Co dělat mají a co nedělají, aneb pár poznámek o tom, co zrádci a revizionisté dělali v minulosti a dodnes ve skutečnosti dělají
Jan Železný
V úvodu autor záměrně a pro osvěžení paměti ocituje několik myšlenek z děl klasika marxismu-leninismu – Vladimíra Iljiče Lenina:
„Princip stranickosti vyžaduje důsledný a nesmiřitelný boj s teoriemi a názory socialismu nepřátelskými. V oblasti světového názoru neexistuje a nemůže existovat žádný kompromis. Otázka (zní) pouze takto: buržoazní, nebo socialistická ideologie. Střední cesta není (neboť žádnou třetí ideologii lidstvo nevytvořilo, ba ve společnosti rozdírané třídními rozpory, vůbec nikdy ani nemůže být mimotřídní nebo netřídní ideologie. Proto jakékoli oslabování socialistické ideologie, jakékoli zanedbávání této ideologie znamená zároveň posílení ideologie buržoazní."
Lenin - Spisy 5, Praha 1953, str. 396 - 397
Každý krok v rozvoji věd a společenské praxe potvrzuje věrnost Leninově myšlence o tom, že "půjdeme - li po cestě Marxovy teorie, budeme se přibližovat objektivní pravdě stále více a více (aniž ji kdy vyčerpáme); půjdeme - li kteroukoli jinou cestou, můžeme dospět jen a jen ke zmatku a lži."
Lenin - Spisy 14, Praha 1958, str. 148
"Lidé vždy byli a budou prostoduchými obětmi klamu i sebeklamu v politice, dokud se nenaučí za nejrůznějšími mravními, náboženskými, politickými a sociálními frázemi, deklaracemi a sliby hledat zájmy těch či oněch tříd."
Lenin - Spisy 19, Praha 1959, str. 16
"Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to, jej změnit."
Lenin, Spisy 3, Praha 1958, str. 19
Nejde ale o to klasiky jen citovat. Z myšlenek a způsobu kritického myšlení k realitě okolního života u klasiků marxismu-leninismu musí (měli by),čerpat i ti, kdož se stavěli a staví do čela lidí živících se prodejem své práce, a kteří přirozeně usilují o zlepšení svých sociálních podmínek, které v důsledku praktik kapitálu a buržoasie nebyly a opět i u nás nejsou dobré.
Že u nás dělnická třída ani lidé živicí se svoji prací o zlepšení svých sociálních podmínek zatím snad ani neuvažují, což rozhodně není normální v podmínkách stále se zhoršujících podmínek života většiny lidí, je zásluhou množiny všech těch darebáků, kteří po roce 1956 udělali z KSČ revizionisticky řízenou pseudokomunistickou stranu, která přesně dle potřeb kapitálu a sionistů otravovala až otrávila původně socialisticky orientovanou společnost a změnila ji v množinu lidí, více či méně otrávených z toho všeho kolem sebe, co se pod hlavičkou “politiky KSČ” dělo, a co ve skutečnosti postupně řídili, prováděli a kontrolovali ti, kdož se po nástupu Chruščova do čela Sovětského svazu dostávali na řídící posty komunistické strany a tím i celé společnosti.
Strana původně komunistická od roku 1956 komunistická být přestávala, revizionisté v jejím čele postupně odbourávali a ničili její komunistickou podstatu, údernost, politiku vycházející z objektivní reality, a tím ve své podstatě likvidovali její největší sílu. Opravdoví komunisté vždy dovedli oslovit ty, v jejichž čelo se stavěli, a dělnická třída dle jejich výkladu přesně pochopila, jaký je její historický úkol a poslání. Zrádci a revizionisté v KSČ a zejména v současné KSČM si nejprve sami u sebe pojem dělnické třídy jako revoluční složky společnosti pro sebe zašmodrchali a zamlžili, a po roce 1989 už Ransdorfové, Dolejšové a většina revizionistů v TAPu, což je jakási Filipova obdoba bývalého husákovského Prognostického ústavu, už “v důsledku pokračující technické revoluce a pokračující globalizace “zjistili”, že …dělnická třída už prostě vůbec neexistuje…”.
Skutečně excelentní intelektuální výkon “komunistů” revizionisticko-zrádcovského střihu, však ono celé vedení KSČM je prolezlé intelektuály vychovanými většinou ještě revizionisty v bývalé Vysoké škole politické při ÚV KSČ, nebo se revizionisty ve své praxi raději stali později, v důsledku kádrového obsazování většiny řídících postů v celé šíři a rozsahu společnosti.
Co bylo podstatou a příčinou rozkladu komunistického hnutí v zemích, které se po porážce nacistického Německa Stalinem a KSSS vedeným Sovětským svazem dali socialistickou cestou? Proč vznikl ve Spojených státech a paralelně i ve Velké Britanii plán “studené války” a proč došlo k synchronizovanému rozpadu evropského socialistického tábora v prů-běhu právě roku 1989? A proč byly převraty v socialistických zemích ve své podstatě spoluřízeny z Moskvy, hlavního města prvního socialistického státu na světě? Po přečtení následujících řádků to čtenář snad, bude-li ovšem chtít pochopí, a uvědomí si, kým a čím je nyní vlastně ovládán. A snad také proč myslí tak, jak myslí, a v čím je to vlastně ve skutečnosti zájmu.
Revizionismus – pojem:
“ Úsilí o znovupojetí, změny, úpravy daného (stávajícího) stavu nebo názoru, zpravidla ovšem měnící výchozí zásady, principy”
Malá ilustrovaná encyklopedie A-Ž, Encyklopedický dům, spol. s r.o.,1999, strana 870, -tedy 10 let po pravicovém převratu konaném plně v režii autorů studené války za pomoci revizionistů ve vedení KSČ
“Protivědecká revize tezí marxismu-leninismu, teoretický výraz oportunistických tendencí uvnitř dělnických hnutí. Jako směr vznikl v 90. letech 19. století, kdy jeden z vůdců německé sociální demokracie Bernstein vystoupil s programem revize Marxova učení; revisionismus se rozšířil v dělnických stranách mnoha zemí (Kautsky, Bauer, Vandervelde, Martov, Trockij a jiní). Přerodil se v reformismus a projevoval se uvnitř komunistických hnutí jako pravicová úchylka nebo levý komunismus ve 20. až 40. letech 20. století. Pravicový revisionismus nahrazuje marxisticko-leninská stanoviska buržoasně reformistickými, levicový revisionismus anarchistickými a voluntaristickými postoji. Současný pravicový revisionismus (R. Garaudy, E. Fischer, O. Šik a jiní), popírá nezbytnost socialistické revoluce, revoluční úlohu soudobé dělnické třídy (která prý přechází na skupiny inteligence), žádá ”humanizaci socialismu” ve smyslu oslabení úlohy státu při řízení národního hospodářství, volnou hru politických sil, střídání politických stran u moci – což vede k obnově buržoasní demokracie – doporučuje pluralizaci marxismu (v podstatě jeho volnou interpretaci, v důsledku čehož by byl marxismus-leninismus zbaven své vědecky podložené účinnosti proti samé podstatě kapitalismu a imperialismu – pozn. J. Ž), konstruuje zásadně odlišné ”modely socialismu”. Levicový revisionismus vystupuje hlavně jako maoismus, trockismus a levicový radikalismus; absolutizuje násilné formy boje a provádí dobrodružnou politiku. Boj proti všem formám revisionismu náleží mezi důležité úkoly marxisticko-leninských stran”.
Ilustrovaný encyklopedický slovník, ČSAV-Encyklopedický institut, Academia 1982, III.díl, strana 107 – 108, – tedy za vlády revizionistického vedení KSČ a pár let před událostmi roku 1989
Vznikem prvního státu dělníků, rolníků a pracující inteligence došlo v roce 1917 k něčemu, co nebývalým způsobem zaskočilo svět kapitálu, který se v té době již nacházel ve své imperiální fázi. Průmyslová výroba byla již v takovém stadiu, že započal boj o světové zdroje surovin, potřebných pro moderní výrobu.
