15. října jsem měl rozmluvu s velkým ruským kapitalistou Štěpánem Georgijevičem Lianozovem, nazývaným ruským „Rockefellerem“ – jenž byl politicky stoupencem kadetů.

„Revoluce,“ pravil, „je nemoc. Dříve nebo později tu cizí mocnosti musí zasáhnout – stejně jako člověk zasahuje, aby vyléčil nemocné dítě a naučil ho chodit. Bude to ovšem více méně nepříjemné, ale národy si musí jasně uvědomit nebezpečí bolševizmu ve svých vlastních zemích – nebezpečí tak nakažlivých myšlenek, jako je diktatura proletariátu a světová sociální revoluce… Je naděje, že intervence nebude nutná. Doprava je rozrušena, továrny se zavírají a Němci postupují. Hlad a porážka snad přivedou ruský lid k rozumu…“ Lianozov důrazně zastával názor, že ať se stane cokoliv, obchodníci a podnikatelé nemohou strpět existenci dělnických závodních rad či povolit dělníkům účast na správě průmyslu. „Pokud jde o bolševiky, budou vyřízeni jednou ze dvou metod. Vláda může evakuovat Petrohrad, vyhlásit potom stav obležení a vojenský velitel okresu může naložit s těmito pány bez zákonných formalit… Anebo, kdyby ústavodárné shromáždění na příklad projevilo nějaké utopistické  snahy, může být rozehnáno silou zbraní…“

John R E E D, Deset dnů, které otřásly světem,
vydalo SNPL, asi v roce 1956, str.31, cena 17,20 Kčs

=  K O P A N C E  =

(P R V Á  Č Á S T)

Jiří   K A R N E

ÚVODEM:   Osmé desetiletí žiji v Čechách, jenom v Čechách; tedy – popravdě, až na tři roky strávené na Slovensku, dva týdny ve Francii, dva týdny v Německé demokratické republice a dva dny v Rakousku. A v podstatě celou tu dobu jsem byl svědkem nesmlouvavých útoků na komunizmus; popravdě řečeno, ty protikomunistické útoky  občas zamířily i na mne samotného, zcela opuštěného a tedy společensky, zvláště pak politicky zcela vyřízeného. Teď, když jsem živ z milosti, zvlášť v poslední době, se ptám sám sebe: „Prosím tě Pitomče, řekni mně na rovinu, proč tomu tak je; proč tomu tak je zvlášť v posledních, ne zcela naplněných dvaceti letech; vždyť komunizmus celou tuto dobu nežije jako společenská či politická síla; jsou sice jedinci, kteří jakýsi komunizmus, ten svůj komunizmus, vyznávají, ale ten komunizmem není ani při zahmouření obou očí. A ti, co přece jenom vědí, jak komunizmus by měl vypadat, jsou hrstkou, skupinkou několika osob, zpravidla mužů, kteří o sobě nevědí, kteří se nesdružují podle organizační koncepce,  a proto žádnou skupinu vlastně ani netvoří.“

No, musím si odpovědět popravdě: „Já vím proč tomu tak je, ale zatím to neřeknu ani Tobě – tedy jako mně samotnému – „v prvé osobě!“ „Tak to si budeme lhát i my, tak to si budeme lhát sami sobě?“ - Mně odpovědělo moje Já. Nezbylo mně nic jiného, než abych si pomyslil: „Vole, jako globál lžeme a věříme lžím už od pradávna…“

Potom, když jsem se znormalizoval, (ne však podle G.Husáka, k němu jsem měl vždycky moc daleko), jsem si řekl: „Já vím, to co zde uvádím je nesmysl, ale v podstatě pravdivý, bouřící, hlásící se o řešení a to je k dispozici vždycky, ale…“

Protože pravda v útocích na komunizmus se moc nedodržuje, dodržuje-li se vůbec, budu ji, pravdu, teď, v tomto pojednání, dodržovat jaksi v maximální míře, bude-li to možné, když nepravdy je všude kolem nás ohromný, přímo nepředstavitelný nadbytek. Přesněji, budu se snažit porovnávat jednotlivé pravdy, (nebo nepravdy?), v přímé konfrontaci; někdy v tomto zápase dostanou příležitost i domněnky, které na prvý pohled od našich nepravdivých pravd nerozeznáme na prvým pohled… Tak a jdeme na to, ale je to labyrint! Platilo, platí a bude platit: Lže (jen?) ten, kdo je slabší a kdo nemá čestné úmysly, kdo se bojí o svou budoucnost…

KOPANCE  ZAČÍNAJÍ:   3. listopadu 2007, přineslo Právo článek s ironickým nadpisem: EXPERIMENT, KTERÝ MĚL SPASIT SVĚT; říká se v něm hned prvou větou:

„Před 90 lety byl v Rusku spuštěn velký sociální experiment, jenž ve svém rozsahu i důsledcích neměl předchůdce.“ 

A už to začíná, už zde musím uvést: to je pravda, ale jen z malinké, velmi malinké „polovičky“. Jistě, Velká říjnová socialistická revoluce chtěla řešit i sociální otázky, v Rusku tenkrát secsakra zanedbané, zcela neduživé. Ale! Na začátku bolševické „ruské akce,“ před devadesáti lety, vůbec ještě nešlo o sociální experiment. Revoluce ruská, jako taková, chtěla, protože musela, přednostně řešit jiné otázky.  A ty V.I.Lenin koncipoval ve známých Dubnových tezích – ty pravděpodobně zpracoval ve vlaku, na cestě z emigrace – o které tu bude zmínka později; uvedl v nich především:

„1. … i za nové vlády Lvova… je tato válka nesporně válkou loupeživou, imperialistickou a proto nelze připustit sebemenší ústupky ˝revolučnímu obranářství˝.

S revoluční válkou, která by skutečně ospravedlňovala revoluční obranářství, může uvědomělý proletariát souhlasit pouze za těchto podmínek: a) že moc převezme proletariát a k němu se přidají chudé vrstvy rolnictva; b) že se upustí od veškerých anexí nejen slovy, ale i skutky; c) že se skutečně nadobro skoncuje se všemi  zájmy kapitálu…

2. Specifika současné situace v Rusku spočívá v tom, že jde o přechod od první etapy revoluce“ a ne řešení velké sociální otázky, „která dala v důsledku nedostatečné uvědomělosti a organizovanosti proletariátu moc buržoazii, k její druhé etapě, která musí dát moc proletariátu a chudým vrstvám rolnictva…

Tento přechod se vyznačuje jednak maximální legalitou, (Rusko je nyní ze všech válčících zemí nejsvobodnější zemí na světě), jednak tím, že se vůči masám nepoužívá násilí, a konečně slepou důvěřivostí mas k vládě kapitalistů, úhlavních nepřátel míru a socializmu…

3. Žádnou podporu vládě, vysvětlovat, že všechny sliby prozatímní vlády jsou naprosto falešné, zejména pokud jde o upuštění od anexí. Demaskovat jí, a ne klást… požadavek, aby tato vláda… přestala být imperialistická.

4. Uznat skutečnost, že ve většině sovětů dělnických zástupců má naše strana menšinu, a zatím slabou menšinu ve srovnání s blokem všech maloburžoazních oportunistických živlů, které podlehly vlivu buržoazie a přenášejí její vliv na proletariát…

5. Nikoli parlamentní republiku – návrat k ní by byl krokem zpět… Zrušit policii, armádu a úřednictvo. (tj. nahradit pravidelnou armádu všeobecným ozbrojením lidu). Platy všech úředníků, kteří budou všichni volitelní a kdykoliv odvolatelní, nesmějí být vyšší než průměrná mzda dobrého dělníka.

6. … Konfiskace veškeré statkářské půdy…

7. Okamžitě sloučit všechny banky v zemi v jednu celonárodní banku a zavést nad ní kontrolu sovětu dělnických zástupců.

8. Naším bezprostředním úkolem není ˝zavést˝ socializmus, ale jen neprodleně přejít ke kontrole společenské výroby…“

Potom V.I.Lenin koncipoval úkoly strany, obnovení internacionály, kritizoval pana Plechanova, útočil na prozatímní vládu proto, že nestanovila nejen brzký konec války, ale vůbec nestanovila termín svolání Ústavodárného shromáždění a vykrucovala se sliby.  Útočil na pány z řad buržoazie, „kteří si říkají sociální demokraté a kteří nepatří ani k širokým, ani k řadovým stoupencům obranářství a kteří si troufají tlumočit cizí názory a vykládat je takto: ˝Lenin vztyčil(!) prapor(!) občanské války˝ (o té není v tezích ani slovo a v referátě o ní také nebylo ani slovo!) uvnitř(!!) revoluční demokracie…Co to má znamenat?  Čím se to liší od štvavé agitace?…“

V té souvislosti V.I.Lenin ještě prohlásil:

„Připisují mi, že jsem proti co nejrychlejšímu svolání Ústavodárného shromáždění!!!“ (Se třemi vykřičníky). A pokračoval: „Nazval bych to ˝blábolením˝, kdyby mě desítky let politického boje nenaučily pokládat poctivost oponentů za vzácnou výjimku…“ Ani dnes se těmto výjimkám nedaří masově vstoupit před veřejnost. (pozn.J.K.)

