Mám na mysli spojení mezi Kossuthem a Bonapartem. Není možné dále trpět, aby tíž lidé jednou rukou brali peníze od vraha Francouzské republiky a v druhé třímali prapor svobody, aby si hráli na mučedníky a zároveň dvořany, aby stále vystupovali jako mluvčí utlačeného národa, i když se stali nástroji krutého usurpátora…
Kossuth se nanejvýš slavnostně zřekl republikánské víry a prohlásil, že není a nikdy nebyl republikánem a že jen politická nutnost a zvláštní shluk okolností jej přiměly přiklonit se na čas k republikánské části evropské emigrace. Současně nabídl Kossuth na důkaz svého protirepublikánského smýšlení jménem své země uherskou korunu princi Plon-Plonovi. Koruna, s níž takto disponoval, nebyla sice ještě volná, a kromě toho jej vůbec nikdo nezmocnil, aby s ní čachroval, ale všichni, kdo pozorně sledovali Kossuthovu činnost v cizích zemích, si jistě povšimli, že už dávno si zvykl mluvit o „drahých Uhrách“ asi tak, jak mluví statkář o svých statcích.
Když se mu podařilo úplně rozptýlit obavy Ludvíka Napoleona, pokud jde o jeho republikánské sklony, a když se zavázal v zájmu dynastie Bonapartů, byla uzavřena úmluva, podle které byly panu Kossuthovi dány k dispozici tři miliony franků. Na této dohodě by nebylo nic divného, vždyť k tomu, aby se vojensky organizovala maďarská emigrace, bylo zapotřebí peněz, a proč by pan Kossuth neměl dostat podporu od svého spojence zrovna tak, jako všechny despotické mocnosti v Evropě dostávaly podporu od Anglie po celou dobu protijakobínské války? Nemohu však zamlčet to, že z oněch milionů, které dostal k dispozici, si pan Kossuth přivlastnil pěknou sumičku 75.000 franků na osobní výdaje a kromě toho si vymínil, že kdyby italská válka skončila, aniž by došlo ke vpádu do Uher, bude dostávat po dobu jednoho roku penzi… (K.Marx, otištěno v New York Daily Tribune z 24.9.1859, viz Spisy K.Marxe a B.Engelse, sv.13, str.545 – 551)
Kossuth Lajos, 1802 – 1894, maď. vůdce rev. 1848 – 1849, zvolen prezidentem maď. nezávislého státu. Uskutečnil řadu pokrokových reforem. Po porážce rev. Emigroval. Stal se symbolem touhy maď. lidu po svobodě. Kossuthova cena, od 1948 udílena v Maď.lid.rep. za vynikající věd. a tech. Objevy a um. výtvory. (Malý encyklopedický slovník, nakladatelství Čs.akademie věd, Praha 1972, str.563 a 564)
Josef F I K T A
XX.sjezd KSSS pokládal N.S.Chruščov za své vítězství, které musí využít k dosažení absolutní moci nad vším a nad všemi. Proto s velkou vervou se snažil zbavit svých „nejvěrnějších“, pučistů z hodiny smrti J.V.Stalina.
Světový kapitál, ne bezdůvodně, zase pokládal XX.sjezd KSSS za své vítězství a počítal, že otřesy, které způsobil v mezinárodním komunistickém hnutí a v zemích socialistického tábora, kde se aktivizovala reakce, bude možno využít k brzké a úplné porážce socialismu. A to především v Maďarsku a v Polsku. V obou těchto státech byly síly socialismu, v důsledku zpožďujícího se ekonomického vývoje, slabé a buržoazie tam měla silné zálohy.
Opožděný vojenský zásah Sovětského svazu v Budapešti v roce 1956 sice významnou měrou snížil oběti kontrarevoluce, ale politicky situaci nevyřešil, naopak, buržoazie ho dovedně využívala po dlouhou dobu k soustředěným útoků proti SSSR. Posloužila jim k tomu především tribuna OSN i diplomatický nátlak. Prostředky hromadného působení využívala k diskreditace tehdejšího vedení Sovětského svazu i celého mezinárodního komunistického hnutí, jeho ideologie především. Podařilo se ji nejen oslabit jednotu mezinárodního komunistického hnutí, ale výrazným způsobem zhoršit podmínky pro jeho úspěšnou práci v masách.
V Maďarsku v roce 1957 docházelo postupně k relativnímu uklidnění, ale v Polsku se reakční síly rozjížděly do stále nových aktivit. Proti socialismu tam vystupovali novináři, spisovatelé, církev i chuligáni. Polská sjednocená dělnická strana byla rozvrácená, neschopná aktivního, natož úspěšného odporu.
