Preiss, Stříbrný, reakční živly v české agrární a klerikální straně, Stoupalové, Kyjovští a Staškové, slovenští a maďarští reakcionáři, Hlinkové a Eszterházyové – všem těm je dobrý poměr Československa k Sovětskému svazu trnem v oku. Společná nenávist ke všemu socialistickému a pokrokovému svádí všechny tyto temné síly v jeden reakční blok, který usiluje a úplné zotročení pracujícího lidu Československa cestou fašistické diktatury. Nemá-li Československo být uvrhnuto do fašistického barbarství, nemá-li se stát podnoží fašistického Německa, nemá-li být svrženo do krvavého válečného dobrodružství, nemá-li český národ být hnán k nové Bílé Hoře a ostatní národy Československa pod nůž Hitlerů, Horthyů a polských fašistů – je nutno s největším urychlením pracovati k tomu, aby byla vytvořena akční jednota dělnické třídy v Československu a široká fronta lidová antifašistů, všech demokratů, všech pokrokových živlů bez ohledu na národnost a stranickou příslušnost, lidová fronta práce, svobody a míru. (Kl.Gottwald – z referátu na 7. světovém sjezdu Komunistické Internacionály, konané dne 7. srpna 1935)
Buržoazní revoluce
cestou celosvětově platného práva
Patří do cyklu „… ale, velké ALE“
J. Sedlák
(pohled laika)
všeobecná deklarace lidských práv
vyhlášena 10.12.1948
Všeobecná deklarace lidských práv, (dále jen deklarace), byla přijata na zasedání III.Valného shromáždění Organizace spojených národů, ve formě rezoluce č.217/III z 10.12.1948. Prohlašuje mimo jiné:
„Zneuznání lidských práv a pohrdáni jimi, vedlo k barbarským činům, které urážejí svědomí lidstva“. V českém překladu další text deklarace nejasně, nepřesvědčivě vštěpuje lidem naději, když tvrdí: …vybudovaný svět, asi po přijetí deklarace…, zbaví lidi strachu a nouze, bude poskytovat svobodu projevu a přesvědčení – což bylo prohlášeno za nejvyšší cíl lidu; mimo to, preambule volala, aby lidská práva, (aniž by je blíže specifikovala), „byla chráněna zákonem, nemá-li být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku…“ Dále tvrdila, že stejné chápání práv a svobod má nesmírný význam pro dokonalé splnění „tohoto závazku“, (aniž by bylo alespoň v náznaku specifikováno „stejné chápání práv a svobod“, lze-li vůbec stejného chápání práv a svobod dosáhnou jak u vykořisťovatelů, tak i u vykořisťovaných; jak mezi hospodářsky vyspělými, tak hospodářsky zaostalými státy…); deklarace o svém přesvědčení nepochybovala a bez skrupulí uvedla svou koncepci; ve třiceti článcích to stihla; z nich jsem pro naší potřebu vybral jen dva; vždyť deklarace byla jen deklarací, která asi toliko zkoušela věrnost vazalů, kteří byli povinni, podle předcházejících zvyklostí ve světě zcela a pevně zavedených, mocným skládat poklony a svobodně se od nich nechat vykořisťovat.
Pro nás je dost zajímavý článek 23, který pod bodem 1., uvádí: „Každý má právo na práci… a na ochranu proti nezaměstnanosti.“ Tedy, nezaměstnanost, metla, strašná metla prostého lidu buržoazních společností, byla zcela přirozeně pokládána za součást života všech, v roce 1948 žijících; a deklarace, přesto dávala lidu světa právo na práci; nicméně, pro všechny případy, hned vedle tohoto práva, mu slibovala ochranu proti nezaměstnanosti. (Zatracenec si mohl demokraticky vybrat?)
Stejně nejisté „jistoty“, deklarace zaručovala v bodě 3., článku 23, když uváděla: „Každý, kdo pracuje, má nárok na spravedlivou a uspokojivou odměnu, která by zajišťovala jemu samému a jeho rodině živobytí, odpovídající lidské důstojnosti, a která by byla doplněna, kdyby bylo třeba, jinými prostředky sociálního zabezpečení.“ Čtenář českého textu má jen jednu jistotu a tou je, že spravedlivou odměnou je už ta odměna, která je, není uvedeno kým, považována za odměnu uspokojivou…
V rozpravě k návrhu deklarace, vypracovaným Sociálním a humanitním výborem Organizace společnosti národů, vystoupil i A.Vyšinskij, který, v letech 1949 až 1953, byl ministrem zahraničních věcí SSSR; a ten, uvedl podle Rudého práva, mimo jiné: „V deklaraci není zapracována nejdůležitější část sovětského návrhu, totiž, že stát musí zaručit každému jednotlivci právo, vyplývající z deklarace: Sociální a humanitární výbor se spokojil se zvučnými frázemi, které by byly namístě před 150 lety, nikoliv však dnes.
