PAŘÍŽSKÁ KOMUNA
1871
Dělnická
Paříž se svou Komunou bude věčně oslavována jako nádherná předzvěst nové
společnosti. Její mučedníky bude dělnická třída navěky chovat ve svém velikém
srdci. Její vrahy přibily už dnes dějiny na věčný pranýř hanby, odkud je
nevykoupí ani modlitby jejích
páterů.
(Marx)
ÚVOD
Tato práce vychází v době 130. výročí porážky první proletářské revoluce v dějinách - Pařížské komuny. Snaží se stručně mapovat, jaká byla situace za II. císařství Napoleona III., prusko - francouzské války a za republiky, která vyhlášení Komuny předcházela. Chce také vysvětlit jak činnost Komuny probíhala, jaká byla její pozitiva a negativa a proč byla nakonec buržoazními vojsky krvavě rozmetána.
Na období komuny se tato publikace dívá z hlediska mezinárodního dělnického hnutí. Zamýšlí se nad stanoviskem I. internacionály ke Komuně i nad tím co Komuna pro pracující celého světa znamenala a jaký je význam jejího odkazu v dnešní době.
Hlavním smyslem této útlé publikace je ale připomenou ohromné hrdinství komunardů - pracujících, kteří Komunu budovali a do posledního muže bránili. Těmto udatným bojovníků za svobodu a spravedlnost patří i dnes, po 130 letech, všechen náš obdiv.
CÍSAŘSTVÍ
Bonapartismus ve Francii
Po porážce revolučního hnutí
v letech 1848 - 1849 evropská reakce ve všech zemích triumfovala. Druhé
císařství Napoleona III. bylo
dobou policejního pronásledování účastníků revolučního hnutí a jejich
terorizování. Dělnická třída byla krutě vykořisťována - ceny potravin a
spotřebního zboží stoupaly, dělníkům se ukládaly pokuty a jejich materiální
situace se zhoršovala. V tradiční pařížské výrobě (textilu, oblékání a
uměleckém průmyslu) převládala malá řemeslná výroba. Avšak i v nových odvětvích,
jako je například kovoprůmysl, ještě stále dominovaly malé podniky s 10 až 50
dělníky. Dělnická třída té doby je "přechodného typu" píše jeden z historiků
Komuny, J. Rougerie: nejde už o dřívější řemeslníky, ale ještě ne o skutečné
proletáře velkého průmyslového podniku.
Zbídačování dělnické třídy a chudých rolníků ostře kontrastovalo s nesmírným bohatnutím majetných tříd - finanční oligarchie, průmyslové a obchodní velkoburžoazie a selských zbohatlíků. V jejich kořistnickém zájmu byly vyvolány loupežné a války a koloniální vojenské expedice v Alžíru, Číně, na Sibiři, v Kočinčíně (jižní Vietnam), v Mexiku a dalších zemích. Nespokojenost dělníků ve Francii rostla, sílily snahy změnit dosavadní řád a zřídit republiku.
Pařížská federace I. internacionály
V září roku 1864 jsou v Londýně položeny základy Mezinárodního dělnického sdružení (což byl oficiální název I. internacionály), jehož program formuloval Marx. Ve Francii postupně vznikají sekce I. internacionály (první v Paříži roku 1865) a v roce 1870 se pařížské sekce sdružují ve federaci. I. internacionála věnuje na konci šedesátých let mnoho sil organizaci dělnických komor a jejich sdružování. Na konci roku se dělnické komory federují - tato federace sdružuje přes 100 000 vykořisťovaných. Počet lidí hlásicí se k I. internacionále se na jaře roku 1870 pohyboval od 25 do 300 tisíc. Je to ale pouze odhad, protože šlo většinou o kolektivní členství různých sdružení a spolků. Vliv Marxova učení je však ve Francii na konci šedesátých let stále slabý. Ve francouzském dělnickém hnutí převládají v této době dva proudy - blanquisté a proudhonovci.