Říjnová socialistická revoluce v Rusku, vedená v průběhu I. světové války V. I. Leninem v čele bolševické revoluční strany, ukázala nejpočetnější vrstvě obyvatel kapitalistických států cestu k sociálnímu i ekonomickému osvobození. Kapitál si ihned, ještě v průběhu této revoluce, uvědomil obrovské nebezpečí a bez otálení začal činit kroky k zardoušení socialistické revoluce v samém jejím počátku a ke zničení mladého sovětského státu.
Jeho úsilí se zaměřilo jednak na podporu domácí opozice, tvořené z kruhů poražené domácí buržoasie, statkářských a kulackých vrstev, příslušníků carské smetánky a šlechtických rodů i carské armády; a dále k otevřené vojenské intervenci zvenčí, které se zúčastnily a zároveň ji všemožně podporovaly všechny nejvýznamnější průmyslově vyspělé státy, včetně Československa, které vlastně ještě de iure neexistovalo(legionáři)!
Bolševická strana vedená Leninem, s pomocí J. V. Stalina a revoluci oddaných revolucionářů za cenu nemalých obětí a ztrát socialistickou revoluci uhájila proti domácí reakci a jejich zahraničním pomocníkům, i proti vojenským intervenčním sborům nejvýznamnějších kapitalistických států.
Zatímco bolševická, později komunistická strana vedená Leninem a po jeho smrti v roce 1924 Stalinem zaměřila veškeré úsilí k organizování socialisticky orientovaného státu tak, aby byl ku prospěchu pracujícího lidu, neustával mocensky poražený vnitřní nepřítel vydatně podporovaný zahraničním kapitálem ve své touze vrátit se znovu k politické i ekonomické moci, ke ztraceným výhodám a výsadám. Kapitál a sionisté v pozadí si uvědomili, že neuspěli-li vojensky a mocensky, mohou v budoucnu uspět frontálním ale postupným rozložením jednoty komunistické strany, která by jí oslabila sílu a tím i její dosavadní neporanitelnost. Nastal čas zrádců a revizionistů, zlatý čas oportunistů a prospěchářů všech možných sort a odstínů.
Komunisté, ti skuteční, přemýšleli v duchu marxismu-leninismu, kolektivně a socialistický stát brali jako stát prospěšný početně rozhodující vrstvě prací se živícího obyvatelstva. Úsilí komunistické strany tak bylo zaměřeno ku prospěchu téměř všech občanů státu. Věřili obecně a trochu i naivně, že zbytky domácí reakce po čase ve většině pochopí sílu revoluce a přidají se k ostatním občanům socialistického státu. Stalin v čele sovětského státu, ale i v politické praxi viděl vedle obecného komunistického ideálu i trvalou platnost leninské teze o neutuchajícím úsilí poražených buržoasních a statkářských kruhů, i bývalé carské elity vrátit se k moci. Sám si stále více uvědomoval, že odpor poražené buržoasie, jako třídně motivovaný prokazatelně a v souladu i s předchozím teoretickým poznáním, sílí a neklesá s rostoucími úspěchy socialistického státu, který se stával majákem i pro ostatní pracující na celém světě. V praxi opakovaně viděl, jak se buržoasie všemi možnými a jí dostupnými prostředky snaží obsazovat zejména pozice, ze kterých bude moci škodit sovětskému státu zevnitř. Bývalí otevření nepřátelé sovětského režimu využili přechodného nedostatku odborných kapacit a pod maskou “pomoci” sovětskému státu se, vzájemně se při tom podporujíce, dostávali do důležitých pozic v ekonomice, zemědělství, těžbě nerostného bohatství, i do funkcí ve správě a obraně sovětského státu, jednotlivých republik, i do komunistické strany. V tomto jednání a snaze je všemožně finančně i materiálně podporovali aktivisté více kapitalistických států.
Do významných pozic se tak i s pomocí domácích opozičních sil mohli dostávat přímí spolupracovníci vojenských a zpravodajských služeb kapitalistických států. Ve čtyřicátých letech minulého století odhalila komunistická strana pod vedením Stalina značný počet otevřených i skrytých nepřátel sovětského státu, kteří postupně zaujali vysoké pozice v mocenské, státní, politické, vojenské i ekonomické oblasti. Při soudní a objektivně prováděné realizaci těchto případů se ukázala výrazná koordinace úsilí těchto nepřátel se strategickými zájmy světového kapitálu a sionistů. Kapitál chtěl zejména před chystaným vojenským napadením Sovětského svazu nacistickým Německem zevnitř oslabit jeho vojenskou a ekonomickou sílu.
Tak zvaná “pátá kolona” proto měla pro kapitál větší praktický význam, než neúspěšné armády a divize jeho vojenské síly. Stalin však před propuknutím války mnoho nepřátel soudně i politicky neutralizoval, a řada nepřátel Sovětského svazu tak byla po zásluze potrestána. V průběhu II. světové války byla rozhodující většina občanů Sovětského svazu na straně socialistického státu, určití jedinci se však i ve válečných podmínkách otevřeně i skrytě přihlásili a hlásili ke spolupráci s německou brannou mocí a okupační mocí.
Nacisté však byli převážně úsilím Sovětského svazu, který na svých bedrech nesl rozhodující sílu nacistického běsnění, i s pozdější částečnou pomocí spojeneckých armád, vynucenou značnými úspěchy Rudé armády při vyhánění nacistických hord z území Sovětského svazu a vedeni obavami z pro ně možného a nepříznivého poválečného uspořádání Evropy v květnu roku 1945 poraženi. Sovětský svaz i za cenu ohromných lidských a ekonomických obětí tak vyšel z války opět nejen neporažen, ale i morálně i politicky posílen. V důsledku porážky nacistů vznikly přesto, jako reakce na vítězné tažení Rudé armády několik let po válce další socialisticky orientované evropské státy.
Kapitál se po analýze vzniklé situace hned v závěru války a po jejím skončení vytasil se svým novým plánem “studené války”, ve které měli hrát rozhodující roli opět (jak jinak), …již osvědčené prostředky “páté kolony”. Stalin byl pro něj stále tím hlavním nepřítelem, a opravdoví komunisté pod jeho vedením a řídící se vědecky podloženou teorií marxismu-leninismu byli stále obrovským nebezpečím. Stalinovi a skutečným komunistům byla vyhlášena totální válka, která trvá dodnes. Revizionisté v KSČ a pozdější přemalované KSČM kapitálu nepřekáží, naopak mu velmi prospívají.
