J. V. Stalin - JAK CHÁPE SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE NÁRODNOSTNÍ OTÁZKU?

I.

     Všechno se mění... Mění se život společnosti a spolu s ním se mění i „národnostní otázka“. V různých dobách vstupují na politickou arénu různé třídy — a každá třída chápe „národnostní otázku“ svým způsobem. To znamená, že „národnostní otázka“ slouží v různých dobách různým zájmům, nabývá odstínu podle toho, která třída a kdy ji vyzvedává.

     Existovala u nás na příklad tak zvaná šlechtická „národnostní otázka“, když — po „připojení Gruzie k Rusku“ — gruzínská šlechta pocítila, jak pro ni byla nevýhodná ztráta starých privilegií i moci, jakou měla za gruzínských králů, a protože pokládala „prosté poddanství“ za ponížení pro svou důstojnost, zachtělo se jí osvobození „Gruzie“. Chtěla tak postavit v čelo „Gruzie“ gruzínské krále a šlechtu a vložit tak osud gruzínského národa do jejich rukou! To byl feudálně monarchický „nacionalismus“. Toto „hnutí“ nezanechalo v životě Gruzínů žádné patrné stopy, nedobylo si slávy ani jedním faktem, nehledíme-li k jednotlivým spiknutím gruzínských šlechticů proti ruským vládcům na Kavkaze. Stačilo, aby se události života společnosti jenom lehce dotkly tohoto beztak slabého „hnutí“, a už je do základu rozmetaly. A skutečně, rozvoj výroby zboží, zrušení nevolnictví, založení šlechtické banky, zesílení třídního antagonismu v městě i na vesnici, růst hnutí venkovské chudiny atd. — to vše zasadilo gruzínské šlechtě a spolu s ní i „feudálně monarchickému nacionalismu“ smrtelnou ránu. Gruzínská šlechta se rozštěpila na dvě skupiny. Jedna z nich se vzdala jakéhokoliv „nacionalismu“ a podala ruku ruskému samoděržaví, aby za to dostala teplá místečka, laciný úvěr a zemědělské nářadí, aby ji vláda chránila před selskými „vzbouřenci“ atd. Druhá, slabší skupina gruzínské šlechty se spojila s gruzínskými biskupy a převory a ukryla tak „nacionalismus“ pronásledovaný životem pod křídla klerikalismu. Tato skupina se s velkým nadšením zabývá obnovováním rozbořených gruzínských kostelů (to je hlavní bod jejího „programu“!) — „památníků někdejší velikosti“ — a zbožně čeká na zázrak, který by uskutečnil její „tužby“ po obnovení nevolnictví a monarchie.

     Tak nabyl feudálně monarchický nacionalismus v posledních okamžicích svého života klerikální formy.

     Zároveň s tím současný život společnosti postavil u nás do popředí národnostní otázku buržoasie. Když mladá gruzínská buržoasie pocítila, jak je pro ni obtížné obstát ve svobodné soutěži s „cizími“ kapitalisty, začala ústy gruzínských národních demokratů žvatlat o nezávislé Gruzii. Gruzínská buržoasie chtěla obehnat gruzínský trh zdí celní hranice, vyhnat z tohoto trhu násilím „cizí“ buržoasii, uměle zvýšit ceny zboží a těmito „vlasteneckými“ činy dosáhnout úspěchu a zbohatnout.

     To bylo a je cílem nacionalismu gruzínské buržoasie. Není třeba říkat, že k uskutečnění tohoto cíle bylo třeba síly, a síla je v proletariátu. Jenom proletariát mohl vdechnout život vykleštěnému „patriotismu“ buržoasie. Bylo nutno získat na svou stranu proletariát, a tu se objevují na scéně „národní demokraté“ Mnoho prachu vystříleli, aby vyvrátili vědecký socialismus, spoustu nadávek nakydali na hlavu sociálních demokratů a radili gruzínským proletářům, aby se s nimi rozešli, podkuřovali gruzínskému proletariátu a přemlouvali jej, aby „v zájmu dělníků samých“ podpořil aspoň trochu gruzínskou buržoasii. Neodbytně přemlouvali gruzínské proletáře: neničte „Gruzii“ (nebo gruzínskou buržoasii?), zanechte „vnitřních různic“, spřátelte se s gruzínskou buržoasií atd. Ale marně! Sentimentální pohádky buržoasních publicistů nemohly ukolébat gruzínský proletariát! Neúprosné útoky gruzínských marxistů, zvláště pak mohutné třídní akce, které slily ruské, arménské, gruzínské i ostatní proletáře v jediný socialistický oddíl — zasadily našim buržoasním nacionalistům zdrcující ránu a zahnaly je s bojiště.

