Úryvky z knihy Chruščov a rozpad SSSR /Michail Kilev/

Tajné zasedání

  Jak je známo, od 14. do 25. února 1956 se konal XX. sjezd KSSS. V poslední den sjezdu, na uzavřeném zasedání, Chruščov přednesl zprávu: O kultu osobnosti a jeho důsledcích. Týkala se „kultu" osobnosti Stalina.
  Nyní, více než čtyři desítky let po tomto sjezdu, vyšla najevo celá řada faktů a okolností, za nichž se referát Chruščova připravoval a také přečetl. Tato fakta a okolnosti odhalují nenormálni prostředí, ve kterém se uzavřené zasedání XX. sjezdu KSSS připravilo a proběhlo.
  Podívejme se, co píše o této otázce známý politolog (přívrženec Chruščova) Roj Medvěděv: „Při projednávání, návrhu Zprávy o činnosti, v predsednictvu ÚV KSSS, Chruščov navrhl, aby do zprávy byla zařazena zvláštní kapitola o kultu osobnosti a jeho důsledcích. Tento návrh byl na naléhání Molotova, Kaganoviče, Vorosilova a Malenkova odmítnut. Tehdy Chruščov návrhl, aby se v diskusi dalo slovo dvěma třem nedávno rehabilitovaným straníckym pracovníkům. Ale i tento návrh neprošel.
  Ale několik dnů po začátku sjezdu Chruščov znovu svolal vedení strany a prohlásil následující: „Když sjezd zahájí práce, plné moci vedoucích orgánu se ruší a pro řešení všech hlavních problému má plnou moc jedine sjezd. Nemusím mluvit nic o kultu osobnosti Stalina a jeho důsledcích ve zprávě o činnosti ÚV KSSS. Ale nikdo mi nemůže zakázat mluvit na toto téma jako radovému delegátu na jednom ze zasedání. Jestli členové predsednictva budou mít nadále námitky, obrátim se přímo k delegátům sjezdu s prosbou vyslechnout mé vystoupení."
  Odpůrci Chruščova pochopili, že za daných okolností bude nesmírně těžké Chruščovovi jeho záměr překazit.
  Začalo jednání predsednictva a jeho výsledkem bylo rozhodnutí: „Chruščov vystoupí s referátem o kultu osobnosti Stalina, ale ne svým jménem, nýbrž jménem ÚV KSSS, a to na zvláštním uzavřeném zasedání sjezdu, až po zvolení nového ÚV. Na stávajícím jednání sjezdu tento v pořadí druhý referát Chruščova nebude."
  Co ukazují tato fakta?
  Za prvé, ukazují prekvapivou incidentní snahu Chruščova, ještě v předvečer sjezdu, prosadit projednávání otázky „kultu" osobnosti Stalina sjezdem, a to i proti jasnému a úpornému odporu předsednictva ÚV KSSS.
  Za druhé, bylo nápadné, že Chruščov se rozhodl nastolit otázku „kultu" osobnosti Stalina na jednání XX. sjezdu za každou cenu, s velkým rizikem pro sebe a jednotu strany, dokonce zastrašováním členů předsednictva ultimátem, což je násilí, které nemá nie společného s normami stranícké práce a straníckymi principy.
  Za třetí, referát byl připraven osobně Chruščovem a jeho skupinou pomocníků. Aniž byl předem projednán v predsednictvu ÚV KSSS, byl přednesen jménem ústředního výboru. To je hrubé porušení elementárních požadavků stranické demokracie.
  Za čtvrté, referát byl přednesen před novým ÚV KSSS, zvoleným na doporučení a návrhy Chruščova. Tato okolnost sehrála nemalou roli při podpoře referátu Chruščova právě z řad nových členů ÚV KSSS.
  Za páté, silné podezření vyvoláva fakt, že na uzavřené zasedání sjezdu nebyli pozváni a nemohli se jej zúčastnit vedoucí bratrských komunistických a dělnických stran. To není náhoda. Chruščov věděl, že přítomnost tak významných osobností, jakými byli Maurice Thorez, Palmiro Togliatti, Mao Ce-Tung a další na uzavřeném zasedání, by ohrozila dosažení jeho cílů. Tito zahraniční představitelé by sotva s Chruščovovým referátem o „kultu" osobnosti Stalina, souhlasili.
  „Večer 25. února 1956, po ukončení uzavřeného zasedání. byli do Kremlu pozváni delegáti všech komunistických stran přítomných na sjezdu. Každé delegaci byla dana možnost, aby se seznámila s obsahem přečteného referátu, zároveň s upozorněním na jeho 'tajný' obsah. Následně byly všechny exempláře odebrány a vráceny ÚV KSSS."
  Za šesté, z důvodu „utajení", nebyli na uzavřeném zasedání sjezdu přítomni žádní novináři včetně novinářů stranických novin a časopisů.
  Za sedmé, možná nejparadoxnější okolností na uzavřeném zasedání XX. sjezdu byla „prítomnost' stovky „hostů" podle seznamu potvrzeného osobně Chruščovem. Těmito „hosty" byli čerstvě rehabilitovaní a osvobození bývalí perzekuování členové strany." Samozřejmé, že tito „hosté" byli nejaktivnější příznivci referátu Chruščova.
  Zajímavé mimochodem je, že jako „host" na uzavřeném zasedání byl přítomen renegát-zrádce A. N. Jakovlev, aparátčik ÚV KSSS za Chruščova.
  Za osmé, silný dojem rovněž vyvoláva okolnost, že na tomto uzavřeném zasedání byl JEN PŘEČTEN referát Chruščova. Nebyly připuštěny ani dotazy, ani vystoupení, ani připomínky -prostě nebyla žádná diskuse. Tento fakt jednak znamená, že není a nemůže existovat jménem XX. sjezdu KSSS jiné hodnocení díla Stalina, než to Chruščovovo. Jednak znamená, že nepřipustit straníckou, právní ani morální obhajobu Stalina po jeho smrti, je neospravedlnitelné. Přitom se jedná o hodnocení díla vedoucího představitele KSSS a SSSR, který víc než 30 let stál v čele sovětského státu a řídil socialistickou výstavbu i obranu země ve Velké vlastenecké válce. Jedno staré přísloví říká: Nepřítomný nikdy nemá pravdu.
  Za deváté, je to okolnost, že v průběhu uzavřeného zasedání, na němž se projednávala tak důležitá otázka, nebyl pořizován těsnopisný záznam. To také není náhoda.
  Za desáté, na uzavřeném zasedání byla přiatá dvě absurdní usnesení - referát Chruščova nepublikoval a text referátu zaslat stranickým organizacím. Motivy tohoto rozhodnutí vyložil sám Chruščov ve svém referátu: „Nemůžeme vynést tuto otázku mimo stranu, tím méně v tisku. Je třeba zachoval míru, abychom nedávali potravu nepřátelům, abychom před nimi neodhalovali svoje vředy."
  Týden po uzavřeném zasedání. 5. března 1956, plénum ÚV KSSS konkretizovalo toto rozhodnutí následovně: „Navrhnout okresním, krajským a ústředním výborům svazových republik, aby seznámily s referátem Chruščova 'O kultu osobnosti a jeho dúsledcích' všechny komunisty a také i nestranický aktiv dělníků, zaměstnanců a kolchozníků."
  Cíl rozhodnutí je jasný. Seznámit všechny s Chruščovovým hodnocením díla Stalina. Žádná jiná hodnocení nejsou přípustná. Je těžké zhodnotit, co víc převláda v tomto rozhodnutí - absurdita nebo demagogie Chruščova.
  Paradox rozhodnutí pléna ÚV KSSS - nepublikova referát Chruščova, se zakládá na velké iluzi, že se bude číst ve všech stranických organizacích a před nestranickým aktivem, třeba i na uzavřených zasedáních. A také v nepřípustném podcenení cizí rozvědky, že by nebyla s to získat Chruščovův referát.
  Protismyslnost tohoto rozhodnutí lze doložit i následně: „Těsnopisný záznam neexistoval, ale následující den byl referát podrobně komentován v nekomunistickom tisku na celém světě.
  Chruščov několikrát popírá existenci tohoto historického dokumentu, ale nikdo mu nevěří.
  Jenom několik týdnů po XX. sjezdu, šíril plný text Chruščovova referátu, přeložený do angličtiny, Státní departement USA. Od té doby byl více než stokrát publikován téměř ve všech státech světa, v SSSR byl však otištěn až v roce 1990." A v Bulharsku - v roce 1991. To jistě také není náhodné.
  Vzniká přirozeně otázka: Je možné a potřebné tyto okolnosti, pri nichž se pripravovalo a uskutečnilo uzavřené zasedání XX. sjezdu v roce 1956 a které jsou dnes již známy širší veřejnosti, přijmout za normální? Rozumí se, že ne. Objektívnější a správnější je, aby se přijaly jako zákerné a věrolomné porušení straníckych princípů, stranických norem a stranické morálky s jasně nečestným úmyslem.
  Vzniká i druhá, velmi důležitá, otázka: Proč veteráni -V. Molotov, K. Vorošilov, L. Kaganovič a jiní, kteří měli velký vliv ve straně, ustoupili před tlakem Chruščova? Jejich souhlas -aby se projednala otázka „kultu" osobnosti Stalina na tajném zasedání, po zvolení nového ÚV KSSS;, v referátu stvořeném Chruščovem, bez projednání předtím v plénu ÚV KSSS - teď, po více než čtyřech desítkách let od této události, může být objektivně hodnocen jako osudová historická chyba. Proč se veteráni dopustili této historické chyby?
  Za prvé, veteráni byli náhlým položením otázky „kultu" osobnosti Stalina Chruščovem v předvečer sjezdu, zaskočeni. Nepřipoušteli si, že je Chruščov schopen dvojí tváře a takové věrolomnosti. Tato skutečnost je překvapila. Neměli možnost domyslet všechny důsledky.
  Za druhé, veteráni přehlédli a podcenili skutečnost, že se Chruščov jako první tajemník ÚV KSSS skoro tri roky od smrti Stalina, na tuto událost připravoval. Obklopil se svými kádry -od perzekuovaných a jejich blízkych, ze stranického a státního aparátu a zvláště z masmédií. Takže při přípravě a provedení tajného zasedání XX. sjezdu, již dávno nebyl sám. A právě proto, že nebyl sám, kladl otázky „kultu" Stalinovy osobnosti v předsednictvu ÚV a na tajném zasedání XX. sjezdu s takovou odvahou a ultimativností.
  Za třetí, veteráni také zaplatili daň velké iluzi, vytvořené Chruščovem, že se projednávání otázek „kultu" osobnosti na tajném zasedání XX. sjezdu uchová v rámci sjezdu v tajnosti.
  Veteráni jako by zapomněli Stalinova pojetí, že „stranické tajemství může být zachováno jenom v politbyru a že přenesení nějaké otázky dokonce na plénum ÚV, znamená vynést ji na ulici.
  Za čtvrté, zřejmě to hlavní a rozhodující v jejich hodnocení situace bylo, že fakticky poměr sil sjezdu byl pro ně nepříznivý. A ve snaze vyhnout se otevřenému stretu s Chruščovcm a nebezpečí rozštěpení sjezdu a strany, souhlasili, aby se otázka „kultu" osobnosti Stalina na XX. sjezdu projednala, s nadejí, že se později postaví Chruščovovi na rozhodný odpor.
  A skutečně, v následujícím roce v červnu 1957 předsednictvo ÚV KSSS řešilo na plénu ÚV otázku sesazení Chruščova z funkce prvního tajemníka ÚV KSSS. Chytrý Chrušcov však v sérii manipulací s členy a kandidáty ÚV a sekretariátu ÚV uspěl změnit rozhodnutí pléna ÚV. Stihl zatáhnout do svého zákerného plánu i maršála Žukova, který jako ministr národní obrany, pro zachování Chruščova jako prvního tajemníka ÚV KSSS, zajistil i podporu armády.
A na plénu, v referátu, který přednesl podporovatel Chruščova, Suslov, byli veteráni obvinění ze zrady strany a vyloučeni z KSSS.
Ironií osudu bylo, že za několik měsíců byl sám maršál Žukov sesazen z místa ministra národní obrany, a odstraněn z ÚV. To byla Chruščovova „odměna" Žukovovi za to, že mu pomohl udržet se ve funkci prvního tajemníka ÚV.
  Ve svém vystoupení Chrušcov řekl: „Úkolem tohoto referátu není všestranné zhodnocení života a činnosti Stalina." Scenář Chruščova nebyl náhodný. Všestranné hodnocení života a činnosti Stalina jístě by vyvolalo otázky, vystoupení, polemiku a diskuse nejenom v SSSR, ale i mimo nej. Proč? Stalin byl všemi uznávaný vůdce mezinárodního komunistického hnutí. A to Chruščovovi nahánělo strach.
  Pochopítelně to nepřekáželo Chruščovovi projednat nejdůležitější otázky, spjaté s činností Stalina - kolektivnost v řízení strany a štátu, o přípravách země na obranu, o řízení Velké vlastenecké války Stalinem, o jeho řízení zahraniční politiky SSSR, dokonce i tak zvanou Leninovu „závěť".
  Všechno to bylo obsahem Chruščovovy zprávy s jasným cílem - zkompromitovat osobnost J. V. Stalina, jeho dílo a jeho úlohu při budování socialismu v SSSR i jeho podíl na vítězství ve Velké vlastenecké valce. Otázky, které našly místo v referátu Chruščova, vyžadují i náš hlubší rozbor.

