Inteligence na sklonku století, (19.století, pozn. J.K.), vyrůstala převážně ze středních vrstev lidových, byla s nimi spojena pupeční šňůrou a také otázky, které vířily v těchto vrstvách, zasahovaly i studentstvo a inteligenci. Jen tak si můžeme vysvětlit, že takřka všichni potomní finanční a průmysloví kapitáni mají „hříchy mládí“, kdy se dostávali do styku s revolučními myšlenkami, se socializmem… Nalezneme „kacířské“ socialistické knížky a brožury, které do češtiny překládal Preiss, Rašín, Hodač. Jejich cesta vzestupu je cestou rozvoje českého měšťáctva; je to cesta jedné části inteligence, která zradila ideály a tužby svého lidu, aby se stala účastnou rostoucí hospodářské a politické moci českých finančních, průmyslových a velkostatkářských magnátů… (Gustav Bareš, z předmluvy ke knize Boje o nové Rusko, sestavené z písemných projevů profesora Zd.Nejedlého. Zde, jako doplnění, uvedu: Po roce 1989, tedy přibližně po sto letech, co uplynuly od zrodu prvé generace české buržoazie, masově – explozivně, z „komunistů“, přesněji z papalášů, se lehce zrodila úplně nová česká buržoazie; i po ní zbyla nemalá hromádka písemných „komunistických“ projevů – ty se zatím nezveřejňují, ani se zatím nepřipomínají; čas sice plyne, ale historii smazat nemůže, to nedokáže ani čas; lze tedy prohlásit: uvidíme! Když neoslepneme ideologicky…  pozn. J.K.)

=  K O P A N C E  =

OSUDY RODINY V.I. LENINA
(OTCOVA SMRT A Bratrův zánik)

Jiří   K A R N E

Leninův otec, Ilja Nikolajevič Uljanov, se narodil 14.7.1831; měl studijní předpoklady a proto dosáhl dost vysokého společenského postavení, jak jsem už uvedl v předcházející stati; leč, právě tak jako jeho otec, tak i on sám, ale i tak jako Lenin, jeho syn, zemřel poměrně mladý; na konci roku 1885, tedy kolem pětapadesátého roku svého života, se v krátké době změnil; zestárl, zeslábl, ztratil svojí původní náladu, polehával, ale přece jenom ještě pracoval. Až v noci z 11. na 12.ledna 1886 nemohl spát; dopoledne toho dne ještě pracoval, ale oběd odmítl. A najednou stanul ve dveřích do jídelny, kde byla soustředěna celá rodina a zvláštním pohledem se na všechny díval; potom odešel do svého kabinetu. Hned jak skončil oběd, manželka šla za ním; našla ho v pohovce; po celém těle se třásl; rychle mu zavolali lékaře; když se k němu dostavil, už nežil, I.N. Uljanov.

To byla jen předehra  ještě většího úderu. Alexandr, starší syn rodiny Uljanovových o vánocích roku 1885 zůstal v Petrohradě; pracoval tam na své disertaci. Nejen to!

Rodina Uljanovových už předtím věděla, že Alexandr je orientován revolučně; otec na něho naléhal, žádal ho, aby byl uvážlivý, aby pamatoval na své rodinné okolí. Ve smrti otcově, pravděpodobně Alexandr, našel sílu ke svému rozhodnutí – stát se revolucionářem; věděl, že teď jde o všechno, revolucionáři, tak jak je chápala tehdejší mládež, riskovali, museli umět riskovat i život.

Za svým cílem Alexandr šel systematicky. V zimě a na jaře roku 1886 si našel nové přátelé, co smýšlejí o carizmu nepřátelsky, právě tak jako on sám. Z nich mu I.N.Čebotarev byl asi vůbec nejbližší – později se zařadil vedle V.I.Lenina; po revolucí 1917 pracoval v sovětských řadách; druhý, Mark T.Jelizarov se stal mužem sestra Anny. Ty bylo možno označit jen jako nespokojence.

Z revolucionářů je nutno zde jmenovat Oresta Makaroviče Govoruchina, chlapce, pocházejícího z donské kozácké rodiny; hned vedle něho Petra Jakovleva Ševyreva. Govoruchin už měl za sebou revoluční činnost, v minulém roce byl zatčen, nakonec přece jenom propuštěn; Ševyrev měl styky i s ústředím Národní Volji – tehdy hlavním orgánem revolučních narodovolců.

Skupina, ve které byl zapojen Alexandr, měla své centrum v bytě Rebeky Abramovny Šmidové, všeobecně zvané Rajza; to byla mladá akušérka – pomocnice při porodu, dcera nezámožného obchodníka, živá, myslivá – revolucionářka.

Narodnaja Volja, ústřední organizace revolucionářů, po atentátu 1.3.1881, při kterém byl zabit car Alexandr II., byla ruinována; proces stíhal proces, po desítkách byli odsuzováni členové Narodni Volji do těžkých žalářů, po stech odsuzováni k vyhnanství na Sibiř, po tisících odsuzování do internace; všechno bylo rozprášeno; nezůstal kámen na kameni.