     „Aby bylo zachráněno dekorum zostuzeného jména“, museli naši patrioti-desertéři „změnit aspoň nátěr“, aspoň se obléci do socialistického roucha, když si už nemohli osvojit socialistické myšlenky. A skutečně se na scéně vynořil ilegální... buržoasně nacionalistický — s odpuštěním — „socialistický“ orgán „Sakartvelo“ Tak chtěli zlákat gruzínské dělníky! Ale bylo už pozdě! Gruzínští dělnici se naučili rozeznávat černé od bílého, snadno se dovtípili, že buržoasní nacionalisté „změnili jenom nátěr“, a ne podstatu svých názorů, že „Sakartvelo“ má jenom socialistický název. Ano, pochopili to a vysmáli se „spasitelům“ Gruzie! Naděje Don Quijotů ze „Sakartvelo“ se nesplnily!

     Na druhé straně náš hospodářský vývoj ponenáhlu staví most mezi probudilými kruhy gruzínské buržoasie a „Ruskem“, hospodářsky a politicky svazuje tyto knihy s „Ruskem“, a tím otřásá půdou pod nohama beztak otřeseného buržoasního nacionalismu. A to je druhá rána buržoasnímu nacionalismu

     Do arény vstoupila nová třída, proletariát — a současně vznikla nová „národnostní otázka“, „národnostní otázka“ proletariátu. Jak se liší proletariát od šlechty a buržoasie, tak se liší i „národnostní otázka“ v pojetí proletariátu od „národnostní otázky“ šlechty a buržoasie.

     Promluvíme si nyní o tomto „nacionalismu“.

     Jak chápe sociální demokracie „národnostní otázka“? Proletariát Ruska začal už dávno mluvit o boji. Jak je známo, cílem každého boje je vítězství. Pro vítězství proletariátu je však nutné sjednocení všech dělníků bez rozdílu národnosti. Je jasné, že odstranění národnostních přehrad a těsné semknutí ruských, gruzínských, arménských, polských, židovských a jiných proletářů je nutnou podmínkou vítězství proletariátu Ruska.

     Takové jsou zájmy proletariátu Ruska.

     Avšak ruské samoděržaví jako zavilý nepřítel ruského proletariátu dělá neustále všecko, aby sjednoceni proletářů zmařilo. Divoce pronásleduje národní kulturu, jazyk, obyčeje a instituce „cizích“ národností Ruska; samoděržaví je zbavuje nejzákladnějších občanských práv, utlačuje je se všech stran, farizejsky mezi nimi rozsévá nedůvěru a zášť, podněcuje je ke krvavým srážkám, a tím vším ukazuje, že jediným cílem ruského samoděržaví je rozeštvat národy žijící v Rusku, zostřit mezi nimi národnostní různice, upevnit národnostní přehrady, aby tak bylo možno s větším úspěchem rozdělovat proletáře, s větším úspěchem roztříštit všechen proletariát Ruska na drobné národní skupiny a vykopat tak hrob třídnímu uvědomění dělníků, jejich třídnímu sjednocení.

     Takové jsou zájmy ruské reakce, taková je politika ruského samoděržaví.

     Je jasné, že zájmy proletariátu Ruska se nutně musely dříve nebo později střetnout s reakční politikou carského samoděržaví. To se také stalo a právě na této základně vznikla v sociální demokracii „národnostní otázka“.

     Jak zbořit národnostní přehrady, které byly mezi národy vztyčeny, jak zlomit národnostní uzavřenost, aby pak bylo možné více sblížit navzájem proletáře Ruska, pevněji je sjednotit?

     To je obsah „národnostní otázky“ uvnitř sociální demokracie.

     Je třeba se rozdělit na jednotlivé národní strany a z nich vytvořit „svobodný svaz“— tak na ni odpovídají federalisté - sociální demokraté.

     Totéž tvrdí „Arménská sociálně demokratická dělnická organisace“.

     Jak vidíte, radí nám, abychom se nespojovali v jedinou stranu pro celé Rusko, s jediným ústředím v čele, nýbrž abychom se rozdělili na několik stran, s několika vedoucími ústředími, a to vše prý pro posílení třídní jednoty! Chceme navzájem sblížit proletáře rozličných národů. Jak si máme počínat? — Odlučte proletáře navzájem od sebe, a dosáhnete cíle! - tak odpovídají federalisté-sociální demokraté. Chceme spojit proletáře v jednu stranu. Jak si máme počínat? — Rozdělte proletariát Ruska na jednotlivé strany, a dosáhnete cíle! — tak odpovídají federalisté-sociální demokraté. Chceme odstranit národnostní přehrady. Jaká opatření máme učinit? — Zesilte národnostní přehrady ještě organizačními přehradami, a dosáhnete cíle! — odpovídají titíž lidé. A to všechno radí nám, proletářům Ruska, kteří vedeme boj za stejných politických podmínek, kteří máme jednoho a téhož společného nepřítele! Zkrátka říkají nám: jednejte pro radost nepřátel a pochovejte vlastníma rukama svůj společný cíl!

     Vyslovme však na chvilku souhlas s federalisty-sociálními demokraty a následujme je — uvidíme, kam nás zavedou! Říká se: Pronásleduj lháře až na práh lži!

     Dejme lomu, že jsme poslechli naše federalisty a založili zvláštní strany pro každý národ. Jaké to bude mít následky?

