Nová stránka 1

Únorová revoluce v Rusku osvobodila vyhnance. Byl mezi nimi i J.V.Stalin, který 12.března 1917 přibyl z Turuchanska, kde pykal za své komunistické přesvědčení, do Petrohradu. A již 14.března vyšel v Pravdě jeho článek „O sovětech dělnických a vojenských zástupců“; 15.března byl jmenován do redakce Pravdy; v ní byl už 16.března publikován jeho další článek „O válce“ a 18.března článek „O podmínkách vítězství ruské revoluce“.

Dne 3.dubna, vítal J.V.Stalin, na stanici Běloostrov, (finská železnice), spolu s M.I.Uljanovovou a s delegací petrohradských a sestrorěckých dělníků a dělnic, V.I.Lenina, vracejícího se z emigrace.

Pak se řítil jeho pracovní program do dalších a dalších významných, rozhodných a nesmlouvavých komunistických činů. Pravdivost mého tvrzení potvrzuje i řeč J.V.Stalina, pronesená na táboru lidu na Vasilevském ostrově 18.dubna (1. května) 1917) – uvedl v ní mimo jiné:

„… Mluví se o důvěře k Prozatímní vládě, o nutnosti takové důvěry. Ale jak je možno důvěřovat vládě, která sama nedůvěřuje lidu v nejdůležitější věci? Nyní je válka. Válčí se na základě smluv s Anglií a s Francií, které uzavřel car za zády lidu a jež převzala Prozatímní vláda bez souhlasu lidu. Lid však má právo znát obsah těchto smluv, dělníci a vojáci mají právo vědět, zač prolévají krev. A co odpověděla Prozatímní vláda na požadavek dělníků a vojáků, aby smlouvy byly zveřejněny?

Odpověděla, prohlášením, že smlouvy zůstávají v platnosti. Smlouvy však přesto neuveřejnila a nehodlá je uveřejnit!

Není jasné, že Prozatímní vláda tají před lidem pravé cíle války a tím dává najevo, že zarytě nedůvěřuje lidu? Jak mohou dělníci a rolníci důvěřovat prozatímní vládě, která jim nedůvěřuje ve věci nejdůležitější a nejzákladnější?… … …“

Znovu o zradě KSSS, bezvýhradně podporované KSČ

Josef F I K T A

Neuvěřitelné, záhadné nebo zločinné? Stále však tajemná smrt J.V.Stalina a Kl.Gottwalda

V podobné situaci, jakou kritizoval J.V.Stalin, článkem, zde, v preambuli uvedeném, se ocitl prostý lid států lidové demokracie v roce 1953, v hodině smrti J.V.Stalina, když Chruščovova skupina, která v tomto historickém okamžiku usurpovala všechnu moc, nic veřejnosti neřekla o svých skutečných záměrech. Lid neměl svého Stalina, který by se jeho jménem zeptal: jaké odpornosti, jakou zradu pášete, pánové? Nakonec, uplynulo víc jak padesát let a pravda o této věci je stále absolutně tajena, pravda je stále i hanobena, jak to například učinil i pan Grebeníček v Naší Pravdě, v článku Únor je součástí národních dějin…, ve kterém uvedl: „…tím, že KSČ se nedokázala vzepřít prosazení sovětského modelu společnosti jako jediného možného, vlastně založila na své budoucí problémy. Mám na mysli především nepřijatelné praktiky odhalené XX. sjezdem KSSS…“ To všechno bez jediného konkrétního argumentu, to všechno bez jediného konkrétního důkazu, to všechno jen opakováním výroků těch, kteří se dávno ukázali být zarytými nepřáteli prostého lidu, to všechno ve službách vyhroceného antikomunizmu, to všechno ve jménu XX.sjezdu KSSS, který se už dávno svými katastrofálními důsledky demaskoval jako výrazný, hmatatelný projev zrady, jaká do té doby v historii lidstva nebyla vykonána - to všechno zatím bez odporu mas - o to bude bolestivější jejich procitání.

Deníky světa přinesly dne 5.3.1953 zprávu o nemoci J.V.Stalina. Uvádělo se v ní, že v noci na 3.3.1953, když byl Stalin ve svém venkovském bytě, nastalo u něho krvácení, které postihlo životně důležité mozkové oblasti. Stalin ztratil vědomí, došlo u něho k ochrnutí pravé ruky a nohy, nastala ztráta řeči. Byla vážně porušena činnost srdce a dýchání. Dne 6.3.1953 oznámily světové deníky, že Josef Vissarionovič Stalin zemřel dne 5.3.1953 ve 21hodin 50minut.

Dnes jsou Stalinovi, jednomu z největších mužů dvacátého století, připisovány povahové vlastnosti neslučitelné s lidskou podstatou. Na jeho přímou osobní odpovědnost dopadá obvinění z tolika odporných zločinů, které nelze spáchat jednotlivcem, ani kdyby měl k disposici stovky životů. Při vyslovení Stalinova jména se prostému měšťákovi zjeví odporná příšera, vůbec nepodobná člověku.

Bylo by hloupé vyvracet tyto nestoudné, ale obecně přijímané pomluvy. Nyní je naléhavě třeba vysvětlovat proč vznikly, proč v nových a nových obměnách stále vznikají, proč byl vytvořen aparát na jejich produkci. Vysvětlit ono naléhavé "proč", znamená vysvětlit a pochopit vztahy uvnitř třídně rozpolceného světa, jeho antagonismus.

Zbořili Stalinovy pomníky, zničili všechny knihy a učebnice, kde jen probleskovaly jeho myšlenky, rozmetali všechno to, co v dobrém připomínalo jeho jméno. V ničem nezaostali za inkvizicí. Jak napravit tento stav? Stalin nepotřebuje advokáty. On je schopen se i ze záhrobí obhájit sám. Po dobu delší jak půlstoletí však nedostal slovo!

Klement Gottwald, vedoucí československé delegace, se vrátil z pohřbu J.V.Stalina do Prahy. Na ruzyňském letišti vykonal přehlídku čestné stráže pražské posádky. Rudé právo z 12.3.1953 o tom přineslo důkaz – fotografii, na které Gottwald rázným krokem kráčí kolem nastoupené vojenské jednotky a zdraví ji pravou rukou, přiloženou k okraji kožešinové pokrývky hlavy. Byl sluneční den. Nic nenasvědčovalo tomu, že by Gottwaldovi zbývalo jen několik hodin života. A přece!

Československé deníky přinesly v sobotu 13.3.1953 zprávu, ve které se pravilo: "Prezident republiky soudruh Klement Gottwald onemocněl dne 12.3.1953 ráno prudkým zánětem plic a pohrudnice… Bylo nasazeno energické léčení, v němž se pokračuje." Zprávu podepsal kolektiv osmi lékařů. Dne l4.3.1953 Klement Gottwald skonal.

Časová shoda jeho smrti se smrtí J.V.Stalina, jakož i to, že oba zemřeli nenadále, bez předcházejícího těžšího předchorobí a byli pod stálou kontrolou lékařů, vyvolává podezření, hlasitě volající: pozor, zde nejde o náhodu! V tomto duchu hovoří i některé indicie.

Tak na příklad: V soustrastném telegramu Ústředního výboru KSSS, rady ministrů a prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, který byl adresován Ústřednímu výboru KSČ, vládě Československé republiky a Národnímu shromáždění Československé republiky, se pravilo:

"Pracující celého světa ztratili jednoho z vynikajících představitelů mezinárodního dělnického hnutí, jemuž soudruh Klement Gottwald zasvětil celý život proletářského revolucionáře."

Ale složení sovětské delegace na pohřeb, neodpovídalo osobě Gottwalda – vynikajícímu představiteli mezinárodního dělnického hnutí. V jejím čele byl sice maršál Sovětského svazu, jeden z prvních náměstků předsedy rady ministrů SSSR, člen předsednictva ÚV KSSS, N.A.Bulganin. Ten byl však jen činitelem vojenským, nikdy nebyl představitelem mezinárodního komunistického hnutí. Další členové delegace byli funkcionáři nižšího stupně důležitosti, v mezinárodním dělnickém hnutí a v československé veřejnosti téměř neznámí. Jasnov byl předsedou moskevského sovětu poslanců pracujících, A.J.Bogomolov byl velvyslancem SSSR v ČSR, A.Z.Kobulov byl pro světovou a československou veřejnost neznámým generálporučíkem. N.M.Pegov byl úplně bez funkce. V kádrové čistce, provedené ve vrcholných orgánech SSSR několik hodin po smrti J.V.Stalina, byl zbaven funkce tajemníka ÚV KSSS a zatím nebyl povolán do funkce jiné.

