Nacisté „dopadli“ parašutisty, (aktéry atentátu na R.Heydricha), již mrtvé; potřebovali zjistit jejich jména… Přivedli jejich spolubojovníka nadporučíka Pechala, (SÚA, Spisy skupiny „Zinc“, list 37,39), kterého zradou dopadli. Byl spoután… bosý, plný krevních podlitin. Ale ani tentokrát se nacistům nepodvolil. Na otázku jak se který z mrtvých jmenuje, odpověděl vzdorovitě, že neví… Když se vzpamatoval, hrdě řekl: „Ano, znám je, jsou to mojí kamarádi a právě proto vám neřeknu jejich jména! Nezradím je, ani když jsou mrtví!“ Začali  mu domlouvat. „S nepřáteli nemluvím, jsem československý důstojník“…, prohlásil. Byl zastřelen 30.června 1942…                           

Odměnu dostal… zrádce Karel Čurda. Na návrh K.H.Franka byla mu vyplacena částka 5 miliónů korun. (Dokument č.36, str. 223) Peníze byly uloženy v „Kreditanstalt der Deutschen“ v Praze, odkud si mohl vybírat – se souhlasem gestapa – měsíčně po 30 000 korunách. Odměnu za pomoc gestapu při pátrání po parašutistech dostal i velkopřevor řádu maltézských rytířů páter Franz Werner Bobe, který působil při zatýkání představitele české pravoslavné církve biskupa Gorazda. Také později se uplatnil jako horlivý nacista a konfident pražského gestapa mezi německými katolíky…

Čestmír Amort, Heydrichiáda, str. 55 a 56, Edice svazu protifašistických bojovníků, redaktor Jaromír Hořec, Naše vojsko, Praha 1965

=  K O P A N C E  =

(PŘEDCHOROBÍ  ZÁNIKU CARIZMU)

Jiří   K A R N E

JEŠTĚ JEDNOU OD ZAČÁTKU. Buďme upřímní k panu Šiškovi; on dnes dělá módní antikomunistickou politiku. V tomto směru, zdá se, není elévem, naopak, jak je vidět v českém tisku, má v tomto směru všestranné předpoklady; kde je získal(?);  na vysoké politické škole bývalé KSČ, kde revizionizmus „sovětského“ původu se vyučoval dlouhá léta s plným nasazením; pak, po „sametové“ revoluci, pravda, se zdokonaloval z buržoazních zdrojů. Kromě toho, pan Šiška dosáhl mistrovství na své vlastní parketě a tou je jeho rozbor zdraví, přesněji:  demonstrativní zveřejňování tělesných nebo duševních anomálií bývalých hlavních komunistických činitelů. Na toto téma je neobyčejně snadné hanobit kohokoliv; každý z nás, zvlášť každý starší, řeknu po šedesátce, je poznamenán nějakým zdravotním defektem. Kdybychom do otázky pronikli nějakou skulinkou hlouběji, pravděpodobně bychom poznali motivy, které vedly pana Šišku do této „literární“ oblasti. Rozhodně, zahraniční publikace, ve kterých se pan Šiška jistě dobře orientuje, jsou v tomto směru profesionálně propracovány do všestranných nuancí. Ať je tomu i jinak, ve své stati o Leninovi, která se stala předmětem našeho zájmu, pan Šiška píše s nasazením i z českého překladu knihy amerického historika, Richard Pipese, který, jak říká záložka jiné jeho knihy, vydané u nás v české řeči, historikem není, ale o tom později; teď se na chvilku soustředíme na text, zde již uvedeného amerického autora:

„Leninovým jménem povstaly miliony lidí, aby změnily svět. A miliony také pro to zemřely.“ A tečka, dál pan Šiška opsaný výrok nekonkretizuje, řekněme tak, aby odpovědnost za smrt milionů lidí přisoudil někomu konkrétnímu, řeknu Leninovi, či případně jinému, kdo Leninovým jménem manipuloval a popouzel ostatní, aby zahubili miliony… Miliony mrtvých a pachatelem je jen jedno jméno – sice Leninovo jméno, ale jen jméno. Tak se dělá třídní politika? Nevím? Opravdu nevím? S určitostí mohu prohlásit: tak lze snadno nařknout konkrétní osobu i systém, tak lze škodit a ne objektivně informovat, poučovat, vést ostatní k objektivní úvaze…

