Polemika přinese užitek jen v tom případě, jestliže objasní v čem je vlastně názorová různost, jak je hluboká, jsou-li to rozpory v podstatných věcech nebo neshody v ojedinělých otázkách, jsou-li tyto názorové různice na překážku společné práci v řadách jedné strany nebo ne … Vypracování společného programu strany ovšem zdaleka nemusí učinit konec veškeré polemice, ale ustanoví pevně základní názory na ráz, cíle a úkoly našeho hnutí, názory, které musí být praporem bojující strany, jež zůstane semknutá a jednotná přes jednotlivé rozdíly v názorech na jednotlivé otázky mezi jejími členy.

   V.I.Lenin, Spisy, svazek 4, str. 231)

Jednota strany je nám nesmírně drahá. Čistota zásad revoluční sociální demokracie je nám však dražší. Podřídili jsme se a podřizujeme se vůli většiny stockholmského sjezdu strany. Pokládáme za naprosto nutné splnit všechny jeho usnesení. Žádáme však, aby ústřední řídící orgány strany toto usnesení plnily. A oportunistické kolísání menševiků, všechny jejich pokusy ustoupit od linie stanovené sjezdem, jen aby se zavděčili kadetům, narazily a budou u nás narážet na nemilosrdnou kritiku a vytrvalý odpor. To je naše právo. To je naše povinnost. Toho práva se nikdy nevzdáme, od této povinnosti nikdy neustoupíme. A dojde-li k rozkolu, bude to jen znamenat, že menševici pošlapali usnesení… která sami odhlasovali…“

(V.I.Lenin, Spisy, svazek 12, str. 164)

J. S M Í T K O 

   Text projevu, přednesený s.Ing.Štěpánem CSc., dne 12.května 2001, na slavnostní schůzi, pořádané u příležitosti 80.výročí založení Komunistické strany Československa, v Praze, v sále Domoviny, nebyl vyvážený. Dovolává se odkazu klasiků proletářského hnutí, včetně Stalina, ale horuje pro negaci státu diktatury proletariátu, a to tím, že se dovolává tzv. reálného socialismu. Tak se jeden z hlavních bludů sovětského revizionizmu, dostal na cestu své nesmrtelnosti? Jak je vidět, život má pevný. Přesto se pokusím ho vyvrátit, aspoň trošku ho vyvrátit.   

   Po XX.sjezdu KSSS vývoj v zemích socialismu prudce odbočil vpravo. Tento proces byl charakterizován  neurvalostí N.S.Chruščova, který ničil všechny odkazy klasiků revolučního hnutí proletariátu po dobu téměř dvanácti let. Pak se stal i pro ostatní revizionisty neudržitelným. (Dost zevrubně je o tom pojednávám v textu Revizionisté, který ještě nenašel vydavatele) Nahradil jej L.I.Brežněv. Ten si počínal jemně právě tím, že do složitějších otázek nevstupoval a problémům již vzniklým se vyhýbal, neviděl je.

   V Československu celou tuto dobu zrály podmínky k rozvratu. Zahájil jej, jak ukazují mé prvé studijní pohledy, V.Biľak, v roce 1967 nacionálním útokem v Martině. Toho pochopitelně využila světová buržoazie a zaútočila. Socialistické Československo v roce 1968 podlehlo, přestalo existovat. Nakonec jej na čas zachránil mocenský zásah ostatních států, řídících se revizionizmem. A když rozvrácený politický systém v Československu začal po klinické smrti lapat prvé doušky naděje, slyšeli jsme každodenně: již nikdy nepřijmeme k socialismu doplňující přívlastek; socialismus takovou službu nepotřebuje, taková služba je znakem zrady. A právě v této historické chvíli, začal, zprvu sporadicky, později stále častěji, do politických komentářů pronikat výraz "reálný socialismus". Encyklopedický slovník, vydaný ČSAV v roce 1972, pojem reálný socialismus ještě neznal, nezmínil se o něm! A přece to nebyla zcela překvapující, ale jen reálná novinka.

