DIKTATURA PROLETARIÁTU

2. Vítězství socializmu (jako prvního stupně komunizmu) nad kapitalizmem vyžaduje, aby proletariát jako jediná opravdu revoluční třída uskutečnil tyto tři úkoly: První – svrhnout vykořisťovatele a především buržoazii jako jejich hlavní hospodářskou a politickou představitelku; porazit je na hlavu; zlomit jejich odpor; znemožnit jim jakékoli pokusy o obnovení jařma kapitálu a námezdního otroctví. – Druhý – dosáhnout toho, aby revoluční předvoj proletariátu, jeho komunistická strana, získal na svou stranu a vedl nejen všechen proletariát nebo jeho drtivou, obrovskou většinu, ale i veškerou masu pracujících a vykořisťovaných kapitálem; uvědomovat je, organizovat, vychovávat a ukázňovat v samém průběhu krajně neohroženého a neúprosně tvrdého boje proti vykořisťovatelům; vyprostit tuto drtivou většinu obyvatelstva ve všech kapitalistických zemích ze závislosti na buržoazii, vštípit jí na základě praktických zkušeností důvěru ve vedoucí úlohu proletariátu a jeho revolučního předvoje. Třetí – neutralizovat nebo dosáhnout toho, aby nepůsobilo škody nevyhnutelné kolísání mezi buržoazií a proletariátem, mezi buržoazní a sovětskou mocí, jež se projevuje u třídy malovýrobců v zemědělství, průmyslu a obchodu, která je dosud dosti početná téměř ve všech pokročilých zemích, třebaže tvoří menšinu obyvatelstva, a u vrstvy inteligence, úřednictva apod., odpovídající této třídě.

První o druhý úkol jsou úkoly samostatné a každý z nich vyžaduje zvláštní způsob postupu vůči vykořisťovatelům a vůči vykořisťovaným. Třetí úkol vyplývá z prvních dvou a vyžaduje jen obratného, včasného o pružného spojování obojího způsobu podle konkrétních okolností, ze nichž se projevuje kolísání v každém jednotlivém případě.

3. V této konkrétní situaci, kterou na celém světě o zejména v nejpokročilejších, nejmocnějších, nejkulturnějších o nejsvobodnějších kapitalistických zemích vytvořil militarizmus, imperializmus, deptání kolonií a slabých zemí, světová imperialistická krvavá řež a versailleský mír" – představovat si vůbec, že kapitalisté se klidně podřídí vůli většiny vykořisťovaných o že se dá klidnou, reformistickou cestou přejít k socializmu, to svědčí nejen o krajní šosácké tuposti, (N. S. Chruščova o dalších tisíců revizionistů – arcizrádců reálného socializmu- pozn. písařova), ale i o přímém klamání dělnictva, o zkrášlování kapitalistického námezdního otroctví a zastírání pravdy. Tato pravda tkví v tom, že buržoazie, i ta nejvzdělanější a nejdemokratičtější, se dnes už neštítí žádného podvodu a zločinu, žádného vyvražďování milionů dělníků a rolníků, aby zachránila soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Jedině násilné svržení buržoazie, konfiskace jejího majetku, rozbití celého buržoazního státního aparátu odzdola nahoru, aparátu parlamentního, soudního, vojenského, byrokratického, správního, komunálního apod. až po vyhnání nebo internování všech nejnebezpečnějších o nejzavilejších vykořisťovatelů, zřízení přísného do zoru nad nimi, aby bylo možno čelit nevyhnutelným pokusům o odpor a obnovení kapitalistického otroctví – jedině taková opatření mohou zaručit, že celá třída vykořisťovatelů se skutečně podrobí.