Chruščov u rečníckeho pultu - XX. Zjazd KSSS

XX. Zjazd KSSS

Leninova závěť

  Aby podpořil své teze o Stalinově „kultu" osobnosti, použil Chruščov i takzvanou Leninovu „závěť". Té věnoval Chruščov ve svém projevu zvláštní pozornost. V souvislosti s tím je zapotřebí předem vysvětlit dva momenty.
  Za prvé, Lenin nikde své poslední články a dopisy-diktáty nenazývá jako svou závěť. Je známo, že po zhoršení jeho nemoci 23. prosince 1922 již nemohl psát, a své články a dopisy diktoval. Po 10. březnu 1923 nemohl již ani diktovat, protože ztratil reč.
  Za druhé, charakteristiky, které diktoval 24. a 25. prosince 1922, se týkaly všech členů politbyra ÚV KSR(b) včetně Stalina. V posledních dopisech a článcích od 23. prosince 1922 do 4. března 1923 Lenin diktoval svoje názory a doporučení pro celou řadu principiálně důležitých otázek o budoucnosti strany a státu. Tyto diktáty zapsala sekretářka SLK (Sovětu lidových komisařú) - L. A. Fotijeová, pomocnice sekretářky M. L. Volodičevová i další pomocnice. Otištěny jsou ve svazku 45 druhého vydaní Sebraných spisů Lenina od str. 343 do 402, bulharského vydaní z roku 1983 v následujícím pořadí:

    1. Dopis sjezdu (jde o nastávající XII. sjezd KSR(b), zapsáno M. Volodičevovou dne 23.12. 1922;
    2. Dodatek k dopisu, zapsáno M. Volodičevovou dne 24.12. 1922;
    3. Dodatek k dopisu z 24.12. 1922, zapsáno M. Fotijeovou dne 4.1. 1923;
    4. Pokračování zápisu s datem zapsání z 26.12. 1922;
    5. O udělení zákonodarných funkcí státní plánovací komisí, zapsáno M. Volodičevovou dne 27. - 28. a 29. 12. 1922;
    6. O zvýšení počtu členů ÚV, zapsáno M. Volodičevovou dne 29.12. 1922;
    7. K otázce národností neboli o „autonomizaci", zapsáno M. Volodičevovou 30. a 31. 12. 1922;
    8. Listy z deníků, zapsáno sekretářem 4.1. 1923;
    9. O družstevnictví - podle zápisu sekretáře z 6.1. 1923 (strojopisný exemplář),
  10. O naší revoluci - v souvislosti s poznámkami Suchanova. Zapsáno sekretářem 17.1. 1923 (strojopis);
  11. Ak máme reorganizovat dělnicko-rolnickou inspekci (návrh pro XII. sjezd strany), zapsáno sekretářem ve dnech 16. až 25.1. 1923, (strojopisný exemplář);
  12. Raději méně, ale lépe. To je poslední diktát Lenina, zapsán 4.3. 1923 sekretářem (strojopisný exemplář).