Blanquistům dal jméno jejich věčně vězněný vůdce Auguste Blanqui. Chtěli násilným ozbrojeným bolem svrhnout vládu privilegovaných tříd a nastolit revoluční diktaturu, která umožní radikální změnu společnosti. Tento převrat ale připravovali jako akci malých, rozhodných, disciplinovaných skupin spiklenců a nevynechali jedinou příležitost, aby se o něj nepokusili - teprve z opakovaných nezdarů došli k poznání, že revoluci, jako složitě podmíněný proces, nelze provést v libovolném okamžiku, který spiklenci zvolí, a že je k ní nutná i politická příprava mas. Blanquisté byli revolučními romantiky, zajatci tradice roku 1793 i tradice tajných společností. Engels vystihl Blanquiho, kterého si jinak velmi vážil, jako "revolucionáře minulé generace".
Druhý názorový proud, proudhonovci, odvodil svůj název od svého zakladatele Pierra - Josepha Proudhona. Engels Proudhona charakterizoval jako "socialistu malorolníků a řemeslnických mistrů". Roku 1840 napsal Proudhon úvahu "Co je vlastnictví?", ze které je i často citovaná věta "Vlastnit znamená krást". Tuto kritiku soukromého vlastnictví ale Proudhon vztahuje pouze na velké kapitalistické vlastnictví, jímž se maloburžoazní vrstvy cítí ohroženy. V drobném vlastnictví naopak Proudhon vidí záruky svobody individua. Aby vylepšil "špatné stránky" kapitalistického systému, vymýšlí Proudhon různá opatření, jež mají zabránit proletarizaci malovýrobců - např. organizováním vzájemné "spravedlivé" směny či vzájemných úvěrů. Myšlena vzájemnosti je ostatně u proudhonovců jednou z nejvýznamnějších. Prostřednictvím "lidové banky" chtěli stoupenci tohoto směru dělníkům umožnit, aby se stali samostatnými malovýrobci. Na revoluční vyvlastnění kapitálu nepomýšlejí. Marx v polemice proti Proudhonově "Filosofii bídy" napíše ostrou kritiku proudhonismu v "Bídě filosofie". Proudhon "nechce" třídní boj a už vůbec ne boj politický. Je proti jakékoliv státní moci a vyznává "federativní systém", který je v jeho pojetí "opakem hierarchie či správní a vládní centralizace". Tím prakticky zakládá anarchistické představy. Proudhonovi teorie mají před Komunou i po ní silnou společenskou základnu. K Proudhonovi jako ke svému učiteli se v šedesátých letech hlásí většina představitelů francouzského dělnického hnutí. Mnohá jeho základní doporučení však překonává rozvoj hnutí a jeho žáci neposlouchají vždy rady svého učitele.
Počátkem sedmdesátých let tak v pařížské federaci I. internacionály sílil vliv proudhonovců levicových, kteří začali v řadě otázek chápat myšlenky vědeckého socialismu. Tito levicoví proudhonisté již nebojují pouze za sociální reformy, ale za politickou revoluci, nechtějí oblast politického boje přenechat republikánské maloburžoazii, uznávají již například nutnost společenského vlastnictví výrobních prostředků a účinně se podílejí na přípravě a vedení stávek, proti nimž Proudhon byl.
Bonapartistická vláda ve snaze zabránit růstu politického uvědomění dělníků třikrát zinscenovala proces proti pařížské federaci internacionály, uvěznila její vedoucí činitele a současně připravovala rozbití i ostatních federací.
Prusko - francouzská válka
Francouzská
vláda se v té době rozhodla vyhlásit válku Prusku, protože chtěla odvést
pozornost mas od vnitřních záležitostí a vítěznou válkou (o svém vítězství byla
přesvědčena) pozvednout prestiž druhého císařství. Pruská vláda, v jejímž čele
stál Bismarck, se rovněž chystala k válce, protože chtěla dokončit sjednocení
německých zemí kolem Pruska. Ke konfliktu přispěl také fakt, že se ve Španělsku
uvolnil královský trůn a španělská vláda jej nabídla příslušníku pruského
panovnického rodu Hohenzollernů. Francouzská vláda tudíž pocítila možnost
ohrožení ze dvou stran a tak Napoleon III. vyhlásil dne 19. července 1870 Prusku
válku.