Přečtěme si pro názornost předchozích tvrzení úryvek ze slov Alana Dullese vyřčených v roce 1945, a která jsou vlastně úvodem a rámcem “studené války”:
......Skončí válka, všechno nějak zevšední, usadí se a uklidní.A my použijeme všechny síly, všechno zlato, veškeré materiální síly pro obelstění a ohloupení lidí! Lidský mozek, lidské vědomí je přizpůsobivé ke změnám. Zasejeme tam chaos a nepozorovaně nahradíme skutečné hodnoty falešnými, ve které budou věřit. Jak ? Najdeme s námi stejně smýšlející, spojence a pomocníky v samotném Rusku. Krok za krokem se bude vyvíjet obrovská, nezměrná tragédie k zániku nejnepokornějšího národa světa. S konečnou platností a nezvratně uhasíme jeho sebevědomí. Například z literatury a umění postupně vytrhneme její sociální podstatu. Malířům vezmeme touhu zabývat se zobrazováním a zkoumáním procesů probíhajících v hlubinách národních mas. Literatura, divadlo, kino budou zobrazovat a oslovovat nejnižší lidské pudy a vášně. Všemožně budeme podporovat a vyzdvihovat tzv. umělce zastávající a ztělesňující v lidském vědomí kult sexu, násilí, sadismu a zrady – zkrátka všelikou nemorálnost. Chaos a nepořádek vytvoříme i v řízení státu. Neviditelně, aktivně a trvale budeme podporovat nepoctivost úředníků, korupci a všechno, co povede k svévolnosti. Byrokracie a nesvědomitá práce budou vydávány za ctnost. Čestnost a pracovitost budou na posměch a nikomu potřebné. Budou patřit minulosti. Sprostota a drzost, lež a klam, opilství a narkomanie, živočišný strach z druhých, nestydatost, zrada, nacionalismus a nepřátelství mezi národy, nejvíc pak nepřátelství a nenávist k ruskému národu - to všechno co nejobratněji, aniž by si toho kdokoliv všiml, budeme kultivovat až to rozkvete v krásné květy a přinese toužebné plody. Jen málo lidí bude tušit nebo pochopí, co se děje… Ale takové lidi zaženeme do bezvýchodného postavení, vystavíme je posměchu, najdeme způsob, jak je očernit a prohlásit za odpad společnosti. Vyrveme duchovní kořeny bolševismu, zprofanujeme a zničíme základy vrozené mravnosti. Rozkladným způsobem rozložíme generaci za generací, vyvoláme erozi a odstraníme leninský fanatismus. Začneme působit na lidi ještě v dětských a pionýrských letech. Hlavním cílem bude mládež. Začneme ji rozkládat, mravně kazit a zbavovat cti. Z mládeže vychováme cyniky, vulgární lidi, hlupáky, neotesance, kosmopolity.Toto učiníme.
/z plánu Alana Dullese v roce 1945 /strategie imperialismu a USA/
Stalin za podivných a dosud nevyjasněných okolností v roce 1953 zemřel, a na jeho místě se ocitnul N. S. Chruščov, formálně dlouholetý činitel komunistické strany. Mimo své oficiální role stranického činovníka měl však ještě jednu roli, o které do roku 1953 málokdo něco věděl. Poprvé a celému světu N. S. Chruščov ukázal, co dokáže výměna jednoho člověka v rozhodujícím postu státu, který pod předchozím Leninovým a Stalinovým vedením dvakrát úspěšně vzdoroval podvratnému i vojenskému úsilí sil světového kapitálu.
Chruščov byl muž dvojí tváře, úlisný pochlebovač, revizionista a nakonec přímý a podlý zrádce socialistického státu. Stalinovi za jeho života navenek pragmaticky a až nenormálně pochleboval, ale v důsledku toho, že Stalin se odmítl angažovat při záchraně jeho syna, který se dostal do německého zajetí, Stalina ve skutečnosti skrytě ale hluboce nenáviděl. Za Stalinova vedení sovětského státu i komunistické strany dostávali “zelenou” převážně skuteční komunisté a socialismu oddaní občané, a nepřátelé byli ve shodě s politikou socialistického státu trestáni. Za Chruščovova vedení a zejména po XX. sjezdu KSSS v roce 1956, kde v jeho závěru Chruščov s pomocí CIA (Ústřední zpravodajské služby Spojených států), ostře napadl osobnost a roli J. V. Stalina prefabrikovanou zprávou o tzv. “kultu osobnosti Stalina”. Plán “studené války” byl upraven v důsledku této nově vzniklé situace. Poté se v důsledku Chruščovova úsilí vše obrátilo – a “zelenou” začali dostávat dosud skrytí i otevření nepřátelé Sovětského svazu. Vše se ještě dělo stále pod hlavičkou “marx-leninské politiky KSSS”, vedené právě N. S. Chruščovem. Chruščov do vysokých pozic stavěl zejména sobě oddané lidi, Stalinovi a marxismu-leninismu ještě oddaných kádrů se rychle zbavoval. Ze Sovětského svazu se v důsledku jeho iniciativy tyto revizionistické praktiky a pro socialismus smrtelně nebezpečné metody “stranické práce” začaly šířit do všech socialisticky orientovaných evropských států, v jejichž čele stály komunistické strany.
Po roce 1953 a zejména po roce 1956 se zejména stranické sekretariáty vyšších stupňů, jakož i na vedoucích postech státu, ekonomiky i rozhodujících postů v mnoha sférách postupně a ve stále rostoucí míře začali “náhle” hemžit kariéristé, prospěcháři, oportunisté a revizionisté. Ti začali potichu a zprvu nenápadně, vědomě i nevědomě realizovat modifikované a aktualizované plány studené války, vyhlášené v letech 1945 a 1946 v USA Alanem Dullesem a Winstonem Churchillem v americkém Fultonu. Pracující občané začali být postupně více a stále více podváděni a klamáni těmi, kdož se sami sebe, ale již jen v nejvlastnějším zájmu kapitálu, postavili do čela socialistického státu s tím, aby jej vedli podle nich a jejich pojetí “ke světlým socialistickým zítřkům”.
Socialistický stát se začal jejich přičiněním postupně měnit ve své podstatě. Ti kdo ho řídili měli křivá ústa plná "socialismu", ale jejich oči a hlavně činy směřovaly k jejich vlastnímu okamžitému i budoucímu prospěchu, mocenským ambicím, i přímo či nepřímo k přímé praktické podpoře cílů studené války. Většina občanů, ani řadových a ještě poctivých členů KSČ ještě netušila, co se to ve skutečnosti odehrává za jejich zády.
Marxismu–leninismu i socialistickému státu pomalu a zprvu nenápadně, ale již oficiálně a za daných podmínek v podstatě prakticky neodvratně začal zvonit umíráček. Zrazovali jej ti, kteří se jím měli řídit, a kteří měli řídit stranu i socialistický stát. Zatímco prostí lidé byli nuceni stranickými funkcionáři k rituálnímu nošení praporů s obrazy Marxe, Engelse, Lenina a zpočátku ještě i Stalina na oslavách 1. májů, zatímco se vznosnými citacemi marxistických klasiků cynicky a již zrádně zaštiťovali i pseudokomunisté na tribunách okázalých stranických sjezdů, v běžném životě postupně docházelo k prakticky totálnímu ústupu od komunistických zásad práce. Navenek “komunistická” strana řídila sice společnost, ale její řízení, ani řízení společnosti se již nedělo v duchu politiky marxismu-leninismu, nýbrž v duchu politiky postupné a nenápadné revize a opuštění jeho stěžejních postulátů.
Většina funkcionářů sice řídila, ale řídila při totálním ústupu od hlavních zásad a principů vedení socialistického státu. Personální politika byla podřízena boji o moc, kterou již neovládali opravdoví skuteční a čestní komunisté, ale stále více jen kariéristé, oportunisté a revizionisté, kteří stále více vědomě zrazovali svým jednáním skutečné zájmy socialistického státu. Jeden darebák se obklopoval dalšími darebáky, kryli se navzájem, a ti ještě poctiví komunisté mezi nimi, když viděli marný boj s větrnými mlýny zrady a revizionismu, buď sami odcházeli, nebo se zradě přizpůsobovali. Dobře všichni dohromady věděli co mají dělat, ale nedělali to zejména ze zištných a prospěchářských důvodů. Stranu až na vzácné výjimky ovládli lumpové a darebáci se stranickými průkazy v kapse, kteří morálně a politicky stále více svým jednáním i konáním diskreditovali v zájmu kapitálu a sionistů odkaz klasiků marxismu-leninismu, Lenina a Stalina.
V roce 1968 se obnova kapitalismu v Československu ještě nepodařila, došlo však, díky praktické politice L. I. Brežněva, k dalšímu zpřesnění a úpravě činů a chování revizionistů v návaznosti na změnu situace. Plán studené války byl postupně modifikován – dirigenti v zámoří čekali na pro ně “vhodnou” osobnost, která se “objevila” v roce v roce 1984.
Přišel čas finálního zrádce a revizionisty, čas Michaila Gorbačova, a jeho ženy Raisy.