Podobně tomu bylo i s kondolenční delegací. Dne 14.3.1953, ve 23,3O hod. navštívili velvyslanectví Československé republiky v Moskvě, aby vzdali hold Kl.Gottwaldovi, N.M.Švernik a A.J.Vyšinskij, oba právě "odvoláni" ze svých funkcí. U Švernika bylo "doporučeno", aby byl odvolán z funkce předsedy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR a Vyšinskij byl právě zbaven funkce ministra zahraničních věcí SSSR. Doprovázel je maršál Sovětského svazu I.S.Koněv. Významný válečník. Nikdy však nebyl mezi hlavními představiteli Sovětské armády. Příležitost vstoupit do dějin dostal později, až v prosinci 1953. To byl předsedou senátu v soudu nad L.P.Berijou.

V Pekingu byla situace zcela jiná – přiměřená velikosti ztráty, jež utrpělo mezinárodní dělnické hnutí. Dne 14.3.1953, přesněji, po půlnoci tohoto tragického dne, se na československé velvyslanectví v Pekingu dostavil předseda ústřední lidové vlády Mao Ce-tung se svými náměstky Ču Tehem a Kao Kenem, doprovázen také ještě náměstkem předsedy Státní administrativní rady, starostou hlavního města Pekingu a ředitelem administrativního byra ÚV KS Číny. Československé velvyslanectví dále navštívil náměstek ministra zahraničních věcí, šéf protokolu a přednosta sovětského a východoevropského odboru ministerstva zahraničních věcí. Den pohřbu Kl.Gottwalda byl prohlášen dnem státního smutku Čínské lidové republiky.

V buržoazním tisku a v ostatních sdělovacích prostředcích se objevilo mnoho bajek o Stalinově smrti, o okolnostech, které ji měly vyvolat i o průběhu dramatu nad umírajícím. Prostý lid je však přecházel bez zaujetí. Pro něho zůstala jen jedna otázka: Jak se mohlo stát, že dva vedoucí představitelé mezinárodního dělnického hnutí, kteří si byli po dlouhý čas osobně i politicky velmi blízcí, zemřeli v rozmezí několika hodin a to zcela neočekávaně, bez předcházejících zdravotních potíží? Co vše tato smrt způsobila? Opovědět na okrajové, nepodstatné otázky není snadné. Odpovědět na ty zásadní je však velmi prosté:

Smrt J.V.Stalina se stala historickým předělem.
Dne 5.3.1953, ve 21,50 hod. se začala veřejně odvíjet zrada
revizionistů, zrada, která vyvolala zvrat ve vývoji lidstva.

Toho je třeba si konečně všímat, už není možnost tuto historickou skutečnost, tento historický mezník přehlížet a politicky na všech úrovních komunistické činnosti jednak tak, jakoby takové události nebylo. Jestliže tuto pravdu budou lidé, prohlašující o sobě, že jsou komunisté i nadále přehlížet, zůstane stávají komunistické hnutí, praktikované KSČM zrádným, právě tak zrádným, jako byla zrádná KSČ, vedená A.Novotným nebo G.Husákem !!! !!! !!!

Puč v hodině smrti J.V.Stalina

Musím zdůraznit: Smrt J.V.Stalina byla startovním výstřelem vše zahrnující zrady. Nejdříve byli odstraněni z vedoucích míst ti, kteří by mohli ze svých vysokých funkcí způsobit značné těžkosti. Potom byli na místa řídícího systému Sovětského svazu zařazováni rehabilitovaní, u kterých bylo již v minulosti prokázáno, že jsou ideově orientovaní proti bolševizmu. Současně se započalo s reorganizací zemědělství, později průmyslu a celé správy života SSSR. Neopožďoval se ani přechod na novou orientaci zahraniční politiky. S jugoslávskými revizionisty byla domluva sjednána velmi rychle. Potom nastaly potíže s jednotou v mezinárodním komunistickém hnutí. Zradu nebylo možno provádět přímočaře a ukvapeně, muselo se lavírovat. Ale to vše postupně, po pořádku.

Ve čtvrtek 5.3.1953, ve 21,50 hod. zemřel J.V.Stalin a již v pátek 6.3.1953 se uskutečnila společná schůze pléna ÚV KSSS, rady ministrů SSSR a prezidia Nejvyššího sovětu SSSR. Bylo možné jen během noci svolat a zajistit účast členů ÚV KSSS, rady ministrů SSSR a prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, kteří měli působiště i bydliště rozptýlené na jedné šestině světa? V podstatě to možné bylo, ovšem za předpokladu, že všechny potřebné osoby byly soustřeďovány na startovní čáře zrady již od prvních okamžiků Stalinovy choroby; nevhodné bylo možno ponechat doma nebo na pracovišti a tak je z jednání vyloučit.

Kromě toho se vnucují další, ne méně závažné otázky. Například, proč tři orgány, naprosto na sobě nezávislé, jednaly společně a se spěchem o problémech, které nepatřily do jejich kompetence? Kde vzali členové prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, mezi nimi bezpartijní, právo účastnit se rozhodování, případně spolurozhodovat o závažných organizačních a kádrových otázkách KSSS? Kam se poděla problematická vedoucí úloha strany? A kam socialistická demokracie, když bylo "doporučeno" a to bez zdůvodnění, zbavit N.M.Švernika funkce předsedy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR a A.F.Gorkina zbavit funkce tajemníka předsedy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR a jmenovat místo nich K.J.Vorošilova a N.M.Pegova. Pravomoc projednat kandidaturu a zvolit do těchto funkcí nové osoby, mělo jen zasedání Nejvyššího sovětu SSSR a to se sešlo k jednání až za 8 dnů, dne 17.3.1953. Při tom členové prezidia Nejvyššího sovětu byli vázáni svým stanoviskem, vyjádřeným na společné schůzi dne 6.3.1953. Zasedání Nejvyššího sovětu prvý den svého jednání o kandidatuře nových lidí nerozhodlo; Rudé právo ještě v neděli 15.3.1953, když podávalo informaci o kondolenci sovětské delegace, tlumočící zármutek nad smrtí Kl.Gottwalda na československém velvyslanectví v Moskvě, uvádělo N.M.Švernika jako předsedu prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, ačkoliv byl v podstatě sesazen společnou schůzí již 6.3.1953!!! A Nikolaj Michajlovič Švernik, člen strany od roku 1905, od roku 1925 člen ÚV KSSS a od roku 1946 představitel Sovětského svazu, miláček pracujícího lidu své země, "uvědoměle" nese potupu a jde kondolovat k úmrtí Kl.Gottwalda. V těchto hodinách nemusel být ještě jednoznačně přesvědčen, že se stal obětí puče, ale musel minimálně cítit, že se jedná o avanturismus, který je nutno odmítnout, třeba onemocnět a ne jej podporovat jako vedoucí kondolenční skupiny.

V hodině smrti J.V.Stalina a Kl.Gottwalda vzniklo pro historiky mnoho otázek. Pro tuto, řekl bych rámcovou bilanci, která má za cíl dokázat, že se zrodil puč, však nejsou podstatné, neboť neexistuje důkaz, který by mohl vyvrátit skutečnosti, které zde uvádím na podporu svého tvrzení.

Společná schůze třech, na sobě nezávislých orgánů, dále přijala "rozhodnutí":

Jmenovat za zemřelého J.V.Stalina předsedou rady ministrů SSSR G.M.Malenkova (kterého pravděpodobně mělo právo volit zasedání Nejvyššího sovětu SSSR – aspoň N.S.Chruščov byl odvoláván tímto orgánem) a jeho první náměstky L.P.Beriju, V.M.Molotova, N.A.Bulganina a L.M.Kaganoviče.

Současně rozhodla, aby rada ministrů SSSR měla místo dvou orgánů – předsednictva a byra předsednictva, jeden orgán a sice předsednictvo rady ministrů SSSR a že členy předsednictva jsou: předseda rady ministrů SSSR a první náměstci předsedy rady ministrů SSSR.

Dále bylo rozhodnuto sloučit ministerstvo státní bezpečnosti SSSR a ministerstvo vnitra SSSR v jedno ministerstvo a sice ministerstvo vnitra SSSR a do jeho čela společná schůze jmenovala L.P.Beriju.

Dále bylo rozhodnuto ministrem zahraničních věcí SSSR jmenovat V.M.Molotova, jeho prvními náměstky A.J.Vyšinského, J.A.Malika a V.A.Kuzněcova. A.J.Vyšinskij, dosavadní ministr zahraničních věcí SSSR, byl osobou obzvlášť nežádoucí. V letech 1924 až 1938 působil jako státní žalobce největších procesů té doby. Jeho přesvědčovat o rehabilitacích by bylo opravdu obtížné. Proto musel daleko do světa. Společná schůze jej jmenovala stálým zástupcem SSSR u OSN v New Yorku. A tam, na začátku roku 1954, neočekávaně – náhle zemřel!!!???

Na společné schůzi bylo rozhodnuto jmenovat maršála SSSR N.A.Bulganina ministrem vojenství SSSR. Jeho náměstky se stali maršálové A.M.Vasilevskij – do té doby ministr vojenství SSSR a G.K.Žukov. Ten byl novou osobou ve vedení tohoto ministerstva.