  Jak je vidět, v posledním Leninově díle jsou obsaženy mimořádně hodnotné myšlenky a doporučení k celé řadě principiálních otázek dotýkajících se budoucnosti strany a státu. V tomto smyslu, se mohou přijmout skutečně jako závět' vůdce strany a státu, ale ne jednostranně a tendenčně, jak to udělal Chruščov ve svém referátu.
  Podle Chruščova, jediný a nejdůležitější dopis-diktát, který Lenin zanechal strane jako „závěť", je „Dodatek" k diktátu z 24.12. 1922, ve kterém Lenin navrhuje zaměnit Stalina ve funkci generálního tajemníka KSR(b), a který nese datum 4.1. 1923.
  Ale podívejme se na vývoj této otázky v chronologickém pořadí.
  V Dopisu sjezdu, zapsaném M. Volodičevovou ve dnech 23., 24. a 25.12. 1922, Lenin probírá některé velmi důležité otázky. Jednou z nich je stabilita ÚV KSR(b). Pod pojmy stabilita a pevnost ústředního výboru Lenin chápal jednotu a opatření nepřipouštějící jeho rozštěpení. Hlavní prostředek ke zvýšení stability ÚV videl Lenin ve zvýšení počtu jeho členů o zástupce dělnické třídy. V této souvislosti dal i krátké hodnocení - posudek členů politbyra ÚV KSR(b): „Myslím, že pokud jde o stabilitu, jde z tohoto hlediska hlavně o takové členy ústředního výboru, jako jsou Stalin a Trockij... Tím, že se soudruh Stalin stal generálním tajemníkem, soustředil ve svých rukách nesmímou moc a já si nejsem jist, zda vždy dokáže tuto moc dost obezřetně používat. Naproti tomu soudruh Trockij, jak to již dokázal jeho boj proti ÚV v souvislostí s lidovým komisariátem dopravy, se nevyznačuje jen vynikajícími schopnostmi. Osobně je to v nynějším ÚV snad nejschopnější člověk, ale zároveň je i přehnaně sebevědomý, a príliš se necháva unášet čistě administrativní stránkou věci.
  Ve svém diktátu - pokračování zápisu z 24.12. 1922 Lenin provádí krátkou charakteristiku Zinovjeva, Kameněva, Bucharina a Pjatakova.
Dále v „dodatku" k dopisu z 24.12. 1922, zapsaného však L. Fotijevovou až 4.1. 1923, Lenin nadiktoval: „Stalin je příliš hrubý, a tento nedostatek, který se jakžtakž dá trpět ve styku mezi nami komunisty, nelze trpět u generálního tajemníka. Proto navrhuji soudruhům, aby promysleli, jak Stalina z této funkce uvolnit, a jmenovalí do ní jiného člověka, který by se ve všem ostatním lišil od soudruha Stalina, jen jedinou predností, že by totiž byl k soudruhům tolerantnější, loajálnější, zdvořilejší a pozornější, méně náladový atd. Mohlo by se zdát, že tato okolnost je nicotnou maličkostí. Avšak chceme-li zabránit rozkolu a uvážíme-li vzájemné vztahy mezi Stalinem a Trockým, o nichž jsem se už zmínil, myslím že to žádná maličkost není, nebo je to taková maličkost která může nabýt rozhodujícího významu."
  K tomu je možné s určitostí dodat:
  Za prvé, je nápadné, že „Dodatek" k Leninovu dopisu nese dátum 4.1. 1923, t.j. byl nadiktován plných deset dnů po původním Dopisu sjezdu z 24.12. 1922, a za druhé byl nadiktován a napsán až po 22.12. 1922, po telefonickém rozhovoru, ve kterém se Stalin hrubě zachoval k N. K. Krupské.
  Při hodnocení obsahu tohoto „Dodatku" dopisu Lenina ze 4.1. 1923 dnes, po více než 74 letech, vysvitá důvodné podezření, že autentický zápis A. Fotijevové byl přepracován, přediktován nebo prostě zainteresovanými osobami vymyšlen. A takové zainteresované osoby, bez jakýchkoliv pochybností tehdy existovaly.
  Jaké jsou důvody této verze?
  Především okolnost, že v tehdejších podmínkách během vážneho onemocnění Lenina, kdy nemohl osobně psát a jen diktoval, a kdy nebyla k dispozici technika pro autentický zápis jeho hlasu (jeho diktátu), bylo přepracování, přediktování, nebo prostě stvoření jakéhokoliv podobného „dodatku" ze strany zainteresovaných osob, technicky plně možné.
  Mimo to, zápis „Dodatku" dopisu je proveden 4.1. 1923, ale předán ÚV KSR(b) se zvláštním protokolem až 18. května 1924, t. j. rok a čtyři měsíce po Leninově smrti.
  Těžko lze dokázat, že po dobu šestnácti měsíců, se zachoval autentický obsah „Dodatku", a jestli vůbec skutečně takový existoval. Tuto verzi podezření lze podpořit následujícími okolnostmi: V dopisu-diktátu z 24.12. 1922 vyjádřil Lenin politickou nedůvěru Trockému a upozorňuje na ideovou nestabilitu Zinovjeva a Kameněva. Charakterizuje Bucharina a Pjatakova, poznamenává, že Bucharin nikdy nepochopil dialektiku a Pjatakov se často necháva unášet administratívou.
  O Stalinovi Lenin diktuje: „Soudruh Stalin, když se stal generálním tajemníkem KSR(b) - Stalin byl zvolen generálním tajemníkem KSR(b) 2. dubna 1922 na XI. sjezdu a to na osobní návrh Lenina - soustředil ve svých rukou nesmírnou moc, a já si nejsem jistý, zda vždy dokáže tuto moc dost obezřetně používat"
  To je pochybnost, starost, Leninovo upozornění. Ani slovo -narážka o sesazení Stalina z funkce generálního tajemníka. A najednou v „Dodatku" dopisu Lenina z 4.1. 1923, t. j. jenom za deset dnů, se objevuje úplně protikladný návrh na sesazení Stalina z funkce generálního tajemníka ÚV KSR(b), jenom kvůli telefonickému projevu hrubosti Stalina ke Krupské.
  To je neuvěřitelné.
  Neuvěřitelné je, že by Lenin nadiktoval myšlenky, cizí jeho tolerantnímu vztahu k spolupracovníku a soudruhovi, kterého měl po boku dlouhá léta před Říjnovou revolucí i po ní.
  Neuvěřitelné je, že by Lenin vyřkl ortel - aby byl sesazen Stalin z funkce generálního tajemníka ÚV KSR(b) - ale samotnému ÚV navrhoval JENOM promyslet způsob, jak to provést.
  Neuvěřitelné je, že by Lenin, v rozporu s výstavbou a stanovami strany, navrhoval soudruhům z ÚV KSR(b) JMENOVAT někoho jiného na funkci generálního tajemníka KSR(b) místo ZVOLENÍ. To znamená, že si Lenin přisvojuje právo porušovat zásady výstavby strany a připouští admimstrativně-velitelský vztah k otázce volby generálního tajemníka KSR(b).
  Neuvěřitelné je, že by Lenin nenavrhl ústřednímu výboru nejvhodnějšího člověka, který by měl, na jeho doporučení, nahradit Stalina ve funkci generálního tajemníka, jestli by skutečně předkladal návrh na jeho sesazení.
  Neuvěřitelné je, že by se Lenin rozhodl k tak důležitému kroku, jakým sesazení Stalina z funkce generálního tajemníka beze-sporu je, a přitom urychleně nepředložil toto své rozhodnutí k posouzení ÚV, a jen poprosil Krupskou, aby toto jeho rozhodnutí sdělené v „Dodatku" dopisu z 4.1. 1923, předala ústřednímu výboru po jeho smrti, i když věděl že to bude pozdě a zbytečně. A jak tomu bylo ve skutečnosti? „Dodatek" dopisu se dostal na ústřední výbor po roce a čtyřech měsících.
  Neuvěřitelné je, že by Lenin (který věděl, že je Stalin nejen generálním tajemníkem ÚV KSR(b), ale i osobně odpovědným za režim jeho léčby) predkladal jeho sesazení z tak vysoké funkce jen pro jednu bezvýznamnou emocionální epizódu. A přitom, aniž by se předem se Stalinem sešel, aby si tuto otázku vysvětlili. Všechno výše popsané vyvoláva vážné pochyby o existenci tohoto „Dodatku" dopisu s takovým obsahem.
  Jak už bylo zdůrazněno, předává Krupská podle vůle Lenina, 18. května 1924 zvláštním protokolem ústřednímu výboru strany tento „Dodatek" dopisu, jakož i dopis z 25.12. 1922.
  Na XIII. sjezdu KSR(b), který se konal od 23. do 31. května 1924, t. j. 4 měsíce po Leninově smrti, delegáti sjezdu po projednání Leninova „Dodatku" dopisu z 4.1. 1923 rozhodli, aby Stalin zůstal ve funkci generálního tajemníka ÚV KSR(b). Při rozhodování vzali delegáti v úvahu Stalinovu autoritu ve straně i důležitou roli kterou sehrál při zneškodňování trockistických útoků proti leninismu. Tento fakt je stvrzen i v hodnocení XIII. sjezdu KSR(b) - Stalin byl nejvhodnější a důstojný nástupce Lenina.
  Dále ve svém referátu Chruščov řiká; „Soudruzi, musím stranickému sjezdu předložit dva nové dokumenty, které doplňují Leninovo hodnocení Stalina v jeho závěti. Těmito novými dokumenty jsou - dopis Krupské Kameněvovi z 23.11. 1922 a osobní dopis Lenina Stalinovi z 5.3. 1923.
  1. Dopis N. K. Krupské:
  „Lve Borisoviči, včera se na mě velmi hrubě osopil Stalin pro stručný dopis, který mi se souhlasem lékařů nadiktoval Vladimír Iľjič. Nejsem ve straně první den. Za celých 30 let jsem neslyšela od žádného soudruha jediného hrubého slova, a zájmy strany a Iľjiče mi leží na srdci přinejmenším tak jako Stalinovi. Nyní potřebuji maximum sebeovládání. O čem lze a nelze s Iľjičem hovořit, to vím lépe než všichni doktoři dohromady, protože vím, co ho rozruší, a co ne, a to rozhodně lépe než Stalin. Obracím se k Vám a ke Grigorijovi (Zinovjevovi - pozn. překl.) jako k nejbližším soudruhům VI. Iľjiče a prosím vás ušetřit mě hrubého vměšování do osobního života, nedůstojných nadávek a výhružek. Nepochybuji o jednomyslném usnesení kontrolní komise, kterou si mi dovoluje Stalin vyhrožovat, ale nemám sil ani času, který bych mohla ztrácet těmito hloupými intrikami. Jsem také jen člověk, a nervy mám napjaté k prasknutí. N. Krupská." (23. 12. 1922)
  2. Dopis Lenina soudruhu Stalinovi, kopii Kameněvovi a Zinovjevovi.
  „Vážený soudruhu Staline, měl jste tolik drzosti, že jste si zavolaj mou ženu k telefónu a vynadal jí. Přistoupila sice na to, že na celou věc zapomene, ale přece o tom uvedomila Zinovjeva a Kameněva. Nemám nejmenší chuti jen tak snadno zapomenout na to, co bylo podniknuto proti mně, a je samozřejmé, že vše, co bylo podniknuto proti mé ženě, vztahuji i na sebe. Žádám Vás proto, abyste mi sdělil, zda jste ochoten svá slova vzít zpět a omluvit se, nebo si raději přejete přerušit naše styky. 5. března 1923 S úctou Lenin."
  Na XX. sjezdu chtěl Chruščov pomoci těchto dvou nových dokumentů přesvědčit členy ÚV KSSS o Leninově záporném hodnocení Stalina.
  Nápadný je fakt, že tento dopis-diktát, nebyl předán ÚV KSR(b) 18. května 1924 spolu s dalšími dopisy ze dnů 24. a 25.12. 1922 a „Dodatkem" dopisu ze dne 4.1. 1923.
  Abychom pochopili úmysl, který vcdl Chruščova k přečtení těchto dvou nových dokumentů, je třeba v krátkosti objasnit situaci, ve které vznikly.
  Je známo, že ve druhé polovine r. 1921 politbyro Komunistické strany Ruska (bolševiků) pověřilo Stalina vedením organizační práce ústředního výboru - prípravou zasedání politbyra, plén ÚV apod. Ve skutečnosti plnil Stalin úkoly tajemníka organizačního oddelení. Rozumí se samo sebou, že se tak stalo s Leninovým vědomím a souhlasem.
  Lenin stál v čele sovětské vlády. Formálně neměl žádnou straníckou funkci v ÚV. Ale vedl zasedání politbyra i ústředního výboru. Fakticky byl nejenom vedoucím představitelem vlády ale i komunistické strany.
  Dne 2. dubna 1922, na XI. sjezdu KSR(b), byl Stalin, na základě Leninova návrhu, zvolen generálním tajemníkem. A tak od jara 1922 až do konce téhož roku měl Stalin pravidelné schúzky a rozhovory s Leninem. Obsahovaly všechny otázky dotýkající se strany i státu, a to zvláště v době, kdy Lenin 25. května 1922 poprvé onemocněl. Jen v době od 11.7. do 24.12. 1922, to je v průběhu šesti měsíců, je oficiálně registrováno 32 takovýchto schůzek, rozhovorů a dopisů mezi Leninem a Stalinem.
  „Tak napr. při besedě se Stalinem 30.8. 1922 se Lenin zajímal o to, jaká bude úroda, v jakém stavu je průmysl, o státní rozpočet, kurs rublu, o mezinárodní postavení sovětských republik, o protisovětské činnosti menševiků a esserů atd."
  V noci z 15. na 16. prosince 1922 nastalo prudké zhoršení Leninova zdravotního stavu.
  18. 12. 1922 bylo zvláštním rozhodnutím pléna ÚV KSR(b) uloženo Stalinovi, aby osobně dohlížel a odpovídal za dodržování léčebného režimu Lenina, který předepsali lékaři.
  Dne 21.12. 1922 s povolením lékaře, prof. Forstera, diktoval Lenin Naděždě Krupské dopis Trockému. Když se druhý den Stalin o tomto diktování dopisu dozvěděl, v telefonickém rozhovoru hrubě Krupské vyhuboval za to, že porušila Leninúv léčebný režim, aniž by se dříve poradila s ním. Krupská, urazená hrubým chováním Stalina, napsala 23.12. 1922 dopis L. B. Kameněvovi.
  Když nyní, po více než 74 letech, hodnotíme dopis Naděždy Krupské, adresovaný Kamenevovi, můžeme konstatovat nasledující :
  Za prvé v tomto dopise nechybějí silné emocionální momenty -„Nyní potřebuji maximum sebeovládání; nemám sílu ani čas; já jsem také jen člověk a nervy mám napjaté k prasknutí..." Celé to nyní zní jako sebekritika.
 Za druhé, nelze přijmout jako objektívní a pravdivé tvrzení, že Krupská ví lépe než každý lékař, o čem múže či nemůže hovořit s Leninem.
  Za třetí, jako pravdivé nelze přijmout tvrzení N. Krupské, že Kameněv a Zinovjev byli velmi blízkými přáteli Lenina. Fakta to nepotvrzují.   Za čtvrté, nelze přijmout tvrzení Krupské, že tím, jak hrubě se na ni Stalin v telefonickém rozhovoru osopil, se vměšoval do jejího osobního života. Přijmeme-li postup Stalina jako hrubý postoj ke Krupské, za který se omluvil, je potřeba přijmout i skutečnost, že Stalin dostal od ÚV KSR(b) za úkol osobně odpovídat za dodržování léčebného režimu Lenina a že striktně dodržoval tento svůj stranický úkol.
  Pochopitelně, důležitější je existující „dopis" Lenina ze dne 5.3. 1923, adresovaný Stalinovi. Především je třeba podtrhnout skutečnost, že tento „dopis", který Chruščov nazval novým dokumentem (jestliže je skutečně diktován Leninem), vznikl na základě informace, kterou se dověděl o telefonickém rozhovoru mezi Krupskou a Stalinem. V prvé řadě neni jasné, proč byl „dopis" napsán tak pozdě - téměř dva a půl měsíce po tomto rozhovoru - a za druhé, proč Lenin se fakticky podruhé vyjadřuje k této otázce, když svůj postoj vyjádřril již 4.1. 1923 v „Dodatku". Přitom není pravděpodobné, že by se Lenin vracel podruhé k této otázce poté, co tato hloupá intrika, jak se o ní vyjádřila sama Krupská, utichla.
  Není pravděpodobné, že taková hloupá intrika postaví Lenina před otázku „zpřetrhat" své vztahy se Stalinem - generálním tajemníkem ÚV KSR(b).
  Je to nepravděpodobné i proto, že ve stejnou dobu, počátkem března 1923, vznikl i další dokument, hovořící o jiném, skutečném vztahu Lenina ke Stalinovi. Obsah tohoto dokumentu byl poprvé sdělen 21. dubna 1994 v 18.45 hodin, generálplukovníkem D. Volkogonovem.
  V uvedeném dvoustránkovém dokumentu se uvádí: „Na jednom ze setkání se Stalinem, po jeho onemocnění začátkem března, když Lenin mohl ješte hovořit, poprosil Stalina, aby mu obstaral cyankáli. Stalin odpověděl, že o tom bude přemýšlet. Proto Stalin vlastnoručne, na dvou stránkách, popsal své setkání s Leninem, přičemž podtrhl, že v žádném případě není třeba prosbě Lenina vyhovět. Tento dokument Stalin předložil členům politbyra, kteří poté, co se s ním seznámili, vyslovili se Stalinem souhlas a připojili pod něj své podpisy."
  Co tento fakt znamená? Především to, že Lenin v těchto, pro něho těžkých dnech. videl a cenil si Stalina jako nejbližšího spolubojovníka a přítele, kterému se, jako jedinému, svěřil.
  Tento fakt ukazuje, že je nelogické, aby v téže době - začátkem března 1923 - Lenin vyhrožoval Stalinovi „přerušením" styku (v „dopise" ze dne 5.3. 1923) a v tomtéž čase ho prosil, aby mu sehnal cyankáli.
 Tento fakt ukazuje, že je nepravděpodobné, aby „dopis" z 5.3. 1923, adresovaný Leninem Stalinovi, měl obsah, který zverejnil Chruščov na XX. sjezdu.
  Pravděpodobnější je, že byl „dopis" (pakliže vůbec existoval) předělán a upraven Chruščovem a jeho pomocníky a spolupracovníky tak, aby byl s Leninovou pomocí Stalin kompromitován, tzn., aby postavil Lenina a Stalina proti sobě.
  Je to nejenom pravděpodobné, ale i logické. Je to zcela ve stylu Chruščova. Proč? Protože to byl právě Chruščov, kdo okamžitě po ukončení zasedání XX. sjezdu KSSS dvakrát před celým světem prohlásil, že on na tomto sjezdu neměl referát o „kultu" osobnosti Stalina, že takový dokument neexistuje. Šlo o očividnou lež, které nikdo neuvěril, neboť již den po ukončení XX. sjezdu celý svět komentoval referát Chruščova, přednesený na uzavřeném zasedání XX. sjezdu. Mimochodem, v referátu jsou i další lživé pomluvy, o kterých bude ještě řeč.
  Schopnosti a sklony Chruščova ke lhaní a klamaní se projevily i po XX. sjezdu KSSS. To potvrdil i jeho vlastní syn, který napsal: „Američané vždy byli vpředu. Chruščov je strašil klamy. Vzpomínám si, že jednou řekl, že my vyrábíme rakety jako párky. Avšak já, coby raketčík, jsem věděl, že jich máme pouze několik. Zeptal jsem se ho tedy přímo - kde jsou ty párky? Odpověděl, že jestliže opravdu usilujeme o válku, měl by počet raket význam. Důležitější je, aby si to Američané mysleli a měli strach. A oni tomu věřili."
Rozumí se samo sebou, že Američané měli svoje agentúry a sotva uvěrili Chruščovovu blufování.
  Aby u členů ÚV KSSS nezústal ani stín pochybností o Leninově kritickém hodnocení Stalina, posloužil si Chruščov hrubou a bezohlednou lží. Napsal: „Mám starost o další osud strany a sovětské země. Lenin podal velmi správnou charakteristiku Stalina, když upozornil, že je Stalin velmi hrubý a málo pozorný k druhým, náladový a zneužívá moci, a proto je třeba zabývat se otázkou zbavit jej funkce generálního tajemníka."
  Jaká je pravda? Výše jsme objasnili stanovisko, že je nepravděpodobné, aby Lenin ve speciálním „Dodatku" dopisu ze 4.1. 1923 navrhl výměnu Stalina ve funkci generálního tajemníka KSR(b) a že samotná existence „Dodatku" s tímto obsahem je nepravděpodobná. A to i kdyby v tomto „Dodatku", který citoval Chruščov, Lenin neřekl, že Stalin zneužívá moc. Vůbec nikdy a nikde Lenin nenapsal a neřekl, že Stalin moci zneužívá.
  Ve skutečnosti v dopise z 24.12. 1922, který Lenin diktoval, je napsáno: „Když se soudruh Stalin stal generálním tajemníkem, soustředila se v jeho rukou nesmírná moc a nejsem si jistý, že on ji bude umět vždy dost obezřetně používat“
  Znamená to, že byla zdůrazněna pouze domněnka, upozornění, starost. A citovaný výrok, který Chruščov pronesl ve svém referátu, totiž že „Stalin zneužívá moc" je obvinění, které by zasloužilo soudní žalobu.
  To jsou dvě smyslem i významem principiálně rozdílné otázky. Vyjádření „Stalin zneužívá moci" je Chruščovův výmysl. Je lží a pomluvou číslo jedna v jeho referátu. Přitom jde o pomluvu namířenou nejen proti Stalinovi, ale i proti Leninovi, neboť mu Chruščov připisuje slova a charakteristiku Stalina, kterou Lenin nikdy a nikde nevyslovil.
  A takový klevetník jako Chruščov hledal u Lenina pomoc, aby mohl pomluvit Stalina, postavit ho proti Leninovi, jen aby „dokázal" delegátům XX. sjezdu, že on, Chruščov, téměř plní „závěť" vůdce strany, Lenina.

