…Thiers nazýval ústavu špinavým cárem papíru. Na tribunu vystupovali jeden orleanista za druhým, aby se káli ze svého spiklenectví proti legitimnímu království, legitimisté, kteří si vyčítali, že svým odporem proti legitimnímu království urychlili pád království vůbec; Thiers se kál z intrik proti Molému, Molé se kál z intrik proti Guizotovi, Barrot se kál z intrik proti všem třem. Heslo: „Ať žije sociálně demokratická republika!“ bylo prohlášeno za neústavní heslo. „Ať žije republika!“ bylo pronásledováno jakožto sociálně demokratické heslo. Ve výročí bitvy u Waterloo prohlásil jeden poslanec: „Bojím se méně vpádu Prusů než vstupu revolučních emigrantů do Francie.“ Na žaloby o terorizmu, organizovaném v Lyoně a sousedních departamentech, odpověděl Baraguey D´Hilliers: „Mám raději bílý teror než rudý.“ A shromáždění hřmělo po každé frenetickým potleskem, jakmile z úst řečníka vyšel epigram proti republice, proti revoluci, proti ústavě, pro království, pro Svatou alianci. Každé porušení nejmenších republikánských formalit, např. oslovení poslanců slovem „citoyens“, občané, nadchlo rytíře pořádku… (K.Marx, Třídní boje ve Francii 1848-1850) – Neměla to snadné, nastupující buržoazie. Ale! Pro nás platí: všechno tu již bylo!

ANTIKOMUNISTA
pan vasil Biľak

Sešit čís 2.
Milan  Alka
 
Počátky kariéry  pana V.Biľaka
a nástin politicko-ideové éry,
rodící se české buržoazie

Ve svých vzpomínkách dále uvedl pan Biľak: "Na podzim 1959 bylo svolané zasedání ústředního výbor KSS. Nic jsem netušil, nikdo se mnou nehovořil, ale před zahájením rokování si mě zavolal soudruh Bacílek a říká: 'Tak ti děkuji za práci, kterou jsi v Prešově vykonal. Kraj je zkonsolidovaný, již se dostal na úroveň jiných krajů, můžeš jít.'
Myslel jsem si, že nezapomněl na svůj slib, že půjdu do Moskvy na akademii. Sice s velkým zpožděním, ale přece jen, že tento slib splní.
Soudruh Bacílek – podle špatného zvyku žmoulal cigaretu – vyloudil těžko opakovatelný úsměv a pokračoval: 'Sýkora (byl poverenikem) musí odejít z poverenictví školství a kultury.'
Neptal jsem se proč musí odejít, ani mi to nevysvětloval a já jsem stále nechápal proč, proč mi to musí oznamovat. Za chvíli jsem se to dozvěděl. Jakoby se to týkalo nějaké zprávy, že odpoledne má pršet, doplnil soudruh Bacílek svou řeč tím, že ústřednímu výboru je předkládán návrh na odvolání E.Sýkory z funkce a já mám být schválen do funkce proverenika školství a kultury… Myslel jsem si, že pro práci v kraji mám dobrou přípravu, ale pro školy a kulturu ne."
Potom si pan Biľak ve vzpomínkách zafilozofoval o těžkostech člověka úspěšného v životě, o tam jak se mu závidí, jak na něho jsou rozesílány hanlivé anonymy a přibalil povzdech: "Prosil jsem, aby mě nechali v kraji. Nic nepomohlo. Dokonce mi navrhli, abych se již do Prešova ani nevrátil a nerozloučil se v kraji, že se to všechno zařídí."
Při tom si pan Biľak přihřál nám již známou svoji "trošku" o metodách práce ve straně, když v novém odstavečku uvedl: "Byly to divné a těžko pochopitelné metody, ale i ty se již uplatňovaly" a okolnosti, spojené s jeho novým pracovním zařazením, pitval pan Biľak ještě i v jiných podrobnostech a tuto stať uzavřel prohlášením: "Neměl jsem nikdy tchány, ani strýce, na které bych se mohl obrátit o pomoc a protekci. Nevyhledával jsem pochybné protekce ani známosti, musel jsem jen prací dokázat, že chci upřímně pracovat pro stranu, pro náš lid."