Existoval jen Ispolnitělnyj Komitět Narodní Volji v Paříži, ale ten neměl komu by v Rusku dával pokyny; mládež však neklesla na mysli a začala se znovu organizovat; aktivita se rozbřeskla především v ruském Polsku; v Kyjevě – na Ukrajině vůbec. V družině kolem Alexandra byli skoro všichni Ukrajinci nebo aspoň lidé z Ukrajiny pocházející;.

V ruském Polsku, když se tam začalo v roce 1844 organizovat nové hnutí, opřelo se o dělnickou třídu, fabriční, ale i selskou;  a nazvalo se Proletariát. Marx se v tomto prostředí začal číst; to bych rád zde zdůraznil i tímto dovětkem.

Na prázdniny roku 1886 přišel Alexandr již politicky hodně proměněný, i během prázdnin studoval s velkým nasazením a to jak odborné discipliny, tak i politickou literaturu. Přesto Vladimír zůstával v jeho blízkosti; když se k nim prodral někdo z bratranců nebo sestřenic, odbývali je výrokem: „Učiňte nás šťastnými svou laskavou nepřítomností.“

Po prázdninách jel Alexandr do Petrohradu již s úmyslem dát se do revolučního díla. Podle předcházející domluvy, Alexandr bydlil společně s I.N.Čebotarevem, hned vedle bytu Šmidové – jídelnu měli společnou. Ševyrev a Govoruchin k nim docházeli; později se z  konspiračních důvodů Šmídová odstěhovala; nepřestali se však vzájemně navštěvovat!

V říjnu 1886 Ševyrev, který se léčil v orenburské gubernii, přivezl peníze, které dostal od ústředí Narodní Volji, na zřízení studentské kuchyně – ta, podle jejich záměrů, se stala střediskem revolučně smýšlejícího studentstva.

Hlavní kádr spiklenců se začal rozrůstat; nejdříve se přihlásil Generalov, kozák z Donské oblasti, z Potěmkinské stanice, nejmladší z nich, ale revolučně uvědomělý; ten dále získal Pachomije Ivanoviče Andrejuškina, to byl další kozák z Kubánské oblasti, syn tamější selky a bohatého Řeka, který ji však opustil.

I prostí vojáci byli získáni, z nich je nutno uvést Michala Nikitina Kančera; nebyl příliš osvícený, ale byl prodchnutý touhou se uplatnit; pocházel z bohaté rodiny, otec byl dvorním radou, poštmistrem a majitelem dvou domů v Lubném; s Kančerem se sblížil Ševyrev. K nim velmi blízce patřil Petr Štěpanov Gorkumen, šlechtic.

Nelze neuvést dalšího člena kruhu spiklenců. Jozefa Lukaszwicze, Poláka, syna polského šlechtice, kdysi vysokého úředníka v kanceláři gubernátora ve Vilně – v době studií syna Jozefa, žil na malém hospodářství ve vilenském újezdě. Jozef Lukaszwicz nebyl narodovec – byl to sociální demokrat, byl zdrženlivější ve věci teroru – přesto byl stržen zanícením svých druhů – nakonec byl stavěn hned vedle Govoruchina, Ševyreva a Uljanova.

Na podzim roku 1886 uplynulo 25 let od smrti N.A.Dobroljubova; Ševyrev a jeho druhové se rozhodli uspořádat ve výročí den Dobroljubovy smrti, 17.listopadu 1886, panychidu na Volkově hřbitově, kde byl Dobroljubov pochován, na tzv. „literární stezce“, vedle otců ruské literární revoluce, Bělinského, Pisareva i Turgeněva a jiných význačných ruských spisovatelů; i když věděli, že to vláda nepovolí, přesto, že panychida v Rusku té doby se často provozovala, těšila se velké popularitě - velkému zájmu veřejnosti – a toho právě studenti chtěli využít k burcování okolí; aby se ukázalo, že v Rusku není ani dovoleno vzdát poctu národnímu spisovateli. Dokonce nevedli v přípravě svého protestu, ani za panychidy, politické nebo jinak provokativní řeči, aby vláda nemohla poukazovat na politickou orientaci demonstrace.

A skutečně. Na půldruhého tisíce studentů se sešlo před hřbitovem, ale, vchody na hřbitov byly zavřeny, střežila je policie; všechno vyjednávání, pak i protestování proti nezákonnému bránění křesťanské pocty mrtvému, bylo marné. Nakonec, jen deputace několika jednotlivců směla na hřbitov, aby tam položila věnce. Samozřejmě, ve chvíli, kdy policie otevírala vrata, bylo pro studenty snadné vetřít se na hřbitov a tam zazpívat Věčnaja pamjať, ale nevyužili toho. Rozhodli se spořádaně odejít do města a tam, ve vhodném kostele, pomodlit se a tak vzdát poctu Dobroljubovovi.

Ale, když se blížili k Něvskému prospektu, objevili se kozáci a  dav obklíčili tak, že se nemohl několik hodin ani pohnout.

Za kordonem se shromáždila masa nestudenské veřejnosti a ta živě projevovala své sympatie.