Kolektivnost v řízení KSSS a SSSR

  Ve svém referátu k této otázce napsal Chruščov následující: „Stalin absolutně nestrpěl kolektivnost ve vedení i v práci... Ten, kdo se proti tomu postavil nebo se pokusil říci svůj názor, svoji pravdu, byl odsouzen k vyřazení z vedoucího kolektivu a posléze i k morálnímu a fyzickému zničení." To je v referátu Chruščova, namířenému proti Stalinovi, lež a pomluva číslo dve. Výmluvný důkaz toho podává ve svém referátu sám Chruščov: „Když v roce 1942 se v prostoru Charkova vytvořila pro naše vojska nanejvýš svízelná situace, přijali jsme správná rozhodnutí (tzn. velení vojsk, toho času i sám Chruščov - pozn. autora), zastavil operace k obklíčení Charkova, poněvadž v tehdejší reálné situaci další plnení operace tohoto druhu skrývalo pro naše vojska hrozbu osudových následků.

Informovali jsme o tom Stalina a prohlásili jsme, že situace vyžaduje změnit plán bojové činnosti, abychom nepříteli zabránili zničit velká uskupení našich vojsk.

Stalin navzdory zdravému rozumu náš návrh odmítl a nařídil v plnení operace k obklíčení Charkova pokračovat."

Vycházíme-li z hodnocení Chruščova, že jejich rozhodnutí bylo správné a Stalinův rozkaz se příčil zdravému rozumu, vytváří se dojem, že Chruščov zastával opačný názor, než Stalin. Ale za to, že opačný názor zastával, nebyl ani sesazen z funkce, ani morálně a fyzicky likvidován. Naopak, po valce byl vyzdvižen do vyšší a odpovědnější funkce. To platí nejen o Chruščovovi, ale i o mnohých dalších sovětských a straníckych vedoucích činitelích. Velmi typické v tomto smyslu byly rozhovory Stalina s G. K. Žukovem. Maršal Žukov byl jedním z těch sovětských vojevůdců, kteří svá stanoviska, v radě případů protikladná se stanovisky Stalina, obhajovali. Kvůli tomu však nebyl maršal Žukov ani odstraněn z vedoucí funkce v Sovětské armádě, ani morálně a fyzicky ničen. Naopak, maršal Žukov byl v období Velké vlastenecké války prvním zástupcem Stalina a bylo mu uděleno nejvíce vysokých vojenských vyznamenaní a titulů.

V době Velké vlastenecké války byl Chruščov daleko od vrchního velení a generálního štábu Sovětské armády. Abychom získali pravdivou predstavu o Stalinově vedení v letech Velké vlastenecké války, je třeba vyslechnout slova těch, kteří pracovali přímo s ním a dvakrát třikrát denně mu podávali zprávy o situaci.

Podívejme, co o tom píše sám maršal Žukov: „Jak jsem se mimochodem za dlouhé roky války presvědčil, Stalin naprosto nebyl člověkem, jemuž by se nemohly předkládat pálčivé otázky a s nímž by se nedalo přít a dokonce pevně stát na svém stanovisku. Jestliže někdo tvrdí opak, říkám rovnou, že takové tvrzení není pravdivé."

K téže otázce maršal Žukov pokračuje: „Stalin si vysoce cenil práce generálního štábu a dal mu plnou dúvěru. Z princípu neprijímal vážná rozhodnutí bez toho, aniž by vyslechl analýzu situace, vyslovenou generálním štábem a seznámil se s jeho návrhy. Způsob práce v hlavním stanu byl zpravidia věcný, bez nervozity, všichni mohli vyslovit své názory. Stalin se na všechny obracel stejně, přísne a dost oficiálně. Uměl poslouchat, když mu byla podávaná hlášení podložená fakty."

Náčelník generálního štábu Sovětské armády S. M. Štemenko píše: „Posouzení každé otázky obvykle probíhalo v generálním štábu v klidné a pracovní atmosféře. Každý mohl vyslovit své mínění."

V souvislosti s přípravami na berlínskou operaci píše maršal Koněv: „Stalin bral v úvahu okolnosti, sdělené veliteli frontu, které pozorně vyslechl, a bral v úvahu důvody generálního štábu a důvody plánu, týkajícího se berlínské operace, teprve potom jasně rozdelil úkoly frontu."

Maršal A. M. Vasilevskij, dlouholetý náčelník generálního štábu Sovětské armády a zástupce Stalina v době Velké vlastenecké války k uvedené otázce napsal toto: „Pri vypracovávaní strategických planů a řešení největších ekonomických problémů se jak politbyro ÚV KSSS, tak i velení ozbrojených sil, vždy opíraly o kolektívni rozum."

K pochopení toho, jak velký význam prikladal Stalin kolektivní práci, uvádime následující příklad: „V roce 1942, kdy se skupina upevnila (je řeč o oddelení, které se zabývalo studiem válečných zkušeností - pozn. autora) a získavala zkušenosti v práci, byl podle rozkazu Stalina rozpracován návrh 'Bojového rádu pechoty'. Zpracoval se přesně podle jeho osobních pokynů. V Moskve byly načrtnuty první návrhy rádu, a potom odjelo několik skupin velitelů k frontům. Tam byl návrh řádu za účasti zvlášť určených nejschopnejšíh a nejzkušenejších velitelů rot, práporů a pluků, definitivně zpracován. V ústředí pak byla vytvořena zvláštní komise, která návrh ještě jednou prostudovala a podala své konečné připomínky. Na zasedání Vrchního velení byl řád posuzován po dva dny. K jednaní byli z fronty přizváni velitelé různých stupňů, od rot až po divize. Teprve pak, 9. listopadu 1942, jej schválil a uvedl v platnost lidový komisář obrany."

Jak se říká, netřeba komentáře.

Ovšem Chrušcov, aby dokázal, že Stalin nesnášel kolektivnost ve vedení KSSS, zdůrazňoval chyby ve svolávání sjezdu a plén KSSS. Proto napsal: „Múžeme snad považovat za normálni, že mezi XVIII. a XIX. sjezdem, tj. v období během něhož strana a celá země toho tolik prožily, uplynulo více než 13 let? Tyto udalosti naléhavě vyžadovaly, aby strana přijala rozhodnutí v otázkách obrany státu za Velké vlastenecké války i k otázkám mírové výstavby v poválečných letech. Dokonce i po skončení války se sjezd více než sedm let nesešel."