V další části svých tezí, uvedl V.I.Lenin: „Pan Plechanov nazval ve svém listě můj projev ˝blábolením˝. Výborně pane Plechanove! Ale podívejme se, jak jste ve své polemice nešikovný, neobratný a nedůvtipný. Jestliže jsem dvě hodiny blábolil, jak to, že stovky posluchačů to ˝blábolení˝ snesly? A dále. Proč váš list věnuje celý sloupec výkladu tohoto ˝blábolení˝? To se nějak neshoduje, ba ani trochu se vám to neshoduje!“

V.I.Lenin pokračoval: „Je přirozeně mnohem snazší křičet, nadávat a bědovat, než se snažit vyložit, vysvětlit, vzpomenout si, jak uvažovali Marx a Engels v roce 1871, 1872  1875 o zkušenostech Pařížské komuny a o tom, jaký stát proletariát potřebuje. Bývalý marxista pan Plechanov si asi nerad vzpomíná na marxizmus.“

Jak je vidět jiným pohledem, nerad si vzpomíná na marxizmus, hlavně na leninizmus, bývalý „marxista“, autor zde již vzpomínaného článku Experiment, který měl spasit svět, pan Miroslav Šiška; ale pomoci mu nemohu; jeho pojednání opravdu svět nespasí; ale to k této věci nemůže být poslední slovo. Přesto však rychle zpět k Leninovi.

Za chvilku poté, co Lenin skončil svou řeč – tedy historicky vzato, proti leninskému „experimentu“ zaútočil celý svět, tenkrát jen Evropa byla světem; USA se tehdy probouzely ke své moci, na sovětské Rusko však vojensky útočily bez slitování; podle radostného provolání Churchilla, se čtrnáct států vojensky vrhlo na sovětské Rusko, kde politicky zvítězili bolševici; zdůrazňuji, že zvítězili bolševici a ne jeden jediný, osamocený, byť geniální V.I. Lenin. Mezi agresory nechyběl československý svět, nebyl v tomto shluku agresivních států bezvýznamný, naopak, představoval jednu z největších vojenských sil i když historicky ještě jako stát tehdy neexistoval. O tom se marxisticko-leninsky vzdělaný profesor nejvyšší profesionální komunistické školy v Československu, pan Šiška, ve své stati ani nezmiňuje.  A zde se rodí otázka pro čtenáře: Pročpak, asi?

Pan Šiška se potom ve svém článku soustředil na podstatné podrobnosti velké věci bolševiků. Uvedl v této stati mimo jiné:

„Svět se po bolševické revoluci rozpoltil na dva systémy, které existovaly nejen vedle sebe, ale i proti sobě. S tím pak souvisela následná řada historických procesů, které ještě nejsou uzavřeny. Současně se bolševická revoluce stala jedinečným příkladem rozhodujícího účinku jednotlivce na běh dějin. Bez zásahu klíčové postavy – Vladimíra Iljiče Uljanova Lenina (1870–1924) – by k ní patrně nedošlo a dějiny dvacátého století by zřejmě vypadaly jinak.“

Je možné, že pan Šiška má pravdu? Zde se o to přít nebudu. Jen uvedu: V.I.Lenin, jak uvádí i sám pan Šiška ve své stati na jiném místě, zemřel krátce po té, co komunisté dobyli moc v Rusku; byl vážně poraněn vražedným výstřelem Kaplanové; hned nato onemocněl a svou genialitu nemohl dát do služeb historie. Světová buržoazie žila v naději na brzký konec sovětského „experimetu“. Mobilizovala všechny ideové i vojenské síly v Rusku i jinde na světě, které měla v tu dobu k dispozici. Ale to všechno bylo marné. Podle pana Šišky to bylo asi proto, že se ji, buržoazii), nezrodil Lenin nebo jiný geniální jednotlivec.

Myslím, že pro čtenáře, už však ne pro neoblomného pana Šišku, právě sem, do této partie, patří jedno stanovisko mladého, třicetiletého Lenina, které se stalo v roce 1900 úvodním článkem prvého čísla slavné Jiskry. Autor v něm uvedl mimo jiné:

„Žádná třída v dějinách nedosáhla moci, nevydávala-li ze sebe politické vůdce, své vyspělé představitele, schopné organizovat hnutí a řídit je. A ruská dělnická třída již ukázala, že je schopna vydat ze sebe takové lidi: široce vzplanuvší boj ruského dělnictva ukázal za posledních 5-6 let, kolik revolučních sil je utajeno v dělnické třídě, jak nejzběsilejší  vládní pronásledování nezmenšuje, nýbrž zvětšuje počet dělníků, tíhnoucích dychtivě k socializmu, politickému uvědomění a politickému boji…“ (Lenin, Spisy, sv.4, str.369)