Pokud se týče svobody projevu, nemůže Sovětský svaz a žádný jiný demokratický stát připustit, aby byly svobodně hlásány myšlenky o fašizmu, nenávisti a válečného štvaní.“ Vyšinskij pak citoval z projevu generalissima Stalina, který v roce 1936, u příležitosti vyhlášení sovětské ústavy prohlásil, že mluví-li se o svobodě slova, tisku i informací, zapomíná se, že dělníci z ní mohou mít prospěch jen tehdy, mají-li k dispozici tiskárny, papír a všechny ostatní vymoženosti k šíření myšlenek. To vše mají nyní dělníci sovětští. Sovětská delegace proto navrhla, aby deklarace obsahovala povinnost státu, umožnit nejširším vrstvám vyjádření… pomocí demokratických novin. Tento sovětský návrh byl však anglo-americkou většinou zamítnut. Podobně jako další dodatek, podle kterého má věda sloužit pokroku, demokracii, míru a spolupráci mezi národy.“
Vyšinskij dále uvedl: „… deklarace nebere ohled na miliony lidských bytostí, patřících menšinám. Obsahuje vážný nedostatek – výslovně totiž neuplatňuje zásadu rovnosti všech občanů bez ohledu na národnost a rasu a omezuje se jen na všeobecná přání. Proto je třeba“, pravil Vyšinskij, „pokračovat v úsilí o zlepšení deklarace a odložit její schválení na příští valné shromáždění.“
Ukrajinský delegát Manuilskij, zdůraznil, že nestačí vychvalovat deklaraci, že je důležitější pomocí ní uskutečnit zásady prospěšné prostému lidu; na obranu jeho potřeb, prohlásil: „… deklarace například mluví o právu na práci, ale v USA a ve Velké Británii a v jiných zemích, se vzmáhá nezaměstnanost.“
Za onemocněného československého delegáta, dr.Hoffmaistera, promluvil jeho zástupce, dr. Augenthaler; uvedl mimo jiné:
„Výsledkem téměř tříměsíční práce výboru, je jen velmi nepřesný, omezený soubor lidských práv; v podstatě není deklarace ničím jiným, než kodifikováním toho, co bylo už dávno mnohokrát ohlášeno… Československá delegace nebude proto hlasovat pro deklaraci, nebude hlasovat ani proti ni, neboť existují části světa, kde tato deklarace může znamenat pokrok…“
Vyhláška 120/76 Sb.,
o Mezinárodním paktu,
(dále jen paktu), o občanských a politických právech
a o hospodářských, sociálních a kulturních právech
= krátký přehled, krátký pokus o výklad =
Vývoj světa se nezastavil o pokračoval svým tempem a svým směrem. Za těchto podmínek dospěl až do 19.prosince 1966, kdy byl v New Yorku otevřen k podpisu pakt o občanských a politických právech a pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. (Tedy, už se nehauzírovalo s deklarací, ale s paktem, který je, jaksi ze zásady, nositelem přesně vyspecifikovaných práv a závazků, v němž jsou práva a závazky specifikovány jako povinnost, jako zákonná, neodvolatelná povinnost.
Jménem Československé socialistické republiky, byly oba pakty podepsány v New Yorku „až“ dne 7.října 1968 – (tedy hned po 21.srpnu 1968). Nevím kdo je podepsal, to zpráva, kterou jsem mohl vidět zblízka, neuvádí).
Pak se téměř na 10 let vývoj této věci v Československu zastavil, až: „…11. listopadu 1975 s oběma pakty vyslovilo souhlas Federální shromáždění Československé socialistické republiky.“ (Zřejmě se tak narychlo vyrovnávalo československé zpoždění; vždyť velká konference o věčném míru, známá pod jménem Helsinky 1975, se konala 1.srpna 1975, a tam měli zrádci přijít s hotovou věcí. Nic neuměli dělat papaláši koncepčně(!) - já vím, neměli to snadné, mnoho překážek se jim stavělo do cesty; možná, že se některý dokonce i ostýchal.)
„Prezident republiky“, (v tuto dobu to byl pan JUDr.G.Husák), „ratifikoval pakt o občanských a politických právech…a pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech… Ratifikační listiny Československé socialistické republiky byly uloženy u generálního tajemníka Organizace spojených národů…, dne 23.prosince 1975.