Z takto Chruščovem kladené otázky lze vyvodit dva závěry: První, že se snaží vzbudit dojem, že během těch třinácti let, kdy se nekonaly žádné sjezdy strany, nebyla přijímána rozhodnutí, týkající se obrany a mírové výstavby v poválečných letech. Určitě není nutno vyvracet tuto Chruščovovu záludnou myšlenku. Sám historický fakt - vitězství ve Velké vlastenecké válce - ji kategoricky vyvrací. A za druhé, od r. 1922, kdy se Stalin stal generálním tajemníkem strany, probíhaly až do roku 1939 sjezdy pravidelně. Pouze u XIX. sjezdu, který proběhl v roce 1952, byla lhúta překročena.

Je třeba k těmto Chruščovovým výrokúm co dodávat? Především je třeba upozornit na poměry, kdy po XVIII, sjezdu VKS(b) uskutečněném v roce 1939, začal složitý proces přeskupení sil na mezinárodní politické aréně, začala Velká vlastenecká válka SSSR, která skončila v září 1945. Uskutečnění sjezdu v době Velké vlastenecké války by bylo, slušně řečeno, neodpovědné.

K otázce pravidelnosti svolávání plén ÚV KSSS Chruščov napsal : „Plenární zasedání ústředního výboru se téměř nesvolávala. Stačí říci, že po celou dobu Velké vlastenecké války se fakticky nekonalo jediné plénum ÚV. Byl zde, pravda, pokus svolat jej v říjnu 1941, kdy do Moskvy byli z celé země pozváni členové ÚV. Dva dny čekali na zahájení plenámího zasedání, ale nedočkali se. Stalin neměl ani zájem setkat se s členy ústředního výboru a pohovořit s nimi."

Jestliže bychom chtěli v této Chruščovově logice pokračovat, museli bychom následně dodat, že Stalin dokonce neprojevil přání, abychom usedli a vypili po jedné vodce. Nelze hodnotit tato Chruščovova slova jen jako pózu naivního a hloupého člověka. Jsou výrazem nezodpovědného tlachání, které však mělo určitý cíl.

Jako důkaz tohoto tvrzení stačí, abychom si připomněli, jaká byla u Moskvy v říjnu 1941 situace. Nemecká vojska tehdy byla 25 km od Moskvy a připravovala se jí dobýt. Za této situace, v době, kdy se rozhodovalo nejen o osudu Moskvy, ale celého SSSR (a kdy Stalin pracoval 15-16 hodin denně - pozn. autora) bylo nemožné, aby se Stalin vytrhl z vedení vojenských operací proto, aby se uskutečnilo zasedání pléna ÚV a aby pohovořil se členy ÚV, jak napsal Chruščov. V těchto souvislostech vyznívají Chruščovova slova skutečně jen jako nezodpovědné tlachání.

V těchto říjnových dnech byl Stalin dnem i nocí jako vrchní velitel na svém místě. Pri své řídící činnosti se opíral o nejkompetentnější a nejdůležitější orgán - generální štáb Sovětské armády. Nejvážnější a pro zemi osudové věci řešil na základě rozumu a návrhu pléna generálního štábu Sovětské armády, které mělo několik set členů. Toto zvláštní plénum pracovalo nepřetržite po všechny roky Velké vlastenecké války. Jeho přínos pro vítězství nad fašistickou armádou nelze v žádném případě podceňovat. A Chruščov jako by to nejen nevidel a nerozuměl tomu, ale též nedokázal správně ocenit. Přesněji řečeno, nechtěl to přiznat a přijmout, neboť měl určitý cíl.

Je známo, že v některých případech mohou být sjezdy nahrazeny straníckymi konferencemi či plény. Závisí to na momentálních podmínkách. Na druhé straně nejsou ani dva sjezdy konané v jednom roce zárukou, že je zajištěna kolektivnost ve vedení strany. Cožpak Chruščov, který uskutečňoval stranícke sjezdy a pléna pravidelně (a v letech 1956-1961 se uskutečnily tři sjezdy - pozn. autora), jich nevyužil k nastolení škodlivého revizionistického kursu KSSS? Což přesto, že se pravidelně konaly sjezdy i pléna KSSS, neuskutečnil Gorbačov svoji demagógií a zradu? Kolektivnosti ve stranickém vedení může být dosaženo i na zasedáních politbyra ÚV KSSS, zasedáních rady ministrů, na zasedáních státních orgánů atd. Dokonce i obvyklá setkání a rozhovory Stalina s jednotlivými ministry, kteří mu predkládali kolektivní návrhy a doporučení svých ministerských kolektivů, představují ve skutečnosti výměnu zkušeností a názorů ministerstev a vedoucího činitele SSSR.

I. A. Benediktov, který byl ve Stalinově době ministrem zemědelství, řekl: „V rozporu s rozšířeným názorom byly v těch letech všechny otázky včetně personálních změn ve vedení řešeny v politbyru, a to kolegiálně. Na zasedáních politbyra docházelo často ke sporům, byly předkládány protichúdné názory. Tichá a pokorná jednota neexistovala. Stalin a jeho spolupracovníci nemohli něco takového trpět. Je pravda, že obvykle převážilo Stalinovo mínění. Ale bylo to proto, že všestranně a objektivně posoudil problémy - videl dál a hlouběji, než ostatní."

13. prosince 1931 se uskutečnila Stalinova beseda s nemeckým spisovatelem Emilem Ludwigem. Ten dal Stalinovi následující otázku: „Kolem stolu, u něhož sedíme, je 16 židlí. V zahraničí vědí, jednak, že SSSR je zemí, kde se všechno musí řešit kolektivně, ale na druhé straně vědí, že o všem rozhoduje jednotlivec. Kdo tedy rozhoduje?" Stalin odpověděl: „Ne, jedinec nemůže rozhodovat. Rozhodnutí jedné osoby jsou vždy, nebo téměř vždy, jednostranná. V každém kolégiu, v každém kolektívu jsou lidé, kteří mohou vyslovit i nesprávné názory. Na základě zkušeností ze tří revolucí víme, že približně ze 100 rozhodnutí, která učinili jednotlivci, a která nebyla prověřena a opravěná kolektivem, bylo 90 rozhodnutí jednostranných."

Obviňujíce Stalina z toho, že porušil princip kolektivního vedení, Chruščov napsal: „Stalin často jednal jménem ÚV a dokonce i jménem členů politbyra ÚV, aniž by je uvědomil o svých osobních rozhodnutích, týkajících se důležitých straníckych i státních otázek."

V mnoha otázkách, zvlášte v průběhu Velké vlastenecké války, musel Stalin z titulu vrchního velitele Sovětské armády přijímat, v závislosti na podmínkách, rychlá rozhodnutí. Opíral se však přitom o principy a stanoviska ÚV KSSS, a předtím, než učinil rozhodnutí, se vždy radil s nejkompetentnějšími a zodpovědnými spolupracovníky a pomocníky. Maršál Žukov k tomu napsal: „Po Stalinově smrti se objevila verze, že on sám činil vojenskostrategická rozhodnutí. S tím nemohu souhlasit."

Pro stanovisko maršála Žukova hovoří i následující příklad historického významu - příprava a průběh historické vojenské přehlídky, která se uskutečnila 7. listopadu 1941 na Rudém náměstí.

O přípravě této přehlídky napsal náčelník moskevské posádky, generálplukovník Artemjev: „V jednom z posledních říjnových dnů jsem informoval vrchního velitele Stalina o situaci na západním směru, o průběhu vytváření obranných linií, o příchodu záloh. Taková hlášení se konala denně. Tentokrát, když vyslechl mé hlásení, se Stalin zajímal o to, zda počítáme s účastí moskevského pluku na přehlídce a zda se na ní připravujeme. S odvoláním na situaci jsem vyslovil pochybnost o účelnosti této přehlídky. Vrchní velitel upozornil na nedocenění politického významu tohoto činu a rozkázal, aby se přehlídka 7. listopadu konala s tím, že se jí zúčastní jak delostrelectvo, tak tanky. Rozkaz zněl, aby čestné hlášení přijal maršál SSSR Buďonnyj, a mně bylo svěřeno velení. Přitom Stalin upozornil, že nyní víme o přípravě přehlídky pouze tři. Buďonyho o ní zpravime den předem. Je starý kavalerista, a tudíž nemá potřebu předcházející přípravy. Přehlídka začala 7. listopadu v 8 hodin ráno. Zúčastnili se jí frekventanti vojenského učilište, nesoucího jméno Nejvyššího sovětu RSFSR, strelecké pluky, vojenské námornictvo, oddíly ozbrojených moskevských pracujících, eskadrony kavalérie, dělostrelecké pluky. Nakonec projelo 200 tanků. Přehlídka dodala sovětským občanům i vojákům Rudé armády jistotu, že se Moskva ubrání a nepřítel bude poražen."

Proč postupoval Stalin právě takto? Neměl snad důvěru ke členúm politbyra ÚV a Státnímu výboru obrany? Pochopitelně, že k nim neměl nedůvěru.

Stalin tak postupoval proto, že velmi dobre analyzoval vojenskopolitickou situaci v předvečer 7. listopadu 1941, kdy se nemecká vojska připravovala k poslednímu úderu na Moskvu, kdy se všechny jejich výzvědné oddíly změnily v oči a uši, což vyžadovalo absolútní utajení příprav přehlídky.

Stalin tak postupoval, protože byl přesvědčen, že k přípravě a realizaci přehlídky stačí úsilí jednoho člena generálního štábu a náčelníka moskevské posádky.

Stalin tak postupoval proto, že ze zkušenosti věděl, že nelze vyloučit bezděčné činy, a to dokonce i členů ÚV, které by mohly německým vyzvědačúm nepřímo prozradit, že se připravuje přehlídka.

Stalin tak postupoval proto, aby zajistil absolutně úspěšný průběh přehlídky, která; jak sám uvedl, bude mít ohromný politický význam. A skutečně, přehlídka byla velkým překvapením nejen pro německé velení, ale pro celý svět. Přehlídka, konaná 7. listopadu 1941, splnila svoji historickou úlohu, jak ji zamýšlel Stalin.

Přehlídka demonštrovala nevyčerpatelné síly SSSR a odvrátila vstup Japonska a Turecka do války proti SSSR. Přehlídka upevnila antihitlerovskou koalici a pozvedla bojového ducha Sovětské armády a národů SSSR.

Skutečnost, že Stalin nesvolal mimořádné plénum ÚV KSSS nebo mimořádné zasedání politbyra ÚV, na kterém by se rozhodovalo o realizaci přehlídky 7.11. 1941 znamená snad, že porušil princip kolektivního vedení KSSS? Pochopitelně, že tomu tak není.

Jsou i další případy, kdy Stalin přijímal takováto „individuální" rozhodnutí. Jedním z nich je příprava na historickou bitvu u Stalingradu. Je známo, že po dlouhé schůzi se svými zástupci, maršály SSSR G. K. Žukovem a A. M. Vasilevským Stalin jako nejvyšší velitel Sovětské armády rozhodl o přípravě stalingradské operace. Maršál Žukov o tom napsal: „Náš rozhovor, týkající se plánu (je řeč o plánu stalingradské operace - pozn. autora) pokračoval do pozdních hodin. To, co zde posuzujeme, nesmí nyní znát nikdo, vyjma nás tří." Je to pokyn Stalina, který Žukov citoval ve své knize „Vzpomínky a úvahy".

Postupoval tehdy Stalin správně? Ano. Historie jednoznačně dokazuje, že čím méně lidí je zasvěceno do příprav takovéto historické události, tím větší je jistota, že bude úspěšná. A to bylo hlavní a rozhodující pro Stalina i pro vítězství.