Připomeňme si, co započatému, ale přes všechno dosud ještě neskončenému finálními dění předcházelo:
Období od roku 1917 do roku 2007 - rozdělení etap z hlediska potřeb kapitálu a tomu odpovídajícímu úsilí revizionistů
1917 až 1941 - vojenská intervence a následná podvratná činnost
1941 až 1945 - nacistická agrese v rámci II.světové války, porážka fašistického Německa
1945 až 1953 - poválečná obnova a stabilizace Sovětského svazu, vznik lidově demokratických států se socialistickou orientací v Evropě, začátek “studené války”
1953 až 1989 - uchopení moci revizionistou a přímým zrádcem Chruščovem a postupné ovládnutí politických mocenských postů revizionisty a s jejich pomocí i přímými zrádci svých národů (Gorbačov)
1989 až 2007 - s Gorbačovem koordinované pravicové převraty (nejprve v Sovětském svazu a poté odvozeně od ovládnutí kolébky socialismu i ve všech evropských socialistických státech, v té době již plně vedených revizionisty s plně rozvinutou strukturou a obsazením všech důležitých politických i mocenských pozic)
1. etapa v období let 1917 až 1941 – vznik, vojenská intervence a budování sovětského státu
Kapitál a domácí buržoasie s pomocí jednotlivců pocházejících z poražených vrstev carské společnosti v Rusku i státech pozdějšího Sovětského svazu se v celém tomto období snažili ve vzájemné spolupráci oslabit sovětskou moc a komunistickou stranu. Bolševici, i později z nich vzniklí komunisté zápasili v tomto období s obrovskými těžkostmi, do kterých je stavělo soustředěné úsilí celého světa kapitálu s vydatnou pomocí početné a stále silné domácí opozice. Došlo i k vojenské intervenci rozhodujících států světa kapitálu. Intervenční vojska i domácí kontrarevoluční síly byly za cenu obrovských obětí vojensky i politicky poraženi. Za hladomoru například zemřelo kolem 9 milionů lidí, což Lenina a později Stalina přimělo ke kolektivizaci vesnického hospodaření. Lenin prosadil i elektrifikaci celé země, která umožnila pozvednutí a zkvalitnění celé průmyslové základny mladého sovětského státu. Nastalo období destrukčních snah venkovských kulaků, některých carských odborníků a ne všech zahraničních odborníků, které povolal sovětský stát na pomoc industrializaci země.
Co za této situace potřeboval kapitál a co sionisté?
Existence a trvání prvního socialistického státu byly pro kapitál i sionisty zděšením. Stalo se něco, co prvně v historii zásadně ohrozilo jejich, zatím ničím neohrožené postavení. Potřebovali jej proto za každou možnou cenu neutralizovat a poté zničit, podporovali proto domácí opoziční síly i vojenskou intervenci rozhodujících zemí tehdejšího světa kapitálu.
Revizionisté se v tomto období přesně v souladu se zájmy kapitálu a sionistů zejména snažili podkopat politickou sílu bolševické, později komunistické strany. Již v tomto počátečním období se ukázala rostoucí síla již konsolidujícího se nedávno vzniklého mezinárodního sionismu. Sionisté využívali židovských občanů Sovětského svazu zejména k utajeným podvratným a rozvratným akcím. Mezi přední rozvratníky patřili sionistický aktivista L. D. Trocký, někteří menševici – rovněž sionističtí aktivisté (Zinověv, Kameněv), maršál Rudé armády Tuchačevskij byl zase skrytým agentem německého generálního štábu. V předvečer 2.světové války konané soudní procesy odhalily rozsáhlá spiknutí, konaná v přímé koordinaci s předními kapitalistickými mocnostmi a sionistickými centry v zahraničí. Bylo evidentní, že od počátku komunistického hnutí, včetně jeho bolševických začátků, bylo toto hnutí již od carských dob značně infiltrováno agenty carské ochranky, a později i spolupracovníky a agenty služeb kapitalistických států.
Po Leninově smrti si to plně uvědomoval zejména J. V. Stalin, na jehož bedrech spočinula tíha zodpovědnosti za chod a fungování celého nově zrozeného kolosu – Sovětského svazu. Stalin byl revolucionář revoluci a sovětskému lidu plně oddaný, teoreticky vzdělaný, od svého mládí měl praktické revoluční zkušenosti. V tomto celém období se mu podařilo nejen uchovat, ale i nesmírně těžkých podmínkách ještě i posílit vliv komunistické strany na chod celého státu. To byl a je až do současné doby zdroj obrovské nenávisti buržoasie a jejich nohsledů k jeho osobě. Revizionisté mnoha odstínů stavěli Stalina proti Leninovi a Lenina proti Stalinovi, to vše je ale evidentně hlavně pro snížení jejich obrovských zásluh o vznik a trvání sovětského státu. Ideově zviklaní a méně teoreticky připravení členové a sympatizanti komunistického hnutí často ochotně přebírají argumenty právě pro ně připravené ve štábech a centrálách ideodiverze. Než by sami přečetli díla klasiků marxismu-leninismu, přemýšleli o době aktivní politické práce Lenina a Stalina, a hlavně se snažili sami aktivně analyzovat z marxisticko-leninských pozic dění a kroky konané třídním nepřítelem vůči dělnické třídě, raději tímto svým jednáním a chováním poslušně, prakticky dobrovolně a iniciativně plní linii vypracovanou v ideových dílnách největšího nepřítele sociálně spravedlivé společnosti...
Kapitál v pozadí se sionisty, kterému se po celé toto období nepodařilo destabilizovat a zničit Sovětský svaz se proto rozhodl podpořit Hitlerem vedené fašistické Německo. V červnu 1941 hitlerovská vojska s prokazatelnou podporou kapitálu i sionistů napadla Sovětský svaz.
2. etapa v období let 1941 až 1945 - nacistická agrese v rámci II.světové války, porážka fašistického Německa
Sovětský svaz prožíval své doposud nejtěžší období. Pod Stalinovým vedením se celé hospodářství, do té doby orientované na stále rostoucí výrobu všeho potřebného pro průmysl, výživu obyvatel i obranu země, přeorganizovalo rychle a ve válečných podmínkách na válečnou výrobu. Došlo k přestěhování celých závodů do míst vzdálených od ohnisek bojů.
Co za této situace potřeboval kapitál a sionisté?
Vpád nacistických hord na území Sovětského svazu byl od roku 1917 prvním pokusem vojensky zničit a v zájmu kapitálu a sionistů znovu pro své záměry získat obrovské nerostné i surovinové bohatství území celého sovětského státu. Nacisté a s nimi i kapitál a sionisté se však přepočítali. Po počátečním rychlém postupu došlo po několika měsících války ke zpomalení jejich postupu. Tak jako v minulosti při vpádu Napoleona do Ruska se i Rudá armáda postupně na svém rozsáhlém území chopila strategické iniciativy. Pod Stalinovým vedením bylo již v roce 1943 jasné, že Hitlerovy plány zničit Sovětský svaz nevyjdou. Rudá armáda se chopila strategické iniciativy, a Spojené státy a Velká Británie, když viděly nezdolnou sílu sovětských národů, v zájmu svých poválečných plánů získat rozhodující vliv ve světě se pojednou rozhodly “bojovat s Hitlerem” po boku Sovětského svazu. Ve skutečnosti jim šlo o asistenci při likvidaci konkurenta – Německa – který nesplnil jejich očekávání a již nemohl zabránit, po své porážce, dalšímu rozšíření socialistických tendencí po válce rozhodnuté převážně úsilím Sovětského svazu vedeného Stalinem a komunistickou stranou.