Společná schůze rozhodla sloučit ministerstvo vnitřního a ministerstvo zahraničního obchodu a jmenovat v novém ministerstvu vnitřního a zahraničního obchodu SSSR A.I.Mikojana ministrem. Ten s N.S.Chruščovem prošel věrně až na konec jeho politické kariéry. Na něm řídil zasedání Nejvyššího sovětu SSSR, kterému navrhl, aby N.S.Chruščova uvolnilo z funkce předsedy rady ministrů SSSR!

Společná schůze zřídila ministerstvo strojírenství a to tak, že byla do něho sloučena ministerstva automobilového a traktorového průmyslu, strojírenství a výroby přístrojů, pro výrobu zemědělských strojů a pro výrobu obráběcích strojů.

Současně společná schůze rozhodla sloučit ministerstvo pro výrobu dopravních strojů, ministerstvo loďařského průmyslu, ministerstvo těžkého strojírenství a ministerstvo pro výrobu stavebních a silničních strojů, v jedno ministerstvo – ministerstvo dopravního a těžkého strojírenství. Minstrem byl jmenován V.A.Malyšev.

Bylo ještě rozhodnuto jmenovat G.P.Kostjačenka předsedou Gosplanu SSSR a M.G.Pervuchina přemístit na funkci ministra elektráren a elektrotechnického průmyslu.

Ani N.M.Švernik nepřišel zkrátka. Společná schůze ho doporučila za předsedu Všesvazové ústřední rady odborů. Místo V.V.Kuzněcova, který byl jmenován, jak jsem již zde uvedl, náměstkem ministra zahraničních věcí.

Tato nepochopitelná, avšak na prvý pohled avanturistická opatření byla zdůvodněna provoláním: "Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu, rada ministrů SSSR a prezidium Nejvyššího sovětu SSSR považují v této pro naší stranu a zemi těžké době za nejdůležitější úkol strany a vlády zajistit plynulé a řádné řízení veškerého života v zemi, což opět vyžaduje co největší semknutost vedení, nedopustit jakýkoliv nepořádek a paniku, aby tak bylo bezpodmínečně zajištěno uskutečňování politiky, vypracované naší stranou a vládou jak ve vnitřních záležitostech naší země, tak i záležitostech mezinárodních.

Aby nedošlo k žádnému přerušení řízení činnosti sovětských a stranických orgánů, považuje Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu, rada ministrů SSSR a prezidium Nejvyššího sovětu SSSR za nutné provést řadu opatření v organizaci a vedení státu."

Jistě každého napadne, že tak rozsáhlé organizační a kádrové změny mohou vyvolat jedině nepořádek a neklid. Rozhodně nebyly stabilizačním opatřením, ale nutným zásahem do vnitřní struktury řízení, aby spiklenci rozvrátili předcházející spojení těch, kteří nebyli do puče zapojeni a měli mnoho důvodů se mu bránit.

Dne 16.10.1952, dva dny po skončení XIX.sjezdu KSSS, se konalo plenární zasedání ÚV KSSS, které zvolilo dvaceti pěti členné předsednictvo ÚV KSSS a jedenácti členný sekretariát ÚV KSSS. Ale za čtyři a půl měsíce od tohoto rozhodnutí a několik hodin po smrti J.V.Stalina, společná schůze Ústředního výboru KSSS, rady ministrů SSSR a prezidia Nejvyššího sovětu SSSR přijala rozhodnutí o zásadních změnách vrcholných orgánů ÚV KSSS. Pravilo se v něm:

"l. Uznat za nutné, aby Ústřední výbor KSSS měl místo dvou orgánů – předsednictva a byra předsednictva, jeden orgán – předsednictvo Ústředního výboru KSSS, jak určují stanovy strany," (Na návrh N.S.Chruščova přijal XIX.sjezd strany stanovy, ve kterých bylo ustanoveno: "Odst.31, písm.b): Sjezd přezkoumává a mění program a stanovy strany; odst.34: Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu vytváří k řízení práce ÚV mezi plenárními zasedáními – předsednictvo; k řízení běžné práce, hlavně organizování kontroly plnění usnesení strany a pro výběr kádrů – sekretariát." Ani usnesení sjezdu nebylo pro pučisty svaté! FUJ!)

"2. Pro větší operativnost ve vedení, stanovit, aby předsednictvo Ústředního výboru mělo 10 členů a 4 náhradníky.

Členové předsednictva ÚV: soudruzi G.M.Malenkov, L.P.Berija, V.M.Molotov, K.J.Vorošilov, N.S.Chruščov, N.A.Bulganin, L.M.Kaganovič, A.I.Mikojan, M.Z.Saburov, M.G.Pervuchin" (Další důkazy, hlavně však vyhodnocení diskuse na XX.sjezdu KSSS, nám ukážou, že prvých osm, zde uvedených, bylo zapojeno do puče. Míra iniciativy byla jistě u každého jiná. Je dokonce možné, že někdo byl jen pasivním spiklencem. Ale každého z nich – z prvých osmi uvedených, je možno označit za pučistu z hodiny smrti J.V.Stalina. Oni to byli kdo uchvátili výrazně největší podíl moci. O tu se neusiluje z plezíru!)

"Náhradníci předsednictva ÚV KSSS: soudruzi N.M.Švernik, P.K.Ponomarenko, L.G.Melnikov, M.D.Bagirov.

Zvolit tajemníky ÚV KSSS soudruhy: S.D.Ignaťjeva, P.N.Pospělova, N.N.Šatalina.

5. Uznat za nutné, aby se soudruh N.S.Chruščov soustředil na práci v Ústředním výboru KSSS, a proto ho zprostit funkce prvního tajemníka Moskevského výboru KSSS.

6. Schválit tajemníka ÚV KSSS soudruha N.A.Michajlova prvním tajemníkem Moskevského výboru KSSS.

7. Zprostit soudruhy P.K.Ponomarenka a N.G.Ignatova funkce tajemníků ÚV KSSS v souvislosti s jejich přechodem do vedoucích funkcí v radě ministrů SSSR a soudruha Brežněva v souvislosti s jeho přechodem do funkce náčelníka politické správy ministerstva vojenského námořnictva."

Nyní několik zpřesňujících údajů. Po skončení XIX.sjezdu KSSS, na prvém zasedání nového Ústředního výboru KSSS, které se konalo 16.října 1952, bylo zvoleno 25 členů ÚV KSSS do předsednictva Ústředního výboru KSSS; k nim 11 náhradníků předsednictva ÚV KSSS. Současně bylo zvoleno 10 členů sekretariátu ÚV KSSS.

Společná schůze ÚV KSSS, rady ministrů SSSR a prezidia Nejvyššího sovětu SSSR zrušila sekretariát ÚV KSSS, tedy 10 funkčních míst!!! Předsednictvo ÚV KSSS z 25 funkčních míst upravila na 10 členné!!! To byla "spiklenecká genocida", spáchaná pučisty na členech vrcholných stranických orgánů. Tak bylo zrušeno bez uvedení důvodů 25 funkčních míst!!!

Nyní uvedu jména členů ÚV KSSS, kteří byli "vypovězeni" z předsednictva ÚV KSSS: V.M.Adrianov, A.B.Aristov, D.S.Ignaťjev, D.S.Korotčenko, V.V.Kuzněcov, O.V.Kuusinen, V.A. Malyšev, N.A.Michajlov, M.A.Suslov, D.I.Česnokov, M.F. Škirjatov.

Z předsednictva ÚV KSSS mezi náhradníky předsednictva ÚV KSSS byli převedeni N.M.Švernik, P.K.Ponomarenko a L.G.Melnikov. Čtvrtým náhradníkem byl zvolen M.D.Bagirov, který nebyl do vrcholných stranických orgánů zvolen v říjnu 1952.

Kádrová smršť zasáhla všechny náhradníky předsednictva ÚV KSSS. A to: L.I.Brežněva, A.J.Vyšinského, A.G.Zverevova, N.G.Ignatova, I.G.Kabanova, A.N.Kosygina, N.S.Patoličeva, N.M.Pegova, A.M.Puzanova, I.F.Těvosjana a P.F.Judina.

Jak jsem již uvedl, byl zrušen sekretariát ÚV KSSS. To se týkalo následujících funkcionářů: A.B.Aristova, L.I.Brežněva, N.G.Ignatova, G.M.Malenkova, N.A.Michajlova, N.M.Pegova, K.P.Ponomarenka, M.A.Suslova a N.S.Chruščova.

Taková kádrová opatření je nutno připravovat několik týdnů. A ona byla realizována doslova několik hodin po smrti J.V.Stalina. To podává pádný důkaz, svědčící o tom, že byla připravena v závislosti na předem stanovenou hodinu smrti J.V.Stalina!