Ovšem Chruščov se ve svém referátu snažil za každou cenu obvinit Stalina z porušování principů kolektivního vedení. V uvedeném referátu píše: „Stalin nikam nejezdil, s dělníky a kolchozníky se nesetkával a skutečnou situaci na místech neznal. Zemi a zemědělství poznával jenom z filmů."

To je velká lež a Chraščovova pomluva číslo tři, namířená proti Stalinovi. Není třeba ji ani dementovat. Bylo by snad vůbec možné vést socialistickou výstavbu v tak ohromné zemi jako SSSR, a znát ji přitom pouze z filmů? To je směšné. Podle Chruščova, čím více vedoucí činitel cestuje, tím více používá princípů kolektivního vedení. To není pouze zjednodušené, naivní a nesprávné chápání kolektivního vedení. Chruščov měl určitý cíl - kompromitovat a pomluvit osobu Stalina i v otázkách kolektivního vedení strany země a Sovětské armády.

Stalin a příprava země na obranu

  Podle Chruščova neučinil Stalin, jako vedoucí činitel KSSS a SSSR, vše potřebné pro přípravu země na obranu. Ve svém referátu Chruščov uvedl: „Přes veškeré velmi vážné signály nebyla přijatá dostatečná opatření k tomu, aby se země dobře připravila k obrane a k tomu, aby se odvrátilo nenadálé napadení. Měli jsme čas a možnosti na takové přípravy? Ano, i čas i možnosti byly."

To je v pořadí čtvrtá lež a pomluva v referátu Chruščova, namířená nejen proti Stalinovi, ale i KSSS, sovětské vládě a sovětskému lidu.

V tomto Chruščovově pojetí existují dvě otázky:

První se týká přípravy země na obranu, druhá odvrácení nenadálého německého napadení.

K první, je třeba říci následující: Pohlédneme-li do historie SSSR, vidíme ohromnou, mnohaletou práci KSSS, sovětské vlády i lidu, věnovanou přípravě obrany. Není řeč pouze o přípravě ozbrojených sil, vojenského průmyslu a národního hospodářství. Jde o vojenskou a morálně politickou přípravu všeho sovětského lidu - mužů, žen, komsomolců i pionýrů. Tato všenárodní příprava byla jednou ze základních příčin vítězství. S ohledem na tato fakta znějí Chruščovovy lži a pomluvy jako rouhání. V této souvislosti je třeba dodat, že pokud jde o čas na obranu země, nebyla historie nijak štědrá. Historický čas byl krajně omezen, a to i přes téměř dvouletý odklad získaný na základě paktu o neútočení, uzavřenému mezi SSSR a Německem v srpnu roku 1939.

V nepředstavitelně těžkých podmínkách výstavby socialismu v SSSR bylo to, co se učinilo při přípravách země na obranu, na hranicích možností.

Aby bylo jeho tvrzení, věrohodné v tom, že nebyla přijata dostatečná opatření k obraně země, Chruščov ve svém referátu napsal: „Vzpomínám si, jak jsem v oněch dnech (na počátku války - pozn. autora) telefonoval z Kyjeva soudruhu Malenkovovi, a řekl mu: Lidé přišli do armády a žádají zbraně. Pošlete nám zbraně. Na to mi Malenkov odpověděl: Nemůžeme vám poslat zbraně... Vyzbrojte se sami. Tak to vypadalo s výzbrojí!“

Nepravděpodobně zní především obsah tohoto rozhovoru. Válka začala, a teprve potom si Chruščov vzpomněl žádat zbraně z Moskvy. Jako by se všechna mobilizační skladiště zbraní nacházela v Moskvě a odtud by je bylo třeba poté, co začaly boje, posílat na Ukrajinu, do Kazachstanu či na Dálný východ. Každému gramotnému člověku je známé a jasné, že v souladu s mobilizačními plány, ozbrojením mobilizovaných vojenských útvarů, bylo zajišťováno prostřednictvím mobilizačních skladů v jednotlivých oblastech. Nebylo možné, aby na celé Ukrajině neexistovaly mobilizační zásoby zbraní, které by sloužily k ozbrojení tamních vojenských sborů. Je možné, že při mobilizaci nastaly v Kyjeve nějaké organizační problémy, ale za to nesl osobní odpovědnost i vinu Chruščov, nikoliv Stalin.

Vzniká zvláštní situace: Na počátku války Chruščov, v té době první tajemník ÚV KS(b) a člen Kyjevského vojenského okruhu, zjistil to, co nikdy neměl dopustit. Kdyby telefón namísto G. Malenkova zvedl Stalin, situace, kterou způsobil, by mu tak lehce neprošla. Abychom si učinili představu o ohromné práci, kterou vynaložil ÚV VKS(b), sovětská vláda a Stalin při přípravě země na obranu, uvedeme alespoň několik z mnoha svědectví nejznámějších velitelů Sovětské armády, účastnivších se obrany země. Tak napr. maršal Žukov, který byl náčelníkem hlavního štábu Sovětské armády a první zástupce Stalina po dobu Velké vlastenecké války, napsal: „Obecně řečeno, podmínky vytvořené během dvou pětiletek a zvláště pak během tří předválečných let - ohromné výkony průmyslu - se staly pevnou základnou k zajištění obrany země."

„Výroba rostla každoročně v průměru o 13 %, ve vojenském průmyslu pak o 39 %. Množství strojírenských i jiných velkých závodů bylo přebudováno na závody, vyrábějící vojenskou techniku. Rozvíjela se i výstavba speciálních, velkých vojenských závodů.

„Musím říci, že Stalin osobně vyvíjel usilovnou činnost, spojenou s opatřeními, která se týkala obrany. Dobře znal desítky ředitelů závodů, stranické činitele, hlavní inženýry, často se s nimi setkával a se vší naléhavostí trval na plnění daných plánů."

„Stalin považoval za nejdůležitější prostředek ve vedení války dělostrelectvo, a přikladal velký význam jeho zdokonalování. Lidovým komisařem zbrojení byl v době války D. F. Ustinov, lidovým komisařem, který měl před a v průběhu války na starosti munici, byl B. L. Vannikov, hlavními konstruktéry dělostreleckých systémů byli generálové I. I. Ivanov a V. G. Grabin. Stalin všechny tyto lidi dobře znal, setkával se často s nimi, a věril jejich pracovním schopnostem."

„ÚV VKS(b) i Stalin věnovali mnoho času a pozornosti konstruktérům letadel. Dá se řici, že letectvo bylo do jisté míry Stalinovou zálibou."

Náčelník generálního štábu, generál S. M. Stemenko vyslovil otázku: „Zda jsme připouštěli, že by Nemecko mohlo na nás v roce 1941 zaútočit, a zda jsme pro odrazení tohoto útoku něco prakticky dělali? Ano, připouštěli jsme to, a také jsme delali!

Před samým začátkem války se do pohraničních oblastí začala pod přísným utajením stahovat další vojska, z vnitrozemí se na západ přesunulo pět armád... Z moskevského vojenského okruhu odjela do Vinnice operační skupina, která tam vytvořila základ velení Jižního frontu. Lidový komisariát válečného loďstva posílil ve svých loďstvech průzkum a jejich ochranu, a přesunul část Baltského loďstva z Libavy a Tallinu na bezpečnější místa. A bezprostředně před vypuknutím války byla Baltické, Severní a Černomořské loďstva uvedená do stavu zvýšené pohotovosti.“

A dále: „Jak tedy může někdo na to všechno zapomínat? Jak někdo může přehlížet všechnu tu obrovskou práci, kterou vykonaly strana a vláda v předvečer války pro přípravu země a armády na odrazení nepřítele? Jiná věc je, že se nám pro nedostatek času nepodařilo všechny úkoly splnit v plném rozsahu."

Druhou otázkou, kterou Chruščov otevřel je otázka, týkající se možnosti odvrátit nenadálé napadení ze strany fašistiekého Německa. Jako důkaz že ano, uvedl Chruščov plán činnosti, vypracovaný generálem Kirponosem. Chruščov napsal: „Nedlouho předtím, než hitlerovské armády napadly Sovětský svaz, generál Kirponos, který byl velitelem zvláštního kyjevského vojenského okruhu (později zahynul na fronte) napsal Stalinovi, že německé armády postoupily k Bugu a v nejbližší době přejdou do útoku. S ohledem na tuto skutečnost navrhl generál Kirponos vytvoření pevné obrany, aby bylo z pohraničních oblastí evakuováno na 300 tisíc lidí a v těchto oblastech se vytvořilo několik silných, opevněných zón; aby byly vykopány protitankové zákopy, vytvořeny úkryty vojsk atd. Moskva na tyto návrhy odpověděla, že jde o provokaci, že nelze na hranici konat žádné přípravné práce, že není nutné dávat Němcům příčinu, aby proti nám zahájili vojenské akce. A naše hranice nebyly dostatečně připraveny na odrazení nepřítele.“

Především nelze brat jako důvěryhodné tvrzení Chruščova, že přesně takový dopis Stalinovi napsal generál Kirponos. Chruščov nepředložil autentickou kopii zmíněného dopisu, ale citoval jej zpaměti. Není pravděpodobné, že by generál Kirponos neznal plán generálního štábu na obranu zemně a že by přesto navrhoval cvakuaci 300 tisíců lidí proto, aby se stavěly v předvečer německého útoku na hranici pevnostní zóny.

Není pravděpodobné, že by generál Kirponos přecenil význam opevnení a aby připustil, že válka se rozhodne na sotva čtyřmetrové hraniční brázdě.

Není pravděpodobné ani to, že by generál Kirponos nevěděl o německých zkušenostech se zdolávaním „Maginotovy linie" a přikladal význam opevněným zónam.

I kdyby se tato opatření uskutečnila, nemohla odvrátit nenadálý německý útok. Navíc by jejich uskutečnění bylo z politického hlediska využito jako důvodu a oprávnění hitlerovského útoku. I bez této provokace oznámil německý velvyslanec v Moskvě Schulenberg, že „Německo se cítí ohroženo koncentrací sovětských vojsk na východní hranici a přijme protiopatření“.

Co se týče náhlosti napadení, projevila se v neočekávaném věrolomném porušení smlouvy o neútočení, uzavřené mezi SSSR a Německem, v nástupu německých vojsk, který proběhl bez jakékoliv výstrahy. Teprve potom vyhlásilo SSSR válku. Stalin zhodnotil politický charakter tohoto věrolomného nenadálého útoku před Jiřím Dimitrovem 22. června 1941 ráno v Kremlu slovy: „Napadli nás, aniž by vyjednávali, napadli nás podle, jako lupiči."

V otázce neočekávaného napadení SSSR fašistickým Německem 22. června 1941 maršal Žukov napsal: „Nenadálost není nenadálé překročení hranice, není obvyklé nečekané napadení... Hlavní nebezpečí nebylo v tom, že Němci překročili neočekávaně hranice, ale v tom, že se ukázala neočekávaná síla německé armády; v tom, že se neočekávaně ukázalo, že nás šestkrát i osmkrát převyšují v nejdůležitejších směrech útoku, pro nás byla neočekávaná míra soustředění jejich vojsk a síla jejich úderu. To je hlavní příčinou našich ztrát na začátku války. A nikoli pouze neočekávané překročení hranice."

