Nebyly by to Kopance, snad by se nad tímto textem, pojednávajícím o válce nikdo neusmál, kdybych neuvedl malý kousek, nám už dobře známého autora, polského Američana, pana Richarda Pipesa; tentokrát z jeho knihy Dějiny ruské revoluce:
„… Žádná z velmocí neměla zájem na svržení bolševického režimu. Němci ho, z již zmíněných důvodů, všemožně podporovali a několikrát ho vytáhli z pokraje zhroucení. Dohoda se mu teprve dvořila, a když dvoření skončilo, snažila se všemi silami znovu aktivovat východní frontu, a to jak ruskou, tak zahraniční.
Lenin byl přesvědčen, že jakmile skončí období nepřátelství mezi velmocemi, ty pohřbí své neshody jako neopodstatněné. Pouze Britové aktivně intervenovali, avšak vlažně, na podnět jednoho člověka – Winstona Churchilla. Svou snahu nedovedli do konce, protože světová válka příliš vyčerpala možnosti Západu na to, aby se zabýval vměšováním do zahraničních záležitostí. Do začátku 20.let uzavřely evropské mocnosti s komunistickým Ruskem mír…“ (Ale mír mu stejně nikdy, nikdy, nikdy nedopřály. J.K.)
„Ale i když se Západ příliš nezajímal o bolševizmus, bolševici se čile zajímali o Západ…“ (R.Pipes, Dějiny ruské revoluce, str.175, vydalo nakladatelství Argo, doporučená cena 398 Kč; tedy pakatel – pro někoho)
= K O P A N C E =
(Polské tažení v roce 1920)
Jiří K A R N E
ÚVODEM: „… Nejde jenom o to, že Společnost národů, jejíž vedoucí silou je Dohoda a jejímž členem je Polsko, zřejmě tažení Polska proti Rusku schválila… bez podpory Dohody by Polsko nemohlo organizovat svůj útok na Rusko… především Francie a vedle ní i Anglie a Amerika všemožně podporují útok Polska zbraněmi, výstrojí, penězi a vojenskými instruktory. Rozpory uvnitř Dohody v polské otázce na věci vůbec nic nemění, neboť se týkají pouze forem podpory Polska, nikoliv však podpory vůbec. Na věci nic nemění ani diplomatická výměna dopisů mezi Curzonem a soudruhem Čičerinem a bombastické články anglického tisku proti intervenci, poněvadž celý tento povyk sleduje jenom jediný cíl – sypat písek do očí naivním politikům a zahalit frázemi o míru s Ruskem špinavou věc faktické ozbrojené intervence, organizované Dohodou.
Nynější tažení Dohody je už třetí v pořadí. První tažení bylo podniknuto na jaře roku 1919… bylo kombinované, předpokládalo současný útok Kolčaka, Děnikina, Polska, Juděniče a smíšených anglo-ruských oddílů v Turkestánu a v Archangelsku, při čemž těžiště tažení bylo v Kolčakově oblasti.
V tomto období stála Dohoda jednotě a semknutě na stanovisku otevřené intervence: slabost dělnického hnutí na Západě, početnost nepřátel Sovětského Ruska a naprostá jistota vítězství nad Ruskem umožňovaly vedoucím státníkům Dohody, provozovat drzou politiku nezahalené intervence.
V tomto období prožívalo Rusko kritickou chvíli, neboť bylo odříznuto od obilních oblastí (Sibiř, Ukrajina, Severní Kavkaz) a od paliva (doněcká pánev, Baku, Groznyj) a bylo nuceno bojovat na šesti frontách. Dohoda to vidí a již předem vychutnává vítězství. ˝Times˝ jásá.
… Rusko tuto krizi přečkalo a nejsilnější nepřítel, Kolčak, byl vyřazen…
Druhé tažení Dohody bylo podniknuto na podzim roku 1919… bylo rovněž kombinované, neboť předpokládalo současný útok Děnikina, Polska a Juděniče (Kolčak vypadl z počtu)…
V tomto období začíná Dohoda po prvé prožívat vnitřní rozpory, po prvé začíná mírnit svůj drzý tón, pokouší se vyslovit proti otevřené intervenci, prohlašuje, že je přípustné vyjednávat s Ruskem, začíná odvolávat svá vojska ze severu. Růst revolučního hnutí na Západě a porážka Kolčaka učinily zřejmě dřívější politiku otevřené intervence pro Dohodu nebezpečnou. Dohoda se již neodvažuje mluvit otevřeně o nezahalené intervenci.