   V Engelsově pozůstalosti byl nalezen rukopis, který si razil cestu za svými čtenáři přes deformující zásahy Ed.Bernsteina. V tomto textu, nakonec s nadpisem Úloha násilí v dějinách, B.Engels uvedl: "‘Zbývala třetí cesta‘ sjednocení s Pruskem v čele. A tato cesta, poněvadž byla skutečně nastoupena, nás vede z výšin spekulace zase dolů na pevnější, i když dost špinavou půdu praktické 'reálné politiky'“. A je tu prvá reálná politika - tak se říkalo Bismarckově politice - viz. K.Marx a B.Engels, Spisy, svazek 21, str.448 a poznámka 482. Nešli daleko, k Bismarckovi, sovětští revizionisté, pro specifikaci své politiky, nastolené po XX.sjezdu KSSS. A my se jí máme stále držet nebo dokonce stavět na ní?

   Byla to těžká zbraň revizionizmu. Na dálku páchla Suslovem, (narozeným v roce 1902). A jak zmizel Suslov z politické scény, to bylo někdy kolem roku 1980, zmizel i výraz reálný socialismus. Zapadl, ani Dějiny KSSS, zpracované kolektivem, řízeným B.N.Ponomarjovem, a to byl, pane, nějaký revizionista, se o něm nezmiňují. Proč? Byly vydány v roce 1975; jejich autoři museli znát reálný socializmus, ale tento - suslovský nesmysl se i jim - extra ultra super revizionistům, jevil tak nesmyslně, že ho do svého odkazu vůbec nezahrnuli.

         U nás, v Československu, se začal reálsocializmus šířit hned po roce 1968. Nesplnil očekávání? Rozhodně měl nahradit pojem "státu diktatury proletariátu" a to se neurčitým výrazem udělat nedá!!! To se vůbec nedá ničím udělat!!!

   Pak, na konci osmdesátých let, se revizionizmus dopracoval svého závěru, demokraticky se rozpustil do kapitalismu, aniž by se pojem reálsocializmus v politické terminologii v tu dobu používal.

   Ale! Vítězná buržoazie oslovovala, oslovuje a bude oslovovat předcházející státní útvary, ať to byly státní útvary diktatury proletariátu čí jakési státy jakéhosi reálného socializmu, jen a jen urážlivě; tak jak to jen ona dovede. A to nebylo milé revizionistům, pohrobkům svého zrádného díla. Proto bylo třeba hledat pasivní obranu. A tu, z již zapomenuté minulosti, vstal zaniklý pojem reálný socialismus, který o sobě nic neříkal a přece jen jakous specifikací byl. Tak jsme se setkali s druhým jeho zrozením.

   Už jsem zde uvedl, že reálný socialismus měl nahradit pojem stát diktatury proletariátu. Nepřeháněl jsem? V říjnu roku 1919 V.I.Lenin napsal brožuru Ekonomika a politika v epoše diktatury proletariátu. V úvodu si stěžoval; od práce na tomto naléhavém problému ho totiž odváděly každodenní povinnosti. A těch nebylo málo. Rozhodl se pro zhuštěnou verzi. V ní mimo jiné uvedl:

   "Teoreticky je nesporné, že mezi kapitalismem a komunismem leží určité přechodné období... Toto přechodné období nutně musí být obdobím boje mezi umírajícím kapitalismem a rodícím se komunismem; čili jinými slovy: mezi poraženým, ale nezničeným kapitalismem a mezi rodícím se, ale ještě velmi slabým komunismem...

   Třídy zůstanou po celou epochu diktatury proletariátu. Diktatury nebude třeba, až zmizí třídy. Třídy nezmizí bez diktatury proletariátu... Třídní boj za diktatury proletariátu nezmizí, jen nabývá jiných forem...

   Konečně rolnictvo, tak jako všechna maloburžoazie vůbec, zaujímá i za diktatury proletariátu postavení uprostřed mezi proletariátem a buržoazií: na jedné straně je tu dosti značná masa pracujících, kterou sjednocuje společný zájem pracujících na osvobození od statkáře a kapitalisty; na druhé straně jsou tu individuální drobní hospodáři, vlastníci a obchodníci. Takové ekonomické postavení nevyhnutelně vyvolává kolísání mezi proletariátem a buržoazií, při neuvěřitelně prudkém přelomu ve všech společenských vztazích, při velmi silném lpění rolníků a maloburžoů vůbec na všem starém, navyklém a neměnném je samozřejmé, že u nich budeme nevyhnutelně pozorovat přecházení z jedné strany na druhou, kolísání, obraty, nejistotu atd... je úkolem proletariátu o tyto společenské elementy bojovat, bojovat o vliv na ně, vést za sebou kolísavé, nestálé - to musí dělat proletariát..."