Pakt o občanských a politických právech… a pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, vstoupil pro Československou socialistickou republiku v platnost…, dnem 23.března 1976.
H
To je téměř doslovný obsah preambule Vyhlášky čís.120/1976 Sb., ministra zahraničních věcí, z 10. května 1976 o paktech, zde již několikrát připomínaných.
Asi půl roku po Vyhlášce… pana Chňoupka, přesně, dne 1.1.1977, se veřejnosti představila CHARTA 77 jako oprávněně založená, tvrdíc, že její existence plně odpovídá ujednání, kterého bylo dosaženo na mezinárodní konferenci v Helsinkách 1975 a které bylo dokonce sankcionováno „13. 10. 1976 ve sbírce zákonů ČSSR (č.120), kde byl zveřejněn‚ pakt o občanských a politických právech a pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, které byly Československem podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976. Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit…“, uvedla, mimo jiné, mluvčí Charty 77, když oprávněně, kryta právním ustanovením československého státu, Charta 77 vstupovala do života..
Jistě, na prvý, ledabylý, povrchní pohled se tato zpráva jeví jako matoucí, v lepším případě neoprávněná, jako hrubé a nesmyslné tvrzení, mající za cíl spáchat neklid a pobouření za pravého poledne, řeknu na nejrušnější čísti Václavského náměstí v Praze. Leč, stokrát leč; tato zpráva vychází z pravdy a je, na všechny časy nesmazatelnou pravdou o tom, že reálsocializmus, (a to, asi nejen v Československu), vybočil z trati uvážlivé a postupné zrady velké věci socializmu a vrhl se střemhlav pod kola dějin, s cílem ukončit své, už nesnesitelné trápení, jež ho pronásledovalo za dne i za noci drahnou dobu – od XX.sjezdu KSSS, který se konal na přelomu ledna a února roku 1956.
Nicméně, tento krok československého práva, asi u některých lidí na vrcholu mocenské pyramidy, vyvolal zděšení i lítost nad jistou ztrátou svého nanejvýš výhodného společenského postavení; ASI, někteří z nich se vzepřeli už hotové, ale přece jenom slabé, protože zcela nové realitě a Chartu 77 bojkotovali; ale bez koncepce, bez nasazení, bez proletářského důrazu – jinak to nedovedli; byli to papaláši a ti by se nikdy neobrátili k prostému lidu, ti by nikdy nesouhlasili s politickou aktivitou prostého lidu; a tak tragédie soustavně rostla ze své podstaty, z reálsocializmu. Něco podobného se už jednou v dějinách odehrálo – v Maďarsku k tomu došlo, když po jasné a nezvratné zradě XX.sjezdu KSSS - zradě plné síly, nadšení a odhodlání, musel N.S.Chruščov povolat vojenské síly, aby jemu a lidem z jeho družiny, zachránily panství; možná, že i život; elementy buržoazie se tehdy v Maďarsku rozběsnily až do krajní nepříčetnosti.
Tedy, jak je zcela zřejmé, zrada střídá zradu, ale zradě se jaksi nedaří prosadit a dvakrát, zatím co víme, uvázne v nesmyslu svých „geniálních“ tvůrců – papalášů, zrádců.
V tomto místě nic nelze vystát, nic nelze z prázdných rukou vyčíst, vysvětlit mlčením… Myslím, že za dané situace bude nejvhodnější, letmým pohledem posvítit jen na některá místa paktu. Proto – nyní následuje uvážlivé objektivizování jen několika vybraných textů z Mezinárodního paktu o občanských a politických právech:
„Čl. 1 odst.1.3. Státy, smluvní strany Paktu, včetně těch států, které jsou odpovědny za správu nesamosprávných a poručenských území, budou podporovat uskutečnění práva na sebeurčení a budou toto právo respektovat v souladu s ustanoveními Charty Organizace spojených národů“.
Tedy, nesamostatné státy a poručenská území budou nadále existovat – k tomu se neměly státy se socialistickým vývojem zavazovat, ale na plné obrátky proti takové „demokracii“ bojovat; bojovat za úplnou svobodu lidu, zdůrazňuji lidu nesamostatných států a poručenských území…
„Část II. „ Čl.2, odst.1 . Každý stát, který je smluvní stranou Paktu, se zavazuje respektovat práva uznaná v tomto Paktu a zajistit tato práva všem jednotlivcům na svém území a podléhajícím jeho jurisdikci, bez jakéhokoli rozlišování podle rasy, barvy, pohlaví, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.