Rusko prožívá v této době opět kritickou chvíli, přestože zvítězilo nad Kolčakem a přestože se mu vrátila jedna z obilních oblastí (Sibiř), poněvadž hlavní nepřítel, Děnikin, stojí před branami Tuly, hlavního zásobovacího zdroje naší armády střelivem, puškami, kulomety. Nicméně, Rusko vychází z této krize opět neporušeno. Příčina je táž: větší odolnost a větší pružnost našeho zázemí a tedy i naší armády.
Třetí tažení Dohody začíná za zcela nových okolností. Je to především už tím, že na rozdíl od dřívějších tažení nemůžeme toto tažení nazvat kombinovaným, poněvadž nejenže odpadli staří spojenci Dohody (Kolčak, Děnikin, Juděnič), ale ani noví spojenci (jsou-li vůbec nějací) se k ní dosud nepřimkli, nepočítáme-li směšného Petljuru s ˝jeho˝ směšnými ˝vojsky˝. Polsko stojí proti Rusku dosud samo, bez vážných spojenců v boji.
Dále, proslulá blokáda byla prolomena nejenom morálně a prakticky, ale také formálně. Dohoda byla nucena smířit se s nezbytností diplomatických styků s Ruskem a připustit oficiálního zástupce Ruska na Západě. Masové revoluční hnutí v evropských státech, které přejímá hesla III. Internacionály a nové úspěchy sovětských vojsk na východě zesilují rozkol uvnitř Dohody, pozvedají prestiž Ruska v neutrálních okrajových státech a činí dohodovou politiku izolace Ruska utopickou. Estonsko, ˝přirozený˝ spojenec Polska, je neutrální. Lotyšsko a Litva, včerejší spojenci Polska v boji, vyjednávají dnes s Ruskem o mír. Totéž můžeme říct a Finsku.
… Rusku se nejenom otevřela cesta k obilním a palivovým oblastem… ale také počet front se snížil ze šesti na dvě. Rusko tím získalo možnost soustředit vojska na západě…
Polsko je útočící země, kdežto Rusko je země, která se brání, což znamená ohromnou, neocenitelnou morální výhodu na straně Ruska. Všechny tuto okolnosti vytvářejí novou situaci a nové vyhlídky na vítězství Ruska, jaké nebyly v dřívějších obdobích prvního a druhého tažení Dohody…“ (J.V.Stalin, Pravda 25. a 26. května 1920; Spisy, sv.4, str. 306 – 314)
Ve výše uvedeném textu, jsme zásluhou historické stati J.V.Stalina, v rychlosti proběhli politickými dějinami revolučního Ruska a to od říjnové revoluce bolševiků, realizované v listopadu 1917 až do května 1920; nyní především zaměříme pohled na válečné dějiny, které se na ruské půdě odehrály v roce 1920.
Na počátku roku 1920 vyzýval Lenin bolševickou stranu a dělnickou třídu, aby usilovala o znovuzřízení hospodářství; současně varovně upozorňoval, že nepřítel nabírá síly, že se určitě pokusí minimálně ještě jednou svrhnout ozbrojenou mocí vládu sovětů; tato Leninova předpověď se naplnila.
Ale! Jen na chvilku se zrodil mír; v únoru 1920 Estonsko, ač buržoazní stát, uzavřelo mír se Sověty. Lenin tuto událost charakterizoval výrokem: „… neslýchané vítězství nad světovým imperializmem…, uzná-li socialistický stát za rovnocenného partnera…“
A Estonská „infekce“ strhla Litvu, Lotyšsko a Finsko. Nepřihlásila se k nim ani jedena západní velmoc, ač Sověty nepřestávaly nabízet mír; na začátku prosince 1919 dokonce všeruský sjezd sovětů přijal rezoluci, naléhavě proklamující mír.