A ještě něco: „Neočekávaný nástup takové síly, najednou, s použitím celé hotovosti i předem přijaté nejdůležitější strategické směry úderu, to je charakter napadení. To, že bude mít tak velký rozsah, jsme neočekávali. Ani lidový komisař, ani já, ani moji předchúdci B. M. Sapošnikov, K. A. Merekov a vedoucí osobnosti generálního štábu jsme neočekávali, že protivník soustředí tolik tankových a motorizovaných vojsk a že jich použije hned první den na všech strategických místech, aby nám zasadil zdrcující úder."

Nyní je jasné, že po napadení, v prvních dnech a týdnech války, se ukázal úmysl hitlerovského vrchního velení - hlavní údery, směry, sily, prostředky i cíle.

Dále k tomuto problému maršal Žukov napsal: „Mohlo snad vedení lidového komisariátu obrany s vojenskou rozvědkou včas odhalit přemisťování protivníkových vojsk na hranice SSSR bezprostředně k výchozím bodům, odkud započal 22. června jejich útok? To bylo v daných podmínkách velmi těžké. Kromě toho, jak se ukázalo z ukořistěných map a dokumentů, vedení německých vojsk uskutečnilo soustředění sil na samé hranici v poslední chvíli. Německá tanková vojska byla daleko a na výchozí body byla dopravena až v noci na 22. června. Bohužel, i přes získaná upozornění, ne vždy byly učiněny správné závěry, které by přesně a autoritativně orientovaly vyšší vedení." Takto posuzoval otázku odvrácení nenadálého napadení maršal Žukov.

Dosud zůstává nejasné, jak by tedy Chruščov, který neměl dostatečnou vojenskou přípravu, chtěl odvrátit nenadálý útok německých vojsk 22. června 1941.

V této souvislosti je třeba zdůraznit následující fakt; „Berežkov, filozofující o tom, že Stalin byl upozorněn na datum útoku, přiznal, že stejně jako celý diplomatický sbor SSSR v Berlíne, ani on sám nebyl jistý, přestože se nacházel v samém doupěti nepřítele. Byl to on kdo posílal informace týkající se předpokládaného data útoku již od dubna, ale ani jedna z jeho informací se nepotvrdila."

Docent Dž. Gamacharija, kandidát historických věd, se k této otázce vyjádřil takto: „Bylo možné tehdy považovat zprávu Sorgeho, uvádějící 22. červen jako den útoku, za absolutně prěsnou? Předtím totiž existovaly zprávy, že Nemci připravují útok na 14., poté 20. květen a dále, že k němu dojde mezi 15. květnem a 15. červnem. Existovalo mnoho zpravodajských údajů s absolutne jiným obsahem než byl ten, který poskytl Sorge."

K tomu se ve svých pamětech vyjádřil V. M. Molotov následovně: „Když jsem byl předsedou rady lidových komisařů, téměř polovinu dne mi zabíralo seznamování se s údaji rozvědky. Co vše tam nebylo, jaké různé lhúty byly hláseny. Kdybychom na tyto zprávy brali zřetel, válka by začala mnohem dříve."

I přes složitost situace a ruznící se zprávy, přijalo sovětské vrchní velení těsně před útokem německých vojsk správné rozhodnutí. V noci z 21. na 22. červen 1941 uvést bojovou techniku a vojska do úplné bojové pohotovosti a vyvést je z míst jejich stálych posádek. V této souvislosti je třeba říci, že Chruščovovo obvinění vojenského vedení SSSR a zvláště to, že Stalin nedal včas smernice, týkající se nadcházejícího útoku fašistického Německa, není pravdivé, ale tendenční.

Je známo, že: „Generál Tjulenov, předseda Moskevského sovětu Pronin a tajemník Stalingradského krajského výboru strany N. S. Čujanov uvedli, že jmenovitě Stalin dal během 21. června rozkaz, aby byli připravení na německý útok!"

A Milovan Djilas, kterého nelze počítat mezi přívržence Stalina, prozradil, že mu Chruščov řekl: „Dne 21. června zavolal Stalin Chruščovovi do Kyjeva a upozornil ho, že 22. mohou Němci zahájit válku proti SSSR."

Jinou otázkou je skutečnost, že z různých důvodů nestihla všechna vojska splnit včas své úkoly, což mělo za následek citelné ztráty.

Je třeba zaznamenat, že Chruščov 15 let po vypuknutí Velké vlastenecké války - v roce 1956 nepochopil Stalinův úmysl. Aby totiž nedopustil provokaci, Hitler aby se ukázal jako agresor a SSSR jako oběť agrese, aby tak vzniklý mezinárodní předpoklady k vytvoření antihitierovské koalice, která se stala historickým úspěchem SSSR. A navíc, aby se získal čas, potřebný k přemístění sovětských vojsk z Dálného východu na západ poté, co Sorge podal zprávu o neutralitě Japonska.

O Stalinově vedení v době Velké vlastenecké války Chruščov napsal: „Věc však nespočíva jen v samotném okamžiku vypuknutí války, který vážně dezorganizoval naši armádu a způsobil nám těžké ztráty. Nervozita a sklony k hystérii, které projevoval Stalin už po zahájení války při svém zasahování do průběhu (velení vojskům, které Stalinovi příslušelo jako nejvyššímu veliteli, Chruščov hodnotí jako vměšování - pozn. autora), způsobily naší zemi velké škody. Stalin byl na hony vzdálen chápaní reálné situace, která se vytvářela na frontách. Stalin se bezprostředně vměšoval do průběhu operací. Je třeba říci, že Stalin plánoval operace podle glóbusu. Ano, soudruzi, vzal glóbus a ukázal na něm frontové linie!"

Lze konstatovat, že jde v poradí již o pátou lež a pomluvu, namířenou proti Stalinovi. A není jen zlá a rouhačská, ale přímo hloupá. Proč? Protože Stalin neměl jako vrchní velitel sovětských ozbrojených sil pouze právo, ale i povinnost jim neustále velet. Protože plánování vojenských operací je velmi složitý proces, neproveditelný za pomoci glóbusu a nespočívá pouze v tom, že se na glóbu ukážou frontové linie.

Není třeba citovat desítky vyjádření a ocenění nejvýznamnejších sovětských velitelů, kteří v letech Velké vlastenecké války pracovali dnem i nocí se Stalinem, aby se odhalila tato Chruščovova nízká lež a pomluva. Uvedeme pouze část z nich. Maršal Žukov napsal: „Musím říci, že po jmenování Stalina do funkcí předsedy státního výboru obrany, vrchního velitele, lidového komisaře obrany, generálního štábu, ústředního vedení lidového komisariátu obrany, Státního plánovacího úřadu SSSR, dalších vládních orgánů i do orgánu národohospodárských, vždy bylo cítit jeho tvrdou ruku."

„Vrchní velitel vytvořil pevný řád. V souladu s ním mu generální štáb dvakrát denně předkladal mapu se situací na frontách včetně všech změn, ke kterým došlo. K ní byl náčelníkem generálního štábu přikládán objasňující písemný záznam."

„Stalin vyžadoval každodenní hlásení o situaci na frontách. Jít s hlásením do hlavního stanu, ke Stalinovi, řekněme s mapami, na kterých bylo jen několik 'bílých mist, podávat mu orientační nebo dokonce přehnané údaje, bylo nemožné. Stalin nesnášel přibližné odpovědi, požadoval zprávy jasné a vyčerpávající.

Stalin měl jakýsi zvláštní cit pro slabá místa v hlášeních či dokumentech, okamžitě je postřehl a přísne trestal viníky za nepřesné informace. Měl skvělou paměť, dobře si pamatoval vše, co bylo řečeno, a nikdy si neodpustil ostrou výtku, bylo-li něco opomenuto. Proto jsme se snažili štábní doklady připravovat s maximální pečlivostí, jaké jsme v oněch dnech byli schopní."

„V řízení ozbrojeného zápasu pomáhala Stalinovi jeho přírozená inteligence a bohatá intuice. Dovedl vyhmátnout hlavní článek v různých strategických situacích a na jeho základě pak čelit nepříteli anebo provést tu či onu velkou útočnou operaci. Byl to nesporně vrchní velitel jaký má být. Rozšiřovaná verze, že se vrchní velitel seznamoval se situací a rozhodoval podle glóbusu, není pravdivá."

„Ohlédnu-li se zpět, dovolím si říci, že žádné jiné vojensko-politické vedení, a to na jakékoli strane, by nevydrželo podobné zkoušky a nenašlo východisko z krajné nepříznivého postavení.“

Maršal I. S. Koněv napsal: „Vrchní velitel Berlínské operace se vší svou tvrdostí pozorně sledoval, jak se operace vyvíjí, osobně koordinoval činnosti 1. Běloruského a 1, Ukrajinského frontu, a poskytoval jim potřebnou pomoc.

Majíce velké znalosti z oblasti strategie a válečné historie, reálně ocenil i zahraničněpolitickou situaci, plány a seskupení protivníka, stav ekonomiky, možnosti techniky a zbrojení, morálně politický stav vojsk.

Charakteristickou črtou stylu Stalina bylo to, že bral na zřetel všechny zvláštnosti situace vždy, když plánoval určitou operaci.

A maršal SSSR Vasilevskij napsal; „Mohl bych předložit množstva dokumentů, svědčících o roli vrchního velení a vrchního velitele ve vedení front. Všechny dokazují, že vrchní velitel byl jako organizátor a rozhodující činitel v činnosti našich vojsk na výši."

„Plně souhlasím s Žukovem, co se zlopověstného glóbu týče. Glóbus byl v místnosti, kde odpočíval a kam jen málokdy vešel někdo jiný. Stalin měl vždy pracovní mapy, vyhotovené generálním štábem. V nich byly vždy uvedeny všechny změny útoku a průběhu válečných operací, které byly nevyhnutelné." A ještě něco velmi charakteristického:

„Dobré vztahy mezi mnou a Chruščovem trvaly i v prvních poválečných letech. Prudce se však změnily poté, co jsem nepodpořil jeho výroky, týkající se tvrzení, že Stalin nerozuměl operačně strategickým otázkám a jako hlavní velitel působil na vojska nekvalifikovaně."

Na velké schůzi, konané v Kremlu po XX. sjezdu KSSS Chruščov prohlásil: „Je zde přítomen náčelník generálního štábu, Sokolovský. Nechť potvrdí, že Stalin vojenským otázkam nerozuměl. Mluvím pravdu?" „Vůbec ne, Nikito Sergejevič“ odpověděl maršal Sokolovskij.

Nezanedbatelným dojmem působí skutečnost, že to psali maršálové SSSR po Stalinově smrti a po pomlouvačném referátu, předneseném Chruščovem na XX. sjezdu. A maršal Sokolovskij co si o Stalinovi myslí, řekl otevřeně, pred Chruščovem a početným posluchačstvem.

Není zbytečné poukázat i na to, jak ocenil Stalinovo velení ve Velké vlastenecké válce, konkrétně v bitvě o Moskvu, protivník. Sovětská literatura toto ocenení osvetlila nedostatečně.

Během bitvy o Moskvu (jejíž historický význam je znám - pozn. autora), v poslední etapě německé operace Tajfún, jejímž cílem bylo dobytí Moskvy a která začala 15. XI. 1941 se stalo toto: Německé velení mělo v úmyslu obklíčit Moskvu dvěma silnými údery ze severozápadu směrem ke Kalininu, a od jihozápadu směrem k Tule. Sovětské vrchní velení tento záměr odhalilo. Aby byl nepřítel odsouzen k nezdaru byla připravená do hloubky rozdělená obrana Moskvy. V době od 5. do 12. listopadu bylo z druhých front převeleno 1 000 letadel, která uderila na nepřítele připravujícího se k útoku na město. Současně byly připravovány strategické zálohy potřebné k protiútoku Sovětské armády.