Pan Biľak si o sobě myslel, že je revolučním a principiálním funkcionářem strany; ve vzpomínkách o tom uvedl: "Většina kněží byla dobrá, ale byli i takoví, kteří mysleli, že kněžské povolání jim bude dobré jen k tomu, aby mohli pít, popřípadě chodit za ženami. Bylo z toho dost hanby. Vzpomínám si, že jsem osobně dal pokyn okamžitě uvolnit z církevních služeb jednoho kněze, když jsem se dověděl, a to se potvrdilo, že na závěr svaté mše dal zpívat v kostele Internacionálu. Nevím, zda to někdy tento kněz pochopil, ale těžko chápal, že vedoucí krajský tajemník komunistické strany nesouhlasí, aby se v kostele zpívala Internacionála."
Tak to vidíte. Pan Biľak, osoba vysloveně politicky zařazená, v rozporu s naprosto přirozeným zákonným právem, zřejmě uloženém v ustanovení o správném řízení, si přisvojila pravomoc vydat pokyn k propuštění kněze z církevních služeb jen za politicky nevhodné jednání. Zaměnil si politický vliv s výkonnou mocí a to by neměl ani pan Biľak. Kromě toho: Komunisté nemohou vést prostřednictvím pokynů, komunisté přesvědčují, organizují v demokratickém centralizmu přesvědčené, pane Biľaku!
Kromě toho. Podle mého soudu, trpěl pan Biľak nacionalizmem jaksi preventivně, koncepčně; ve vzpomínkách si stěžuje na minstra školství Kahudu, který prý napodoboval prezidenta Novotného tím, že považoval za obtíž respektovat národní specifikum. Aniž by pan Biľak specifikoval národní specifikum, neuznávané ministrem Kahudou, otázku rozvíjí ve vzpomínkách tvrzením: (ministra) "napodobovali zase někteří jeho náměstci, jako byl Václav Pelíšek. Ten se choval přímo hulvátsky. Nakonec Pelíšek skončil jako renegát. V roce 1968 republiku zradil, utekl na Západ a lidsky totálně zradil…" Tak to vidíte, Václav Pelíšek zradil lidsky; možná, že i takové tvrzení může obstát ve společnosti nad kávou, ale komunista by se měl ptát, co ptát, zkoumat by měl, zda Václav Pelíšek nezradil třídně, zda jeho chování a to jak v době kdy vykonával funkci náměstka ministra jako hulvát, tak i v době jeho útěku na Západ, nebylo projevem třídně labilního souběžce. Návod k takové studii by snadno našel v ledasjakých pramenech; není to totiž jen otázka proletářské revoluce; zde připomenu některé takové případy:
Štěpán Páleč, český teolog, mistr univerzity Karlovy, o němž se předpokládá, že zemřel v roce 1422, byl oddaným a zaníceným stoupencem učení mistra Jana Husa. Později, prý asi od roku 1412, tedy od doby kdy perspektiva jeho oblíbence počala být chmurnou, se začal odklánět od učení milovaného mistra, horlící pro blaho lidu a na kostnickém koncilu působil Š.Páleč, nedávno oddaný stoupenec učení mistra Jana Husa velkou vervou jako jeden z jeho hlavních žalobců. Jednal třídně, klonil se jen na tu stranu od které očekával svůj osobní prospěch.