   Jak je vidět z podání V.I.Lenina, měl-li být revizionizmus revizionizmem, pak nemohla existovat diktatura proletariátu a také neexistovala; nebylo třeba, třídní boj Husákova KSČ neorganizovala, o kolísající se nebojovalo, k řízení používali revizionisté jiné prostředky, mocenské, převzaté od buržoazie, proletariát již dávno nebyl  vítěznou třídou. V demokratizované, oficiálně v normalizované společnosti, přišel ke slovu reálný socialismus.

   G.Husák třídní boj organizovat nemohl, ani kdyby chtěl, věrný své tradici z doby poválečné, po rehabilitaci, pak v roce 1968 prováděl destrukci státu, právě tak jako jiní agenti buržoazie, jen prostředky měl jiné, jemnější a účinnější, buržoazně demokratické, a přece se stal generálním tajemníkem vládnoucí komunistické strany, proti které, před tím veřejně vystupoval.

  Ale nesmíme pouštět ze zřetele projev Ing.Štěpána, ten uvádí, mimo jiné: "Reálný socialismus, který vzešel z únorového vítězství pracujících nad reakcí, dějinně prokázal, že socialistická cesta vývoje lidské společnosti je prověřená. A to platí navzdory tomu, co se ke konci osmdesátých let v socialistickém táboře stalo."

   K tomu je nutno kategoricky uvést: Reálný socialismus nevzešel z únorových událostí roku 1948, z nich se aktivizovala diktatura proletariátu a to fakticky i když byla charakterizována jako lidová demokracie; pane Ing.Štěpáne!!! To nebránilo v rozvoji socialistické revoluce; proto stále rostla revoluční aktivity proletariátu, stále se zvětšovala masová podpora KSČ, stále rostlo revolučním úsilí, které bylo zaměřeno na postupnou, ale soustavnou likvidaci vykořisťovatelských tříd a likvidaci jejich vlivu na myšlení pracujících!!!

   Reálný socialismus je přirozeným plodem zrady revoluce, provedené na XX.sjezdu KSSS i když světlo světa spatřil dlouho po sjezdu dvaadvacátém. Je to projev ryzího revizionizmu, který pracuje výhradně jen s pojmy naprosto neurčitými, nic neříkajícími, k ničemu nezavazujícími, které revizionizmus nikdy neupřesní, protože upřesnit nemůže, jsou vždy jen podvrhem, vějičkou, která má za úkol nachytat nebo alespoň odloudit, zmanipulovat masy, v tom je práce revizionizmu s buržoazní propagandou zcela totožná.

   Zřeknutí se diktatury proletariátu a ostatních postulátů výstavby socialistické společnosti, postupně vedlo naprosto zákonitě ke zhroucení, zde musím kategoricky říct: reálného socialismus a ne diktatury proletariátu; tu porazil revizionizmus dávno před tím.

   Ale! Socialismus, ať třeba deformovaný revizionizmem na reálsocializmus, je mocná síla, tu buržoazie nemohla přemoci v čelní srážce, o tom se přesvědčila v mnohých zápasech, proto se rozhodla pro dlouhodobý a pokojný vývoje zpět, k restauraci mocenského vědomí pohrobků bývalého buržoazního panstva a k ochabování, uspávání bdělosti revolučních vrstev proletariátu. A to až do doby úplného zhroucení reálného socialismu.

Pan Štěpán, (autor slavnostního proslovu?), se mýlil nebo nás chtěl zmýlit, když v projevu tvrdil: "Socialismus neselhal, ale selhalo pár darebáků, kteří se nešťastnou shodou okolností dostali na rozhodující posty, a této pozice využili k nepředstavitelné, šokující zradě..."