V době války nepřátelé sovětského státu i revizionistické síly obecně potlačily svoji masivně prováděnou nepřátelskou činnost, neriskovali prozrazení a válečné vojenské soudy. Vyčkávali na pozdější a pro ně možná příhodnější dobu. V některých oblastech Sovětského svazu však i za těchto okolností docházelo ke spolupráci některých jednotlivců i skupin s fašistickými okupačními vojsky a jejich strukturou moci. Zejména v pobaltských státech a na Ukrajině ožívaly vlivem tam žijící německé menšiny proněmecky orientované snahy vnitřních nepřátel sovětské moci. Docházelo k tomu, že z obyvatelstva těchto území se vyčlenily partyzánské skupiny podporující boj Sovětského svazu za osvobození, ale na druhé straně někteří jednotlivci spolupracovali s nacistickými okupanty a dokonce pracovali jako policisté na straně fašistů, účastnili se bestiálních pogromů na židovské i domácí obyvatelstvo. Situace ukazovala, že početná domácí opozice takticky přetrvala i desítky let uplynulých od vzniku sovětské moci, jen se přizpůsobila a vyčkává na pro ni příznivější situaci. Revizionisté proto sledovali změnu v postupu Spojených států i Velké Británie a očekávali jejich taktiku po skončení druhé světové války. Těm přemýšlivějším bylo jasné, že kapitál ani po porážce Německa nenechá tento historicky opakovaně agresivní stát “na holičkách” a tak jako po porážce v první světové válce bude s německým kapitálem a jeho vojenskou silou počítat ve svých dalších záměrech.
3. etapa v období let 1945 až 1953 - poválečná obnova a stabilizace Sovětského svazu, vznik lidově demokratických států se socialistickou orientací v Evropě, začátek “studené války”
Hned po skončení 2.světové války, ve které v květnu roku 1945 Sovětský svaz porazil nacistické Německo v jeho hlavním městě Berlíně, Spojené státy a Velká Británie, ústy Alana Dullese a W. Churchilla vyhlásili “studenou válku” jako pokračování v úsilí zničit sovětský stát. Několik let po skončení války vznikly v Evropě socialisticky orientované státy, jako protiváha Severoatlantického paktu, jehož členy byly USA a silné evropské kapitalisticky orientované státy vznikla Varšavská smlouva, jejímiž členy byly evropské socialisticky orientované státy. Největší překážkou prosazení zájmů kapitálu však stále zůstával J.V.Stalin, jako neporažený strůjce úspěchů Sovětského svazu a vítěz nad fašistickým Německem. Stalin za dosud nevyjasněných okolností v roce 1953 zemřel, u jeho smrti prokazatelně asistovali osoby se spojením na sionistické organizace ve Spojených státech, například JOINT.
Co za této situace potřeboval kapitál a sionisté?
Plán “studené války” potřeboval plně schopnou a akční “pátou kolonu” zejména ve vedení a řídícím aparátu politicky vládnoucí komunistické strany. Studená válka byla plánovaným “během na dlouhou trať”, potřební byli proto lidé zejména na rozhodujících postech. Revizionisté měli za úkol pomalu a takticky rozložit a deformovat zdroj síly komunistické strany a její autoritu u obyvatelstva státu. Prvořadým úkolem bylo diskreditovat strategii komunistické strany na posilování úrovně života v socialistických státech. Úkolem dne se pro revizionisty stalo praktickou politikou znevažování poctivého úsilí socialistického státu, aby se pod vedením komunistické strany dále zlepšoval život pracujících občanů státu. Revizionisté toto úsilí svými praktickými a málo nápadnými činy krytými “politikou komunistické strany” napadali a znevažovali.
I v poválečném Československu byly velmi aktivní sionistické živly, kterým byl prošpikován státní aparát a významné pozice v ekonomice. Československo pod záminkou pomoci obětem nacistického vyhlazování pomáhalo při vzniku Státu Izrael, později dokonce vyzbrojovalo sionistické bojůvky vraždící arabské obyvatelstvo. Sionista Slánský byl po K. Gottwaldovi dokonce hned druhým mužem v KSČ.
Po smrti Stalina se k moci prodral N. S. Chruščov, a z pozic, které dosud zastával Stalin, začal ihned po nástupu k moci činit kroky k postupnému ukončení marxisticko-leninského způsobu vedení Sovětského svazu.
Revizionisté do smrti Klementa Gottwalda neměli díky jeho třídní a zásadové politice na růžích ustláno, nepřátelská činnost se jim však přesto poměrně dařila zejména revizionistickým spolupracovníkům sionistického hnutí, kteří měli ještě z předválečných dob v Československu vybudovány poměrně solidní a historicky vyvinuté pozice, umožňující jim i po válce plnit pokyny sionistického centra koordinovaného s plánem realizace “studené války”. Názorným příkladem byly akce Československa na vojenskou pomoc Státu Izrael v poválečném období. V Československu se školili vojenští piloti izraelského státu a Československo dodalo Izraeli větší množství vojenským letadel a potřebné výzbroje. Akce byla nařízena jménem Stalina ( což je důkazem rostoucí síly sionistů i v okolí J. V. Stalina) a bylo ostudné, že některá z těchto letadel již cestou z Československa bombardovala arabské pozice, již v té době pro Izrael nepřátelské. Analýza těchto akcí nepochybně ukazuje na rostoucí roli sionistů i v Sovětském svazu v tomto období, historické prameny dokládají aktivní roli sionistů v poválečné stagnaci vývoje v Sovětském svazu, korunovanou dosud nevyjasněnými okolnostmi smrti J.V.Stalina v roce 1953 za evidentní asistence aktivistů židovské organizace JOINT. Sionisté v této fázi vystupovali jako aktivisté a páky mezinárodního kapitálu, který se ještě ne zcela vzchopil z porážky nacistického Německa zejména Rudou armádou. Sionisté byli prokazatelně přítomni u zrodu, plánování i realizaci mnoha akcí “studené války”.
4.etapa v období let 1953 až 1989 - uchopení moci revizionistou a přímým zrádcem Chruščovem a postupné ovládnutí politických mocenských postů revizionisty a s jejich pomocí i přímými zrádci svých národů
Chruščov ihned po svém nástupu k moci likvidoval Stalinovi oddané a marxismu oddané kádry, a nahrazoval je sobě oddanými lidmi revizionisticko-oportunistické orientace. V evidentní spolupráci s CIA - Ústřední zpravodajskou službou USA, vypracoval dokument špinící osobnost a úlohu Stalina a tuto zprávu “o kultu osoby Stalina” přednesl v závěru XX. sjezdu KSSS před domácími delegáty. Chruščov přesně realizoval plány autorů “studené války”, po konání 20.sjezdu KSSS začal s úsilím změnit poměry nejenom v SSSR, ale i v ostatních socialisticky orientovaných státech. Jako stát s autoritou prvního socialistického státu na světě pod vedením revizionisty a zrádce Chruščova začal Sovětský svaz šířit zmar socialismu i do ostatních socialistických států.
Co za této situace potřeboval kapitál a sionisté?
Revizionisté měli pro plnění svých záměrů jsoucích plně v linii zájmů kapitálu a sionistů najednou to, co se jim za života J. V. Stalina nikdy nemohlo podařit. V osobě Chruščova se na vrcholovou pozici v největším a nejstarším socialistickém státu, dosud obsazenou Leninem a poté Stalinem, tedy do čela prvního socialistického státu na světě, dostal vlastizrádce a nepřítel vlastních občanů, který zájmy kapitálu ctil daleko více, než zájmy rozhodující většiny vlastních občanů. A Chruščov od počátku uchopení moci nezahálel, pro zájmy kapitálu vykonal obrovskou práci. Záhy nebyl sám, jemu podobní se v důsledku jeho iniciativy náhle začali v Sovětském svazu a od jeho řídící role odvozeně i v ostatních socialistických státech rojit jako “houby po dešti”.