V říjnu 1957 se konalo X.plenární zasedání PSDS, na kterém měl projev W.Gomulka. Uvedl, že ve straně je soustavně porušována akční jednota, což pramení z ideologického zmatku. To byla pravda, kterou si však W.Gomulka upravil pro svou potřebu. Stačila mu „maličkost“ – závěry XX.sjezdu. O ně se opřel, když řekl: „…tento zmatek byl zanesen do strany různými revizionisty a likvidátory v době, kdy strana společně s celým mezinárodním dělnickým hnutím napravovala chyby, jichž se sama dopustila v minulosti.“
V dalším uvedl, že jsou ve straně dvě křídla, která často otevřeně vystupují proti linii strany – linii W.Gomulky – že sice tato křídla nenabyla konstitučních forem frakce, ale, že však sabotují usnesení ústředních stranických orgánů. Prohlásil: „…revizionistické křídlo musí být od strany odříznuto. Na takových křídlech by strana, lidové Polsko a socialismus mohly doletět jen do propasti. A to my nechceme“, tvrdil.
Předcházející plenární zasedání PSDS se usneslo svolat na prosinec 1957 sjezd strany. Proti tomu W.Gomulka vystoupil. Požadoval, aby toto rozhodnutí bylo revidováno a sjezd odložen na pozdější dobu, neboť strana nemá předpoklady své problémy zatím vyřešit. Prohlásil: „…je třeba změnit situaci ve straně a teprve potom uskutečnit sjezd strany.“ I v polské dělnické straně byli bolševicky orientovaní – W.Gomulka se jich bál, proto žádal o odklad sjezdu, na dobu, kdy se členská základna strany bojem unaví a mluvčí bolševické orientace budou izolováni.
V listopadu 1957 bylo možno v českém tisku číst o situaci mezi polskými novináři a spisovateli, o tom, že byli mnohokrát kritizováni také z toho hlediska, že jejich poměr vůči Západu byl servilní a nedůstojný člověka. Někdy dokonce vyústil v trestní činnost. Tři novináři byli zatčeni. Za pár dolarů prodávali na Západ informace, které měly charakter státního tajemství.
Český tisk naříkal, že v oblasti ideologie mají polští revizionisté velký vliv, že strana má nedostatek dobrých publicistů, kteří by s nimi byli schopni polemizovat. Nabádal, aby byla posílena řídící úloha strany v oblasti kultury a ideologie. A to přesto, že se v Československu ideologicky postupně a soustavně odzbrojovalo!
Koncem října 1957 bylo oznámeno, že bylo zastaveno vydávání časopisu Po prostu, který od studentského, přes politický list se „vyvinul“ v protisocialistický a protistranický týdeník.
Trybuna Ludu uvedla, že v časopise Po prostu reakční síly zaměřovaly palbu proti základům strany pod podvodnickým heslem: Boj proti stalinovcům. Požadovaly, aby strana byla přebudována dle západního vzoru na stranu nekomunistického typu. Časopis Po prostu uvedl: „Jestliže byla stalinská strana, jestliže bojujeme proti stalinismu, neměla by se strana zlikvidovat? Nebylo by nejlepší ji zlikvidovat a začít znovu budovat komunistickou stranu v Polsku? Nestačilo, že souběžně se zrádnými závěry XX.sjezdu KSSS, byla rehabilitována polská strana, působící v komunistickém hnutí pod vedením zrádců!
Časopis Po prostu nepřipustil, že nedostatky v hospodářském rozvoji Polska vyplývají z předchozího panství šlechty, okupantů a buržoazie a vinil z nich socialistické zřízení. Rozvíjel před čtenáři černý obraz neschopnosti, hlouposti a byrokratismu lidové moci.
V otázkách polsko – ruských vztahů vybíral časopis Po prostu dráždivé otázky a zveličoval jejich význam, ukazoval v nepravém světle různé problémy, jako například otázku repatriace, hospodářské spolupráce a další. Naproti tomu v růžových barvách líčil kapitalistické země. NSR pokládal za rozkvétající zem, ve které jsou všichni bohatí, včetně prostitutek; vychvaloval demokracii NSR, klidnou a rovnovážnou spolupráci kapitalistů a proletariátu, vrůstání adenaurovského režimu do socialismu a zánik nacionalistických a revanšistických tendencí.
V polském tisku bylo zdůrazněno, že ÚV PSDS nepřihlížel lhostejně k vývoji v časopise Po prostu, ale že s redaktory konal mnoho porad a rozhovorů, že některé stati nechal konfiskovat, že časopis byl pod dohledem cenzora.