     Není těžké to pochopit. Jestliže jsme až dosud, pokud jsme byli centralisty, obraceli hlavní pozornost na společné podmínky postavení proletářů, na jednotnost jejich zájmů a o „národnostních rozdílech“ mezi nimi jsme mluvili jen potud, pokud to nebylo na překážku jejich společným zájmům, jestliže pro nás až dosud nejpřednější otázkou bylo, v čem se proletáři národností Ruska navzájem shodují, co je mezi nimi společného — abychom na základě těchto společných zájmů mohli zbudovat jedinou centralizovanou stranu dělníků celého Ruska — nyní však, když jsme se „stali“ federalisty, upoutává naši pozornost jiná hlavní otázka: Čím se proletáři národností Ruska liší navzájem, jaký je mezi nimi rozdíl — abychom na základě „národnostní odlišnosti“ mohli vybudovat zvláštní strany pro každý národ. „Národnostní odlišnost“, která je pro centralistu druhořadou otázkou, stává se tak pro federalistu základem národních stran.

     Půjdeme-li pak dále po této cestě, dospějeme dříve či později nutně k závěru, že „národnostní“ a ještě jakési jiné„odlišnosti“ jsou na příklad u arménského proletáře tytéž jako  u arménské buržoasie, že arménský proletář i arménský buržoa mají stejné obyčeje i charakter, že tvoří jeden národ, jednu nedělitelnou „národnost“. („Arménská sociálně demokratická dělnická organisace“ tento chvályhodný krok právě udělala. Ve svém „Manifestu“ rázně prohlašuje, že „proletariát (arménský) nelze oddělit od společnosti (arménské): sjednocený (arménský) proletariát musí být nejrozumnějším a nejsilnějším orgánem arménského národa“, že „arménský proletariát, sjednocený v socialistické straně, musí usilovat o to, aby udával směr arménskému společenskému myšlení. že arménský proletariát bude rodným synem svého plemene“ a j. (viz 3. bod Manifestu „Arménské sociálně demokratické dělnické organisace“),

     Předně je nepochopitelné, proč „nelze oddělit arménský proletariát od arménské společnosti“, když se toto „oddělování“ děje na každém kroku? Cožpak se sjednocený arménský proletariát „neoddělil“ od arménské společnosti, když r. 1900 (v Tiflisu) vyhlásil boj arménské buržoasii a buržoasně myslícím Arménům?! Čím je pak „ sociálně demokratická dělnická organisace“, není-li třídní organisací arménských proletářů, kteří se „oddělili“ od ostatních tříd arménské společnosti? Nebo je snad „Arménská sociálně demokratická dělnická organisace“ organisací všech tříd? Nu, a což se může bojující arménský proletariát omezit na to, aby „udal směr arménskému společenskému myšlení“, což není povinen jít vpřed, vyhlásit boj tomuto — až do morku kosti buržoasnímu „společenskému myšlení“ a vdechnout mu revolučního ducha? Fakta říkají, že má takovou povinnost. A je-li tomu tak, pak je samozřejmé, že „Manifest“ měl upozornit čtenáře nikoliv na to, že je třeba „dávat směr společenskému myšlení“, nýbrž na boj proti tomuto myšlení, na nutnost jeho revolucionizování: tím by lépe charakterizoval úkoly „socialistického proletariátu“. Konečně může být arménský proletariát „rodným synem svého plemene“, když část tohoto plemene — arménská buržoasie — saje jako pavouk jeho krev a druhá část — arménské duchovenstvo — nejenže saje z dělníků krev, ale také soustavně demoralizuje jejich uvědomění? Všechny tyto otázky jsou prosté a nutné, díváme-li se na věci s hlediska třídního boje. Autoři „Manifestu“ však tyto otázky nevidí, protože se na věci dívají s federalisticky-nacionalistického hlediska, které převzali od Bundu (židovský dělnický svaz) A vůbec je třeba říci, že autoři „Manifestu“ jako by chtěli napodobit Bund ve všem. Do svého „Manifestu“ pojali i druhý bod resoluce V. sjezdu Bundu „O postaveni Bundu ve straně“. Nazývají „Arménskou sociálně demokratickou dělnickou organisací“ jedinou ochránkyní zájmů arménského proletariátu (viz 3. bod uvedeného „Manifestu“). Autoři „Manifestu“ zapomněli, že kavkazské výbory naší strany se už několik let pokládají za představitele arménských (i jiných) proletářů na Kavkaze, že povznášejí jejich třídní uvědomění mluvenou i tištěnou propagandou a agitací v arménském jazyce, vedou je v době bojů a j., zatím co „Arménská sociálně demokratická dělnická organisace“ se zrodila teprve předevčírem. Na to všechno zapomněli a je třeba předpokládat, že mnohé ještě zapomenou, jen aby přesně papouškovali organisační a politické názory Bundu). Odtud není daleko k „jednotné základně spolupráce“, na níž se musí sejít měšťáci a proletáři, podat si navzájem přátelsky ruce jako příslušníci jednoho a téhož „národa“. Farizejská politika cara-samovládce může být pak vykládána jako „nový“ důkaz takového přátelství a řeči o třídním antagonismu mohou být považovány za nemístné doktrinářství“. A pak nakonec čísi poetická ruka „odvážněji“ udeří do strun úzce národního cítění, které dosud existuje mezi proletáři národností Ruska, a rozezvučí je příslušným způsobem. Šovinistickému šarlatánství se otevře úvěr (důvěra), přátelé budou označeni jako nepřátelé, nepřátelé jako přátelé — nastane zmatek, třídní uvědomění proletariátu Ruska upadne!