Kozáci, plnili své povinnosti, bez spěchu pouštěli malé skupinky zadržených; kdo kvapem neopouštěl tento prostor, byl znovu zadržen a zapsán; několik jich bylo zatčeno i uvězněno.

Ševyrev, Uljanov a Govoruchin se rozhodli vydat proklamaci o tom co se stalo, aby i nezúčastnění byli získání pro odboj. „Nic nezákonného jsme nechtěli…“, pravilo se v ní, „…toliko užit svého práva složit panychidu těm osobám, které my vyznáváme jako své učitele, kteří nás naučili zápasit s nepravdou a zlem v ruském životě…“¨

Závěr byl koncipován proti vládě; říkalo se v něm: „…V této manifestaci, která mohla skončit zcela klidně, je charakteristický hrubý despotizmus naší vlády, která se netrudí zachováním ani vnějších forem zákonnosti. Nemohla se bát nepořádků, na to měla dost sil a bylo to garantováno našimi delegáty. Byla prostě  proti samé poctě Dobroljubovi. Máme v paměti nemálo jiných takových faktů, kde vláda zjevně projevila své nepřátelství k obecně kulturním snahám. Vzpomínáme pohřbu Turgeněva, na němž v roli představitelů vlády byli přítomni kozáci s nahajkami a policisté. Vše, co je drahé každému jen trochu vzdělanému Rusu, co tvoří slávu a pýchu naší vlasti, nic z toho neexistuje pro ruskou vládu… proto jsou závažná taková fakta jako 17.listopad, že ukazují půdu, na níž se musejí sejít všechny vrstvy společnosti, a ne toliko revoluční elementy. Takové manifestace pozvedají ducha veřejnosti, ukazujíce na její sílu. Až veřejnost pozná nevyhnutelnost dát najevo svou solidárnost, pak takové manifestace nebudou dílem jen studující mládeže, a takové hrubě despotické násilí bude nemožné. Proti hrubé síle o níž se vláda opírá, my postavíme také sílu, ale sílu organizovanou a sjednocenou poznáním své duchovní solidárnosti.“

A hned nato se studenti projevili jako znalci ilegální práce. Alexandr, jak vyplynulo ze soudního řízení, spolu se spolupracovníkem, kterého odmítl jmenovat, rezoluci, (jak bychom dnes pojmenovali toto studentské provolání), nahektografovali; hned nato Alexandr, Ševyrev, Govoruchin a ještě kdosi, asi třicetiletý blondýn s bradou a brýlemi, v bytě u Kančera, se poradili o tom co dělat; nato ten neznámý odešel; zbývající druhové a přivolané posily, začali psát adresy, které přinesl Alexandr. Byly určeny samotnému gradonačalniku, proti kterému proklamace především mířila, maršálkům (předvoditělům šlechty) i jiným vysoce postaveným. Korespondenci vložil do schránky Kančer a Gorkum – ti byli neznámí a v podstatě bezvýznamní.

Hlavní poučení z veřejného vystoupení je možno vidět ve snaze spiklenců zpracovat, zdokonalit program narodovolců. Byl to neobyčejně těžký úkol a spiklenci ho nemohli rozřešit; nicméně, prodrali se v některých směrech až k samotné podstatě marxizmu; posuďme zde jen jeden jejich ideologický závěr, který říká:

„K socialistickému řádu dospěje každá země nutně, přirozeným chodem svého ekonomického rozvoje…“

(Zde, v tomto „tvrzení“, zdá se, že jsou narodovolci z roku 1887, asi na stejném stupni poznání, jako dnešní ideologie KSČM, proklamovaná ve vrcholném díle, kterému byl přisouzen název: Socialismus pro 21. století? NE! Je tomu zcela jinak! Narodovolci, mimo jiné, uznávali, přisuzovali rozhodující vliv na vývoj společnosti i nevyspecifikovanému, přesněji: pomatenému dějinnému vlivu tříd; tedy uvažovali i o jedné, řekl bych nejchoulostivější dějinné veličině, kterou ideologie KSČM, deklarovaná, v právě uvedené koncepci, vůbec, ale vůbec nebere na vědomí. Tedy, v tomto pohledu je KSČM, v porovnání s narodovolci pozadu? NE! Zde nejde o nějaké zpožďování, zde jde o vědomý, proto o hanebný podvod KSČM!)

Jdeme dál. Narodovolci této doby se intenzivně zabývali otázkou: sedláci nebo proletariát – kdo z nich je  teď, kdo z nich bude hegemonem následujícího období? Mimo to, snažili se pochopit ideologický význam ruské inteligence – které přisuzovali velký význam v blízké budoucnosti, což bylo v rozporu s koncepcí marxizmu – ten viděl inteligenci jen jako produkt doby a proto nemůže ideologicky překonávat dělnickou třídu, tíhnoucí po pokroku, po změně, po překonání buržoazního pořádku, po odstranění vykořisťování. Tedy, jak je vidět z tohoto kusého pohledu, třídní otázka byla pro ně, narodovolce, nosná, ideologicky vzato.

