Kapitalista nejen zotročuje dělníka, ale vrhá ho do poroby; zároveň však probouzí mysl dělníkovu, proměňuje temnou a nejasnou nespokojenosti v uvědomělý protest, proměňuje roztříštěnou, drobnou, nesmyslnou vzpouru v organizovaný třídní boj za osvobození všeho pracujícího lidu, boj, který čerpá svou sílu z vlastních existenčních podmínek… (Lenin, Různé názory v evropském dělnickém hnutí – viz. Základy marxistické ekonomie, str. 110, Nakladatelství Pavla Prokopa, Praha 1937, Dr.Antonín Kamenický, alias Dr.Jan Ulrych, který byl ubit hitlerovskou soldateskou 21.3.1942, v koncentračním táboře Oranienburg.
Josef K U T A J , písař
Leninova logika, rozvedená v mottu této statě, není koncipována pro rozvoj revolucí; je to charakteristika prostého, zcela logického lidského závěru, reagujícího na rozpory, na porobu, na třídní porobu zvlášť. Na tyto běžné zjevy ve stávající společnosti, se obyčejný člověk, jen prací živený, dívá podle své přirozené logiky: pozoruje, srovnává a hledá řešení – samozřejmě, nemůže ho najít jinde než v organizovaném, kolektivním odporu: Tak se rodí třídní vědomí – které nás vede k sounáležitosti, v rámci organizace proletariátu, jako třídy.
Ale! Nejen buržoazie, jako velmi dobře organizovaná třída, ale i její stoupenci, zvláště ti, co se jí chtějí zavděčit, jednají, daleko rychleji, daleko spontánněji než proletariát sám, daleko rychleji než požaduje sama buržoazie, daleko rychleji, než je někdy příjemné pro samu buržoazii.
Jejich konečným cílem není být pomocníkem, sluhou buržoazie, ale ukojit svou niternou touhu, podílet se, byť nepatrně, na moci buržoazie, při tom, samozřejmě, podílet se na požitcích, čerpaných z buržoazních zdrojů. Z toho důvodu je jejich jednání občas zbrklé, někdy dokonce odporuje strategii, případně dílčím záměrům samotné buržoazie.
Zřetelně je to vidět na projevu pana Jiřího Dolejše a pana Stanislava Holubce. Tito dva pánové, v jednačtyřicátém čísle Literárních novin, (z října 2007), tedy v listu známém svou pradávnou, ostře protikomunistickou orientací a ne ve svých – prý komunistických Haló novinách, s maximálním nasazením se snažili rozmělnit orientaci nezaměstnaných i vykořisťovaných proletářů. Z jejich textu je zcela zřejmé, že bez skrupulí se snaží vlichotit mocným a dosáhnout tak vyššího politického a tím i společenského uplatnění. Nosný program jejich záměrů byl velmi jednoduchý: modernizace KSČM. Kromě toho, vstupní komentář Literárních novin se zmiňoval i o jejich snaze překonat rozkol v levicovém hnutí, (které, v mnohaleté tradici, je orientováno proti komunizmu; tedy je, historicky vzato, výrazným pomocníkem buržoazie, pozn.J.K.) a zachovat status quo českého státu; zde je však místo jen pro dnes stěžejní otázku pana Holubce a pana Dolejše a tou je modernizace KSČM . Tak tedy:
Pan Holubec, představen čtenářům jako vysokoškolský pedagog a sociolog, začínal úvahou, kterou zde nedokážu interpretovat; je to směsice blábolů a nesouvislých výroků, spíš výkřiků; v této spleti slov padly výroky, dotýkající se především modernizace KSČM, tématu tohoto podání. Například tvrdil pan Holubec:
„Důvody mohou být tři: První je, že porážka nebyla dostatečně silná. Druhý je, že porážka může naopak vést k psychologickému semknutí řad v čase krize. Třetí je, že nebylo jasné, kdo za ni může. Byli to stalinisté, kteří odmítali stranu reformovat, nebo to byli reformátoři, kteří z ní podle stalinistů udělali béčko sociální demokracie?“
Takže! S jistotou vidíme naprosto zřetelně: Pan Holubec, vysokoškolský pedagog, vlastně vůbec nic neví o své straně, o KSČM. Vůbec nic neví o poslání stran v buržoazní společnosti. Ale přesto, s rozcuchaným slohem, sebevědomě předstupuje před čtenáře neobyčejně renovovaného listu.
On, pan Holubec, dokonce ani neví, kdo jsou jejich stalinisté; jak by to mohl vědět, vždyť tam žádní nejsou už mnoho let. A pokud jimi někteří přece jenom skutečně jsou, tak své přesvědčení tají, musí tajit, to je zcela logické! A pak! Počet jejich stoupenců, pro jejich záměr není, ani nikdy nebyl, rozhodující měrou. Když si to přejí dějiny, tak ke stalinistům se přidávají houfy prostého lidu i pod palbou demokratických kulometů, jak už mnohokrát ukázaly dějiny.