Hned po svém ostrém, ale zdá se, jakoby nezacíleném výroku, pan Šiška pokračoval v daném odstavečku:

„V ranných letech jeho života“, (života V.I.Lenina), „přitom nenajdeme nic, co by ukazovalo na jeho pozdější kariéru. Rodák z provinčního povolžského města Simbirsku byl synem guberniálního školního inspektora. Obdobně jako jeho sourozenci byl i Vladimír dobře vychovaný a dobře sečtělý. Získával ve škole zlaté medaile za studium i chování. O politiku se nezajímal.“ (To je tvrzení, na jehož obhajobu si pan Šiška nedokáže opatřit důkazy… Pozn.J.K.)

Pan Šiška dále uvedl: „Mnozí životopisci se shodují v tom, že zlomovou událostí, která ho vrhla do politiky v roli revolucionáře, byla poprava jeho staršího bratra Alexandra v roce 1887 za účast na přípravě atentátu na cara.“ Americký autor, už zde výše připomínaný, však Leninův neuralgický bod objasňuje ještě i v jiných souvislostech. Poukazuje na to, že byl následujícího roku bez problémů přijat na kazaňskou univerzitu a jeho spolužáci ho vtáhli do tajné politické organizace. Vladimírovo členství vyšlo najevo při nevinné studentské akci na protest proti jakýmsi univerzitním předpisům.“ (Jakési univerzitní předpisy, to je „literární pochoutka(!)“, ale pro historika by neměla být argumentem. Pozn.J.K). „Výsledkem bylo jeho vyloučení a zákaz vstupu na jakoukoliv jinou univerzitu.

Následující čtyři roky strávil zatrpklý mladý muž nucenou nečinností. ˝Byl v tak zoufalém rozpoložení´,“ konstatuje Pipes na stránkách své knihy Dějiny ruské revoluce (česky vydané nakladatelstvím Argo, 1998),˝ „že jeho matka , která se marně snažila jednat s úřady, aby ho znovu přijaly, obávala, že spáchá sebevraždu. Právě v tomto období se seznámil s radikální literaturou a stal se z něj fanatický revolucionář, rozhodnutý zničit státní zřízení a společnost, která se k němu zachovala hanebně. Kořeny jeho radikalizmu netkvěly tehdy, ani později v idealizmu, ale v osobní zatrpklosti…

 V roce 1891 mu úřady umožnily složit zkoušky v Sankt-Petěrburku a stal se právníkem (profesi vykonával jen krátce). Připojil se k marxistickému politickému proudu a jeho doktrínou se stala třídní válka, důkladná a neústupná, usilující o celkové zničení a vyhlazená nepřítele.“ (Přeháníte, žádného nepřítelem nechtěl V.I.Lenin ˝celkově zničit, vyhladit˝, to vy musíte dobře vědět i jako bývalý profesor nejvyšší školy revizionizmu. Pozn.J.K.) „Tato myšlenka se naprosto shodovala s Leninovým vztahem k okolí,“ poznamenává pan Šiška z podání pana Pipese a pokračuje: „Lenin nenáviděl  nejenom existující autokracii (cara) a byrokracii, nezákonnost a svévolné předpisy, ale i jejich protivníky – liberály a buržoazii.“ (To je dost možné, liberálové i příslušníci vyšších vrstev carizmu a buržoazie neměli s bolševizmem a s prostým lidem Ruska slitování… pozn.J.K). „Celou svou psychiku se Lenin lišil od typického ruského příslušníka inteligence, který mohl být buď Hamletem nebo Don Quijotem, neúspěšným snílkem nebo šíleným hrdinou. Tato povaha Lenina odcizovala většině lidí, zároveň mu však získávala oddané skupiny stoupenců ochotných jej následovat.“ Uvádí ve svém článku pan Šiška; (Autor by se snadno přiblížil pravdě, ale jen tehdy, kdyby svá specifika orientoval třídně, ale to by zase nemohl tlačit V.I.Lenina do izolace, do individualistických postojů, prostě mimo marxistickou orientaci, která ho uchvátila, které byl věrný celý život, kterou rozpracovával do podmínek nově vzniklých ekonomicko- třídních vztahů… … …

