah k člověku je bezprostředně jeho vztahem k přírodě, jeho vlastním přirozeným určením. V tomto vztahu se tedy smyslově jeví, redukováno na názorný fakt, nakolik se člověku lidská podstata stala přirozeností anebo nakolik se příroda, přirozenost stala lidskou podstatou člověka. Z tohoto vztahu je tedy možno posuzovat celý stupeň vzdělanosti člověka. Z charakteru tohoto vztahu plyne, nakolik se člověk sám sobě stal rodovou bytostí, člověkem, a nakolik tak sám sebe postihl;vztah muže k ženě je nejpřirozenější vztah člověka k člověku. V něm se tedy ukazuje, nakolik se přirozené chování člověka stalo lidským anebo nakolik se pro něj lidská podstata stala podstatou přirozenou, nakolik se mu jeho lidská přirozenost stala přirozeností. V tomto vztahu se také ukazuje, nakolik se potřeba člověka stala lidskou potřebou, nakolik se mu tedy druhý člověk stal potřebou jakožto člověk, nakolik je ve svém nejindividuálnějším jsoucnu zároveň bytostí pospolitou.
První pozitivní zrušení soukromého vlastnictví, hrubý komunismus, je tedy jen jednou Z jevových forem, podlost soukromého vlastnictví, které tu chce být uplatněno jako pozitivní pospolitost.
2) Komunismus α) ještě politické povahy, demokratický nebo despotický; β) se zrušením státu, ale zároveň ještě nedokonalejší, a ve své podstatě stále ještě zasažený soukromým vlastnictvím, tj. odcizením člověka. V obou formách už komunismus ví, že je reintegrací anebo návratem člověka v sebe, zrušením lidského sebeodcizení, ale tím, že ještě nepostihl pozitivní podstatu soukromého vlastnictví a zrovna tak ani neporozuměl lidské povaze potřeby, je také ještě v jejím zajetí a pod jejím vlivem. Postihl sice svůj pojem, ale nepostihl ještě svou podstatu.
3) Komunismus jakožto pozitivní zrušení soukromého vlastnictví jako lidského sebeodcizení, a proto jakožto skutečné osvojení lidské podstaty člověkem a pro člověka; proto jakožto naprostý, nyní už konečně uvědomělý a v rámci veškerého bohatství dosavadního vývoje uskutečněný návrat člověka k sobě jakožto společenského, tj. lidského člověka. Tento komunismus jakožto dovršený naturalismus je totožný s humanismem, jakožto dovršený humanismus je totožný s naturalismem, je to opravdové vyřešení [Auflösung] roztržky mezi člověkem s přírodou a s člověkem, je to opravdové zrušení sporu mezi existencí a podstatou, mezi zpředmětněním a sebepotvrzením, mezi svobodou a nutností, mezi individuem a rodem. Je to vyřešená záhada dějin a ví o sobě, že je tímto řešením.
Proto celý pohyb dějin je jak skutečným aktem jeho vytváření — aktem zrodu jeho empirického jsoucna — tak i pro jeho myslící vědomí pochopeným a vědomým pohybem jeho vznikání, kdežto onen ještě nedovršený komunismus pro sebe hledá z jednotlivých soukromému vlastnictví protikladných historických forem jakýsi historický důkaz, důkaz vtom, co tu nyní je, vytrhávaje jednotlivé momenty z tohoto pohybu (zvláště Cabet, Villegardelle atd. si v tom libují) a fixuje je jako důkazy své historické plnokrevnosti, čímž právě prokazuje, že nepoměrně větší část tohoto pohybu odporuje jeho tvrzením a že, jestliže tu už jednou byl, pak právě jeho minulé bytí vyvrací nároky podstaty.
Snadno pochopíme, že v pohybu soukromého vlastnictví, právě v pohybu ekonomiky, nachází celé revoluční hnutí nutně svou empirickou i teoretickou základnu.
Toto materiální, bezprostředně smyslové soukromé vlastnictví je materiální smyslový výraz odcizeného lidského života. Jeho pohyb — výroba a spotřeba — je smyslovým projevem pohybu veškeré dosavadní výroby, tj. uskutečněním anebo skutečností člověka. Náboženství, rodina, stát, právo, morálka, věda, umění atd. jsou jen zvláštní způsoby výroby a podléhají jejímu obecnému zákonu. Pozitivní zrušení soukromého vlastnictví, jakožto osvojení lidského života, je proto pozitivním zrušením veškerého odcizení, tedy návratem člověka z náboženství, rodiny, státu atd. do jeho lidského, tj. společenského jsoucna. K náboženskému odcizení jako takovému dochází jen v oblastí vědomí lidského nitra, ale ekonomické odcizení skutečného života — jeho zrušení tedy zahrnuje obě stránky. Rozumí se, že první počátek toho pohybu se u různých národů řídí tím, zda opravdový uznávaný život toho národa probíhá spíše ve vědomí či ve vnějším světě, je-li to spíše život pomyslný anebo reálný. Komunismus začíná současně (Owen) s ateismem, ateismus je zprvu ještě na hony vzdálen toho, aby byl komunismem, tak jako je onen ateismus spíše ještě abstrakcí. Proto lidumilnost ateismu je nejprve jen filosofickou abstraktní lidumilností, lidumilnost komunismu je hned od začátku reálná a hotova působit.
Viděli jsme, jak za předpokladu pozitivně zrušeného soukromého vlastnictví produkuje člověk člověka, sám sebe i druhého člověka; jak předmět, který je bezprostředním činným uplatněním jeho individuality, je zároveň jeho vlastním jsoucnem pro druhého člověka, jeho jsoucnem; a jak je pro něj zároveň jsoucnem druhého člověka. Ale zrovna tak materiál práce i člověk jakožto subjekt jsou výsledkem i východiskem toho pohybu (a že musí být tímto východiskem, v tom právě tkví dějinná nutnost soukromého vlastnictví). Společenský ráz je tedy všeobecným rázem celého toho pohybu; tak jako společnost sama produkuje člověka jakožto člověka, tak je jím produkována. Činnost a požitek jak svým obsahem, tak i způsobem své existence jsou společenské, je to společenská činnost a společenský požitek. Lidská podstata přírody je tu teprve pro společenského člověka; neboť teprve zde pro něj existuje jako svazek s člověkem, jako jeho jsoucno pro druhého a jako jsoucno druhého pro něj, zároveň i jako živel života lidské skutečnosti, teprve zde tu je jako základna jeho vlastního lidského jsoucna. Teprve zde se pro něj jeho přirozené jsoucno stává jeho jsoucnem lidským a příroda se tu pro něj stává člověkem. Společnost je tedy dovršená bytostná jednota člověka s přírodou, opravdové vzkříšení přírody, dokonaný naturalismus člověka a dokonaný humanismus přírody.
Společenská činnost a společenský požitek rozhodně neexistují jedině ve formě bezprostředně společné činnosti a bezprostředně společného požitku, ačkoli k společné činnosti a k společnému požitku, tj.k činnosti a požitku, které se projevují a potvrzují bezprostředně ve skutečné společnosti s druhými lidmi, bude docházet všude tam, kde onen bezprostřední výraz společenskosti tkví v podstatě jejich obsahu a je přiměřený jeho přirozenosti.
Jenže i když jsem činný vědecky atd., což je činnost, kterou mohu zřídka provádět v bezprostředním společenství s druhými,jsem činný společensky, protože jsem činný jakožto člověk. Jako společenský produkt je mi dán nejen materiál mé činnosti — tak jako i řeč, v níž je činný myslitel — mé vlastní jsoucno je společenská činnost; proto to, co ze sebe udělám, dělám ze sebe pro společnost a uvědomuji si přitom sebe jako společenskou bytost.
Mé obecné vědomí je jen teoretická podoba toho, čeho je reálná pospolitost, společenská bytost živou formou, zatímco dnes je obecné vědomí abstrakcí skutečného života a jako takové se staví nepřátelsky proti němu. Proto také činnost mého obecného vědomí— jako taková — je mým teoretickým jsoucnem jakožto společenské bytosti.
Především je nutno se vyvarovat, aby tu “společnost” nebyla zase vůči individuu fixována jako abstrakce. Individuum je společenská bytost. Jeho životní projev — i když se třeba nejeví v bezprostřední formě společného, s druhými zároveň vykonávaného životního projevu — je proto projev a potvrzení společenského života. Individuální a rodový život člověka se neliší, i když nakrásně — a to je nutné — je způsob jsoucna individuálního života zvláštnějším nebo obecnějším způsobem rodového života, anebo čím více je rodový život zvláštnějším anebo obecnějším individuálním životem.
Jakožto rodové vědomí potvrzuje člověk svůj reálný život ve společnosti a opakuje jen svoje skutečné jsoucno v myšlení, tak jako se naopak rodové bytí potvrzuje v rodovém vědomí a jest pro sebe ve své obecnosti, jakožto myslicí bytost.
Člověk — jakkoli je tedy zvláštním individuem, a právě jeho zvláštnost z něho dělá individuum a skutečnou individuální pospolitou bytost — je právě tak totalitou, ideální totalitou, subjektivním jsoucnem myšlené a pociťované společnosti pro sebe, stejně jako i ve skutečnosti je tu jednak jako nazírání a skutečný požitek společenského jsoucna a zároveň jako totalita lidského životního projevu.
Myšlení a bytí jsou tedy sice odlišné, ale zároveň jsou spolu v jednotě.
Smrt jako kruté vítězství rodu nad určitým individuem jako by popírala toto určité individuum i jeho jednotu s rodem; ale určité individuum je jen určitá rodová bytost, a jako takové je smrtelné.
4) Tak jako je soukromé vlastnictví jen smyslový výraz toho, že se člověk zároveň stává pro sebe předmětným a zároveň se sám sobě naopak stává cizím a nelidským předmětem, že jeho životní projev je zvnějšněním jeho života,jeho uskutečnění jeho odskutečněním, cizí skutečností, tak je třeba chápat pozitivní zrušení soukromého vlastnictví, tj. smyslové osvojení lidské podstaty a života, předmětného člověka, lidských děl pro člověka a člověkem, nejen ve smyslu bezprostředního, jednostranného požitku, nejen ve smyslu držení, jmění. Člověk si svou všestrannou podstatu osvojuje všestranným způsobem, tedy jako totální člověk. Každý z jeho lidských vztahů k světu, vidění, slyšení, čichání, ochutnávání, hmatání, myšlení, nazírán( cítění, chtění, činné bytí, milování, zkrátka všechny orgány jeho individuálnosti, tak jako orgány, které jsou bezprostředně svou formou společnými orgány, jsou ve svém předmětném chování anebo ve svém postoji k předmětu osvojováním tohoto předmětu; osvojování lidské skutečnosti, její postoj k předmětu je činné uplatnění lidské skutečnosti[*21]; lidská působnost a lidské utrpení, neboť utrpení, pojato lidsky, je sebeprožitek člověka.
Soukromé vlastnictví z nás udělalo takové hlupáky a omezence, že nějaký předmět je našim předmětem teprve tehdy, když jej máme, tedy teprve když pro nás existuje jako kapitál anebo když jej bezprostředně máme, když ho bezprostředně jíme, pijeme, nosíme na těle, bydlíme v něm atd., zkrátka když jej bezprostředně používáme. Ačkoli soukromé vlastnictví ani všechna tato bezprostřední uskutečnění držby nechápe zase jinak než jako životní prostředky, a život, jemuž slouží za prostředky, je život soukromého vlastnictví, práce a kapitalizace.
Místo všech fyzických i duchovních smyslů nastoupilo tedy jednoduché odcizení všech těchto smyslů, smysl mít. Až k této absolutní chudobě musela poklesnout lidská bytost, aby ze sebe vydala své vnitřní bohatství. (O kategorii míti viz Hess v “Jedenadvaceti arších”.)
Zrušení soukromého vlastnictví je tedy úplnou emancipací všech lidských smyslů a vlastností; ale touto emancipací je právě proto, že se tyto smysly a tyto vlastnosti staly lidskými, subjektivně i objektivně lidskými. Oko se stalo lidským okem, jako se jeho předmět stal společenským, lidským předmětem, vytvořeným člověkem pro člověka. Ze smyslů se proto v praxi stali bezprostředně teoretici. Zaujímají vztah k věci kvůli věci, ale věc sama je předmětným lidským vztahem k sobě samé a člověku[*22] a naopak. Potřeba či požitek ztratily proto svou egoistickou přirozenost a příroda už není pouze užitečná, neboť užitek se stal lidským užitkem.
Zrovna tak se smysly a požitek druhých lidí staly mým vlastním osvojením. Mimo tyto bezprostřední orgány se proto tvoří společenské orgány, ve formě společnosti, tedy například činnost bezprostředně ve společnosti s druhými atd. se stala orgánem mého životního projevu a určitým způsobem osvojování lidského života.
Rozumí se, že lidské oko vnímá jinak než hrubé nelidské oko, lidské ucho jinak než hrubé ucho atd.
Viděli jsme, že člověk se ve svém předmětu neztrácí jen tehdy, stane-li se mu tento předmět lidským předmětem anebo předmětným člověkem. To je možné jen tak, že se mu stane společenským předmětem, on sám sobě společenskou bytostí, tak jako se pro něj stává společnost podstatou v tomto předmětu.
Proto tím, že všude se jednak člověku ve společnosti stává předmětná skutečnost skutečností lidských bytostných sil, lidskou skutečností a tedy skutečností jeho vlastních bytostných sil, stávají se pro něj všechny předměty zpředmětněním jeho samého, předměty potvrzujícími a uskutečňujícími jeho individuálnost, jeho předměty, tj. předmět se stává jím samým. Jak se pro něj stávají jeho předměty, závisí na přirozenosti předmětu a na přirozenosti bytostné síly odpovídající přirozenosti předmětu; neboť právě určenost tohoto vztahu je tou zvláštní, skutečnou formou afirmace. Oko se určitého předmětu zmocňuje jinak než ucho, a předmět oka je jiným předmětem než předmět ucha. Svéráznost každé bytostné síly je právě její svérázná podstata, tedy i svérázný způsob jejího zpředmětnění, jejího předmětně skutečného, živoucího bytí. Proto je člověk afirmován v předmětném světě nejen myšlením, nýbrž všemi smysly.
Na druhé straně: pojato subjektivně: Tak jako teprve hudba probouzí smysl člověka pro hudbu, jako nemá pro nemuzikální ucho ani ta nejkrásnější hudba žádný smysl, jako mu není žádným předmětem, protože můj předmět může být jen potvrzením jedné z mých bytostných sil, může být tedy pro mne jen takový, jaká je má bytostná síla jakožto subjektivní schopnost pro sebe, protože smysl nějakého předmětu pro mne (má smysl jen pro nějaký jemu odpovídající smysl) sahá právě jen tak daleko, kam až sahá můj smysl, proto smysly společenského člověka jsou jiné smysly než člověka nespolečenského; teprve předmětně rozvinuté bohatství lidské bytosti zčásti teprve rozvíjí, zčásti teprve vytváří bohatství subjektivní lidské smyslovosti, muzikální ucho, oko pro krásu formy, zkrátka smysly schopné lidských požitků, smysly potvrzující se jako lidské bytostné síly. Neboť jsoucno předmětu lidského smyslu, zlidštěná příroda vytvářejí teprve nejen pět smyslů, nýbrž i takzvané duševní smysly, praktické smysly (vůli, lásku atd.), krátce řečeno lidský smysl, lidskost smyslů. Utváření [Bildung] pěti smyslů je práce celých dosavadních světových dějin. Smysl zajatý hrubou praktickou potřebou má také jen omezený smysl. Pro vyhladovělého člověka neexistuje lidská forma pokrmu, nýbrž jen jeho abstraktní jsoucno jakožto pokrmu; zrovna tak by mohl mít před sebou tento pokrm v nejhrubší podobě, a takováto činnost přijímání potravy by se stěží v něčem lišila od zvířecí činnosti. Utrápený, nuzující člověk nemá vůbec smysl pro nejkrásnější představení v divadle; obchodníček s nerosty vidí jen obchodní hodnotu, ale ne krásu a svéráznou povahu nerostu; nemá vůbec smysl pro mineralogii; tedy zpředmětnění lidské bytosti, jak v teoretickém, tak v praktickém ohledu, je potřebné jak k tomu, aby zlidštilo smysl člověka, tak i k tomu, aby pro celé bohatství lidské a přirozené bytosti vytvořilo příslušný lidský smysl.
Tak jako pohyb soukromého vlastnictví a jeho bohatství i bídy — hmotného i duchovního bohatství a bídy — poskytují rodící se společnosti všechen materiál k tomuto utváření [zu dieser Bildung], tak také zrodivší se společnost vytváří člověka v celém tomto bohatství jeho bytosti, bohatého důmyslného člověka majícího pro všechno smysl jako svou trvalou skutečnost.
Vidíme, jak subjektivismus a objektivismus, spiritualismus a materialismus, činnost a utrpení ztrácejí teprve ve stavu společenskosti svou protikladnost a tím také jsoucno jako takové protiklady; vidíme, jak řešení teoretických protikladů je možné zase jen prakticky, jen s pomocí praktické energie člověka, a že tedy jejich řešení rozhodně není jen úkolem poznání, nýbrž skutečným životním úkolem, který filosofie nedovedla vyřešit právě proto, že tento úkol chápala jen jako úkol teoretický.
Vidíme, jak dějiny průmyslu a zrodivší se předmětné jsoucno průmyslu jsou otevřenou knihou lidských bytostných sil, smyslově uchopitelnou lidskou psychologií, která dosud nebyla pojímána ve své souvislosti s podstatou člověka, nýbrž vždy jen v nějakém vnějším vztahu užitečnosti, protože lidé — pohybujíce se v hranicích odcizení — dovedli jako skutečnost lidských bytostných sil a jako lidské rodové akty chápat jen všeobecné jsoucno člověka, náboženství, anebo dějiny v jejich abstraktně obecné podstatě, jako politiku, umění, literaturu atd. V obyčejném, materiálním průmyslu (— který je možno chápat jako část onoho obecného pohybu, stejně jako je možno chápat sám tento pohyb jako zvláštní část průmyslu, protože dosud byla veškerá lidská činnost prací, tedy průmyslem, sobě samé odcizenou činností —) máme před sebou v podobě smyslových, cizích, užitečných předmětů, v podobě odcizení, zpředmětněné bytostné síly člověka. Taková psychologie, pro kterou je tato kniha, tedy právě smyslově nejsnáze uchopitelná, nejpřístupnější část dějin uzavřena, nemůže se stát skutečnou obsažnou a reálnou vědou. Co si vůbec máme myslit o vědě, která vznešeně abstrahuje od této velké části lidské práce a nepociťuje sama v sobě svou neúplnost, pokud jí tak rozšířené bohatství lidského působení nic neříká, leda to, co je možno říci jedním slovem: “potřeba”, “hrubá potřeba” ?