Kádrové drama mělo své pokračování. Moskevská Pravda 21.3.1953 uvedla: "Plenární zasedání ÚV KSSS, které se konalo 14.3.1953(!), přijalo toto usnesení:

'1. Vyhovět žádosti předsedy rady ministrů SSSR G.M. Malenkova a uvolnit ho z funkce tajemníka ÚV KSSS." (A byl vůbec tajemníkem? Po XIX.sjezdu, za života J.V.Stalina, podle mých studijních poznatků, tajemníci voleni nebyli. To až společná schůze volila tajemníky, ale mezi nimi G.M.Malenkov zvolen nebyl!)

2. Zvolit sekretariát ÚV KSSS v tomto složení: N.S.Chruščov, M.K.Suslov, P.N.Pospělov, N.N.Šatalin, S.D. Ignaťjev…'"

Opětovné zřízení sekretariátu ÚV KSSS potvrzuje, že moje obvinění z puče je důvodné, že bylo nutno zločin rychle vylepšovat – napravovat jeho omyl.

Tato další opatření podávají důkaz, že k pučistům se přidávali ti, kteří do původního plánu nebyli zařazeni. Zde mám na mysli především M.K.Suslova. Nejprve byl ze sestavy pučistů vyloučen. Nakonec sehrál světodějnou úlohu v oblasti revizionistické ideologie. Nebyl při tom zvlášť fundovaným, ale tvrdohlavým. I to bylo pro revizionizmus přínosem!

Ještě zmínku o Malenkově rezignaci na funkci tajemníka, kterým sice nebyl, ale takovým gestem uvolnil N.S.Chruščovovi prostor v sekretariátu - hlavním výkonném orgánu strany. Na jeho cestě vzhůru stál již jen L.P.Berija. Ale ten byl před veřejností odhalen za čtyři měsíce, přesně již 10.7.1953, jako zločinec. Potom N.S.Chručovovi nic nebránilo, aby se dal 3.9.1953 zvolit prvním tajemníkem ÚV KSSS.

Puč, praktikovaný v SSSR, v rychlosti zachvátil všechny evropské státy lidové demokracie; v Polsku, hlavně však v Maďarsku, přerostl do genocidy; k takovým otřesům bylo v Československu daleko – tam zradil i Al.Čepička.

XX.sjezd KSSS – výron zrady

V roce 1895, krátce po smrti Bedřicha Engelse, nastala exploze revizionizmu, reprezentovaná Eduardem Bersteinem, jehož osoba měla u B.Engelse velmi vysoký kredit. Revizionizmus zachvátil téměř všechny vedoucí osobnosti světového proletariátu; s tím i většinu jeho řídících orgánů. Jediným bojovníkem proti revizionizmu, (Bernsteinovy generace) byl Georgij Valentinovič Plechanov. Později i on se odklonil v některých otázkách od dialektického a historického materialismu Marxova a Engelsova. V praktické politice, reprezentované Vladimírem Iljičem Leninem, přešel po II.sjezdu Socialistické demokratické dělnické strany Ruska k menševikům a s nimi se postavil proti Velké říjnové socialistické revoluci.

Stejná situace nastala v roce 1953, ihned po smrti J.V.Stalina. Pochopitelně, změnily se jednající osoby, podstatně se změnila politická situace. Již tu nebyl spor "jen" o revoluční teorii. Nyní bylo nutno porazit mocensko-politický systém, který prokázal ohromnou dynamiku a nepředstavitelnou sílu, která ve druhé světové válce porazila německý fašismus, podporovaný mnoha vazaly a zabezpečovaný hospodářským potenciálem téměř celé Evropy. Socialismus se stal globálním systémem. I v zemích východní Evropy a v Číně se začal budovat socialismus.

Na konci roku 1955 se revizionizmus zformoval natolik, že se svou platformou, zatím jemně zastřenou, mohl předstoupit před světovou veřejnost. Proto byl předčasně svolán XX.sjezd KSSS. Konal se na konci února roku 1956. A právě o něm, jako o rozhodném kroku k revizionizmu, bude zde, ve velmi zkráceném podání, pojednáno nejdříve.

XX.sjezd Komunistické strany Sovětského svazu! Nelze vyčíslit všechny superlativy, kterými byl chválen, které ho ještě stále vychvalují. A všechno je jen mýtus! Leč stále oslnivě zářící. Aby mohl vzniknout, musela být již na začátku lež. Jak to vlastně s XX.sjezdem KSSS bylo? Co o něm můžeme z dostupných pramenů říct po době delší jak padesát let? Najde se někdo, kdo uvěří důkazům a ne vžité glorifikaci? Když si však neobjasníme obsah a průběh této dějinné události, nepochopíme nic z vývoje světa po roce 1953. Je meritem politických událostí druhé poloviny dvacátého století. Je absolutní negací Velké říjnové socialistické revoluce, dějinným zlomem. Důkazy o tom hovoří pádnou řečí. Teď jde jen o závažnou maličkost, vzít je na vědomí a podle nich si upravit názor.

XX.sjezd KSSS zahájil první tajemník ÚV KSSS N.S.Chruščov. V úvodu připomněl, že mezinárodní komunistické hnutí od XIX.sjezdu KSSS ztratilo vynikající pracovníky, a to Stalina, Gottwalda a Tokudu. Potom účastníky sjezdu vyzval, aby jejich památku uctili povstáním.

Pod řízením N.S.Chruščova byl sjezdem schválen následující program sjezdu:

1. Zpráva ÚV KSSS – přednese N.S.Chruščov,
2. Zpráva Ústřední kontrolní a revizní komise – přednese P.G.Moskatov
3. Směrnice XX.sjezdu KSSS k šestému pětiletému plánu - přednese N.A.Bulganin,
4. Volby.

otázka kultu stalinovy osobnosti do programu XX.sjezdu KSSS zahrnuta nebyla, tato otázka se neprojednávala na oficiální, tedy platné části XX.sjezdu KSSS!!! !!!

Ve zprávě ÚV KSSS mimo jiné N.S.Chruščov uvedl, že od XIX.sjezdu uplynuly jen tři roky a čtyři měsíce, které je nutno hodnotit jako jedno z nejvýznamnějších období v dějinách KSSS. Zdůraznil, že na poli vnitrostranickém to byla léta, kdy strana, vycházejíc ze zájmu všeho lidu, kriticky hodnotila situaci v zemědělství a v průmyslu a podnikla četná opatření, aby, opírajíc se o úspěchy, kterých bylo dosaženo, byl učiněn další krok vpřed v socialistickém rozvoji SSSR.

S uspokojením zpráva konstatovala, že napětí v mezinárodních vztazích bylo zásluhou důsledné mírové politiky zemí socialistického tábora vystřídáno zmírněním, a to proto, že Sovětský svaz společně se svými přáteli – Čínskou lidovou republikou a ostatními lidově demokratickými zeměmi – přišel včas s řadou důsledných opatření zahraničně politického charakteru, aniž by bylo řečeno, která opatření to vlastně byla.

Značná část referátu byla zaměřena na problematiku společných vztahů SSSR a zemí lidové demokracie. N.S.Chruščov v ní uvedl: "Rozvoj socialistických zemí je charakterizován jejich úplnou samostatností a nezávislostí jak v politice, tak ekonomice… Socialistické země si vybudovaly rovnoprávné, vzájemně výhodné vztahy, vyměňují si zkušenosti a všestranně si vzájemně pomáhají… Naše země pomáhá Čínské lidové republice postavit za jednu pětiletku 156 podniků a 21 cechů, do nichž dodává zařízení zhruba za 5.600 milionů rublů… I nadále si budeme všestranně navzájem pomáhat v rozvoji ekonomiky, techniky, vědy a kultury."

Zpráva se dotýkala i hospodářské situace kapitalistických zemí. Obšírný výklad v ní učinil N.S.Chruščov k imperialistické politice slepování agresivních paktů, rozpoutání studené války a boji národů za zmírnění mezinárodního napětí.

N.S.Chruščov ve zprávě o činnosti ÚV KSSS hodnotil i úspěchy Sovětského svazu v boji za upevnění míru a mezinárodní bezpečnosti. Zdůraznil politiku Sovětského svazu, zaměřenou na zmírňování mezinárodního napětí a upevnění míru. V tomto místě byla vysoko hodnocena úloha Čínské lidové republiky, která zastavila krveprolévání v Koreji a v Indočíně.

V referátu bylo věnováno mnoho místa k objasnění forem přechodu jednotlivých zemí k socialismu. K pochopení rozmanitostí tohoto procesu se N.S.Chruščov dovolával dlouhé citace V.I.Lenina a také uvedl: "Ve Federativní republice Jugoslávii, kde moc patří pracujícím a společnost se zakládá na společenském vlastnictví výrobních prostředků, se v procesu socialistické výstavby vytvářejí svérázné konkrétní formy řízení hospodářství a výstavby státního aparátu." To byla první veřejná demonstrace nastupujícího revizionizmu!

Avšak! K hrubé charakteristice XX.sjezdu KSSS je nutno uvést ještě následující výrok N.S.Chruščova: "Naše vítězství by bylo nemožné, kdyby Lenin a strana bolševiků neuhájili revoluční marxismus v boji proti revizionizmu, který se rozešel s marxismem a dal se cestou oportunismus. To považuje Ústřední výbor strany za nutné říci k otázce forem přechodu k socialismu za současných podmínek." To už bylo rouhání, veřejný výsměch revolučním kádrům strany(!) – jak nám ukáže další text tohoto pojednání.