Nicméně, teror byl pro narodovolce vším, skutečnou, pravou revolucí; v této věci propadali vlivu doby – policejnímu násilí, které měl jejich teror přemoci a nakonec ideologicky překonat. U Generalova, nejmladšího ze spiklenců – kozáka, později policie našla rukopis článku „Revoluční inteligence v provincii jihovýchodní“, který tvrdil, ne bez důvodů, že smýšlení mládeže je velkou měrou teroristické, že je v ní pohoršení, vyvolané pasivitou, která nastala v masách po perzekuci, vyvolané carizmem po atentátu z roku 1881.

V zápisníku Andrejuškina našla policie poznámku, stěžující si na sociální demokraty, kteří se boji teroru a neplodných obětí. „Ale každá oběť je užitečná,“ zapsal si Andrejuškin a pokračoval: „Jestliže škodí, škodí ne dílu, ale osobě; osoba však není nic proti svatosti velkého díla,“ Nakonec, před soudem, v poslední chvíli před rozsudkem, prohlásil: co jediné chci opravit, zachránit, je to, že má poznámka o sociálních demokratech, „by se mohla zdát, že sociální demokraté a členové Narodní Volji jsou mezi sebou rozladěni. Ale toho naprosto není. Jestliže jsem se vyjádřil o antagonizmu sociálních demokratů, vztahuje se to nikoliv ke směru, nýbrž toliko k některým známým osobám…“

Alexandr  před soudem prohlásil: „Ne jeden teroristický čin, ale systematický teror… znepokojující vládu, až musí povolit a změnit režim, je naším cílem…“

Ale vraťme se do období přípravy atentátu, k motivu jejich rozhodnutí:  V té době se mezi ruskou inteligencí stále intenzivněji rozléhal hlas: odstraňte cara Alexandra III. A to nebylo náhodné, bezdůvodné pohoršení. Alexandr III. byl hloupý, skoro tupý; svému okolí byl jen pro posměch. A právě proto byl neobyčejně krutý. Jako takový si vybíral k sobě přiměřené osoby. Dimitrij Tolstoj byl propuštěn jako nenáviděná osoba z okolí cara Alexandra II. Ale za panování cara Alexandra III., vykonával funkci ministra vnitra – jako takový rdousil, šlapal a ubíjel vše , co by se vůbec odvážilo jen trochu volněji vydechnout. Již jen tato skutečnost si vyžadovala rozhodné opatření, které by otřáslo Ruskem. Tak se vlastně zrodilo rozhodnutí zorganizovat atentát na cara.

Vyšetřovací orgán se domníval, že to byl Ševyrev, kdo dal podnět k této akci, kdo ji organizoval. Ale Alexandr při vyšetřování prohlásil, že mezi nimi nebylo zvláštního inspirátora ani jiné vedoucí osoby; v té souvislosti uvedl: „Mně jednomu z prvních náleží myšlenka sestavit teroristickou grupu a zúčastnil jsem se činně její organizace, ve smyslu dodávání peněz, lidí a bytů aj.“ Před soudem svými výroky také chránil Ševyreva. Nakonec nebylo pochyb o vedoucím postavení těchto dvou hrdinů; třetí z nich byl Govoruchin. Pravděpodobně, právě tito tři se rozhodli zahájit přípravy atentátu na cara Alexandra III.

Prvním předpokladem takové akce byla výroba bomby, kterou se měl atentát provést. V této věci měl technické předpoklady Alexandrov; dostal tedy za úkol vyrobit kyselinu dusičnou a z ní nitroglycerin. Generalov,  spolu s Andrejuškinem, byli pověřeni výrobou kulí. K tomu potřebovali samostatný byt; ten najal Generalov; peníze na jeho pronájem opatřil Alexandr. Ale jejich odborná způsobilost pro takovou činnost byla nedostatečná, potřebovali odborníka. Snad to byl Ševyrev, který si vzpomněl na Vilno – na polské straně byly dobré kádrové rezervy atentátníků; bojově zapálená byla i židovská mládež. Při výrobě trhaviny výrazně se uplatnil Isák Dembo – již v 17ti letech vyšetřovaný pro účast na některých akcích Dělnické skupiny Narovni Volji a daný pod policejní dohled. Druhý byl Anton Gnatowski, mladý polský šlechtic, z rodiny polských statkářů.

Koncem ledna 1887 se vrátil z vánočních svátků Kančer, vůbec nejochotnější pomocník, prý skoro sluha Ševyrův. Ten, ve spolupráci s dalšími, prostřednictvím korespondence, opatřil kyselinu ve Vilně. (A právě v tomto místě se dostávají do akce bratři Pilsudští, synové bohatého polského poměščika, který měl asi 11 000 děsjatin půdy – jeden z jeho synů se později, ve velké polské akci proti Rusku, zvlášť význačně prosadil; mým záměrem je, později zpracovat o tom krátké literární pojednávání).