Na druhé straně stejným zkrášlováním kapitalizmu a buržoazní demokracie, stejným klamáním dělnictva je názor, obvyklý u starých stran a starých vůdců ll.internacionály, že za kapitalistického otroctví, za útlaku buržoazie, který nabývá nesmírné množství různých forem, tím rafinovanějších a současně surovějších a nelítostnějších, čím kulturnější je ta která kapitalistická země, je prý většina pracujících a vykořisťovaných s to propracovat se k zcela jasnému socialistickému uvědomění, k pevnému socialistickému přesvědčení a charakteru. Ve skutečnosti teprve pak, až předvoj proletariátu, podporovaný celou touto jedině revoluční třídou nebo její většinou, svrhne vykořisťovatele, potlačí je, osvobodí vykořisťované z jejich otrockého postavení a zlepší ihned jejIch životní podmínky na účet vyvlastněných kapitalistů, teprve pak a v samotném průběhu prudkého třídního boje je možno uvědomovat, vychovávat a organizovat nejširší pracující a vykořisťované masy kolem proletariátu, pod jeho vlivem a vedením, zbavovat je egoizmu, roztříštěnosti, kazů a slabosti, plozených soukromým vlastnictvím, a je možno přeměnit je ve svobodný svazek svobodných pracovníků.

4. K dosažení vítězství nad kapitalizmem je třeba, aby byl správný poměr mezi vedoucími, komunistickou stranou, mezi revoluční třídou, proletariátem, a masou, tj. všemi pracujícími a vykořisťovanými vcelku. Jedině komunistická strana, je-li opravdu předvojem revoluční třídy, sdružuje-li všechny její nejlepší příslušníky, skládá-li se z naprosto uvědomělých a oddaných komunistů, vychovaných a zocelených zkušenostmi získaných v urputném revolučním boji, dovedla-li se tato strana nerozlučně sepnout s celým životem své třídy a jejím prostřednictvím s veškerou masou vykořisťovaných a získat plnou důvěru této třídy a této masy – jedině taková strana může vést proletariát s veškerou masou vykořisťovaných a získat plnou důvěru této třídy a této masy – jedině taková strana muže vést proletariát v nejkrutějším rozhodném a posledním boji proti všem silám kapitalizmu. Na druhé straně jedině pod vedením takové strany je proletariát s to rozvinout všechnu sílu svého revolučního náporu, překonávaje nevyhnutelnou apatii a částečně i odpor nevelké menšiny kapitalizmem zkažené dělnické aristokracie, starých trade-unionistických a družstevních vůdců apod. a rozvinout všechnu svou sílu, která v důsledku samotného ekonomického uspořádání kapitalistické společnosti je mnohem větší než jeho podíl v celkovém počtu obyvatelstva. Konečně masa, tj. všichni pracující a vykořisťovaní vcelku, jedině tehdy, když už byla fakticky osvobozena od útlaku buržoazie a buržoazního státního aparátu, když už nabyla možnosti skutečně svobodně.., se organizovat ve svých sovětech, může po prvé v dějinách rozvinout veškerou iniciativu a veškerou energií desítek milionů lidí zdeptaných kapitalizmem. Teprve až se sověty stanou jediným státní aparátem, teprve pak bude možné, aby se veškerá masa vykořisťovaných, která i za nejosvícenější a nejsvobodnější buržoazní demokracie byla vždy fakticky v devadesáti devíti případech ze sta vyloučena z účasti na správě, skutečně zúčastnila správy státu. Jedině v sovětech se masa vykořisťovaných začíná skutečně učit, nikoli z knížek, nýbrž z vlastních praktických zkušeností, jak budovat socializmus, jak vytvářet novou společenskou kázeň a svobodný svazek svobodných pracovníků.