Ve výkladu, který má nás seznámit s obsahem jednání XX.sjezdu KSSS se nyní dostáváme k velmi závažné části. V ní N.S.Chruščov uvedl:

"Ústřední výbor strany přezkoumal tak zvaný 'leningradský případ' a zjistil, že jej zkonstruoval Berija a jeho pomocníci, aby oslabili leningradskou stranickou organizaci, aby zdiskreditovali její kádry. Když Ústřední výbor zjistil, že se 'leningradský případ' nezakládá na pravdě, překontroloval i četné jiné pochybné případy. ÚV podnikl opatření, aby učinil spravedlnosti zadost. Na návrh Ústředního výboru byli nevinně odsouzení lidé rehabilitováni.“ Tedy, Berija a jeho pomocníci zkonstruovali… a ne Stalin… Kromě toho, hledal jsem v široké paletě literatury informace o „leningradském případu“, ale nenašel jsem o něm ani zmínku.

A teď nevědomé(?) přiznání Chruščova, který uvedl: „… v souvislosti s revizí a zastavením četných případů soudního řízení se začala u některých soudruhů projevovat jistá nedůvěra vůči pracovníkům orgánů státní bezpečnosti."

Aby nebylo pochyb o tom, že nastává postupný rozpad jednoty a aktivity sovětských občanů a rozpad jednoty komunistů celého světa, N.S.Chruščov k tomu upřímně dodal:

"To je samozřejmě nesprávné a velmi škodlivé… Nelze zapomenout, že nepřátelé se vždycky pokoušeli a budou pokoušet překážet velkému dílu budování socialismu. Kapitalistické obklíčení k nám vysílalo nemálo špionů a diverzantů… Stačí připomenout, že USA od roku 1951 vynakládají 100 milionů dolarů ročně na podvratnou činnost proti socialistickým zemím. Proto musíme všemožně povzbuzovat sovětský lid k revoluční bdělosti a upevňovat orgány státní bezpečnosti." Bylo to směšné, vážně pohoršivé, či jen výsměšně-urážlivé vyjádření? Z textu vysvětlení neplyne, ale je jasné v souvislosti se skutečným stavem politicko-třídního vývoje v SSSR a zemích RVHP, kde socializmus začal spět stále rychlejším tempem ke svému zániku.

O Stalinově zvůli ani slovo, ani slovíčko, které by jen naznačilo, že by měl s kritizovaným stavem byť sebemenší spojitost, že by byl zločinec. Naopak. V části Strana vzdal N.S.Chruščov J.V.Stalinovi druhý slavnostní hold. Uvedl:

"Brzy po XIX.sjezdu KSSS vyrvala smrt z našich řad Josefa Vissarionoviče Stalina. Nepřátelé socialismu počítali s možností zmatku v řadách strany, nesváru v jejím vedení, kolísavosti při provádění vnitřní a zahraniční politiky. Tyto výpočty zkrachovaly. Komunistická strana se ještě těsněji semkla kolem svého Ústředního výboru, ještě více pozvedla prapor marxismu-leninismu."

Dále. Chruščov věrolomně zamlčel, že podle usnesení XlX.sjezdu KSSS, měl být na sjezdu dvacátém, projednán návrh nového programu strany; stokrát raději tlačil koncepci KSSS do revizionizmu, když si stěžoval:

"… Některé horké hlavy se usmyslily, že výstavba socialismu je již úplně dovršena a začaly sestavovat podrobný rozpis přechodu ke komunismu. Na půdě takových utopistických představ se začal zakořeňovat opovržlivý postoj k socialistické zásadě hmotné zainteresovanosti pracovníků na výsledcích vlastní práce."

V roce 1956, v době konání XX.sjezdu KSSS, byl výraz "hmotná zainteresovanost" cekem nic neříkajícím pojmem. Jak však ukázala pozdější praxe i u nás, v Československu, byla v provedení N.S.Chruščova přímým popřením jedné z hlavních socialistických zásad – odměňování podle množství a kvality práce. Hmotná zainteresovanost přinesla do socialistické ekonomiky kapitalistickou filozofii zisku a zavedla v "odměňování" výrazné rozdíly, které vyvolaly vznik nové společenské třídy, "socialistických" aristokratů, kteří se rekrutovali z pracovníků řídící sféry! Ti se odcizovali dělnické třídě, pracujícím v zemědělství, ale i inteligenci. Stavěli se vysoko nad všechen lid. Tak se uměle a vědomě vytvářela nová společnost s antagonistickými rozpory. Byl to proces řízený v rozporu s klasickými socialistickými principy i v rozporu se stanoviskem horkých hlav, jak N.S.Chruščev na sjezdu strany urážlivě charakterizoval soudruhy, kteří odmítali jeho zrádnou zásadu hmotné zainteresovanosti!

Aby aristokraté své pozice upevňovali, pronikali, spolu se členy své rodiny do stany, do jejich orgánů a rozkládali revoluční charakter strany zevnitř.

Finanční požitky z hmotné zainteresovanosti nebyly vypláceny na základě výsledků vlastní práce. Ty se přestaly sledovat, normování práce bylo úplně zastaveno. "Zdroje" hmotné zainteresovanosti vyplývaly z "hospodářských výsledů" kolektivů. U dělníků a mistrů z hospodářských výsledků dílny, případně cechu, u pracujících na ředitelství z hospodářských výsledků závodů, podniků nebo resortů. U dělníků představovaly finanční efekt několik set korun ročně, u ředitelů závodů a pracovníků ředitelství závodů a podniků efekt několik tisíc korun ročně. U ředitelů podniků a jejich náměstků to byl efekt několika desítek tisíc korun ročně. U ředitelů výrobně hospodářských jednotek byly tyto požitky vyšší jak sto tisíc korun ročně. V zastřené formě tak bylo obnoveno vykořisťování člověka člověkem!!! Kromě toho, nekontrolovatelné množství peněz se z nepoctivosti soustřeďovalo v rukou některých vedoucích restaurací, obchodů s masem, zeleninou, kioskářů a dalších šmelinářů. To vedlo ke křiklavým rozdílům ve finančních příjmech občanů.

Za jedno desetiletí ředitel VHJ snadno "našetřil" částku vyšší jak milion korun. Na staré podmínky to byla pěkná suma peněz, která však v podmínkách reálného socialismu představovala ladem ležící kapitál, který nepřinášel zisk, což z ekonomického hlediska vlastníka byl nežádoucí stav. Proto "socialističtí" řídící pracovníci – aristokraté, jako lidé nové třídy, měli životní zájem na změně politického klimatu, na tom, aby jejich hotové peníze pracovaly za ně.

Je nutno zdůraznit, že tento stav se netýkal pracovníků a vedoucích placených funkcionářů vládnoucích stran. Ti museli vyžít s podstatně nižšími základními platy a bez hmotné zainteresovanosti. "Přilepšení" se dostalo jen těm nejvýše postaveným. A to vždy jen z darů hmotné povahy. Ty občas dostávali z podnikových fondů od aristokratů, a to jen za služby, které byly v rozporu s celospolečenskými zájmy. V reálném socialismu skutečně vládli řídící hospodářští pracující – aristokraté. Tedy výrobní síla. Komunistická strana jako celek – to byl jen kolorit společnosti. Nevyvratitelnost tohoto tvrzení dokazuje malá privatizace, prováděná při demokratické kapitalizaci reálného socialismu, když si majetek lidu "vykupovali" ti, kteří si "našetřili" z hmotné zainteresovanosti – bývalí "socialističtí" řídící pracovníci – aristokraté.

Rozklad reálného socialismu urychlovala sama hmotná zainteresovanost. Jak jsem již uvedl, její zdroje nevyplývaly z výsledků práce, ale z hospodářských výsledků. A ty byly příznivě nebo nepříznivě ovlivněny častou změnou velkoobchodních cen materiálů, cen výkonů nebo služeb. Příznivě bylo možno hospodářský výsledek ovlivnit nepoctivým řízením výroby. "Osvědčenými" prostředky byly především: vyřazování z výrobního programu výrobky, kterým byla stanovena málo lukrativní cena, nebo naopak, zaváděním do výrobního programu takové výrobky, u kterých cena byla pro podnik výhodná. Toho se často dosahovalo inovací, která spočívala jen ve vzhledové úpravě výrobku. Výborným zdrojem tvorby prostředků nutných ke krytí požitků hmotné zainteresovanosti, bylo zahajování staveb. Každý šéf resortu, každý šéf podniku si našel způsob jak vytvořit podmínky pro své mzdové zajištění. Výroba v celém resortu nebo podniku byla především řízena tak, aby byly splněny ukazatelé, které byly rozhodující pro výplatu prémie šéfa a jeho náměstky.