Akce se rozjela na plné obrátky, ve kterých se do ní zapojil velký okruh mládežníků – i Anna, sestra Alexandrova! Byla též v Petrohradě; studovala tam v kurzech, nebyla do akce dlouhou dobu zasvěcena – Alexandr ji chránil, aby neupadla do podezření. Ale když bylo nutno přijmout telegram od někoho – (nevím koho) – kdo vůbec nebyl podezřelý, vzpomněl si Alexandr na Annu, aby na její adresu byla zaslána očekávaná zpráva. Později si věc rozvážil, utíkal domluvu zrušit, ale už bylo pozdě.

Během přípravy atentátu se zjistilo, že suroviny, potřebné k výrobě trhaviny, byly slabé koncentrace a mnoho jiných drobných nedostatků komplikovalo přípravu atentátu. Nedostatky se musely řešit, ale téměř vždy za cenu dalších lidských posil. Tak se okruh zainteresovaných osob stále rozšiřoval.

Nakonec zbývalo vyřešit otázku metalščiků – těch, kdo bomby vrhne pod cara. Pochopitelně, vedle vrhačů bomb, bylo nutno organizovat i rozvědčíky, ty kteří měli dát vrhačům znamení, že carská ekvipáž se blíží.

To všechno, s maximálním úsilím byla zajištěno. Nastal poslední akt, provedení atentátu. Ale s tím bylo nutno dodržet zásady revoluční práce – zamést stopy a zabezpečit únik hlavních aktérů – vůdců. Vůdcové se v revoluci neobětují.

Ševyrev odjel 17.února. Nejprve domů, k otci, do Charkova a odtud na Jaltu, jako těžce nemocný na plíce.

Tři dny nato, 20.února odjel Govoruchin, druhý vůdce. Na rozloučenou, podle dohody, napsal lístek o tom, že se rozhodl skoncovat se životem. Ale skutečně odjel do Vilna, kde se ho ujal, nám už známý Józef Pilsudski! Ten ho na určitou dobu dobře uschoval v bytě svého bohatého otce a opatřil mu pas, na který se Govoruchin dostal za hranice. Pilsudski o tom poslal do Petrohradu telegram: „Sestra odjela, čekej.“ Což znamenalo“ Govoruchin je šťastně za hranicemi.

Z vůdců zůstal na místě jen Alexandr. I na Lukaszewicze se trochu spoléhalo, ale to byl omyl, ten se choval, jakoby v Petrohradě nebyl. Všechno spadlo jen na Alexandra – i to zachraňování. Tak například, když měl odjet Govoruchin, neměl na cestu peníze. Tuto svízel rozřešil Alexandr; zastavil zlatou medaili, kterou dostal za svůj spis na univerzitě a dal z peněz, které za ní dostal,  Govoruchinovi 100 rublů. Tuto skutečnost nepřehlédl předseda soudu a ne bez účasti, se Alexandra zeptal: „A proč vy jste neujel?“ Alexandr prohlásil: „To byla má věc.“ A když předseda ze znovu zeptal, Alexandr odpověděl ze široka; podstatné bylo, když prohlásil: Govoruchin nás tu nenechal, nýbrž my sami jsme tu zůstali… ujet mohl každý, kdo chtěl. „To bylo podle přání.“ Prohlásil Alexandr.

Akce spěla ke svému závěru. Ale zdaleka nebylo již všechno hotové. Bylo nutno provést konečný výběr  a poslední dohovor metalščiků – těch, kteří pod cara měli vrhnou bomby. 20.února poprvé vystoupil ze svého šera přísně koncipovaný Osipanov, aby se sešel s Generalovem  a Andrejuškinem, dalšími metalščiky. S neznámým Osipanovem se sešli v cukrárně na Michalské ulici, kde Osipanov, podle instrukce vůdce, (asi Alexandra),  pil kávu a před ním byla na stole položena čepice a v ní byl vložený bílý šátek; jeho budoucí partneři si přisedli vedle něho a podle instrukce se zeptali kolik je hodin. Osipanov, podle dispozic, jim odpověděl, že neví, že je možná sedm nebo osm, že jeho hodinky mu ukazují osmnáct minut. Když dopili své nápoje, vyšel nejdříve Osipanov a malou chvilečku za ním, oba jeho druzi; od této chvíle druzi na život i na smrt; smrt byla rychlejší!

Potom se sešli druhý den  v bytě Generalova; tam se domlouvali o podrobnostech své práce; zvlášť ohleduplně diskutovali o místě svého výkonu.

Nato, 25.února, se konala další, rozhodující schůzka všech, kteří měli atentát provést – tedy i třech rozvědčíků – Kančera, Gorkuna i Volochova; schůzka se konala v bytě Kančera. Tam bylo rozhodnuta, aby atentát byl proveden následující den – rozvědčíci měli dát signál o přijíždějícím caru kapesníkem, kterým si měli utírat nos.