Tato snaha nebyla vyslyšena; proč taky(?); kapitalistický svět měl ještě jednu kartu v ruce – Polsko. Panské, velikášské a od nepaměti protiruské Polsko. Nic nepomohlo, že Sověty to byly, kdo první uznal samostatné Polsko, ale to na mírové návrhy sovětského Ruska vůbec neodpovídalo. Sovětská vláda se proto 2.2.1920 obrátila přímo k polskému lidu – polská vláda tuto sovětskou iniciativu před svým lidem zatajila a Polsko dále mlčelo. Sovětská vláda přesto nabídla mír potřetí a Polsko oficiálně mlčelo; a s velkou iniciativou zbrojilo – pochopitelně, za vydatné pomoci svých západních spojenců.
Tato situace nakonec, zcela přirozeně, vyústila v ještě jednu protiruskou intervenci; tentokrát vedenou Polskem; ale za pomoci západních mocností, které mu dodávaly zbraně, střelivo i generály. Kromě toho, polskému útoku pomáchal i Wrangel, který na Krymu sebral vše co tam zbylo po Děnikinovi, a zahájil svojí protisovětskou akci.
Zde je zcela nutné učinit několik doplňujících poznámek. Tak například: Aktivní bojová účast polské armády, v sestavě buržoazních vojsk, se očekávala už v předcházejícím období, v době tzv. druhého kombinovaného tažení v roce 1919, ve kterém měl hlavní roli sehrát Děnikin; ale v této koncepci polská síla stála stranou; a to asi proto, že válečná činnost Děnikina, probíhala mimo územní zájem polské strany; asi proto Polsko zůstávalo v tu dobu vojensky laxní, neprojevovalo iniciativu; na Děnikinovy telegramy, vyzývající Polsko k bojové činnosti, Pilsudski neodpovídal, mlčel; v tu dobu dokonce s lehkým srdcem strpěl případy, kdy některé polské jednotky, uzavíraly s představiteli sovětských oddílů dohody o dočasném příměří.
Kromě toho: Před začátkem Polské války proti sovětskému Rusku, byla hlavní buržoazní politika nasazena do jiných zájmových oblastí; tak například:
Na začátku ledna 1920 zahajovala svou činnost Společnost národů (SN) – nebylo do ní přizváno Rusko – jedna, jen z několika velmocí světa; jednání se neúčastnily ani USA, které svojí účast ve SN odmítly. Na druhou stranu, SN se rozhodla zrušit blokádu Ruska, samozřejmě, takové usnesení bylo zcela formální a proto se neplnilo; právě tak jako se neplnily i pozdější mírové dohody - pokud vůbec byly uzavřeny…
Po úporném jednání, senát USA dne 19.3.1920, odmítl ratifikovat Versailleskou mírovou smlouvu – jak ukázal pozdější čas, to se USA daly cestou izolace od evropských záležitostí. Kromě toho:
Evropa vítězné velkoburžoazie – její členové si říkali představitelé dohodových mocností, od 16. do 26.4.1920, porcovali v San Remu na formování tzv. osmanského dědictví; jak toto porcování dopadlo? Mandát v Palestině a v Mezopotámii připadl Anglii, v Sýrii a Libanonu měla demokraticky vládnou Francie; ti nejmocnější v Evropě, Anglie s Francie, se dohodly i o rozdělení naftových oblastí na Blízkém východě; mimo to, Anglie a Francie se dohodly i obsahu mírové smlouvy s Tureckem…, samozřejmě, ve svůj výrazný prospěch; proč ne, byly nejsilnější z „vítězů“, kteří neměli ve zvyku šetřit poražené a ohlížet se na spojence.
Dřív než svoji „mírovou práci“ vítězná Evropa v San Remo dokončila, vypukla 25.dubna 1920, mezi Polskem a Ruskem válka. Začala polskou ofensivou proti Kyjevu, ten se dostal do jejich rukou 6.května.