LEGÁLNÍ A ILEGÁLNÍ PRÁCE

6. Dobytím politické moci proletariátem se třídní boj proletariátu proti buržoazii nezastavuje, ale naopak, tento boj se stává zvlášť rozsáhlým, prudkým a nemilosrdným. Všechny skupiny, strany a pracovníci dělnického hnutí, kteří plně nebo zčásti zastávají stanoviska reformního „centra" apod., stavějí se nevyhnutelně v důsledku krajního zostření boje buď na stranu buržoazie, nebo mezi kolísající, či se dostávají (což je nejnebezpečnější) mezi nespolehlivé přátele vítězného proletariátu. Proto příprava diktatury proletariátu vyžaduje nejen zesílení boje proti reformistickým a „centristickým" tendencím, ale též změnu charakteru tohoto boje. Boj se nemůže omezovat na to, že bude objasňována chybnost těchto tendencí, nýbrž musí neochvějně a neúprosně odhalovat každého činitele v dělnickém hnutí, u něhož se projevují tyto tendence, neboť jinak si proletariát nemůže ujasnit, s kým půjde do nejrozhodnějšího boje proti buržoazii. To je takový boj, že v něm může být každou chvíli změněna – a jak zkušenosti už ukázaly, je zaměňována – zbraň kritiky kritikou zbraněmi. Jakákoli nedůslednost nebo slabost při odhalování těch, kteří se projevili jako reformisté nebo‚ „centristé", znamená přímé zvýšení nebezpečí, že moc proletariátu bude svržena buržoazií, která zítra využije pro kontrarevoluci toho, co se zdá krátkozrakým lidem jen „teoretickou neshodou" není možno se omezit na obvyklé zásadní odmítání jakékoli spolupráce proletariátu s buržoazií, jakéhokoli „kolaboracionizmu." Už jen pouhá obrana svobody" a „rovnosti", zůstává-li zachováno soukromé vlastnictví‚ výrobních prostředků, se za diktatury proletariátu, který nikdy nebude s to naráz zničit nadobro soukromé vlastnictví, mění ve „spolupráci" s buržoazií, ve „spolupráci", která přímo podlamuje moc dělnické třídy. Neboť diktatura proletariátu znamená, že stát, celý aparát státní moci zajišťuje a chrání „nesvobodu" pro vykořisťovatele pokračovat v utiskování a vykořisťování, „nerovnost" mezi vlastníkem (tj. tím, kdo zabral pro sebe jisté výrobní prostředky, vy tvořené společnou prací) a nemajetnými. To, co se zdá před vítězstvím proletariátu jen teoretickou neshodou v otázce „demokracie", stává se neodvratně zítra, po vítězství, otázkou, o níž se rozhoduje silou zbraní. Nezmění-li se tedy od základu celý ráz boje proti „centristům" a „obráncům demokracie" není možná ani předběžná příprava mas k nastolení diktatury proletariátu.

8. Diktatura proletariátu je nejrozhodnější a nejrevolučnější forma třídní ho boje proletariátu proti buržoazii. Takový boj může být úspěšný jedině tehdy, vede-li nejrevolučnější předvoj proletariátu jeho převážnou většinu. Příprava diktatury proletariátu proto vyžaduje, aby b nejen objasňován buržoazní ráz jakéhokoli reformizmu, jakékoli obrany demokracie, dokud trvá soukromé vlastnictví výrobních prostředků, aby b nejen odhalovány projevy takových tendencí, znamenajících, ve skutečnosti obhajování buržoazie v dělnickém hnutí, ale vyžaduje také, aby rozhodně ve všech proletářských organizacích bez výjimky, nejen politických, ale i odborových, družstevních, osvětových atd. byli staří vůdcové nahrazeni komunisty. Čím delší, neomezenější a pevnější bylo panství buržoazní demokracie v té které zemi, tím spíše se buržoazii podaří dosadit na místa takových vůdců lidi, které sama vychovala, které korumpovala, vštípila své názory i předsudky a které velmi často přímo nebo nepřímo zkorumpovalo. Je nutno stokrát směleji než dosud vytlačovat tyto před stavitele dělnické aristokracie.., ze všech jejich funkcí a nahrazovat je dělníky, nemajících třebas vůbec žádné zkušenosti, jen když budou spjati s vykořisťovanou masou a budou mít jejich důvěru v boji proti vykořisťovatelům. Diktatura proletariátu si vyžádá, aby do nejodpovědnějších funkcí ve státě byli dosazeni právě takoví dělníci, i když nemají zkušenosti, jinak dělnická vláda bude bezmocná a masy ji nebudou podporovat.