V našem politickém světě známý pan Jumr objevil článek pana Šišky; opsal z něho dost velkou část, aniž by na to hned upozornil čtenáře poznámkou a uvozovkami; na konci článku, který uveřejnil v Haló novinách, přece jenom přidal svůj podíl ve dvou odstavcích; je v nich příznačné, že ze jména pana Šišky se nejdříve snažil udělat literární kvíz, do kterého přimíchal dílo slavného světového literáta O.Wilda a že vedle toho se snad pokusil vlichotit do přízně pana Šišky a to tvrzením: „Autora omlouvá (pokud lze takový pamflet vůbec omluvit) jenom to, že nic není z jeho hlavy – všechny uváděné pravdy jsou více méně citací z knih západních vědeckých odborníků“. Nadto, v posledních třech řádcích uvedl pan Šiška pro čtenáře to nejpodstatnější, to co do té doby nevešlo v obecnou známost: „… reportáž o darebákovi Leninovi, totiž sepsal bývalý učitel na Vysoké škole politické ÚV KSČ Miroslav Šiška. Pak se nedivme, měli-li jsme ve svých řadách takové vědecké kapacity, že se nám ten experiment nepovedl.“

Ták! A teď jsme u pojmu, který je dnes obzvlášť naléhavý, leč tvrdošíjně tabuizovaný, který původně nepatřil do tématiky této stati. Co s tím? Máme odkaz V.I.Lenina; můžeme se proto zeptat na jeho názor, jak on posuzoval úlohu vůdců; ale to je pro nás v tuto chvíli historicky i ideologicky daleko; nezbude, než se podívat na přece jenom o kousíček mladší politické skutečnosti.

J.V.Stalin, jak ukázaly dějiny, nebyl disponován tak mocnou duchovní invencí, jakou byl přírodou obšťastněn V.I.Lenin; ale byl stejně houževnatý, stejně politicky i ideově orientovaný jako V.I.Lenin a uměl se u něho učit do všech ideových, hlavně však do všech třídních důsledku. A ten, jak je přece naprosto zřejmé, převzal Leninovo postavení v hierarchii bolševických vůdců. Právě v J.V.Stalinovi se naprosto konkrétně projevil historický proces, zde již V.I.Lenin připomínaný slovy: „… široce vzplanuvší boj ruského dělnictva ukázal za posledních 5-6 let, kolik revolučních sil je utajeno v dělnické třídě, jak nejzběsilejší  vládní pronásledování nezmenšuje, nýbrž zvětšuje počet dělníků, tíhnoucích dychtivě k socializmu, politickému uvědomění a politickému boji…“ Ano, tato pravda se nejvýrazněji demonstrovala na koncipování Stalinovy aktivity i politické orientace. Ale to nikdo z dnešních oficialit  nepřipomene; do prachu zapomenutí tuto pravdu nejdříve zašlapali revizionisté v družné, dvojhlasé spolupráci se světovou buržoazií; především „v boji proti kultu Stalinovy osobnosti“; i dnes se tento proces praktikuje s velkým a všeobecným nasazením, má však jinou, „dokonalejší“ orientaci; I distingovaný pan Šiška si zde „zapomněl vzpomenout“ na genialitu J.V.Stalina a nebetyčné úspěchy světového socializmu jeho doby; to jen opakoval, dnes už zcela ohranou praxi svých dávných, dnes vlastně zase svých „politických druhů“.

Pane Šiško, vy musíte vědět, že to byli zrádci, kteří později na sebe vzali označení reálsocialisté, kdo s maximálním, ale tajemným úsilím likvidovali socializmus, za Lenina a za Stalina obtížně vybudovaný a ubráněný před strašnými ideovými i válečnými nájezdy, především zahraničních sil. Socializmus byl však poražen až po smrti J.V.Stalina, po XX. a XXII.sjezdu KSSS, v době, kdy se v reálsocializmu zkoncipovalo vnitřní ideové impérium buržoazie a do jeho služeb nastoupili v masovém rozsahu souběžci s komunizmem, kteří dávno před tím ovládli i denní politiku strany. Samozřejmě, v tu dobu byla protikomunistická i nejvyšší stranické škola, každý úřad ministerstva zahraničních věcí, každý orgán reálsocializmu, každý jejich vyšší činitel. Ten, kdo se jen nepatrně od této nové a demokratizované politiky distancoval, ten měl potíže, tomu co chvíli napověděly prémie, že by si brzy mohl balit svých pět švestek. A to, jak se zdá, nebyl případ pana Šišky, ani pana Jumra. Teď stojí proti sobě… Ale vývoj jde dál. Bude i v něm probíhat diferenciace? Samozřejmě! Střední vrstvy jsou málo spolehlivé…