Sweatshopy - otrokárstvo v 21.
storočí
Co jsou sweatshopy?
Sweatshopy [1] jsou továrny či manufaktury, ve kterých je vyráběno zboží
od textilu až po elektroniku za podmínek porušujících jak zákonné, tak etické a
morální normy. Ve zkratce to jsou pracoviště, kde není dodržováno minimum
mezinárodně uznávaných pracovních podmínek. [2] Dělnice a dělníci ve
sweatshopech jsou extrémním způsobem využíváni: pracovní doba se pohybuje mezi
deseti až čtrnácti hodinami denně, mzda je minimální a neodpovídající pracovnímu
nasazení. Podmínky pracovišť jsou nevyhovující (např. zcela chybí nouzové
východy, které mají při propuknutí požáru fatální následky; vysoká teplota;
nedostatečné odvětrání prachu ze vzduchu a chemikálií v látkách atd.) a ohrožují
bezpečnost i zdraví dělníku a dělnic.
Za své mluví fakt, že zhruba po
sedmi letech práce jsou pracovnice a pracovníci natolik „opotřebováni", že kvůli
špatnému fyzickému stavu (a s ním spojenému poklesu výkonnosti) o místo
přicházejí. Na pracujících je vynucována tvrdá disciplína a to i za pomoci
hrubého zacházení - jak ve smyslu verbálním, tak ve smyslu fyzickém (známé jsou
případy bití, vyhrožování apod.). Při pokusech o sdružování, zakládání odborů či
vystupování proti špatným pracovním podmínkám jsou pracující ve sweatshopech
zastrašováni či přicházejí o místa. Nemálo je využívána i dětská práce.
Vrcholem jsou takzvané tři v jednom sweatshopy, které kombinují výrobnu, sklad a
noclehárnu, takže dělnice a dělníci toto místo téměř vůbec neopouštějí.
Proč a kde sweatshopy
existují?
Boom
informačních technologií v druhé polovině dvacátého století umožnil přesun
kapitálu z jedné strany světa na druhou téměř v nulovém čase, což dává možnost
korporacím velmi rychle přemísťovat výrobu svých produktu do lokalit s co
nejnižšími náklady [1], což jsou obvykle ty s nejlevnější pracovní silou a
většinou se nacházejí v rozvojových zemích (75 % světového textilního průmyslu
[3]). Tento fakt se samozřejmě promítá i do chování lokálních firem a továren a
to má ve finále největší dopad na samotné dělnice a dělníky. Ačkoli i země „třetího
světa“ mají většinou dobré zákony upravující pracovní podmínky, jejich
dodržování není efektivně kontrolováno a vynucováno.
Sweatshopy existují ale i v zemích Evropské Unie nebo v USA. Zde není přímo
zneužívána ekonomická nerovnost mezi globálním Jihem a Severem, ale většinou
nepříznivá situace imigrantů, kteří ve sweatshopech pracují ilegálně.
Pojítkem mezi těmito dvěma druhy sweatshopu je to, že korporace profitují z
ekonomické tísně dělnic a dělníku, kteří se nemohou ve své situaci opřít o stát
- imigranti jsou v zemi ilegálně, takže na žádnou pomoc nemají nárok a v
rozvojových zemích je situace státního aparátu taková, že žádná pomoc této
instance nepřipadá v úvahu.
Duté
firmy – žádná odpovědnost
Neoliberální
ideologie je ovšem spojena i s naturalizací rizik globalizace - rizika s
nerovnostmi i na globální úrovni jsou pokládána za přirozený a nezvratný jev,
tudíž je podle tohoto přístupu nemá cenu řešit. [4] Zodpovědnost za současnou
situaci se tím přenáší doslova na nějaký „vyšší princip", k čemuž navíc dopomáhá
model tzv. „dutých firem". Duté firmy nemají svoje vlastní továrny. Jde o firmy,
které dodají know-how, značku a popřípadě design. Výrobu s dopravou pak předají
řetězci dalších firem. Mohou se tak mimo jiné stranit přímé odpovědnosti za
podmínky výroby zboží.
Dalším stupněm muže být přesun výroby do soukromé sféry, takzvaný „outsourcing".
Lokální zajišťovatelé výroby najatí firmou najímají dělnice a dělníky pracující
přímo ve vlastních domácnostech. Těm pak korporace dodá materiál a následně
odebírá zhotovené produkty. Výhodou pro firmu ale je, že jí tímto odpadají
výdaje např .na zdravotní pojištění a navíc tlačí cenu práce dolů, protože
udržuje dělnice a dělníky v permanentní nejistotě zda dostanou další zakázku.
Tento způsob globální dělby manuálně náročné práce v důsledku diktátu
ekonomického liberalismu muže být paralelou ke kolonialismu
18. a 19.
století. [5]
Kdo ze sweatshopů
profituje?
Korporace.
Když vezmeme poměr prodejní ceny produktu sweatshopu a mzdy pracujících,
dostaneme se k tomu, že k lidem, kteří zboží vyrobí se ve výsledku dostane jen 1
- 6 % ceny, za kterou je prodáno [6]. Toto je dáno již zmíněným konceptem dutých
firem, v jejichž režii zboží na cestě od šicího stroje ke koncovému zákazníkovi
projde několika články (prodejce - FIRMA - dopravce - lokální zadavatel zakázky
- vedení továrny - dělnice/dělník), které se snaží maximalizovat zisk a tedy
minimalizovat náklady, což má samozřejmě nakonec největší dopad na pracující.