Přírodní vědy rozvinuly obrovskou činnost a osvojily si ustavičně rostoucí materiál. Filosofie jim však zůstala zrovna tak cizí, jako samy zůstaly cizí filosofii. Chvilkové dorozumění byla jen fantastická iluze. Vůle tu byla, ale chyběla způsobilost. I dějepis přihlíží k přírodním vědám jen mimochodem, jako k momentu osvěty, užitečnosti, jednotlivých velkých objevů. Ale tím praktičtěji zasáhly přírodní vědy prostřednictvím průmyslu do lidského života a přetvořily jej a připravily lidskou emancipaci, jakkoli bezprostředně musely přispívat k odlidštění. Průmysl je skutečným historickým vztahem přírody a proto přírodní vědy k člověku; je-li tedy chápán jako exoterické odhalení lidských bytostných sil, dospěje se i k porozumění lidské podstatě přírody anebo přirozené podstatě člověka, přírodní věda tedy ztratí své abstraktně materiální anebo spíše idealistické zaměření a stane se základnou lidské vědy, tak jako se už nyní — ačkoli v odcizené podobě — stala základnou skutečně lidského života, a nějaká jiná základna pro život, jiná pro vědu je prostě lež. Příroda rodící se v lidských dějinách — v aktu vznikání lidské společnosti — je skutečnou přírodou člověka, proto příroda, jak ji utváří průmysl, třebaže v odcizené podobě, je opravdovou antropologickou přírodou.
Smyslovost (viz Feuerbach) musí být základnou veškeré vědy. Jen tehdy, vychází-li ze smyslovosti v její dvojí podobě jak smyslového vědomí, tak i smyslové potřeby — tedy jedině vychází-li věda z přírody — je skutečnou vědou. Aby se “člověk” stal předmětem smyslového vědomí a aby se stala potřebou potřeba “člověka jakožto člověka”, k tomu jsou celé dějiny přípravným, vývojovým procesem. Dějiny samy jsou skutečnou částí dějin přírody, vývojové cesty přírody k člověku. Přírodní věda později do sebe pojme vědu o člověku, stejně jako věda o člověku do sebe pojme přírodní vědu: Bude jedna věda.
Člověk je bezprostředním předmětem přírodní vědy; neboť bezprostřední smyslová příroda pro člověka je bezprostředně lidskou smyslovostí (totožný výraz), bezprostředně jakožto druhý smyslově pro něj daný člověk; neboť jeho vlastní smyslovost je pro něj samého lidskou smyslovostí teprve prostřednictvím druhého člověka. Ale příroda je bezprostřední předmět vědy o člověku. První předmět člověka člověk — je příroda, smyslovost, a zvláštní lidské smyslové bytostné síly mohou vůbec dojít sebepoznání jen ve vědě o přírodě vůbec, stejně jako mohou dojít svého předmětného uskutečnění jen v přirozených předmětech. Sám živel myšlení, živel životního projevu myšlenky, řeč, je smyslové povahy. Společenská skutečnost přírody a lidská přírodní věda nebo přirozená věda o člověku jsou totožné výrazy.
Vidíme, jak namísto ekonomického bohatství a bídy nastupuje bohatý člověk a bohatá lidská potřeba. Bohatý člověk je zároveň člověk potřebující totalitu lidského životního pro jevu. Je to člověk, v němž jeho vlastní uskutečnění existuje jako vnitřní nutnost, jako nouze. Nejen bohatství, chudoba člověka nabývá rovněž — za předpokladu socialismu — lidského, a tedy společenského významu. Je trpným svazkem, který dává člověku pociťovat největší bohatství, druhého člověka, jako potřebu. Vláda předmětné bytosti ve mně, smyslové propuknutí mé. bytostné činnosti je vášeň, která se tu takto stává činností mé bytosti.
5) Bytost se sama sobě jeví samostatnou teprve tehdy, stojí-li na vlastních nohou, a na vlastních nohou stojí teprve tehdy, vděčí-li za své jsoucno sobě samé. Člověk žijící z milosti druhého pohlíží na sebe sama jako na závislou bytost. Ale žiji úplně z milosti druhého, vděčím-li mu nejen za své živobytí, nýbrž stvořil-li ještě mimo to můj život, je-li zdrojem mého života, a můj život má nutně nějaký takový základ mimo sebe, není-li mým vlastním výtvorem. Stvoření je proto představa, kterou jen velmi těžko bude možno vyhostit z povědomí lidu. To, že by příroda a člověk byli sami sebou, je tomuto povědomí nepochopitelné, protože to odporuje všem zřejmostem praktického života.
Stvořením země značně otřásla geognosie, tj. věda, která líčí utváření, vznikání země jako proces, jako sebevytváření. Generatio aequivoca[*23] je jediným praktickým vyvrácením teorie stvoření.
Nyní je sice snadné říci jednotlivému individuu, co řekl již Aristoteles: Zplodil tě tvůj otec a tvá matka, tedy spáření dvou lidí, tedy rodový akt lidí v tobě vytvořil člověka. Vidíš tedy, že i fyzicky vděčí člověk za své jsoucno člověku. Nesmíš mít tedy na zřeteli jen jednu stránku, nekonečný postup, po němž se ptáš dále: Kdo zplodil mého otce, kdo jeho děda atd.? Musíš přihlédnout i ke kruhovému pohybu, který je smyslově zřejmý v onom postupu, podle něhož člověk v plození opakuje sám sebe, zůstává tedy subjektem stále člověk. Jenže ty odpovíš: I když připustím tento kruhový pohyb, pak ty zase připusť můj postup, který mě pohání stále dál, až k otázce, kdo zplodil prvního člověka a vůbec přírodu? Mohu ti odpovědět jen toto: Tvá otázka je zase jen produkt abstrakce. Polož si otázku, jak jsi došel k tamté otázce; zeptej se sám sebe, nevychází-li tvá otázka z hlediska, na které nemohu odpovědět, protože je chybné? Polož si otázku, existuje-li onen postup jako takový pro rozumné myšlení? Tážeš-li se po stvoření přírody a člověka, pak tedy abstrahuješ od člověka a přírody. Kladeš je jako nejsoucí, a přece chceš, abych ti je dokazoval jako jsoucí. Pravím ti: Vzdáš-li se své abstrakce, vzdáváš se i své otázky, anebo chceš-li trvat na své abstrakci, buď tedy důsledný, a myslíš-li člověka a přírodu jakožto nejsoucí, pak mysli i sebe jako nejsoucího, vždyť i ty jsi příroda a člověk. Nemysli, neptej se mne, neboť jakmile myslíš a ptáš se, nemá tvá abstrakce bytí přírody a člověka žádný smysl. Anebo jsi takový egoista, že všechno kladeš jako nic a sám chceš být?
Můžeš mi odpovědět: Nechci klást nicotu přírody atd.; ptám se tě, jaký byl akt jejího vzniku, tak jako se ptám anatoma, jaké jsou tvary kostí atd.
Ale protože pro socialistického člověka nejsou celé takzvané světové dějiny nic jiného než vytváření člověka lidskou prací, nic než proces, v němž je příroda stále víc a víc pro člověka, poskytuje mu to tedy zřejmý, nevývratný důkaz, že zrodil sám sebe, důkaz procesu jeho vzniku. Tím, že se praktickou, smyslovou, názornou stává bytostnost člověka a přírody, tím, že se stává praktickým, smyslovým, názorným člověk pro člověka jakožto jsoucno přírody a příroda pro člověka jakožto jsoucno člověka, stala se prakticky nemožnou otázka po nějaké cizí bytosti, po nějaké bytosti nad přírodou a člověkem — otázka, v níž je obsaženo i doznání nepodstatnosti přírody a člověka. Ateismus jako popření této nepodstatnosti už nemá smysl, protože ateizmus je popření boha a tímto popřením klade jsoucno člověka; ale socialismus jakožto socialismus už nepotřebuje takovéto zprostředkování; vychází z teoreticky a prakticky smyslového vědomí člověka a přírody jakožto podstaty. Je to pozitivní, ne už zrušením náboženství zprostředkované sebevědomí! člověka, tak jako je skutečný život pozitivní, ne už zrušením soukromého vlastnictví, komunismem zprostředkovaná skutečnost člověka. Komunismus je pozice jakožto negace negace, proto je skutečným, pro nejbližší dějinný vývoj nutným momentem emancipace a znovunalezení člověka. Komunismus je nutná forma a energický princip nejbližší budoucnosti, ale komunismus jako takový není cílem lidského vývoje, — je to forma lidské společnosti.[23]
7) Viděli jsme, jaký význam má za předpokladu socialismu bohatství lidských potřeb, a proto jak nový způsob výroby, tak i nový předmět výroby. Nové činné uplatnění lidské bytostné sily a nové obohacení lidské bytosti. V rámci soukromého vlastnictví opačný význam. Každému člověku jde o to, vytvořit pro druhého nějakou novou potřebu, aby ho donutil k nějaké nové oběti, aby ho přivedl do nějaké nové závislosti a aby ho zlákal k novému způsobu požitku a tedy i k hospodářskému zruinování. Každý se snaží vytvořit nad druhým nějakou cizí bytostnou silu, aby v ni došel ukojení své vlastni zištné potřeby. S množstvím předmětů tedy roste říše cizích bytostí, které si člověka ujařmily, a každý nový produkt je nová možnost vzájemného podvádění a vzájemného okrádání. Člověk chudne tím víc jakožto člověk, tím víc potřebuje peněz, aby se zmocnil nepřátelské podstaty, a moc jeho peněz klesá právě v opačném poměru než množství výroby, tj. je tím potřebnější, čím více vzrůstá moc peněz. — Potřeba peněz je tedy pravá, ekonomií vytvořená potřeba, a je to jediná potřeba, kterou ekonomie vytváří. — Kvantita peněz se stává víc a víc jejich jedinou mocnou vlastností; tak jako každou podstatu redukují na její abstrakci, tak samy sebe redukují ve svém vlastním pohybu na kvantitativní podstatu. Nezměrnost a nemírnost se stává jejich pravou mírou.
Subjektivně se to zase jeví tak, že jednak rozsah výrobků a potřeb se stává vynalézavým a ustavičně kalkulujícím otrokem nelidských, rafinovaných, nepřirozených a smyšlených choutek — soukromé vlastnictví nedovede udělat z primitivní potřeby potřebu lidskou; jeho ideály jsou smyšlenka, svévole, rozmar, a eunuch se nelichotí podleji svému despotovi a nesnaží se vydráždit hanebnějšími prostředky jeho otupělou schopnost požitku, aby se sám podloudně domohl přízně, než průmyslový eunuch, výrobce, aby se podloudně domohl stříbrňáčků, aby z kapsy souseda, kterého miluje křesťanskou láskou, vylákal zlaté ptáčky — (každý výrobek je vnadidlo, kterým chce jeden člověk k sobě přivábit podstatu druhého, jeho peníze, každá skutečná nebo možná potřeba je slabost, která přivede mouchu na mucholapku všeobecné vykořisťování společné lidské podstaty, tak jako každá nedokonalost člověka znamená svazek s nebem, stránku, kterou je jeho srdce přístupné knězi; každá nouze je příležitost, jak s nejlíbeznější tváří přistoupit k sousedovi a říci mu: Milý příteli, dám ti, co potřebuješ; ale znáš conditio sine qua non[*24]; víš, jakým inkoustem se mi musíš zapsat; beru tě na hůl tím, že ti opatřuji požitek) — vyhovuje jeho nejzvrhlejším nápadům, hraje úlohu kuplíře mezi ním a jeho potřebou, vzněcuje v něm chorobné choutky, číhá na každou jeho slabost, aby potom vyžadoval počinek za tuto službu z lásky. — Zčásti se toto odcizení projevuje tím, že na jedné straně vytváří zjemnělost potřeb a jejich prostředků, na druhé straně surovou zvlčilost, úplnou, primitivní, abstraktní jednoduchost potřeby; anebo spíše jen znovu rodí samo sebe ve svém opačném významu. Dokonce i potřeba volného vzduchu přestává být u dělníka potřebou, člověk se vrací do jeskynního obydlí, které je však nyní zamořeno smrdutým morovým dechem civilizace a které mu slouží za obydlí už jen z nouze, jako nějaká cizí moc, která mu dennodenně může uniknout, z které může být den co den vyhozen, když nezaplatí. Za tuto umrlčí komoru musí Platit. Obydlí světla, o kterém Prometheus u Aischyla mluví jako o jednom z největších darů, s jehož pomocí udělal z divocha člověka, přestává existovat pro dělníka. Světlo, vzduch atd., nejprostší zvířecí čistotnost přestávají být pro člověka potřebou. Špína, toto zbahňování, zahnívání člověka, odpad ze stoky civilizace (toto je třeba chápat doslovně) se mu stává životním živlem. Úplná nepřirozená zchátralost, shnilá příroda se mu stává životním živlem. Už ani jeden z jeho smyslů neexistuje, nejenže neexistují ve své lidské formě, nýbrž existují jen ve formě nelidské, dokonce ani ne ve zvířecí formě. Znovu se vracejí nejprimitivnější způsoby (a nástroje) lidské práce, tak jako se šlapací mlýn římských otroků stal výrobním způsobem, způsobem jsoucna mnoha anglických dělníků. Nejenže člověk nemá žádné lidské potřeby, přestávají dokonce i potřeby zvířecí. Ir zná už jen potřebu jíst, a to už jen potřebu jíst brambory, a to jen krmné brambory, nejhorší druh brambor. Ale Anglie a Francie už mají v každém průmyslovém městě malé Irsko. Divoch, zvíře mají přece potřebu lovu, pohybu atd., družnosti. — Zjednodušení stroje, práce se využívá k tomu, aby z člověka, který se teprve stává člověkem, z úplně nevyspělého člověka z dítěte — byl udělán dělník, stejně jako se stalo z dělníka zanedbané dítě. Stroj se podvoluje slabosti člověka, aby ze slabého člověka udělal stroj.
Jak rozmnožení potřeb a jejich prostředků vytváří stav, kdy člověk nemá ani potřeby, ani prostředky, dokazuje ekonom (a kapitalista, vůbec mluvíme vždy o empirických podnikatelích, dovoláváme-li se ekonomů — jejich vědeckého doznání a jsoucna) 1) tím, že potřebu dělníka redukuje na nejnutnější a nejubožejší obživu fyzického života a jeho činnost na nejabstraktnější mechanický pohyb, tedy tím, že říká, že člověk nemá žádnou jinou potřebu ani činnosti, ani požitku; neboť také tento život vykládá jako lidský život a lidské jsoucno; 2) tím, že podle co možno nejnuznějšího života (existence) vypočítává měřítko, a to obecné měřítko: obecné proto, že má platit pro velkou většinu lidí; dělá z dělníka bytost beze smyslů a bez potřeb, tak jako z jeho činnosti dělá jakousi ryzí abstrakci jakékoli činnosti; jakýkoli přepych dělníka se mu proto jeví jako zavrženíhodný, a všechno, co přesahuje tu úplně nejabstraktnější potřebu — ať už je to trpný požitek nebo projev činnosti — se mu jeví jako přepych. Ekonomie, tato věda bohatství, je proto zároveň vědou odříkání, nuzování, úspor, a dochází opravdu tak daleko, že chce člověku uspořit dokonce i potřebu čistého vzduchu anebo tělesného pohybu. Tato věda zázračného průmyslu je zároveň vědou askeze a jejím pravým ideálem je asketický, ale lichvařící lakomec a asketický, ale vyrábějící otrok. Jejím morálním ideálem je dělník, který část své mzdy ukládá do spořitelny, a našla si dokonce i otrocké umění sloužící tomuto jejímu zamilovanému nápadu. Bylo to v cituplné podobě uvedeno na divadle. Proto — i když vyhlíží světsky a rozkošnicky — je to opravdu morální věda, věda ze všech nejmorálnější. Odříkání sebe sama, odříkání života a všech lidských potřeb je její hlavní poučkou. Čím méně jíš, piješ, kupuješ knihy, chodíš do divadla, tančit, do hospody, čím méně myslíš, miluješ, teoretizuješ, zpíváš, maluješ, píšeš básně atd., tím víc ušetříš, tím víc vzroste tvůj poklad, který mol ani prach nekazí, tvůj kapitál. Čím méně jsi, čím méně projevuješ svůj život, tím víc máš, tím větší je tvůj zvnějšněný život, lim více své odcizené bytosti hromadíš. Všechno, co ti ekonom bere z tvého života a z tvého lidství, to všechno ti nahrazuje v penězích a bohatství, a všechno, co nemůžeš, mohou tvé peníze; mohou jíst, pít, chodit na plesy, do divadla, dovedou si... umění, učenost, historické drahocennosti, politickou moc, mohou cestovat, mohou dokázat, aby sis to všechno osvojil ; mohou to všechno koupit; jsou opravdovým jměním, opravdovou mohoucností. Ale peníze, které jsou tím vším, nechtějí stvořit nic než samy sebe, koupit si sebe, vždyť všechno ostatní je přece jejich sluhou, a mám-li pána, pak mám sluhu, a jeho sluhu nepotřebuji. Všechny náruživosti a všechna činnost musí tedy zaniknout v hrabivosti. Dělník smí mít jen tolik, aby chtěl žít, a smí chtít žít jen proto, aby měl.
