J. V. Stalin - TŘÍDNÍ BOJ

Svazek buržoasie může být otřesen pouze svazkem proletariátu.

                                                                                         K. Marx

     JAK složitý je dnešní život! Všude skýtá pestrý obraz různých tříd a skupin: velká, střední a drobná buržoasie; velcí, střední a drobní feudálové; tovaryši, nádeníci a kvalifikovaní tovární dělníci; vyšší, střední a nižší duchovenstvo; vyšší, střední a drobná byrokracie, inteligence různého druhu a jiné podobné skupiny — hle, jak pestrý obraz skýtá náš život!

     Je však patrné i to, že čím dále se rozvíjí život, tím jasněji v tomto složitém životě vynikají dvě základní tendence a tím ostřeji se tento složitý život dělí na dva protichůdné tábory — tábor kapitalistů a tábor proletářů. Lednové hospodářské stávky (r. 1905) jasně dokázaly, že Rusko se skutečně dělí na dva tábory. V listopadových stávkách v Petrohradě (r. 1905) a v červnových i červencových stávkách v celém Rusku (r. 1906) se střetli mezi sebou vůdcové obou těchto táborů a tak se plně odhalily třídní rozpory dnešní doby. Od těch dob tábor kapitalistů nedřímá, vládne v něm ruch horečných a neustálých příprav: ustavují se místní spolky kapitalistů, místní spolky se sdružují v oblastní svazy, oblastní svazy zas v celoruské svazy, zakládají se fondy a časopisy, jsou svolávány všeruské sjezdy a konference kapitalistů. Tímto způsobem se kapitalisté organizují ve zvláštní třídu za tím účelem, aby potlačili proletariát.

     Naproti tomu nedřímá ani tábor proletářů. I zde vládne horečná příprava k blížícímu se boji. Přes pronásledování, řízené reakcí, jsou i zde ustavovány místní odborové spolky, které se sdružují do oblastních svazů, jsou zakládány odborové fondy, roste odborový tisk, jsou svolávány všeruské sjezdy a konference dělnických svazů.

     Jak je vidět, také proletáři se organizují ve zvláštní třídu za tím účelem, aby čelili vykořisťování.

     Bývaly doby, kdy v životě „bylo ticho po pěšině“. Tehdy nebylo vidět tyto třídy s jejich třídními organizacemi. Ovšem, boj byl veden i tehdy, byl to však boj místní, a nikoli boj celých tříd: kapitalisté neměli své svazy a každý z nich musel vystačit proti „svým“ dělníkům vlastními silami. Nemělo své svazy ani dělnictvo, a dělníci každého závodu se tedy museli spoléhat jen na vlastní sily. Místní sociálně demokratické organizace sice řídily hospodářský boj dělnictva, ale každý jistě uzná, že jejich vedení bylo slabé a náhodné: sociálně demokratické organizace nestačily zvládnout ani vlastní stranické záležitosti.

     Lednové hospodářské stávky však přinesly obrat. Kapitalisté se znepokojili a začali organizovat své místní spolky. Lednovými stávkami byly vyvolány k životu svazy kapitalistů v Petrohradě, Moskvě, Varšavě, Rize a v jiných městech. Pokud jde o kapitalisty naftového, manganového, kamenouhelného a cukrovarnického průmyslu, ti ze svých starých a „pokojných“ svazů učinili svazy „boje“ a začali upevňovat své posice. Tím se však kapitalisté nespokojili. Rozhodli se, že ustaví všeruský svaz, a tak se v březnu roku 1905 z podnětu Morozovova sešli na valném sjezdu v Moskvě. To byl první všeruský sjezd kapitalistů. Tam uzavřeli úmluvu, podle níž se zavázali, že bez vzájemné dohody neučiní dělnictvu žádné ústupky a „v krajním“ případě vyhlásí výluku (Výluka — stávka podnikatelů, kdy podnikatelé úmyslně zavírají závody, aby zlomili odpor dělnictva a zmařili jejich požadavky). Od té chvile začíná urputný boj mezi kapitalisty a proletáři. Od té chvíle začíná období velikých výluk v Rusku. K opravdovému boji je třeba silného svazu, a proto se kapitalisté rozhodli, že se ještě jednou sejdou, aby dali dohromady těsnější svazek. Tak tři měsíce po prvním sjezdu (v červenci r. 1905) byl svolán do Moskvy druhý všeruský sjezd kapitalistů. Zde kapitalisté ještě jednou stvrdili resoluci prvního sjezdu, znovu se vyslovili pro výluky a zvolili byró, které mělo vypracovat organizační řád a postarat se o svolání dalšího sjezdu. Mezitím byla sjezdová usnesení již prováděna. Fakta ukázala, že kapitalisté plní přesně svá usnesení. Vzpomenete-li si na výluky, které vyhlásili kapitalisté v Rize, Varšavě, Oděse, Moskvě a v jiných velkých městech, vzpomenete-li si na listopadové dni v Petrohradě, kdy 72 kapitalistů pohrozilo krutou výlukou 200.000 petrohradských dělníků, pak lehce pochopíte, jak velikou silu znamená všeruský svaz kapitalistů a s jakou přesností provádějí kapitalisté usnesení svého svazu. Po druhém sjezdu svolali kapitalisté ještě jeden sjezd (v lednu r. 1906) a nato v dubnu t.r. se konal již všeruský ustavující sjezd, kde byly schváleny společné stanovy a zvoleno ústřední byró. Jak sděluje tisk, stanovy již schválila vláda.