Nicméně, zde, jaksi nahonem,
uvedu trochu politicko-válečného dějepisu: Už před koncem světové války bylo
zřízeno nové - samostatné Polsko; vlády se tu zmocnila buržoazie a statkáři,
opírajíc se o dohodové mocnosti – zejména o Francii. S jejich pomocí uplatňovaly
polské vládnoucí kruhy nároky na rozsáhlá územní Ukrajiny, Běloruska a Litvy.
Polská strana odmítla mírové návrhy sovětské vlády, které se snažily odvrátit
hrozící konflikt. Reakční polská vláda, které předsedal Pilsudski,
soustředila ozbrojené síly. Bez oficiální výpovědi války, zaútočilo padesát
tisíc polských vojáků na Ukrajinu. Loupili, pálili, lidi zabíjeli, vsi
vypalovali a v nich hromadně vraždili – dlouho se udržela vzpomínka na polské
řádění v běloruské vsi Kočeriny – Sověty měly v tu dobu na Ukrajině pouhých
15.000 mužů – nevalně vyzbrojených.
V té době zaútočily i bělogvardějské tlupy barona Wrangela, který táhl z Krymu; Lenin označil Polsko a Wrangela za dvě ruce mezinárodního imperializmu, pokoušející se zardousit Sovětskou republiku.
Dělnická třída i pracující rolnictvo Ruska, u vědomí své spravedlnosti, šly směle vstříc novým těžkostem. „My,“ prohlásil Lenin, „hájíme nikoliv právo olupovat cizí národy, nýbrž bráníme svou proletářskou revoluci a budeme ji bránit do konce. To Rusko, které si vybojovalo svobodu a prožilo dvě léta útrap pro svou sovětskou revoluci, to Rusko budeme bránit do poslední kapky krve… vše pro válku! Jinak nezúčtujeme s polskou šlechtou a s buržoazií, jak je třeba, aby byl učiněn konec války, abychom dali jednou provždy za vyučenou poslednímu ze sousedních států, který se opovažuje zahrávat si s námi. Musíme je donutit k tomu, aby v závěti svým dětem, vnukům a pravnukům odkázali výstrahu a zákaz podobných kousků.“
Mimo to, Lenin po tomto projevu usilovně připravoval svolání druhého kongresu Kominterny; během května zpracoval výtečnou knihu „Dětská nemoc levičáctví v komunizmu“; její závěry bez oddechu prosazoval do života komunistů. Na II.kongresu, který se konal v létě roku 1920, Lenin pracoval s velikým napětím; na počátku jedné schůze, když se pojednávalo o německé komunistické straně, hovořil německy; když se jednalo o francouzské komunistické straně, hovořil francouzsky; smyslem jeho jednání bylo především prosadit do života komunistických stran marxistickou strategii a taktiku. V té souvislosti padla i tato jeho slova: „… na každý váš pokus budeme odpovídat protiofensivou, abyste poznali, že riskujete nejen to, že prohrajete několik set dalších milionů mimo ty, které jste již vsadili na Juděniče, Kolčaka a Děnikina, nýbrž že riskujete i to, že při každé vaší ofensivě se rozšíří území sovětské republiky…“ A nepřeháněl, přesně tak tomu i bylo.
V odpovědi na polský útok, vznikla nová ruská fronta – sestávající ze dvou částí: západní, které velel M.N.Tuchačesvskij a jihozápadní; té velel A.I.Jegorov. Čeští reálsocialističtí dějepisci s tímto opatření často zdůrazňují, že na polskou frontu byl delegován i Stalin; chtějí tak záměrně doložit, že i on má osobní účast, ne-li osobní odpovědnost, za chyby na tomto úseku ruských válečných dějin spáchané. Ale on tam nebyl velitelem, ale činitelem politickým; extrémně protikomunistický zdroj, polského původu, o něm uvedl mimo jiné: „… Jako tvůrce politiky, Stalin měl malý význam. V létě 1920 se však stal předním aparátčíkem, jasným kandidátem na funkci generálního tajemníka strany…“ Ani Lenin neobstál, v hodnocení výše uvedeném, které říkalo: „… Lenin si uvědomoval, že Kominterna musí být v lepším pořádku. Cítil, že hlavní překážka tkví v názorech ˝levičáků˝, to znamená dogmatických komunistů, kteří ve svých teoretických principech odmítají kompromis. Zejména se obával vlivu žáků Rosy Luxemburgové, kteří byli skeptičtí vůči zralosti polského a německého proletariátu…“ Přece jenom – další bláboly pro zasmání, to je „silná“ karta antikomunistů.