Na poli ekonomie ovšem dochází ke kontroverzi. Jedna strana (Lauderdale, Malthus atd.) doporučuje přepych a proklíná šetrnost; druhá (Say, Ricardo atd.) doporučuje šetrnost a proklíná přepych. Ale ta první doznává, že chce přepych proto, aby plodil práci (tj. absolutní šetrnost); druhá strana doznává, že doporučuje šetrnost proto, aby plodila bohatství, tj. přepych. Ta první si romanticky domýšlí, že hrabivost nesmí samojediná určovat spotřebu boháčů, a odporuje svým vlastním zákonům, tvrdí-li o rozmařilosti, že to je bezprostředně prostředek obohacení, a druhá strana jí proto velmi vážně a obšírně dokazuje, že rozmařilostí zmenšuji, nezvětšuji svůj majetek; druhá strana je tak pokrytecká, že nepřiznává, že právě rozmar a nápad určují výrobu; zapomíná na “zjemnělé potřeby”, zapomíná, že bez spotřeby by se nevyrábělo; zapomíná, že konkurencí musí výroba jen získat na všestrannosti, přepychovosti; zapomíná, že spotřeba pro ni určuje hodnotu věci a že móda určuje spotřebu; přeje si, aby se vyrábělo jen “užitečné”, ale zapomíná, že výroba příliš mnoha “užitečných” věcí produkuje příliš neužitečnou, zbytečnou populaci. Obě strany zapomínají, že plýtvání a úspory, přepych a nedostatek, bohatství a chudoba se rovnají.
A musíš si odpírat nejen své bezprostřední smysly, jako jídlo atd.; i účast na všeobecných zájmech, na soucitu, důvěře atd., to všechno si musíš odepřít, chceš-li být hospodárný, nechceš-li se zničit iluzemi.
Všechno, co je tvé, musíš učinit prodejným, tj. zužitkovat. Zeptám-li se ekonoma: Řídím se ekonomickými zákony, těžím-li peníze z toho, že dávám cizí chlípnosti napospas, na prodej své tělo (tovární dělníci ve Francii říkají o prostituci svých žen a dcer, že to je x-tá pracovní hodina, což je doslova pravda), anebo nejednám snad v souhlase s politickou ekonomií, když svého přítele prodám Marokáncům (a přímé prodávání lidí, jako obchodování s odvedenci, se provádí ve všech kulturních zemích), pak mi ekonom odpoví: Nejednáš v rozporu s mými zákony; ale podívej se, co říká paní kmotra morálka a paní kmotra náboženství; moje ekonomická morálka a mé ekonomické náboženství nemají, co by proti tobě namítaly, ale — ale komu teď mám spíše věřit, politické ekonomii nebo morálce? — Morálkou politické ekonomie je výdělek, práce a šetrnost, střídmost — ale politická ekonomie mi slibuje, že uspokojí mé potřeby. — Ekonomií morálky je bohatství dobrého svědomí, ctností atd., ale jak mohu být ctnostný, nejsem-li, jak mohu mít dobré svědomí, nevím-li nic? Tkví v podstatě odcizení, že každá oblast mne posuzuje podle jiného a opačného měřítka; jiné je měřítko morálky, jiné měřítko politické ekonomie, protože každá z těchto oblastí je určitým odcizením člověka a každá v sobě fixuje určitý zvláštní okruh odcizené bytostné činnosti, každá se staví odcizeně k jinému odcizení. Tak vytýká pan Michel Chevalier Ricardovi, že si nevšímá morálky. Ale u Ricarda promlouvá politická ekonomie svou vlastní řečí. Nemluví-li mravně, není to Ricardovou vinou. Pan Chevalier abstrahuje od ekonomie, pokud moralizuje, ale ve skutečnosti a nutně si nevšímá morálky, pokud se zabývá politickou ekonomií. Vztah politické ekonomie k morálce, pokud vůbec není svévolný, náhodný a tedy neodůvodněný a nevědecký, není-li předstírán jen naoko, nýbrž je míněn jako podstatný, může být přece jedině vztahem ekonomických zákonů k morálce; není-li tu takový vztah, anebo jde-li spíše o opak, je to snad Ricardova vina? Ostatně i protiklad mezi politickou ekonomií a morálkou je jen zdání, a tak jako je určitým protikladem, není zase protikladem vůbec. Politická ekonomie jen svým způsobem vyjadřuje morální zákony.
Nenáročnost jako princip ekonomie se nejskvěleji ukazuje v její teorii lidnatosti. Je příliš mnoho lidí. Dokonce i jsoucno lidí je vyložený přepych, a je-li dělník “morální” (Mill navrhuje veřejná pochvalná uznání pro ty, kteří projeví zdrženlivost v pohlavním styku, a veřejné pokárání pro ty, kteří se prohřešují proti této neplodnosti manželství... cožpak to není morálka, učení o odříkání?), bude šetrný v plození. Produkce lidí se jeví jako veřejná pohroma.
Smysl, jaký má výroba vzhledem k boháčům, se ukazuje ve zjevné podobě ve smyslu, jaký má pro chudáky; směrem nahoru se projevuje vždycky uhlazeně, skrytě, dvojsmyslně, jako zdání, směrem dolů hrubě, rovnou, upřímně, jako podstata. Primitivní potřeba dělníka je mnohem větší zdroj zisku než uhlazená potřeba boháče. Sklepní byty v Londýně vynášejí těm, kdo je pronajímají, víc než paláce, tj. vzhledem k majiteli jsou větším bohatstvím, tedy mluveno řečí politické ekonomie, větším společenským bohatstvím.
A průmysl spekuluje nejen na zjemnění potřeb, nýbrž stejně i na jejich primitivitu, ale na primitivitu uměle vytvořenou, jejímž opravdovým požitkem je tedy omamováni sebe sama, toto zdánlivé uspokojování potřeby, tato civilizace v rámci primitivního barbarství potřeby. Anglické kořalny jsou proto symbolické obrazy soukromého vlastnictví. Jejich přepych ukazuje pravý vztah průmyslového přepychu a bohatství k člověku. Proto jsou také právem jedinou nedělní zábavou lidu, k níž se anglická policie chová alespoň shovívavě.
Viděli jsme už, jak ekonom několikerým způsobem předpokládá jednotu práce a kapitálu. 1) Kapitál je nahromaděná práce; 2) určení kapitálu v rámci výroby, jednak reprodukce kapitálu se ziskem, jednak kapitál jako surovina (materiál práce), jednak přímo jako nástroj, který pracuje stroj je kapitál bezprostředně ztotožněný s prací — je produktivní práce; 3) dělník je kapitál; 4) mzda patří k nákladům kapitálu; 5) vzhledem k dělníkovi je práce reprodukcí jeho životního kapitálu; 6) vzhledem ke kapitalistovi je jedním momentem činnosti jeho kapitálu.
Konečně 7) předpokládá ekonom jejich prvotní jednotu podloudně jako jednotu mezi kapitalistou a dělníkem, to je stav, jaký byl na počátku v ráji. To, jak se tyto dva momenty střetávají jako dvě osoby, je pro ekonoma nahodilá událost, kterou je proto třeba vykládat jen vnějškově. (Viz Mill.)
Národy, které jsou ještě zaslepeny smyslovým leskem drahých kovů, a proto jsou ještě fetišisty kovových peněz nejsou ještě dokonalé peněžní národy. Protiklad Francie a Anglie. — Nakolik je řešení teoretických problémů úkolem praxe a prováděno praxí, jak opravdová praxe je podmínkou skutečné a pozitivní teorie, ukazuje se například na fetišismu. Smyslové vědomí fetišisty je jiné než smyslové vědomí Řeka, protože jeho smyslové jsoucno je dosud jiné. Abstraktní nepřátelství mezi smyslem a duchem je nutné, dokud lidský smysl pro přírodu, lidský smysl přírody, tedy i přirozený smysl člověka není ještě vytvářen vlastní prací člověka.
Rovnost není nic jiného než německé Já = Já, přetlumočené do francouzské, tj. politické podoby. Rovnost jako základ komunismu je jeho politickým zdůvodněním a je to totéž, jako když si jej Němec zdůvodňuje tím, že pojímá člověka jako všeobecné, všem společné sebevědomí. Rozumí se, že zrušení odcizení začíná vždycky tou formou odcizení, která je vládnoucí silou, v Německu sebevědomím, ve Francii rovnosti, protože politikou, v Anglii skutečnou, materiální praktickou potřebou, která je sama sobě mírou. Z tohoto hlediska je třeba kritizovat a uznávat Proudhona.
Označujeme-li ještě sám komunismus — protože jej označujeme za negaci negace, za osvojení lidské podstaty, která se prostředkuje sama se sebou negací soukromého vlastnictví, tedy ne ještě za opravdový klad vycházející ze sebe sama, nýbrž spíše ze soukromého vlastnictví — [. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .][*25]. Protože při tomto[*26] skutečného odcizení lidského života trvá, a to tím více, čím víc je tu vědomí tohoto odcizení jako takového pak je tedy [zrušení tohoto odcizení] proveditelné jen komunismem uvedeným ve skutek. Aby byla zrušena myšlenka soukromého vlastnictví, k tomu úplně postačuje myšlený komunismus. Aby bylo zrušeno skutečné soukromé vlastnictví, k tomu je zapotřebí skutečné komunistické akce. Dějiny ji vyvolají, a onen pohyb, o kterém v myšlenkách víme, jak už ruší sám sebe, bude ve skutečnosti prodělávat velmi nelítostný a zdlouhavý proces. Ale skutečný pokrok musíme vidět v tom, že jsme už předem dospěli k vědomí ohraničenosti i cíle onoho dějinného pohybu, a zároveň jsme ve svém vědomí již tento pohyb i tento cíl překonali.
Sdruží-li se komunističtí řemeslníci, pak je pro ně zprvu účelem učení, propaganda, atd. Ale zároveň si tím osvojují novou potřebu, potřebu společnosti, a co se jeví jako prostředek, stává se účelem. Můžeme spatřit nejnádhernější výsledky tohoto praktického hnutí, podíváme-li se na sdružené francouzské socialistické dělníky. K tomu, aby se spojili, aby se scházeli, není už zapotřebí záminky, jako je kouření, pití, jídlo atd. Společnost, spolek, zábava, jejímž účelem je zase společnost, jim úplně postačuje, bratrství lidí u nich neznamená frázi, nýbrž pravdu, a šlechetnost lidstva nám září vstříc z těchto postav ztvrdlých prací.
Tvrdí-li politická ekonomie, že poptávka a nabídka se vždy kryjí, pak vzápětí zapomíná, že podle jejího vlastního tvrzení převyšuje nabídka lidí (teorie lidnatosti) vždy poptávku, že tedy u podstatného výsledku veškeré výroby u existence lidí — se nejrozhodněji projevuje nepoměr mezi poptávkou a nabídkou.
O tom, že peníze, jevící se jako prostředek, jsou ve skutečnosti mocí a jediným účelem — o tom, že vůbec ten účel, který ze mne dělá bytost, který mi přisuzuje cizí předmětnou bytost, je samoúčelem, o tom se můžeme přesvědčit z toho, jak tam, kde je půda zdrojem života, je také pozemkové vlastnictví uznáváno za opravdovou moc v politickém životě, stejně jako kůň a meč tam, kde jsou opravdovým životním prostředkem. Ve středověku získává stav svobodu, jakmile smí nosit meč. U kočovných národů se stávám svobodným, účastníkem pospolitosti, mám-li koně.
Řekli jsme výše, že se člověk vrací k jeskynnímu obydlí atd., ale k jeskynnímu obydlí v jakési odcizené, nepřátelské podobě. Divoch ve své jeskyni — v tomto elementu přírody nabízejícím se nezáludně k užívání a k ochraně — se necítí cizeji, anebo se v ní spíše cítí tak volně, jako ryba ve vodě. Ale chudákův sklepní byt je cosi nepřátelského, je to “obydlí tající v sobě cizí moc, obydlí, které se mu odevzdává jedině potud, pokud mu chuďas odevzdává svůj krvavý pot,” které nesmí považovat za svůj domov — v němž by mohl konečně říci: tady jsem doma — v němž je naopak v domě někoho jiného, v cizím domě, a ten, komu dům patří, ustavičně číhá, aby ho vyhodil, jakmile nezaplatí nájemné. Zrovna tak ví, že jeho obydlí je co do kvality v protikladu k obydlí na onom světě, na druhém břehu, k lidskému obydlí na nebesích bohatství.
Odcizení se projevuje jednak v tom, že můj životní prostředek je někoho jiného, že to, co je mým přáním, je nedostupným majetkem někoho jiného, a zrovna tak i v tom, že každá věc je sama něčím jiným než je sama, že moje činnost je něčím jiným, a konečně v tom — a to platí i pro kapitalistu — že vůbec vládne nelidská moc.
Určení bohatství oddávajícího se jen požitku, bohatství nečinného a plýtvajícího — v němž se sice užívající na jedné straně činně osvědčuje jako pouze pomíjivé, jalově se vybíjející individuum, a ve svém vědomí chápe zrovna tak cizí otrockou práci, lidský krvavý pot jako kořist svých žádostí, a proto člověka samého, tedy i sebe, chápe jako obětovanou, nicotnou bytost, přičemž pohrdání lidmi se jednak projevuje jako zpupnost, jako pohrdání tím, co by mohlo uživit stovky lidí, jednak jako ničemná iluze, že jeho bezuzdná rozmařilost a kolísavá, neproduktivní spotřeba je podmínkou práce a tedy i obživy druhého — bohatství, které uskutečnění lidských bytostných sil chápe jen jako uskutečnění své nestvůrnosti, svého rozmaru a svévolně podivínských nápadů — toto bohatství, které však na druhé straně chápe bohatství jako pouhý prostředek a jako věc hodnou jen zničení, které je tedy zároveň svým otrokem i svým pánem, zároveň velkodušné i podlé, vrtošivé, marnivé, domýšlivé, uhlazené, vzdělané, duchaplné — toto bohatství ještě nezakusilo nad sebou bohatství jako nějakou úplně cizí moc; vidí v bohatství naopak jen svou vlastní moc, a ne bohatství, nýbrž požitek [se mu jeví] jako poslední nejzazší cíl [. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .][*27]
Proti nádherné, smyslovým zdáním zaslepené iluzi o podstatě bohatství se staví pracující, střízlivý, hospodárný, prozaický, podstatu bohatství si uvědomující průmyslník a tak jako vytváří jeho poživačnosti větší okruh, ve svých výrobcích mu pěkně lichotí — jeho výrobky jsou vesměs nízké poklonky rozmařilcovým choutkám — tak si dovede sám osvojit jedině užitečným způsobem moc, která tamtomu uniká. Jeví-li se tedy průmyslové bohatství zprvu jako výsledek rozmařilého, fantastického bohatství — tak také pohyb toho prvního zatlačuje pohybem, který je mu vlastní, aktivně toho druhého. Pokles úroků z peněz je totiž nutný důsledek a výsledek průmyslového pohybu. Prostředky rozmařilého rentiéra se tedy den co den zmenšují právě v opačném poměru, než jak se rozmnožují prostředky a léčky požitku. Musí tedy buďto přímo stravovat svůj kapitál, tedy přijít na mizinu, anebo se stát sám průmyslovým kapitalistou... Na druhé straně sice pozemková renta bezprostředně ustavičně stoupá v důsledku průmyslového pohybu, ale již jsme to viděli — nutně nastává chvíle, kdy pozemkové vlastnictví musí přejít do kategorie kapitálu reprodukujícího se se ziskem, tak jako kterékoli jiné vlastnictví — a to je právě výsledek téhož průmyslového pohybu. Rozmařilý statkář musí tedy také buďto stravovat svůj kapitál, tedy přijít na mizinu — anebo stát se sám pachtýřem svého vlastního statku — zemědělským průmyslníkem.
Zmenšování úroků z peněz — na které Proudhon pohlíží jako na zrušení kapitálu a jako na tendenci k socializaci kapitálu — je proto spíše bezprostředně pouhým příznakem naprostého vítězství pracujícího kapitálu nad rozmařilým bohatstvím, tj. přeměnou veškerého soukromého vlastnictví v průmyslový kapitál — naprostým vítězstvím soukromého vlastnictví nad všemi zdánlivě ještě lidskými kvalitami tohoto vlastnictví a úplným podrobením soukromého vlastníka podstatě soukromého vlastnictví — práci. Průmyslový kapitalista ovšem také užívá. Rozhodně se nevrací k nepřirozené prostotě potřeb, ale jeho požitek je jen vedlejší, je to zotavení, je podřízen výrobě, a přitom je to uvážlivější, tedy i hospodárnější požitek, neboť kapitalista svůj požitek připočítává k nákladům kapitálu, a jeho požitek ho tedy smí stát jen tolik, aby to, co na něj vyplýtval, bylo zase se ziskem nahrazeno reprodukcí kapitálu. Požitek je tedy podřízen kapitálu, užívající individuum kapitalizujícímu individuu, kdežto dřív tomu bylo naopak. Pokles úroků je tedy příznakem zrušení kapitálu jen potud, pokud je příznakem jeho dovršující se nadvlády, dovršujícího se odcizení, které právě proto spěje vstříc svému zrušení. To to je vůbec jediný způsob, jak to, co nyní existuje, potvrzuje svůj opak.
Spor ekonomů o přepych a úspory je proto jen spor politické ekonomie, která si ujasnila podstatu bohatství, s těmi, kteří jsou ještě zatíženi romantickými, průmyslu nepřátelskými reminiscencemi. Ale ani jedna strana si nedokáže redukovat předmět sporu na jeho jednoduchý výraz, a proto se spolu nikdy nedovedou vypořádat.
Pozemková renta byla dále svržena jakožto pozemková renta — tím, že novější ekonomie proti argumentu fyziokratů, podle něhož je prý pozemkový vlastník jediný opravdový výrobce, naopak dokázala, že pozemkový vlastník jako takový je spíše jediným úplně neproduktivním rentiérem, zemědělství že je věcí kapitalisty, který svůj kapitál použije tímto způsobem, může-li očekávat, že mu to vynese obvyklý zisk. To, co vytyčují fyziokraté — že pozemkové vlastnictví jakožto jedině produktivní vlastnictví by mělo jediné platit státní daně, tedy by je také mělo jediné povolovat a účastnit se státních záležitostí — se tedy zvrací v opačné určení, že prý daň z pozemkové renty je jediná daň z neproduktivního důchodu, tedy jediná daň, která neškodí národní výrobě. Rozumí se, že ani politické privilegium pozemkových vlastníků, je-li takto chápáno, nevyplývá už z toho, že pozemkoví vlastníci platí nejvíce daní.