Po roce 1956 se do vedení socialistických států, nejprve do vedení jejich komunistických stran, začali dostávat převážně lidé vyznávající Chruščovovy názory na další chod socialistických států. Docházelo k postupnému skončení marxisticko-leninských metod řízení komunistické strany a státu. Do vedení se dostávali lidé uzurpující politickou moc ve výhradně revizionistickém kontextu. Stranické sekretariáty se zaplňovaly lidmi, kteří měli stále menší spojení se skutečnými a životně důležitými zájmy revoluční dělnické třídy. Společnost vedli převážně lidu vzdálení a teoreticky vzdělaní revizionisté, ve většině nade vše prahnoucí po upevnění své politické a tím i faktické moci. Stát pod jejich vedením zůstával navenek ještě jakoby socialistickým, ale již bez faktických aspektů oné socialistické moci, konané dle zásad marxisticko-leninské práce komunistické strany.
I po výměně Chruščova za L. I. Brežněva pokračoval revizionistický trend a odklon socialistického státu od své podstaty. Brežněv “obohatil” prvky revizionismu o mafiánské praktiky v jednání sobě blízkých osob, které se vzájemně protěžovaly a zastávaly významné pozice. Ve své podstatě již začal zavádět prvky kapitalistického státu v Sovětském svazu, který naoko zůstával, stále přesně dle záměrů autorů “studené války”, státem socialistickým. Brežněv sice naoko podporoval sovětskou armádu a její sílu, ve skutečnosti však právě on začal vytvářet stále méně funkční “kolos na hliněných nohách”. Po smrti Brežněva došlo k rychlé, zdánlivě epizodní a dvojnásobné změně ve vedení komunistické strany a sovětského státu. V druhé epizodní změně se ujal moci Andropov, dlouholetý aparátník komunistické strany a před nástupem do nejvyšší funkce šéf KGB. Pod jeho vedením však došlo pod záminkou “boje proti terorismu” k propojení KGB s americkou CIA.
Studená válka byla od této doby realizována již i cestou zpravodajského orgánu prvního socialistického státu na světě KGB, což se názorně ukázalo již v roce 1968, při zásahu spojeneckých vojsk 21. srpna v Praze, který řídily zpravodajské orgány KGB. Andropov vychovával kádry KGB k převzetí moci ve státě tak, aby stát byl pod jejich budoucím vedením stále více kapitalistickým (viz současná stále více prokapitalisticky orientovaná politika Vladimíra Putina – bývalého důstojníka KGB!). Tyto kádry působily také při paralyzaci sovětské armády a orgánů ministerstva vnitra tak, aby nedošlo k mocenskému zásahu v průběhu kontrarevolučních aktů, které se v budoucnu musely, podle plánů “studené války” provést. Odvozeně od tohoto KGB přísně individuálně, se zřetelem k okolnostem, postupovala i v ostatních socialistických státech, které byly v duchu zvyklostí “řízeny na základě sovětských zkušeností”.
V Sovětském svazu, Československu, Polsku a Maďarsku, zejména po roce 1956, začal opravdový revizionistický ráj. Stranické sekretariáty se zaplňovaly kariéristy, oportunisty, prospěcháři a revizionisty, kteří obsazovali všechny pozice, kde mohli uplatňovat svůj vliv a prosazovat své mocenské, již evidentně revizionistické záměry. Jelikož komunistická strana byla stranou vládnoucí, revizionisté a prospěcháři postupně obsazovali i pozice ve státním a mocenském aparátu. “Konzervativci” již jednotně nebyli v komunistických stranách moderní, náhle se vše “modernizovalo a aktualizovalo”. Ústavně i z formálně právního hlediska bylo stále “vše v komunistickém pořádku”, hrstka poctivých a čestných komunistů i nemnoho občanů ale vidělo a cítilo stále větší rozpor mezi slovy a činy mocných ve státě. Socialismu a státu jsoucím zejména pro dělnickou třídu již začal, zprvu potichu, zvonit umíráček.
Koordinaci zrady dle plánů autorů studené války prováděly zpravodajské služby hlavních zemí kapitálu ve spolupráci s poandropovskou a zrádnou KGB, finále ve vzorné spolupráci s Ronaldem Reaganem zajišťoval Michail Gorbačov. Vedoucí činitelé vládnoucích komunistických stran, jeden vedle druhého revizionisté a zrádci komunistických idejí, vyšlechtění k finální zradě po roce 1956 Chruščovem a jeho nástupci, odevzdali dobrovolně všechnu moc a bohatství socialistických států do rukou jimi “spoluvychovaných” osob již plně oddaných kapitálu a sionistům. Tyto osoby si “vykultivoval” již pseudosocialistický stát pod vedením revizionistů a zrádců, kteří opustili marxisticko-leninské formy vedení komunistické strany a socialistického státu. O občany se v mezidobí, místo nich a při jejich absenci skutečně komunistické politiky vedoucích osobností “komunistických stran” starala vnitřní opozice, vydatně podporovaná hlásnými troubami kapitálu (rozhlasovými stanicemi - Svobodnou Evropou, Hlasem Ameriky, Radiem Svoboda, BBC, Radio Vatikán a dalšími vysílačkami).
5.etapa - léta 1989 až 2007
Gorbačovem a KGB koordinované pravicové převraty nejprve v Sovětském svazu a poté ve všech evropských socialistických státech, v té době již plně vedených revizionisty s plně rozvinutou strukturou a obsazením všech důležitých politických i mocenských pozic
Jakoby “náhodou”, najednou se všechny evropské socialistické státy do poslední chvíle vedené buď odpornými zrádci svých národů, nebo revizionisticko-“slaboduchými” kormidelníky jakešovského střihu, daly jako na povel (koho asi?), na cestu “moderního” budování kapitalisticky orientované společnosti. Nebouřili se proti tomu pochopitelně revizionisté v čele komunistických stran, mocenské orgány byly politickou zradou s předstihem paralyzovány a rozloženy, členové strany byli dlouhodobě prováděnou zradou prakticky zneschopněni a dezorientováni, stali se nefunkčním vojskem beze zbraní a generálů. Občané byli po předchozí přípravě Radiem Svobodná Evropa, která dlouhodobě podporovala činy a úsilí revizionistů v čele KSČ, a následném masírování aktivisty domácí opozice na zaplněných náměstích ochotni tomu všemu naslouchat.
Přišel čas pro tyto účely pěstěných a revizionisty hájených aktivistů Charty-77, dříve ještě “komunističtí” poslanci zvedali s úsměvy na tvářích a před zraky národa jednotně ruce pro “Havla na Hrad”. Absurdistán české polistopadové tragické frašky s budoucími a nutně hořkými konci započal.
Scénář “studené války” plnil náměstí, revizionisty rozložený a zrazený socialistický stát pod vedením zrádců ze stranické nomenklatury se dal na cestu k jurodivému kapitalistickému běsnění, z občanů ještě včera socialistického státu se přes noc stali dobyvatelé kapitalistického štěstí, konečně pravého a “komunisticky” nefalšovaného. Zpitomělá, zrazená a dlouhodobě stranickou nomenklaturou opuštěná dělnická třída a pracující občané socialistického státu si houfně nesmyslně kupovali kupónové knížky, jako výtahy ke světlým kapitalistickým zítřkům pro ně samé. Začal boj o prosazení moci peněz, které se staly přes noc jediným symbolem hodnot. Začal se tvořit domácí kapitál, který byl v podstatě jen mlžnou clonou pro grandiózní rozkradení nemalých hodnot, které vytvořil socialistický stát a jeho občané. Úspory občanů začaly být v duchu “studené války” postupně, ale systematicky degradovány vůči zahraničním měnám. Začala se vytvářet budoucí vládnoucí síla kapitalistické společnosti. Václav Klaus jako ministr financí vyhlásil linii “peníze nesmrdí”…
Dezorientace byla dokonána s naočkováním všeho toho, co pro příští období potřeboval kapitál a sionisté lační “po odstranění vad a nedostatků komunistické éry”, které v rámci plnění úkolů “studené války” iniciativně a s chutí tvořili a prováděli chruščovovští pohrobci mnoha odstínů, ale stejného základu a původu.