A jak tomu bylo v době po smrti mistra Jana Husa? Zde předložím doušku historikovu:
"V květnu 1420 vyrazili táboři na pomoc Praze. Vojensko-správní organizaci Tábora zajišťovali 4 hejtmané, kteří byli k svým úřadům zvoleni. Byli to Mikuláš z Husi, který byl pravděpodobně v čele celého Tábora, 'muž velké učenosti a rozhledu' Zbyněk z Buchlova, Chval z Řepic a Jan Žižka z Trocnova, 'nad obyčej smělý a udatný'. Byli to vesměs drobní, zchudlí šlechtici, které si lid vyvolil v čelo pro jejich vojenské schopnosti, protože vesměs šlo o rytíře zkušené v bojích. Pod jejich vedením byly organizovány i boje s okolními feudály, pod jejich vedením přitrhli táboři přes odpor panských vojsk 20.května 1420 se ženami a dětmi na vozech, pěšmo i na koních, do Prahy. Byli slavnostně a radostně uvítáni, zvláště chudinou, která v nich spatřovala i vítanou posilu v neustálých bojích s měšťanstvem. Táboři znamenali v Praze opravdu posílení revolučních živlů. Vystupovali všude proti přepychu a okázalostem při bohoslužbách a chtěli pyšné pražské město přinutit mocí k evangelické chudobě a pokoře. Ještě více byly revoluční síly upevněny, když brzy po táborech přišel do Prahy revoluční lid ze severozápadních Čech, kde se kolem Žatce, Loun a Slaného počalo vytvářet další mohutné, krajové revoluční středisko. I východočeský lid pod vedením kněze Ambrože – účastníci poutě na horu Oreb (orebité) – posílili Prahu v jejím odhodlání bojovat se Zikmundem. A tak teprve květen 1420 byl měsícem, kdy konečně revoluční síly ze všech koutů Čech našly v Praze, hlavě království, ústřední bod k sjednocení a soustředění. Praha, připravující se na boj s křižáckou výpravou, sehrála tehdy rozhodující roli pro další průběh revolučních hnutí. Svým postavením a významem byla přirozeným uzlovým bodem, kde se setkaly revoluční nitky zachycující se dosud jen v krajích. V obležené Praze se stal boj husitů věcí celé české země, všeho českého lidu.
Nejprve byla definitivně zlomena moc kolísavého a nerozhodného měšťanstva na Starém Městě pražském. Na nátlak Velké obce, tj. shromáždění všeho lidu a táborských hejtmanů, byli dosavadní konšelé sesazeni a zvolení noví z řad drobného měšťanstva, zastávající neúchylnou linii s Janem Želivským. Současně vypleněny kláštery a domy bohatých měšťanů a vypovězen zbytek patriciátu, především rodiny uprchlých již patricijů, a jejich majetek zkonfiskován… Celkem na 1400 bohatých měšťanů, většinou Němců, odběhlo ze Starého a Nového Města pražského a všechen jejich rozsáhlý majetek připadl obcím, tj. pražskému lidu. Bohatí měšťané utekli se skvosty, šperky a penězi, jež mohli pobrat, na pražský hrad, jenž byl v rukou pana Čeňka z Vartemberka, dříve husity, nyní Zikmundova nejvyššího zemského úředníka.
Nic lépe necharakterizuje postoj všeho českého panstva než právě vývoj politického postoje páně Čeňkova. Byl s husity jen potud, pokud si mohl nahrabat církevní majetek. Jakmile však Zikmund zahájil přípravu k tažení do Čech, přešel naráz k němu a dal si udělit v odměnu za věrnost dočasnou vrchní vládu v zemi. Když však viděl, že je pražský hrad plný uprchlíků, obtížených skvosty, šperky a vzácnostmi, prohlásil se solidárním s Pražany, odstoupil od Zikmunda, pobral patricijům všechen jejich majetek a vyhnal je z hradu. Avšak ani to nebyl poslední bod ve vypočítavé, kořistnické a sobecké politice předního českého pána. Když se celá země otřásala pod nástupem křižáků, padl na pana Čeňka strach a znovu se vrhl do náruče svému chlebodárci, králi Zikmundovi. Tento postoj pana Čeňka z Vartemberka nebyl ojedinělý; více méně podobně se chovala většina šlechty." (Josef Macek, Husitské revoluční hnutí, Rovnost, Praha 1952) A jak se zachoval pan Macek, autor tohoto textu, když viděl po XX.sjezdu KSSS neodvratnost pádu socializmu? Nevím! Neznal jsem ho z přímého styku a jen podle jména nelze osobu určit s naprostou jistotou, proto v této věci raději mlčím – musím mlčet.