Všechno, co Proudhon chápe jako pohyb práce proti kapitálu, je jen pohyb práce v určení kapitálu, průmyslového kapitálu proti kapitálu nekonzumujícímu se jakožto kapitál, tj. ne průmyslově. A tento pohyb vítězně postupuje, tj. postupuje cestou vítězství průmyslového kapitálu. — Vidíme tedy, že teprve když je práce pojata jako podstata soukromého vlastnictví, je také možno plně pochopit ekonomický pohyb jako takový v jeho skutečné určenosti.
Společnost — jak se jeví ekonomovi — je občanská společnost, v níž každé individuum je celkem potřeb a je tu pro druhé, tak jako druhé pro ně, jen potud, pokud se vzájemně stávají prostředkem. Ekonom — zrovna tak jako politika ve svých lidských právech — redukuje všechno na člověka, tj. na individuum, které zbavuje jakékoli určenosti, aby je fixoval buďto jako kapitalistu, nebo jako dělníka.
Dělba práce je ekonomický výraz společenskosti práce v rámci odcizení. Anebo, protože práce je jen výraz lidské činnosti v rámci zvnějšnění, životního projevu jakožto životního zvnějšnění, není tedy ani dělba práce nic jiného než odcizené, zvnějšněné kladení lidské činnosti jakožto reálné rodové činnosti anebo jakožto činnosti člověka jako rodové bytosti.
Pokud jde o podstatu dělby práce — kterou ovšem bylo nutno pojímat jako hlavní hybnou sílu produkce bohatství, jakmile se došlo k poznání, že práce je podstatou soukromého vlastnictví — tj. pokud jde o tuto odcizenou a zvnějšněnou podobu lidské činnosti jakožto činnosti rodové, panují mezi ekonomy velké nejasnosti a rozpory.
Adam Smith:
„Za svůj vznik nevděčí dělba práce lidské moudrosti. Je nutným, pomalým a postupným důsledkem sklonu k směňování a vzájemnému čachrování s výrobky. Tento sklon k obchodování je pravděpodobně nutným důsledkem schopnosti myslit a mluvit. Je společný všem lidem, nesetkáváme se s ním u žádného zvířete. Zvíře, jakmile dospěje, žije si na vlastní pěst. Člověk ustavičně potřebuje, aby ho druzí podporovali, a marně by očekával, že by to učinili jen z laskavosti. Bude mnohem jistější počítat s jejich osobním zájmem a přesvědčit je, že jejich vlastni prospěch vyžaduje, aby učinili to, co si od nich přeje. U druhých lidí se neobracíme na jejich lidství, nýbrž na jejich egoismus; nikdy jim nevykládáme o našich potřebách, nýbrž vždy o jejich prospěchu. — Protože tedy výměnou, obchodem, čachrováním získáváme většinu dobrých služeb, kterých máme jeden od druhého zapotřebí, pak je tedy původ dělby práce právě v tomto sklonu k čachrování. Například: V loveckém nebo pastýřském kmenu zhotovuje jistý člověk luky a tětivy hbitěji a dovedněji než kdokoli jiný. Často vyměňuje se svými druhy tyto své výrobky za dobytek a zvěřinu, brzy zjišťuje, že tu si může takovouto cestou opatřit snáze, než kdyby se vydal na lov sám. Na základě úvahy, vedené zájmem, se tedy bude především věnovat zhotovování luků atd. Rozdíl v přirozeném nadání jednotlivých lidí není ani tak příčinou jako spíše důsledkem dělby práce... Kdyby člověk neměl sklon obchodovat a směňovat, býval by každý povinen opatřovat si sám všechno, co potřebuje k životu a po čem touží. Každý by byl musel vykonávat dennodenně tytéž práce, a nebylo by došlo k oné velké rozdílnosti zaměstnání, která jediná dokáže vytvořit velkou odlišnost vloh. — A tak jako tento sklon k směně vytváří mezi lidmi rozdílnost vloh, tak také právě zásluhou tohoto sklonu je tato rozdílnost užitečná. — Mnohá plemena zvířat, ačkoli téže species, obdařila příroda rozdílnými povahami, které jsou vzhledem k jejich sklonům zřejmější, než by bylo možno pozorovat u nekulturních lidí. Od přírody se například filosof ani z poloviny tolik neliší talentem a inteligencí od pouličního nosiče, jako se liší domácí pes od chrta, chrt od křepeláka a ten zase od ovčáckého psa. Přesto tato různá zvířecí plemena, ačkoli patří do stejné species, nejsou jedno druhému skoro vůbec užitečná. Domácí pes nemůže v ničem rozmnožit výhody své síly tím, že by třeba využil chrtovy hbitosti atd. Účinky těchto různých vloh anebo stupňů inteligence nelze sečíst, sdružit, a ani v nejmenším nemohou přispět k prospěchu anebo k společnému pohodlí druhu, protože tu chybí schopnost anebo sklon k obchodování a směně. Každé zvíře se musí samo starat o svou obživu a ochranu, nezávisle na druhých — nemůže ani v nejmenším zužitkovat odlišnost vloh, kterými příroda podělila příslušníky jeho rodu. Naproti tomu u lidí jsou vzájemně užitečné ty nejrozdílnější vlohy, protože s pomocí tohoto všeobecného sklonu k obchodování a směně jsou různé produkty každého dotyčného odvětví jejich průmyslu tak řečeno shromážděny na jedné společné hromadě, kde si každý člověk podle svých potřeb může koupit nějakou část výtvorů důmyslu druhého. — Protože tento sklon k směně je zdrojem dělby práce, je tedy vzrůstání této dělby vždy omezováno rozsahem schopnosti směňovat, anebo, jinými slovy, rozsahem trhu. Je-li trh příliš malý, nebude mít nikdo odvahu oddat se úplně jedinému zaměstnání, protože by mu chyběla možnost vyměnit přebytek produktu své práce, který přesahuje jeho vlastni spotřebu, za stejný přebytek produktu práce někoho jiného, který by si chtěl opatřit...” V pokročilém stavu: „Každý člověk existuje zásluhou échanges, směny, a stává se jakýmsi obchodníkem, a společnost sama je vlastně společnost obchodující. (Viz Destutt de Tracy:. „Společnost je řada vzájemné směny, commerce je základem celé podstaty společnosti.”[24]) „...Akumulace kapitálů roste s dělbou práce a naopak.”
Potud Adam Smith.[25]
„Kdyby každá rodina vyráběla veškeré předměty své spotřeby, mohla by společnost zůstat v chodu, ačkoli by nedocházelo k žádné směně — i když není základem, je směna nevyhnutelná v pokročilém stavu naší společnosti — dělba práce je obratné používání sil člověka — rozmnožuje tedy produkty společnosti, její moc a její požitky, ale okrádá, snižuje schopnost každého člověka vzatého individuálně. — Výroba nemůže existovat bez směny.”
Tolik J. B. Say.[26]
„Síly inherentní člověku jsou: jeho inteligence a jeho fyzická vloha k práci; ty, jejichž zdrojem je společenský stav, záleží: ve schopnosti dělit práci a rozdílet různé práce mezi různé lidi... a ve schopnosti směňovat vzájemné služby a výrobky, na nichž se zakládají tyto prostředky... Pohnutkou, která vede člověka, aby druhému věnoval své služby, je zištnost, — člověk požaduje protihodnotu za služby prokázané druhému. — Právo výlučného soukromého vlastnictví je nevyhnutelné k tomu, aby se ustavila směna mezi lidmi.” “Směna a dělba práce se vzájemně podmiňují.”
Tolik Skarbek.[27]
Mill líčí vyspělou směnu, obchod, jako následek dělby práce.
„Činnost člověka je možno redukovat na velmi jednoduché prvky. Člověk nemůže ve skutečnosti dělat nic jiného, než vytvářet pohyb; může pohybovat věcmi, aby je buďto oddělil jednu od druhé, nebo aby je sblížil; ostatek vykonají vlastnosti hmoty. Při používání práce a strojů často zjišťujeme, že je možno zvětšit účinky vhodným rozdělením, oddělením jednotlivých operací, které si odporují, a sloučením všech takových operací, které si mohou nějak napomáhat. Protože celkem vzato nedovedou lidé vykonávat mnoho různých operací stejně hbitě a dovedně, tak jako jim zvyk poskytuje tuto schopnost, mají-li vykonávat menší počet operací — je tedy vždy výhodné co možno nejvíc omezit počet operací svěřených každému individuu. — K dělbě práce a k rozdělení sil člověka a strojů nejvýhodnějším způsobem je v mnoha případech zapotřebí operovat ve velkém měřítku, anebo, jinými slovy, vyrábět bohatství ve velkých množstvích. Tato výhoda je důvod, proč vznikly velké manufaktury; často stačí, aby několik málo velkých manufaktur, založených za příznivých poměrů, mohlo někdy dodávat předměty, které vyrábějí, nejen do jedné, nýbrž do mnoha zemí v množství, jaké tyto země požadují.”
Tolik Mill.[28]
Ale celá moderní politická ekonomie se shoduje v tom, že dělba práce a bohatství výroby, dělba práce a akumulace kapitálu se vzájemně podmiňují, stejně jako v tom, že soukromé vlastnictví zbavené pout, ponechané samo sobě, může jedině vytvořit nejužitečnější a nejrozsáhlejší dělbu práce.
Výklad Adama Smitha je možno shrnout takto: Dělba práce dává práci nekonečnou schopnost vyrábět. Zakládá se na sklonu ke směně a čachru, na sklonu specificky lidském, který pravděpodobně není podmíněn náhodně, nýbrž používáním rozumu a řeči. Pohnutkou toho, který směňuje, není lidskost, nýbrž egoismus. Rozmanitost lidských vloh je spíše následkem než příčinou dělby práce, tj. směny. Směna také teprve zužitkovává tuto rozmanitost. Zvláštní vlastnosti různých plemen jednoho druhu zvířat jsou od přírody výraznější než rozdílnost lidské vlohy a činnosti. Ale protože zvířata nedovedou směňovat, nemá žádné zvířecí individuum užitek z odlišné vlastnosti zvířete téhož druhu, ale odlišného plemene. Zvířata nejsou schopna shromáždit odlišné vlastnosti své species; nejsou schopna ničím přispět k společnému prospěchu a pohodlí své species. Naproti tomu u člověka si nejrozdílnější vlohy a nejrůznější způsoby činnosti vzájemně prospívají, protože mohou shromáždit své rozdílné produkty na jednu společnou hromadu, odkud každý může nakupovat. Tak vzniká dělba práce ze sklonu k směně, roste a je omezována rozsahem směny, trhu. V pokročilém stavu je každý člověk obchodníkem, společnost obchodní společností.
Say považuje směnu za náhodnou a nepodstatnou. Společnost by mohla existovat bez ní. Směna se stává nezbytnou v pokročilém stavu společnosti. Přesto výroba nemůže bez ní existovat. Dělba práce je pohodlný, užitečný prostředek, dovedné použití lidských sil pro společenské bohatství, ale snižuje schopnost každého člověka vzatého individuálně. Poslední poznámkou se Say dostává o krok kupředu.
Skarbek rozlišuje mezi individuálními, člověku inherentními silami, inteligencí a fyzickou způsobilostí k práci, a silami vyvozenými ze společnosti, směnou a dělbou práce, které se vzájemně podmiňují. Ale nutným předpokladem směny je soukromé vlastnictví. Skarbek tu objektivní formou vyslovuje to, co říkají Smith, Say, Ricardo atd., označují-li egoismus, soukromý zájem za základ směny anebo kupčení, čachr za podstatnou a adekvátní formu směny.
Mill líčí obchod jako následek dělby práce. U něho se lidská činnost redukuje na mechanický pohyb. Dělba práce a používání strojů podporují bohatství výroby. Je nutno svěřit každému člověku co možno nejmenší okruh jednotlivých operací. Dělba práce a používání strojů samy zase podmiňují produkci bohatství ve velkém množství, tedy výrobků. V tom je základ velkých manufaktur.
Zkoumání dělby práce a směny je nesmírně důležité, protože to jsou očividně zvnějšněné výrazy lidské činnosti a bytostné síly jakožto rodové činnosti a rodové bytostné síly.
To, že dělba práce a směna se zakládají na soukromém vlastnictví, není nic jiného než tvrzení, že práce je podstatou soukromého vlastnictví, tvrzení, které ekonom nedovede dokázat a které chceme dokázat za něj. Právě v tom, že dělba práce a směna jsou výtvory soukromého vlastnictví, právě v tom tkví dvojí důkaz, jednak toho, že lidský život potřeboval ke svému uskutečnění soukromé vlastnictví, jednak toho, že nyní potřebuje zrušení soukromého vlastnictví.
Dělba práce a směna jsou dva jevy, u nichž se ekonom holedbá společenskostí své vědy a jedním dechem nevědomky vyslovuje rozpor své vědy, totiž to, že zakládá společnost na nespolečenském partikulárním zájmu.
Momenty, které tu musíme zkoumat, jsou tyto: Předně se na sklon k směně — jejíž základ je spatřován v egoismu pohlíží jako na základ anebo vzájemný účinek dělby práce. Podle Saye nemá směna zásadní význam pro podstatu společnosti. Bohatství, výroba jsou vykládány dělbou práce a směnou. Ochuzování a odpodstatňování individuální činnosti dělbou práce je doznáváno. Uznává se, že směna a dělba práce produkují velikou rozdílnost lidských vloh, rozdílnost, kterou směna také zase zužitkovává. Skarbek rozděluje výrobní anebo produktivní bytostné síly člověka na dvě části, 1) na individuální a jemu inherentní, jeho inteligenci a speciální způsobilost či schopnost k práci, 2) na síly odvozené ze společnosti — ne ze skutečného individua na dělbu práce a směnu. — Dále: Dělba práce je omezena trhem. — Lidská práce je jednoduchý mechanický pohyb; to hlavní vykonávají hmotné vlastnosti předmětů. — Jednomu individuu je nutno přikázat co možno nejméně jednotlivých operací. — Rozpolcenost práce a koncentrace kapitálu, bezvýznamnost individuální výroby a výroba bohatství ve velkém množství. — Smysl [Verstand] svobodného soukromého vlastnictví v dělbě práce.[*28]
Jestliže city, vášně atd. člověka jsou nejen antropologickými určeními v [užším[*29]] smyslu, nýbrž vpravdě ontologickými afirmacemi podstaty (přírody) — a jestliže se opravdu afirmují jen tím, že jejich předmět pro ně smyslově jest, pak je samozřejmé, že 1) způsob jejich afirmace rozhodně není jeden a týž, nýbrž že naopak rozdílný způsob afirmace tvoří svéráznost jejich jsoucna, jejich života; způsob, jak pro ně předmět jest, je svérázný způsob jejich požitku; 2) tam, kde je smyslová afirmace bezprostředním zrušením předmětu v jeho samostatné podobě (jídlo, pití, zpracování předmětu atd.), je to pak afirmace předmětu; 3) pokud je člověk lidský, pokud je tedy lidský i jeho cit atd., je afirmace někoho jiného vůči předmětu rovněž jeho vlastním požitkem; 4) teprve s pomocí vyspělého průmyslu, tj. teprve prostřednictvím soukromého vlastnictví vzniká ontologická podstata lidské vášně jak ve své totalitě, tak ve své lidskosti;věda o člověku je tedy sama produktem praktického činného sebeuplatnění člověka; 5) smyslem soukromého vlastnictví — zbaveným jeho odcizení — je jsoucno bytostných předmětů pro člověka, jakožto předmět požitku i jakožto předmět činnosti.
Peníze tím, že mají vlastnost všechno kupovat, tím, že mají vlastnost osvojovat si všechny předměty, jsou tedy předmětem ve zvláštním smyslu. Univerzálnost jejich vlastnosti je všemohoucnost jejich podstaty; platí tedy za všemohoucí bytost... Peníze jsou kuplířem mezi potřebou a předmětem, mezi životem a životním prostředkem člověka. Ale to, co mi zprostředkuje můj život, zprostředkuje mi také jsoucno druhých lidí pro mne. To je pro mne jiný člověk.
„Což, ruce, nohy, zadek, hlava,
hrome, to vše je arci tvé;
leč, co mi svěží rozkoš dává
to proto snad je méně mé?
Šest hřebců mít-li dovedu,
jich síly zvát se mými mohou,
a pak se tryskem rozjedu,
jak měl bych čtyřmecítma nohou.”Goethe, „Faust” (Mefistofeles)”[29]
Shakespeare v „Timonu Aténském”:
„Co je to? — Zlato? — žlutě blýskavé
a drahocenné zlato? — Bozi, ne,
já nemodlil se k vám o prázdnou věc jen o kořínky, čistá nebesa!
Hle, hrstka toho zde, co černo bílým,
a krásným učiní, co šeredno;
zlo dobrem, podlost čackou, stáři mladým,
a chabost rekovností. — Bohové,
to vaše kněží, sluhy odláká
vám od oltářů, polštář vytrhne
i zdravým lidem zpod hlavy; žlutavý
ten otrok spoutá a zas rozpoutá
posvátné svazky, kletým požehná,
šeď malomoci milou učiní,
dá místa zlodějům a propůjčí
jim tituly a váhu, úctu všech
se senátory v řadě na stejno;
to zvadlé vdově dá zas ženicha
a tu, jež v nemocnici k dávení
i kvasící by vředy přivedla,
zas vonnou učiní jak v máji den,
Ty kletý kove, lidstva nevěstko,
jež tímto nesvár seješ v národy...”
A o kousek dále:
„Ty smavý kralovrahu, rozmilý ty
rozvaděči syna od otce.