Karel Marx se jménem generální rady I. internacionály okamžitě obrátil k dělníkům celého světa s výzvou, v níž konstatoval, že počítat s francouzským vítězstvím ve válce, jež má upevnit bonapartistický režim, je nereálné. Generální rada internacionály předpověděla 23. července 1870 ve svém dokumentu nevyhnutelné zhroucení režimu druhého císařství, bez ohledu na výsledek válečných událostí. Válku označila jako obranou ze strany Německa, kterému bonapartistická Francie bránila sjednotit se v jeden stát. a tím brzdila jeho ekonomický a kulturní rozvoj. Dokument také odhaloval provokační úlohu Pruska v rozdmýchání války poukazovala na to, že hlavním úkolem německých dělníků je nedopustit, aby se tato válka stala válkou loupežnou. Úkolem francouzských dělníků je svrhnout Napoleona III. a prosadit, aby byl okamžitě uzavřen spravedlivý mír s Pruskem.
Na válku nebyla Francouzská armáda náležitě připravena, chyběla jí dostatečná výzbroj, vhodný válečný plán i schopné velení. Naproti tomu se projevila připravenost a převaha armády pruské. Jedna Napoleonova armáda byla obklíčena v Metách, druhá, o počtu 83 000 mužů v čele se samotným Napoleonem III. a velitelem MacMahonem (pozdějším francouzským prezidentem), byla zajata 1. září 1870 v bitvě u Sedanu. Napoleon III. byl donucen kapitulovat.
REPUBLIKA
Vyhlášení republiky a "vláda národní obrany"
Zprávy o porážce u Sedanu vyvolaly mezi lidem bouři nevole. Masy v Paříži se vzbouřily a 4. září 1870 byla monarchie svržena. Byla vyhlášena republika a ustavena prozatímní vláda složená převážně z buržoazních republikánů. Předsedou vlády se stal generál Trochu, přesvědčený monarchista. Plody zářijové revoluce si buržoazní republikáni a monarchisté okamžitě přivlastnili. Nová vláda prohlásila, že bude pokračovat ve válce "do krajnosti" a začala se nazývat "vládou národní obrany". Ve skutečnosti se však bála revolučních akcí mas více než vyzbrojených pruských vojáků a snažila se zabránit dalšímu vývoji revoluce. Prostý lid začal vládu výstižně nazývat vládou národní zrady.
Válka však dále pokračovala, ale částečně změnila svůj charakter. Již 9. září Karel Marx napsal: "Jako jsme se nezklamali, pokud jde o životaschopnost druhého císařství, neměli jsme také nepravdu, že německá válka ztratí svůj čistě obranný charakter a zvrhne se ve válku proti francouzskému lidu. Obranná válka fakticky skončila kapitulací Ludvíka Napoleona u Sedanu a vyhlášením republiky v Paříži. Ale už dávno před těmito událostmi, už v té chvíli, kdy se jasně ukázala prohnilost bonapartistických zbraní, rozhodla se pruská vojenská kamarila pro válku dobyvačnou."
Útrapy obležení a politika vlády národní zrady podnítily členy revolučních klubů k povstáním, jejímž cílem bylo svržení vlády. Pokusy o tyto převraty byly učiněny 31. října 1870 a 22. ledna 1871, ale vláda obě akce krutě potlačila. Jeden z vůdců povstání, Auguste Blanqui, byl zatčen a odsouzen k trestu smrti.
Po vyhlášení republiky se Marx v září 1870 jménem generální rady I. internacionály obrátil na dělníky celého světa s druhou výzvou, v níž prohlásil, že když je bonapartistická Francie rozbita, nic už sjednocení Německa nebrání. Za této situace je úkolem německých dělníků, aby usilovali o zastavení války a o uzavření spravedlivého míru s Francouzskou republikou. Francouzské dělníky pak Marx varoval, aby nedůvěřovali "vládě národní obrany". Výzva zároveň konstatovala, že každý pokus o svržení vlády ve chvíli, kdy nepřítel už buší na brány Paříže, by byl "zoufalou bláhovostí", nechť se tedy připravují k boji proti buržoazii a upevňují vlastní politickou organizaci.
Kluby
Kluby jsou instituce, která má ve Francii revolučních dob velkou tradici, jako příklad za všechny stačí uvést Klub jakobínů z Velké francouzské buržoazní revoluce. S rozšířením svobody po 4. záři 1870 proto začne vznikat mnoho nových klubů a brzy jich je přes třicet.
