Avantgarda č. 24 - Buržoazní demokracie a volby

  Přestože Ústavní soud dnes (tj. 9. 9. 2009) svým výrokem odsunul volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky k neznámému datu, předvolební atmosféra sycená především povídačkami režimních médií a předváděním představitelů buržoazních stran v parlamentním „žvanění" nutí komunisty, aby jasně a principielně vysvětlovali, co je podstatou současného politického systému a zda skutečně nabízí možnost svobodné volby.
      Termín buržoazní demokracie - tedy současný politický systém české buržoazní společnosti - se ze slovníků téměř všech politiků (až na čestné výjimky) vytratil. U zástupců buržoazních stran by tato skutečnost vůbec nepřekvapovala, byť v minulosti i tito představitelé občas tohoto termínu používali (např. M. Horáková ve své výpovědi před Státní soudem r. 1950 pojem buržoazní strana použila, ale i za první čs. republiky bylo ono slovo, vedle častějšího přívlastku „občanská", někdy používáno), zarážející to však je u politiků KSČM. Většina z nich hovoří o současném politickém systému jako o demokracii. Tímto vzletným označením a nevysvětlováním podstaty politického systému spoluvytváří iluzi o jakémsi prostředí svobody, rozhodování a reálné moci lidu.
      Slovo demokracie bez přívlastku je samo o sobě velmi málo vypovídající, čehož zneužívala a zneužívá vždy buržoazní propaganda tím, že za jedinou, nejširší a nejdokonalejší formu politické účasti lidu na moci a rozhodování označuje politické uspořádání v rámci kapitalismu, v době kdy vládnoucí třídou je právě buržoazie.
      Je třeba také říci, že komunisté mohou chránit buržoazní demokracii pouze v jediném případě, pokud je tato ohrožena (lze-li to tak vůbec říci, v čem je zádrhel vysvětlím níže), existuje-li nebezpečí přechodu buržoazní demokracie v otevřenou buržoazní diktaturu (ve 20. a 21. století jde především o fašismus, v 19. století šlo např. o diktaturu Napoleona III. ve Francii; situace, kdy komunisté přešli na „obrané pozice" nastala např. v době ohrožení Evropy fašismem v druhé půli 30. let 20. století, šlo o tzv. politiku Lidové fronty boje proti fašismu).
      Vedení KSČM prezentuje komunistickou stranu jako jedinou záruku „demokracie". Zda existují objektivní podmínky k tomu, aby KSČM bránila buržoazní demokracii, ponechám na úsudku každého z čtenářů, je však do značné míry irelevantní hlásat tento záměr, nevysvětluje-li KSČM podstatu buržoazní demokracie a rozdíl mezi ní a otevřenou buržoazní diktaturou.

      Co je to buržoazní demokracie, kdy a jak vznikla?

      Buržoazní demokracie (někdy též nazývána měšťáckou demokracií) je obecně řečeno politickou nadstavbou sociálně-ekonomické základny kapitalistické společnosti. Jedná se o nejsvobodnější možné uspořádání společnosti v rámci kapitalistické formace, nejsvobodnější v komparaci s jinými politickými uspořádáními předchozích formací i kapitalismu samotného.
      Buržoazie je zde vládnoucí třídou, drží moc a utlačuje pomocí buržoazního státního aparátu většinu obyvatel (proletariát). Ve své podstatě jde však o diktaturu buržoazie nad proletariátem, tedy o diktaturu naprosté menšiny nad naprostou většinou, realizovanou prostřednictvím formální (buržoazní) demokracie. Přesto však existují rozdíly mezi politickým systémem buržoazní demokracie a otevřenou buržoazní diktaturou, ač podstatou obou je diktatura buržoazie (rozdílem se budu zabývat níže).
      Buržoazní demokracie je výsledkem buržoazních revolucí, které v Evropě probíhaly počínaje 17. stoletím (Anglie 1688-9), v 18. století (Francie 1789 - 1794) a především ve století 19. (Francie 1830, poté revoluční rok 1848 - Apeninský poloostrov, německé státy, Habsburská monarchie, opět Francie).
      Revoluce byly výrazem vzrůstu ekonomické a společenské role mladé buržoazie, která především (krom Anglie, kde šlo o obchodní kapitalismus) po výbuchu průmyslové revoluce a vzniku průmyslového kapitalismu musela dobýt politické moci na reakčním feudalismu a aristokracii. Politickým systémem feudalismu byl povětšinou stavovský sněmovní systém, kdy politickou moc nejen reálně, ale i formálně držela jen mizivá část jedinců z celkového počtu obyvatel (v českých zemích r. 1762 necelé 1% obyvatel), především z řad aristokratů, prelátů či měšťanů (někdy označováni jako politický národ).
      Buržoazní revoluce uvolnily půdu pro postupný přechod k buržoazním demokraciím. Stigmatem tohoto přechodu byly samozřejmě relikty feudalismu a stavovství v politickém uspořádání. V českých zemích představoval tento relikt tzv. kuriální systém. Základy buržoazní demokracie a byly v českých zemích položeny již v letech 1848 - 1849 (Kroměřížský sněm), k přerušení došlo bachovskou reakcí 50. let 19. století, r. 1861 byl obnoven parlamentní systém, který se reformami v letech 1867, 1873, 1897, 1907 dostal téměř na bázi buržoazní demokracie.
      Tento proces však byl prakticky dovršen až vznikem Československa a přiznáním aktivního volebního práva ženám r. 1918. Je třeba říci, že buržoazní demokracie je spojena s určitými základními právy (ve své podstatě formálními a druhotnými, ne však nedůležitými), jako je shromažďovací právo, slučovací právo, právo svobodného projevu atd. Alfou a omegou kapitalismu je právo vlastnické, pojímané ve smyslu britského „common law" jako právo na soukromé vlastnictví výrobních prostředků (vystižně Marxem v rukopisech Grundrisse nazváno jako právo na cizí práci).
      Skutečná základní práva člověka (práva sociální a ekonomická, např. právo na práci, či právo na bezpečný život) v kapitalismu garantována nejsou a z jeho podstaty ani být nemohou.