Ty skvoucí przniteli Hymenova
čistého lože, Marte rekovný,
ty věčně mladý, svěží, milený
a luzný ženichu, jenž rozehřívá
posvátný sníh na klíně Diany
svým zážehem, ty viditelný bože,
jenž bratří nemožnosti, působí,
že líbají se, mluví každou řečí
a ke všem účelům, — ó zkušební
ty srdcí kameni, — ať zdá se ti,
že člověk, otrok tvůj, se k vzpouře zved,
a mocí svou jej zmať a vrhni v zmar,
by zvěř ovládla svět!”[30]
Shakespeare znamenitě líčí podstatu peněz. Abychom mu porozuměli, začněme nejdříve výkladem citátu z Goetha.
Co pro mne jest s pomocí peněz, co mohu zaplatit, tj. co mohou peníze koupit, to jsem já, sám majitel peněz. Jak velká je síla peněz, tak velká je má síla. Vlastností peněz jsou mé vlastnosti a bytostné síly — patří mně, majiteli peněz. To, co jsem a co dokážu, není tedy ani dost málo určováno mou individualitou. Jsem ošklivý, ale mohu si koupit nejkrásnější ženu. Nejsem tedy ošklivý, neboť účinek ošklivosti, její odstrašující síla je zničena penězi. Jsem chromý — pokud jde o mou individualitu — ale peníze mi opatří čtyřiadvacet nohou; nejsem tedy chromý; jsem špatný, nečestný, nesvědomitý, duchaprázdný člověk, ale peníze jsou v úctě, tedy i jejich majitel. Peníze jsou nejvyšší dobro, statek [Gut], jejich majitel je tedy dobrý [gut], a navíc mi peníze ušetří námahu, abych byl nečestný; předpokládá se o mně tedy, že jsem čestný; jsem duchaprázdný, ale peníze jsou skutečným duchem všech věcí, jak by tedy mohl být jejich majitel duchaprázdný? Navíc si ještě může koupit duchaplné lidi, a co je moc nad duchaplnými, je přece ještě duchaplnější než duchaplný! Cožpak já, který s pomocí peněz dokážu všechno, po čem lidské srdce touží, nemám všechny lidské schopností? Neproměňují tedy mé peníze všechnu mou nemohoucnost v její pravý opak?
Jsou-li peníze pouto spojující mě s lidským životem, zavazující mi společnost, spojující mě s přírodou a lidmi, nejsou tedy peníze pouto ze všech nejsilnější? Nemohou snad zrušit a spojit všechny svazky? A nejsou proto i prostředkem, který všechno rozlučuje? Peníze jsou opravdu drobná mince[*30], za kterou se dá všechno proměnit, pravé pojítko, [obecná[*31]] chemická síla společnosti.
Shakespeare zdůrazňuje u peněz zejména dvě vlastnosti:
1) Je to viditelné božstvo, proměna všech lidských a přirozených vlastností v jejich opak, všeobecná záměna a převrácení věcí; sbratřuje nemožnosti.
2) Je to obecná nevěstka, obecný kuplíř lidí a.národů.
Převracení a zaměňování všech lidských a přirozených kvalit, bratření nemožností, které peníze provádějí jejich božská síla — v jejich podstatě jakožto odcizené, zvnějšněné a napospas se vydávající rodové podstaty lidí. Je to zvnějšněná mohoucnost lidstva.
Co nedokáži qua člověk, co tedy nedokáží ani všechny mé individuální bytostné síly, to dokáži s pomocí peněz. Peníze tedy z každé z těchto bytostných sil dělají něco, čím o sobě není, tj. její opak.
Toužím-li po nějakém jídle anebo chci použít dostavníku, protože nejsem natolik silný, abych vykonal cestu pěšky, pak mi peníze opatří jídlo i dostavník, tj. promění má přání z něčeho, co je jen v představě, přemístí je z jejich myšleného, v představě možného, chtěného jsoucna do jejich jsoucna smyslového, skutečného, z představy do života, z bytí v představě do skutečného bytí. Jako takovéto zprostředkování jsou peníze opravdu tvůrčí silou.
Demande[*32] sice existuje i pro toho, kdo nemá peníze, ale jeho demande je pouhá bytost představy, která vzhledem ke mně, k třetímu, k ostatním, nemá žádný účinek, žádnou existenci, tedy i pro mne samého zůstává neskutečnou, bezpředmětnou. Rozdíl mezi účinnou demande, založenou na penězích, a demande neúčinnou, založenou na mé potřebě, na mé náruživosti, na mém přání atd., je rozdíl mezi bytím a myšlením, mezi pouhou představou existující ve mně a představou, jak pro mne existuje jakožto skutečný předmět mimo mne.
Nemám-li peníze na cestování, nemám žádnou potřebu, tj. žádnou skutečnou a uskutečňující se potřebu cestovat.
Jsem-li povolán ke studiu, ale nemám na to peníze, pak nejsem povolán ke studiu, tj. nejsem povolán účinně, doopravdy. Naopak nejsem-li skutečně vůbec povolán, abych studoval, ale mám-li k tomu vůli a peníze, pak jsem k tomu účinně povolán. Peníze — jakožto vnější všeobecný prostředek a schopnost, nepocházející z člověka ani z lidské společnosti prostředek a schopnost proměnit představu ve skutečnost a udělat ze skutečnosti pouhou představu, proměňují zrovna tak i skutečné lidské a přírodní bytostné síly v pouze abstraktní představy, a proto nedokonalosti, trýznivé přeludy, tak jako naproti tomu skutečné nedokonalosti a přeludy, skutečně nemohoucí, jen ve fantazii individua existující bytostné síly individua proměňují ve skutečné bytostné síly a schopnosti. Tedy už podle tohoto určení je to všeobecné převrácení individualit, které je převrací v jejich opak a přikládá jim vlastnosti odporující jejich vlastnostem.
Jako takováto převracející moc se peníze potom také projevují vůči individuu a vůči společenským a jiným svazkům, které tvrdí, že jsou pro sebe jakožto bytosti. Věrnost proměňují v nevěru, lásku v nenávist, nenávist v lásku, ctnost v neřest, neřest v ctnost, sluhu v pána, pána v sluhu, pitomost v rozum, rozum v pitomost.
Protože peníze jakožto existující a činně se uplatňující pojem hodnoty zaměňují, matou všechny věci, jsou všeobecnou záměnou a z;matením všech věcí, tedy převráceným světem, záměnou a zmatením všech přirozených a lidských kvalit.
Kdo si může koupit statečnost, je statečný, i když je zbabělý. Protože se peníze nesměňují za nějakou určitou kvalitu, za určitou věc, za lidské bytostné síly, nýbrž za celý lidský i přirozený předmětný svět, směňují tedy — pohlíží-li se na to z pozice jejich majitele — každou vlastnost za každou — třebas jí odporující — vlastnost a předmět; jsou sbratřením nemožností, nutí rozpory, aby si padly do náručí.
Předpokládáš-li člověka jakožto člověka a jeho vztah k světu jako vztah lidský, pak můžeš lásku vyměnit jen za lásku, důvěru jen za důvěru atd. Chceš-li vnímat umění, musíš být člověkem umělecky vzdělaným; chceš-li ovlivňovat druhé lidi, musíš být člověkem působícím na' druhé lidi opravdu podnětně a povzbudivě. Každý z tvých vztahů k člověku — a k přírodě — musí být určitým, předmětu tvé vůle odpovídajícím projevem tvého skutečného individuálního života. Miluješ-li, a přitom nevyvoláš opětovanou lásku, tj. nevytváří-li tvé milování jakožto milování opětovanou lásku, jestliže svým životním projevem jakožto milující člověk neuděláš ze sebe člověka milovaného, pak je tvá láska nemohoucí, je nešťastná.
6) Zde[31] je snad na místě uvést několik poznámek k pochopení a vysvětlení jednak o Hegelově dialektice vůbec, jednak zejména o provedení dialektiky ve Fenomenologii a v Logice, a konečně o poměru novějšího kritického hnutí k Hegelově dialektice.
Zabývala-li se moderní německá kritika obsahem starého světa, vykládala-li jej, nedokázala se přitom vymanit z jeho zajetí, a tento nepoměr vedl k tomu, že k metodě kritizování se stavěla naprosto nekriticky a vůbec si neuvědomovala otázku, zčásti sice formální, ale ve skutečnosti zásadní: Co si teď počít s Hegelovou dialektikou? Moderní kritika tedy vůbec nevěděla, jak se má stavět k Hegelově filosofii vůbec a k dialektice zvlášť, a tato její nevědomost byla tak veliká, že kritikové jako Strauss a Bruno Bauer jsou ještě úplně v zajetí Hegelovy logiky; první se z ní ještě ani v nejmenším nevymanil, druhý je v jejím zajetí alespoň co do možnosti ve svých „Synopticích”[32] (kde na rozdíl od Strausse nahrazuje substanci „abstraktní přírody” „sebevědomím” abstraktního člověka) a dokonce ještě v „Odhaleném křesťanství”[33]. Tak například čteme v „Odhaleném křesťanství” :
„Vždyť přece sebevědomí tím, že klade svět, odlišnost, a že v tom, co vytváří, vytváří samo sebe, protože samo zase ruší to, v čem se vytvořené od něho samého liší, protože je sebou samým jen tím, že vytváří a pohybuje se — vždyť právě v tomto pohybu je jeho účel” atd., anebo: „Nemohli ještě vidět” (totiž francouzští materialisté), „že pohyb vesmíru se teprve jako pohyb sebevědomí stal pro sebe skutečným a spojil se v jednotu se sebou samým.”
Výrazy, které se dokonce ani jazykově neodlišují od Hegelova pojetí, nýbrž dokonce spíše je doslova opakují.
Že během aktu kritiky (Bauer, „Synoptikové”) chybělo úplné vědomí vztahu k Hegelově dialektice, že se toto vědomí vůbec nedostavilo ani po aktu kritiky určité látky, dokazuje Bauer, když ve své „Dobré věci svobody”[34] odmítá prostořekou otázku pana Gruppa, „co teď s logikou”, tím, že ho odkazuje na kritiky, kteří přijdou.
Ale i když Feuerbach — ve svých „Tezích” otištěných v „Anekdota”, i důkladně ve „Filosofii budoucnosti” — vyvrátil v jádře starou dialektiku a filosofii; i když naproti tomu kritika, která se nezmohla na tento čin, avšak viděla, že tento čin byl vykonán, prohlásila se halasně za ryzí, rozhodnou, absolutní kritiku vyrovnavší se se sebou samou; i když ve své spiritualistické pýše redukovala všechen pohyb v dějinách na vztah ostatního světa — který vzhledem k ní spadá do kategorie „masy” — k ní, kritice, a všechny dogmatické protiklady sloučila v jednom dogmatickém protikladu mezi svou vlastní ostrovtipností a hloupostí světa, mezi kritickým Kristem a lidstvem v podobě”davu”; i když svou vlastní znamenitost dennodenně bez ustání znovu a znovu prokazovala duchaprázdností masy; i když nakonec zvěstovala kritický poslední soud v takové podobě, že prý je nablízku den, kdy se proti ní postaví do jednoho šiku celé chátrající lidstvo, které ona po skupinách prozkoumá, a každému jednotlivému houfu bude uděleno testimonium paupertatis[*33]; i když publikovala[35] svou povznesenost nad lidskými city i nad světem, nad nímž jen tu a tam, z trůnu jejího vznešeného osamění, zazní z jejích sarkastických rtů smích olympských bohů — přece jen idealismus (mladohegelovství), loučící se se světem v podobě kritiky, po všech těchto roztomilých gestech nevyslovil dokonce ani tušení toho, že je teď nutno vypořádat se s vlastní matkou, Hegelovou dialektikou, ba dokonce ani nedovedl dojít k nějakému kritickému vztahu k Feuerbachově dialektice. Naprosto nekritický postoj sama k sobě.
Jediný Feuerbach se k Hegelově dialektice staví vážně, kriticky, a jedině on došel v této oblasti k opravdovým objevům, vůbec on jediný opravdu překonal starou filosofii. Velikost toho, co vykonal, a nehlučná prostota, s jakou to Feuerbach předkládá světu, se podivuhodně liší od opačného počínání.
Feuerbachovým velkým činem je: 1) důkaz, že filosofie není nic jiného než náboženství vnesené do myšlenek a v myšlení rozvedené; že to je jiná forma a jiný způsob jsoucna odcizení lidské podstaty, že tedy rovněž zasluhuje odsouzení;
2) založení opravdového materialismu a reálné vědy, neboť u Feuerbacha se společenský vztah „člověka k člověku” stává zároveň i základním principem teorie;
3) že proti negaci negace, která tvrdí, že je absolutním pozitivnem, staví pozitivno spočívající na sobě samém a založené pozitivně samo na sobě.
Feuerbach vykládá Hegelovu dialektiku (a tím zdůvodňuje to, že vychází z pozitivna, ze smyslově jistého) takto:
Hegel vychází z odcizení (logicky: z nekonečna, z abstraktního obecna) substance, z absolutní a fixované abstrakce, tj. populárně řečeno: vychází z náboženství a teologie.
Za druhé: odstraňuje nekonečno, klade skutečné, smyslové, reálné, konečné, zvláštní (filosofie, zrušení náboženství a teologie).
Za třetí: Znovu ruší pozitivno, znovu nastoluje abstrakci, nekonečno. Znovunastolení náboženství a teologie.
Feuerbach tedy pojímá negaci negace jen jako rozpor filosofie se sebou samou, jako filosofii, která afirmuje teologii (transcendenci atd.), když ji předtím popřela, afirmuje ji tedy v protikladu k sobě samé.
Pozice, neboli sebeafirmace a sebepotvrzení, tkvící v negaci negace, je chápána jako pozice, která si ještě není jista sama sebou, která je proto zatížena svým protikladem, která sama o sobě pochybuje, a proto má zapotřebí důkazu, nedokazující tedy samu sebe svým jsoucnem, nedoznaná, a proto je naproti ní přímo a bezprostředně stavěna pozice smyslově jistá, založená na sobě samé.[*34]
Ale Hegel tím, že negaci negace vzhledem k pozitivnímu vztahu, který v ní tkví, pojal jako to, co jest opravdu a jedině pozitivní, a vzhledem k negativnímu vztahu, který v ní tkví, jako jedině opravdový akt a akt činného sebeuplatnění veškerého bytí, dospěl jen k abstraktnímu, logickému, spekulativnímu výrazu pro pohyb dějin, které ještě nejsou skutečnými dějinami člověka jakožto předpokládaného subjektu, nýbrž teprve aktem vytváření, dějinami vzniku člověka. Vyložíme abstraktní formu tohoto pohybu u Hegela, a zároveň i čím se tento pohyb na rozdíl od soudobé kritiky liší od téhož procesu ve Feuerbachově „Podstatě křesťanství”[37], anebo spíše kritickou podobu tohoto pohybu, který je u Hegela ještě nekritický.
Podívejme se na Hegelův systém. Musí se začít s Hegelovou Fenomenologií, která je skutečným místem zrodu a tajemstvím Hegelovy filosofie.
Fenomenologie.
A) Sebevědomí
I. Vědomí. α) Smyslová jistota čili Toto a mínění. β) Vjem neboli věc se svými vlastnostmi a iluze. γ) Síla a schopnost rozvažovat [Verstand], jev a nadsmyslový svět.
II. Sebevědomí. Pravda sebe jistoty. a) Samostatnost a nesamostatnost sebevědomí, panství a poroba. b) Svoboda sebevědomí. Stoicismus, skepticismus, nešťastné vědomí.
III. Rozum. Jistota a pravda rozumu. a) Pozorující rozum; pozorování přírody a sebevědomí. b) Uskutečňování rozumného sebevědomí sebou samým. Slast a nezbytnost. Zákon srdce a šílenství samolibosti. Ctnost a běh tohoto světa. c) Individualita sama o sobě a pro sebe reálná. Duchovní zvířena a podvod čili věc, o kterou běží. Zákonodárný rozum. Rozum zkoušející zákony.
B) Duch.
I. Pravdivý duch: mravnost. II. Duch odcizený sobě samému, vzdělávání. III. Duch jistý sebou samým, moralita.
C) Náboženství. Přírodní, umělecké náboženství, zjevené náboženství.
D) Absolutní vědění.
Hegelova Encyklopedie začíná logikou, ryzí spekulativní myšlenkou, a končí absolutním věděním, sebevědomým, sebe sama postihujícím filosofickým čili absolutním, tj. nadlidským abstraktním duchem, a tak celá Encyklopedie není tedy nic než rozprostřená podstata filosofického ducha, jeho zpředmětnění sebe sama; tak jako filosofický duch není nic než odcizený duch světa, postihující myslivě, tj. abstraktně sebe sama ve svém odcizení sobě samému.
Logika — peníze ducha, spekulativní, myšlenková hodnota člověka a přírody — její podstata, úplně zlhostejnělá vůči jakékoli skutečné určenosti, a proto neskutečná — myšlení zvnějšněné, a proto abstrahující od přírody a od skutečného člověka; abstraktní myšlení. Vnějškovost tohoto abstraktního myšlení...příroda, jaká je pro toto abstraktní myšlení. Je pro ducha vnější, znamená pro něj ztrátu sebe sama; a duch ji také chápe vnějškově, jako abstraktní myšlenku, ale jako zvnějšněné, abstraktní myšlení — konečně duch, toto myšlení navracející se do svého vlastního rodiště, toto myšlení, které stále ještě pokládá sebe samo teprve za antropologického, fenomenologického, psychologického, mravního, uměle náboženského ducha, až pak nakonec samo sebe nachází jako absolutní vědění v duchu nyní absolutním, tj: abstraktním, a vztahuje se takto k sobě samému, nabývá svého vědomého a jemu vyhovujícího jsoucna. Neboť jeho skutečným jsoucnem je abstrakce:
Dvojí chyba u Hegela.