NEVZDÁVÁM SE(!) a panu Miroslavu Šiškovi a Panu Richardu Pipesovi, uvedu, zatím ve dvou odstavečcích bez důkazů: pánové, váš text se snažím pochopit a zčásti okomentovat; přitom, prvým pohledem jsem shledal neobyčejně zřetelnou ideovou jednotu – tedy zavilý antikomunizmus amerického historika, praktikovaný s českým publicistou dnešní doby…

Jistě, bylo by velmi „milé“, kdyby, pánové ke svému tvrzení uváděli zdroje i podrobnosti a příčiny -  třídní příčiny vzniku jimi popisovaných jevů, jejich jednotu i jejich protiklady. Ale jak dopředu vím, tak oni nikdy publikovat nebudou. To jen Marx s Engelsem, (dnes téměř osamoceni), hned  v záhlaví Komunistického manifestu, uvedli: dějiny jsou dějinami třídních bojů! (Když to nelze vyvrátit, bude vhodné nepřipomínat důkazy komunistů a veřejnost na ně zapomene, si asi myslí „naší“ pánové). Nevadí i holá fakta mají vypovídací smysl…

Kromě toho, dějiny říkají: nerovnost lidského rodu… je podložím, z kterého zcela přirozeně – zcela automaticky, ale až na konci celé řady dějinných událostí, se začne hlásit o život komunizmus a s ním i jiné, avšak protikomunistické koncepce, (jako je sociáldemokratizmus, anarchizmus, demokratický socializmus, prostě revizionizmus všech směrů, všech odstínů), které mají tento „ohavný, komunistický politicko-ideový směr“, rozsápat, rozrušit, když už ho není možno zcela vymýtit. Tak tomu bylo před Leninem, hlavně za Leninova a Stalinova politického působení. Tak tomu bude i v novodobějších dějinách!

Jdeme dál! O čem nemám důkazy, o tom nemohu mluvit, tím méně o tom mohu psát, když nedovedu věštit, ani manipulovat s minulostí a s ideologiemi! Musím proto vystačit s historií. Jen ona, zcela osamocená – nedeformovaná zvrácenými ideologiemi, ale o ideologiích pojednávající, nám umožní zlehka poodkrýt roušku třídních zájmů, působících nejen v době, kdy podle panů oponentů, zde uvedených, politika V.I.Lenina vůbec nezajímala.

Zde je namístě zmínit se ještě i o jiných otázkách; tak například, seznamme se trochu podrobněji s panem Richardem Pipesem. Ten, podle záložky jedné z jeho jiné knihy, která nese název „RUSKO za starého režimu“, která česky byla vydána  nakladatelstvím „argo“ v roce 2004, se narodil v Polsku – odkud společně s rodiči uprchl v roce 1939 před hitlerizmem do Spojených států. Za druhé světové války sloužil v armádě – záložka neříká v které armádě, ale tvrdí: „… v roce 1958 získal doktorát na Harvardově univerzitě, kde působí dodnes jako ředitel Střediska pro výzkum Ruska a emeritní profesor ruských a sovětských dějin. Studium ruských a sovětských dějin se stalo Pipesovým celoživotním úkolem. Věren svým konzervativním postojům se zapojil i do politického života – za vlády R.Reagana, v letech 1981 – 1982, byl členem Národní rady pro bezpečnost Spojených států, v niž se zabýval otázkami spojenými se situací v Sovětském svazu a východní Evropě“. Potom je uveden na záložce dlouhý seznam publikací, které pan Pipes zpracoval a byla mu vydána. Záložka filozofuje nad literaturou, která byla v poslední době o Rusku vydána a o panu Pipesovi uvádí: „… rozhodně není historikem politických dějin. Mnohem spíše bychom ho mohli nazvat historikem struktur a historikem společnosti. Protože však ruské dějiny od dob cara Ivana Hrozného až po nesmělou industrializaci konce 19.století tvoří pevný celek, pokusil se ve své vynikající knize postihnout právě patrimoniální povahu carského režimu, a to ve všech společenských vrstvách – car, služebná aristokracie, církev, úřednictvo, měšťanstvo a rolníci. Samostatně pak pojednává o roli inteligence v ruských dějinách a především o jejím vlivu na proměny carského režimu ve 2.polovině 19.století…“

To je, řekl bych, perfektní specifikace práce pana Pipese – ukazuje, že jeho rodina byla neobyčejně zámožná, když mohla před hitlerizmem emigrovat do USA; to v podstatě nevyvrací domněnku, tvrdící, že tento neobyčejný majetek si, (jako polská, zřejmě šlechtická rodina), celkem svobodně vytvářela za carského feudalizmu, kdy Polsko bylo sice pod kuratelou „patrimoniálního“(!), leč pro nás přece jenom feudálního caristického Ruska.