Ilustrovat to muže „pyramida moci a profitu", na jejímž vrcholu stojí prodejci a
jejíž základnu tvoří dělnice a dělníci.. [7]
A o které že firmy to jde?
Realita je bohužel taková, že v soucasné dobe je na míste se ptát spíše o
které že firmy nejde. SweatshopWatch a další organizace pravidelne vytvárejí
spotrebitelské prírucky, ale pro ceského zákazníka je nákup uvedených výrobku,
které by tedy mely být stoprocentne korektní, ponekud složitou záležitostí,
protože tyto firmy nemají v drtivé vetšine prípadu zastoupení v Ceské republice.
Ve vetšine prípadu však jde o velké nadnárodní korporace, na než je obtížné,
vzhledem k tomu jaký mají obrat, vyvíjet ekonomický tlak, ovšem menší firmy jsou
pod tlakem nízkých cen textilního zboží rovnež nuceny presouvat výrobu do
rozvojových zemí. Takovýchto malých firem je ovšem tolik, že je velmi obtížné
zjištovat, jakým zpusobem probíhá výroba jejich produktu. Velké korporace musí
celit tlaku globálních aktivistických sítí, zatímco malé firmy jsou spíše
otázkou lokality.
Co delat?
To je težká otázka, proto prosím následující rádky berte spíše jako subjektivní
názore.
Vzhledem k tomu, že sweatshop-free oblecení se dá v CR sehnat pomerne obtížne,
zacít mužeme u toho, že si zacneme všímat jací jsou výrobci oblecení které
nosíme, jaké mají vnitrní normy pro dodržování lidských práv a dustojných
podmínek práce, poprípade do jaké míry podporují nebo naopak potírají
organizovanost pracujících v odborech.
Bojkot oblecení vyrábeného v Asii pravdepodobne není cestou. Možná se to muže
zdát z našeho stredoevropského pohledu jako dobré rešení, ovšem tímto by lidé
dnes pracující ve sweatshopech prišli o práci nadobro, což zminují i tamní
odborárské organizace [1]. Cílem není dostat výrobu zpet do Evropy a USA, ale
donutit výrobce, aby jejich produkty vznikaly etickou cestou. Když vezmeme v
úvahu fakt, že pracující dostávají maximálne 5% z ceny výrobku, znamená to, že
kdyby se jejich plat mel zdvojnásobit, pro spotrebitele by to znamenalo ve
vetšine prípadu pouze nepatrné podražení. K bojkotu je vhodné pristoupit až v
prípade, pokud k nemu vyzývají prímo pracující nebo jejich odborárské organizace
v místech o která se jedná. [2] Preci jen nejde o životy nás jako koncových
spotrebitelu, ale o životy jiných lidí, o nichž nemáme právo rozhodovat. Rešením
je pravdepodobne podporovat co nejetictejší dostupné zboží a ruznými zpusoby
dávat najevo, že veci, které denne používáme, vznikají nepríliš „cistým“
zpusobem a je potreba toto zmenit. Rovnež nákup FairTrade zboží [2] se jeví jako
dobrá cesta.V blogu by se mely postupem casu objevovat informace o firmách na
ceském trhu vyrábející zboží etickým zpusobem.
[1] Webová stránka Bez krutosti
na toto téma vznikla, protože se v ČR o této problematice skoro vůbec nemluví
Tato stránka se snaží poskytnout alepoň základní informace v češtině. Ve
sweatshopech není vyráběno pouze oblečení ale i mnoho dalšího zboží, jako je
elektronika atd., tento web se však bude věnovat primárně textilním výrobkům.
[2] Tzv. „systém hit and run" -
korporace zavede výrobu v jedné lokalitě a ihned, jak se objeví výhodnější
lokalita, přesune výrobu tam, aniž by převzala zodpovědnost za osud pracujících
v první lokalitě.
[3] ŠTERBA, Ludek. Historie, současnost a perspektivy Fair trade v Evropě a
jeho možnosti v České republice. Brno : FSS MUNI, 2004. strana 39. Dostupný
z WWW.
[4] více viz: KELLER, Jan. Soumrak sociálního státu. Praha :
Sociologické nakladatelství, 2005.
[5] ŠPACKOVÁ, Šárka. Důsledky globalizace oděvního průmyslu pro rozvojové
země a iniciativy za jejich zmírnění. Brno : FSS MUNI, 2005. Dostupný z
WWW. dle MANDER, J. - GOLDSMITH, E. Schwarzbuch Globalisierung.
München : Reimann, 2002.
[6] SweatshopWatch FAQ : How
much of the retail price goes to the worker versus the corporate executives
[online]. [cit. 2007-01-03]. Dostupný z
WWW.
[7] lze stáhnout
zde.
Kde najít více informací?
www.cleanclothes.org -
evropská kampan proti sweatshopum
www.sweatshopwatch.org
- americká kampan proti sweatshopum
www.nlcnet.org - americká
organizace venující se problému sweatshopum
www.corpwatch.com -
projekt odhalování a medializace nejen porušování lidských práv korporacemi
www.sweatfree.org -
mezinárodní fórum sdružující lokální aktivistické komunity
www.witness.org - projekt
podpory aktivistické videodokumentace k tématice lidských práv
www.maquilasolidarity.org - organizace hájící práva pracujících a žen v
ruzných oblastech sveta
www.transnationale.org
- projekt hodnocení firem z ruzných hledisek, ovšem pusobí to dost neprehledne a
vetšinou se to zakládá na informacích které poskytnou samy firmy
http://www.myspace.com/bezkrutosti