První nejzřetelněji vyniká ve Fenomenologii, která je rodištěm Hegelovy filosofie. Jestliže chápal například bohatství, státní moc atd. jako bytosti odcizené lidské podstatě, pak je tomu tak jen v jejich myšlenkové podobě... Jsou to myšlené bytosti — proto je to pouze odcizení ryzího, tj. abstraktního filosofického myšlení. Celý pohyb proto končí absolutním věděním. Čemu jsou tyto předměty odcizeny a proti komu se staví, osobujíce si skutečnost, to je právě abstraktní myšlení. Filosof používá sebe sama — tedy zase jen abstraktní podobu odcizeného člověka — jako měřítka pro odcizený svět. Celá historie zvnějšnění a celé odvolání zvnějšnění není tedy nic než historie vytváření abstraktního, tj. absolutního myšlení, logického spekulativního myšlení. Odcizení, které je tedy v pravém smyslu zájmem tohoto zvnějšnění a zrušením tohoto zvnějšnění, je protiklad mezi o sobě a pro sebe, mezi vědomím a sebevědomím, mezi objektem a subjektem, tj. protiklad mezi abstraktním myšlením a smyslovou skutečností anebo skutečnou smyslovostí, v rámci myšlenky samé. Všechny ostatní protiklady a pohyby těchto protikladů jsou jen zdáním, slupkou, exoterickou podobou těchto jedině závažných protikladů, které tvoří smysl ostatních, všedních protikladů. Ne to, že se lidská bytost zpředmětňuje nelidsky, v protikladu k sobě samé, nýbrž to, že se zpředmětňuje na rozdíl a v protikladu k abstraktnímu myšlení, platí za podstatu odcizení, která je dána a kterou je třeba zrušit.
Osvojování bytostných sil člověka, které se staly předměty a cizími předměty, je tedy za prvé jen osvojování, k němuž se dochází ve vědomí, v ryzím myšlení, tj. v abstrakci, osvojování těchto předmětů jakožto myšlenek a pohybů myšlenek, a proto už ve Fenomenologii, přestože vyhlíží naprosto negativně a kriticky a přestože skutečně obsahuje kritiku, často daleko předjímající pozdější vývoj — tkví skrytě, vyskytuje se jako zárodek,jako možnost, jako nějaké tajemství nekritický pozitivismus a zrovna tak nekritický idealismus pozdějších Hegelových spisů — toto filosofické zrušení a znovunastolení dané empirie. Za druhé. Přiřčení předmětného světa člověku — například poznatek, že smyslové vědomí není abstraktně smyslovým vědomím, nýbrž lidsky smyslovým vědomím, že náboženství, bohatství atd. jsou jen odcizenou skutečností lidského zpředmětnění, lidských bytostných sil zrozených z díla a pro dílo, a proto jen cestou k opravdové lidské skutečnosti — toto přisvojení anebo vniknutí do tohoto procesu se proto u Hegela jeví tak, že smyslovost, náboženství, státní moc atd. jsou duchovní bytosti, neboť jen duch je opravdovou podstatou člověka, a opravdovou formou ducha je myslící duch, logický, spekulativní duch. Lidskost přírody a lidskost přírody vytvořené dějinami, lidskost produktů člověka, se jeví v tom, že to jsou produkty abstraktního ducha a v tom smyslu tedy duchovní momenty, myšlenkové bytosti.
Fenomenologie je tedy skrytá kritika, sama sobě ještě nejasná a sebe samu mysticizující; ale pokud trvá na odcizení člověka — i když se člověk jeví jen v podobě ducha — jsou v ní všechny prvky kritiky skryty a často již připraveny a rozpracovány způsobem daleko převyšujícím Hegelovo stanovisko. „Nešťastné vědomí”, „poctivé vědomí”, boj mezi „šlechetným a podlým vědomím” atd. atd., tyto jednotlivé úseky obsahují — sice ještě v odcizené formě kritické prvky celých oblastí, jako náboženství, státu, občanského života atd. Jako je tedy bytost, podstata, předmět myšlenkovou bytostí, tak i subjekt je vždy vědomím anebo sebevědomím, anebo spíše předmět se jeví jen jako abstraktní vědomí, člověk jen jako sebevědomí, rozličné podoby, v jakých vystupuje odcizení, jsou proto jen různé podoby vědomí a sebevědomí. Tak jako abstraktní vědomí o sobě — a předmět je pojímán právě jako takové vědomí — je pouze rozlišovacím momentem sebevědomí — tak také jako výsledek pohybu se objevuje totožnost sebevědomí s vědomím, absolutní vědění, jako výsledek se objevuje pohyb abstraktního myšlení, který se už neodehrává navenek, nýbrž již jen v sobě samém, tj. výsledkem je dialektika ryzího myšlení.
Na Hegelově Fenomenologii a na jejím konečném výsledku — dialektice negativity jakožto hybném a tvůrčím principu — je tedy velké jednak to, že Hegel pojímá vytváření člověka sebou samým jako proces, zpředmětňování jako odpředmětnění, jako zvnějšnění a jako zrušení tohoto zvnějšnění; že tedy postihuje podstatu práce a že předmětného člověka, opravdového, protože skutečného člověka chápe jako výsledek jeho vlastní práce. Skutečný, činný vztah člověka k sobě jakožto rodové bytosti anebo jeho činné uplatnění jako skutečné rodové bytosti, tj. jako lidské bytosti, je možný jen tak, že ze sebe vydá skutečně všechny své rodové síly — a to je zase možné jen součinností všech lidí, jen jako výsledek dějin — a že se k nim staví jako k předmětům, což je zprvu možné zase jen formou odcizení.
Hegelovu jednostrannost a jeho meze znázorníme teď zevrubně na závěrečné kapitole Fenomenologie, na absolutním vědění — což je kapitola obsahující v souhrnu ducha Fenomenologie, její vztah k spekulativní dialektice, a zároveň i Hegelovo vědomí obojího i jejich vzájemného vztahu.
Zatím řekněme předem už jen toto: Hegel stojí na stanovisku moderní politické ekonomie. Postihuje práci jako podstatu, jako prokazující se podstatu člověka; vidí jen pozitivní stránku práce, ne její stránku negativní. V práci se člověk stává člověkem pro sebe v mezích zvnějšnění anebo jakožto zvnějšněný člověk. Práce, kterou Hegel jedině zná a uznává, je práce abstraktně duchovní. Co je tedy vůbec podstatou filosofie, zvnějšnění o sobě vědoucího člověka anebo myslící se zvnějšněná vědomost, věda, to Hegel postihuje jako její podstatu, a proto na rozdíl od předchozí filosofie může shrnout její jednotlivé momenty a líčit svou filosofii jako filosofii po výtce. Co učinili ostatní filosofové — že pojímají jednotlivé momenty přírody a lidského života jako momenty sebevědomí, a to abstraktního sebevědomí — to Hegel zná jako konání filosofie. Proto je jeho věda absolutní.
Přejděme teď k našemu předmětu.
Absolutní vědění. Poslední kapitola Fenomenologie.
Hlavní je, že předmět vědomí není nic jiného než sebevědomí, anebo že předmět je jen zpředmětnělé sebevědomí, sebevědomí jakožto předmět. (Kladení člověka=sebevědomí.)
Proto je třeba překonat předmět vědomí. Předmětnost jako taková platí za odcizený vztah člověka, nevyhovující lidské podstatě, sebevědomí. Opětné osvojení předmětné podstaty člověka, vytvořené jako cizí, při určení odcizení, neznamená tedy jen zrušit odcizení, nýbrž zrušit předmětnost, tj. člověk tedy platí za nepředmětnou, spiritualistickou bytost.
Pohyb překonání předmětu vědomí popisuje pak Hegel takto:
Předmět se ukazuje nejen (to je podle Hegela jednostranné, tedy jednu stránku postihující pojetí onoho pohybu) jako vracející se do sebe [Selbst]. Člověk je kladen naroveň sebe [Selbst]. Toto samo [Selbst] je však jen abstraktně pojatý abstrakcí vytvořený člověk. Člověk je sebestředný [selbstisch]. Jeho oko, jeho ucho atd. jsou sebestředné [selbstisch]; každá z jeho bytostných sil má v něm vlastnost sebestřednosti [Selbstigkeit]. Ale je ovšem úplně nesprávné říci proto: Sebevědomí má oko, ucho, bytostnou sílu. Sebevědomí je spíše určitá kvalita lidské přirozenosti, lidského oka atd., a ne že by lidská přirozenost byla nějakou kvalitou sebevědomí.
Samo [Selbst], abstrahované a fixované pro sebe, je člověk jakožto abstraktní egoista, je to egoismus, povznesený ve svou ryzí abstrakci k myšlení. (Později se k tomu vrátíme.)
Lidská podstata, člověk, znamená pro Hegela totéž co sebevědomí. Všechno odcizení lidské podstaty není tedy nic než odcizení sebevědomí. Odcizení sebevědomí tu neznamená výraz, ve vědění a myšlení se obrážející výraz skutečného odcizení lidské podstaty. Naopak skutečné odcizení, jevící se jako reálné, není co do své nejvnitřnější skryté podstaty kterou teprve filosofie vynesla na světlo — nic jiného než jev odcizení skutečné lidské podstaty, jev sebevědomí. Proto věda, která toto chápe, se jmenuje fenomenologie. Všechno opětné osvojování odcizené předmětné podstaty se tedy jeví jako začleňování do sebevědomí; člověk uchopující svou podstatu je pouze sebevědomí uchopující předmětnou podstatu, návrat předmětu v sebe [Selbst] je tedy opětné osvojení předmětu.
Všestranně je překonání předmětu vědomí vyjádřeno:
1) že předmět jako takový se znázorňuje vědomí jako mizivý ;
2) že právě zvnějšnění sebevědomí klade věcnost;
3) že toto zvnějšnění má nejen negativní, nýbrž pozitivní význam.
4) že jej má nejen pro nás anebo o sobě, nýbrž pro ně samé.
5) Pro ně to, co je na předmětu negativní, anebo to, v čem sám sebe ruší, má pozitivní význam proto, čili ví o této nicotnosti předmětu proto, že se samo zvnějšňuje, neboť v tomto zvnějšnění klade sebe jakožto předmět, anebo kvůli nerozlučné jednotě bytí pro sebe klade předmět jako samo sebe.
6) Naproti tomu v tom zároveň tkví tento druhý moment, že zrovna tak zrušilo a pojalo zpátky do sebe toto zvnějšnění a tuto předmětnost, že tedy ve svém jinakém bytí jako takovém jest při sobě.
7) Toto je pohyb vědomí, a to je proto totalita jeho momentů.
8) Zrovna tak se musí stavět k předmětu podle totality jeho určení a je třeba, aby jej postihlo co do všech těchto určení. Tato totalita jeho určení z něho o sobě dělá duchovní bytost a pro vědomí se to opravdu děje tím, že každé jednotlivé z těchto určení pojímá jakožto samo [Selbst], anebo tím, že se k nim staví duchovně, jak bylo výše uvedeno.[38]
ad 1) Že se předmět jako takový znázorňuje vědomí jako mizivý, je právě výše zmíněný návrat předmětu v sebe [Selbst].
ad 2) Zvnějšnění sebevědomí klade věcnost. Protože člověk = sebevědomí, tedy jeho zvnějšněná předmětná podstata, anebo věcnost (to, co je pro něj předmětem, a předmětem je pro něj opravdu jen to, co je mu předmětem podstatným, co je tedy jeho předmětnou podstatou. Protože pak subjektem není učiněn skutečný člověk jako takový, tedy ani příroda — člověk je lidská příroda — nýbrž jen abstrakce člověka, sebevědomí, může být věcností pouze zvnějšněné sebevědomí) se rovná zvnějšněnému sebevědomí, a věcnost je kladena tímto zvnějšněněním. Je docela přirozené, že živá, přirozená bytost vybavená a obdařená předmětnými, tj. materiálními bytostnými silami má také skutečně přirozené předměty své podstaty, stejně jako její sebezvnějšnění je kladením skutečného světa, jenže formou vnějškovosti, tedy světa nenáležícího k její podstatě, mocnějšího než ona, světa předmětného. Není na tom nic nepochopitelného ani záhadného. Záhadný by byl spíše opak. Ale stejně jasné je i to, že sebevědomí může zvnějšněním této podstaty klást pouze věcnost, tj. zase jen nějakou abstraktní věc, věc abstrakce, a ne věc skutečnou. Dále je jasné, že věcnost tedy není rozhodně nic samostatného, podstatného vzhledem k sebevědomí, nýbrž pouhé stvoření, něco jím kladeného, a že kladené, místo aby samo sebe potvrzovalo, je pouze potvrzením aktu kladení, který na chvíli fixuje svou energii jako produkt a naoko mu přiděluje úlohu — ale jen na chvíli — nějaké samostatné, skutečné bytosti.
Jestliže skutečný, tělesný člověk, stojící na pevné kulaté zemi, vydechující a vdechující všechny síly přírody, klade svým zvnějšněním své skutečné, předmětné bytostné síly jako cizí předměty, pak subjektem není kladení; je jím subjektivita předmětných bytostných sil, jejichž akce musí být proto také předmětná. Předmětná bytost působí předmětně, a nepůsobila by předmětně, kdyby v jejím bytostném určení netkvělo předmětno. Vytváří, klade předměty jen proto, že ji předměty kladou, proto, že je odjakživa přírodou. V aktu kladení tedy neupadá ze své „ryzí činnosti” do nějakého tvoření předmětu, nýbrž její předmětný produkt potvrzuje jen její předmětnou činnost, její činnost jakožto činnost předmětné přirozené bytosti.
Vidíme zde, jak se důsledný naturalismus nebo humanismus liší od idealismu i od materialismu a jak je zároveň jejich pravdou, která je svádí dohromady. Zároveň vidíme, že jen naturalismus je s to pochopit akt světových dějin.
Člověk je bezprostředně přirozená bytost. Jako přirozená bytost a jako živá přirozená bytost je vybaven jednak přirozenými silami, životními silami, je činnou přirozenou bytostí; tyto síly v něm existují jako vlohy a schopnosti, jako pudy; jednak jakožto přirozená, tělesná, smyslová, předmětná bytost je bytostí trpící, podmíněnou a omezenou, stejně jako i zvíře a rostlina, tj. předměty jeho pudů existují mimo něj, jako předměty na něm nezávislé, ale tyto předměty jsou předměty jeho potřeby, jsou to předměty, bez nichž se neobejde, které jsou mu podstatně potřebné, má-li projevit a potvrdit své bytostné síly. To, že člověk je tělesná bytost, obdařená přirozenými silami, bytost živá, skutečná, smyslová, předmětná, znamená, že předmětem jeho bytosti, jeho životního projevu jsou skutečné, smyslové předměty, čili že pouze na skutečných, smyslových předmětech může projevit svůj život. Být předmětný, přirozený, smyslový a mít zároveň předmět, přírodu, smysl mimo sebe anebo být sám předmětem, přírodou, smyslem pro něco třetího, je totožné. Hlad je přirozená potřeba; potřebuje tedy přírodu mimo sebe, nějaký předmět mimo sebe, aby se ukojil, utišil. Hlad je předmětná potřeba určitého těla, jeho předmětná potřeba něčeho jsoucího mimo ně, nějakého předmětu nepostradatelného k jeho integraci a k projevu jeho podstaty. Slunce je předmětem rostlině, předmětem pro ni nepostradatelným, potvrzujícím její život, tak jako je rostlina předmětem Slunci, jakožto projev životodárné síly Slunce, jakožto projev předmětné bytostné síly Slunce.
Bytost, která nemá svou přirozenost mimo sebe, není bytost přirozená, nepodílí se na podstatě přírody. Bytost, která nemá žádný předmět mimo sebe, není předmětná bytost. Pro bytost, která sama není předmětem nějaké třetí bytosti, není žádná bytost jejím předmětem, tj. nechová se předmětně, její bytí není předmětným bytím.
Nepředmětná bytost je něco nejsoucího, obludného [Unwesen].
Dejme tomu, že je nějaká bytost, která sama není předmětem, ani nemá nějaký předmět. Taková bytost by za prvé byla jedinou bytostí, mimo ni by neexistovala žádná bytost, existovala by o samotě, sama. Neboť jakmile tu jsou nějaké předměty mimo mne, jakmile nejsem sám, jsem něčím jiným, nějakou jinou skutečností než předmět mimo mne. Pro tento třetí předmět jsem tedy jinou skutečností, než je on sám, tj. jeho předmětem. Bytost, která není předmětem nějaké jiné bytostí, předpokládá tedy mylně, že neexistuje žádná předmětná bytost. Jakmile mám nějaký předmět, jsem tomuto předmětu předmětem. Ale bytost nepředmětná je neskutečná, nesmyslová, jen myšlená, tj. jen domnělá bytost, je to bytost abstrakce. Být smyslový, tj. být skutečný znamená být předmětem smyslů, být smyslovým předmětem, tedy mít mimo sebe smyslové předměty, mít předměty své smyslovosti. Být smyslový znamená být trpící.
Člověk jako předmětná smyslová bytost je tedy trpící [leidend] bytost, a protože je bytostí pociťující své utrpení, je bytostí vášnivou, náruživou. Vášeň [Leidenschaft], náruživost je bytostná síla člověka, energicky prahnoucí po svém předmětu.
Ale člověk je nejen přirozená bytost, nýbrž je lidská přirozená bytost; tj. je to bytost jsoucí pro sebe samu, proto bytost rodová, a jako takováto rodová bytost se musí potvrzovat a činně uplatňovat ve svém bytí i ve svém vědění. Lidské předměty, tak jak se bezprostředně podávají, nejsou tedy přirozenými předměty, a zrovna tak ani lidský smysl, jaký jest bezprostředně, předmětně, není lidskou smyslovostí, lidskou předmětností. Ani příroda — vzata objektivně ani příroda vzata subjektivně není dána adekvátně bezprostředně pro lidskou bytost. A tak jako všechno přirozené musí vzniknout, má i člověk akt svého vzniku, dějiny, kterési však uvědomuje, a proto, jakožto vědomý akt vzniku, jsou aktem vědomě rušícím sebe sama. Dějiny jsou opravdovým přírodopisem [Naturgeschichte] člověka. (K tomu je třeba se vrátit.)