Zdůrazním: V pojednání pana Pipese se vyskytuje často výraz patrimoniální; pro nás straší, co jsme často listovali ve Slovníku cizích slov, zpracovaném za reálsocializmu panem Lumírem Klimešem a jeho manželkou, se tento výraz zakořenil v mysli jako dědičný rodinný majetek, panství – stavovský velkostatek, který byl zároveň nejnižším článkem správní organizace - panství. A už jsme u merita otázky? Panství – tedy majetek feudálních šlechticů byl nejnižším článkem správní organizace! A to je nutno nějak zahladit, ale přece jen zlehka specifikovat – a výraz patrimoniální výborně poslouží, ale nás neopije, nám hrůzovládu feudalizmu nezastře.

Ještě jednou zdůrazním: Pan Pipes ve své knize Rusko…, prvé čtyři obsažné kapitoly označil, specifikoval jako patrimoniální, jako o patrimonializmu  pojednávající…

Ke smyslu inflace výrazu „patrimonializmus, patrimoniální stát“, se pokusím prokousat citáty z kapitoly knihy pana Pipese, která nese označení: „Anatomie patrimoniálního státu“. Začíná mottem: „Všichni lidé se považují za cholopy, tzn. za otroky svého knížete. Sigmund Herberstein, Němec, jenž v 16.století navštívil Rusko“.

Tedy. Dva, tři řádky z textu pana Pipese a už na prvý pohled je jasné, že patrimoniální režim v Rusku 16.století i v podání pana Pipese, je režimem feudálních pánů, ale pan Pipes mu říká režim patrimoniální. Zdá se, že vlastně o nic nejde, ale my prosťáčkové z Čech, se ptáme zcela zákonitě: proč je nutné zdůrazňovat význam patriomonializmus? Skromně a potichu si odpovídáme otázkou: Že by majetek, který si rodina pana Pipese nahospodařila v Polsku před Hitlerem, co ji umožnil emigrovat do USA a tam se zařídit tak, aby jeden z rodiny, (jen jeden?), mohl vystudovat na světoznámé univerzitě, byl feudálního původu? Možné to je. Polská historie přinášela, především polskému lidu, neobyčejně drastické prožitky; tak drastické dějiny asi neprožil jiný evropský národ…; nicméně i za carské knuty, si polští feudálové žili na vyšší úrovni…

Na druhé straně, svým výbojem častoval ruský feudální carizmus jak polskou šlechtu, tak i prostý polský lid; zde mám na mysli především trojnásobné dělení Polska. Nechalo by se říct: ruské zábory při trojnásobném dělení Polska, byly vlastně, pro ruské feudály, napravováním příkoří, spáchaného na ruských zájmech polskými vlivy, které působily dávno předtím? Nenávist, zrozená v dávné feudální minulosti, kalila a v některých případech ještě i dnes kalí vztahy národů; případně, někdy jen dělnické třídy národů, na tomto dávném násilí vůbec nezúčastněných.

Samostatnou historii má série třech Engelsových článků o zahraniční politice Ruska, zpracovaných na konci prvého čtvrtletí roku 1890. V ní je Engels zcela nesmlouvavý – což bylo pro něho vždy charakteristické; zde uvedu několik jeho stanovisek, majících vztah k Polsku či charakterizují stav v Polsku.

„Nejprve tu bylo Polsko, v naprostém rozkladu, šlechtická republika, založená na vysávání a útlaku rolníků, s ústavou, která znemožňovala jakoukoliv národní akci a odsuzovala tak zemi k tomu, aby se stala snadnou kořistí sousedů. Od začátku století se Polsko, jak říkali sami Poláci, udržovalo na živu jen nepořádkem; celou zemi neustále okupovala a křížem krážem přes ni táhla cizí vojska, jímž Polsko sloužilo za zájezdní hospodu, kde se však pravidelně zapomínalo platit. Už Petr Veliký Polsko systematicky ruinoval – jeho nástupci potřebovali jen po něm sáhnout…