     Místo abychom rozbořili národnostní přehrady, z laskavého přičinění federalistů je tedy ještě více posílíme přehradami organizačními; místo abychom třídní uvědomění proletariátu zvýšili srazíme je zpět a vystavíme nebezpečným zkouškám. A tu se „zaraduje srdce“ cara-samovládce, neboť by se mu nikdy nepodařilo získal tak lacino pomocníky, jako jsme my.

     Je snad tohle naším cílem?!

     A tak v době, kdy potřebujeme jednotnou, pružnou, centralizovanou stranu, jejíž Ústřední výbor bude moci naráz postavit na nohy dělnictvo celého Ruska a vést je k rozhodnému útoku proti samoděržaví a buržoasii, podstrkuji nám zmrzačený „federalistický svaz“, rozdrobený na jednotlivé strany! Místo ostré zbraně nám dávají zbraň zrezivělou a ujišťují: Jen se podívejte, takhle nejrychleji skoncujete se svými zapřisáhlými nepřáteli!

     Hle, kam nás vedou federalisté-sociální demokraté!

     Ale protože my neusilujeme o „zesílení národnostních přehrad“, nýbrž o jejich rozboření, protože nepotřebujeme zrezivělou, nýbrž ostrou zbraň, abychom nynější nespravedlnost vyrvali i s kořeny, protože nechceme nepříteli dělat radost, nýbrž zármutek, a chceme jej srovnat se zemí, proto je jasné, že je naší povinností zříci se federalistů a najít lepší odpověď k řešení „národnostní otázky“.

II.

     Dosud jsme mluvili o tom jak se „národnostní otázka“ nemá řešit, Nyní si promluvíme o tom, jak je třeba tuto otázku řešil, tj.. jak ji rozřešila sociálně demokratická dělnická strana. (Nebude zbytečné poznamenat, že výklad, který následuje, je komentářem k bodům našeho stranického programu, pokud se dotýkají národnostní otázky).

     Především je nutno mít na paměti, že sociálně demokratická strana existující v Rusku se nazvala sociální demokracií Ruska (a nikoliv ruskou) (Rossijskaja — ve smyslu teritoriálním a státním, nikoli russkaja — ve smyslu ruské národnosti. (Pozn. překl.). Chtěla tím zřejmě ukázat, že bude pod svým praporem shromažďovat nejenom ruské proletáře, nýbrž i proletáře všech národností Ruska, a že proto učiní vše, aby odstranila národnostní přehrady, které stojí mezi nimi.

     Naše strana dále zbavila „národnostní otázku“ mlhy, která ji halila a která ji dělala tajemnou, rozčlenila tuto otázku na jednotlivé prvky, dodala každému z nich ráz třídního požadavku a vyložila je v programu jako jednotlivé jeho body. Tím nám jasně ukázala, že tak zvané „národní zájmy“a „národní požadavky“ pojaty samy o sobě nemají zvláštní cenu, že tyto „zájmy“ a „požadavky“ jsou hodny pozornosti jenom potud, pokud zvyšují nebo pomáhají rozvíjet třídní uvědomění proletariátu, jeho třídní vývoj.

     Sociálně demokratická strana Ruska tím vším jasně vytyčila cestu, kterou se dala, a posici, kterou zaujala při řešení „národnostní otázky“.

     Z jakých prvků se skládá „národnostní otázka“?

     Co žádají páni federalisté-sociální demokraté?

1. „Občanskou rovnost pro národnosti Ruska?“

     Znepokojuje vás občanská nerovnost, která v Rusku vládne? Chcete vrátit národnostem Ruska občanská práva, která jim vláda odňala, a proto požadujete pro tyto národnosti občanskou rovnost? Jsme snad my proti tomuto požadavku? My chápeme velmi dobře, jak velký význam mají občanská práva pro proletáře. Občanská práva jsou bojovou zbraní; odebrat tato práva znamená vzít zbraň; a kdo by nevěděl, že bezbranní proletáři nemohou s úspěchem bojovat? Pro proletariát Ruska je třeba, aby úspěšně bojovali proletáři všech národností Ruska, neboť čím lépe budou tito proletáři bojovat, tím větší bude jejich třídní uvědomělost, a čím větší bude jejich třídní uvědomělost, tím pevnější bude třídní jednota proletariátu Ruska. Ano, to všechno víme, a proto ze všech sil bojujeme a budeme bojovat za občanskou rovnost národností Ruska! Přečtěte si 7. bod programu naší strany, kde strana mluví o „úplné rovnoprávnosti všech občanů bez ohledu na pohlaví, náboženství, rasu a národnost“ — a uvidíte, že Sociálně demokratická dělnická strana Ruska považuje za svou povinnost uskutečnit tyto požadavky.