Za třetí, protože toto kladení věcnosti je zase jen zdání, protože je to akt odporující podstatě ryzí činnosti, musí být také zase zrušen, věcnost musí být zapírána.
ad 3, 4, 5, 6. 3) Toto zvnějšnění vědomí má nejen negativní, ale i pozitivní význam, a 4) tento kladný význam má nejen pro nás nebo o sobě, nýbrž samo pro sebe, pro vědomí. 5) To, co je na předmětu negativní, neboli to, v čem tento předmět sám sebe ruší, má pro vědomí pozitivní význam, čili vědomí ví o této nicotnosti předmětu, protože samo sebe zvnějšňuje, neboť v tomto zvnějšnění ví jakožto předmět, anebo ví o tomto předmětu jakožto o sobě samém vzhledem k nerozlučné jednotě bytí pro sebe. 6) Naproti tomu v tom tkví zároveň druhý moment, že totiž zrušilo a pojalo zpátky do sebe zrovna tak i toto zvnějšnění a tuto předmětnost, že tedy ve svém jinakém bytí jako takovém je při sobě.
Jak jsme již viděli: Osvojení odcizené předmětné bytosti anebo zrušení předmětnosti za podmínky odcizení — které musí od lhostejné cizoty postupovat až ke skutečnému nevraživému odcizení — má pro Hegela zároveň anebo dokonce především ten význam, že ruší předmětnost, protože sebevědomí se u odcizení nepozastavuje nad určitou povahou předmětu, nýbrž nad jeho předmětnou povahou. Předmět je proto čímsi negativním, rušícím sebe sama, je nicotností. Tato jeho nicotnost má pro vědomí nejen negativní, nýbrž i pozitivní význam, neboť tato nicotnost předmětu tkví právě v tom, že nepředmětnost, abstrakce, nicotnost je jen sebepotvrzením. Pro vědomí samo má nicotnost předmětu kladný význam proto, že vědomí ví o této nicotnosti, o předmětné bytosti, jako o svém sebezvnějšnění; protože ví, že jest pouze skrze toto sebezvnějšnění...
Způsob, jak vědomí jest a jak pro ně něco jest, je vědění. Vědění je jeho jediný akt. Pro vědomí se tedy něco něčím stává potud, pokud vědomí o tomto něčem ví. Vědění je jeho jediný předmětný vztah. — A o nicotnosti předmětu, tj. o tom, že předmět se od něho neliší, o tom, že předmět pro ně není, ví vědomí tak, že ví o předmětu jako o svém sebezvnějšnění, tj. ví o sobě — o vědění jakožto předmětu — tak, že předmět je jen zdáním nějakého předmětu, něčím jen domnělým, prchavým, ale co do své podstaty není ničím jiným než věděním samým, které si proti sobě staví samo sebe, a proto si proti sobě postavilo nicotnost, něco, co mimo vědění nemá žádnou předmětnost; čili vědění ví, že tím, že se staví k nějakému předmětu, vystupuje jen samo ze sebe, zvnějšňuje se; že se samo sobě pouze jeví jako předmět, anebo že to, co se mu jeví jako předmět, je jen samo vědění.
Naproti tomu, říká Hegel, tkví v tom zároveň tento druhý moment, že vědomí zrovna tak zrušilo a pojalo zpátky do sebe toto zvnějšnění a tuto předmětnost, že tedy ve svém jinakém bytí jako takovém je při sobě.
V tomto výkladu máme pohromadě všechny iluze spekulace.
Za prvé: Vědomí, sebevědomí je ve svém jinakém bytí jako takovém při sobě. Je tedy — anebo nepřihlížíme-li tu k Hegelově abstrakci a na místo sebevědomí dosadíme sebevědomí člověka — je tedy ve svém jinakém bytí jako takovém při sobě. V tom tkví za prvé to, že vědomí — vědění jakožto vědění — myšlení jakožto myšlení — o sobě tvrdí, že je bezprostředně tím, co je jiné než ono samo, že je smyslovostí, skutečností, životem — že je myšlením překonávajícím se v myšlení (Feuerbach).[39] Tato stránka je v tom obsažena potud, pokud vědomí jakožto pouhé vědomí se pozastavuje nikoli nad odcizenou předmětností, nýbrž nad předmětností jako takovou.
Za druhé v tom tkví to, že sebevědomý člověk, pokud poznal a zrušil duchovní svět — anebo duchovní obecné jsoucno svého světa — jakožto zvnějšnění sebe sama, přesto zase potvrzuje tento svět v této zvnějšněné podobě a vydává jej za své pravé jsoucno, znovu jej nastoluje, tvrdí, že ve svém jinakém bytí jako takovém je při sobě, tedy například když odstranil náboženství, když poznal, že náboženství je produkt sebezvnějšnění, přesto shledává, že náboženství jakožto náboženství jej potvrzuje. Zde je kořen nesprávného, chybného Hegelova pozitivismu neboli jeho pouze zdánlivého kriticismu; Feuerbach to označuje jako kladení, negování a znovunastolení náboženství anebo teologie — ale je třeba to pojímat obecněji. Rozum je tedy při sobě v nerozumu jakožto nerozum. Člověk, který poznal, že v právu, v politice atd. žije zvnějšněným životem, žije v tomto zvnějšněném životě jako takovém svůj pravý lidský život. Sebeafirmace, potvrzení sebe sama v rozporu se sebou, s věděním i s podstatou předmětu, je tedy pravé vědění a pravý život.
Nelze už tedy vůbec mluvit o nějakém Hegelově přizpůsobení se náboženství, státu atd., neboť tato lež je lživost jeho postupu.
Vím-!i, že náboženství je zvnějšněné lidské sebevědomí, pak tedy v náboženství jakožto náboženství nevím o svém sebevědomí, nýbrž vím, že je v náboženství potvrzeno mé zvnějšněné sebevědomí. Potom tedy vím, že mé sebevědomí, náležící sobě samému, své podstatě, není potvrzeno v náboženství, nýbrž naopak ve zničeném, zrušeném náboženství.
U Hegela tedy negace negace není potvrzením pravé podstaty, totiž s pomocí negace zdánlivé podstaty, nýbrž potvrzením zdánlivé podstaty anebo sobě odcizené podstaty v jejím popření, anebo popřením této zdánlivé podstaty jakožto podstaty předmětné, sídlící mimo člověka a na něm nezávislé, a její proměnou v subjekt.
Proto tu má zvláštní úlohu zrušení, překonání, v němž je spojeno popření i uchování, afirmace.
Tak například v Hegelově filosofii práva se zrušené soukromé právo rovná morálce, zrušená morálka se rovná rodině, zrušená rodina se rovná občanské společnosti, zrušená občanská společnost se rovná státu, zrušený stát se rovná světovým dějinám. Ve skutečnosti soukromé právo, morálka, rodina, občanská společnost, stát atd. trvají dál, jenže se staly momenty, existencemi a způsoby jsoucna člověka, které nemají platnost každý zvlášť, vzájemně se ruší i vytvářejí atd. Staly se z nich momenty pohybu.
V jejích skutečné existenci je skryta tato jejích pohyblivá podstata. Vychází najevo, zjevuje se teprve v myšlení, ve filosofii, a proto mým pravým náboženským jsoucnem je moje jsoucno ve filosofii náboženství, mým pravým politickým jsoucnem je moje jsoucno ve filosofii práva, mým pravým přirozeným jsoucnem je jsoucno ve filosofii přírody, mým pravým uměleckým jsoucnem je jsoucno ve filosofii umění, mým pravým lidským jsoucnem je mé jsoucno filosofické. Zrovna tak je pravou existencí náboženství, státu, přírody, umění filosofie náboženství, filosofie přírody, filosofie státu, filosofie umění. Jestliže však pouze filosofie náboženství atd. je pro mne pravým jsoucnem náboženství, pak také jsem opravdu nábožný jen jako filosof náboženství, a tak zapírám skutečnou religiozitu a skutečně nábožného člověka. Ale zároveň je potvrzuji, jednak v rámci svého vlastního jsoucna nebo v rámci cizího jsoucna, které stavím vůči ním, neboť to je jen jejich filosofickým výrazem; jednak v jejích svérázné prvotní podobě, neboť pro mne znamenají jen zdánlivé jinaké bytí, alegorie, ve smyslových slupkách ukryté tvary jejích vlastního pravého jsoucna, to jest mého filosofického jsoucna.
Zrovna tak se zrušená kvalita rovná kvantitě, zrušená kvantita se rovná míře, zrušená míra se rovná podstatě, zrušená podstata se rovná jevu, zrušený jev se rovná skutečnosti, zrušená skutečnost se rovná pojmu, zrušený pojem se rovná objektivitě, zrušená objektivita se rovná absolutní ideji, zrušená absolutní idea se rovná přírodě, zrušená příroda se rovná subjektivnímu duchu, zrušený subjektivní duch se rovná mravnímu objektivnímu duchu, zrušený mravní duch se rovná umění, zrušené umění se rovná náboženství, zrušené náboženství se rovná absolutnímu vědění.
Na jedné straně je toto zrušení zrušením myšlené bytostí, zrušením myšleného soukromého vlastnictví dostáváme tedy myšlenku morálky. A protože si myšlení domýšlí, že je bezprostředně tím, co je jiné než ono samo, smyslovou skutečností, protože pro ně tedy jeho akce znamená také smyslovou skutečnou akci, myslí si tedy toto myslící rušení, které svůj předmět ponechává ve skutečnosti nedotčen, že jej skutečně přemohlo, a na druhé straně, protože mu nyní připadl jako moment myšlenky, znamená pro ně proto i ve své skutečnosti činné sebeuplatnění myšlení samého, činné sebeuplatnění sebevědomí, abstrakce.
Proto jsoucno, které Hegel ruší ve filosofii, není po jedné stránce skutečným náboženstvím, státem, přírodou, nýbrž náboženstvím zase už jakožto předmět vědění, dogmatikou, a v dalších případech právnictvím, vědou o státě, přírodní vědou. Po jedné stránce je tedy Hegel v protikladu jak ke skutečné podstatě, tak i k bezprostřední nefilosofické vědě anebo k nefilosofickým pojmům této podstaty. Je tedy v rozporu s jejich obvyklými, běžnými pojmy.
Na druhé straně náboženský atd. člověk může u Hegela dojít svého posledního potvrzení.
Nyní je třeba postihnout pozitivní momenty Hegelovy dialektiky — v rámci určení odcizení.
a) Rušení [das Aufheben], jako předmětný pohyb, pojímající zpátky do sebe zvnějšnění. — Je to poznatek vyjádřený v rámci odcizení, poznatek o osvojení předmětné bytosti s pomocí rušení jejího odcizení, odcizený poznatek skutečného zpředmětnění člověka, skutečného osvojení jeho předmětné bytosti s pomocí zničení odcizeného určení předmětného světa, s pomocí jeho zrušení, v jeho odcizeném jsoucnu, tak jako ateismus jakožto zrušení boha znamená vznik teoretického humanismu, tak jako komunismus jakožto zrušení soukromého vlastnictví znamená osvojení skutečného lidského života jako vlastnictví člověka, znamená vznik praktického humanismu, čili ateismus je humanismus zprostředkovaný se sebou s pomocí zrušení náboženství, komunismus je humanismus zprostředkovaný se sebou pomocí zrušení soukromého vlastnictví. Teprve zrušením tohoto smiřování — které je však nutným předpokladem — vyrůstá pozitivní humanismus, který začíná pozitivně sám u sebe.
Ale ateismus, komunismus neznamenají útěk, abstrakci, ztrátu předmětného světa vytvořeného člověkem, jeho bytostných sil, zrozených k předmětnosti, nejsou chudobou vracející se k nepřirozené, nevyvinuté prostotě. Jsou naopak teprve skutečným vznikáním, pro člověka uskutečněným uskutečněním jeho podstaty a jeho bytosti jakožto bytosti skutečné.
Hegel tedy tím, že chápe — třebaže zase odcizeně pozitivní smysl negace směřující k sobě samé, chápe odcizení člověka sobě samému, zvnějšnění jeho podstaty, jeho odpředmětnění a odskutečnění jako získání sebe sama, jako bytostnou změnu, zpředmětnění, uskutečnění. Zkrátka pojímá — v rámci abstrakce — práci jako akt sebevytváření člověka, jako vztah k sobě jakožto cizí bytosti, a činné sebeuplatnění jakožto nějaké cizí bytosti chápe jakožto vznikající rodové vědomí a rodový život.
b) U Hegela však — nehledě k vylíčené již převrácenosti anebo spíše jako její důsledek — se tento akt jeví za prvé jako akt pouze formální, protože vystupuje jako akt abstraktní, neboť sama lidská bytost tu znamená jen abstraktní myslící bytost, sebevědomí; anebo za druhé proto, že pojetí je formální a abstraktní, stává se tedy zrušení zvnějšnění potvrzením zvnějšnění, čili pro Hegela je onen pohyb vytváření sebe sama, zpředmětňování sebe sama jakožto zvnějšnění sebe sama a odcizení sobě samému absolutním, a proto posledním projevem lidského života, který je sám sobě účelem a dochází v sobě klidu, dospívá v sobě k své podstatě.
Tento pohyb ve své abstraktní formě jakožto dialektika má proto platnost opravdu lidského života, a protože je to přece jen abstrakce, odcizení lidského života, platí za božský proces, tudíž za božský proces člověka — za proces, kterým prochází sama jeho abstraktní, ryzí, absolutní podstata, od něho odlišená.
Za třetí: Musí tu být nějaký nositel, nějaký subjekt tohoto procesu; ale subjekt vzniká teprve jako výsledek; tento výsledek, subjekt vědoucí o sobě jakožto absolutním sebevědomí je tedy Bůh, absolutní duch, idea vědoucí o sobě a činně se uplatňující. Skutečný člověk a skutečná příroda se stávají pouze predikáty, symboly tohoto skrytého neskutečného člověka a této neskutečné přírody. Subjekt a predikát jsou tedy jeden k druhému v absolutně převráceném poměru, je to mystický subjekt-objekt anebo subjektivita přesahující objekt, absolutní subjekt jakožto proces, jakožto subjekt zvnějšňující se a vracející se ze zvnějšnění do sebe, ale pojímající zároveň zpátky do sebe toto zvnějšnění, a subjekt jakožto tento proces; ryzí, nepřetržité kolotání v sobě.
Za prvé formální! a abstraktní pojetí aktu sebevytváření čili sebezpředmětňování člověka.
Odcizený předmět, odcizená bytostná skutečnost člověka není — protože u Hegela se člověk rovná sebevědomí — nic než vědomí, je to jen myšlenka odcizení, její abstraktní, a proto bezobsažný a neskutečný výraz, negace. Proto zrovna tak ani zrušení zvnějšnění není nic než abstraktní, bezobsažné zrušení oné bezobsažné abstrakce, je to negace negace. Obsažná, živá, smyslová, konkrétní činnost zpředmětňování sebe sama se tedy stává pouhou svou abstrakcí, absolutní negativitou, abstrakcí, která je zase fixována jako taková a myšlena jako nějaká samostatná činnost, jako činnost po výtce. Protože tato takzvaná negativita není nic jiného než abstraktní, bezobsažná forma onoho skutečného živého aktu, proto i její obsah může být pouze formálním obsahem, vytvořeným abstrakcí od jakéhokoli obsahu. Jsou to tedy všeobecné, abstraktní, každému obsahu náležící, proto také vůči jakémukoli obsahu lhostejné, a zároveň právě proto i pro každý obsah platné formy abstrakce, formy myšlení, logické kategorie, odtržené od skutečného ducha a od skutečné přírody. (V dalším ještě vyložíme logický obsah absolutní negativity.)
Na tom, co tu Hegel vykonal — ve své spekulativní logice — je kladné to, že určité pojmy, všeobecné fixní! formy myšlení ve své samostatnosti vzhledem k přírodě a k duchu jsou nutným výsledkem všeobecného odcizení lidské podstaty, tedy i lidského myšlení, a že je tedy Hegel podal a shrnul jako momenty procesu abstrakce. Například: zrušené bytí je podstata, zrušená podstata je pojem, zrušený pojem... absolutní idea. Ale co je potom absolutní idea? Ruší zase sebe samu, nechce-li zase úplně znovu projít celým aktem abstrakce a spokojit se s tím, že bude totalitou abstrakcí čili že bude abstrakcí postihující sebe samu. Ale abstrakce postihující samu sebe jakožto abstrakci ví o sobě, že není nic; musí se vzdát sebe, abstrakce, a tak dospívá k podstatě, která je jejím pravým opakem, k přírodě. Celá logika je tedy důkaz, že abstraktní myšlení pro sebe není nic, že absolutní idea pro sebe není nic, že teprve příroda je něco.
Absolutní idea, abstraktní idea, která, „pohlížíme-li na ni co do její jednoty se sebou, je nazíráním” (Hegelova „Encyklopedie”, 3. vyd., str. 222[40], která, jak se říká na témž místě, v „absolutní pravdě sebe samé se odhodlává propustit ze sebe na svobodu moment své zvláštnosti anebo moment prvního určování a jinakého bytí, bezprostřední ideu, jako svůj odlesk, a sebe jako přírodu” (cit. místo), celá tato idea, počínající si tak podivně a strojeně, z které hegelovce hrozně rozbolela hlava, není vůbec nic jiného než abstrakce, tj. abstraktní myslitel, abstrakce, která, když se jí díky zkušenosti rozbřesklo a když si ujasnila svou pravdu, odhodlává se za všelijakých — nesprávných a nadto ještě abstraktních — podmínek, že zruší samu sebe a že namísto svého bytí při sobě, svého nebytí, své všeobecnosti a své neurčitosti dosadí své jinaké bytí, to, co je na ní zvláštní, určité, že ze sebe propustí na svobodu přírodu, kterou v sobě skrývala jen jako abstrakci, jako myšlenou věc, tj. že opustí abstrakci a podívá se jednou na přírodu, která je od ní osvobozena. Abstraktní idea, která se stává bezprostředně nazíráním, není vůbec nic jiného než abstraktní myšlení, které se samo sebe vzdává a odhodlává se k nazírání. Celý tento přechod logiky do filosofie přírody není nic jiného než přechod od abstrahování k nazírání — přechod, který abstraktní myslitel tak nesnadno provádí a který proto tak dobrodružně popisuje. Mystický pocit, který pudí filosofa od abstraktního myšlení k nazírání, je nuda, touha po nějakém obsahu.