Na tuto schůzku se dostavil i Alexandrov i když to nebylo domluveno; ale on musel přijít; jemu nešlo o atentát, ale o ideový smysl atentátu. Na toto téma hovořil hlavně s Osipanovem; a dohodli se:

Alexandr rozmnoží program, který  napsal pro Frakci Narodni Volji; ten budou mít všichni atentátníci u sebe jako svou revoluční legitimaci i jako směrnici, jak potom, po atentátu mají vypovídat u soudu. Osipanov měl být „vyzbrojen“ programem Ispolnitělného Komitětu Narodni Volji. Vytištění těchto dokumentů prováděl Alexandr v bytě Bronislawa Pilsudského, ještě s pomocníkem.

Dne 26. února vyšlo všech šest aktéru – matalščici i signalisté, na Něvský prospekt. Příjezd cara očekávali od 12 hodin do 3 hodin odpoledních; ale nedočkali se. Podle Osipanova návodu vyšli na „čekanou“ až druhý den, 28.února – asi proto, aby nebyli nápadní. Ale zase marně čekali carskou ekvipáž; teprve když se po třetí hodině rozešli a jen Generalov s Kančerem šli po Něvském, předjel je carský kočár; ale seděla v něm jen carevna.

Večer se dohodli na zítřku; ten byl pro ně dost významný: bylo 1.března, den, kdy před šesti lety, též atentátem Narodni Volji, byl zabit car Alexandr II.

Pro ten případ se rozhodli na jiném pořádku jejich akce. Ale! Všichni byli zatčeni. Hned na počátku Něvského, u admirality, byl zadržen Generalov a Andrejuškin. Potom strážníci pracovali rychle a jistě, aby zadrželi i ostatní. S podivem zůstalo to, že Osipanovovi nechali v držení objemnou knihu; zřejmě policisté nepředpokládali, že to je jedna ze tří bomb, kterou měli atentátníci k dispozici. Toho chtěl Osipanov využít. Když byl předveden před policejního důstojníka, hodil knihu-bombu před něho a před dva agenty policie prudce na zem. Ale bomba selhala. Právě tak, jako celý, s velkou obětavosti praktikovaný projekt mladých hrdinů.

Viníkem byl Andrejuškin, ten, který byl pro tuto věc přímo zapálený. Měl známé v Jekatěrinodaru, kde studoval i v Charkově, kam šli jeho spolužáci na Univerzitu. A v Jekatěrinodaru měl učitelku Annu Serdjukovou, kterou miloval, ač jemu byla 19 a jí 24 let. A všem těmto známým v dopisech oznamoval, že se chystá atentát na cara. Většina z nich zůstala jeho tajemstvím.

Leč, dopis studentu I.P.Nikitinu byl v „černém kabinetě“ otevřen. Z něho se policie nedozvěděla podrobnosti, ale pisatel ji byl podezřelý, psal: „Je možna u nás sociální demokracie jako v Německu? Já myslím že není možna; co jest možno, je nemilosrdný teror… Já pevně věřím, že nynější ticho – je ticho před bouří.“ Proto prý nelíčí podrobnosti rudého teroru, který je jeho koníčkem… Samozřejmě, Andrejuškin rozehrát policejní partii; ta napsala 28.ledna charkovským kolegům, aby vyzvěděli kdo je to Nikitin a u něho, kdo je pisatel. Carské poměry mohly všechno zachránit, teprve 27.února, na urgenci, charkovská policie konečně oznámila do Petrohradu, že pisatelem je Andrejuškin – a ten byl již bez prodlevy hlídán.

Kromě toho, od 16. února byl stopován policejním špiclem i Generalov. V následujících hodinách se policii „představil“ Osipanov a všichni ostatní aktéři poslední akce - útoku na cara.

V dalším byli zatčeni ostatní; jen Govoruchin byl mimo nebezpečí; z Vilna prchli za hranice Dembo a Gnatovski. Ševyrev, domnívaje se, že mu stačí alibi o jeho chorobném stavu, byl na Jaltě, ale i tam byl zatčen 7.března. Anna Serdjukova známá Andrejuškinova  v Jekatěrinodaru, se přihlásila sama.

U Alexandra policie našla přímé stopy jeho práce, usvědčujícího z výroby dynamitu. Alexandr nic netajil, pokud se otázky jen jeho týkaly. Sepsal proto 21. března zvláštní prohlášení, jehož obsahem bylo i pojednání o zákonnosti revoluce a o nutnosti teroru v Rusku. Jeho podání končilo přímo slavnostně:

„Co se týče mé mravní a intelektuální účasti na tomto díle: ta byla plná; tj. všechno to, co mi dovolily mé schopnosti a síla mých vědomostí a přesvědčení jsem do ní vložil.“¨

Ani jiní nic nezapírali; a tak již 31.března 1887, byla žaloba hotova; 15.dubna začal soud. Byl to „Zvláštní soud státního senátu pro souzení státních provinilců“. Jsou k dispozici různé podrobnosti, dotýkající se osob poroty i obhájců. Zde jen uvedu: Čtyři obžalovaní, Alexandr, Generalov, Andrejuškin a Novorussky odmítli obhájce.