Kluby v Paříži jsou mimo jiné i politické instituce, jakési "lidové parlamenty", kde se formulují podněty pro postup politických představitelů dělníků a maloburžoazie a kde se současně tito představitelé nemilosrdně denně kontrolují a prověřují. Tento rys klubů jako politických organizátorů bude zřejmý zvláště za Komuny, kdy se kluby budou scházet v kostelech. V květnu 1871, bohužel až na sklonku Komuny, se budou organizátoři klubů snažit vytvořit samostatnou organizaci - federaci klubů.
Ústřední výbor dvaceti okresů
V Paříži byl ustaven revoluční orgán - Ústřední výbor dvaceti okresů (město tehdy bylo rozděleno na dvacet volebních okresů), který se opíral o pařížskou federaci I. internacionály a o lidové kluby, které zde vznikaly. Jeho základem byly výbory bdělosti (někdy také okresní výbory bdělosti), které často kritizovaly "vládu národní obrany". Výbory bdělosti byly tvořeny přívrženci revoluční změny ve společnosti, členy I. internacionály a socialisty. Okresní výbory bdělosti zvolily počátkem září 1870 své delegáty do Ústředního výboru dvaceti okresů (někdy je také označován jako Ústřední republikánský výbor) a ten začal pracovat. Výbor se prvně sešel 13. září a doplnil se o další delegáty - z každého okresu čtyři.
Tak se vedle buržoazní vlády vytvořila politická organizace dělníků a maloburžoazie, která byla hlavním revolučním orgánem až do jmenování Ústředního výboru národní gardy na přelomu února března 1871. Ústřední výbor dvaceti okresů vypracoval program obrany Paříže a okolí, který obsahoval i takové požadavky jako zrušení policie a předání jejích funkcí městským radám, volitelnost úředníků, svobodu slova, tisku, shromažďování a spolčování, rovněž i rekvizice zásob potravin a zajištění bytů pro nebydlící občany.
Ústřední výbor dvaceti okresů má v politické přípravě Komuny významné místo - mnozí jeho členové budou později zvoleni za členy Komuny.
Národní garda
Na
počátku války má dvoumiliónová Paříž 60 praporů národní gardy, která plní funkci
jakéhosi parádního sboru pro městskou honoraci, jehož honosné uniformy si při
různých slavnostech navlékají "vyvolení" - obchodníci, advokáti, úředníci a
podobní lidé. Tyto prapory byly výhradně v bohatých čtvrtích a měly po 800 -
1000 mužích.
Po porážkách na frontě je ale vláda donucena vytvořit dalších 200 praporů i v dělnických čtvrtích, což nutně mění složení příslušníků národní gardy a charakter této organizace, jednou nazvané "ozbrojeným národem proti státní moci". Thiersova vláda dělala vše proto, aby se tento výrok nesplnil, ale dařilo se ji to jen zčásti. V nových praporech, z nichž každý má až 2000 mužů se velmi angažují blanquisté a snaží se získat v národní gardě vliv. Toto je pochopitelné, protože národní garda brzy soustřeďuje na 300 000 dospělých mužů.
V době pruského obležení byla Národní garda na Thiersově vládě značně nezávislá. Vláda jmenovala pouze velícího generála, ostatní velitelé byli voleni řadovými příslušníky národní gardy. V jejich praporech a legiích (legii tvořili všechny prapory z jednoho pařížského okresu) začaly vznikat asociace pro pomoc příslušníkům, kteří jsou v tíživé sociální situaci - někdy se jim také říkalo "rodinné gardy".
Národní garda vytvoří v únoru 1871 republikánskou federaci svých praporů (odtud je také název "federovaní" který se pro bojovníky Komuny někdy používá) a volí její vedoucí orgán - Ústřední výbor národní gardy, ve kterém jsou i příslušníci I. internacionály. Tím vzniká proti vládě významná organizovaná a ozbrojená síla pracujících.