Polsko nebylo homogenní… V době, kdy Velká Rus upadla pod mongolské jho, našla Bílá Rus a Malorus ochranu proti asiatskému vpádu v tom, že se připojily k takzvané Litevské říši. Tato říše se později dobrovolně spojila s Polskem. Od té doby se pod vlivem vyšší civilizace Poláků, běloruská a maloruská šlechta silně polonizovala; za časů jezuitského panství v Polsku v 16.století byli také pravoslavní Rusové v Polsku nuceni připojit se k římské církvi. To poskytlo velkoruským carům vítanou záminku, aby reklamovali bývalé litevské území jako  národní ruské území, ale podrobené Polskem, ačkoli přinejmenším Malorusové, podle největšího žijícího slavisty Miklošiče, nemluví jen nějakým ruským dialektem, ale zvláštní řečí…

Za Polskem pak ležela další země, která zdánlivě propadla zhoubnému rozkladu – Německo. Od třicetileté války byla Římsko-německá říše státem jen podle jména…

Když Kateřina zemřela, mělo Rusko víc, než si mohlo přát i ten nejpřehnanější národní šovinizmus… Rusko mělo jak na Baltském, tak na Černém moři široký pruh pobřeží a četné přístavy. Pod ruským panstvím byli nejen Finové, Tataři a Mongolové, ale i Litevci, Švédové, Poláci, Němci… Pro carskou diplomacii – národa se nikdo neptal – to byla základna k tomu, aby se teď teprve mohlo pořádně začít.

Francouzská revoluce se vybouřila a sama si zplodila svého vládce, svého Napoleona… Německo dozrálo k osudu Polska. Ale nástupce Kateřiny Pavel byl umíněný, vrtkavý, nevypočitatelný; každou chvíli křížil akce diplomatů; stával se nesnesitelným a musel být odstraněn. Najít potřebné gardové důstojníky k provedení tohoto záměru bylo snadné; následník trůnu Alexandr se zúčastnil spiknutí a kryl je. Pavel byl zardoušen a vzápětí začala nová kampaň za větší slávu nového cara…

Turecko, zrazené Francií, uzavřelo roku 1812 v Bukurešti mír a obětovalo Rusům Besarábii. Vídeňský kongres přinesl Rusku Království polské, takže nyní bylo s Ruskem spojeno téměř devět desetin bývalého polského území…

Carskou diplomacii postihla vážná pohroma. Když velkokníže Konstantin 29.listopadu 1830 musel utéci z Varšavy před polskými povstalci, padl jim do rukou celý jeho diplomatický archiv, originální depeše ministra zahraničních věcí a úřední opisy všech důležitých depeší od vyslanců. Všechny machinace ruské diplomacie z let 1825-1930 vyšly najevo. Polská vláda poslala tyto depeše po hraběti Zamojském do Anglie a Francie… a z popudu Viléma anglického, je roku 1835 uveřejnil David Urquhart v Portfoliu…

Krymská válka ukázala, že Rusko potřebuje už jen z čistě vojenských důvodů železnice a velký průmysl. A tak caristická vláda začala pěstovat třídu ruských kapitalistů. Tato třída však nemůže existovat bez proletariátu, a aby se vytvořily proletářské elementy, muselo dojít k takzvanému osvobození rolnictva; za svou osobní svobodu zaplatil rolník tím, že nejlepší část jeho pozemkového majetku byla převedena na šlechtu. Co mu z toho zůstalo, to nestačilo ani k životu ani k smrti…“ (Spisy K.Marxe a B.Engelse, svazek 20, str.24 a další) Takový byl svět! Takovým chce zůstat za každou cenu?

Teď ještě uvedu životní a politické epizody některých význačných osobností, které utvářely dobu v Rusku.

Začnu literáty; ti tvořili první samostatnou skupinou lidí, zlehka měnící ruské politické nazírání. Náš Historik dokonce tvrdí, že jen ruská literatura devatenáctého století vytvářela ideologii monarchií – což se jinde, u jiných národností prý vůbec nevyskytovalo. A mezi ně, na prvém místě, zařadil I.S.Turge– něva (1818-1883), který pocházel ze zámožné šlechtické rodiny, která měla krutý, až nelidský vztah k poddaným. Turgeněv uvěřil, že výnos Alexandra II.  „O zrušení poddanství“ změní život rolníků – až na přelomu 60 a 70 let si uvědomil, že jeho naděje byly iluzí a proto následující román, který dostal pojmenování Dým, byl zaměřen proti reakční šlechtě. Carismus ho vsadil na měsíc do vězení – oficiálně byl tento verdikt zdůvodňován Turgeněvovou odpovědností za nekrolog, věnovaný Gogolovi; ve skutečnosti to byl trest za Lovcovy zápisky. V Rusku se Turgeněvovi dařilo špatně. Proto převážnou část literárního života strávil ve Francii, ve společností pařížské literární inteligence. Zde vložím text Naše Historika, který o Turgeněvovi, ve svém díle „Lenin“, uvedl:

„Pravý Vladimírův, (Leninův), autor je… Turgeněv. Toho nejen četl, jak praví jeho sestra Anna, ale i znova a znova pročítal, což na prvý pohled může překvapit, ale bylo to přirozené. Turgeněv platí obyčejně za nejuhlazenějšího z velkých ruských romanopisců, a jistě jest. Již svou západní literární kulturou. Ale Lenin z něho vyčítal něco zcela jiného: především lepší obrat té ruské společnosti, která ho zajímala. ˝Šlechtické hnízdo˝; v tom našel daleko lepší, živější a důležitější, živější vylíčení života, který byl zde kolem něho v Simbisrsku, třebas se zde neodehrával… Lovcovy zápisky: Nikde nebylo možno se tolik poučit o starém ruském nevolnictví a vůbec o ruské vsi, jako zde… I určité osobnosti z nové ruské historie tu byly. Říkalo se všeobecně, že Rudin… je Bakunin a Bazarov, (v díle Otcové a děti), je Dobroljubov… Alexander II. prý jednou prohlásil, že když přečetl Lovcovy zápisky, uznal, že musí zrušit nevolnictví, Což je ovšem sotva pravda, ale jest pravda, že kniha, Otcové a děti, vyvolala celou literaturu pro i proti: Hercen, Pisarev, Černyševskij; všichni ruští spisovatelé cítili nutnost, zaujmout k tomu stanovisko…

Lenin nebyl revolucionář ze zoufalství. Ani ne z filozofické hloubavosti. Lenin byl, lze-li tak říct, kladný revolucionář, z pozitivní lásky k životu. Turgeněvova uhlazenost byla mu proto jistě bližší než např. rozervanost Dostojevského. Ten mu byl naopak zcela cizí. I jako revolucionář, neboť jaký to byl revolucionář, který svou chmurností život a radost ze života udupává, místo aby ji rozněcoval. A ta hloubavost: Turgeněv nazval věčné filozofování ruské mládeže sebestravováním, což mu bylo ze strany dekadentní ruské mládeže, s rozkoší se v tom topící, vyčítáno jako protirevolučnost… Ukázalo se ostatně na nich i osobně: kam došel Dostojevskij a jiní zoufalci. Až k úplné reakčnosti. A Turgeněv? Když při puškinské slavnosti Katkov, nejzavilejší zpátečník ruské žurnalistiky, ale muž mocný, přemocný, udělal pokus smířit se s tzv. pokrokovými spisovateli a přiblížil se k nim s pohárem v ruce, skoro všichni si přiťukli. Ale Turgeněv nikoliv, ten se odvrátil. A když byl zabit Alexander II., napsal Turgeněv no Sofii Perovskou, popravenou osnovovatelku atentátu, stržen jejím heroizmem, báseň v próze ˝Prach˝. Ne někdo z těch rozervanců, ale uhlazený, nerevoluční prý Turgeněv!“

I smrtelné předchorobí carizmu mělo svoji historii, ve které dominovali jednotlivci, vznešeného původu.

Pro naší úvahu byl prvým revolucionářem této doby Alexander Herzen – otec novodobé ruské revoluce - narodničestva – oficiálně zvaného „Narodnaja volja“ – (Svoboda lidu) – naraodnická revoluční organizace byla v Rusku, založená v roce 1879 po rozpadu organizace  Zemlja i volja – (Půda a svoboda). Byla potlačena policií v 80. letech devatenáctého století.

Herzen se narodil na konci března roku 1812 v Moskvě, právě v době, kdy se Napoleon chystal nejen Moskvu podmanit. Jeho otec byl velmi vznešeného rodu, ale matka byla „nelegitimní“, prostá žena, kterou otec unesl z Německa. Pochopitelně, „nelegitimní“ byl i jejich syn; otec ho nazval Herz-en, dítě lásky – srdce.