Rozpor výrobních sil a výrobních vztahů nastal přesto, že v socialistických podmínkách je objektivní možnost mu zabránit. J.V.Stalin v práci Ekonomické problémy v SSSR, která byla od XIX.sjezdu KSSS základní politicko-ekonomickou směrnicí, závaznou i pro N.S.Chruščova, ukázal na možnost vzniku těchto rozporů, uvedl: "… je úkolem vedoucích orgánů strany zavčas postřehnout narůstající rozpory a včas učinit opatření k jejich překonání přizpůsobením výrobních vztahů potřebě výrobních sil." V tom XX.sjezd KSSS nesplnil své poslání, v tom je jeho odpovědnost a ne malá, neboť N.S.Chruščov na sjezdu upozorňoval, že jeho teorie hmotné zainteresovanosti má odpůrce, s kterými nediskutoval, ale urážlivě je označoval za horké hlavy, vytvářející utopistické představy.

Kromě toho, hmotná zainteresovanost byla v příkrém rozporu se stále platným programem KSSS, přijatým, na VIII.sjezdu strany v roce 1919, neboť ten, k odměňování, na návrh V.I.Lenina, vyhlásil:

"Sovětská moc usiluje o zavedení stejné odměny za stejnou práci a o dosažení úplného komunismu. V oblasti odměňování je nyní hlavním úkolem sovětské moci neochvějně pokračovat v nahrazování obchodu plánovitým rozdělováním výrobků… Zrušit okamžitě peníze v prvním období přechodu od kapitalismu ke komunismu není možné. Proto buržoazní živly obyvatelstva i nadále využívají peněz, zůstávajících v soukromém vlastnictví, ke spekulaci, k vlastnímu obohacování a k okrádání pracujících."

Orientace XX.sjezdu KSSS na hmotnou zainteresovanost, tedy na prémiový systém odměňování, odvozený z hospodářských výsledků pracovních kolektivů, odklonil vývoj od základní zásady socialismu – stejná odměna za stejnou práci. Kromě toho, hmotná zainteresovanost dávala výrobkům charakter zboží – zplodila sílu snažící se za každou cenu prodávat stále dražší výrobky a jen tak zajišťovat stále lepší hospodářské výsledky kolektivů. Tím vztahy uvnitř socialistické společnosti byly kapitalizována. K.Marx, v práci: Ke kritice politické ekonomie, (spisy, sv.13) označil zboží za ekonomickou buňku kapitalistické společnosti, za buňku, která obsahuje v zárodku všechny rozpory kapitalismu. V hmotné zainteresovanosti byly zárodky všech rozporů reálného socialismu. Ten nejnebezpečnější byl v tom, že z ní vyrostla nová třída - vedoucí síla společnosti – "socialističtí" řídící pracovníci – aristokraté.

Ekonomové ve službách revizionizmu se snažili dát "teorii" hmotné zainteresovanosti leninský charakter. Činili tak jen ojediněle a nesměle. Při to si pomáhali prostředky mimo všechnu etiku. Například v knize KSSS v rezolucích a usneseních…, díl IV., str.399 je citováno usnesení mimořádného XXI.sjezdu KSSS, ve kterém se praví:

"V.I.Lenin učil, že bez materiální zainteresovanosti nelze přivést desetimiliony ke komunismu. (V.I.Lenin, Spisy, sv.33, str. 49, Praha 1953)

Když nalistujeme uvedené místo ve spisech V.I.Lenina, zjistíme, že jde o jeho projev k čtvrtému výročí revoluce, pronesený 14.10.1921 a uveřejněný v Pravdě 18.10.1921. V něm V.I.Lenin se dvakrát zmínil o zainteresovanosti. Ne však o hmotné zainteresovanosti, ale o osobní zainteresovanosti. Obě tato místa ocituji:

"Ne přímo na základě nadšení, nýbrž pomocí nadšení, probuzeného velikou revolucí, na základě osobního zájmu, na základě osobní zainteresovanosti, na základě chozrasčotu se vynasnažte vybudovat pevné můstky, vedoucí v malorolnické zemi přes státní kapitalismus k socialismu; jinak se nepřiblížíte ke komunismu, jinak nepřivedete desetimiliony ke komunismu".

V.I.Lenin mluvil o několika rozhodujících hlediscích. Nebyla však mezi nimi zainteresovanost hmotná, ale především osobní. Což je něco zcela jiného. To jsou hlediska vzdálená si především svým obsahem, který V.I.Lenin nespecifikoval. Ani v druhém případě tak neučinil. To jen uvedl:

"Osobní zainteresovanost pozvedá výrobu; my potřebujeme především a stůj co stůj zvýšit výrobu…"

V projevu k politicko-osvětovým pracovníkům 19.10.1921, tedy za 5 dnů po projevu Ke čtvrtému výročí revoluce však již řekl:

"My hlasitě tvrdíme, že každé velké odvětví národního hospodářství je třeba vybudovat na osobní zainteresovanosti. Projednání – společné, odpovědnost – osobní. Tím, že nedovedeme uskutečnit tuto zásadu, trpíme na každém kroku. Velká nová ekonomická politika vyžaduje, aby toto rozdělení bylo provedeno absolutně a naprosto přesně. Když se lid dostal do nových hospodářských podmínek, začal horlivě diskutovat, co z toho vzejde a jak je třeba to novým způsobem zařídit. Nebyla-li věc všeobecně prodiskutována, nebylo možno nic podniknout, poněvadž lidu bylo po celé desetiletí a staletí zakázáno o čemkoli diskutovat, kdežto měla-li se revoluce rozvíjet, bylo nutno projít obdobím všeobecného univerzálního schůzování o všem, o všech otázkách." (V.I.Lenin, Spisy, sv.34, str.280)

Takovou zainteresovanost – společné projednání a po něm osobní odpovědnost – měl V.I.Lenin na mysli. Hmotná zainteresovanost – to byl nehorázný avanturismus N.S.Chruščova, s tragickými následky. Odpovědnost před dějinami nese N.S.Chruščov i XX.sjezd KSSS, který jej měl usměrnit; přesněji vyhnat ze všech funkcí, vyhnat ze strany a to nejen za hmotnou zainteresovanost!

Kromě toho, hmotná zainteresovanost spolu s velkými rozdíly ve výši mzdy, s velkým podílem prémiové složky, vypočítané z hospodářských výsledků kolektivů – skupin, výrazně stírala z výrobních prostředků jejich společenský charakter a dávala jim charakter vysloveně skupinový. Čím skupina své výrobky dráže prodávala a čím levněji výrobky všeho druhu nakupovala, tím dosahovala lepších hospodářských výsledků. Tak se z výrobků stávalo zboží, ze socialistické směny trh. Tak se výrobní prostředky stávaly zbraní používanou ve výrobních vztazích, tak se poměry v socialistické ekonomice stále více kapitalizovaly. Na tom se podílely ještě další vlivy. Zde není možno poukázat na všechny.

U problematiky odměňování se ještě zdržím. Spolu nahlédneme do projevu V.I.Lenina, který učinil v roce 1921, na X.sjezdu KSR(b):

"Vzhledem k tomu, že pro nejbližší dobu musí být nezbytně zachováno odměňování penězi a že z mnoha důvodů musí být dočasně zachována i odlišnost odměny za práci podle kvalifikace, musí se mzdová politika tím spíše zakládat na co největší rovnosti mzdového sytému… Odměňování práce a rozdělování nezbytných životních potřeb je nutno uvést v naprostý soulad s výsledky normování práce, čemuž musí odborové organizace věnovat mimořádnou pozornost…: (V.I.Lenin, Spisy, sv.34, str.452).

Normování práce byla zásada, která jediná mohla zabezpečit spravedlivé odměňování v dělnických kategoriích. Po XX.sjezdu KSSS se však od něho upouštělo, až normování práce bylo úplně zastaveno. To tížilo i V.M.Molotova. F.I.Čujev, v knize jeho vzpomínek, (Orego 1996), píše: "Mezi lístky popsanými poslední dobou kostrbatým písmem je jeden s tezemi, které chtěl rozpracovat: 'Základní princip socialismu (na rozdíl od kapitalismu) – plnění společensky stanovených norem práce…'" Pozdní lítost pučisty z hodiny smrti J.V.Stalina. Na XX.sjezdu KSSS měl Molotov bojovat proti hmotné zainteresovanosti a ne tam podporovat N.S.Chruščova ve všech směrech jeho avanturismu.

N.S.Chruščov si bez uzardění velmi často odporoval. V referátu XX.sjezdu, uvedl: "Mírová iniciativa Sovětského svazu se stala jedním z největších činitelů, které mají vliv na mezinárodní mírové události…" A dříve než řeč o perspektivách mírové politiky SSSR dokončil, musel přiznat její naprostý nezdar, přímo krach, patrný z toho, že muselo být zřízeno kolektivní bojové uskupení, známé pod názvem "Varšavská smlouva". Mírová politika N.S.Chruščova, to byl vědomý podvod nejširší veřejnosti. Za vypjaté mírové agitace stoupalo tempo zbrojení a byly zakládány nové a nové vojenské bloky, stále více se militarizovalo hospodářství velmocí, stále více zbraní bylo rozmístěno v oblastech přilehajících k Sovětskému svazu a zemím lidové demokracie!