Kapitulace Paříže a volby do Národního shromáždění
"Vláda národní obrany" si tehdy uvědomila možnost nebezpečí lidového povstání a proto se radši 28. ledna 1871 dohodla s Bismarckem na kapitulaci Paříže a příměří a měla tak možnost upevňovat postavení buržoazie. Již 8. ledna provedla vláda volby do Národního shromáždění. Lživou agitací, zvláště mezí rolníky, dosáhli v těchto volbách většiny monarchisté, kteří tvrdili, že se dělníci vyhýbají práci a chtějí se raději dál nechat živit jako příslušníci národní gardy, že socialisté chtějí vzít rolníkům půdu apod. Pomlouvačná a lživá kampaň byla úspěšná a tak byly do Národního shromáždění zvoleni v drtivé většině statkáři, kandidáti pravicových buržoazních stran a duchovenstva - ze 750 poslanců jich bylo 450 monarchistů. Národní shromáždění zvolilo předsedou vlády Thierse, zavilého nepřítele demokracie a dělnické třídy a zapřísáhlého stoupence monarchie (i přes své monarchistické zaujetí se ale se později stal 1. prezidentem Francouzské republiky).
Zasedat v revoluční Paříži se ale Národní shromáždění bálo a tak se přesunulo nejprve do Bordeaux a poté do Versailles. Poté okamžitě zaútočilo proti proletariátu a pařížské maloburžoazii - v únoru byl vydán výnos o zrušení platů národním gardistům a o zrušení odkladu nezaplaceného nájemného z bytů a počátkem března byl vydán dekret o zaplacení všech promeškaných směnek do dvou týdnů. To byla pro občany Paříže skutečně rána, vždyť jejich situace byla již tak hodně zlá. Podmínky v zásobování se rychle zhoršovaly, protože se nedovážely potraviny ani palivo. Továrny a dílny se zavíraly a rychle proto rostla nezaměstnanost. Koncem prosince 1870 začali Prusové Paříž odstřelovat. Mnoho domů a čtvrtí bylo střelami rozbito a velké množství lidí nemělo kde bydlet. Vláda však neudělala nic aby pracujícím pomohla. Mezi masami Pařížanů tak byla stále populárnější myšlenka předat správu a obranu Paříže orgánu městské samosprávy - komuně.
KOMUNA
Povstání
Thiersova vláda velmi dobře věděla, že dokud budou pařížští občané ozbrojeni a organizováni v národní gardě, bude vláda majetných tříd v neustálém nebezpečí. Proto se rozhodla národní gardu odzbrojit. V noci ze 17. na 18. března postoupila vládní vojska na návrší Montmartru, aby odvezla děla národní gardy, jež byla ulita za peníze ze sbírek mezi pracujícími Pařížany. Gardisté a Pařížané však děla uhájili a navíc se jim podařilo vládní vojáky přesvědčit, aby se přidali na stranu lidu. Povstání začalo dost živelně, ale v průběhu bojů se stal jeho řídicím centrem Ústřední výbor národní gardy. K večeru 18. března národní garda obsadila pařížské vládní budovy, na nichž pak zavlály rudé prapory. V Paříži se lid pevně chopil moci a vystrašená vláda v čele s Thiersem uprchla do Versailles, kam přemístila i zbytky své armády.
Ústřední výbor národní gardy se ale v této chvíli dopustil řady chyb, jež zabránily proletářské revoluci udržet vítězství. Nebránil například odchodu jednotek pravidelné armády do Versailles ani se nepokusil získat armádu na stranu postavší Paříže, ale zaujal pasivní obranné postavení.
Rada Komuny
26. března se v Paříži konaly volby do rady Komuny (někdy se také rada Komuny označuje jako Komuna). Bylo zvoleno 86 členů rady, včetně Augusta Blanqui, který byl právě ve vězení. 17 zvolených členů rady, kteří byli zástupci velké a střední buržoazie ale z rady odešlo hned v prvních dnech její práce. V radě Komuny tak zůstalo 68 členů - 32 příslušníků inteligence, 25 dělníků, 8 úředníků, 1 řemeslník a 2 malí podnikatelé. Dne 28. března 1871, za stotisícové účasti, byla Komuna z balkónu Radnice ve jménu lidu oficiálně vyhlášena.