     Je tedy nesporné, že ruská velkoburžoasie se již zorganizovala ve zvláštní třídu, má již své místní a oblastní organizace i organizaci ústřední a může podle jednotného plánu zmobilizovat kapitalisty celého Ruska.

     Snížení mezd, prodlouženi pracovní doby, zdeptání proletariátu a rozbití jeho organizací — takový je cíl společného svazu kapitalistů.

     Současně rostlo a rozvíjelo se odborové hnulí dělnictva. Lednové hospodářské stávky (r. 1905) i zde prokázaly svůj vliv. Hnutí nabývalo masového rázu, jeho potřeby vzrůstaly a během doby se ukázalo, že sociálně demokratické organizace nemohou současně spravovat záležitosti stranické i záležitosti odborové. Bylo třeba určité dělby práce mezi stranou a odborovými svazy. Bylo třeba, aby stranické záležitosti spravovaly organizace strany a odborové záležitosti — odborové svazy. A tak se přikročilo k zakládání odborů. V Moskvě, Petrohradě, Varšavě, Oděse, Rize, Charkově, Tiflisu — všude se ustavovaly odborové organizace. Reakce tomu sice činila překážky, přesto však potřeby hnutí byly silnější a počet odborových organizací vzrůstal. Brzy po místních odborových organizacích vznikaly oblastní svazy a konečně v září minulého roku došlo k tomu, že byla svolána všeruská konference odborů. Byla to první konference dělnických odborů. Výsledkem této konference mimo jiné bylo, že sblížila odborové organizace různých měst a zvolila ústřední byró, které pověřila přípravami ke svolání valného sjezdu odborů. Nadešly říjnové dni — a síla odborových organizací se zdvojnásobila. Místní organizace, a pak i oblastní, rostly každým dnem. „Prosincová porážka“ sice značně zabrzdila budování odborů, ale pak se odborové hnutí opět vzpamatovalo; situace se natolik zlepšila, že v únoru letošního roku byla svolána druhá od borová konference, širší a početnější než byla konference první. Konference konstatovala, že je třeba zřídit místní a oblastní střediska a ustavit celoruské ústředí. Zvolila „organizační komisi“ k přípravě brzkého všeruského sjezdu a přijala příslušné resoluce k ožehavým otázkám odborového hnutí.

     Je tudíž nesporné, že proletariát se přes řádění reakce rovněž organizuje ve zvláštní třídu, neustále upevňuje své místní a oblastní odborové organizace a svůj ústřední odborový orgán a zároveň se usilovně snaží sdružit své nesčetné spolubratry proti kapitalistům.

     Zvýšení mezd, zkrácení pracovní doby, zlepšení pracovních podmínek, omezení vykořisťování, ochromení kapitalistických svazů takový je cíl odborových svazů dělnictva.

     Tak se dnešní společnost štěpí na dva velké tábory, každý z těchto táborů se organizuje ve zvláštní třídu. Třídní boj, který se mezi nimi rozpoutal, se každým dnem prohlubuje a nabývá síly a kolem těchto dvou táborů se shromažďují všechny ostatní skupiny.