Koneckonců, souběžcem, přeběhlíkem byl i pan T.G.Masaryk. Původem z prosté české a slovenské krve se dal do oddaných a zanícených služeb rakousko-uherskému feudalizmu. A když viděl, že má na kahánku, odešel ve svých čtyřiašedesáti letech do emigrace, aby svou bývalou velkou lásku, porazil na hlavu. Postavil se do čela rodící se světové buržoazie. A své nové poslání plnil se zanícením; nešetřil drobný lid, nechal do něho střílet na jeho hladových pochodech; s nasazením zúčtoval s revolučními sociálními demokraty; nešanoval komunisty ani v maličkostech.
A teď malý úryvek V.I.Lenina nám osvětlí marxistický pohled na otázku přeběhlíků a na politickou práci s nimi:
"… rolnictvo, tak jako všechna maloburžoazie vůbec, zaujímá i za diktatury proletariátu postavení uprostřed mezi proletariátem a buržoazií. A za zostřeného boje… při neuvěřitelně prudkém přelomu ve všech společenských vztazích, při velmi silném lpění rolníků a maloburžoazie vůbec na všem starém, navyklém, neměnném je samozřejmé, že u nich budeme nevyhnutelně pozorovat přecházení z jedné strany na druhou, kolísání, obraty, nejistotu atd. Pokud jde o tuto třídu – čili o tyto společenské elementy – je úkolem proletariátu vést je, bojovat o vliv na ně… Vést za sebou kolísavé, neustále – to musí dělat proletariát…" (V.I.Lenin, Ekonomika a politika v epoše diktatury proletariátu, Spisy, sv.30, str. 110-112)
Přeběhlíky byli i pánové Chruščov, Brežněv, Suslov, Novotný i sám pan Biľak a další revizionisté, vyznávající za diktatury proletariátu revoluční orientaci komunistických stran, kterou opustili a orientovali se na revizionizmus hned po XX. a XXII.sjezdu KSSS. Za přeběhlíky nelze považovat například pány Hendrycha nebo Husáka; ti byli protisocialisticky orientovaní již v na začátku padesátých let.
To všechno pan Biľak jaksi z principu neviděl; byl to revizionista a ten nevnímá třídně, pro něho společenské jevy nejsou projevem zákonitostí, ale důsledkem jednání zcela nezávislých jednotlivců. Kromě toho, revizionisté neuznávali V.I.Lenina z principu, ale formálně se k němu hlásili…
Mnohé by bylo nutno ještě uvést a posvítit ze vzpomínek pana Biľaka… Zájem tohoto pojednání se však nemůže ze široka vázat na tuto oblast, proto zde uvedu ještě jen jednu, dost obsáhlou zmínku pana Biľaka:
"Jsem jedním z milionů pracujících naší Československé socialistické republiky. Nevyznačuji se ničím zvláštním. Neodlišuji se výškou, silou, či krásou, ani původem. Obec, kde jsem se narodil, leží na jihozápadních svazích Dukelského průsmyku. Založili ji moji dávní předkové někdy ve 14.století. Bylo to v hlubokých lesích, které poskytovaly bezpečí, ale málo chleba. Snad pro množství bystřin ji pojmenovali Bystrá.