V této etapě napsal německý vědecký spolupracovník Klaus Reinhard toto: „Dne 13. listopadu dal Stalin maršálu Žukovovi rozkaz, aby silami 16. a 49. armády a dále jezdeckého sboru uskutečnil krátké protiúdery na výchozí německé pozice u Volokolamska a Serpuchova. Maršal Žukov upozorňoval na to, že vojska jsou pripravena k obraně a že se brzy očekává nástup německých vojsk. Z těchto důvodů se snažil Stalina od uvedeného plánu odradit. Ten odpovedal, že rozhodnutí již bylo přijato a rozkaz je třeba splniť'

Ihned poté vydal Žukov 16. armádě, které velel generál Rokossovskij, rozkaz, aby podnikla protiútok v úseku Volokolamska a na západe a 49. armáde na úsecích Serpuchova a západním smérem.

Dále ve své knize Kiaus Reinhard píše: „Vzhledem na protiútoky Rusů směřující na pravé křídlo 4. armády, rozhodl Kluge 17. listopadu o nástupu pouze levého křídla armády. Ten nebyl zahájen v jednom dni, ale 18. a 19. listopadu. Velitel operace Tajfún, polní maršal von Bock ihned vystoupil proti tomuto 'částečnému úderu', neboť chtěl, aby byl zajištěn současný úder v úseku Istra. Nemohl však zasáhnout do chodu začínajícího nástupu, neboť rozkazy již byly dány."

V daném textu Klaus Reinhard nazýva, z vojenského hlediska nesprávně, protiúdery - protiútoky. Tyto protiúdery, přestože měly přesné ohraničený cíl, a proběhly od 13. do 15. listopadu, překvapily německá vojska, neboť přišly neočekávaně a na důležitých úsecích. Způsobily zmatek ve vojenských radách a vojsku, narušily palební systém a velení a - což je nejdůležitější - překazily úmysl současného napadení Moskvy ze severozápadu a jiho-západu. To mělo negatívní vliv na celkový nástup německých vojsk proti Moskvě.

Pokud jde o morálně politický dopad těchto protiúderů, Reinhard ve své knize píše: „Tento protiúder (jde o protiúder namířený proti 4. německé armádě - pozn. autora) měl na 4. německou armádu, zvláště na velitele Klugeho a jeho štáb, takový psychologický účinek, jehož význam nelze podceňovat“.

To byl výsledek jednoho z „vměšování se" Stalina do vojenských operací v době Velké vlastenecké války.

Je známo, že v důsledku neúspěchu operace Tajfún Hitler odvolal velitele operace von Bocka a další vyšší důstojníky.

Maršal Žukov napsal: „Když se mě ptají, co jsem si z minulé války nejvíce zapamatoval, vždy odpovídám: Bitvu o Moskvu." A ještě, mluvíce o konfrontaci, její roli, i předsedy státního výboru obrany Stalina v bitvě o Moskvu, maršal SSSR Žukov podtrhuje: „Stalin byl po celou dobu v Moskve, aby organizoval sily a prostředky, potrebné k porážce nepřítele. Je třeba mu přiznat zásluhy. V době, kdy stál v čele státního výboru obrany a opíral se o vedení rady ministra, vykonal na úseku organizace nezbytných strategických rezerv a materiálně-technických prostředků kolosální práci. Svými tvrdými nároky dosáhl, možno říci, nemožného."

Není bez zajímavosti, že se hledalo vysvětlení úspěšného Stalinova vedení vojenských akcí v době Velké vlastenecké války. Mimo jiné faktory a osobní kvality Stalina, velkou roli sehrálo i spojení osobnosti vojevůdce s osobností politického pracovníka. K této otázce napsal známy německý válečný teoretik Karl von Clausewitz: „Ideálni je, když vojevůdce a politik jsou spojený v jedné osobě.

Politik-vojevůdce, který nutně zná mezinárodní politiku, má jasno v otázce postavení své zeme. Je nutné, aby znal její ekonomické možnosti, zahraničněpolitické podmínky a ducha národa"

Stalin byl vzorem člověka, v němž se spojily vlastnosti politického pracovníka a vojevůdce. V době Velké vlastenecké války měl pět vysoce odpovědných funkcí, s nimiž se vyrovnal důstojně. Základním faktem, který to potvrzuje, je vítězství ve Velké vlastenecké válce. To je historická skutečnost, kterou nikdo, žádným referátem, nemůže popřit.

V souvislosti s odvolaním pléna ÚV KSSS v říjnu 1941, k němuž došlo v souvislosti s nebezpečnou situací před Moskvou, Chruščov píše: „Tento fakt (odvolaní pléna - pozn. autora) dokazuje jak dalece byl Stalin demoralizován v prvních mésících války." A dále: „Nebylo by správné, nezmínit se o tom, že Stalin po prvních těžkých nezdarech a porážkách na frontách soudil, že nastal konec. V jednom rozhovoru v oněch dnech prohlásil: „Nenávratne jsme ztratili vše, co vybudoval Lenin.“

Dlouhou dobu pak fakticky neřídil válečné operace a těchto záležitostí se neúčastnil."

To je v poradí již šestá Chruščovova lež, namířená proti Stalinovi. Chruščov neuvádí, kdy a před kým řekl Stalin uvedená slova. A fakta i svědectví hovoří přesne opačně.

Především je třeba říci, že v prvních dnech po napadení fašistickým Německem byl Chruščov v Kyjeve, a tudíž nemohl vědět, jak v prvních válečných dnech Stalin reagoval. Za druhé je třeba vyzvednout fakt, který se stal známym teprve v poslední době. Proč nikoliv Stalin, ale Molotov se obrátil 22. června 1941 v rozhlase k národům SSSR? Protože, jak uvádí profesor Pokrovskij, „...měl Stalin 21. 6. 1941 silnou angínu a čtyřicetistupňovou horečku". A přesto byl na svém místě, v Kremlu, okamžitě po napadení fašistickým Německem. O chovaní Stalina v prvních hodinách a dnech, které následovaly po napadení Německem, hovorí nasledující fakta:

Do svého deníku napsal 22. června 1941 Georgi Dimitrov toto: „V kabinetu Stalina se setkali Molotov, Vorošilov, Kaganovič a Malenkov. Udivující byl klid, tvrdost a jistota Stalina i všech ostatních."

Známemu sovětskému válečnému spisovateli Ivanu Stadňukovovi byla položena otázka: „Jste dosud jediným spisovatelem, který se seznámil se Stalinovým osobním archivem a hlášeními

vojenské rozvědky, řekněte, prosím, pravdu o Stalinove práci v prvních válečných dnech." A zde je odpoveď: „Byla vytvořená skupina osmnácti historikú, zabývajicích se válkou. Byl jsem jejím členem a mým úkolem bylo zmapovat Stalinovu práci v prvních válečných dnech. Skupina zkoumala toto období nejenom po dnech, ale i hodinách a minútach. Dokumenty i osobní výpovedi stovek a tisícu lidí, kteří vté době obklopovali Stalina, dokazují, že vrchní velitel nepropadl panice a neuzavřel se ve své vile v Kuncevu." Zde je činnost Stalina v prvních deseti dnech války:

-          22. června 1941 politbyro a Stalin vypracovali výzvu k národu, kterou přečetl Molotov, pripravili mobilizaci, jmenovali velitele front atd.;

-          23. června 1941 byl ustaven štáb vrchního velení;

-          24. června 1941 se ve Stalinově kabinetu uskutečniía porada s vedením průmyslu;

-          25. června 1941 se zformovala skupina záložních armád v čele s Buďonnym;

-          27. června 1941 prijal ÚV VKS(b) rozhodnutí o mobilizaci

komunistu a komsomolců;

-          29. června 1941 přijala vláda a ÚV VKS(b) direktívu, kterou oznámil Stalin ve svém historickém projevu 3. července 1941. Na sledovala návštěva členů politbyra lidového komisariátu obrany;

-          30. 6. 41 byl ustaven Statní výbor obrany v čele se Stalinem."

Když v říjnu a listopadu 1941 se stala situace velmi téžkou a nebezpečnou, Stalin neopustil svuj bojový post v Moskve.

Na návrh, aby z Moskvy evakuoval, odpovědel „Zústávám v Moskve!" To neukazuje na demoralizaci, ale hovoří o jistotě, chladnokrevnosti a vyvinutém smyslu pro odpovědnost. Není těžké si představit, co by se stalo, kdyby Stalin v těchto těžkých dnech Moskvu opustil.

Jeden z obranců Stalingradu o tom ve svých 76 letech napsal: „Je jasné, že kdyby Stalin v říjnu 1941 opustil Moskvu a odjel do Kujbyševa, za týden by válka skončila vítězstvím Hitlera..., že pouze díky tomu, že Stalin odmítl odejít z Moskvy, jsme byli uchráneni před porážkou." Místo toho, aby opustil Moskvu, Stalin organizoval a realizoval historickou přehlídku vojsk, která proběhla 7.11. 1941 na Rudém náměstí. Ta sehrála velice významnou roli ve vojenských, zvláště pak morálně politických vztazích. O přchlídce, která se uskutečnila 7. listopadu 1941 napsal tehdejší člen vojenské rady moskevské protivzdušné obrany a moskevské obranné zóny, generálporučík K. F. Telegin: „Nad Moskvou visela velká hrozba - obrovská nepřátelská armáda, která změnila v rozvaliny mnoho evropských hlavních měst, stála před jejími bránami. A když se v takové chvíli v Moskve uskutečnilo slávnostní zasedání a vojenská přehlídka na počest 24. výročí VRSR, šlo o akt odvahy a jistoty v naše konečné vítězství."

Výše jsme uvedli v poradí již šestou lež a pomluvu, namířenou Chruščovem proti Stalinovi. V referátu, předneseném Chruščovem na uzavřeném zasedání XX. sjezdu je takovýchto pomluv, namířených vůči Stalinovi, ještě dvakrát šest. Abychom čtenáře neunavovali s těmi ostatními, nebudeme je vyjmenovávat a číslovat.

Čtenář si určitě položí otázku, proč Chruščovovy lži uvádíme jako lživé pomluvy. Odpoveď je následující: Jak známo, existují různe lži. Nevinné detské lži dokresluji kolorit detských her. Tyto „lži" vyvolávají úsmev či smích. Jsou zdravé.

Existují lži, kterých se využíva s cílem zakrýt nebo se distancovat od různých faktů a činů proto, aby se předešlo odpovědnosti a trestu. Tyto lži vyvolávají nespokojenost a jsou odsouzenihodné.

Ale Chruščovovy lži nejsou obyčejnými výmysly, tzn. nejde jen o nepravdivá tvrzení. Mají určitý cíl - pomluvit a zkompromitovat osobu a dílo Stalina, jako vedoucího činitele KSSS a SSSR. Proto jim patří označení lži-pomluvy. Protože vyslovené generálním tajemník 8 KSSS před tak odpovědným fórem, jako byl XX. sjezd KSSS, aniž bylo vyslechnuto další stanovisko k této otázce, se tyto lživé pomluvy mení ve škodlivý a nebezpečný sociální jev. Protože vyvolávají nejen nespokojenost, ale i odpor.

Chruščov a rozpad SSSR - Michail Kilev