2. Každý stát, který je smluvní stranou Paktu, se zavazuje, pokud tak již nestanoví existující zákonodárná nebo jiná opatření, že podnikne nutné kroky v souladu se svými ústavními postupy a ustanoveními tohoto Paktu k tomu, aby schválil taková zákonodárná nebo jiná opatření nutná k tomu, aby byla uplatněna práva uznaná v Paktu.“
Tedy, státy reálsocialistické se zavázaly podniknout nutné kroky k tomu, aby byla v jejich zemích schválena taková zákonná opatření, která by ustanovení paktu zabezpečovala všem, bez ohledu na jejich sociální původ, původ majetku či rodu – jinými slovy: reálsocialisté se zavázali právně zabezpečit návrat svých zemí do kapitalizmu, případně do feudálních poměrů, pokud nebyly zrušeny samotným kapitalistickým zřízením, za jeho bývalé existence v reálsocialitsických zemích.
„3. Každý stát, který je smluvní stranou Paktu, se zavazuje:
a) zajistit, aby se kterékoli osobě, jejíž práva nebo svobody tímto Paktem uznané byly porušeny, dostalo účinné ochrany bez ohledu na to, zda se porušení jejího práva nebo svobody dopustily osoby jednající v úřední funkci;
b) zajistit, aby každá osoba, jež se domáhá takové ochrany, měla na ni právo stanovené příslušnými právními, správními nebo zákonodárnými orgány nebo jakýmkoli jiným orgánem ustanoveným právním systémem státu, a aby měla možnost právní ochrany;
c) zajistit, aby příslušné orgány tuto ochranu prosazovaly.“
Tedy, reálsocialisté na sebe vzali povinnost provádět vlastními silami a podle vlastního právního ustanovení, kapitalizaci svého politickohospodář-ského systému - reálsocializmu.
„Čl.4, odst.1. Je-li za mimořádné situace, která je úředně vyhlášena, ohrožen život národa, mohou státy, smluvní strany Paktu, přijmout opatření zmírňující jejich závazky podle Paktu v rozsahu, který si vyžádají potřeby takové situace za podmínky, že tato opatření nejsou v rozporu s jejich jinými závazky podle mezinárodního práva a neznamenají diskriminaci podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství nebo sociálního původu…
3. Každý stát, který je smluvní stranou Paktu, používající práva ve smyslu odst. 1 tohoto článku, okamžitě uvědomí prostřednictvím generálního tajemníka Organizace spojených národů ostatní státy, smluvní strany Paktu, o ustanoveních, od nichž se odchýlil a o důvodech, které ho k tomu vedly. Další sdělení učiní stejnou cestou ke dni, kdy toto opatření skončí.“
Tedy. Zde už vůbec nešlo o smlouvu plnohodnotného, samostatného státu, zde se takový stát dobrovolně, mimo vědomí svého lidu, zavazoval praktikovat vazalství k nadnárodní organizaci, která, pokud víme, rozhodně nebyla k Československu nakloněna překypujícím přátelstvím.
„Čl.5 1. Nic v tomto Paktu nemůže být vykládáno tím způsobem, jako by dávalo kterémukoliv státu, kterékoli skupině nebo osobě jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů, které by směřovaly k potlačení některého z práv nebo některé ze svobod uznaných tímto Paktem nebo k jejich omezení ve větším rozsahu než tento Pakt stanoví.“
Tedy, v Československu nebylo možno držet vykořisťování mimo jeho provozní aktivitu!
„Čl.21 Uznává se právo na pokojné shromažďování. Výkon tohoto práva nesmí být žádným způsobem omezován s výjimkami, jež stanoví zákon a jež jsou nutné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti nebo veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku, ochrany veřejného zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“
2. Výbor se skládá ze státních příslušníků smluvních stran Paktu, jež budou osobami vysokého morálního charakteru a uznávaných schopností v oblasti lidských práv, přičemž se bude přihlížet ke skutečnosti, že bude užitečná účast některých osob majících právní zkušenosti.
3. Členové Výboru se volí a působí jako soukromé osoby.“
Tedy, soukromé osoby; ne členové komunistické strany – dosud vládnoucí politické síly ve státě.!
„Čl.9.5. Každý, kdo se stal obětí nezákonného zatčení nebo vazby, má vymahatelné právo na náhradu.“
Toto ustanovení se Československu plnilo dávno před paktem, ale za zvláštních, přímo uměle zkoncipovaných podmínek. Dokonce! V těch nejrozhodnějších případech, se nezákonnost – (zatčení a věznění), neprokazovala soudní cestou; stačilo usnesení o rehabilitaci a tu vyslovoval politický orgán – orgán „komunistické“ strany!