Pro můj rodný kraj jsou přiléhavá slova básníka, že leží tam, kde větry dují, trávy se zelenají, kde orli létají, se sluncem rozmlouvají, kde jsou hory vysoké a bystré potoky a tam je vždy i srdce mé. Viděl jsem hodně krásných koutů světa. Pro mě však nikdy nebylo nic krásnějšího, než je Československo. Má neopakovatelné kouzlo. I když vroucně miluji Československo, netajím se tím, že nejmilejší je ni stále rodná obec. Nevím, co mě tam tak přitahuje. Je to pot a kosti předků? Anebo ozvěna matčina hlasu, vzpomínka na její líbezná slova a pohlazení? Jsou to nehty zlámané o kameny či první slabikář? Nemám tam již z rodiny nikoho a přece je to můj domov, který mi vytváří konkrétní obraz o vlasti. Pro tento kousek země bych nikdy nemohl opustit a zradit svou vlast…" Nemohl? Tak proč s takovým nasazením zrazoval naší vlast, Československo dvou rovnoprávných národů, jdoucích revoluční cestou k socializmu?
Krásná slova o velké lásce k vlasti nám však nepodávají konkrétní svědectví ani o specificky národním cítění pana Biľaka. Ze vzpomínek víme jen, že jeho otec byl velkým odpůrcem maďarizace. "Uznával jen to co bylo slovanské a hlavně ruské. Po dobu první světové války byl dvakrát odsouzený k trestu smrti. Jednou ho zachránilo to, že náš okres obsadili kozáci, podruhé, že omylem oběsili jiného občana z naší vesnice. Jmenoval se Hojda. Popravu vykonali maďarští vojáci na mostě u Svidníka.
Otce vzrušovala Velká říjnová socialistická revoluce. Musel být všude, kde se něco o ní revolučního dělo. Když se vytvořila v Prešově Republika rad, odešel do Prešova. Po jejím potlačení, po příchodu legionářů, bylo vše, co sympatizovalo s novým Ruskem pronásledované. Otec byl nucen se schovávat. V roce 1920 zemřel. Matce bylo 43 let. Zůstala se dvěma dětmi. Sedm sourozenců zemřelo mezi dvěma a čtrnácti lety. Nezkoumalo se proč. Přisuzovalo se to nadpřirozeným silám."
O své matce psal pan Biľak také velmi pěkně. Její touhou bylo, aby její syn Vasil se stal učitelem. Zemřela v kruté zimě 1928/29 – dvaapadesátiletá; byla oblíbená, plakala celá vesnice; zůstali sami dva – bratři, blízkých příbuzných v kraji neměli; začátkem května 1929 opustili rodnou vesnici; bratr odešel do Svidníku učit se řezníkem; Vasil do Kapišové dělat pacholka u kováře T.Husáka; odměnou mu bylo bití a tři sta korun ročně. Bratr Dimitrij byl starší a ještě v roce 1929 odešel do Hradce Králové, kde se učil stolařem, pan Biľak ho tam následoval v létě 1931; aby, jak jsem již uvedl, se vyučil krejčím.
A jaké byl národnosti pan Biľak? Je to dost podstatná otázka. Hrála v jeho politické činnosti i v politické orientaci Československa velmi významnou úlohu, ale odpovědět na ni neumím, nicméně, k objasnění jeho národnostní, ale i třídní orientace předložím zde ještě jednu doušku ze vzpomínek pana Biľaka:
"Mimořádně úspěšné a radostné chvíle vytvořil zájezd pražského Národního divadla po Slovensku a vyvrcholení slavnostního představení Libuše na Děvíně 21.června 1959. Do těchto starých historických míst soutoku Moravy a Dunaje se přišlo podívat a vyslechnout si zde slavnostní Smetanovy tóny z Libuše více než 100 tisíc lidí. Byl to velký svátek kultury a bratrství našich národů. Považoval jsem za velkou čest, že mi připadla povinnost pozdravit tento velký svátek bratrství na Děvíně. S chvějícím se hlasem a srdcem plným vděčnosti českému národu, Národnímu divadlu, jsem vzpomenul slova velkého slovenského básníka Pavola Országha Hviezdoslava, když řekl: 'Praha, Praha, ty sídlo zmužilosti, ktorá vyrúša národ z nevoli, aby se prebral z ospalosti, ty putuj, národe moj, do školy.' Dodnes nejen Bratislavané, ale i lidé ze všech krajů republiky, kteří se toho zúčastnili, vzpomínají na tyto slavnostní chvíle prožité na Děvíně."