I přesto, že dělníci neměli v radě většinu, byli její rozhodující silou. Do rady Komuny vstoupili zástupci různých politických směrů. Většinu představovali novojakobýni, což byli maloburžoazní demokraté a blanquističtí socialisté. Ti zde měli rozhodující vliv a patřili k zastáncům tvrdé revoluční moci, stáli v čele obrany Paříže a bojovali proti kontrarevoluci. Nejvýznamnějším představitelem tohoto směru byl prokurátor Komuny Raoul Rigault. Blanquisté se ale téměř nepodíleli na sociálně ekonomické činnosti Komuny.
Přibližně jednu třetinu Komuny představovali pravicoví i levicoví prodhonovci, kteří nebyli pro zřízení tvrdé revoluční moci a pro potírání nepřátel proletářské revoluce. Nacházeli podporu především v demokratických klubech a odborových svazech, ale ve svých sociálně ekonomických opatřeních postupovali opatrně.
Mnoho členů rady Komuny bylo příslušníky I. internacionály, byli mezi nimi významní činitelé jako Varlin nebo Frankelem.
Dne 30. března byli potvrzeni ve svém úřadě cizinci zvoleni do rady Komuny, protože "prapor Komuny je praporem světové republiky".
Jak se mohlo stát, že za takového různorodého složení rady Komuny a za situace, kdy francouzští dělníci neměli revoluční stranu, byla vyhlášena Komuna a nastolena vláda dělnické třídy? Na tuto otázku odpovídá V. I. Lenin: "Ti, kdo Komunu vytvářeli, ji nechápali, vytvářeli ji geniálním instinktem probudivších se mas, a ani jedna frakce francouzských socialistů si neuvědomovala, co dělá."
Rada Komuny v žádném případě nebyla parlamentním sborem, nýbrž sborem pracovním, výkonným i zákonodárným zároveň. Komuna tak nahradila zkorumpovaný a zpuchřelý parlamentarismus novými institucemi. Institucemi, v nichž se svoboda mínění a projednávaní záležitostí nestrhává v podvod, neboť poslanci musí sami pracovat, sami realizovat své zákony, sami kontrolovat, jak se co uskutečňuje v praxi a sami se odpovídat svým voličům.
Hlavní opatření Komuny
Hned 30. března, 2 dny po svém oficiálním vyhlášení, zrušila Komuna odvody a stálou armádu a za jedinou ozbrojenou moc prohlásila národní gardu, kterou měli tvořit všichni občané schopni nosit zbraň. Komuna zrušila činže od října 1870 až do dubna 1871, přičemž již zaplacené částky byly převedeny na budoucí nájemné a okamžitě zastavila prodej věcí zastavených v městské zastavárně.
Dne 1. dubna bylo radou komuny usneseno, že nejvyšší služné zaměstnanců rady, tedy i jejich samotných členů, nesmí převyšovat 6000 franků. Následujícího dne byl vydán dekret o odluce církve od státu, o zrušení všech státních platů na náboženské účely, jakož i o znárodnění všech církevních statků. V souvislosti s tím bylo 8. dubna vydáno nařízení, které se poté postupně zavádělo, aby ze škol byly odstraněny všechny náboženské symboly, obrazy, dogmata či motlitby.
Když se denně opakovaly případy střílení zajatých bojovníků Komuny versailleskými vojáky, byl 5. dubna vydán dekret o zatčení rukojmí, jenž však nebyl nikdy proveden. Dne 6. dubna vyvezl 137. prapor národní gardy gilotinu, která byla za bouřlivého jásotu shromážděného lidu spálena. Rada Komuny se potom 12. dubna usnesla, aby byl svržen vítězný sloup na Vendômském náměstí, který dal Napoleon Bonaparte po válce roku 1809 ulít z ukořistěných děl jako symbol šovinismu a nacionální nenávisti (stržení bylo provedeno až 16. května).
Dne 16. dubna nařídila rada Komuny provést soupis všech továren, které továrníci zavřeli, a vypracovat plán, jak uvést tyto továrny do chodu s pomocí tam zaměstnaných dělníků, kteří se měli sdružit v kooperativní družstva, jakož i vypracovat plán na sjednocení těchto družstev v jeden veliký svaz. 20. dubna byla odstraněna noční práce pekařů a zrušeny zprostředkovatelny práce. Tyto instituce monopolně ovládaly osoby jmenované policií a byly to dokonalé nástroje vykořisťování dělníků. Zprostředkování práce bylo poté přiděleno městským správám dvaceti pařížským arrondssementů (okresů).