„Čl.12, odst.1. Každý, kdo se právoplatně nachází na území určitého státu, má na tomto území právo svobody pohybu a svobody zvolit si místo pobytu.
2. Každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní.
3. Výše zmíněná práva nepodléhají žádným omezením kromě těch, která stanoví zákon a která jsou nutná pro ochranu národní bezpečnosti, veřejného pořádku, veřejného zdraví nebo morálky nebo práv a svobod druhých a která jsou v souladu s ostatními právy uznanými v tomto Paktu.
4. Nikdo nesmí být svévolně zbaven práva vstoupit do své vlastní země.
Čl.13 Cizinec nacházející se právoplatně na území státu, který je smluvní stranou Paktu, může být z něho vyhoštěn pouze na základě rozhodnutí, k němuž se dospělo v souladu se zákonem, a má možnost, kromě případů, kdy naléhavé důvody národní bezpečnosti vyžadují jiný postup, předložit námitky proti svému vyhoštění a dát svůj případ přezkoumat příslušným orgánem nebo osobou nebo osobami příslušným orgánem zvláště označenými a být před nimi za tímto účelem zastoupen.
Nebyla to legalizace pobytů orgánů cizích služeb? Mohly státy – zvláště malé státy, na paktu zúčastněné, si počínat alespoň trochu, jako státy svéprávné?
Čl.19 1. Každý má právo zastávat svůj názor bez překážky.
2. Každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, (tedy i fašizmu!), bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle vlastní volby. (Prostý lid má k dispozici jen nepatrně působící prostředky k rozšiřování svých informací! Jemu takový zákon by nesloužil, sloužit by nemohl). To už zde bylo zdůrazněno citací projevu zástupce SSSR, na zasedání pléna OSN.
3. Užívání práv uvedených v odstavci 2 tohoto článku s sebou nese zvláštní povinnosti a odpovědnost. Může proto podléhat určitým omezením, avšak tato omezení budou pouze taková, jaká stanoví zákon a jež jsou nutná:
a) k respektování práv nebo pověsti jiných; -(Kterých jiných? V třídně rozpolcené společnosti je mnoho jiných.)
b) k ochraně národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nebo veřejného zdraví nebo morálky.“
Tedy, právo přijímat a rozšiřovat myšlenky všeho druhu. To chápu, za takových podmínek nelze dosáhnout jednoty lidu… Takové právní ustanovení dává právo mocným, aby pod ochranou zákona, bylo možno rozvrátit už samy podmínky pro tvorbu jednoty lidu; to je dost silný politicko-třídní pasus – v buržoazním prostředí zcela obvyklý. ALE! K čemu ho potřebovalo, řeknu: i reálsocialistické Československo?
„Čl.22 1. Každý má právo na svobodu sdružovat se s jinými, i právo zakládat na ochranu svých zájmů odborové organizace a přistupovat k nim.
2. Výkon tohoto práva nesmí být žádným způsobem omezován;…“
Tedy, věřím, že ve společnosti, kterou pro lid reálného socializmu připravovali zrádní revizionisté, v dělné spolupráci se světovou buržoazií, byla, například, jedna silná a nesmlouvavá odborová organizace ve státě, naprosto, zcela nežádoucím elementem… … …
Posláním tohoto vyjádření není podat úplný a zcela vyčerpávající obraz všech politických a třídních záměrů vyhlášky, právně zabezpečující uplatnění - naplnění - realizaci paktů, zde již specifikovaných, jako směrnici - jako právní zabezpečení přechodu, prý socialistického Československa, do kapitalizmu; ale jen informativně poukázat i na jiné, především politické souvislosti, spojené s vydáním už zde zmíněných paktů.
Ještě spáchám jeden ponor do našeho dnešního tématu: Dne 19.prosince 1966, byl v New Yorku otevřen k podpisu pakt o občanských a politických právech a pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Takový stav nenastal sám od sebe, spontánně, ten byl výsledkem, spíš důsledkem nějakého předcházejícího jednání, předcházejících dohod, na nichž se svou zradou účastnili představitelé všech států, které jsme si navykli specifikovat jako socialistické.
Nevím přesně jak tomu bylo v jiných státech, například v SSSR; Československá strana, zdá se, byla k paktům netečná; snad A.Novotný proti nim projevil averzi; snad právě proto byl proti němu zaměřen skvěle organizovaný politický nátlak, kterému A.Novotný podlehl a 5.1.1968 ze vzdal funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a hned nato, 22.3.1968, abdikoval z funkce prezidenta ČSSR.