      Jaký je rozdíl mezi buržoazní demokracií a otevřenou buržoazní diktaturou a kdy otevřená buržoazní diktatura nastává?

      Buržoazní demokracie garantuje formální práva, v otázkách, které nejsou zásadní a v postupech, které nemohou ohrožovat panství buržoazie. Např. je v rámci buržoazní demokracie možné zakládat sdružení, pořádat demonstrace či vyjadřovat názor jdoucí proti samotné podstatě tohoto systému, tehdy když, slovy Marxe, neexistuje nebezpečí či možnost, aby se ideologie stala materiální silou ohrožující kapitalismus.
      I v rámci buržoazní demokracie však dochází k represím a fyzickému likvidování odpůrců a to tehdy:
      1) není-li si buržoazie jista svým postavením - je slabá, destabilizovaná nejen silou komunistického a dělnického hnutí (čs. 1. republika a střelba do dělníků);
      2) jedná se o dobu po výrazných aktivitách proletariátu proti kapitalismu, komunistická strana má trvalý masový vliv (dnešní Řecko, zákon na ochranu ČSR z roku 1923, Francie 50. a 60. let 20. století, dnešní Rusko);
      3) určité násilí je tradičním formou „bezpečnosti" (USA);
      4) buržoazní demokracie tenduje k otevřené buržoazní diktatuře.

      Obecně platí, že otevřená buržoazní diktatura nastává, dostane-li se kapitalismus do ekonomické či jiné krize. Buržoazie je velmi flexibilní, slovy Marxe z roku 1853, která reagovala na převzetí moci Napoleonem III. r. 1851, se vzdává své koruny, aby zachránila svou peněženku.
      Zcela novou dimenzi však získaly následky krizí v nejvyšším stádiu kapitalismu - v imperialismu. Je třeba si uvědomit, že na rozdíl od liberálního stadia kapitalismu tají v době imperialismu nejen práva podnikatelsko-ekonomická (zasahují především maloburžoazii), ale někdy dochází k redukci i formálních buržoazních práv.
      S narůstajícím zahníváním imperialismu a s rostoucími krizovými příznaky se otevírá prostor pro dvě alternativy:
      1) Existuje-li silná a principielní komunistická či dělnická strana, organizovaný, uvědomělý proletariát, příhodná mezinárodní situace, nastává etapa proletářské revoluce a převzetí moci proletariátem.
      2) Není-li takové komunistické strany, nebo je-li komunistická strana neprincipielní, otevírá se prostor pro otevřenou buržoazní (fašistickou) diktaturu.

      Tato diktatura nebere v potaz téměř žádná formální práva, uchyluje se k fyzické likvidaci největších nepřátel kapitálu (komunisté, odboráři), nebo k likvidaci snadno stigmatizovatelných jedinců (národnostní, kulturní či sexuální menšiny). Téměř pravidelně vyvolává taková moc imperialistickou válku a genocidu.
      Je nutno zmínit, že buržoazní demokracie může volně přejít v otevřenou diktaturu také tehdy, hrozí-li nebezpečí „buržoazní peněžence" a buržoazie pak vyměňuje své mocenské představitele a utahuje šrouby. Jejím cílem je pak krvavý očistný proces, který jí má do budoucna zajistit neohrožené panství.