(Člověk odcizený sobě samému je myslitel odcizený i své podstatě, tj. přirozené a lidské bytosti. Proto jeho myšlenky jsou fixní duchové potloukající se mimo přírodu a mimo člověka. Hegel ve své logice pozavíral všechny tyto fixní duchy, pojal každého z nich nejprve jako negaci, tj. jako zvnějšnění lidského myšlení, potom jako negaci negace, tj. jako zrušení tohoto zvnějšnění, jako skutečný projev lidského myšlení; ale protože sám byl ještě v zajetí odcizení — znamená tato negace negace jednak znovunastolení negace v jejím odcizení, jednak zastavení u posledního aktu, vztahování k sobě samé ve zvnějšnění jakožto opravdovém jsoucnu těchto fixních duchů[*35]; jednak, pokud tato abstrakce sebe samu postřehuje a pociťuje ze sebe neskonalou nudu, pak zřeknutí se abstraktního myšlení, pohybujícího se jen v myšlení, nemajícího ani oči, ani zuby, ani uši, ani cokoli jiného, se u Hegela jeví jako odhodlání uznat přírodu za podstatu a přeorientovat se na nazírání.)
Ale také příroda, vzata abstraktně, fixována pro sebe, v odloučenosti od člověka, není pro člověka nic. Je samozřejmé, že abstraktní myslitel, který se odhodlal, že bude nazírat, nazírá ji abstraktně. Jestliže příroda, kterou myslitel jako absolutní ideu, jako myšlenou věc uzamkl ve svém tvaru, jenž mu samému byl skrytý a záhadný, pak ve skutečnosti tím, že ji propustil ze sebe, propustil ze sebe pouze tuto abstraktní přírodu — ale jen v tom významu, že je jinakým bytím myšlenky, že je skutečnou nazíranou přírodou odlišnou od abstraktního myšlení — pouze myšlenou věc přírody. Anebo, abychom mluvili lidsky; abstraktní myslitel, nazíraje přírodu, se dovídá, že bytosti, o kterých se domníval, že je vytváří z ničeho, z pouhé abstrakce v božské dialektice jako ryzí produkty práce myšlení, která si žije sama v sobě a nikde nevyhlíží ven do skutečnosti, nejsou nic jiného než abstrakce přirozených určení. Celá příroda se mu tedy pouze opakuje ve smyslové, vnější formě logické abstrakce. — Analyzuje opět přírodu a tyto abstrakce. Tím, že nazírá přírodu, potvrzuje tedy pouze svou abstrakci nazírání přírody, zplozuje vědomě znovu svou abstrakci. Tak například čas se rovná negativitě, která se vztahuje k sobě (238. str. na cit. m.). Zrušenému nastávání jakožto jsoucnu odpovídá — v přirozené formě — zrušený pohyb jakožto hmota. Světlo je — přirozená forma — reflexe v sobě. Těleso jakožto měsíc a kometa je — přirozená forma — protikladu, který je podle logiky jednak pozitivnem spočívajícím na sobě samém, na druhé straně negativnem spočívajícím na sobě samém. Země je přirozená forma logického důvodu, jakožto negativní jednota protikladu atd.
Příroda jakožto příroda, tj. pokud se ještě smyslově liší od onoho tajného smyslu, který je v ní skryt, příroda oddělena, odlišena od těchto abstrakcí, je nic, nic osvědčující se jakožto nic, je nesmyslná anebo má jen smysl něčeho vnějšího, jež bylo zrušeno.
„V konečně-teleologickém stanovisku spočívá správný předpoklad, že příroda neobsahuje v sobě samé absolutní účel” (Str. 225.)
Jejím účelem je potvrzení abstrakce.
„Příroda vyplynula jako idea ve formě jinakého bytí. Protože idea takto existuje jakožto zápor sebe samé anebo jest sobě vnější, není tedy příroda vůči této ideji vnější, jen relativní, nýbrž vnějškovost je tím určením, ve kterém jest jakožto příroda.” (Str. 227.)
Vnějškovost tu nelze chápat jako smyslovost projevující se navenek a přístupnou světlu, smyslovému člověku, tuto vnějškovost je tu třeba brát ve smyslu zvnějšnění, ve smyslu chyby, vady, která by neměla být. Neboť tím, co je pravé, je stále ještě idea. Příroda je jen formou jejího jinakého bytí. A protože abstraktní myšlení je podstata, pak tedy to, co je pro ně vnější, je co do své podstaty něčím pouze vnějším. Abstraktní myslitel zároveň uznává, že smyslovost je podstatou přírody, vnějškovost v protikladu k myšlení, které si žije v sobě. Ale zároveň vyslovuje tento protiklad tak, že tato vnějškovost přírody je jejím protikladem vůči myšlení, jejím nedostatkem, že, pokud se liší od abstrakce, je bytostí vadnou, s chybami. Bytost vadná, nedostatečná nejen pro mne, v mých očích, bytost s nedostatky sama o sobě, má něco mimo sebe, čeho se jí nedostává. Tj. její podstatou je něco jiného než ona sama. Proto se příroda pro abstraktního myslitele musí sama zrušit, neboť ji už klade jako podstatu co do možnosti zrušenou.”
„Pro nás je předpokladem ducha příroda, předpokladem, jehož pravdou, a tedy i absolutně prvním, je on sám. V této pravdě příroda zmizela, a duch vyplynul jako idea dospěvší k svému bytí pro sebe, jejímž objektem i subjektem je pojem. Tato totožnost je absolutní negativita, protože v přírodě má pojem svou dokonalou vnější objektivitu, ale toto jeho zvnějšnění je v přírodě zrušeno a pojem se v něm stal totožným sám se sebou. Je tedy touto totožností jen jako navracení z přírody.” (Str.392.)
„Zjevování, které jakožto abstraktní idea je bezprostředním přechodem, vznikáním přírody, je jakožto zjevování ducha, který je svobodný, kladením přírody jakožto světa ducha; je kladením, které jakožto reflexe je zároveň předpokládáním světa jakožto samostatné přírody. Zjevováni v pojmu je vytváření přírody jakožto bytí ducha, ve kterém si duch dodává potvrzení a pravdy své svobody.” „Absolutno je duch; toto je nejvyšší definice absolutna.”[41]
[1] „Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844.“ Tato
Marxova práce se dochovala ve třech rukopisných sešitech samostatně
stránkovaných římskými číslicemi. Z druhého sešitu se zachovaly jenom poslední
čtyři stránky (str. XL—XLIII). Všechny stránky prvního sešitu (je jich 27) jsou
dvěma svislými čarami rozděleny na tři sloupce. Sloupce jsou na každé stránce
označeny předem vepsaným nadpisem „Mzda“‚ „Zisk z kapitálu“, „Pozemková renta“.
Od XVII. stránky zaplňuje text jen sloupec nadepsaný „Pozemková renta“. Od
stránky XXII až do konce prvního sešitu psal Marx přes všechny tři sloupce bez
ohledu na původní rozdělení stránky. Tento text (str. XXII—XXVII) je v tomto
vydání označen redakčním nadpisem „Odcizená práce“. Třetí rukopis se skládá ze
43 stránek velkého formátu rozdělených na dva sloupce. Stránky čísloval sám
Marx. Na konci třetího rukopisu (str. XXXIX—XL) je „Předmluva“, která je v tomto
vydání zařazena na začátek, před text prvního rukopisu.
Název Marxovy práce a nadpisy jednotlivých částí rukopisu v hranatých závorkách
doplnil Institut marxismu-leninismu. Rukopis je otištěn v původním Marxově
uspořádání, pouze „Předmluva“ byla zařazena dopředu a kapitola „Kritika Hegelovy
dialektiky a filosofie vůbec“ na konec podle Marxovy poznámky v „Předmluvě“.
[2] Viz Karel Marx, „Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva“ (Marx-Engels,
Spisy, sv. 1, čes. vyd. 1956, str. 401—414).
„Deutsch-Französische Jahrbücher“ [„Německo-francouzské ročenky“]
vycházely německy v Paříži za redakce Karla Marxe a Arnolda Ruga. Vyšlo jen
první dvojčíslo v únoru 1844. Byly tu uveřejněny Marxovy práce „K židovské
otázce“ a „Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva“ a Engelsovy články „Nástin
kritiky politické ekonomie“ a „Situace Anglie. Thomas Carlyle. ‚Minulost a
přítomnost‘“ (viz Marx-Engels, Spisy, sv. 1, čes. vyd. 1956, str. 371 — 400,
401— 414, 525 — 550, 551 — 575). Tyto práce znamenají Marxův a Engelsův
definitivní přechod k materialismu a komunismu. Hlavní příčinou, proč časopis
přestal vycházet, byly zásadní neshody mezi Marxem a buržoazním radikálem Rugem.
[3] Jde o Bruno Bauera, který uveřejnil v časopise „Allgemeine
Literatur-Zeitung“ dvě obšírné recenze o knihách, článcích a brožurách o
židovské otázce. Většinu citovaných výrazů převzal Marx z těchto recenzí
otištěných v I. a IV. čísle časopisu (z prosince 1843 a března 1844). Výrazy
„utopická fráze“ a „kompaktní masa“ jsou z Bauerova článku „Was ist jetzt der
Gegenstand der Kritik?“ [„Co je teď předmětem kritiky?“] z VIII. čísla
Allgemeine Literatur-Zeitung“ (červenec 1844).
„Allgemeine Literatur-Zeitung“ [„Všeobecné literární noviny“] — německý
měsíčník vydávaný mladohegelovcem Brunem Bauerem v Charlottenburgu od prosince
1843 do října 1844. Marx a Engels kritizovali tento časopis v díle „Svatá rodina
aneb Kritika kritické kritiky“ (viz Marx-Engels, Spisy, sv. 2, čes. vyd. 1957,
str. 15 — 232).
[4] Jde o sborník „Einundzwanzig Bogen aus der Schweiz“ [„Jedenadvacet archů ze Švýcarska“], Curych a Winterthur 1843.
[5] Viz Marx-Engels, Spisy, sv. 1, čes. vyd. 1956, str. 525—550.
[6] Ludwig Feuerbach, „Grundsätze der Philosophie der Zukunft“ [„Zásady filosofie budoucnosti“], Curych a Winterthur 1843. (Česky viz „Zásady filosofie budoucnosti a jiné filosofické práce“, NČSAV 1959.)
[7] Jde o článek Ludwiga Feuerbacha „Vorläufige Thesen zur Reform der
Philosophie“ [„Předběžné teze k reformě filosofie“], uveřejněný v druhém dílu
sborníku „Anekdota“.
„Anekdota“ — zkrácený název dvousvazkového sborníku „Anekdota zur
neuesten deutschen Philosophie und Publicistik“ [„Nevydané příspěvky k
nejnovější německé filosofii a publicistice“], který vyšel ve Švýcarsku za
redakce Arnolda Ruga. Ve sborníku byly uveřejněny Marxovy články „Poznámky k
nové pruské cenzurní instrukci“ a „Luther jako rozhodčí mezi Straussem a
Feuerbachem“ (viz Marx-Engels, Spisy, sv. 1, čes. vyd. 1956, str. 21—43 a 44—45)
a články Bruna Bauera, Ludwiga Feuerbacha, Friedricha Köppena, Arnolda Ruga aj.
[8] Marx má na mysli Bruna Bauera a jeho stoupence, seskupené kolem měsíčníku „Allgemeine Literatur-Zeitung“.
[9] Tento svůj záměr uskutečnil Marx brzy po napsání „Předmluvy“ knihou „Svatá rodina“, kterou napsal spolu s Engelsem (viz Marx-Engels, Spisy, sv. 2, čes. vyd. 1957, str. 15—232).
[10] Marx cituje knihu Adama Smitha „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“ podle francouzského překladu Germaina Garniera „Recherches sur la nature et les causes de la richesse des nations“, Paříž 1802, sv. I, str. 138. (Viz české vydání „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“, SNPL 1958, sv. I, str. 87.) V našem překladu „Ekonomicko-filosofických rukopisů z roku 1844“ jsme pracovali s českým překladem Smithova díla. Na řadě míst však bylo nutno se odchýlit od českého překladu a přidržet se francouzského textu nebo Marxových překladů do němčiny.
[11] Tamtéž, sv. II, str. 162. (Tamtéž, sv. I, str. 252.)
[12] Tamtéž, sv. I, str. 193. (Tamtéž, sv. I, str. 110.)
[13] Wilhelm Schulz, „Die Bewegung der Produktion. Eine geschichtlich-statistische Abhandlung zur Grundlegung einer neuen Wissenschaft des Staats und der Gesellschaft“ [„Pohyb výroby. Historicko-statistické pojednání jako základ nové vědy o státu a společnosti“], Curych a Winterthur 1843.
[14] Charles Pecqueur, „Théorie nouvelle d‘économie sociale et politique, ou études sur l‘organisation des sociétés“ [„Nová teorie sociální a politické ekonomie čili studie o organizování společností“], Paříž 1842.
[15] Charles Loudon, „Solution du problème de la population et de la subsistance“ [„Řešení problému obyvatelstva a obživy“], Paříž 1842.
[16] Eugène Buret, „De la misère des classes labourieuses en Angleterre et en France“ [„O bídě pracujících tříd v Anglii a ve Francii“], sv. I, Paříž 1840.
[17] Jean Baptiste Say, „Traité d‘économie politique“ [„Pojednání o politické ekonomii“], třetí vydání, Paříž 1817.
[18] Celý tento odstavec (i s citáty z Ricardových „Zásad politické ekonomie a zdanění“ a Sismondiho „Nových zásad politické ekonomie“) je výpisek z Buretovy práce „De la misère des classes laborieuses en Angleterre et en France“, sv. I, Paříž 1840, str. 6—7.
[19] Marx má na mysli tuto Smithovu úvahu: „V naprosto spravedlivé loterii by měli ti, jejichž losy jsou taženy, dostat všechno, co prohrávají ti, jejichž losy taženy nejsou. V povolání, kde je dvacet ztroskotanců proti jednomu člověku, který má úspěch, měl by ten jeden vlastně vydělat všechno, co mělo vydělat těch dvacet neúspěšných.“ (Viz Adam Smith, „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“, SNPL 1958, str. 120.)
[20] Těmito slovy začíná strana XL druhého Marxova rukopisu. Text předchozích 39 stránek se nedochoval.
[21] „Révolutions de France et de Brabant“ [„Revoluce ve Francii a Brabantu“] — týdeník, v němž jakobín Camille Desmoulins otiskoval své pamflety; vycházel v Paříži od listopadu 1789 do července 1791.
[22] Viz Bedřich Engels, „Nástin kritiky politické ekonomie”, (Marx-Engels, Spisy, sv. 1, čes. vyd. 1956, str. 525-550).
[23] „Komunismem jako takovým” zde Marx rozumí hrubý, rovnostářský komunismus, jehož představiteli byli např. babeufisté.
[24] Destutt de Tracy, „Élemens d'idéologie”. IV-e et V-e parties. Traité de la volonté et de ses effets [„Základy ideologie”. IV. a V. díl. Pojednání o vůli a jejich účincích], Paříž 1826.
[25] Adam Smith, „Recherches sur la nature et les causes de la richesse des nations”; Paříž 1802, sv. I, str. 29-46, sv. II, str. 191-195. (Viz české vydání „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů”, SNPL 1958, sv. I, str. 37-40 a 265-266.)
[26] Jean Baptiste Say, citované dílo, sv. 1, str. 300, 76- 77 a sv. II, str.6 a 465.
[27] Fryderyk Skarbek, „Théories des richesses sociales” [„Teorie společenského bohatství”], 2. vydání, Paříž 1839, str. 25-27, 75, 121 až 132.
[28] Marx cituje knihu Jamese Milla „Základy politické ekonomie” podle francouzského překladu „Élemens d'économie politique”, Paříž 1823, str. 7,11-12.
[29] „Johann Wolfgartg Goethe, „Faust”, díl I, scéna IV („Studovna”).
[30] „William Shakespeare, „Timon Aténský”, první jednání, scéna třetí.
[31] Jde o závěrečnou část kapitoly, která v Marxově rukopisu přímo předchází tato slova, avšak v tomto vydání byla v textu zařazena dříve s redakčním nadpisem „Soukromě vlastnictví a komunismus. Různé vývojové etapy komunistických názorů. Hrubý rovnostářský komunismus a komunismus jako socialismus spadající vjedno s humanismem”. Tato změna v uspořádání byla učiněna proto, že kapitola o Hegelovi, kterou Marx v „Předmluvě” nazval „závěrečnou kapitolou” celé práce, byla zařazena až na konec.
[32] Bruno Bauer, „Kritik der evangelischen Geschichte der Synoptiker” [„Kritika evangelické historie synoptiků”], sv. 1-2. Lipsko 1841; sv. 3, Brunšvik 1842. Synoptiky se v pracích z dějin náboženství nazývají autoři prvních tří evangelií.
[33] Bruno Bauer, „Das entdeckte Christentum” [„Odhalené křesťanství”], Curych a Winterthur 1843.
[34] Jde o knihu Bruna Bauera „Die gute Sache der Freiheit und meine eigene Angelegenheit” [„Dobrá věc svobody a moje vlastní věc”], Curych a Winterthur 1842.
[35] Jde o „Allgemeine Literatur-Zeitung”.
[36] Marx má na mysli Feuerbachovy kritické úvahy o Hegelovi v knize „Zásady filosofie budoucnosti” (§ 29 až 30).
[37] Ludwig Feuerbach, „Das Wesen des Christentums”, Lipsko 1841.
[38] Těchto osm bodů „všestranného překonání předmětu” je téměř doslova převzato z Hegelovy „Fenomenologie ducha”.
[39] Marx má na mysli § 30 z Feuerbachovy knihy „Zásady filosofie budoucnosti”, kde se říká: „Hegel je myslitel, předstihující se v myšlení.”
[40] G. W. F. Hegel, „Encyclopädie der philosophischen Wissenschaften im Grundrisse” [„Encyklopedie filosofických věd v nástinu”], 3. vydání, Heidelberg 1830.
[41] Tamtéž, str. 393.