   Je nad slunce jasnější, že tomu tak nebylo. Jistě, pár darebáku sehrálo svou úlohu, ale zhroutil se celý politický systém reálsocializmu – ale ne socialismus, ten podlehl už dávno před tím. Chruščov mu zasadil smrtelné rány a Brežněv ho nechal v klidu vykrvácet!

   Reálný socialismus, (tedy to co stvořil revizionizmus), přestal v okamžiku historického třesku, na konci osmdesátých let, existovat. Nikdo neorganizoval jeho ochranu, natož účinnou obranu. A to na všech úrovních, v centru, v krajích, v okresech, v místech, na VHJ, na podnicích, na závodech, v dílnách, na ministerstvech, na národních výborech všech stupňů, v armádě v bezpečnosti. Naprostá bezradnost vládla na ÚV KSČ i ve vládě. Tam se ihned, v okamžiku, přihlásili kolaboranti. Ti se dali plně do služeb buržoazii. Pro příklad jen tři jména: Adamec, Čalfa a Vacek.

   I tady výjimka potvrzuje pravidlo, v tomto případě výjimka potvrzuje pravdu. Jediným, kdo organizoval obranu, byl Ing.Miroslav Štěpán Csc. Nemůže být nikdo vhodnější k tomu, aby potvrdil správnost, pravdivost mého tvrzení. Život je složitý proces. Nyní se živý účastník strašného zhroucení reálného socialismu, první oběť a jediný hrdina té doby, stává nástrojem popírající úplné, totální zhroucení reálného socialismu, na všech úrovních a ve všech místech života Československa a nejen jeho. Toho nemohlo dosáhnout několik darebáků; pane Ing.Štěpáne! Takové osobnosti, jakou je s.Štěpán, mají naději nakonec najít světlo; rudá záře jim může ukázat směr. Ale bloudění je škodlivé a zbytečné, když máme poučení z historie jak na dlani. (Leč v této chvíli – v dubnu 2006 - padl Ing.Štěpán do objetí s antikomunizmem KSČM – škoda, z něho není záchrana.)

   Ještě si dovolím připomenout. To všechno se revizionizmu stalo po několika předpremiérách. Uvedu příklady: Bezprostředně po XX.sjezdu KSSS to bylo Maďarsko, Polsko, Německá demokratická republika; i v Číně se pokusila nedočkavá buržoazie zaútočit. Potom v roce 1968 Československo a opět Polsko, zpřetrhání přátelských vztahů s Čínou, s Rumunskem, s Albánií, prohrané politické bitvy v Asii. Bylo toho moc, kde se revizionizmus měl učit. Připomenu ještě krizi v Berlíně, ten byl vítězný, ale především je nutno zde připomenout, v roce 1962, stokrát zbytečnou a strašnou porážku v karibské oblasti. Tam všude se měl revizionizmus učit, když už dopustil, aby k porážkám došlo. Měl se učit porážky kriticky a třídně vyhodnotit a hned nato získané poznatky plně využít k mobilizaci mas. Leč pansky se chovali revizionisté. Celou tu dobu oteplovali vztahy s mezinárodní buržoazií a lid, natož proletariát,  přehlíželi. Chruščov lidstvu dokonce tvrdil, že jeho leninskou mírovou politikou, dosáhlo lidstvo epochy bez válek. A my, ještě živí z generace Chruščovovy doby, jsme jich zaznamenali nespočet!

   Na začátku sedmdesátých let, kdy vznikl reálný socialismus,  byl socialismus původního ražení, zcela přestavěn. Úplně se změnily řídící kádry. A to buď fakticky, vyloučením komunistů - revolucionářů a zapojením rehabilitovaných nebo použitím  jedinců, kteří se velmi ochotně politicky přizpůsobili. Ekonomika byla zcela jiná, taková, která vyhovovala skupinovému vlastnictví výrobních prostředků a dalšímu procesu postupné restaurace kapitalismu. Bylo přece již po XX. a XXII. sjezdu KSSS. Tam se všechny vžité a úspěšně působící postuláty slavnostně odvolaly a byly nahrazeny revizionistickými směry. Pro příklad uvedu: Na XXII.sjezdu KSSS byla v souladu s již existující skutečností, zrušena diktatura proletariátu a nahrazena pojmem všelidový stát. Nejstrašnější zločin byl na komunistickém hnutí spáchán tím, že proletářská strana byla prohlášena za stranu všeho lidu.