9. Diktatura proletariátu znamená, že vedení všech pracujících a vykořisťovaných, kteří jsou třídou kapitalistů ujařmeni, zakřiknuti, zdeptáni, zastrašeni, roztříštěni a oklamáni, je jen a jen v rukou jediné třídy, která je takové vedoucí úloze připravena celými dějinami kapitalizmu. Proto s přípravou diktatury proletariátu musí být všude a ihned započato mimo jiné takto:

Ve všech organizacích, spolcích a sdruženích bez výjimky (politických, sportovních aj.atd.), především proletářských, potom však i v takových, v nichž jsou neproletářské pracující a vykořisťované masy, musí být utvořeny skupiny nebo buňky komunistů, převážně legální, také však ilegální, které jsou nezbytné ve všech případech, kdy nutno předpokládat, že je buržoazie zakáže, že pozatýká nebo vykáže jejich členy; tyto buňky, úzce spjaté navzájem i s ústředím strany, si musí vyměňovat své zkušenosti, vyvíjet činnost agitační, propagační a organizační, přizpůsobovat se úplně na všech úsecích života společnosti, úplně všem kategoriím a složkám pracující masy a touto různorodou činností soustavně vychovávat samy sebe, stranu, třídu i masy.

Při tom je krajně důležité dosáhnout v praxi toho, aby se při veškeré práci závazně používalo odlišných metod: jednak vůči ‚vůdcům"nebo ‚odpovědným zástupcům", vesměs beznadějně zkaženým maloburžoazními a imperialistickými předsudky; tito „vůdcové" musí být nemilosrdně odhalováni a vyháněni z dělnického hnuti; – jednak vůči masám, které jsou zejména po imperialistickém masakru většinou ochotny popřát sluchu a přijmout za své učení o nutnosti vedoucí úlohy proletariátu jako jediného východiska z kapitalistického otroctví; je třeba naučit se přistupovat k masám obzvlášt trpělivě a obezřetně, abychom dovedli v této mase pochopit osobnosti a své rázné rysy mentality každé vrstvy, každého povolání apod.

10. Výjimečné pozornosti a péče strany zasluhuje zejména jedna složka nebo buňka komunistů, a to parlamentní frakce, tj. skupina členů strany, kteří jsou poslanci v buržoazním zastupitelském orgánu (především celostátním, pak i v orgánech místních a obecních aj.). Na jedné straně právě této tribuně přikládají neobyčejně velký význam nejširší vrstvy pracujících mas, buď zaostalých, nebo prodchnutých maloburžoazními předsudky; proto musí komunisté právě z této tribuny nezbytně vyvíjet činnost propagační, agitační a organizační, objasňovat masám, proč byl buržoazní parlament v Rusku oprávněně rozehnán (a proč bude jednou oprávněně rozehnán v kterékoli zemi) celonárodním sjezdem sovětů. Na druhé straně celé dějiny buržoazní demokracie učinily z parlamentní tribuny, zejména v pokročilých zemích, hlavní nebo jednu z hlavních arén neslýchaného darebáctví, finančního i politického podvádění lidu, kariérizmu, pokrytectví a útisku pracujících. Proto je zcela oprávněná žhoucí nenávist nejlepších představitelů revolučního proletariátu k parlamentům. Proto komunistické strany a všechny strany hlásící se k III .internacionále – zejména v těch případech, kdy tyto strany vznikly nikoli rozkolem se starými stranami a dlouhým úporným bojem proti nim, nýbrž přechodem (často jen v názvu) starých stran na nové pozice – musí být mimořádně přísné ke svým parlamentním frakcím: plně je podřídit kontrole a směrnicím Ústředního výboru strany, vyslat do nich především revoluční dělníky, co nejbedlivěji rozebrat ve stranickém listu a na stranických schůzích řeči poslanců z hlediska jejich komunistické důslednosti; posílat poslance agitovat mezi masy a vylučovat z těchto frakcí ty, u nichž se projevují tendence II. internacionály atd.