      Buržoazní volby a možnost změny v buržoazní demokracii

      Politický systém buržoazní demokracie tvoří politické strany. Tyto strany „vyrůstají" z třídní konfigurace kapitalistické společnosti, tzn. jsou reprezentanty jednotlivých tříd a sociálních skupin. Ve své podstatě však existují pouze dvě strany: Strana buržoazní (jedna nebo několik buržoazních stran, v případě většího počtu strany zastupují různé části buržoazie či maloburžoazie) a strana proletářů, strana komunistická.
      Buržoazní politické strany vedou naoko bouřlivé rétorické souboje, které hlavně buržoazní média vydávají za demokratický souboj různých názorů. Ve skutečnosti se však velmi málo odlišují, ale hlavně, pojí je dvě základní zásady. Stojí pevně na půdě kapitalismu, tento systém spoluvytvářejí, chrání a tím pádem je jejich největším nepřítelem strana komunistická a proletariát „pro sebe" (uvědomělý proletariát).
      To jsou zásady, ve kterých jsou vždy tyto strany jednotné. I z toho důvodů je jakákoliv systémová změna v rámci buržoazní demokracie nemožná.
      Komunistické straně je tak formálně umožněn podíl na moci, ve skutečnosti však (je-li komunistická strana principielní) je jakýkoliv podíl na moci pracujícím zapovězen. Komunistické straně je umožněna účast ve volebním boji, ten je ale determinován takovými objektivitami kapitalismu, že je pronikavý úspěch ve volbách velmi ztížen.
      Dojde-li náhodou v buržoazních volbách k úspěchu komunistické strany, je tento umožněn buďto objektivními skutečnostmi (mezinárodní situace, např. po 2. světové válce), nebo skvělou prací a pověstí komunistické strany mezi pracujícími, prací, která spoluvytváří sociální zkušenost dělníků. Zpravidla jdou obě smíšené podmínky úspěchu ruku v ruce. K tomu došlo např. v Československu po roce 1945, nešlo však o klasickou buržoazní demokracii.
      Komunistická strana v takovém případě nemůže ustrnout na „pouhém" volebním výsledku, musí především mimoparlamentním hnutím dosáhnout dobytí politické moci a možnosti změnit socioekonomický systém (proletářská revoluce).
      Jakékoliv snahy změnit systém reformně, pomocí parlamentního buržoazního systému, nejenže byly teoreticky vyvráceny klasiky marxismu-leninismu, ale byly vyvráceny i praxí (Pařížská komuna, Allendeho Chile, poválečné snahy labouristů ve Velké Británii i ostatní účasti reformistů ve vládách; v současnosti se zdá, že podobný osud má Moldávie).
      Komunistická strana však musí pracovat (až na výjimky dané objektivní situací) v buržoazním parlamentu a účastnit se volebního boje. Musí tak činit ze dvou hlavních důvodů. Za prvé, aby mohla pomoci pracujícím v parlamentu do té míry, kterou je kapitalismus schopen připustit (tato míra je také dána objektivními podmínkami, především mezinárodní třídní konfigurací - viz tzv. sociální stát a socialistické státy), za druhé proto, aby odhalovala svou zásadovostí politickou podstatu ekonomického i politického systému kapitalismu.
      Zmínil jsem, že volební boj buržoazního systému je determinován takovými objektivitami, které do značné míry znemožňují pronikavý úspěch.
      Kapitalismus stimuluje např. dlouhým pracovním dnem pracujícího k tomu, aby se o veřejné dění vůbec nezajímal, nebo zajímal velmi málo. Výsledkem je, že v kapitalistických zemích na západě Evropy se o politiku dle různých průzkumů nezajímá 60 - 70 % lidí.
      Fraškovitostí politických výstupů zapříčiňuje také nechuť se o tyto věci zajímat. Zbylý počet osob ovlivňuje rozsáhlou buržoazní propagandou, počínaje televizí a konče tzv. odbornými knihami. Psychicky vyčerpané jedince pak saturuje konzumním systémem, jímž ho ještě více k sobě upoutává.
      Např. propaganda hraje nepodcenitelnou úlohu. Existuje mnoho příkladů z dějin, kdy pomocí buržoazní propagandy bylo velmi rychle myšlení dezorientovaného obyvatelstva převráceno zcela v opak. Kupříkladu roku 1916 vyhrál v USA prezidentské volby Woodrow Wilson s heslem Mír bez vítězství! Obyvatelstvo bylo totiž extrémně pacifistické.
      Americká buržoazie však chtěla a potřebovala zasáhnout do imperialistické první světové války, Wilsonovi se tudíž nehodily protiválečné nálady obyvatel. Proto zřídil tzv. Creelovu komisi, jejímž úkolem bylo udělat z Američanů válkychtivou masu.
      Za necelý rok se mu to podařilo lépe, než sám očekával. Američané nenáviděli Němce, chtěli do války a muži se dobrovolně hlásili do armády.
      Na závěr jen poslední konstatování.
      Existují systémy buržoazních demokracií s více politickými stranami, ale také systémy s tradičními dvěma stranami. Domnívám se, že jakmile se systém buržoazní demokracie tradičně reprezentovaný více buržoazními politickými stranami začíná vyvíjet k systému s dvěma silnými stranami, jedná se o jeden z příznaků fašizace společnosti (viz druhá republika).
      Mám takový dojem, že podobný trend je nastartován v ČR. Ale nejen tato skutečnost je důkazem fašizace společnosti v české části rozbitého Československa.

Lukáš Kollarčík
Autor je předsedou Svazu mladých komunistů Československa a kandidátem č. 3 do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR ve Zlínském kraji na kandidátce KSČM.

*uverejnené s vedomím autora v časopise Avantgarda a na stránkach Komunisti.sk.