   Tato revizionistická revoluce byla na mnohých místech mezinárodního komunistického hnutí přijata kriticky. Především se zlou se sovětští revizionisté potázali u postulátů, které jsem právě uvedl. Museli na hněv reagovat. A jak jinak než revizionisticky, polovičatě, jen tak, na oko. Vždyť to byli revizionisté maximálního provedení. Proto jim stačilo trochu se odlišit od revizionizmu, hlasitě do nebe volajícího; socialismus s diktaturou proletariátu neuznávali a soustavně překonávali, rozhořčeně proti němu bojovali. To především pod pláštíkem boje proti Stalinovým deformacím.

   Revizionizmus, který zplodil reálný socialismus a načas tento výraz používal, nebyl totožný se socialismem původním, Leninovým a Stalinovým, ten byl na konci sedmdesátých let již zcela revizionizmem zlikvidován a v žádném, zdůrazňuji, v žádném případě jej nelze v kladném pojetí vkládat do revoluční historie komunistického hnutí. Jestliže zde mluvím o poměrech v Sovětském svazu, tak  proto, že je z politického hlediska lépe znám než poměry v Československu. Ty jsem sice prožíval, ale nestudoval. Jedno však vím s jistotou. Není v ohledu, který zde uvádím, podstatného rozdílu mezi SSSR a ČSSR!

   Potom Ing.Štěpán, (opět s pochybnostmi uvedu: autor slavnostního projevu), zařadil do textu úvahu o budoucím vítězství socialismu a o Manifestu Komunistické strany. Myšlenky ukončil větou: "Osmdesátiletá zkušenost KSČ je i v nových podmínkách trvale platnou oporou:" Proti takovému stanovisku nelze mít námitek. Je tu však otázka, vyvolaná předcházejícím obsahem projevu. Jak zkušenost KSČ chápat? Jako nepřetržitý blok úspěchů? Nebo připustíme, že v této historii byla místa, která straně nedělala čest, která jsou těžkým varováním: Pozor, větší díl z osmdesátileté doby trvání KSČ, v ní vládl oportunizmus a pak hlavně revizionizmus! A napáchaly strašnou škodu i těžkou hanbu, kterou je třeba napravovat! A jak jinak než bolševicky: třídním rozborem a nesmlouvavou kritikou a sebekritikou. Tak to však autor projevu neuvedl, ale tvrdil: "Jsme toho názoru, že dějiny tohoto období tvoří pevný blok, a to se vším, co se v této době dařilo i nedařilo. I to, co naší političtí protivníci, za souhlasného pokyvování hlavou nepevných, třídněpoliticky nevyspělých, takzvaných komunistů, pokládají za její chyby a nedostatky." Nevím, nerozumím. Asi jen třídně a politicky nevyspělí, takzvaní komunisté vidí chyby, které se však vůbec v historii strany nevyskytly. Tak to myslel autor projevu? A co zrada! Ta byla daleko, daleko působivější než chyby. Byly vlastně vůbec chyby v té nekonečně dlouhé zrádné revizionistické praxi? Nebyly! Jen zrada ji charakterizuje!

   Čtyřicet let vývoje nelze spojit do bloku, do jednoho celku. V Československu bylo období revolučního nástupu v letech 1945 - 1953; ten byl v letech 1954 - l964 vystřídán perfidním revizionizmem Chruščova; po něm následoval v letech 1965 - 1985 oportunistický revizionizmus Brežněva; dílo zkázy dokonalo likvidátorství Gorbačova. Toho, vedle Jelcina, můžeme považovat za vůbec největšího zrádce v lidských dějinách. A  takoví lidé se mohli dostat do vedoucích stranických funkcí jen v podmínkách vlády revizionizmu; v bolševickém prostředí neměli šanci, tam by museli dříve nebo později narazit na procesy - kádrové, politické, soudní nebo jiné!!!