     Marx říkal, že každý třídní boj je boj politický. To znamená, vedou-li dnes proletáři a kapitalisté mezi sebou boj hospodářský, zítra budou muset vést i boj politický, a takto - oběma způsoby boje — hájit své třídní zájmy. Kapitalisté mají své dílčí, odborové zájmy. Právě k zajištění těchto zájmů existují jejich hospodářské organizace. Avšak kromě dílčích hospodářských zájmů mají ještě celkové třídní zájmy, spočívající ve snaze o upevnění kapitalismu. Právě pro tyto společné zájmy musí vést politický boj a mít svou politickou stranu. Kapitalisté Ruska vyřešili tuto otázku velmi prostě: dospěli k názoru, že jedinou stranou, která hájí „bez bázně a hany“ jejich zájmy, je strana okťabristů, a proto se rozhodli semknout se kolem této strany a podřídit se jejímu ideovému vedení. Od té doby kapitalisté vedou svůj politický boj pod ideovým vedením této strany, jejím prostřednictvím působí na nynější vládu (která rozpouští dělnické odbory, zato však rychle schvaluje svazy kapitalistů) ‚ prosazují její kandidáty do dumy atd.

     Hospodářský boj je tedy veden s pomoci svazů, politický boj je veden pod ideovým vedením okťabristů — takové formy dnes nabývá třídní boj velkoburžoasie.

     Naproti tomu stejné zjevy vidíme nyní i v třídním hnutí proletariátu. K obraně odborových zájmů proletářů se zakládají odborové svazy, které bojují za zvýšení mezd, za zkrácení pracovní doby atd. Proletáři však kromě odborových zájmů mají též celkové třídní zájmy — socialistickou revoluci a nastolení socialismu. Socialistickou revoluci však nelze provést, dokud proletariát nedobude politickou moc jako sjednocená a nedílná třída. A právě k tomu potřebuje proletariát politický boj a politickou stranu, která ideově povede politické hnutí proletariátu. Dělnické svazy jsou přirozeně z větší části bezpartijní a neutrální. To však znamená, že jsou nezávislé na straně jedině finančně a organizačně, tj. že mají vlastní pokladny, vlastní vedoucí orgány, konají vlastni sjezdy a formálně se nemusejí podřizovat usnesením politických stran. Pokud však jde o ideovou závislost odborů na té či oné politické straně, taková závislost tu bezpodmínečně musí vzniknout. Nemůže tomu být jinak už proto, že členy odborů jsou příslušnici různých stran, kteří nevyhnutelně budou do nich vnášet své politické názory. Je jasné, že nemůže-li se proletariát obejít bez politického boje, nemůže se obejit ani bez ideového vedení té či oné politické strany. Nejen to, proletariát musí sám hledat takovou stranu, která dobře povede jeho organizace do „zaslíbené země“, k socialismu. V tomto ohledu však musí být proletariát na stráži, počínat si obezřele. Musí bedlivě prozkoumat ideové programy politických stran a svobodně si zvolit ideové vedení takové strany, která bude nebojácně a důsledně hájit jeho třídní zájmy, vysoko držet rudý prapor proletariátu a odvážně povede proletariát k politické moci, k socialistické revoluci.

     Takovou roli stále dosud plní Sociálně demokratická dělnická strana Ruska, a úkolem odborových svazů tedy je, aby přijaly její ideové vedení.

     Jak je známo, tak tomu také ve skutečnosti je.

     Hospodářské boje jsou tedy vedeny za pomoci odborových svazů a politické akce jsou vedeny pod ideovým vedením sociální demokracie — takové formy dnes nabyl třídní boj proletariátu.

     Není pochybnosti o tom, že třídní boj bude stále prudší. Úkolem proletariátu je zanést do svého boje systém a organisovanost. A k tomu je třeba posílit odborové organizace a sjednotit je, při čemž by mohl sehrát velkou úlohu všeruský odborový sjezd. Nepotřebujeme „bezpartijní dělnický sjezd“, nýbrž potřebujeme sjezd odborových dělnických svazů, aby se proletariát zorganizoval v jednotnou a nedílnou třídu. Současně musí proletariát všemi prostředky upevňovat a posilovat tu stranu, která bude ideově-politicky řídit jeho třídní boj.