A pak nastoupilo mocenské rozhodnutí – zastavit vydávání časopisu Po prostu. Ulice již před tímto rozhodnutím byly plné demonstrantů. Nyní se jejich počet zvýšil, a jejich projevy nabyly na síle a ostrosti.
Jen o málo lepší byla situace v daleké Číně. Rudé právo o tom přineslo 9.10.1957 zprávu v článku Zbyňka Málka. Mimo jiné se v ní pravilo, že i tam pravičáci zneužili nového politického kurzu ke kontrarevolučním útokům a pod jejich vlivem bylo nutno se v "„posledních třech měsících" zabývat základními otázkami: Má Čína jít cestou k socialismu nebo kapitalismu? Má vedoucí silou být proletariát nebo buržoazie? Má demokracie být buržoazní. Potřebuje Čína demokratický centralismus? Tak až sem zašli mluvčí buržoazie v Číně.
Výhodou bylo, že v Číně nebyl revizionizmus schopen vytvořit samostatnou platformu před, ani během roku 1957, tak jako v Polsku; nedovolily to podmínky vytvořené v nedávné minulosti, především však ta skutečnost, že Komunistická strany Číny se po krátkém zaváhání zbavila revizionizmu; jak o tom bylo pojednáno na předcházejících stránkách tohoto cyklu.
Vývoj mezinárodní situace po XX.sjezdu KSSS, který se projevil jako produkt nedočkavosti buržoazie, znemožnil realizaci původního záměru: V tichosti převést socialistické země na „vývoj“ ke kapitalismu a při tom ponechat moc v rukou stávajících „socialistických“ vůdců. Druhou, tentokrát globální Jugoslávii nebylo možno za dramatických politických událostí v Německé demokratické republice, Maďarsku, Polsku a v Číně realizovat. To bylo vyloučeno. Pokračovala proto konfrontace doprovázená postupnou, mírnou, sotva znatelnou zradou, postupným vývojem k nové kvalitě, ke starému kapitalismu! Proces byl řízen tak, aby závěrečný třesk dal možnost „socialistickým“ vůdcům, především však „socialistickým“ hospodářským řídícím pracovníkům účast na uchvácení omezené hospodářské moci.
Po pravdě, na podporu svého tvrzení nemám po ruce důkazy právní síly. Ale disponuji několika přesvědčivými, zatím ničím nepřekonatelnými indiciemi. Uvedu zde dvě:
Za prvé. Politické vědomí mas, a to nejen v zemích vedených SSSR, bylo jasně na straně socialismu. Politicky bylo vyloučeno provést mocenský majetkový převrat. To by masy nepřijaly. Bylo jen možné realizovat postupný, sotva znatelný převod socialistického hospodářství do rukou buržoazie. A to jen pod příkrovem demagogie, používající socialistická, filantropická a pacifická hesla. Opakovat Jugoslávii v globálním rozsahu – to bylo nerealistické. Rok 1968 v Československu to potvrzuje!
Za druhé. Máme k dispozici důkazy, jakou důležitost N.S.Chruščov přikládal „normalizaci“ vztahů s Jugoslávii. To v době, kdy Jugoslávie byla fakticky plně, jak politicky, tak i ekonomickou, zapojena do sféry vlivu kapitalismu. A to byla skulina, kterou, za klidných politických poměrů, bylo možno do kapitalistické ekonomie a politiky zavléci ekonomiku a politiku zemí sovětského tábora. Když rodící se politická pohoda mezi kapitalismem a socialismem byla na padrť rozvrácena třídními bouřemi v NDR, Polsku, Maďarsku a Číně, nebylo možno realizovat revizionizmus jugoslávskou cestou. Proto na sovětské straně zanikla náruživá hra s láskou a partnerstvím k „bratrské“ Jugoslávii. Je možné, že zde uváděné směry a cíle politiky sovětského revizionizmu se nikdy nestaly písemným ujednáním diplomatů. Toho nebylo třeba, jasně a přirozeně vyplynuly z revizionizmu XX.sjezdu KSSS.
Stav, který nastal po XX.sjezdu KSSS, rmoutil všechny prosté komunisty. A do této situace udeřila na začátku července 1957 zpráva o tom, že plenární zasedání ÚV KSSS, které rokovalo od 22. až do 29.června 1957, tedy celých osm dnů, jednalo o protistranické skupině G.M.Malenkova, L.M.Kaganoviče a V.M.Molotova, že je vyloučilo z řad členů předsednictva ÚV a členů ÚV KSSS, že D.T.Šepilova zbavilo funkce tajemníka ÚV KSSS, vyloučilo jej z řad kandidátů předsednictva a členů ÚV KSSS.