Nejenom v teto čas vlál nitrem pana Biľaka národní požár. Ale jaký? Slovákem zřejmě nikdy nebyl a není! Jakou národnost ctí, miluje? To zatím zůstává, (a zůstane?) otázkou.
Zde jen za sebe připomenu: B.Smetana i P.Hviezdoslav žili v letech impozantního nacionálního nástupu české buržoazie. Zde bude namístě podívat se k marxistickému klasiku, vyhlášenému specialistovi na národnostní otázky, na specifika zrodu národů. Ten o době uvedených umělců, o okolnostech a příčinách vzniku národů i specifickém postavení české buržoazie, uvedl mimo jiné:
"Kapitalizmus se však začíná vyvíjet také ve východních státech. Rozvíjí se obchod a dopravnictví. Vznikají velkoměsta. Národy se hospodářsky konsolidují. Kapitalizmus, který vtrhl do klidného života utlačovaných národů, burcuje tyto národy a uvádí je do pohybu. Rozvoj tisku a divadel, činnost říšské rady (v Rakousku) a dumy (v Rusku) přispívá k zesílení 'národního cítění'. Vznikající inteligence se oddává 'nacionální myšlence' a usiluje ve své činnosti o totéž…
Ale utlačované národy, které procitly k samostatnému životu, se již nekoncipují v nezávislé národní státy: narážejí na své cestě na urputný odpor vedoucích vrstev panujících národů, které již dávno stanuly v čele státu. Opozdily se…!
Tak se konstituují v národy Češi, Poláci atd. v Rakousku, Chorvaté aj. v Uhersku, Lotyši, Litevci, Ukrajinci, Gruzínci Arméni aj. v Rusku. To co bylo v západní Evropě výjimkou (Irsko), stalo se na východě pravidlem.
Na západě odpovědělo Irsko na své výjimečné postavení národním hnutím. Na východě musely probuzené národy učinit totéž.
Tak se utvářely okolnosti, pobádající mladé národy na východě Evropy k boji.
Boj začal a vzplanul vlastně nikoli mezi celými národy, nýbrž mezi vládnoucími třídami panujících a utlačovaných národů. Boj vede obyčejně buď městská drobná buržoazie utiskovaného národa proti velkoburžoazii panujícího národa (Češi proti Němcům), nebo venkovská buržoazie utiskovaného národa proti statkářům panujícího národa (Ukrajinci v Polsku), nebo veškerá 'nacionální' buržoazie utiskovaných národů proti vládnoucí šlechtě panujícího národa (Polsko, Litva, Ukrajina v Rusku).
Buržoazie je hlavní jednající osobou.
Základní otázkou pro mladou buržoazii je trh. Jejím cílem je, aby odbyla své zboží a zvítězila v konkurenci proti buržoazii jiné národnosti. Z toho vyplývá její touha zajistit si 'svůj vlastní', 'domácí trh'. Trh je první škola, kde se buržoazie učí nacionalizmu." (J.V.Stalin, Marxizmus a národnostní otázka, Vídeň, v lednu 1913)
V tomto duchu měl pan Biľak oslovit umělce pražského Národního divadla a ne svůj dík nést na nevyspecifikované ideji rodící se nezkušené slovenské buržoazie, kterou pronesl její mluvčí, básník a překladatel Pavol Hviezdoslav, vlastním jménem Országh. Vždy je třeba vysvětlovat třídní charakter i národního hnutí. Kdyby to komunisté dělali soustavně, nebylo by dnešní odnárodňování národů pro světovou velkoburžoazii tak snadné, jak je snadné dnes.