Už v červnu 1920 přešla
sovětská vojska do protiútoku a během dalších dvou měsíců dosáhla linie
Podolskij - Ivanov – Varšava. Tisíce příslušníků polského proletariátu a
vesnické chudiny vítaly sovětská vojska a vstupovaly do Rudé armády, aby
společně bojovaly proti vlastní buržoazii a statkářům. Vznikaly samostatné
jednotky Rudé armády. Na osvobozeném území od vojsk Pilsudského, se
ustavila prozatímní polská revoluční vláda, v jejím čele stál polský komunista J.Marchlewski,
která začala provádět svá revoluční opatření.
Vojsko panského Polska propadlo panice a dalo se na útěk. Rudá armáda, v čele s polskými dělnicko-rolnickými oddíly, postupovala na Varšavu. Dohodové mocnosti, zejména Francie, urychleně posílaly do Polska dělostřelectvo, kulomety, vojenská letadla a automobily. Valná část těchto zásilek byla vedena přes československé železnice.
V té době se stalo Československo základnou pro zásobování Polska válečným materiálem. Do Užhorodu přijely americké a anglické vojenské mise; pod vedením francouzských inženýrů se na Zakarpatské Ukrajině rekonstruovaly železniční tratě, stavěly se narychlo silnice. Revoluční proletariát Zakarpatské Ukrajiny však na toto počínání odpověděl výzvou „Nepřevážet zbraně pro nepřítele sovětského Ruska!“ Železniční dělníci na Zakarpatské Ukrajině přerušovaly transporty zbraní a jiného válečného materiálu. Vlaky byly přepadány přesto, že v nich byla ochranná stráž českých a francouzských vojáků.
Pražští pracující se sešli 12.6.1920 na Staroměstském náměstí, kde k nim promluvil Šmeral a Muna, který byl krátce před tím propuštěn z vazby… Oba pranýřovali vládu za to, že povoluje dopravu zbraní a střeliva do Polska přes Československo. Mimo jiné žádali navázáni diplomatických styků se Sověty; vyzývali dělnictvo Škodových závodů v Plzni, aby nevyrábělo zbraně proti sovětskému Rusku jako „dar“ českého proletariátu ruské sovětské republice. Na jiných místech v Československu se sešla podobná shromáždění.
Nakonec, československá vláda, pod tlakem mas, musela přijmout, byť formální usnesení o neutralitě Československa v intervenční polské válce.
Díky bdělosti železničářů bylo v září 1920 v Břeclavi zadrženo a zablokováno 33 vagónů, v Přerově 90 vagónů válečného materiálu pro Polsko. Stejně statečně se chovali železničáři ve Znojmě, Bohumíně a v Ostravě.
Antikomunistický literární
orgán, o kterém jsem se zde již zmínil, se o československém vztahu k polské
otázce, na jednom místě, zmiňuje neodborně, což připomíná poznámka
překladatelova; mimo to, je vůči tehdejšímu československému poměru k Polsku
uštěpačný, když uvádí, mimo jiné: „… na Pilsudského nahlíželi čeští
politici jako na militaristu. Po většinu roku nedala československá vláda najevo
žádný zájem o nesnáze Polska. Ministr zahraničních věcí Beneš v té době využil
sporu o Těšínsko, které byla 28.července na úkor Polska obsazeno…“ Kořistilo se
na všech stranách; že by je to už přešlo? Možná, ale ty touhy jsou asi
nezničitelné, ale:
Jakási, asi anglo-francouzská komise, podle vůle Lloyda George, cestovala do Polska, aby tam rozdávala neuskutečnitelné rady; asi její hlavní představitelé, pánové D´Alberton a Weygand, trpěli ze všech nejvíce, proto, když vlak zastavil v Praze, telefonicky zavolali prezidentu Masarykovi a ten je přijal na čaj; nehýřil však optimizmem. Říkal, pokusí-li se spojenci zasáhnout, budou tak zapleteni do polské porážky. Bolševizmus se nedá porazit bajonety. V žádném případě, jak zaznamenal Hankey, „nemělo smysl o to bojovat.“ Že tomu nerozumíte? Já taky ne! Ale naděje, ani jednota v tom podání nebyla! Tak je tomu vždycky, ale nedává se to na vědomí. V tomto případě vůbec nevadí, že nebyl dodržen bonton; nebo, to jen zvyk byl porušen(?)