Usnesení se hned v prvém odstavci zlobilo a vytýkalo odsouzencům, že v době, kdy strana pod vedením Ústředního výboru a za podpory všeho lidu uskutečňuje obrovské dílo, aby splnila historické usnesení XX.sjezdu KSSS, směřující k co nejrychlejšímu rozvoji národního hospodářství a neustálému zvyšování životní úrovně všeho lidu, k obnově leninských norem vnitrostranického života, k likvidaci porušování revoluční zákonnosti, k rozšíření spojení strany s masami, k rozvoji sovětské demokracie, k upevnění družby sovětských národů… Ne, dál již nemám sílu pokračovat!
Formalismus tohoto ražení pokračoval ještě v dlouhém odstavci a já se vzdal. Nemám sílu přemáhat svou nechuť, svůj odpor k záplavě slov, nemám odvahu čtenáře zdržovat. Nehledě k tomu, že si formalismu ještě užijeme více než dost. A to jen proto, abychom jako prostí lidé nikdy nepoznali co vlastně soudruzi konkrétně provedli nebo dokonce snad i spáchali. Tak tedy, v dalším „jen“ formalismus nutný k tomu, abychom vůbec pochopili a čem byla na plenárním zasedání ÚV KSSS vlastně řeč.
Usnesení delikventům vytýkalo, že se pokoušeli pracovat proti leninskému kurzu mírového soužití mezi státy s rozdílným společenským zřízením, proti zmírňování mezinárodního napětí a proti navazování přátelských vztahů mezi SSSR a všemi národy světa.
Usnesení pokračovalo tvrzením, že členové právě demaskované skupiny, byli proti rozšiřování práv svazových republik v hospodářské a kulturní výstavbě a zákonodárství, jakož i proti zvyšování úlohy místních sovětů při řešení těchto úkolů.
V usnesení se dočteme, že protistranická skupina nejenom nechápala opatření proti byrokratismu a za snížení stavu nabubřelého státního aparátu, ale kladla mu odpor. Ve všech těchto otázkách měli členové skupiny vystupovat proti leninské zásadě demokratického centralismu. A co leninská zásada kolektivního vedení? O ní už nebyla v usnesení ani zmínka!
Usnesení tvrdilo, že skupina kladla houževnatý odpor tak důležitému opatření, jako je reorganizace řízení průmyslu, vytvoření národohospodářských rad v ekonomických oblastech a pokoušela se toto usnesení zmařit.
V dalším usnesení kritizovalo skupinu za o, že nepochopila celý soubor opatření na zdokonalení sovětského zemědělství. (Všechny okruhy zemědělských novinek v provedené N.S.Chruščova jsou v usnesení vyjmenovány). Jen V.M.Molotovovi bylo konkrétně vytýkáno:
„Nelze považovat za náhodu, že člen skupiny soudruh Molotov projevil konzervativnost a zkostnatělost a nejen nepochopil nutnost obdělat ladem ležící půdu, ale stavěl se proti akci obdělání 35 milionů hektarů ladem ležící půdy, kterážto akce nabyla v hospodářství naší země obrovského významu.“
Potom usnesení uvádělo, že soudruzi Malenkov, Kaganovič a Molotov se houževnatě stavěli na odpor proti opatření, která prováděl Ústřední výbor a prý i celá strana, k odstranění porušování revoluční zákonnosti.
Usnesení uvádělo: „V zahraniční politice tato skupina, zvláště soudruh Molotov, projevovala zkostnatělost a všemožně mařila uskutečňování naléhavých opatření, jež měla zmírnit napětí a upevnit mír na celém světě.“ Která naléhavá opatření? Ne, to usnesení nezveřejnilo! Formalizmus – prázdná slova, to byl jeho jediný argument.
„Soudruh Molotov“, podle usnesení, „po dlouhou dobu jako ministr zahraničních věcí nejen nepodnikal v rámci ministerstva zahraničních věcí žádná opatření ke zlepšení vztahů SSSR a Jugoslávií, ale mnohokrát se postavil proti opatření, jež provádělo předsednictvo ÚV pro zlepšení vztahů s Jugoslávií.“ (Pane, ta Jugoslávie, to byla otázka!)
