Bez jakékoliv nadsázky. Rozhodně více než-li jeden z protagonistů
„Teoreticko-analytického pracoviště ÚV KSČM" , který je rovněž členem redakce
„Našich Alternativ" (nové barevné přílohy Haló novin o které rovněž hovoří s.
Degťar v předchozím příspěvku a ve kterých se k výročí úmrtí Klementa Gottwalda
hovoří pouze o tom, že bychom jej měli využít, abychom „se distancovali od
nedemokratických praktik" – pozn. : zajímalo by nás, kdy se třeba Velká Británie
distancuje od „Mnichovské dohody", kterou má stále jako PLATNÝ právní akt
„porušený Německem" okupací 15. 3. 1939 – neskutečné !! – zrady Československa v
r. 1938, kdy právě komunisté, vedení KG stáli v první linii obrany Vlasti,
stejně jako předtím ve Španělské občanské válce, kdy se „u Madridu bojovalo o
Prahu"), který o této konferenci šířil pamflet nazvaný „ Zápis z všestalinského
sletu" a socialismu říká „diktatura třídy(!) aparátu" a Komunistický svaz
mládeže nazývá „agenty BIS" či „oběti náboženství minulého režimu", kterého on
byl aktivní součástí. Tento článek uveřejňujeme v hektické době boje proti
antikomunismu, krátce po proběhlém Politruk kempu v Brně a dalších akcích, jako
inspiraci pro každodenní práci v novém roce. Vystoupení s. Zdeňka Kodýtka na XXIII. pražské teoreticko – politické konferenci „O odkazu VŘSR a socialismu ve 21. století."
1. Jeho autoři se zříkají vědeckého, marxisticko – leninského pohledu na socialismus. O leninismu se nezmiňují vůbec, Marxe a Engelse se sice slovně dovolávají, ale zcela ignorují jejich teorii, soustřeďují se pouze na jejich metodologii, tu však nejsou schopni na socialismus aplikovat a chápou ho v převážné míře metafyzicky. Dialektické pojetí musí socialismus chápat jako přechod od kapitalismu ke komunismu, tedy jako přechod od třídní k beztřídní společnosti, a charakterizovat ho jednak mateřskými znaménky kapitalismu, jednak výhonky komunismu – to – a nikoli rozpory mezi sociálními skupinami a jednotlivci, jak uvádějí tvůrci návrhu dokumentu – je základní rozpor socialismu, z něhož se odvíjí dynamika jeho vývoje. To ovšem znamená jasně vymezit mateřská znaménka kapitalismu a podat základní charakteristiku komunismu. Bez těchto skutečností nelze vytvořit dialektické pojetí socialismu, byť se jím autoři dokumentu tisíckrát zaklínali.
2. Tím, že se autoři uvedeného návrhu dokumentu zříkají vědeckého pojetí socialismu, docházejí ke zcela chybnému pohledu na jeho materiální základ. Pod frází „obecné zákony výroby" mají ve skutečnosti na mysli zákony kapitalistické výroby, které slovně eufonizují na „socialistické tržní hospodářství". Proto se do pojmu společenské vlastnictví výrobních prostředků v jejich pojetí dostávají oddělené ekonomické subjekty včetně subjektů soukromých, které mezi sebou soutěží, vzájemně si konkurují a o hospodářské efektivnosti podniků a o pracovních zásluhách jejich zaměstnanců rozhodují tržní prvky. Konkurence ekonomických subjektů a tržní cenotvorba mají ovládnout podstatnou část ekonomiky jejich socialismu. Pluralita ve vlastnictví výrobních prostředků je možná pouze v období přechodu od kapitalismu k socialismu, není však možná v období vyspělého socialismu a jeho dalšího progresivního vývoje směrem ke komunismu. Izolovaní výrobci, kteří se skrývají pod pojmem společenského vlastnictví, budou specializovaní na výrobu konečných užitných hodnot, budou produkovat pro trh, na němž budou výrobky stát jeden proti druhému jako klasické zboží. Izolovaní výrobci tedy budou své výrobky prodejem na trhu přeměňovat ve zboží za účelem maximálního zisku. Výrobní plán se za této situace stane neúčinným nástrojem řízení socialistické ekonomiky. Rozhodujícím regulátorem „socialistické výroby" se stane zákon hodnoty. Ve formě hodnoty výrobků však vězí „...již v zárodku celá kapitalistická výrobní forma..." a „...zákon hodnoty je právě základním zákonem výroby zboží, tedy i její nejvyšší formy, kapitalistické výroby..." (B. Engels: Anti-Dühring, Svoboda, Praha 1949, s. 265-7.) Takovýto model „socialistické ekonomiky" nebude schopen odstranit zbožní výrobu, nebude schopen vytvořit materiální základ dalšího progresivního společenského vývoje, nebude schopen vytvořit podmínky pro vznik ekonomiky času. Vytvoření ekonomiky času, stejně jako indikátorů „růstu růstu" indikátory růstu kvality života na základě tržních vztahů je myslitelné pouze v hlavách intelektuálů, kteří se shlížejí v eklekticismu.
3. Na kapitalistickém základě „socialistické tržní ekonomiky" nelze nikdy úspěšně řešit ani ekologické problémy, ani realizovat socialistickou kulturní revoluci, změnit myšlení a způsob života lidí, a tak všechny ušlechtilé hodnoty společenského vědomí „socialismu 21. století" zůstanou pouhou utopií. Pouze ono náboženství , které autoři „socialismu 21. století" považují za významnou formu duchovního života socialistického člověka, bude vzkvétat, neboť „socialistická tržní ekonomika" neodstraní jeho sociální kořeny.