     Co dále požadují federalisté-sociální demokraté?

2. „Svobodu jazyka pro národnosti Ruska?“

     Znepokojuje vás skutečnost, že proletářům „cizích“ národností Ruska je téměř zakázáno učit se v mateřském jazyce, mluvit mateřským jazykem ve veřejných, státních a jiných institucích? Je vskutku proč se znepokojovat! Jazyk je nástrojem vývoje a boje. Různé národy mají různé jazyky. Zájmy proletariátu Ruska vyžadují, aby proletáři národností Ruska měli plné právo používat toho jazyka, pomocí kterého mohou nejsnadněji dosáhnout vzdělání, kterým mohou lépe bojovat s nepřáteli na schůzích, ve veřejných, státních a jiných institucích. Tímto jazykem je mateřský jazyk. Proletáře „cizích“ národností zbavují mateřského jazyka, a což můžeme k tomu mlčet —. říkají. Hleďte, jak na to odpovídá proletariátu Ruska program naší strany! Přečtěte si 8. bod programu naši strany, kde naše strana žádá: „Právo obyvatelstva nabývat vzdělání v mateřském jazyce, které má být zajištěno budováním k tomu nezbytných škol na účet státu a samosprávných orgánů; právo každého občana používat mateřského jazyka na schůzích; zavedení mateřského jazyka vedle jazyka státního ve všech místních institucích veřejných a státních.“ Přečtěte si to všechno a přesvědčíte se, že Sociálně demokratická dělnická strana Ruska si ukládá za povinnost uskutečnit i tento požadavek.

     Co ještě žádají federalisté-sociální demokraté?

3. „Samosprávu pro národnosti Ruska?“

     Chcete tím říci, že jedněch a týchž zákonů nelze používat stejně ve všech oblastech ruského státu, které se navzájem liší svéráznými životními podmínkami a složením obyvatelstva? Chcete, aby uvedené oblasti dostaly právo přizpůsobit všeobecné státní zákony svým svérázným podmínkám? Je-li tomu tak, má-li váš požadavek takový obsah, pak je nutno dát mu také náležitou formu, je nutno odhodit nacionalistickou mlhavost, zmatek a nazvat věci jejich pravými jmény. Budete-li se řídit touto radou, přesvědčíte se, že proti takovému požadavku nic nenamítáme. Pro nás je samozřejmé, že různé oblasti ruského státu, které se navzájem liší svéráznými životními podmínkami a složením obyvatelstva, nemohou stejným způsobem užívat státní konstituce, a proto je nutno dát těmto oblastem právo, aby uskutečňovaly společnou státní konstituci takovým způsobem, jaký jim přinese větší užitek, jaký jim dovolí plněji rozvinout politické síly lidu. Toho vyžadují třídní zájmy proletariátu Ruska. A přečtete-li si 3. bod programu naší strany, kde naše strana žádá „širokou místní samosprávu, oblastní samosprávu pro ty oblasti, které se odlišují zvláštním způsobem života a složením obyvatelstva“, uvidíte, že Sociálně demokratická dělnická strana Ruska tento požadavek nejprve zbavila nacionalistické mlhoviny a pak si vzala za úkol jej uskutečnit.

4. Ukazujete nám carské samoděržaví, které brutálně pronásleduje „národní kulturu“ „cizích“ národností Ruska, které bezohledně zasahuje do jejich vnitřního života a všemi prostředky je utlačuje, které barbarsky zničilo (a stále ničí) kulturní instituce Finů, které lupičsky zabralo arménské národní jmění atd.? Žádáte záruky proti lupičským násilnostem samoděržaví? Cožpak my nevidíme násilnosti carského samoděržaví a cožpak jsme proti těmto násilnostem stále nebojovali?! Nyní je každému zřejmé, jak nynější ruská vláda utlačuje a rdousí „cizí“ národnosti Ruska. Rovněž je nepochybné, že taková politika vlády den ze dne rozvrací a vystavuje nebezpečným zkouškám třídní uvědomění proletariátu Ruska. Proto vždy a všude budeme bojoval proti demoralizující politice carské vlády. Proto budeme vždy a všude bránit před policejními násilnostmi samoděržaví nejenom užitečné, nýbrž i neužitečné instituce těchto národností, protože zájmy proletariátu Ruska nám praví, že jenom samy národnosti mají právo rušit nebo rozvíjet ty neb ony stránky své národní kultury. Ale přečtěte si 9. bod našeho programu! Cožpak se o tom právě nemluví v 9. bodu programu naší strany, při čemž tento bod, mimochodem řečeno, vyvolal mnoho diskusí jak mezi našimi nepřáteli, tak i mezi přáteli?