A nyní pozor! První konkrétní zmínka a hned vyvolává napětí. Usnesení totiž tuto otázku ještě dále rozvádí slovy: „Nesprávné stanovisko soudruha Molotova v jugoslávské otázce jednomyslně odsoudilo plenární zasedání ÚV KSSS v červenci 1955…“
V další části usnesení napadlo znovu V.M.Molotova, a to za jeho postoje, které opět nebyly konkretizovány; měly se týkat věci mírových smluv s Rakouskem a Japonskem. Bylo mu vytýkáno i to, že popíral účelnost navazování osobních styků mezi vedoucími představiteli SSSR a státníky jiných zemí, ačkoliv to bylo podle usnesení nutné pro vzájemné porozumění a zlepšení mezinárodních vztahů.
Usnesení pokračovalo: „Předsednictvo ústředního výboru a celý Ústřední výbor trpělivě uváděly názory členů skupiny na správnou míru, bojovaly proti omylům, domnívaje se, že z nich vyvodí poučení, nebudou na nich setrvávat a budou držet krok s celým vedoucím kolektivem strany. Oni však na svých nesprávných, neleninských pozicích setrvávali… Základem pozice soudruhů Malenkova, Kaganoviče a Molotova, rozcházející se s linii strany, je okolnost, že byli a jsou v zajetí starých představ a metod, odtrhli se od života strany a země, nevidí nové podmínky a novou situaci, projevují konservatismus, křečovitě se drží přežilých forem a metod práce…“
Toto usnesení bylo přijato jednomyslně. Jen jeden hlas se zdržel hlasování. A to byl hlas V.M.Molotova. (KSSS v rezolucích a usneseních sjezdů, konferencí a plenárních zasedání ÚV, díl IV.)
Před námi se vztyčil rozpor. Nelze totiž přirovnat stanoviska odsouzených, k obsahu jejich vystoupení na veřejnosti, například z autoritativní tribuny XX.sjezdu KSSS. Tam, a to bylo rozhodující pro vítězství revizionizmu, všichni tři odsouzení, v plném rozsahu, L.M.Kaganovič dokonce pateticky, veřejně podpořili avanturistické nehoráznosti N.S. Chruščova.
S těmito rozpory se nám, prostým, v dějinám nic neznamenajícím a bezejmenným, v hlavách rodí otázka: Kdy je možno věřit takovým lidem, jako byl L.M.Kaganovič nebo Molotov? Odpovídám ze srdce, prost všech taktických nebo strategických záměrů: Nikdy jim nelze věřit, proto stále musíme jejich projevy pečlivě sledovat a vždy brát v úvahu to co říkají a v jakých souvislostech. Věřit lze jen neúplatným, K.Marxovi, B.Engelsovi, V.I.Leninovi, J.V.Stalinovi, Kl.Gottwaldovi a dalším revolucionářům. A jsou-li obdařeni kultem: Tím lépe! Mají závazek, který je strašnou mocí, který spoutává a zavazuje jít soustavně jen kupředu, stále stejným směrem!
Ve věci proletariátu nelze vést v uzavřeném prostředí drobné šarvátky a na veřejnosti, na sjezdu podpořit revizionizmus, odklon ke zradě revoluce. Po XX.sjezdu KSSS se už náprava nedala zajistit. V té době byla již politická orientace KSSS jednoznačně zaměřena proti marxismu-leninismu. Historie to potvrdila!
Výsledek plenárního zasedání ÚV KSSS dal možnost N.S.Chruščovovi, aby posílil své pozice v kádrové oblasti. A jak toho využil?
Po smrti J.V.Stalina bylo zvoleno pučistické desetičlenné předsednictvo Ústředního výboru KSSS. Po zastřelení Beriji a vyloučení jeho tří členů, bylo nutno předsednictvo doplnit. N.S.Chruščov, nyní, když vítězně dokončil puč, nechal zcela pochopitelně předsednictvo rozšířit na patnáct členů. A protože vedle G.M.Malenkova, L.M.Kaganoviče a V.M.Molotova, vyloučil v tichosti z předsednictva i další dva nic netušící aktéry na puči z března 1953 a to M.G.Pervuchina a M.Z.Saburova, bylo do rozšířeného patnácti členného předsednictva zvoleno jedenáct nových členů, a to byla výrazná nadpoloviční většina. Novými členy se stali: A.B.Aristov, B.I.Beljajev. L.I.Brežněv, G.K.Žukov, N.G.Ignatov, F.R.Kozlov, O.V.Kuusinen, J.A.Furcevová, A.I.Kiričenko, M.A.Suslov a N.M.Švernik. (KSSS v rezolucích … díl IV.)