Oba pakty, které se teď těší našemu zájmu, byly pak, (po ročním průtahu), celkem vzato, urychleně Československem podepsány v New Yorku dne 7.října 1968; tedy až za prezidentování L.Svobody, v době maximálně vzedmutých politických vášní, zuřících proti socializmu, hlavně však proti Sovětskému svazu, jako mocnosti, která, v tu dobu, z pochopitelných důvodů, neměla zájem akceptovat směrnici všeobecného právního splynutí se západními mocnostmi; ano, v tu dobu se mezinárodní situace výrazně změnila; už jen kvůli politickým výhodám, z politického boje pramenícím, klesl na buržoazní straně zájem o předstírané přátelství k SSSR do zapomenutí a podepsání těchto aktů bylo v zájmu především Československa, demonstrujícího všemi dostupnými prostředky, svou bezvýhradnou sounáležitost k buržoaznímu světu.
Zpět, k pohledům širšího zaměření: Úkol zlikvidovat socializmus nebyl v tuto dobu snadný. Vyvolávaly to některé činitelé; například existence lidové Číny, celkem dobré zkušenost lidových mas světa se socializmem, vůbec; nakonec, jen pomyšlení na revoltu velké části lidského rodu, nahánělo aktérům této věci husí kůži po celém těle; a pak, Titův akt zrady v Jugoslávii se podařil, ale v Maďarsku a v Polsku, za velmi příhodných mezinárodních podmínek, a za plné angažovanosti hlavních představitelů už zrádného Sovětského svazu, kterému kraloval N.S.Chruščov, se takový proces už nepodařilo realizovat; zkrachoval ve strašném dějinném excesu.
Jdeme dál: N.S.Chruščov, jakkoliv byl zaníceným stoupencem likvidace socialistické revoluce, se jako avanturista, likvidující socializmus, zcela neosvědčil. Na scénu vraždy socializmu přichází proto nový velikán - věc řešil L.I.Brežněv po svém, tedy zcela jinak než N.S.Chruščov.
Ale postupně; na začátku tohoto procesu musel L.I.Brežněv spáchat puč proti N.S.Chruščovovi; došlo k němu v druhé dekádě října roku 1964; bezprostředně před oslavami Velké říjnové socialistické revoluce, zlikvidoval N.S.Chruščova. O tom píše jeho syn, Sergej Chruščov, který, v roce 1999, ve svých třiašedesáti letech, se stal hrdým občanem USA; (proč asi(?) – v konstrukční kanceláři sovětských raket, kde byl šéfem, se ztratila nějaká dokumentace(?) a americká moc měla svojí silou ochránit svobodu, případně život S.Chruščova a jeho ženy(?). Zpět ke zradě světového socializmu. S.Chruščov, ve svém pojednání, Jak státník odchází do penze, uvedl mimo jiné: “…vyprávěli mi někteří očití svědkové, klíčovými postavami v záležitosti otcovy suspenze v roce 1964 nebyl Šelepin ani Ignatov, ale Brežněv s Podgorným, kteří už mnohokrát předtím probírali s členy předsednictva téma vzájemných vztahů s Chruščovem…“
Potom L.I.Brežněv měl dva roky na to, aby byly zpracovány, vydány a právně realizovány oba, už zde několikrát uvedené pakty. Je dost možné, že v Sovětském svazu toto dlouhodobé období netečnosti k paktům vůbec neproběhlo, že tam pakty zrady byly právně realizován bez prodlevy – že jen A.Novotný nad touto otázkou přešlapoval – čímž si vysloužil u L.I.Brežněva zatracení, ke kterému došlo na začátku roku 1968. Jaké jsou o tom stopy v běžně dostupných písemnostech? Nevím, nezkoumám to – je to nad moje možnosti i nad moje síly; zastavím se jen ve zkratkách u politických událostí, které cloumaly s Československem v období kolem 7.října 1968, tedy jen několik týdnů po 28.srpnu 1968 , kdy náš stát, (nevím kým zastupovaný - prezidentem byl v tu dobu Ludvík Svoboda), podepsal v New Yorku ortel smrti nad socializmem, revizionizmem už pořádně zdeformovaným.
Na tomto místě jsem pod vlivem podnětů, které mne naléhavě nutí uvést: Při studiu podkladů, které mají spojitost s konferenci Helsinky 1975 nebo s mezinárodní konferenci komunistických stran, pořádané v Berlíně na konci června 1976, jsem nenarazil na věc příprav nebo už realizace hladkého, samovolného právního splynutí zrazeného socializmu s kapitalizmem. Je dost možné, že pro svou nesmyslnost, i v reálsocialistickém prostředí, taková realizace zdechla hned jak měla být vydána ve všeobecnou známost širší veřejnosti. Nakonec, co vím až nyní, v Československu, přece jenom proskočila na veřejnost zmínka o existenci Vyhlášky 120/1976 Sb., a to jen zásluhou Charty 77, která se o ní oprávněně opírala, hned jak před veřejností začala usilovat o založení, o svou vlastní, faktickou existenci.