Pana Holubce kritizuji, ze stanovisek pana Holubce musím proto vycházet a on, v dalším textu, uveřejněném Literárními novinami, uvedl:
„…nevidím vnější síly, které by mohly modernizaci KSČM nastartovat“.
Proboha, na jaké vnější síly pan Holubec se ve věci modernizace KSČM vlastně spoléhá? Toto hledisko asi není podstatné ani pro pana Holubce, neboť on se dále ptá:
„Jak je to ale se silami vnitřními?“
Pan Holubec vychází z premise: „KSČM je stranou, jejíž členská základna je tvořena především bývalými níže postavenými pracovníky aparátu KSČ a přidružených organizací. Tito lidé jsou ve velké většině v důchodovém věku. KSČM je pro ně především psychosociální útěchou, že jejich životy nebyly žité nadarmo. Jejich snahou je zachovat KSČ…“, (asi KSČM, KSČ nelze zachovat, ke KSČ je možné se jen vrátit. A když chce pan Holubec KSČM modernizovat, tak stokrát se nechce do KSČ vrátit! pozn.J.K), Text pana Holubce pokračuje tvrzením:
„Tato členská základna se stále zmenšuje, ale její mluvčí (např. komentátoři Haló Novin Jumr a Věrtelář) představují stále mocenský faktor, se kterým je nutno počítat. Tato skupina o modernizaci rozhodně usilovat nebude“.
Na věkové téma členů KSČM pokračuje úvaha pana Holubce v dalším odstavci. Potom přehodil vyhybku a uvedl:
„Do KSČM nevstupují schopní lidé. Není se co divit. Podle mých odhadů má dnes v ČR zaměstnání díky vlastnictví partajní knížky ODS nějakých deset tisíc lidí, v případě ČSSD to může být dva tisíce, v případě KSČM je to nějakých dvě stě lidí. Navíc zaměstnání získaná díky KSČM jsou podstatně hůře placená než zaměstnání získaná díky ODS či ČSSD. Zatímco ambiciózní člověk může v jiných stranách stanout na samém vrcholu moci v ČR; v KSČM se může stát maximálně poslancem. Pokud není znovu zvolen, může mít i velké problémy najít nové zaměstnání. KSČM není na rozdíl od mnoha stran západoevropské radikální levice myšlenkově plodným prostředím, takže do ní ani nevstupují přemýšliví idealisté, kterým nejde o moc a peníze. Lidé, kteří do KSČM vstupují, tak činí spíše z určitého pocitu frustrace. Noví ambiciózní a přemýšliví lidé přinášejí nové myšlenky, lidé kteří vstupují z pocitu frustrace sami potřebují spíše útěchu a porozumění“.
A tady je charakter - příčina péče pana Holubce o KSČM, jak na dlani. Jeho milovaná strana, KSČM, to je jen jeho prostředek, jen jedna z jeho možností, jak si zabezpečit lepší než dobrou situaci, základnu pro život ve vyšší společnosti. Bylo by na místě otázku ukončit přiléhavým výrokem, leč, s ním ještě nějaký čas počkám…
V této etapě úvaha pana Holubce o modernizaci KSČM končí, aniž by se jen slůvkem zmínil o tom, proč je modernizace nutná a jaká ta jeho, tolik zdůrazňovaná modernizace KSČM, vlastně má být.