Dne 30. dubna nařídila Komuna zrušení všech zastaváren, poněvadž jsou prostředkem soukromého vykořisťování dělníků a odporují právu dělníků na jejich pracovní nástroje a na úvěr. Dne 5. května se pak rada Komuny usnesla, aby byla zbořena kaple pokání, postavena na usmíření za popravu Ludvíka XVI.
Porážka Komuny
V dubnu a květnu 1871 se kruh versailleských vojsk kolen Paříže stále těsněji uzavíral. V květnu Thiersova vláda podepsala s Bicmarkovým Německem mírovou smlouvu, podle níž dostalo Německo Alsasko, bohaté na uhlí a železnou rudu, polovinu Lotrinska a pět miliard franků válečné kontribuce. Thiers a Bismarck (s kterým ale Komuna měla uzavřeno příměří) vypracovali na potlačení Komuny společný plán.
V. I. Lenin v článku Památce Komuny napsal: "Všechna francouzská buržoazie, všichni statkáři, burziáni, továrníci, všichni velcí a malí zloději, všichni vykořisťovatelé se proti ní spolčili. Této buržoazní koalici, podporované Bismarckem (jež propustil z německého zajetí 100 000 francouzských vojáků, aby pokořili revoluční Paříž), se podařilo poštvat neuvědomělé francouzské rolníky a drobnou venkovskou buržoazii proti pařížskému proletariátu." Paříž tedy byla sevřena z jedné strany německými a s druhé versailleskými vosky.
Dne 21. května vtrhli Versailleští do Paříže přes německý sektor, který byl hlídaný jen minimálně. Začaly pouliční boje, jež vešly do dějin pod názvem "májový týden". Komunardi se s obrovskou odvahou a hrdinstvím bili o každý obvod, o každou ulici a barikádu, ale poměr sil byl nerovný. Obránci Komuny byli nepřátelskou přesilou pobíjeni, ale nevzdávali se. Zvláště v dělnických čtvrtích zuřil krutý boj, jehož se účastnili také ženy a děti. Mezi komunardy bojovali vedle Francouzů i polští revolucionáři Jarosław Dabrovski a Walery Wróblevski, Maďar Leo Frankel, ruští revoluční demokraté Petr Lavrov, Jelizaveta Dmitrijevová, Anna Korvinová-Krukovská, Michail Sažin, Anna Pustovojtovová a další. Na sklonku bojů se skupina komunardů uzavřela na hřbitově Père Lachaise, kde byli tito proletářští hrdinové po statečném odporu do jednoho postříleni u zdi nazývané podnes "Zeď komunardů". Dne 28. května padla poslední barikáda.
Odplata Thiersovi vlády byla strašná. Na 30 000 komunardů bylo postříleno a ještě více jich bylo uvězněno nebo posláno na nucené práce do kolonií (především do Alžíru a Nové Kaledonie). Jen malému počtu revolucionářů se podařilo utéci do ciziny. Mezi nimi byl i dělník E. Pottier, autor proletářské hymny - Internacionály. Účinnou pomoc poskytovala obětem tohoto teroru I. internacionála.
Příčiny pádu Komuny
Pařížská komuna zanikla nejen proto, že se její představitelé dopustili řady chyb, ale hlavně proto, že k vítězství sociální revoluce, jak napsal Lenin, jsou zapotřebí alespoň dvě podmínky: vysoce rozvinuté výrobní síly a připravený proletariát. V roce 1871 obě tyto podmínky chyběly. Neexistovala jednotná proletářská strana, která by vyzbrojena revoluční teorií stála v čele boje mas a řídila jej. Neexistoval svazek dělnické třídy s rolnictvem, což činitelé Komuny nedocenili, takže pak navazovali spojení s rolníky během blokády Paříže jen za ohromných těžkostí.