Nyní budeme z lehka, s jedním okem zcela přimhouřeným, zkoumat, zda mírová orientace Sovětského svazu, řízeného N.S.Chruščovem, odpovídala leninským zásadám, zda nebyla dokonce v rozporu se zásadními stanovisky V.I.Lenin, ten o míru, mimo mnohé jiné, uvedl:

"Jednou z forem balamucení dělnické třídy je pacifismus a abstraktní hlásání míru. Za kapitalismu, a zvláště v jeho imperialistickém stadiu, jsou války nevyhnutelné. Na druhé straně nemohou sociální demokraté popírat kladný význam revolučních válek, tj. válek nikoliv imperialistických, nýbrž takových, jaké byly vedeny na příklad v letech 1789 – 1871 za svržení národnostního útlaku a za vytvoření národních kapitalistických států ze států feudálně rozdrobených, nebo jaké může vést proletariát, aby v boji proti buržoazii bránil své vymoženosti."

V následující zásadě je obsažena i přímá odpověď N.S.Chruščovovi. V.I.Lenin v ní uvádí: "Není-li provázena výzvou k revoluční činnosti mas, může propagandy míru jen rozsévat iluze, demoralizovat proletariát vštěpováním víry v humánnost buržoazie a dělat z něho hračku v rukou tajné diplomacie… Hluboce je chybná zvláště myšlenka, že je možný tak zvaný demokratický mír bez řady revolucí." (V.I.Lenin, Spisy, sv.21, str.158 a 159)

Na XX.sjezdu KSSS se velmi často mluvilo o kolektivnosti vedení. N.S.Chruščov k tomu uvedl: "Další upevňování jednoty strany a zvýšení aktivity stranických organizací vyžadovalo obnovení norem stranického života, vypracovaných Leninem, které byly často porušovány…“

To už sahal J.V.Stalinovi po krku, ale nejmenoval ho. Ani N.S.Chruščov, ani nikdo jiný, na veřejném, tedy právoplatném jednání XX.sjezdu KSSS, neuvedl v čem, kým a které normy stranického života, vypracované V.I.Leninem, byly porušovány. Nevěděli to ani na vysoké stranické škole ÚV KSČ, kde dlouho po XX.sjezdu KSSS, až v roce 1959, vydali publikaci Kolektivnost – leninská zásada stranického vedení. V ní autor, Jan Večeřa, se snažil, povídal, povídal ze široka, opakoval se, ale ani nedokazoval, že kolektivnost řízení by byla leninskou zásadou, že by vyvěrala ze Stanov nebo, že by o ní jednal před XX.sjezdem KSSS některý jiný orgán, některé komunistické strany.

Závěry XX.sjezdu KSSS byly a zůstávají koncentrovaným revizionistickým zápachem ideová hniloby. Postavily Komunistickou stranu Sovětského svazu a potom i podstatnou část komunistického hnutí, na úroveň "spojence" buržoazní demokracie – v roce 1975 se to potvrdilo v Helsinkách bez Chruščova. My však ještě zůstaneme na XX.sjezdu.

Diskuse na XX.sjezdu KSSS bez pochybností prokázala, že N.S.Chruščov zcela disponoval s vůli všech delegátů i všech hostů XX.sjezdu KSSS.

Pro koncepci Chruščovova nočního vystoupení se však v diskusi XX.sjezdu KSSS, angažovalo jen sedm jeho spojenců z hodiny smrti J.V.Stalina a A.M.Pankratovová. Ti, pomocí náznaků a nekonkrétních invektiv, vytvářeli vhodnou atmosféru pro Chruščovovy noční útoky na Stalina.

Ani V.M.Molotov netvořil výjimku. Dokonce, v druhém odstavečku své řeči se lkal, když prohlásil: "Náš lid prošel slavnou cestou. Již v předválečném období v podstatě vybudoval socialistickou společnost a nyní uskutečňuje postupný přechod ke komunismu…" To bylo v rozporu se skutečností i s jeho předcházejícím prohlášením, které padlo do výrazné nelibosti u Chruščova; současně bylo v rozporu i se stanoviskem J.V.Stalina, který mnohokrát prohlašoval: Sovětský svaz je zatím socialistickou zem jen v tom smyslu, že socialismus umožňuje budovat.

Jinak tomu bylo s A.I.Mikojanem; ten začal své vystoupení na XX.sjezdu KSSS velkolepě. Pozdravil delegáty a hned prohlásil, že souhlasí se zprávou o činnosti Ústředního výboru; tvrdil, že Ústřední výbor vyvozuje řadu důležitých, teoreticky smělých, hluboce závažných závěrů, spojených se zákony společenského vývoje a s jejich využitím za současných podmínek. K tomu dodal: "Byly postaveny základní otázky marxistické teorie, aplikované na současnou situaci. Závěry z nich mají cenu nejen teoretickou, ale nabývají i programového charakteru, obrovského praktického významu pro správnou politiku komunismu v následujících vývojových etapách. Jsou zároveň závažným obohacením marxismu-leninismu a cenným přínosem marxisticko-leninské vědě o společenském vývoji."

Byl to obchodník. Uměl prodávat. Bez důkazů chválil. Ani se nepozná co vlastně chválil. A se stejným zásadami obchodníka se, jako jediný na XX.sjezdu KSSS postavil proti Stalinovi, jemuž mnoho let oddaně sloužil. A to přesto, že centrální režie, jak ukazuje obsah diskuse ostatních pučistů z hodiny smrti J.V.Stalina, nedovolila na veřejném zasedání XX.sjezdu KSSS napadnout jméno Stalinovo. Ale A.I.Mikojan byl v tomto ohledu neovladatelný. Už zde vmetl do tváře mrtvého Stalina: "Marxismus-leninismus odmítá teorii absolutní stagnace kapitalismu… Při rozboru stavu ekonomiky soudobého kapitalismu nám stěží může pomoci Stalinův výrok v Ekonomických problémech socialismu v SSSR o USA, Velké Britanii a Francii, že totiž, jakmile se světový trh rozpadl, objem výroby v těchto zemích se bude zmenšovat. Toto tvrzení nevysvětluje složité a protikladné jevy soudobého kapitalismu a skutečnost, že v mnoha zemích po válce kapitalistická výroba roste… Ostatně si nelze nepovšimnout, že také některé jiné teze Ekonomických problémů…, rovněž vyžadují, aby je naší ekonomové do hloubky prozkoumali a kriticky zrevidovali z hlediska marxismu."

K tomuto prohlášení byl A.I.Mikojan, jako specialista na Stalinovy Ekonomické problémy…, plně oprávněný. Již na XIX.sjezdu KSSS k této otázce hovořil – přesněji: chválil Stalina i jeho Ekonomické problémy… z tribuny XX.sjezdu se snažil z J.V.Stalina učinit hlupáka, když tvrdil, že napsal v Ekonomických problémech…: "… jakmile se světový trh rozpadl, objem výroby v těchto zemích se bude zmenšovat." Pravdou však je: Když J.V.Stalin rozebral ekonomickou situaci, která nastala vytvořením dvou paralelních, proti sobě stojících trhů, v Ekonomických problémech… uvedl: "… USA a Anglie s Francií samy napomáhaly… k utvoření a upevněn nového paralelního světového trhu. Uvalily hospodářskou blokádu na SSSR, Čínu a evropské země lidové demokracie… a myslely, že je tak zardousí… došlo však k upevnění nového světového trhu… Z toho vyplývá, že sféra uplatňování moci hlavních kapitalistických zemí (USA, Anglie, Francie) nad světovými zdroji se bude nikoliv rozšiřovat, nýbrž zmenšovat, že podmínky světového odbytového trhu se budou pro tyto země zhoršovat a nevyužití kapacit podniků v těchto zemích se bude zvětšovat…" A to bylo v roce 1952 přesné! Z takového závěru nelze při dobré vůli ani dnes vyvodit, že by Stalin měl na mysli snižování objemu výroby v hlavních kapitalistických zemí. Je těžké, přesněji je nemožné vyvrátit závěry J.V.Stalina.