Z asi 1,7 milionu “komunistů”, šel kapitálu stále jakýsi, snad méně důvodný, ale přesto strach. Dobře věděli jak je strana prohnilá a neakceschopná, ale dobře si pamatovali, co v roce 1917 dokázal Lenin a co v letech po jeho smrti dokázal Stalin. Byli to lidé, kteří jako marxisté analyzovali politiku kapitálu a podle výsledků oné analýzy oslovili dělnickou třídu a pracující rolníky, ve kterých viděli revoluční sílu schopnou změnit politické a ekonomické poměry do té doby prospěšné výhradně buržoasii a kapitálu. Myšlenky Manifestu komunistické strany, formulované Marxem a Engelsem tak Lenin a později Stalin uvedli v praktický a reálný život.
Pro revizionisty v KSČM, nástupnickou stranu KSČ, byl postaven právě od tohoto odvozený úkol: za žádnou cenu nesmí v zájmu kapitálu připustit výskyt skutečně revolučních nálad a akcí občanské společnosti. To je jejich jediný a zásadní úkol, vše ostatní je jenom okrajová a kosmetická pseudo „snaha”.
Co za této situace potřeboval kapitál a sionisté?
Hned po 17.listopadu roku 1989 vedení KSČ prakticky dobrovolně přestalo plnit svoji vedoucí úlohu ve společnosti. Občanské fórum, dočasné spojení chartistů a vyšlechtěné domácí opozice pod křídly revizionistické KSČ hájené v Prognostickém ústavu, za dohledu aktéra sionistického ražení Václava Havla a dalších sionistických aktérů i milovníků kapitalistických zítřků v podstatě ruku v ruce zopakovali dřívější bájnou sionistickou poválečnou aktivitu. Sionisté opět posloužili kapitálu, nebo spíše sobě? Kapitál a sionisté v ještě Československu, později již jen v České republice potřebovali pseudokomunistickou stranu, která nebude kapitálu škodit, ale prospívat zejména tím, že ideově a mocensky rozloží a dezorientuje zbytky marxisticko-leninských sil z dob ještě skutečně komunistické strany. Ideou kapitálu a sionistů byl kolos socialistické soustavy stojící na hliněných nohách, čekající na vysněný pokyn bossů kapitálu a sionismu.
Proto byla také rychle založena “nástupnická” KSČM od počátku od hlavy prolezlá lidmi do morku kostí nenávidícími slova jako: “komunismus” – “marxismus-leninismus”, “Marx a Engels”, “Lenin” a viditelně se otřásajících hnusem při pouhém vyslovení jména J.V.Stalina. Ve vedení této revizionisticko pseudokomunistické strany již od jejího zrodu jsou prakticky výhradně jen lidé, splňující požadavky kapitálu. Mají dovoleno používat žonglérské úkony se slovem “komunistická strana”, sami aktéři polistopadové domácí politické scény musí ale povinně dohlížet, aby si námezdní žongléři to žonglování nějak neznevážili z pohledu zájmů zahraničního kapitálu. Domácí “extrémní pravičáci”, nezřídka bývalí pseudokomunisté, jsou zase zahraničními aktéry studené války usměrňováni, aby se do těch “z KSČM” zase moc nestrefovali, to zase zahraniční žongléři bystře hlídají, aby to ti z KSČM nepraktikovali zase moc doprava, aby byli více (podle nich) doleva než domácí sociální demokraté, ale hlavně aby se nevynořily někde stíny Stalina, nebo “nedej Bůh” skutečně marxisticko-leninské klasifikace současné politické situace v domácím prostředí a v návaznosti na globalizační snahy kapitálu pod momentálním vedením Spojených států.
Bushovy sloní kroky v porcelánu světového dění ukazují a naznačují, že kde nejsou prodejní zrádci a revizionisté, jako byli v evropských socialistických státech, a kde zrada a pátá kolona ve studené válce zatím “triumfuje”, tak pouhé vlastenectví stačí k maření světovládných vizí amerických mozků studené války, která globalizací, jako pokračováním “studené války”, má přerůst v otevřený boj o nadvládu již nad celým světem. Afghánistán a Irák ukazují skutečnou sílu nadutých Američanů, kteří, nemají-li obrovskou početní a zbrojní a technologickou převahu, jsou ve skutečnosti ubozí žoldáci, kteří válkou a svou smrtí v zájmu kapitálu nazírají přes zacínované rakve na skutečnou podstatu svého politického vedení a svou roli v globalizaci Made in USA. Bush “honí” teroristy, ale sám je “teroristou č.1” – zloděj jen křičí “chyťte zloděje”.
Přesně pro toto jsou tu v řadě režisér Jiří Svoboda, docent Grebeníček, Ransdorf, ing.Dolejš, Balín, Exner, z pražské líhně smečka velkoměstských plemenných revizionistů z povolání a advokát Vojtěch Filip jako zatím poslední v řadě. Jejich prvořadým úkolem je převést případné revoluční snahy pod ochranná a všezahrnující křídla mateřské revizionistické a prokazatelně pseudokomunistické KSČM, která se již mnohokráte svými činy, ale i “nečiny” kapitálu svojí praxí osvědčila. Však jsou v ní borci, kteří revidují marxismus-leninismus již od památných listopadových dnů roku 1989. Skvosty typu Ransdorfa, Dolejše, Exnera, Hellera a dalších, mladý a revizionisticky nadějný snad sociolog Holubec původem z hradeckých ulic, ti i mnozí další dělají pro úspěch “studené války” mnohem více, než někteří kádroví pracovníci a matadoři “extrémně pravicových stran”. JUDr. Filip vše revizionistické s jakýmsi šarmem a zdánlivým nadhledem zastřešuje zatím se svým potutelným úsměvem. Všichni tito tzv. „komunisté“ vědí, že pro ně v důsledku jejich dlouhodobě prováděné zrady není cesta zpět možná. Již příliš mnoho očí i uší je svědkem jejich cynického a dobrovolného zrazování. Ty uši i oči jsou zatím ještě zastřené a omámené kapitalistickým pozlátkem, ale kapitál se již dlouho chystá ke globalizačním orgiím, které zcela jistě způsobí rychlé vystřízlivění rozhodující části obyvatelstva. Úkoly dané kapitálem však revizionisté v KSČM plní mnohem lépe, než jejich pravicové protějšky, kteří v rámci zaslepenosti “jejich vítězství na věčné časy a nikdy jinak” kupí jednu školáckou chybu za druhou. Pátá kolona, hlavně ta v KSČM je pro kapitál a sionisty ve skutečnosti mnohem cennější než bezpáteřní a hloupí neschopní, ale všehoschopní kariéristé v pravicových stranách, kteří svým způsobem dělají revizionismus v obráceném gardu, z pohledu zájmů kapitálu. Někteří z těchto exemplářů se již “vyučili” v aparátu KSČ po roce 1956.
Kapitál se však přes relativní úspěchy svého dosavadního konání dosud nepoučil a dělá stále stejné chyby. Zrádci a revizionisté, nebo hrubé násilí a vojenská převaha mu sice zdánlivě hladce pomáhají získat cizí území, otázkou však je, zda se kapitál po získání svého politického panství dostává k tomu co chtěl a zda svoji zdánlivou převahu udrží. Zrádci a revizionisté nejsou vždy to pravé ořechové, když se totiž dostanou ke kapitalistickým “korýtkům”, ve svůj prospěch zrazují a “revidují” i to, co jim do té doby bylo “kapitalisticky svaté”. Jsou to jen obyčejní a sprostí zrádci a ne elita, na které by mohl kapitál a sionisté stavět do budoucna. Kapitál totiž nemůže občany ze zemí získaných v rámci “studené války” nechat ovládat absolventy amerických vojenských akademií. Ti by totiž pravděpodobně velmi rychle narazili na kulturní a historické bariéry, dělící sionisty “vyšlechtěnou” Severní Ameriku od ostatního historicky se vyvíjejícího světa. Je stále více evidentní, že “studenou válkou dobytá vítězství” nebudou v kombinaci s globalizačními kroky politického vedení Spojených států tím pravým ořechovým pro americký kapitál. Jeho oslabením, které je již reálné a skutečné dojde k posílení pozic kapitálu mimoamerického, a zejména sionistů. Přesně to je totiž v souladu s dlouhodobou sionistickou politikou. Na sepětí s jestřábí politikou kapitálu začíná doplácet i jeho další spolehlivý spojenec – katolická církev. V mnoha státech tato církev již ztrácí věřící i s ní sympatizující, jen zdánlivě to zatím neplatí v sousedním Polsku. Globalizační zvěrstva kapitálu začínají stírat kulturní a národní rozdíly, což je již samo o sobě zdrojem odstředivých snah stále větších skupin občanů mnoha globalizací postižených států.