Z původního, „Chruščovova“ – pučistického předsednictva, zrozeného smrtí J.V.Stalina, zbyli v předsednictvu ještě čtyři, a to: N.S.Chruščov, A.I.Mikojan, N.A,Bulganin, a K.J.Vorošilov. Dva posledně jmenovaní, patřili do skupiny kritizovaných, ale k likvidaci zatím určeni nebyli, ta přišla později.
S ohledem na další řádky, musím čtenáře upozornit, že G.K.Žukov byl novým mužem v předsednictvu ÚV KSSS. Jak poznáme, dlouho se tam nezdržel. A ještě jedna zajímavost. Dříve než novinová zpráva o zasedání plena ÚV KSSS doletěla ke čtenářům Rudého práva, přibyl N.S.Chruščov a N.A.Bulganin na oficiální návštěvu Československa. O ní velmi poutavě pojednává Rudolf Černý v knize Exprezident; z ní vyjímám:
Snad i Antonín Novotný byl silou, která pomohla k vítězství N.S.Chruščova, se domníval R.Černý, a přinesl o tom několik poznámek. Připomenu je. A jak jinak než autenticky, bez osobních deformací, nejdříve citátem, ve kterém hovoří A.Novotný:
„Události v červnu 1957 v Moskvě se odehrály bez účasti zahraničních komunistů. Co se v KSSS odehrálo, jsme se dozvěděli později, jaksi z druhé ruky. V jádru se rozhodoval spor o linii XX.sjezdu. Skupina Molotova a Malenkova poukazovala, že nová koncepce politiky KSSS, prosazovaná Chruščovem, je revizionistická, že má na svědomí kontrarevoluční vystoupení v socialistických státech, rozpad mnohých komunistických stran na frakce, že vede k oslabení internacionálního marxisticko-leninského hnutí a po předložení řady dalších argumentů navrhovali návrat k linii Stalina, která vzala za své na XX.sjezdu. Aby přesvědčili plénum, dovolávali se některých prohlášení řady prvních tajemníků komunistických stran, kteří kritizovali z toho či onoho důvodu některá ustanovení XX.sjezdu. Mezi nimi jmenovali i mne… Chruščov po projevu Molotova volal do Prahy a otázal se mne: ‚Soudruhu Novotný, co vy vlastně máte proti mně? Proti linii XX.sjezdu?‘ Přirozeně, že mne tato otázka překvapila. Vůbec jsem netušil, co se na zasedání KSSS odehrává, proto jsem odpověděl podle pravdy: „Nevím co bych měl proti vám vůbec, soudruhu Chruščove. A moje názory na linii XX.sjezdu přece znáte.“ Byl to krátký rozhovor, to bylo skoro vše, co jsme spolu hovořili. Chruščov se vrátil do pléna, přihlásil se o slovo a obvinil opozici z překrucování faktů. Jako trumf si nechal rozhovor se mnou a zdůraznil, že Antonín Novotný stojí za ním, že KSČ trvá na linii XX.sjezdu, že souhlasí s odsouzením kultu osobnosti. To zvrátilo nepříznivý vývoj v jeho prospěch, tak vznikla fáma o mém zasáhnutí do průběhu zasedání KSSS.“
R.Černý potom pokračoval vyjádřením svých stanovisek, musím rád přiznat, že to jsou stanoviska bolševicky vyhraněná a pak dopadají kriticky na A.Novotného. Aby nebylo pochyb, sám R.Černý, uvedl:
„Jeho ‚osobní podíl‘ (A.Novotného)‚ na rozbití Malenkovy a Molotovovy opozice zavinil, že se stalinismem je v zemích Varšavského paktu na celou jednu generaci konec…“
K doplnění obrazu z plenárního zasedání ÚV KSSS potom ještě přidal citáty O.V.Kuusinena, I.I.Kuzmina a G.A.Děnisova, vyjádřil ještě jedno nevýznamné prohlášení A.Novotného a uvedl:
„Po rozdrcení skupiny stalinistů je si Chruščov náležitě vědom zásluh Novotného o své vítězství; v červenci 1957 podniká N.S.Chruščov v čele stranické a vládní delegace cestu do Československa. Tím chce demonstrovat vděk československým soudruhům, kteří se plně a bez námitek postavili za novou politickou linii KSSS…“
Tuto stať doplnil R.Černý ještě několika výroky, jenž stále zůstávají aktuálními; také i vzpomínkou A.Novotného na projev Kl.Gottwalda v parlamentu v roce 1929 a potom i Novotného citátem, kterým se loučil 16.července 1957 se sovětskou delegací a ve kterém, podle R.Černého, uvedl:
„Jsme plně solidární s ráznými opatřeními, jimiž ÚV KSSS odhalil a rozbil protistranickou frakci Malenkova, Kaganoviče, Molotova a jimiž vyjádřil rozhodnou vůli do všech důsledků uskutečnit leninskou generální linii vytyčenou XX.sjezdem…“
A nakonec R.Černý přinesl svědectví, které by nemělo zetlít v zapomenutí. Z jeho síly nic neubírají některé drobné nepřesnosti. Je historické - dokládá věrnost i schopnost prostých komunistů, orientovat se ve velmi složitých politických čachrech revizionistů a jejich rabů:
„Manifestace na Staroměstském náměstí byla nesena tradičním přátelství k SSSR. Vše bylo v pořádku až do označení Malenkova a spol. za protistranickou frakci. Statisíce komunistů nemohou uvěřit, že staří členové KSSS, z nichž někteří pracovali ještě s Leninem a stáli v předních řadách revoluce po celé trvání Sovětského svazu, jsou vyloučeni z KSSS. Tento dav chce vědět skutečnou pravdu a skanduje: ‚Ať mluví Bulganin! Ať mluví Bulganin!‘ Chruščov na tribuně zřetelně znervózní, jeho prsty bezmyšlenkovitě ohmatávají klobouk na hlavě, hledá pohledem podporu u zástupců ÚV KSČ. Bulganin kývá hlavou a mlčí. Rozčilení davu, marně čekajícího na jeho vysvětlení, dosahuje takové intenzity, že by stačilo jediné slovo Bulganina a finále XX.sjezdu by mělo tragickou dohru v Praze. Díky stranické disciplině, která Bulganinovi brání vysvětlit rozpory v KSSS, se daří Chruščovovi vyklouznout z pasti, která hrozila za ním zaklapnout.“
Stati R.Černého by se měly číst. Jejich svědectví je neobyčejně cenné. Zde ještě připomenu jeho poslední odstavec z kapitoly, pojednávající o „zajímavostech“ návštěvy Chruščova v Československu v roce 1957. Uvedl v ní:
Největší poznání si z pražského mítinku pravděpodobně odnesl Chruščov. Jistě ho přesvědčilo o nutnosti, že napříště už nesmí poskytnout opozici sebemenší možnost k revizi své politiky. Aby nebezpečí zlikvidoval, počíná si jako tatarský nájezdník, nechává za sebou spoušť. Tupí jména živých i mrtvých, dělá vše, aby ze Stalinovy památky nezbyl kámen na kameni. A přiznejme, že po několikaleté činnosti dosáhl takových „úspěchů“ v boji proti kultu, že vymazal z mysli jedné generace pokračovatele Leninova díla, ale také pošpinil veškeré úspěchy, které Sovětský svaz za Stalinova vedení dosáhl…“ (R.Černý, Exprezident, Orego 1998, díl II., str.39 – 43)
Dne 6.7.1957 uveřejnilo Rudé právo dvě zprávičky. Prvá říkala, že americký ministr zahraničních věcí J.F.Dulles o plenárním zasedání ÚV KSSS prohlásil: „… události budou dále bedlivě sledována s ohledem na účinek, který by mohly mít na základní linii sovětské politiky.“ Druhá seznamovala čtenáře s telegramem ÚV KS Číny. Uvádělo se v něm: Věříme, že toto usnesení, jednomyslně přijaté na plenárním zasedání ÚV KSSS, přispěje k dalšímu semknutí a upevnění řad KSSS. KS Číny bude vždy stát těsně po boku KSSS ve společném boji za upevnění velikého bratrského spojení mezi Čínou a Sovětským svazem. Za trvalý mír na celém světě, za vítězství věci marxismu-leninismu.“
Tu druhou „zprávičku“ předávám čtenářům bez komentáře, jako podnět k vlastním závěrům. Doufám, že uváženým! Komunistická strana Číny nás může v tomto pojednání ještě překvapit. Je možné, že si zatím jen myla ruce před těžkou operací. Chirurgové to tak dělají!
Dne 3.listopadu 1957 oznámila Pravda, že koncem října se konalo plenární zasedání ÚV KSSS, které projednalo otázku jak zlepšit stranicko-politickou práci v Sovětské armádě a námořnictvu. V informační zprávě se uvádělo: „Plenární zasedání zbavilo soudruha G.K.Žukova členství v předsednictvu ÚV a členství v ÚV KSSS“. V tom byl hlavní smysl jednání plena – další upevnění osobní moci N.S.Chruščova.