Ale k "naší" otázce; (nebo snad sporu?). Kde je Husák tam je buržoazní nacionalizmus – jak jsem již uvedl jinde; dodám, kde je pan Biľak, tam je revizionizmus a s ním i nacionalizmus. Z těchto důvodů se leninská národnostní politika musí stát výraznou součástí tohoto pojednání. Z toho vyplývá:
Opera Libuše, přes všechnu svou uměleckou, národní i patetickou sílu, by měla být každým komunisticky orientovaným jednotlivcem považována za neobyčejný, stále zářný projev intelektuální síly do dějin vstupující rozpolcené a nejednotné české buržoazie; proto nyní ve zkratce, jak a za jakých podmínek se rodila česká buržoazie.
Na konci XVIII.století praskal feudalizmus ve švech. V Rakousku tomuto vývoji čelil osvícený vládce Josef II. (Ten však záhy zemřel). Ve Francii despotizmus Ludvíků z rodu Bourbonů nepolevil, proto v roce 1789 zvítězila Velká (buržoazní) francouzská revoluce. Ta ve svém dějinném procesu dodala Evropě napoleonské války – a na nich nebo z nich, se zrodil světový kapitalizmus. Rakousko, stát jehož dějiny z této doby nelze přehlédnout, se po zdráhání přece jen přidalo k protifrancouzské frontě a tak se stalo jedním z vítězů nad Napoleonem.
Čas válek urychlil i v Rakousku průmyslové podnikání; to, podníceno Napoleonovou kontinentální blokádou Anglie, rostlo v závislosti na rozvoji technické revoluce; ta měla zrychlující tempo, brzdící politické vlivy feudalizmu výrazně zeslábly.
Protinapoleonské války byly vedeny i hesly národního osvobození. Bouřlivá doba dokonce připomínala historickou úlohu lidu – proč ne, vždyť lid krví, životem a strádáním platil za pokrok buržoazie.
Čeští vlastenci měli k lidu blízko, nepochybovali o budoucnosti českého národa. Jejich vůdčí osobností byl Josef Jungmann, jazykovědec a překladatel. Se svými druhy vypracoval základy českého jazyka, schopného tlumočit literární, básnická i odborná díla – začala se rozvíjet doba českého národního obrození.
V prvé polovině XIX.století nebylo českých šlechticů – ty vyhubili Habsburkové hned po Bílé Hoře; nebylo ani českých boháčů, ani českých velkoobchodníků či jiných podnikatelů. Česká buržoazie startovala ke svému rozletu z velmi chudých, skromných podmínek. Nevzdala se však německému náporu, který na začátku rozmachu kapitalizmu zakládal v českých zemích své podniky. A ty, jak uvádí pamětník, právě s ohledem na vrozenou inteligenci českých lidí, vzdělanost prostého lidu, jeho kulturnost, vlohy jeho synů a dcer, dovednost českých rukou, rostly na našem území jako houby po dešti.
Česká buržoazie let šedesátých i pozdějších – ta nebyla složena z fabrikantů; to byli bohatnoucí čeští advokáti, bohatnoucí čeští hostinští, živnostníci, obchodníci a bohatnoucí sedláci.
Rozvoj českého průmyslu byl vytvářen tím, že se v záložnách a spořitelnách soustřeďovaly peníze z úspor malých českých měšťáků. Ty byly masově nasazovány do rozvoje českého průmyslu. Později, v roce 1866, byla založena česká finanční síla; dala si název Živnostenská banka. Z ní vyrostl později nejvlivnější finanční činitel československého kapitálu. (Vznikly i jiné české finanční podniky.)
Samozřejmě, k tomuto historickému procesu nebyl netečný kapitál německý – rozpoutal se konkurenční boj se vším co k němu patří, tedy i s nacionalizmem. O tom jsme byli již poučeni ze Stalinova díla Marxizmus a národnostní otázka.