Komunardi byli také zbytečně shovívaví a velkomyslní vůči svým nepřátelům, nepoužili proti kontrarevolucionářům revolučního teroru, a přestože měli nedostatek peněz, nedotkli se finančního bohatství ve Francouzské bance, zatímco si versailleská vláda z banky vybírala značné sumy. Nepříznivé byly i vnější podmínky, především Thiersova dohoda s Bismarckem o společném potlačení Komuny.
Komuně také ublížily rozpory mezi radou Komuny a Ústředním výborem národní gardy. I když se Ústřední výbor národní gardy formálně podřídil, ve skutečnosti tomu tak nebylo, zvláště ve vojenské oblasti. I vinou těchto rozporů patřilo vedení bojových akcí k nejslabším stránkám Komuny. Například ze 1740 děl, která Komuna měla k dispozici, jich proti svému nepříteli, versailleské armádě, použila jen 320.
Důsledky porážky Komuny pro I. internacionálu
Po pádu Komuny zesílily zákroky proti dělnickému hnutí i mimo Francii. Mnozí členové I. internacionály byli zatčeni a její odbočky byly v mnoha zemích zakázány. Tím byla práce této organizace velmi ztížena, zvláště v Evropě. Předáci anglických tradeunionů, kvůli stanovisku ke Komuně, z I. internacionály vystoupili. Z mnoha důvodů proto sjezd I. internacionály, který se konal roku 1872 v Haagu, rozhodl, aby sídlo generální rady bylo přeneseno do Spojených států amerických. Na sjezdu byl také vyloučen anarchista Alexandr Bakunin. (Ten chtěl prosadit návrh, aby moc generální rady I. internacionály byla oslabena a aby místní sekce I. internacionály byly autonomní.) Dále tento kongres vyvodil poučení z porážky Komuny, a to zvláště tím, že zdůraznil nutnost vytvořit ve všech zemích dělnické politické strany, které by spojovaly hospodářský boj proletariátu s bojem o moc. Základ k tomu dala I. internacionála, která tím splnila svou historickou úlohu, a proto mohla být roku 1876 rozpuštěna.
ZÁVĚR
Pařížská komuna byla první proletářská revoluce a prvá vláda dělnické třídy v dějinách. Byla výsledkem dlouhého rozvoje dělnické hnutí v 19. století a na její ideové přípravě se významnou mírou podílela I. internacionála. Bezprostředním podnětem k revoluci byla politická a ekonomická krize Francie za druhého císařství a prusko - francouzská válka.
Komuna působila za blokády Paříže. Dělnická třída, která se v Paříži dostala k moci, poznala, že nemůže používat starého státního aparátu, že je nutné rozbít státní mašinérii a sestavit vlastní, nový řídící aparát v zájmu lidu. Komuna tak vytvořila stát nového typu - nahradila ministerstva komisemi, vyhnala byrokraty, nahradila stálou armádu národní gardou, rozpustila policii a četnictvo. Zajistila také pomocí politických klubů, výborů bdělosti a jiných svazů účast mas řízení. Otevřela pracujícím přístup ke vzdělání a zrovnoprávnila ženy. Provedla řadu sociálně ekonomických opatření socialistického charakterů, například státní kontrolu podniků. V zahraniční politice se řídila zásadou solidarity všech pracujících, míru a přátelství mezi národy.
Udělala ale také mnoho chyb - neprovedla konfiskaci majetku Francouzské banky, nedbala důsledně o organizaci a výzbroj revoluční armády, nepostupovala dosti rozhodně proti vládě a nezískala podporu rolnictva.
Pařížská komuna trvala 72 dní, ale její činy jsou nesmrtelné. Marx napsal: "Zásady Komuny jsou věčné a nemohou být zrušeny, budou se stále znovu dostávat na pořad, dokud dělnická třída nedosáhne svobody."
SEZNAM POUŽITÉ LITERTATURY
Renata Wohlgemuthová - Pařížská komuna
Dagmar Steinová - Komuna neboli Obec pařížská roku 1871
Lissagaray - Dějiny Pařížské komuny z roku 1871
Mezinárodní komunistické, dělnické a národně osvobozenecké hnutí
Vladimír Iljič Lenin - Stát a revoluce
Karel Marx - Občanská válka ve Francii
Vydané KSM v roku 2001
autorom je Milan Krajča, predseda KSM