Už jsem se zde zmínil o
polské komunistické vládě, kterou vedl J.Marchlewski; ta se ve své zanícené
činnosti dopustila některých chyb v rolnické politice; mimo to, nedocenila sílu
vlivu polského nacionalizmu. Na to pohotově reagoval Pilsudski.
Vychytrale slíbil lidem půdu. S tím uvedl do chodu nenávist proti Velkorusům;
nahromaděnou za velmi dlouhou dobu vlády carů. Důsledek byl velmi nepříjemný.
Sovětská vojska ztrácena podporu v širokých masách.
Působily i vojenské okolnosti. Zde se především zdůrazňují poruchy ve spolupráci dvou samostatných frontů. Je možné, že tyto vlivy zde působily. Leč, velké vzdálenosti mezi frontami nebylo snadné překonat starou, klasickou pozorovací technikou; pojítka tohoto druhu byly na sovětské straně zastaralá, zatím co polská strana měla k dispozici francouzský letecký průzkum; sovětská vojska byla odkázána na primitivní optické pozorování; někdy se na sovětské straně praktikovalo pozorování nebo průzkum z balonů; ale, buržoazní publicisté se takovému řešení ještě dnes smějí poznámkami: takový balón s pozorovatelem, to byl výborný terč pro kulomet hlídkujícího letce.
Vzdálenosti bojujících jednotek od zásobovacích centrál se postupně prodlužovaly; to vyvolávalo těžkosti s dodávkou stravy pro vojska, hlavně však v tomto důsledku začal váznou přísun munice.
Kromě toho, z krymského předmostí začal baron Wrangel přesouvat svá vojska do Ukrajinské oblasti. Část sovětského vojska jihozápadní fronty, musela být přesunuta proti němu.
S ohledem na řadu ještě i jiných nepříznivých vlivů, vojenská sila Rudé armády poklesla; sovětská vojska se dostala do obtížných podmínek; přesto se jim, poměrně za krátký čas, podařilo stav stabilizovat; síly vyrovnat. To vyvolalo příznivé podmínky pro mírová jednání. Dne 12.10.1920 bylo v Rize uzavřeno příměří, později tam byla podepsána sovětsko-polská mírová smlouva.
Epilogem občanské války i cizí intervence vůbec, byla likvidace Wrangela. Lenin formuloval úkol této vojenské akce po svém, dalo by se říci laicky, ale lapidárně a výstižně: „… je třeba dostat se na Krym v patách nepřítele…“ A tak tomu také bylo. Ve dnech výročí vítězství velkého Října, zahájily pluky Rudé armády útok na Perekop, přebrodily Sivaš a rozbily Wrangelova vojska na padrť. Frunze, proletářský vojevůdce, poslal 16.listopadu 1920 Leninovi telegram tohoto znění: „Dnes naše jízda obsadila Kerč. Jižní fronta je likvidována.“
Na závěr uvedu některé citáty V.I.Lenina z projevu, který pronesl 21.listopadu 1920:
„… Po skvělých letních vítězstvích Rudé armády a po těžké porážce našich vojsk u Varšavy, po uzavření prozatímního míru s Polskem, z něhož se teď v Rize stává nebo se má stát mír definitivní, obrovsky vzrostly vyhlídky, že tento prozatímní mír bude skutečně mírem definitivním; vzrostly díky tomu, že Wrangel byl poražen.