Vypjatý nacionalizmus nebyl typický jen pro poměry v Čechách. I na jiných místech Evropy řádil silou, jakou může produkovat jen progresivní – nastupující třída. A tou byla buržoazie. Její mluvčí přebírali do boje zkušenosti prověřené dávnými předchůdci. Tak například:
Roku 1870 uveřejnil Macpherson Zlomky staré poezie na vrchovině… Mělo se jednat o překlad starogaelských originálů z 3.století. Později se ukázalo, že autorem byl sám vydavatel, který podvrhem podnítil aktivitu rodícího se romantizmu. Počáteční úspěch "překladu" byl ohromný; k jeho obdivovatelům patřil Goethe i Napoleon. Macpherson našel své následovníky v jiných zemích. V Čechách, jak je známo, se k následování odhodlal, prý všeho schopný Václav Hanka, podvrhem Rukopisů královédvorského a zelenohorského; úryvky z jejich textu se prý dostaly do libreta Libuše. Nevím jak se tam dostaly, když jeho autorem byl Němec Josef Wenzig(!), který v tu dobu češtinu neovládal (Byly vydány německy? To těžko!) Aby takový údaj nezůstal osamocený, zcela sám, uvedu: B.Smetana mluvil a psal německy, ale s českým pravopisem měl obtíže. Proč to zatajovat, proč z takových skutečností dělat i dnes protičeskou politiku; taková byla doba po Bílé Hoře, tak bylo poznamenáno znovuzrození českého národa. Nejen to! Ani ve výlučně českém prostředí neprobíhaly v té době procesy na které můžeme být hrdí. A zase nejde o věc hanby nebo nějaké mimořádné zvláštnosti; jde jen o projev doby, projev tvorby tříd a projev přeskupování jednotlivců i rodů mezi třídami.
Vážený pane Biľaku, dnes je v Čechách – i vaší zásluhou, situace opět českému živlu nepříznivá. Někdy v roce 1993 až 1995, v době, kdy i v českém rozhlase se dávala opera Libuše, bylo možno slyšet tato slova:
„Josef Wenzig nabídl Smetanovi text vycházející z tenkrát oblíbeného okruhu pověstí o Libuši. Zdá se však až podivné, že se česká národní kultura opírá o libreto, které bylo napsáno německy. Tak podivné, že se tato nepatřičnost raději ani nepřipomíná. Obvykle se zamlčují zásluhy, které o vznik naší opery přísluší dnes zcela neznámému Ervínu Špindlerovi, jenž Wenzigův text dodatečně přetlumočil do češtiny. Při tom Wenzigovo libreto bylo vlastně jen jednou z mnoha německy zpracovaných témat, která se zdají být Čechům tak výlučně česká. Pro německé básníky obecně měl příběh o kněžně Libuši zcela zvláštní půvab. Byla to pro ně látka vlastní, patřící plně do německé kulturní sféry. Při tom to byla pro ně současně látka exotická, odkazující k temnému bájnému podloží jiné vzrušivě neznámé etnické prehistorie Německa. Pověst o Libuši ukazovala směrem do minulosti, dovolovala vytvářet fantazii, představy o říši bájí, velkých hrdinských činů, o době těsného sepětí člověka a přírody, kde kouzla a tajná úsloví umění určovala běh věcí…“
Tak to vidíte, pane Biľaku! I polooficiální česká kritika, dnes výrazně německy orientovaná, argumentuje podle vašeho revizionistického vzoru; hezky pateticky, ale bez důkazů; právě tak, jak jste to dělal vy po celou dobu svého ideologického působení; zřejmě i ve vašem poděkování českým umělcům za přednes opery Libuše ve slovenském prostředí jste zůstal revizionistou bez poskvrny. A tam se mohla propagace mezinárodní spolupráce opřít o Wezigův a Špindlerův umělecký přínos české kultuře. To jste nevyužil, to jste prohospodařil revizionistickým povídáním, pane Biľaku!
(Mezinárodní kulturní spolupráce, prosím, to ano, ale internacionalizmus se operou Libuše asi dá těžko propagovat – jde přece o kněžnu, která ve smyšleným syžetu glorifikuje feudalizmus, pane Biľaku!).
 
*