Závěrem:
Jsem laik, jak jsem uvedl hned v záhlaví; celou dobu mé práce na této stati, jsem se nekontaktoval s odborníkem, zůstal jsem sám; vedle toho, že jsem sám, mám ještě tvrdou hlavu a takové individuality si opatřují spolupracovníky velmi obtížně. Kromě toho – odborník, tedy kvalifikovaný právník, který se dokáže dobře, především však prakticky orientovat v zahraničním právu, v zahraničních otázkách vůbec, v zahraniční politice především - není zase politik „naší“ třídní orientace(!); dnes právníci vydělávají velké peníze za specificky jinou literární činnost, než jakou jsem já potřeboval při práci na tomto textu. Jak jsem skálopevně přesvědčen, nakonec do této tématiky právník vstoupí a nebude to dlouho trvat…
Politickou podstatu tohoto textu nelze přehlédnout, může být však některým čtenářům nejasná, skrytá. Tedy nejasnost, pokud by vznikla – je věcí pozornosti, spíš nepozornosti pana čtenáře, jeho schopností rozšifrovat, správně přeložit tajemné, mnou, často vědomě zakuklené. Jinak je tomu však s tím, co text deklarace… nebo paktu… vůbec neuvádí a to s vykořisťováním v marxistickém pojetí; o něm se ve výše uvedených dokladech mlčí naprosto konkrétně, profesionálně; myslím, že budu přesnější, když uvedu: zde zcela chybí zmínka objasňující vykořisťování; a to asi proto, že je to kardinální otázka mezilidských vztahů vůbec, kterou budoucnost bude nucena opět fundamentálně řešit; řešit dřív, než lidstvo znovu padne do postavení jatečního zvířete…; nebo už tam lidstvo bylo zahnáno…?
Proletářský svět, za strašných otřesů, za strašného utrpení zplodil komunizmus, který, počínaje dobou V.I.Lenina, ač výrazně slabší než buržoazie, začal vítězit na všech frontách. Bylo nutno mu postavit do cesty všechny dostupné překážky. Jednou z nich bylo i právo; dobře sestavené právo, povýšené na mezinárodní úroveň – právo v rukou nejmocnějších, ovládajících zatím, téměř celý svět. Sestavit takové právo a protlačit ho do života, bylo celkem snadno možné, vždyť i skomírající buržoazie stále měla absolutní, absolutně poslušnou většinu světa, ve svých rukou. Tato její moc vyvěrala z mnoha, přemnoha pramenů… tato její moc zplodila, zde uvedou: právní koncepci, jako jednu z alternativ k ovládnutí, k upevnění moci nad světem… Domýšlel svou pozici i pan Chňoupek, když se vrhal do realizace paktů, které měly zabezpečit, aby občanská, politická, hospodářská, sociální i kulturní práva vládla nad vůli života většiny? Co vím, pan Chňoupek uměl vyrábět skvělé politické opiáty; dávno, velmi dávno, jsem o tom napsal do textu, nesoucí název Revizionisté, který leží déle než 10 let v ineditě u renomovaného vydavatele:
=V říjnu 1961 probíhal XXII.sjezd KSSS. O rozpisu směrných čísel sedmiletky rozhodl mimořádný XXI.sjezd KSSS, který se konal v roce 1959, o programu strany – oficiálně o stěžejním úkolu XXII.sjezdu KSSS, již v létě rozhodla ulice a proto sjezd měl volné ruce k politickým pletichám. Využil toho měrou vrchovatou. Stal se hanbou komunistického hnutí na všechny časy.
Až do krajnosti rozběsnil vášně v boji proti skupině Molotova, Kaganoviče, Malenkova a ostatních "frakcionářů". Překvapil nevraživostí, použitou v boji s představiteli Albánské strany práce. V podstatě bez zanícení přijal třetí Program strany a nové Stanovy…
Sjezd vlastně začal již v létě na ulicích měst i v klubech městeček a osad celého Sovětského svazu. Poutavě o tom píše B.Chňoupek ve své knize Komunismus začíná již dnes.
"Čekali jsme všichni, tu poslední červnovou neděli roku 1961. Půl roku jsme věděli, že přinese největší dokument moderních lidských dějin."