Soud začal 15.dubna; všichni byli obžalováni pro trestný čin, spáchaný ve smyslu § 241 trestního zákoníku, jenž trestem stíhá všechny, kdo by jakkoli se provinil proti životu, zdraví a cti gosudara; k čemuž podle ustanovení § 242 není třeba dokonání zločinu, nýbrž stačí úmysl zjevně provedený…

Nejdříve vypovídal Kančer; jak byl poslušným, ochotným pomocníkem Ševyrevovým při zajišťování věcí, spojených s přípravou atentátu, tak byl ochotným pomocníkem soudu proti všem. Řekl vše co věděl, někdy, jak se zdálo nejen obžalovaným, řekl soudu i více než věděl.

Nebo: Novorussky, kandidát theologie; volal za svědky kdekoho i dvorního kaplana Jeho Veličenstva, na důkaz, jak na duchovní akademii, kde studoval, byl oblíben, ač prý tam přece byl velmi přísný režim a nic nekalého by tam nebylo trpěno.

Nebo: Bronislaw Pilsudski; ten před soudem zase hrál na kajícnou notu; upadl mezi spiklence z nerozumu, ještě chvíli a jistě by se prý sám vzpamatoval; prosil o lhůtu; sliboval, že bude nejlepším občanem.

Ševyrev: vůdce všeho; vystupoval tak, jak se žádalo na vůdci, jenž byl zachován pro další činnost. Nic nevěděl, při ničem nebyl; co Kančer říká, je dětinství; atd.

A Alexandr? Každý cítil, že je povahově nejlepší z obžalovaných. I soudcové to cítili. Na sebe bral všechno, zvláště za Ševyreva… Tato věc došla tak daleko, že soud začal brát v ochranu Alexandra před Alexandrem. To se projevilo zvláště ve chvíli, když se projednával Govoruchinův útěk… za Alexandrovy finanční pomoci, jak je v tomto pojednání uvedeno na jiném místě…

V přímém vystoupení bylo slyšet všech 15 obžalovaných; druhý den byl věnován výslechu svědků. Při tom nic nového nevyšlo na veřejnost. Za poznámku stojí vyjádření znalce o kvalitě vyrobených bomb. Podrobně vysvětloval, proč bomba, vržená Osipanovem, nevybuchla. Ozval se Lukaszewitz, který tvrdil, že byly-li bomby neschopné výbuchu, nejde, nemůže jít o atentát, nýbrž jen o úmysl, čímž, jak doufal, je nutno použít polehčující okolnost pro všechny. Tento argument soudní znalec nepřijal; tvrdil, že bomby byly schopny explodovat a na dva sáhy usmrtit. Stání žalobce se odvolal na jiný paragraf, který vysvětloval že i úmysl je stejně trestný jako čin, který se neminul svého záměru.

Potom začal Někljudov svou velikou řeč, v níž pokračoval ještě příští den – to bylo 18.dubna. Uvedl v ní, mimo jiné:

„Byli jsme svědky slz a smutku některých obžalovaných… co já bych k tomu mohl dodat, než ukázat na smutek a slzy samé Rusi!“ Nato v podrobnostech hovořil o historii revolučního hnutí, jak se jevila v procesech od roku 1881; obvinil všechny z účasti na tajném spolku a vykládal jak se kdo z obžalovaných provinil. To jeho pomocník Smirnov doplnil podrobným vylíčením viny těch, kteří byli z Vilna.

Poté začaly být přednášeny projevy obhájců.  Byla to prý zaslepenost, začal Turčininov – Osipanovův obhájce… prohlašoval: …musela to být chyba v přírodě; vždyť Osipanov byl by při tom sám přišel o život…je to hlubina slepoty! Ne k zákonu proto, ale k milosrdenství se obracím…

Nebo: Chartulari, druhý advokát: všichni byli omámeni lživým pozlátkem starého zvetšelého revolučního slovníku a jeho křiklavými frázemi, jako je svoboda, právo práce, zaříkávání se rodiny…

Advokát Šmidové. Ten tvrdil: zabít panovníka v Evropě je vzácný případ; vzácnější případ by to mělo být v Rusku… Zabít panovníka, to je něco, s čím se ruský člověk nemůže smířit…

Zato, jakoby se ozval zcela jiný svět tomu bylo, když začali mluvit obžalovaní bez advokátů.

Nejprve Generalov. Mluvil krátce. Prohlásil, že v žalobě je vše vylíčeno věrně, proto o této otázce se nebude zmiňovat. Ale rozebral otázku teroru, aby ukázal, že je nutný, že jim nic jiného nezbylo než teror. Skončil výrokem: „Mohu říct, že vždy, jako v tomto případe, jsem postupoval plně tak, jak jsem přesvědčen a v souhlase se svým svědomím. Víc nemám co bych připomněl.“

Andrejuškin mluvil ještě kratčeji a ještě směleji. Své vystoupení skončil slovy: „Jako člen Národni Volji, jejíž věci já sloužím, jsem povinen říct, že se napřed zříkám jakýchkoliv proseb o shovívavost, protože takovou prosbu bych pokládal za hanbu praporu, kterému jsem sloužil.“

Naposled z nich mluvil Alexandr; obšírně, měl na to právo, byl přece hlavní duchovní vůdce celé akce. Prohlásil že se chce bránit právě tak jako Generalov a Andrejuškin: tedy nic nenamítat proti faktům, ale jen vysvětlit motivy jejich jednání a k tomu využívá i práva své osobní obhajoby, jež mu přísluší ze zákona.