   Potom následovala těžká otázka. V projevu Ing.Štěpán uvedl: "Naprosto odmítáme tezi o 'zločinnosti' jednotlivých aktů v průběhu vývoje reálného socialismu... v žádném případě nezpochybňujeme ani právo, ani povinnost socialistické společnosti se bránit proti nájezdům reakce, ať kritika na toto téma přichází odkudkoli..." Dobré, tvrdé, bolševické? (Leč, praporečník KSČ, (strany Ing.Štěpána), na počátku září 2000, pod Kunětickou horou, ostře, nesmlouvavě, téměř bez ustání, na procesy z padesátých let útočil.)

   V další části autor projevu mluvil o vnitřních problémech námezdně pracujících  za kapitalismu, o nárůstu jejich revolučnosti. Z toho vyvodil: "... objektivně dříve či později (pracující) docení reálný socialismus. To vyvolá potřebu jeho obnovy. Na tom dnes stojí program Komunistické strany Československa." To snad ne! Že by chtěli pracující zase cestou zrady marxismu - leninismu, tedy cestou reálného socialismu, se vrátit zpět, do kapitalismu? Revizionizmus, ať si říká jakkoli, třeba reálný socialismus, se může vyvíjet jen do kapitalismu. Z historie i teorie marxismu - leninismus o tom máme dost pádných a nevyvratitelných důkazů.

   I další kapitola, nesoucí název Umíme využívat získané zkušenosti, je podnětná, vyžaduje si zastavení. Ing.Štěpán, autor textu slavnostního projevu, (ještě jednou o autorství Ing.Štěpána zapochybuji, tentokrát jen malým otazníkem ?), v ní uvádí: "Komunistická strana Československa je stranou, pro kterou je reálný socialismus příkladem a vzorem socialistické společnosti, k níž míří její politika. Při tom jej vidíme kriticky, bez idealizovaného oparu. A v této politické pozici se nemíníme od ní vzdalovat pokřiky ani zprava ani 'zleva'." Zde si dovolím skromně uvést.

   Nestojím od autora projevu ani vpravo, ani vlevo. Kritizuji ho čelně, z revolučních pozic. Proto jsem nesmiřitelný ke každému projevu revizionizmu. Jen bolševická kritika a soudružský rozbor mohou přinést vyjasnění. Kdo se však jistí pohrůžkou: „se mnou nikdo nehne“, ten je dogmatik. Tak to musím uvést přesto, že by se vysvětlení mohlo najít. Opravdu by se mohlo najít?!.

   Totiž. Jako nabídku k jednotě, sice mimo logiku, mimo souvislost celého textu, až na konci této stati, autor projevu uvedl: "Víme víc, než kdy jindy, že celé období od socialismu ke komunismu musí být epochou diktatury proletariátu. Historická zkušenost ukázala, že všechny návrhy 'vylepšit' socialismus jejím zmírňováním, nebo dokonce odstraňováním," (asi diktatury proletariátu) "jsou zradou věci socialismu..." A tady to máme, teď si můžeme s Ing.Štěpánem stisknout ruku? Ještě asi ne!  Jednak, diktaturu proletariátu nelze omezovat na období mezi socialismem a komunismem, ta musí působit od okamžiku převzetí mocí až do zániku tříd. Ale k čemu bude tolik vychvalovaný reálný socialismus? Co vlastně platí v systému moci, uplatňované v Československu; reálný socialismus nebo diktatura proletariátu? Především! Jak vlastně autor projevu posuzuje revizionizmus, který v KSČ působil výrazně delší dobu než její bolševická orientace? Proč tolik chvalozpěvu na reálný socialismus, který byl po krátký čas kouřovou clonou nad revizionizmem? Ten byl ideologicky, politicky i v oblasti řízení národního hospodářství ostře, nepřátelsky vyhraněn proti socialismu, který koncipoval V.I.Lenin na základě teoretického odkazu K.Marxe i B.Engelse, který byl prakticky budován v dějinách dosud nezaznamenaným heroismem většiny lidu, který byl řízen revoluční komunistickou stranou, v jejímž čele stál J.V.Stalin. A tuto skutečnost, nikým a ničím nevyvratitelnou, text slavnostního projevu nevzal na vědomí. A to není chyba nebo nehoráznost, to je pokračování zrady, cestou zrádné koncepce revizionizmu v nových podmínkách!

* * * * *