11. Jedna z hlavních příčin, brzdících revoluční dělnické hnutí ve vyspělých kapitalistických zemích, tkví v tom, že díky koloniálním panstvím nadziskům finančního kapitálu apod. se kapitálu podařilo vytvořit zde poměrně širší a stabilnější vrstvu dělnické aristokracie, která tvoří malou menšinu. Tato vrstva má lepší mzdové podmínky a je více prodchnuta duchem cechařské omezenosti, maloměšťáckými a imperialistickými předsudky. To je skutečná sociální „opora" II. internacionály, reformistů a „centristů", a v této chvíli je to snad hlavní sociální opora buržoazie. Žádná, ani předběžná příprava proletariátu ke svržení buržoazie není možná bez okamžitého, soustavného, širokého a otevřeného boje proti této vrstvě, která po vítězství proletariátu – nesporně dodá buržoazní bílé gardě dost elementů. Všechny strany, které se hlásí k II. internacionále, musí stůj co stůj uskutečnit heslo „Blíže k masám", „Těsnější spojení s masami", při čemž je třeba rozumět masami všechny pracující a vykořisťované kapitálem, zejména ty, kteří jsou nejméně organizováni a nejméně uvědomělí, kteří jsou nejvíce utiskováni a které je možno organizačně nejtíž podchytit.

Proletariát je revoluční jen potud, pokus se neuzavírá do úzce cechařského rámce, pokud vystupuje ve všech projevech a ve všech oborech živo ta společnosti jako vůdce veškeré pracující a vykořisťované masy, a svou diktaturu nemůže uskutečnit, není-li odhodlán a schopen přinést pro vítězství nad buržoazií největší oběti. Zkušenosti z Ruska mají v tomto směru význam zásadní i praktický, neboť proletariát by tam nebyl mohl uskutečnit svoji diktaturu, nebyl by mohl získat všeobecnou úctu a důvěru veškeré pracující masy, kdyby v nejtěžších dobách náporu, války a blokády, prováděné světovou buržoazii, nebyl přinesl nejvíce obětí a nehladověl krutěji než všechny ostatní vrstvy této masy.

Zejména je třeba, aby komunistická strana a všechen uvědomělý proletariát všestranně a obětavě podporovaly široké, živelné a masové stávkové hnutí, které je za útlaku kapitálu jediné s to skutečně probudit, zburcovat, uvědomit organizovat masy, vychovat v nich plnou důvěru ve vedoucí úlohu revolučního proletariátu. Bez takové přípravy není žádná diktatura proletariátu možná a lidé, kteří jako Kautsky v Německu a Turati v Itálii jsou schopni veřejně vystupovat proti stávkám, nesmějí být ve stranách hlásících se k III. internacionále za žádných okolností trpěni. Ještě více to ovšem platí o těch trade-unionistických a parlamentních vůdcích, kteří často zrazují dělnictvo, když je na zkušenostech ze stávek učí reformizmu a nikoli revoluci (např. v Anglii a ve Francii v posledních letech).