     Ale zde nás přerušují a radí nám, abychom raději o 9. bodu nemluvili. Pročpak? ptáme se. „Protože,“ odpovídají, „tento bod našeho programu od základu odporuje“ 3., 7. a 8. bodu téhož programu, protože má-li se dát národnostem právo, aby podle své vůle spravovaly všechny své národní  záležitosti (viz bod 9.), pak ve zmíněném programu nemůže být bod 3.,7. a 8., a naopak, zůstanou-li tyto body v programu, musí být beze vší pochyby vyloučen z programu bod 9. Něco podobného říká bezpochyby „Sakartvelo“ (Dotýkáme se zde „Sakartveto“ jenom proto, abychom lépe objasnili obsah 9. bodu. Cílem této stati je kritika federalistů-sociálních demokratů, a nikoliv „sakartvelistů“, kteří se od nich podstatně liší (viz kapitolu I.), když se s lehkomyslností sobě vlastní ptá: „Jaká je to logika, řekne-li se národu: dávám ti oblastní samosprávu — a připomene-li se mu současně, že má právo podle svého uvážení uspořádat všechny své národnostní záležitosti?“ (Viz „Sakartvelo“, čís. 9) „Patrně“ se vloudil do programu logický protimluv, „patrně“ je k odstranění tohoto protimluvu nutno vyloučit z programu jeden nebo několik bodů! Ano, je „bezpodmínečně“ nutno je vyloučit, neboť, vizte, logika sama protestuje ústy nelogického „Sakartvelo“.

     Vzpomínáme si na jedno staré vyprávění. Žil kdysi „mudrc-anatom“. Měl „všechno, co potřeboval“, aby byl „opravdovským“ anatomem: diplom, místnost, nástroje, vysoké aspirace. Scházela mu jenom maličkost — znalost anatomie. Jednou ho požádali, aby vysvětlil, jaká je souvislost mezi částmi kostry, které byly rozházeny na anatomickém stole. Našemu „proslavenému mudrci“ se tak naskytla příležitost, aby se vyznamenal. S velkou pompou a slávou se dal do „práce“! Ale běd.a! — Náš „mudrc“ nerozuměl anatomii ani zbla, nevěděl, které části položit k sobě, aby nakonec sestavil celou kostru! Dlouho se chudák lopotil, hodně se potil, ale nadarmo! Když se mu konečně všechno popletlo, že nevěděl kudy kam, chytl několik částí kostry, odhodil je daleko od sebe — při čemž filosoficky vynadal „zlomyslným“ lidem, že prý položili na jeho stůl nepravé části kostry. Diváci se ovšem „mudrci-anatomu“ vysmáli.

     Stejná „příhoda“ se stala i se „Sakartvelo“. Tento list si zamanul rozebrat program naší strany, ale jak je vidět, nevěděl, co to ten náš program vlastně je a jak je třeba jej rozbírat, nepochopil, jaká je souvislost mezi jednotlivými body tohoto programu a co znamená každý bod sám o sobě, a tak nám „filosoficky“ radí: poněvadž jsem nemohl pochopit určité hody vašeho programu, proto(?!) je nutné vyloučit je z programu.

     Nechci však zesměšňovat beztak již směšné „Sakartvelo“ — říká se přece: do ležícího se nekope! Naopak, jsem ochoten mu pomoci a objasnit náš program, ovšem za podmínky, že 1. sám přizná svou nevědomost, že 2. mi bude pozorně naslouchat a že 3. nebude se stavět proti logice. (Pokládám za nutné sdělit čtenáři, že „Sakartvelo“ už od prvních čísel vyhlásil válku logice jako okovům, proti nimž je nutno bojovat. Není třeba si všímat okolnosti, že „Sakartvelo“ často mluví jménem logiky: jedná tak z lehkomyslnosti a zapomnětlivosti jemu vlastní).

     Věc se má tak. 3., 7. a 8. bod našeho programu vznikly z politického centralismu. Když Sociálně demokratická dělnická strana Ruska zařadila tyto body do svého programu, vycházela z toho, že tak zvané „konečné“ řešení „národnostní otázky“, tj. „osvobození“ „cizích“ národností Ruska je vůbec nemožné, dokud politická vláda je v rukou buržoasie. To má dvojí příčinu: předně nynější hospodářský vývoj postupně buduje most mezi „cizími národnostmi“ a „Ruskem“, vytváří stále těsnější vzájemnou souvislost obou, tím dává vzniknout přátelským citům ve vedoucích kruzích buržoasie těchto národností, a to bere půdu pod nohama jejich „národně osvobozovacím“ snahám; a za druhé, celkově vzato, proletariát nebude podporovat tak zvané „národně osvobozovací“ hnutí, protože dosud každé takové hnutí přinášelo prospěch buržoazii, rozvracelo a mrzačilo třídní uvědomění proletariátu. Tyto důvody dávaly vznik myšlence politického centralismu, ze které vyplynul 3., 7. a 8. bod programu naší strany.

     To však, jak bylo řečeno výše, platí celkově.

     Nevylučuje to však, že mohou vzniknout takové hospodářské a politické podmínky, za nichž vůdčí kruhy buržoasie „cizích“ národností budou usilovat o „národní osvobození“.