… orgán francouzské imperialistické buržoazie, list Le Temps, nyní píše, že Polsko nedbalo na rady Francie a uzavřelo mír… Přes nevýhodné podmínky míru s Polskem (i když jsou výhodnější než ty, které jsme letos v dubnu nabízeli polským statkářům, jen abychom se vůbec vyhnuli válce)… podařilo se nám křížit velkou část celkového imperialistického plánu a francouzská buržoazie teď přiznává, že naléhala na Polsko, aby ve válce pokračovalo, že se vyslovovala proti uzavření míru, neboť se obávala Wrangelovy porážky a hodlala podporovat novou intervenci a tažení proti Sovětské republice…
Mezi malými státy, které byly dříve součástí bývalé Ruské říše, patřilo Polsko v minulých třech letech k těm, co nejvíc nevražily na velkoruský národ a dělaly si největší nároky na velkou část území neobydleného Poláky. Mír s Finskem, Estonskem a Lotyšskem jsme uzavřeli také proti vůli imperialistické Dohody, ale šlo to snadněji, neboť buržoazie ve Finsku, Estonsku a Lotyšsku neměla své vlastní imperialistické cíle, kvůli nimž by se boj proti Sovětské republice zdál nutným, zatímco polská buržoazní republika se snažila uchvátit nejen Litvu a Bělorusko, nýbrž i Ukrajinu. Kromě toho, stále zde působí dávný, po staletí trvající boj Polska, které bylo svého času velmocí a které se teď staví proti jiné velmoci – proti Rusku. Tohoto dávného a po staletí trvajícího boje nemůže Polsko zanechat ani dnes. Proto bylo Polsko ve svých válečných plánech mnohem výbojnější a houževnatější a proto tedy je náš dnešní úspěch s uzavřením míru proti vůli Dohody závažnější… Polsko si činí nárok také na Ukrajinu a na Litvu. Tím nabylo jeho tažení zvlášť vyhrocený charakter.
Zásobování Polska vojenskou výzbrojí a výstrojí bylo přirozeně hlavní starostí Francie a ostatních mocností a nedá se vůbec spočítat, jaké částky na to byly vynaloženy. Konečné vítězství Rudé armády i přes drtivou porážku u Varšavy, bylo proto neobyčejně významné – Polsko se dostalo do takové situace, že už nemá sílu pokračovat ve válce. Muselo přistoupit na mír, který mu dal méně než to, co jsme mu nabízeli v dubnu 1920, před polskou ofenzívou, kdy jsme se nechtěli vytrhovat z hospodářské výstavby a nabízeli jsme proto hranice pro nás krajně nevýhodné. Tisk maloburžoazních patriotů, k nimž patří i naši Eseři a menševici, obviňoval tehdy bolševiky, že sovětská vláda zaujímá smířlivecký, téměř tolstojovský postoj…
Při celkovém pohledu na naše mezinárodní postavení tedy vidíme, že jsme dosáhli obrovských úspěchů, že máme nejen oddech, ale něco mnohem závažnějšího… Během tří let se zdržovala na území Ruska anglická, francouzská a japonská armáda. Není pochyby, že by těmto třem mocnostem úplně stačilo třeba jen nepatrně napnout síly, aby během několika měsíců, ne-li týdnů, zvítězily. A jestliže se nám podařilo tento útok zadržet, pak jen díky rozkladu v řadách francouzských vojsk a vření, které začalo mezi Angličany a Japonci… rozdílnost zájmů mezi imperialistickými mocnostmi jsme cellu dobu využívali…
Nyní, v poslední době, se tyto rozdílné zájmy ještě prohloubily, zejména v souvislosti s návrhem na uzavření koncesní smlouvy se skupinou nejdravějších amerických žraloků, v čele s miliardářem, který hodlá dát dohromady celou skupinu miliardářů. Víme, že se teď nevyskytne téměř jiná zpráva z Dálného východu, která by nenasvědčovala tomu, že v Japonsku panuje velké rozhořčení kolem uzavření této smlouvy, třebaže tato smlouva dosud neexistuje…
Přesvědčili jsme rolnictvo, že mu proletariát dává lepší existenční podmínky, než mu dávala buržoazie; přesvědčili jsme ho v praxi…ale ještě jsme nevykonali to hlavní…
Proto byl na program sjezdu sovětů zařazen referát o elektrifikaci Ruska… Čeká nás teď hospodářská činnost, obtížnější než vojenská, kterou jsme zvládli…
*