12. Ve všech zemích, i v těch, které jsou nejsvobodnější, „nejlegálnější" a „nejklidnější", tj. kde třídní boj je nejméně vyhrocen, plně dozrála doba, kdy je naprosto nutné, aby KAŽDÁ KOMUNISTICKÁ STRANA SOUSTAVNĚ SPOJOVALA LEGÁLNÍ PRÁCI S ILEGÁLNÍ, MĚLA LEGÁLNÍ I ILEGÁLNÍ ORGANIZACI. Neboť i v těch nejkulturnějších a nejsvobodnějších zemích, v nichž je buržoazně demokratické zřízení „nejstabilnější"‚ přikročují vlády přes svá lživá a pokrytecká prohlášení soustavně k pořizování tajných seznamů komunistů, do nekonečna porušují vlastní ústavy, aby zpola nebo zcela tajně podporovaly bělogvardějce a vraždily komunisty ve všech zemích, aby tajně chystaly zatýkání komunistů, posílaly mezi komunisty agenty provokatéry atd. apod. Jedině nejreakčnější šosáctvo, i kdyby se halilo do sebekrásnějších „demokratických" a pacifistických frází, může popírat tento fakt nebo nutný závěr z něho vyplývající, že všechny legální organizace, aby soustavně ilegálně pracovaly a plně se připravovaly na chvíli, kdy je zasáhne buržoazní perzekuce. Zejména je nutná ilegální práce v armádě, námořnictvu a v policii, neboť po velkých imperialistických jatkách dostaly všechny vlády na světě strach z lidové armády, přístupné rolníkům a dělníkům, a potají se začaly uchylovat k nejrůznějším metodám organizování vojenských jednotek, speciálně vybíraných z příslušníků buržoazie a speciálně vybavených zvlášť zdokonalenou vojenskou technikou.

Na druhé straně je rovněž ve všech případech bez výjimky nutno neomezovat se na ilegální práci, nýbrž provádět také práci legální, překonávat při tom všecky obtíže, zakládat legální tiskové orgány a legální organizace pod nejrozmanitějšími názvy a v případě potřeby pod názvy často se měnícími. Tak si počínají ilegální komunistické strany ve Finsku, v Maďarsku, částečně i v Německu, v Polsku, Lotyšsku atd. Tak si musí počínat „Průmysloví dělníci světa" (IWW) v Americe, tak si budou muset počínat všechny nynější legální komunistické strany, jestliže si státní návladní znovu zamanou zahajovat trestní řízení kvůli rezolucím, přijatým na sjezdech Komunistické internacionály, atd.

Bezpodmínečná zásadní nutnost spojování ilegální a legální práce je diktována nejen celým souhrnem zvláštností nynějšího období, období předvečera proletářské diktatury, ale i nutností dokázat buržoazii, že není a nemůže být oboru práce a působiště, kterého by se komunisté nezmocnili, avšak navíc je diktována tím, že všude ještě jsou široké vrstvy proletariátu, a ještě více neproletářských pracujících a vykořisťovaných mas, které dosud důvěřují buržoazně demokratické legalitě a které musíme vyléčit z důvěry, což je pro nás úkol nanejvýš důležitý.

13. Zejména stav dělnického tisku nejvyspělejších kapitalistických zemích neobyčejně názorně dokazuje jak celou prolhanost svobody a rovnosti za buržoazní demokracie, tak i nutnost soustavného spojování legální práce s ilegální. V poraženém Německu i ve vítězné Americe se využívá veškeré síly státního aparátu buržoazie a všech machinací jejich finančních králů, aby dělnictvu byl vzat jeho tisk: soudní stíhání, zatýkání redaktorů (nebo jejich vraždění najatými vrahy), zákaz používání poštovní služby, odnímáni papíru aj. atd. Kromě toho informační materiál, nezbytný pro deník je v rukou buržoazních tiskových kanceláří o s inzeráty, bez nichž se velký tisk nevyplatí, „svobodně" disponují kapitalisté. Tak buržoazie pomocí podvodu a nátlaku kapitálu a buržoazního státu bere revolučnímu proletariátu jeho tisk.

Aby komunistické strany tomu mohly čelit, musí vytvořit periodický tisk nového typu, který by byl masově rozšiřován mezi dělnictvem: za prvé, legální publikace, které by se naučily, aniž by se nazývaly komunistickými a hlásily se ke straně, využívat sebemenší legální možnosti, jak to činili bolševici za cara po roce 1905; za druhé, ilegální letáky, třebas i zcela malého rozsahu a třebas i vydávané nepravidelně, které by však byly rozmnožovány dělníky v mnoha tiskárnách (tajně), nebo když by hnutí zesílilo, revolučním zabíráním tiskáren) a přinášely proletariátu necenzurované, revoluční informace a revoluční hesla.

(V. I . Lenin, Spisy, sv. 31, str. 179 – 192)