     Může se také stát, že se takové hnutí ukáže výhodným pro rozvoj třídního uvědomění proletariátu.

     Jak si má potom počínat naše strana?

     Právě pro takovéto možné případy je do našeho pro gramu pojat 9. bod, právě proto, že předpokládáme možnost takových okolností, dáváme národnostem právo, podle něhož si budou moci uspořádat své národní záležitosti podle svých tužeb (na př. úplně „se osvobodit“, oddělit se).

     Naše strana, jako strana, která chce být vůdcem bojujícího proletariátu celého Ruska, musí být připravena i na takové možné případy v životě proletariátu, a proto musela zařadit příslušný bod do svého programu.

     Tak musí jednat každá prozíravá, jasnovidná strana.

     Je však vidět, že „mudrce“ ze „Sakartvelo“ a také některé federalisty-sociální demokraty takový smysl 9. bodu neuspokojuje. Žádají „rozhodnou“, „přímou“ odpověď na otázku: je pro věc proletariátu „národní nezávislost“ výhodná nebo nevýhodná? (Viz stať „Starého (tj. zastaralého) revolucionáře“ v 9. čís. „Sakartvelo“).

     Vzpomínám si na ruské metafysiky padesátých let minulého století, kteří se dotěravě ptali tehdejších dialektiků: je déšť pro úrodu užitečný nebo škodlivý, a žádali od nich „rozhodnou“ odpověď. Dialektikové snadno dokázali, že taková formulace otázky je naprosto nevědecká, že v různých dobách je nutno na takové otázky odpovídat různým způsobem, že v době sucha je déšť užitečný, kdežto za deštivého počasí je neužitečný, ba dokonce škodlivý, a že proto požadavek „rozhodné“ odpovědi na takovou otázku je zřejmá hloupost.

     Ale takové příklady list „Sakartvelo“ nepoučily.

     Stejně „rozhodnou“ odpověď žádali od marxistů následovníci Bernsteinovi na otázku: Jsou družstva (tj. spotřebitelsko-výrobní spolky) pro proletariát užitečná nebo škodlivá? Marxisté snadno dokázali planost takové otázky. Velmi prostě vysvětlili, že všechno záleží na době a místě — tam, kde třídní uvědomění proletariátu dosáhlo náležité úrovně, kde jsou proletáři sdruženi v jediné pevné politické straně, tam mohou družstva přinést proletariátu velký užitek, jestliže jejich budováni a vedení vezme do rukou strana; kdežto tam, kde není takových podmínek, jsou družstva věci proletariátu škodlivá, protože u dělníků vyvolávají kramářské tendence a cechovou uzavřenost a kazí tak jejich třídní uvědomělost.

     Ale ani tento příklad „sakartvelisty“ nepoučil. Ještě více dotírají: Je proletariátu národní nezávislost užitečná nebo škodlivá? Dejte rozhodnou odpověď!

     My však vidíme, že podmínky, které mohou vyvolat a rozvinout „národně osvobozenské“ hnutí mezi buržoasií „cizích“ národností — takové podmínky zde dosud nejsou, a není zcela jisté, zdali zde budou v budoucnosti — připouštíme je jen jako možnost. Mimo to přece dnes nemůžeme vědět, na jakém stupni vývoje bude pak třídní uvědomění proletariátu, jak dalece bude toto hnutí proletariátu užitečné nebo škodlivé! Je třeba se ptát, o co se má opírat (Páni „sakartvelisté vždycky stavějí své požadavky na písku a nedovedou si představit, že existují lidé, kteří si mohou najít pro své požadavky pevnější půdu!) „rozhodná“ odpověď na tuto otázku, z čeho ji vyvozovat? Není tedy hloupé žádat „rozhodnou“ odpověď za takového stavu věcí?

     Je jasné, že řešení této otázky je nutno přenechat „cizím“ národnostem samým, kdežto my musíme pro ně vybojovat právo, aby si mohly tuto otázku řešit. Ať samy národnosti rozhodnou, až se jich na to budou ptát, zda je pro ně „národní nezávislost“ užitečná nebo škodlivá, a je-li užitečná, v jaké formě je třeba ji uskutečnit? Jenom ony mohou rozhodnout tuto otázku!

     To znamená, že 9. bodem se „cizím“ národnostem dává právo, aby uspořádaly své národní záležitosti podle svých tužeb. A my podle téhož bodu jsme povinni usilovat o to, aby tužby těchto národností byly opravdu sociálně demokratické, aby tyto tužby vycházely z třídních zájmů proletariátu. K tomu je nutné vzdělávat v sociálně demokratickém duchu proletáře těchto národností, podrobit přísné sociálně demokratické kritice některé reakční „národní“ mravy, zvyky a instituce, což nám však naprosto nepřekáží, abychom tyto mravy, zvyky a instituce nebránili proti policejnímu násilí.

     To je základní myšlenka 9. bodu.

     Není těžké pochopit, jak má tento bod našeho programu hlubokou logickou souvislost se zásadou proletářského třídního boje. A protože je náš program vybudován na této zásadě, je logická souvislost 9. bodu se všemi ostatními body programu naší strany samozřejmá.