Časopis „Achali Droeba“ (Nová doba) čís. 1. 14. listopadu 1906, Podpis: Ko... Původní znění gruzínsky

V sebraných spisech českého vydání ve svazku 1. na stranách 260 - 266

„T0VÁRENSKÉ ZÁKONODÁRSTVÍ“ A PROLETÁŘSKÝ BOJ

(Ke dvěma zákonům ze dne 15. listopadu)

     BÝVALY doby, kdy naše dělnické hnutí bylo na počátku svého vývoje. Proletariát byl tehdy roztříštěn na isolované skupiny a nepomýšlel na společný boj. Byli tu železničáři, horníci, dělníci průmyslových závodů, řemeslníci, příručí, kancelářští zaměstnanci — na takové skupiny se dělil proletariát Ruska. Kromě toho se každá skupina dělníků zase tříštila podle různých měst a městeček, mezi nimiž nebylo spojení ani stranické, ani odborové. To znamená, že proletariát jako jednotná a celistvá třída se neprojevoval. Tudíž se ani proletářský boj neprojevoval jako nápor celé třídy. Proto mohla carská vláda klidně pokračovat ve své politice „postaru“. Proto když byl r. 1893 předložen Státní radě „návrh na pojištění dělníků“, vůdce reakce Pobědonoscev uvítal autory návrhu posměchem a sebevědomě prohlásil: „Marně jste se, pánové, namáhali můžete být klidni: u nás neexistuje dělnická otázka...“

     Čas kráčel vpřed, blížila se hospodářská krize, množily se stávky a roztříštěný proletariát se postupně organizoval v jednotnou třídu. Již stávky r. 1903 ukázaly, že „u nás“ dávno „existuje dělnická otázka“. Stávky v lednu — únoru r. 1005 poprvé zvěstovaly světu, že v Rusku dospívá a sílí proletariát jako jednotná třída. Konečně pak všeobecné stávky v říjnu — prosinci 1905 a „běžné“ stávky v červnu — červenci 1906 skutečně sblížily proletáře různých měst, skutečně semkly v jednotnou třídu příručí, kancelářské zaměstnance, řemeslníky a průmyslové dělníky, a tak hlasitě zvěstovaly světu, že síly kdysi roztříštěného proletariátu teď již vešly na cestu sjednocení a organizují se v jednotnou třídu. Projevila se zde též síla všeobecné politické stávky jako metody boje všeho proletariátu proti vládnoucím pořádkům... Teď již nebylo možné popírat existenci „dělnické otázky“, nyní již carská vláda musela počítat s hnutím. A tu v kabinetech reakcionářů začali sestavovat různé komise, návrhy, „továrenské zákony“: komise Šidlovského komise Kokovcevova, zákon o spolcích (viz „Manifest“ ze 17. října), oběžníky Witteovy a Durnovovy, různé návrhy a plány, a posléze dva zákony ze dne 15. listopadu o řemeslnících a obchodních zaměstnancích.

     Pokud bylo hnutí bezmocné, pokud nenabylo masového rázu, reakce znala proti proletariátu jen jediný prostředek: kriminál, Sibiř, nahajka a šibenice. Reakce vždy a všude sleduje jediný cil: rozštěpit proletariát na malé skupiny, rozbít jeho předvoj, zastrašit a získat na svou stranu neutrální masu, a tak vyvolat roztříštěnost v táboře proletariátu. Viděli jsme, že toho velmi dobře dosahovala pomocí nahajek a žalářů.

     Ale situace se naprosto změnila, když se hnutí stalo masovým. Teď již reakce měla co dělat nejen s „iniciátory“ — stála tu před ní nespočetná masa v celé revoluční mohutnosti. Musela tedy s touto masou počítat. A tuto masu nelze celou pověsit na šibenice nebo vyhnat na Sibiř, do žalářů ji nenacpeš. Také bít ji nahajkou není pro reakci vždycky výhodné, když se jí dávno otřásla půda pod nohama. Je jasné, že vedle starých prostředků bylo třeba nového, „kulturnějšího“ prostředku, který by podle mínění reakce mohl v táboře proletariátu prohloubit neshody, vy volat falešné naděje u zaostalé části dělníků a přimět je, aby se vzdali boje a postavili se za vládu.

     Právě tím novým prostředkem je „továrenské zákonodárství“.