Polemizoval především s tou částí Někljudovy řeči, kde obžalovaní byli líčeni  jako násilníci, chtějící svou vůlí vnutit společnosti proti její vůli. Jednotlivé osoby, odpovídal nato Alexandr, nemají právo domáhat se změn ve společenském řádu, ale i tak přirozené právo, jako je svoboda slova, uskuteční se, teprve tehdy, když ho vybojuje určitá skupina. A to jsou oni: ne libovolní násilníci, ani ne od společnosti oddělená skupina, která chce společnosti něco vnucovat, ale skupina daná historií, potřebami této společnosti samé. To je základ, na němž oni stojí… nechť se to zdá panu prokurátorovi jakkoli divným, je daleko užitečnější i při odmítavém poměru k teroru, než samo toliko jen rozčilování… Uprostřed ruského národa vždy se najdou desítky lidí, kteří natolik jsou oddáni svým ideám a natolik horoucně cítí neštěstí své vlasti, že pro ně není obětí umřít za své dílo. Takové nelze ničím zastrašit…“

Následující den, 19.dubna, když všichni obžalovaní byli uvedení do soudní síně, přečet předseda odpověď na dané otázky – a ta byla jednoznačná: ano, je vinen; ano, je vina.¨

Potom předseda vyzval prokurátora, aby podal návrh výše trestu. Prokurátor Někljudov žádal pro všechny trest smrti.

K tomu advokáti udali důvody pro zmírnění výše trestu. Argumentovali: byli vedeni ideou a na to sotva se hodí trest smrti; že hlavní viníci tu nejsou, ti že unikli; někteří že jsou neplnoletí atd.“ Alexandr a ti ostatní, co neměli své advokáty, nevyužili práva posledního slova.

Odpoledne tohoto dne, o 4. hodině, soud vynesl svůj rozsudek. Všech 15 obžalovaných bylo odsouzeno k trestu smrti oběšením. Současně rozsudek doporučoval prostřednictvím ministerstva justice, carově pozornosti Uljanova, Lukaszewicze, Pilsudského, Novorusského, Kančera, Ananjinu a Serdjukovou; Kančera, Gorkuma a Volochova pro neplnoletost… Pilsudského pro neplnoletost a že do trestné věci spadl jen z lehkomyslnosti…

Nakonec car upravil výrazným způsobem doporučení soudu. Jen v jednom případě nevzal car v úvahu návrh soudu a to bylo ve věci milosti, pro osobu Alexandra, soudem navržené.

Alexandr, po naléhání, zvláště strýce Ardaševa, nakonec prosbu o udělení milost sám podal; uvedl v ní mimo jiné: „Jsem si plně vědom, že povaha a význam mého činu a můj poměr k němu, nedávají mi právo, ani morální oprávnění obracet se k vám, k Vašemu Veličenstvu s prosbou o milost pro zmírnění rozsudku. Ale mám matku, jejíž zdraví se silně podlomilo právě v těchto dnech a vykonání rozsudku smrti nade mnou, uvede její život do velkého nebezpečí. Proto ve jménu své matky a nedospělých bratrů a sester, kteří nemají otce, mají jen mojí podporu, rozhodl jsem se prosit Vaše Veličenstvo o změnu trestu smrti za jakýkoliv jiný trest. Tato milost vrátí mojí matce opět síly a zdraví…

Alexandr nedostal milost. Rozsudek, nakonec výrazně upraven, nabyl právní moci 8.května 1887. Trestu smrti propadli tři matalščici: Osipanov, Generalov a Andrejuškin; a dva duchovní vůdci celé akce: Ševyrev a Alexandr. Výkon tohoto soudního rozhodnutí byl vykonán na dvoře Šlisselburské pevnosti, nejhroznějšího carského vězení. Tam byl omezený prostor, proto byly postaveny jen tři šibenice.

K nim byli nejdříve vyvedeni metalščici: Osipov, Generalov a  Andrejuškin.  Když vyslechli ortel, rozloučili se jeden s druhým. Políbili podaný jim kříž, statečně vstoupili na popraviště. Když bylo všechno připraveno, zvolali Generalov a Andrejuškin silným, ne však zlostným hlasem: „Ať žije Narodnaja Volja“. To chtěl učinit i Osipanov, ale k němu přikročil popravčí a rychle na něho hodil pytel.

Potom, když ze šibenic byla sejmuta těle oběšenců, vyvedli Ševyreva a Alexandra, I oni statečně vstoupili na popraviště. Alexandr políbil daný mu kříž, jako oni, metalščici. Ševyrev však nikoliv. Ten ruku kněze s křížem důrazně odstrčil.

Zdeněk Nejedlý:

oBĚŠENÝ ALEXANDR ULJAnOV,
COŽ SOUDCI NEVĚDĚLI,
BYL BRATR lENINA