To psal B.Chňoupek o Návrhu programu Komunistické strany Sovětského svazu. Aby honem přinesl jeho hlavní myšlenky, nechal již v úvodu vysázet jen z velkých písmen, jak uváděl, jeho posvátná slova: Mír, práce, svoboda, rovnoprávnost, bratrství, štěstí. Krásné. Ale zapomněl na socialismus! Ten mezi posvátnými slovy vytištěn nebyl. A ono šlo o komunismus pro již tehdy žijící generaci!
Chňoupkův projev bouří, zvedá čtenářovy emoce, dráždí jeho city jen mocnými slovy, dovedně vsazenými do křiklavých prohlášení. Píše: "… v nejbližších deseti letech, tedy do roku 1970, Sovětský svaz předstihne ve výrobě na jednoho obyvatele největší a nejbohatší zem – Spojené státy severoamerické, podstatně zvýší hmotný blahobyt a zabezpečí hmotný dostatek pro všechny." V oslavné řeči pokračuje až do čtenářova vyčerpání; konec uzavírá prohlášením: "… (SSSR) v podstatě vybuduje komunistickou společnost do roku 1980."
Ale než knihu dopsal, situace se podstatně změnila; v jejím závěru uvedl: "Byl večer, 31.října 1961. Chvíle, která vstoupí do dějin… Delegáti vyšli ze sjezdového paláce… Dělníci stavěli lešení. Duté rány kladiv se rozléhaly náměstím. Připravovali se sejmout z mauzolea mramorovou desku s nápisem J.V.Stalin." Proč ne. Když se taková bombastická prohlášení nejen dobře platila, ale dokonce revizionisté za ně rozdávali sinekury. A ne malé. O tom je sám B.Chňoupek výrazným důkazem.
Autor knihy Komunismus se začíná již dnes, vás nenechá vystřízlivět ani při čtení druhé kapitoly. Tam je uvedeno:
"Komunismus, to již není věda o třídním boji… to je již konkrétní stranická směrnice a Sovětský svaz se ke komunismu blíží strhujícím tempem třetí kosmické rychlosti… Desetimilionová armáda komunistů nastoupila do práce. Panovala vedra. Mnohá agitační střediska přenesla práci do středu života. Na veřejných prostranstvích, ve dvorech, sadech, parcích, v letních čítárnách i knihovnách, všude bylo vidět hloučky pozorných posluchačů okolo stolků, za kterými agitátoři a lektoři četli vybrané statě z návrhu programu. A tu, venku, pod teplým srpnovým nebem se též konaly přednášky, konzultace, besedy. Jen v Moskvě nastouplo čtyři sta tisíc propagandistů, agitátorů, lektorů, především vedoucích pracovníků, vysokých stranických funkcionářů… Obrovskou propagandistickou práci rozvinul tisk, televize. Před mikrofony vystoupili diskutéři. "Pravda a po ní Izvěstija začaly vycházet se šesti stranami a střední list pod titulem: Celosvazová předsjezdová tribuna."
Z podání B.Chňoupka, věřme, že v podstatě pravdivého, se ukazuje: XXII.sjezd KSSS byl zbytečný. Program byl projednán předem. Vždyť, jak mohl po takové agitační štvanici, po takové politické masáži, sjezd návrh programu ještě kriticky projednávat? Bylo možné na sjezdu proti této, do nebe volající utopii, ještě kriticky vystoupit? Ne, to možné nebylo! Ohromná mašinérie stranických aparátníků, dosud tlející v letargii, byla uvedena do chodu, aby zmanipulovala veřejnost a tak předem zlikvidovala potencionální kritiky. O výsledku sjezdu, ve věci programu, (a nejen o něm) bylo rozhodnuto mimo stranu. V akci, kterou řídili jednotlivci, placení funkcionáři. Absolutní většina z nich delegáty sjezdu nebyla… … …=
Ale rychle zpět k naší původní otázce: Při mém pokusu o specifikaci deklarace… mně v charakteristice doby těchto událostí, pomohla stanoviska socialistických politiků, pronesená na půdě OSN; v případě Vyhlášky čís.120/1976 Sb., se mně taková příležitost ani nedotkla; v Rudém právu jsem nenašel ani zmínku o této tehdejší právní novince. Nezbylo mně, než zlehka politicky charakterizovat dobu, ve které vznikly tyto podivuhodné právní akty; a jak jinak jsem to mohl udělat než zpolitizováním některých právních výroku paktu… ač nejsem právník; snad to zatím nevadí, vždyť…
život touto kapitolou nekončí;
Věřme, že má stále před sebou perspektivu.
věřme, že ta bude
naplněna činy. Aby to byly dobré činy i pro běžný lid, je zase,
především povinností komunistů… Tak ať se vám práce daří, soudruzi!
H