     To znamená, že carská vláda, aniž se vzdává starého prostředku, chce současně využít i „továrenského zákonodárství“, a tudíž vyřešit „ožehavou dělnickou otázku“ pomocí nahajky i zákona. Chce různými sliby — jako jsou zkrácení pracovní doby, ochrana práce dětí a žen, zlepšení zdravotních podmínek, pojištění dělnictva, zrušení pokut a jiné podobné úlevy — získat důvěru zaostalé části dělníků a pohřbít tak třídní jednotu proletariátu. Carská vláda si je velmi dobře vědoma, že podobnou „činnost“ nikdy nepotřebovala tak jako právě nyní, v této chvíli, kdy všeobecná říjnová stávka sjednotila proletáře různých odvětví a podlomila kořeny reakce, kdy příští všeobecná stávka může přerůst v ozbrojený boj a svrhnout staré pořádky, kdy tedy reakce jako vzduch potřebuje rozvrat v dělnickém táboře, kdy se potřebuje vetřít v důvěru zaostalých dělníků u získat je na svou stranu.

     V tomto ohledu je velmi zajímavá okolnost, že reakce věnovala v zákonech z 15. listopadu svou milostivou pozornost pouze obchodním zaměstnancům a řemeslníkům, a to v době, kdy nejlepší lidi z řad průmyslového proletariátu posílá do žalářů a na šibenici. Kdo se nad tím zamyslí, ani se tomu nepodiví. Za prvé, obchodní zaměstnanci, řemeslníci a úředníci obchodních podniků nejsou soustředěni tak jako průmysloví dělníci ve velkých továrnách a závodech, nýbrž jsou rozptýleni v různých malých podnicích, jsou poměrně méně uvědomělí a lze je tedy snáze oklamat než ostatní. Za druhé, obchodní zaměstnanci, kancelářské síly a řemeslníci tvoří značnou část proletariátu v dnešním Rusku, a tudíž kdyby se oddělili od bojujících proletářů, byla by tím značně zeslabena síta proletariátu jak v nynějších volbách, tak také v budoucím povstání. A konečně je všeobecně známo, že v nynější revoluci má městská maloburžoasie velký význam; všem je známo, že sociální demokracie potřebuje, aby se tato maloburžoasie pod hegemonií proletariátu zrevolucionovala, a rovněž je známo, že nikdo tak nedovede získat maloburžoasii jako řemeslníci, obchodní zaměstnanci a kancelářští úřednici, kteří k ní mají blíže než ostatní proletáři. Je jasné, že propast mezi proletariátem a obchodními zaměstnanci i řemeslníky oddělí od proletariátu také drobnou buržoasii, takže ve městech bude proletariát odsouzen k isolaci, jak si to přeje carská vláda. Z toho všeho je zcela pochopitelné, proč reakce narychlo upekla zákony z 15. listopadu, týkající se jen řemeslníků, obchodních a kancelářských zaměstnanců. Pokud jde o průmyslový proletariát, ten stejně nedůvěřuje vládě, „továrenské zákonodárství“ by na něj neplatilo, snad jen kulky ho mohou přivést k rozumu. Tam, kde nestačí zákon, tam musí nastoupit kulka!...

     Tak soudí carská vláda.

     A tak soudí nejen naše vláda, nýbrž i každá jiná protiproletářská vláda — lhostejno, zdali je to vláda feudálního samoděržaví, buržoasně monarchická nebo buržoasně republikánská vláda. Proti proletariátu se všude bojuje olovem i zákonem, a tak tomu bude, dokud nepřijde socialistická revoluce, dokud nebude nastolen socialismus. Vzpomeňte si na léta 1824-25 v konstituční Anglii, kdy se připravoval zákon o svobodě stávek a současně se žaláře plnily stávkujícími dělníky. Vzpomeňte si na republikánskou Francii čtyřicátých let minulého století, kdy se jednalo o „továrenské zákonodárství“ a současně byla na pařížských ulicích prolévána krev dělníků. Vzpomeňte si na to všechno a na mnoho podobných faktů, a uvidíte, že máme pravdu.