     Proto se asi tupohlavý list „Sakartvelo“ nazývá „moudrým“ časopisem, že nemůže ani takové prosté myšlenky strávit.

     Co však ještě zbylo z „národnostní otázky“?

5. „Obrana národního ducha a jeho vlastností?“

     Co je však tento „národní duch a jeho vlastnosti“? Věda ústy dialektického materialismu dávno dokázala, že žádný „národní duch“ neexistuje a existovat nemůže. Vyvrátil někdo tento názor dialektického materialismu? Dějiny nám říkají, že jej nikdo nevyvrátil. Musíme proto souhlasit s uvedeným vědeckým názorem, musíme spolu s vědou opakovat, že žádný „národní duch“ neexistuje a existovat nemůže. A jestliže je tomu tak, jestliže žádný „národní duch“ neexistuje, je samozřejmě jasné, že každá obrana toho, co neexistuje, je logická hloupost, která nutně bude mít příslušné historické (nežádoucí) následky. Mluvit o takových „filosofických“ hloupostech sluší leda „Sakartvelu“ — „orgánu revoluční strany gruzínských sociálfederalistů (viz „Sakartvelo“, č. 9 (Co je vlastně „strana“ s tak podivným názvem? „Sakartvelo“ vykládá (viz první přílohu k čís. 10. „Sakartvelo“), že „se na jaře tr. v zahraničí sešli gruzínští revolucionáři; gruzínští anarchisté, přívrženci „Sakartvela“, gruzínští sociální revolucionáři a. ... spojili se.. .. ve stranu gruzínských sociálfederalistů….  Ano, právě anarchisté, kteří celým srdcem a duší pohrdají jakoukoliv politikou, sociální revolucionáři, kteří zbožňuji politiku, „sakartvelisté“, kteří odmítají všechny teroristické a anarchistické akce, tato pestrá a vzájemně se potírající společnost se — divte se — spojila... ve „stranu“! Ideální strakatina, jakou si jen může člověk představit! Tady se člověk nebude nudit! Mýlí se ti organisátoři, kteří tvrdí, že ke sjednocení lidí v stranu je nutné společenství zásad. Žádné společenství zásad, ale naprostá bezzásadovost je základnou k vybudování „strany“ — tak nám říká tato pestrá společnost! Pryč s „teorií“, pryč se zásadami, s těmito otrockými okovy! Čím rychleji se jich zbavíme, tím lépe — to je filosofie oné pestré společnosti. A vskutku, jakmile se tito lidé zbavili zásad, hned naráz postavili... domek z karet — promiňte - „stranu gruzínských sociálfederalistů“. Vizte a divte se, „sedm a půl člověka“ může kdykoliv vy tvořit „stranu“, jen když se sejdou dohromady! A jak se tu nesmát, když tito nevědomci, „generálové“ bez vojska se dají do filosofování: Sociálně demokratická dělnická strana Ruska „je protisocialistická, reakční“ atd.; ruští sociální demokraté jsou „šovinisté“, Kavkazský svaz naší strany se „otrocky“ podřizuje Ústřednímu výboru strany (Musím poznamenat, že koordinovaný postup jednotlivých složek naší strany se některým nenormálním „individuím“ zdál „otrockým podřizováním“. To všechno pochází ze slabých nervů — říkají lékaři) atd. (viz resoluci první konference gruzínských revolucionářů). Nic lepšího se ani nedalo čekat od archeologických zkamenělin z dob Bakuninových: jablko nepadne daleko od stromu — a jaký pán, takový i krám).

*

     Tak se mají věci s „národnostní otázkou“!

     Je zřejmé, že naše strana ji rozčlenila na jednotlivé prvky, extrahovala její životní šťávy a vlila je do žil svého programu. Tím vším prokázala, jak je třeba řešit „národnostní otázku“ po sociálně demokraticku, aby byly do základu zbořeny národnostní přehrady, aniž se musíme byť na okamžik vzdalovat od našich zásad.

     Naskýtá se otázka: nač je třeba jednotlivých národních stran? Nebo jinými slovy: o jakou sociálně demokratickou „základnu“ je možno opřít organisační a politické názory federalistů-sociálních demokratů? Takovou „základnu“ jsme nenalezli, protože neexistuje. Federalisté-sociální demokraté visí ve vzduchu.

     Z této nepohodlné situace se mohou dostat dvojím způsobem. Buď definitivně opustí stanovisko revolučního proletariátu a přijmou zásadu zesílení národnostních přehrad (oportunismus ve federalistické formě), nebo se budou muset zříci všeho federalismu při organisování strany, odvážně vztyčit prapor rozmetání národnostních přehrad a semknout se v jednotném táboře Sociálně demokratické dělnické strany Ruska.

Časopis „Proletariatis Brdzola“ (Boj proletariátu), čís. 7,

1. záři 1904

Bez podpisu

Původní znění gruzínsky

V sebraných spisech českého vydání ve svazku 1. na stranách 46 – 66