Probereme-li dějiny naší strany od chvíle jejího zrození... její další etapy až po dnešní dobu, můžeme říci bez přehánění, že dějiny naší strany jsou dějinami boje rozporů uvnitř této strany, dějinami odstraňování těchto rozporů a postupného upevňování naší strany na základě odstraňování těchto rozporů.
Je přirozené, že při každém záhybu ve vývoji třídního boje, při každém přiostření boje a zvýšení nesnází musí se nevyhnutelně dostavit rozdíl v názorech, ve zvycích a náladách různých vrstev proletariátu v podobě známých neshod ve straně, a ideologie měšťáctva musí nevyhnutelně tyto neshody ještě přiostřit, dostane-li se ji východiska v podobě boje uvnitř proletářské strany.
To jsou prameny rozporů a neshod uvnitř strany. J.V.Stalin
M.Rosental, Marxistická dialektická metoda, str. 112 a 113,
Orbis, 1948,
viz Sbornik proizveděniju k izučeniju istorii VKP(b), sv. III., str. 145.
V současnosti nás velmi zužují otázky spojené s jednotou komunistů – nemohu říct komunistické strany; komunistických stran máme několik, ale o jejich jednotě se vůbec nedá hovořit; jednota mezi nimi neexistuje ani v nejmenším. Dokonce, ta hlavní - největší komunistická strana neusiluje o jednotu; dokonce, zdá se, že jednota je pro ní nežádoucí, vždyť za jednoty komunistických stran by způsobovalo těžkosti udržet jednotu; a pak, v jednotě komunistických stran by musela hlavní – největší komunistická strana se dělit o přízeň sympatizujících s komunistickou orientací… I přes tyto nepříznivé ohledy prozkoumáme zlehka otázku jednoty:
O otázku jednoty a mnohotvárnosti či o otázku jednoty jednotlivého, zvláštního a obecného nebo o otázku jednoty jedince a společnosti, se přou filozofové co svět filozofie existuje; ale jednoty ve svých názorech nedosáhli. Žádná velká škoda z toho asi nevznikne, neboť: Třídně rozpolcený svět se utváří podle svých vlastních zákonitostí, které asi ve veřejném pojednání nenajdeme; kromě toho, kdybych takové statě přece jenom měli k dispozici, nemohli bychom je použít, nehodily by se nám. Prosím, abyste vzali toto tvrzení na vědomí, v tomto obecném a velmi stručném podání. Děkuji. Jdeme dál, k naší věci, k naší, komunistické jednotě.
Montér těžkých mechanizmů nebo velkých, objemných konstrukcí - (dnes takové provozy už nemáme a většina z nás je z této nové demokracie štěstím bez sebe) - se uklidňoval i v té své nejsložitější situaci, malinko podobné té, ve které se dnes nahází komunistické hnutí, potichu vyslovovaným výrokem: „Když tě všechno zradilo, pomůže ti kladivo.“ My, komunisté, máme pro takový případ V.I.Lenina. Ano? Nemělo by k takovým případům docházet, vždyť Lenin je spíš pro prevenci, pro perspektivu, než pro léčbu velmi špatných následků kladivem! Proto se podíváme do jeho článku O dělnické jednotě, pochází z roku 1913:
„Po tisící a prvé, nezmateni nadávkami a pokřikem, budeme klidně vyzývat dělníky k přemýšlení a rozboru otázky jednoty. Jednota je pro dělnickou třídu nutná. Jednota se uskutečňuje jen jednotnou organizací, jejíž usnesení provádějí svědomitě všichni uvědomělí dělníci. Prodiskutovat otázku, vyslovit a vyslechnout různé názory, poznat názory většiny organizovaných marxistů, uplatnit tento názor při usnášení kdekoliv, a svědomitě provádět toto usnesení – to se všude na světě, mezi všemi rozumnými lidmi nazývá jednota. A taková jednota je pro dělnickou třídu nadmíru drahá a nadmíru užitečná – důležitá. Nesjednocení dělníci nejsou nic. Sjednocení jsou všechno.
Otázkou je, zda existují takové údaje, podle kterých by každý uvědomělý dělník, jenž chce samostatně prozkoumat spornou otázku, mohl posoudit, jak se uskutečňovala jednota mezi sociálně demokratickými dělníky v posledních letech. Je třeba se snažit shromažďovat takové údaje, kontrolovat je, uveřejňovat jako materiál k výchově, sjednocení a zorganizování dělníků…“ (V.I.Lenin, Spisy, sv.19, str. 518,519)
Ještě filozofickou úvahou podepřu motto této statě, vyjádřené stanoviskem J.V.Stalina: V marxistické literatuře se velmi často hovoří o zákonu jednoty a boje protikladů. Samozřejmě, s takovým tvrzením ledaskdo nesouhlasí. Tak například americký filozof Muller tvrdil: Každá filozofie přemýšlí o harmonii, jednotě a smíření protikladů, což zabraňuje napětí jejich pólů. Hegelovská dialektika i přes své tvrzení: rozpor je to co pudí vpřed, tvrdí ve svém rozsáhlém pojednání: protiklady se smiřují. Marxistická koncepce, snad jediná, vychází z existence jen relativní jednoty protikladů a uzavírá otázku tvrzením: Jednota a boj protikladů je zákon, v jehož důsledku jsou všem věcem, jevům a procesům vlastní vnitřní protikladné stránky a tendence, které spolu bojují; boj protikladů dává vnitřní impuls vývoji, k narůstání rozporů, které se řeší v určité etapě tím, že zaniká staré a vzniká nové.
Nic na tomto filozofickém zákonu nelze změnit; je nezvratný už také proto, že i v lidové úvaze platí: nic není zadarmo. Z toho lze vyvodit, bez boje nelze dosáhnout jednoty. Doufat nebo dokonce usilovat o jednotu jen v jakémsi srdečném objetí rozporů, které brání nebo rozrušují jednotu, je iluzorní, přímo směšné!
Na konci roku 1970 se otázce jednoty s velkým nasazením věnovali papaláši. O boji za tvorbu jednoty, se v té souvislosti ani nezmínili. Samozřejmě, v takových podmínkách by došlo i na ně. A tomu museli preventivně bránit.