     To však naprosto neznamená, že proletariát nemůže využít takových zákonů. Reakce sice při vydávání „továrenských zákonů“ jde za svými plány — chce spoutat proletariát, ale život krok za krokem hatí její plány, a tak se do zákona vždycky dostanou nějaké paragrafy prospěšné proletariátu. Stává se tak proto, že ani jeden „továrenský zákon“ nespatří světlo světa bez příčiny, bez boje, ani jeden „továrenský zákon“ není vydán, dokud dělníci nezačnou bojovat, dokud se vláda neoctne před nutností vyhovět jejich požadavkům. Dějiny ukazují, že každému „továrenskému zákonu“ předcházela dílčí nebo všeobecná stávka. Červnovému zákonu z r. 1882 (o námezdní práci dětí, pracovní době pro ně a zřízení tovární inspekce) předcházely stávky v Narvě, Permu, Petrohradě a Žirardově v témž roce. Červnové a říjnové zákony z r. 1886 (o pokutách, výplatních knížkách atd.) byly přímým důsledkem stávek z let 1885-1886 v centrální oblasti. Červnovému zákonu z r. 1897 (o zkráceni pracovní doby) předcházely stávky v letech 1895-1896 v Petrohradě. Zákony z r. 1903 (o „odpovědnosti podnikatelů“ a o „továrních důvěrnících“) byly přímým výsledkem „jižních stávek“ v témž roce. A nakonec zákony z 15. listopadu 1906 (o zkrácení pracovní doby a nedělním odpočinku obchodních a kancelářských zaměstnanců a řemeslníků) jsou přímým důsledkem červnových a červencových stávek letošního roku po celém Rusku.

     Jak vidíte, každému „továrenskému zákonu“ předcházelo hnutí mas, které tak či onak bojovaly za splnění svých požadavků, když ne úplné, tedy aspoň částečné. Z toho je zřejmé, že v „továrenském zákoně“, i v sebešpatnějším, přece je několik paragrafů, jichž proletariát může využít k posílení svého boje. Není třeba ani dokazovat, že proletariát má takových paragrafů využít jako zbraně k dalšímu upevnění svých organizací a k ještě mocnějšímu rozpoutání proletářského boje, boje za socialistickou revoluci. Bebel nadarmo neříkal: „Setni čertu hlavu jeho vlastním mečem…“

     V tomto směru jsou oba zákony z 15. listopadu velmi zajímavé. Je v nich pochopitelně mnoho špatných paragrafů, jsou však v nich i takové paragrafy, které tam reakce dala nevědomě a jichž proletariát musí využít vědomě.

     Tak na př. přesto, že se oba zákony nazývají zákony „o ochraně práce“, jsou tam tak skandální paragrafy, které v základě šlapou po jakékoli „ochraně práce“ a jichž se mnohdy budou i podnikatelé štítit použít. Oba zákony stanoví pro obchodní a řemeslnické podniky dvanáctihodinovou pracovní dobu, ačkoli v mnohých místech je dvanáctihodinová pracovní doba již zrušena a zaveden deseti i osmihodinový pracovní den. Oba zákony stanoví přípustnost dvou hodin práce denně přes čas (čtrnácti hodinová pracovní doba) během čtyřiceti dní v obchodních podnicích a šedesáti dní v dílnách, ačkoli skoro všude je přesčasová práce úplně zrušena. Podnikatelé mají dokonce právo po „dohodě s dělníky“, tj. donucením dělníků, prodloužit přesčasovou práci a pracovní dobu zvýšit tak až na 17 hodin atd. atd.

     Proletariát pochopitelně neustoupí podnikatelům ani špetku ze svých jednou vybojovaných práv a zmíněná blahá přání v těchto zákonech zůstanou pro smích jen na papíře.

     Naproti tomu jsou v obou zákonech i takové paragrafy, jichž proletariát skvěle využije k upevnění svých posic. V obou zákonech se říká, že tam, kde se pracuje nejméně 8 hodin denně, zaměstnanci se dává přestávka 2 hodiny na oběd, ačkoli, jak je známo, dnes nemají všude řemeslníci, obchodní a kancelářští zaměstnanci dvouhodinovou přestávku. V obou zákonech se též říká, že osobám mladším 17 let se dává právo, kromě těchto dvou hodin, opustit prodejnu nebo dílnu na 3 hodiny denně k návštěvě školy, což pochopitelně bude velikou úlevou pro naše mladé soudruhy...

     Nemůže být pochyby o tom, že proletariát náležitě využije těchto paragrafů v zákonech z 15. listopadu, zesílí jak se patří svůj proletářský boj a znovu dokáže světu, že dovede čertu rubat hlavu jeho vlastním mečem.

Časopis „Achali Droeba“ (Nová doba), Čís. 4, 4. prosince 1906 Podpis: Ko… Původní znění gruzínsky

V sebraných spisech českého vydání ve svazku 1. na stranách 267 - 273