Jako dítě Herzen vyrostl mezi služebnictvem, učiteli a guvernantkami – proto se rychle seznamoval s revolucí. Učitel – Francouz, ho přesvědčoval o nutnosti popravy Ludvíka XVI. A seminarista, Rus, mu předčítal děkabristické verše  Puškinovy  a Rylejevovy.  Na univerzitě pak vzplanula jeho láska k revoluci; byl proto zatčen a vypovězen; to ho nezlomilo – poznal teoretické odkazy Hegela a Feurbacha. Byl stále pod dohledem policie; proto v roce 1847 opustil Rusko. Žil – v Paříži, ve Švýcarsku nebo v Londýně, všude byl revolucionářem.

V Paříži zažil Herzen, spolu Turgeněvem, pověstné červnové dny, kdy Cavaignac dal rozstřílet masy revolučního dělnictva, kdy vůdcové revoluce zrazovali na počkání; z této Paříže si odnesl svůj závěr: „Dosavadní revoluce jsou jen pouhé donquijotiády, … nic jiného než formy starého režimu“… tento režim nutno zničit od základu, má-li míti revoluce smysl. „Pravá revoluce musí dnes být socialistická a atheisticko- materialistická, to žádá doba… Námi vystřízliví lidstvo, my jsme jeho kocovina,  my jsme jeho porodní bolesti. Cestou možná zemrou dítě nebo matka, snad i oba, a pak –  pak počnou dějiny nové těhotenství, pánové!“

„Víra v Rusko mne zachránila na okraji mravní záhuby,“ řekl Herzen roku 1854. „Rusko neprovede revoluci za tím účelem, aby se zbavilo cara Mikuláše a nahradilo jej cary poslanci, cary-soudci, cary-strážníky…“ Ruský mužík může zdánlivě do revoluce přinést jen vůni černé jizby a zápach dehtu. Ale k tomu i jakési vědomí o právu dělníka na darovanou zemi… zůstat takovým, jaký jest. Ten proto nebude chtít poslance, ani se nespokojí „fasádou politických svobod, za níž se skrývá krutá bída… Vzhůru do práce, vzhůru k činnosti, k činnosti, k činnosti ve prospěch ruského lidu!“ A to nejdříve tiskem; neboť slovo je takém čin… Herzenův list, který začal vydávat, byl opravdu čin. Až do této doby nemělo Rusko vůbec svobodný tisk. Sám Hercen zařídil tiskárnu v Londýně a počal vydávat dva listy – jež stále znamenají epochu: Polarnaja zvězda – v tradici děkabristické, a potom Kolokol – (Zvon), s heslem „Zovu živych!“  (Volám živé!).

„Zvon“ se záhy stal centrem všeho pokrokového hnutí na Rusi; Herzen se v něm představil jako jeden z nejgeniálnějších žurnalistů. Měl nejen skvělé spolupracovníky, ale i informátory ze všech i nejskrytějších koutů ruského státního stroje. Zvon četl kdekdo. Revolucionáři ho četli, protože se v něm dovídali největší tajemství; ministři a jiní úředníci ze strachu, co zase vyjde najevo; i car prý četl každé číslo. Ale hlavní bylo to veliké burcování lidí, které Zvon dokázal rozezvučet.

Herzen nedospěl k úplnému poznání Marxe. Tím podivuhodnější bylo, jak se mu přiblížil. Hned v mladých letech, kdy Herzen poznal Hegela a Feuerbacha, napsal své „Listy o studiu přírody!“, o nichž prohlásil Plechanov, že jsou jakoby psány v 70.letech a nikoliv ve 40. a jako by je psal sám Engels.

Jak přejít k socialistickému řádu? To byla hlavní otázka Herzenova. Nevyřešil ji sice, ale polekal s ní své bývalé ruské přátelé tak značně, že ho všichni nahonem opustili. To Herzena neodradilo, stál vysoko nad nimi. A pak! Měl stoupence nového rodu. Probudil mnoho svých současníků. Ne-li k úplnému poznání, tedy aspoň k odhodlání hledat cesty …

V.I.Lenin byl mezi nimi na prvém místě!

Škoda, že pan Šiška a jemu podobní, nikdy nešli cestou Herzenovou…

٭