Co rozhodně nedělají, ač by, kdyby byli ovšem komunisté, dělat měli!
1/ KSČM se od svého zrodu nechová jako skutečně komunistická a revoluční strana, marxisticko-leninské metody práce jsou této straně od jejího zrodu naprosto cizí
2/ Vedení KSČM evidentně a prokazatelně svými činy ctí ve skutečnosti a tím co praktikuje více zájmy kapitálu, než “pracujících lidí”, v jejichž zájmu jen uzurpuje svoji reálnou existenci v systému politické moci a nadvlády pravicových stran. Tato strana se po vzoru revizionistické strany – KSČ po roce 1956 staví do čela těch, které vzápětí sprostě a zákeřně zrazuje v zájmu autorů studené války, kapitálu a sionistů. Funkcionáři KSČ, kteří v roce 1989 a po něm odhlasovali zrušení Ústavou danou a zakotvenou vládnoucí roli komunistické strany v systému socialistické společnosti v současné praxi vůbec neodsuzují vedoucí roli kapitálu a od něho odvozených politických stran a jejich politiku v pseudodemokratické České republice. Ve zradě zájmů dělnické třídy iniciativně, podmínečně tolerována buržoasií, pokračuje i KSČM, jejíž členům politika revizionistického a zrádného vedení viditelně nevadí. Naopak dost členů této strany je dokonce “pyšných” na to, že oni “nepřevlékli kabát”. Je ostudné, že tito členové dosud nepochopili, k čemu KSČ od roku 1956 vedena revizionisty spěla a kam dospěla. Někteří zřejmě již pochopili, ale navenek to nedají znát. Někteří z pocitu studu, jiní se zadostiučiněním.
3/ KSČM jen dlouhodobě parazituje na revolučních tradicích skutečných komunistů, ale odvozuje svoji skutečnou a praktickou politiku výhradně od zájmů kapitálu a sionistů.
4/ Představitelé KSČM v parlamentních pozicích, jakož i prakticky celé vedení této strany provádí výhradně oportunistickou a revizionistickou bezzásadovou politiku, parazitují na zájmech pracujících občanů státu, nejkřiklavější výstřelky pravicové moci sice zdánlivě kritizují, ne ale z pozic marxisticko-leninské analýzy celého vývoje kapitalistické společnosti, nýbrž jen otupují nejhorší výstřelky pravicově orientované vládní a politické moci. Přesně tím vydatně slouží udržení a prohloubení politické a ekonomické moci kapitálu a sionistů. Zájem o problémy pracujících tito představitelé pouze předstírají, aby si nadále udrželi svoji identitu definovanou autory “studené války. Prebendy odvozené z postů v prokapitalisticky orientovaném parlamentu jsou jim všem odměnou za hořkou zradu dělnické třídy, kterou si sami škrtli z jejich vlastního výkladového slovníku
5/ Prakticky od listopadu roku 1989 nikdo z představitelů KSČM nevzal do úst jméno některého z klasiků marxismu-leninismu, a když vzal, tak většinou v odsuzujícím nebo dokonce urážejícím slova smyslu (viz články místopředsedy KSČM ing. Jiřího Dolejše o Klementu Gottwaldovi)
6/ Vedení KSČM je od svého počátku a vzniku ostudou a nechutným vředem na těle skutečně komunistického hnutí, v tom navazuje na pozice revizionistické KSČ prosazované postupně po roce 1956. Členstvo, které dosud neprozřelo zradu a opuštění marxisticko-leninských metod práce za daných okolností nemá morální právo nazývat se komunisty, neboť se jako skuteční komunisté dávno nechovají
Připomeňme si na závěr ještě jednou definici revizionismu:
Revizionismus – pojem:
“ Úsilí o znovupojetí, změny, úpravy daného (stávajícího) stavu nebo názoru, zpravidla ovšem měnící výchozí zásady, principy”
Malá ilustrovaná encyklopedie A-Ž, Encyklopedický dům, spol. s r.o.,1999, strana 870
Z á v ě r:
Je smutné, že za skoro 51 let od roku 1956 mnoho řadových členů i dříve sympatizujících ještě nepohlédlo skutečnosti a pravdě do očí. Zrada komunistických myšlenek a vsugerovaná marnost a zbytečnost přemýšlení a aktivní práce pro celou společnost vykonaly své. Mnoho lidí zřejmě dosud nepochopilo, že rok 1956, ani rok 1989 se nestal a nebyl náhodou. Plán “studené války” by nevyšel tak hladce, jak jsme byli svědky v roce 1989 a jak jsme svědky až do dnešních dnů.
Nehynoucí a ostudnou “zásluhu” na tom všem má mnoho těch, kdož stále žijí mezi námi. Měli bychom to všichni už konečně pochopit a hlavně, měli bychom si z toho všeho vzít ponaučení do budoucnosti. Je hezké nostalgicky vzpomínat na život v socialistickém státě, ale není normální tím současně oslavovat i zradu a revizionismus. Od roku 1956 byla u nás již jen parodie na socialismus, a byla-li i ona pro pracující občany “rájem”, jak někteří dnes nahlas nostalgicky vzpomínají, pak je s podivem, na co vlastně většina z voličů dnešních pravicových stran, jakož i pseudolevicových stran jakými jsou sociální demokraté a KSČM, vlastně čeká. Sociální demokraté a vedení KSČM se navzájem naoko napadají, kdo z nich je “levější” – ale pracující občany zrazují obě tyto strany společně a bez skurpulí. Kdo to nevidí, buď to vidět nechce, nebo je raněn politickou a životní slepotou.
Pouze vystřízlivění z dnešní politické i společenské reality a současné oprášení myšlenek, které vedly ke zrození prvního socialistického státu na světě, povedou k opětnému zrodu revolučního uvědomění alespoň u většiny těch, které tvoří kapitalismus ve své globalizační fázi. Poté musí tuto okolnost pochopit i skuteční komunisté, jsou-li ještě v vůbec nějací, a pochopí-li ji, musí se jako komunisté chovat. Ti dosavadní - pseudokomunisté – by neměli v zájmu pokroku v budoucích letech mít na růžích ustláno. Stalin dobře věděl, co s nimi a kam patří. A je naší, v současné situaci možná osudovou chybou, že to dosud nevíme, dobře nám tak!
Především jim, jakož i vlastní slabosti a zbabělosti totiž můžeme poděkovat za to, kde jsme se dnes, tři roky před plánovaným vojenským napadením torza Sovětského svazu Spojenými státy ocitli. Zbývá ještě postavit v Brdech americký radar, sloužící k zachycení raket odpálených v důsledku nějakého nedopatření z Ruska, smrtelně ohroženého plány Spojených států na masivní raketový a vzdušný útok, vedený proti rozhodujícím vojenským a politickým centrům torza SSSR. Rok 2010 je veden jako ukončení příprav na tento útok, který má být tou pravou tečkou za plánem “studené války”. To skutečně chceme? Co jsme to za lidi, 62 let poté, co nás právě Sovětský svaz osvobodil od nacistických okupantů!
Jan Železný, 18.srpna 2007