Usnesení tvrdilo, že G.K.Žukov v poslední době porušoval leninské stranické zásady řízení ozbrojených sil, uskutečňoval linii, jejímž cílem bylo omezovat práci stranických organizací, politických orgánů a vojenských rad, likvidoval řízení a kontrolu armády Ústředním výborem a vládou. Uvádělo, že za osobní účasti G.K.Žukova se v armádě začal šířit kult jeho osoby, že za podpory patolízalů a pochlebovačů ho začali vynášet v přednáškách a referátech i brožurách, zveličovat jeho osobu a jeho úlohu ve Velké vlastenecké válce,. Potom usnesení G.K.Žukovovi vyčítalo:
„Strana a vláda vysoko ocenily zásluhy G.K.Žukova tím, že mu udělily titul maršála Sovětského svazu a čtyřnásobného hrdiny Sovětského svazu a vyznamenaly ho četnými řády. Dostalo se mu velké politické důvěry: na XX.sjezdu strany byl zvolen členem ÚV a později (před několika dny!) členem předsednictva ÚV KSSS. Avšak soudruh Žukov pro nedostatečnou stranickost, které nás učil Lenin, začal se domnívat, že je jediným hrdinou všech vítězství, jichž dosáhl náš lid a jeho ozbrojené síly pod vedením komunistické strany, a hrubě porušoval leninské a stranické zásady řízení ozbrojených sil.“ Plenární zasedání uložilo sekretariátu ÚV KSSS, aby pověřil, tehdy jednašedesátiletého G.K.Žukova jinou prací.
A nakonec se projevila „kolektivnost vedení“ v provedení N.S.Chruščova. To by ani jinak nešlo, aby on, hrdina XX.sjezdu KSSS, nevtiskl takovému jednání „pečeť“ svého avanturismu. O rozhodnutí plenárního zasedání nehlasovali jen jeho členové, ale všichni přítomní. Jak kandidáti Ústředního výboru, kteří měli podle stanov jen hlas poradní, tak i členové ústřední revizní komise. Hlasovali dokonce i hosté, mezi nimi byli také podřízení maršála G.K.Žukova! (KSSS v rezolucích a usneseních…, díl IV.)
Mocný, již dávno nejmocnější N.S.Chruščov se zbavil dalšího „společníka“, který mu věrně sloužil a proto také i mnoho věděl. Jeho hlas bylo nutno zdiskreditovat. Na tom se velmi aktivně účastnili i bojoví druzi G.K.Žukova. Na plenárním zasedání vystoupili proti němu: R.J.Malinovskij, I.S.Koněv, K.K.Rokossovskij, S.K.Timošenko a další. Měli před ním čisté svědomí? Napomenuli ho, když sklouzával ke kultu? Kritizovali ho, když byl nositelem kultu? To měli komunisté dělat!
Před čtyřmi měsíci byl G.K.Žukov ještě jedním z několika nejlepších. To byl zvolen do předsednictva ÚV KSSS. Je možné za tak krátkou dobu, v podstatě jen během několika dnů, aby jedinec s takovou minulostí, jakou měl maršál G.K.Žukov, se propadl tak hluboko, až tam, odkud mu již nebylo pomoci?
N.A.Bulganin byl předsedou rady ministrů SSSR a usnesením z 5.9.1958 byl odstraněn jen jednou větou: „Plenární zasedání ÚV zprostilo soudruha N.A.Bulganina členství v předsednictvu ÚV KSSS.“ A víc ani slovo. Jde to i tak. Proč takový humbuk kolem G.K.Žukova? A proč G.K.Žukov se na plenárním zasedání lkal? Uvedl: „Hluboce lituji, že teprve zde jsem si skutečně uvědomil význam chyb jichž jasem se dopustil… Domnívám se, že je to stranická pomoc mé osobě a také jiným vojenským pracovníkům, abychom správně pochopili požadavky strany na řízení armády… Při navrhování mého trestu se mluvilo o tom, že jsem byl již jednou z Ústředního výboru vyloučen Stalinem v roce 1946 a že jsem nepochopil jak napravit chyby. Tehdy, soudruzi, jsem nemohl uznat a neuznal jsem za správné opatření proti mně. Nyní je tomu jinak. Své chyby uznávám a na plenárním zasedání si je plně uvědomuji a slibuji Ústřednímu výboru, že své nedostatky plně odstraním.“ (Rudé právo 4.11.1957)
Nyní několik poznámek. V závěru roku 1957 zemřel Antonín Zápotocký a novým prezidentem Československa se stal Antonín Novotný. Na počest 40.výročí VŘSR byla vypuštěna na oběžnou dráhu prvá umělá družice Země.