Z projevu Maurice Thoreze, který mluvil jménem Francouzské komunistické strany, vyjímám jen jeden odstaveček, ve kterém uvedl: "Francouzskou komunistickou stranu inspirují bohaté zkušenosti slavné komunistické strany Sovětského svazu, která ukazuje cíl proletariátu celého světa a jejíž pomoc byla pro francouzské komunisty neocenitelnou po dobu celé historie jejich strany. Komunistická strana Sovětského svazu byla vždy vzorem zásadovosti, neochvějné věrnosti ideám Marxe, Engelse, Lenina a Stalina…“

Podobně hovořil jménem KS Číny maršál Ču Te; i on se zmínil o Stalinovi, a to v souvislosti s textem: „Čím pevnější je Komunistická strana Sovětského svazu, čím více vítězství dosáhl Sovětský svaz ve všech oblastech, tím více se projevuje nepřemožitelnost Komunistické strany Sovětského svazu, vybudované Leninem a vychované Stalinem a jeho nejbližšími spolubojovníky“.

závěr

Nyní logika nás vede na začátek tohoto pojednání, kde je uveden výrok pana Grebeníčka, říkající: „…tím, že KSČ se nedokázala vzepřít prosazení sovětského modelu společnosti jako jediného možného, vlastně založila na své budoucí problémy…“Jak je vidět, „sovětské modely společnosti byly v podstatě dva. Ten první „model“, založený Leninem, pod Stalinovým vedením, s kterým se dost neradostně spolupracovala západní demokracie, zachránil civilizaci před hitlerovským barbarstvím. Ten druhý, řekněme XX.sjezdem KSSS zplozený, zcela, naprosto odlišný od prvého modelu - jak je vidět i z výše uvedené textu, se sám od sebe, „jen s nepatrnou pomocí západní demokracie“, naprosto přirozeně zhroutil – co vím, právě tak bez hlesu, se zhroutila jen rakouská monarchie.

Pane Grebeníčku! Jistě, měl jste na mysli prvý, stalinský model socializmu, v Československu realizovaný za Gottwalda; ten se budoval od začátku roku 1948, do začátku roku 1953, tedy jen pět let; v době konání XX.sjedu KSSS, už neexistoval a v evropských socialistických státech, se všechno socialistické v tu dobu už odbouralo. Z uvedeného vyplývá: žádné násilné „prosazení sovětského modelu společnosti jako jediného možného“, se v Československu nekonalo, na to nebyl čas; zcela jiné síly tu byly v činnosti.

Já vím, pan Grebeníček má „na mysli především nepřijatelné praktiky odhalené XX. sjezdem KSSS…“

Ale! Pane Grebeníčku, na XX.sjezdu KSSS se nejednalo o „vašich nepřijatelných praktikách“. To, až po skončení XX.sjezdu KSSS, na tajném Chruščovově nočním vystoupení padla těžká obvinění na socializmus. Ale! O tom nebyla vydána věruhodná prohlášení. Ale! S jistotou mohu uvést:

Na nočním, tajném zasedání bývalých delegátů XX.sjezdu KSSS se začal roztáčet třídní boj proti komunizmu, neznající slitování, nehledící na city nebo na pravdu nebo na život světového socializmu. Ale! Přesto, k úplné zradě potom chyběl ještě krok. A ten učinil až XXII.sjezdu KSSS – konající se v říjnu 1961 – po něm přišel v létě roku 1963 dopis KS Číny a na začátku podzimu 1964 naprosto přirozený pád Chruščova. Všechny tyto etapy byly přirozené, vyplývaly z puče, spáchaného v hodině smrti J.V.Stalina a naplňovala jedna druhou, až přišel přirozený, pro buržoazii lahodný, protože tichý zánik světového socializmu. A vy, pane Grebeníčku, historik z povolání, teď tvrdíte cosi o odhalení XX.sjezdu KSSS – ten, jak je zde vidět, nic neodhaloval, toliko nesměle a blábolivě koncipoval zradu; druhá taková v dějinách dosud nebyla spáchána!!!

O jednu doušku těžké zrady, pocházející z XXII.sjezdu KSSS, teď opřu poslední svůj argument:

J.A.Furcevová byla ministryně kultury SSSR a v této funkci přicházela často do styku s lidmi politicky nepevnými, proto také "vyspělými" v oblasti čachru, bezzásadovosti, protekce a jiných "předností" buržoazní morálky. Mluvila na XXII.sjezdu KSSS o takových jevech, ale nepřisoudila jim politický nebo třídní charakter. Ani tak nemohla učinit. Sama se podbízela politické veličině -Chruščovovi. Bylo by zbytečné s ní se zdržovat u otázek kultury, neboť o ní platí: když s ministryní kultury, tak jen o mocenských otázkách. V té souvislosti J.A.Furcevová na XXII.sjezdu KSSS také mluvila; a to velmi energicky, zaujatě a v širších souvislostech; o skupině, V.M.Molotova, tam řekla:

„Nedlouho před červnovým“ (roku 1957) „plenárním zasedáním ústředního výboru se konalo zasedání předsednictva ÚV, jehož se zúčastnili mnozí členové a kandidáti nynějšího předsednictva… Jednalo se o úplnou, tedy i o stranickou rehabilitaci bývalých velkých činitelů naší armády – Tuchačevského, Jakira, Uberoviče, Jegorova, Eidemana, Korka a dalších. Jejich nevina byla tak zřejmá, že dokonce Molotov, Malenkov a Kaganovič a ostatní se vyslovili pro jejich rehabilitaci, ačkoli svého času přiložili svoji ruku k dílu při jejich tragické záhubě. A tehdy při diskusi se jich Nikita Sergejevič velmi klidně, ale přímo zeptal: 'Kdy jste měli pravdu?' Tato přímá a čestná otázka vyvolala u nich rozpaky a zuřivost. Z jejich jednání na tomto zasedání bylo jasné, že se báli, že pravda vyplyne na povrch, že o hrubém porušení sovětské zákonnosti, jehož se dopustili, se doví celá strana, všechen lid. A tehdy tito rozbíječi připravovali spiknutí, aby svedli stranu z kurzu, který obnovoval leninské normy stranického života, na staré pozice a dobu kultu osobnosti. A to je sjednotilo."

Jistě, bylo to velmi dramatické obvinění. Nedávalo naději rozvratníkům. Následné odsouzení muselo pohltit jejich životy. A přece se jim nic nestalo, ani k soudu nedošlo. Jak to vlastně bylo? Mnohé známe, znala i J.A.Furcevová i sovětská veřejnost. Tak teď jen malý rozbor; z podkladů, jenž máme k dispozici.

Často se setkáváme s tvrzením: M.N.Tuchačevskij byl rehabilitován usnesením XX.sjezdu KSSS. A to není pravda. Jeho jméno tam v oficiálních projevech vysloveno nebylo. Nezmínil se o něm ani N.S.Chruščov ve svém tajném projevu. Až na XXII.sjezdu KSSS padlo tajemství. Z diskusního vystoupení ministryně kultury se světová veřejnost „oficiálně“ dozvěděla, že Tuchačevskij a jeho společníci, odsouzeni řádným soudem Sovětského svazu, byli rehabilitováni předsednictvem Ústředního výboru KSSS, tedy politické strany, a to v době, kdy v ní mezi sebou bojovaly dvě skupiny nejen o moc, ale doslova o samo lidské přežití. Výrok soudu, právního orgánu státu, se nebral v úvahu, šlapalo se po něm, aby jedna frakce politické strany mohla zvítězit. Takový je revizionizmus!

Každý stát, buržoazní především, má vybudovaný systém opravných prostředků proti soudním rozhodnutím. Mezi ně patří mezinárodně uznávaná kasace. Ani ta nemá právo opravného účinku – změnit původní soudní rozhodnutí; může ho pouze zrušit a vrátit původnímu soudnímu orgánu k novému projednání a k novému rozhodnutí. To se během rehabilitací nepraktikovalo; rozhodoval o nich stranický orgán!!! Ano, dobře čtete tento text; v době rehabilitací soudní rozhodnutí rušil stranický orgán
Takto vybojovaná rehabilitace, kterou nelze kvalifikovat jinak než jako právní zvůli, rozvrat právního řádu, se měla, podle prosté logiky, automaticky stát podkladem k fyzické likvidaci lidí druhé skupiny – bývalých komunistů, kdysi revolucionářů; pochopitelně, demokratickou, právní, chcete-li, soudní cestou; tu revizionisté Chruščovovy kliky měli už plně v rukou; ale nestalo se tak. Ještě teď je nutno se ptát: A to proč?! Která síla tomu zabránila?
Nešlo ani o dějinnou pravdu, nešlo ani o nápravu revolučního násilí; šlo o nástroj k likvidaci jedněch, těmi druhými, těmi, kdož vybojují rehabilitaci. Notabene, do předsednictva jedna strana, ta početně slabší, právě ta, která rehabilitaci jako nástroj likvidace těch druhých sama "zkonstruovala", si pozvala hosty, kteří byli jejich stoupenci, kteří hravě zmohli původní handicap - početní nevýhodu a po vítězství skupiny, kterou hosté podporovali, byli tito spojenci pozváni k účasti na politické moci, tak jak je to korektní, tak jak je to obvyklé v každém jiném politickém společenství, které bojuje o moc, a v tomto boji zvítězí.

Takový byl charakter, takový byl význam, takový byl smysl rehabilitací, které vedly k rozkladu práva v Sovětském svazu; a hned potom k rozkladu komunistické orientaci mas - a to nejen v Sovětském svazu.