Na pana Holubce navazovalo podání pana Dolejše; a to je už zcela jiné kafé, to je profesionál, ten už nevstupuje do podrobností, ty by jej mohly prozradit, identifikovat; ten se umí prezentovat výroky obecné povahy; proto projevil výrazné uspokojení nad tím, že pan Holubec, jako intelektuál, chápající levicové hodnoty, se trápí nad stavem české levicové scény… Těch zdvořilostí bylo víc než dost; no, nakonec se přece jenom dostal pan Dolejš do konkrétna a tam umně připomenul starou, proto už pořádně okoralou epizodu pana Ransdorfa, která vyslovuje obovu o rozlomení tankeru, tedy KSČM, při prudké zatáčce. A pak, pan Dolejš, zase do tmy a zapomenutí proslovil nic neříkající fráze:
„…Tedy modernizovat důsledně, ale i uvážlivě, ne jako pragmatický ústupek, ale s jasnou profilující vizí. Směr a obsah modernizační strategie je klíčovou otázkou. Tam je třeba hledat odpověď na to, kdo bude jejím nositelem a zda ji bude schopen zvládnout. Naznačuješ, že mladí reformní jednotlivci, či stárnoucí nositelé odkazu roku 1968 jsou v politické soutěži o směrování KSČM poráženi. Pokud se nestane vize moderní KSČM věcí širší skupiny lidí, tak je to logické. Proto nestačí pastýřské listy, ale jde o hledání spojenců k postupovým cílům.“
Jak říkáte, pane Dolejš, modernizovat, ale jen s vizí – tedy s vidinou, se zjevením, s představou – jak říká slovník a se spojenci – co disponují jen s vyhraněnou buržoazní orientací; ti s bolševickým zaměřením nemají u vás šanci. Nějaké doktríny, marxisticko-leninské i když v historii osvědčené, nepřicházejí do úvahy; nebo snad, orientovat se na dělnickou třídu, na Marxe nebo dokonce na Lenina; to vůbec nepřechází k úvaze; tedy, zase jen antikomunizmus; z toho se už nelze vykroutit, pane Dolejš; snad mohou být pochyby o dynamice modernizace, jakou nasadit razanci, o etapách modernizace, ale zase se bude v komunistické straně i po modernizaci, spíš právě po modernizaci, praktikovat vyhraněný, stále vyhraněnější antikomunizmus. Nebo, proboha, ta vaše neurčitost ve výrocích skrývá záměr namířený proti panství buržoazie? Já vím, já se mýlím, to vy byste nikdy neudělali; v KSČM přece není živáček, který by se k takové hanebnosti propůjčil, jak si myslíte, jak jste přesvědčeni.
Máte to dobře promyšlené, ale pozor, pane Dolejš; všichni co se dali vaší cestou dávno před vámi, co se nedali zdržovat starými dědky, ale i ti co zrazovali socializmus od panství Chruščova až k panství Gorbačova a modernizovali sebe i svou, revizionizmem zasaženou stranu, skončili v zatracení; aby vás ta vaše vychytralost nezatlačila už v příštích volbách pod pět procent; tímto směrem máte razantně vykročeno. Kromě toho, uděláte chybu, řekněme, šlápnete na malík panu Jumrovi, sice zaslouženému antikomunistovi, ale stále leaderovi, co třímá nad hlavou ortodoxní, chruščovsko-bežnevovskou korouhev antistalinizmu - tedy zrady socializmu a máte vystláno; ale mimo parlament. A to bych i jako abstinent z nutnosti, s velkou radostí zapil; no, snad se dočkám.
Pane Dolejš! Přes všechny vaše spekulace s modernizací, znovu musím připomenout nespecifikovanou modernizací. Vaše éra na křídlech KSČM bude brzy končit; nepřeběhnete-li, nejpozději příští týden, přímo do náruče buržoazie, zaklokotají nad vámi bubliny zapomenutí. Když už se zmiňuji o vaší dezerci, zjevuje se otázka: Kdo vám rozevře náruč, kde byste mohl přistát, kdo vám nabídne TAP? Ne, ne, vám už nepomůže ani modlit se. KSČM je poslední varta staré, zrádné „komunistické“ strany, zrádného reálného socializmu, v posledním tažení – buržoazie vás nepotřebuje, má svoji sociální demokracii. Do KSČM jste naskočil v poslední možné chvíli; s vyhraněným antikomunizmem se vám v ní vedlo báječně, lépe než báječně; leč… Teď máte před sebou krušnou perspektivu, tedy co se týče politiky v KSČM…
Snad by zasluhovalo se zmínit i o dalších výměnách stanovisek pana Holubce s panem Dolejšem na téma „Tajemná modernizace“, které byly otištěny v Literárních novinách – ale žádné velké ideály si pánové nestavějí jako svůj životní cíl, životní cíl své strany, kde byl tak dobrý a tak snadný chleba, kde bylo pohodlí a všeobecná úcta i perspektiva případné moci; teď se všechno smrsklo jen na modernizaci; a jejím záměrem i cílem je zase jen modernizace…; to už není perspektiva, to je nesmysl!
Čas běží, fičí. Snad mně dá šanci, abych se u modernizace KSČM, po které touží a nad níž se trápí, jak pan Dolejš, tak i pan Holubec, tak i nesčíslný počet dalších velikánů KSČM, mohl zastavit a to dříve, než tato třetí největší česká strana, po zásluze zanikne. Zde si dovolím nesměle se zeptat: „Pánové a co takhle bolševizace, ta by se vám nehodila do programu? Pokud byla komunistická strana bolševicky orientovaná, do té doby měla úspěchy! Její tragedie se začala rozvíjet hned po zradě bolševizace, spáchané Chruščovem a jeho suitou. A vy, ji, komunistickou stranu, už jen podle jména, máte přivést do hrobu! Zatím se vám tato historická mise daří, to se musí uznat. Dějiny nezapomenou na Chruščova. Na vás taky budou pamatovat!“