4. Autoři návrhu dokumentu revidují historickou úlohu dělnické třídy. Dělnická třída přes všechny své proměny zůstává nejvykořisťovanější třídou kapitalistické společnosti. Nic na tom nemění fakt, že v nejvyspělejších kapitalistických zemích došlo k procesu otupování kapitálového vztahu v důsledku částečného podílu dělnické třídy na vykořisťování zemí v neokoloniálním postavení. Tato tendence není věčná. Její dočasnost je dána jednak nerovnoměrným vývojem kapitalismu v imperialistickém období, který dle stále platné Leninovy teorie socialistické revoluce může zažehnout jiskru revoluce v nejslabších článcích řetězce imperialistických zemích, jak dokazují současné revoluční procesy v Latinské Americe, a tím odbourávat ony výhody podílu na vykořisťování, jednak zefektivňováním procesu kapitalistické produktivity práce, který se po porážce socialismu v SSSR a v zemích střední a jihovýchodní Evropy bude bez zábran dále prohlubovat.
5. V politickém systému „socialismu 21. století" autoři odmítají úhelný kámen
marxismu – nejrozvinutější formu demokracie v dějinách, rozšířenou poprvé na
většinu společnosti, kterou Marx nazývá diktaturou proletariátu. Autoři
dokumentu nechápou dialektický vztah mezi demokracií a diktaturou v dějinách
třídní společnosti. Jestliže v kapitalismu existuje buržoazní demokracie pro
menšinu v dialektickém vztahu s diktaturou proti většině, v socialismu existuje
socialistická demokracie pro většinu v dialektickém vztahu s diktaturou proti
menšině. S vývojem socialismu a jeho přeměnou v beztřídní komunistickou
společnost bude pak socialistická demokracie negována komunistickou samosprávou.
Do té doby není možné, aby v socialistické demokracii absentovala avantgardní
role komunistické strany. Absence této vývojové tendence v socialistické
společnosti znamená absenci síly, která vnáší do celé společnosti revoluční
uvědomění, vědecké zdůvodnění pro plánovitost a nezbytnou organizovanost při
rozvíjení socialismu a jeho dalšího vývoje směrem ke komunismu. Bez této
vývojové tendence nelze uvažovat o demokracii jako socialistické. A protože
autoři „socialismu 21. století" nevstřebali základní abecedu dialektiky vývoje
třídní společnosti, ulpívají v neživotaschopných abstrakcích jakési
všeobjímající demokracie. 6. Přechod od kapitalismu k socialismu se má dle autorů návrhu dokumentu uskutečnit výhradně nenásilnými, demokratickými prostředky. Takovýto přechod je jistě ideální, ale historický vývoj ho vyvrací. Několik příkladů. Pařížská komuna se dostala k moci bez násilí, demokratickou cestou, což jí pak reakce krvavě vrátila. V Maďarsku roku 1919 došlo k převzetí moci rovněž mírnou cestou. Pokus však skončil opět krvavou pomstou domácí i zahraniční reakce. Ve Španělsku zvítězila levice v třicátých letech demokratickou cestou. Byla svržena domácím fašismem s přímou podporou hitlerovského Německa a fašistické Itálie za blahovolného přihlížení „západních demokracií". Demokraticky zvolená vláda Allendeho v Chile byla roku 1973 svržena násilím, inscenovaným pinochetovským fašismem, přímo inspirovaným a podporovaným „demokratickými USA". Bolševici se po únorové revoluci 1917, jak známo, orientovali na mírný přechod k revoluci socialistické. Sáhli k ozbrojenému povstání tehdy, když násilné potlačení lidového hnutí buržoazní vládou v červenci 1917 takové řešení znemožnilo. Dobytí Zimního paláce stálo jen 6 mrtvých. Po VŘSR propustili bolševici zajaté reakcionáře na čestné slovo. Ti pak proti nim spoluorganizovali krvavou občanskou válku. Museli čelit i vojenské intervenci 14 kapitalistických států, usilujících, jak to hlásal už tehdy Churchill – zardousit revoluci v kolébce. Československý Únor 1948 je vydáván za příklad pokojné, ústavní, demokratické cesty k socialismu. Už se však zapomíná dodat zásadní skutečnost, že tato pokojná,ústavní cesta vývoje směrem k socialismu byla umožněna předchozí porážkou nejreakčnějších sil mezinárodní i domácí buržoazie v ostrém střetu druhé světové války. Komunisté vždy dávají přednost uskutečnění přechodu k socialismu mírovými prostředky, ovšem historické zkušenosti potvrzují, že se vládnoucí třídy dobrovolně moci nevzdávají. O míře násilí při změně společenskoekonomických formací v dějinách nerozhoduje ta společenská třída, která má historickou budoucnost, nýbrž ta společenská třída, která odchází z historické scény. A tak si autoři „socialismu 21. století" mohou přes růžové brýle načrtávat tu nejideálnější cestu k socialismu, buržoazie, odcházející z dějin, to na vědomí brát nebude.
7. Autoři uvedeného návrhu dokumentu pod marxistickou frazeologií revidují jádro vědeckého socialismu v ekonomice, politice a celé nadstavbové sféře společnosti, nevycházejí z vědecké analýzy historického vývoje socialismu ve XX. století, nýbrž se subjektivních myšlenkových konstrukcí a jejich obraz soudobého kapitalismu ulpívá na povrchu. Předlohou tohoto návrhu dokumentu je zjevně nevědecká teoretické koncepce „demokratického socialismu" jež tvoří základ politiky stran Socialistické internacionály. Smyslem této antikomunistické koncepce však není revoluční přetvoření světa, nýbrž pravý opak. Znemožnit revoluční přetvoření kapitalistické společnosti a tím upevnit panství mezinárodního kapitálu. Na tuto kartu tedy vsadili „tvůrčí marxisté" z dílny Tapu.