ANARCHISMUS NEBO SOCIALISMUS

     Osou současného společenského života je třídní boj. A v tomto boji se každá třída řídí svou ideologií. Buržoasie má svou ideologii — tak zvaný liberalismus. Svou ideologii má i proletariát — je to, jak známo, socialismus.

     Liberalismus nelze považovat za něco celistvého a ne dílného: dělí se na různé směry podle různých vrstev buržoasie.

     Celistvý a nedílný není ani socialismus: i v socialismu jsou různé směry.

     Nebudeme se tu zabývat liberalismem — to odložíme raději na jinou dobu. Chceme seznámit čtenáře pouze se socialismem a jeho směry. To bude podle našeho názoru zajímavější.

     Socialismus se dělí na tři hlavní směry: reformismus, anarchismus a marxismus,

     Reformismus (Bernstein a j.), který vidí v socialismu jen daleký cíl a nic víc, reformismus, který fakticky zavrhuje socialistickou revoluci a pokouší se zavést socialismus pokojnou cestou, reformismus, který hlásá nikoliv boj tříd, ale spolupráci tříd — tento reformismus propadá den ode dne většímu a většímu rozkladu, den ze dne ztrácí veškeré příznaky socialismu, a tak podle našeho soudu naprosto není třeba se jím zabývat zde, v těchto statích, kde jde o definici socialismu.

     Něco zcela jiného je marxismus a anarchismus: oba jsou dnes považovány za socialistické směry, oba proti sobě rozhořčeně bojují, oba se snaží představit se proletariátu jako učení opravdu socialistické, a proto jistě bude pro čtenáře mnohem zajímavější jejich rozbor a srovnání jednoho s druhým.

     Nepatříme k lidem, kteří se při slově „anarchismus“ pohrdavě odvracejí a s mávnutím ruky říkají: „Že se vám chce se jím zabývat, vždyť to nestojí ani za řeč!“ Myslíme, že tak laciná „kritika“ je nedůstojná a neplodná.

     Nepatříme ani k lidem, kteří se utěšují tím, že prý anarchisté „nemají za sebou masu, a proto nejsou tak nebezpeční“. Nejde o to, za kým dnes jde větší či menší „masa“ — jde o podstatu učení. Je-li „učení“ anarchistů pravdivé, pak si nutně proklestí cestu a shromáždí kolem sebe masu. Nestojí-li za nic, je-li vybudováno na falešném podkladě, dlouho se neudrží a zůstane viset ve vzduchu. Bezpodstatnost anarchismu musí být dokázána.

     Někteří mají za to, že marxismus i anarchismus mají stejné zásady, že jsou mezi nimi jen rozdíly v taktice, a tak prý nelze tyto dva proudy vůbec stavět proti sobě.

     To je však velký omyl.

     Máme za to, že anarchisté jsou skutečnými nepřáteli marxismu. Tudíž tvrdíme také, že proti skutečným ne přátelům je nutno skutečně bojovat. A proto je třeba se dobře podívat na anarchistické „učení“ a důkladně je se všech stran zvážit.

     Marxismus i anarchismus jsou vybudovány na naprosto odlišných zásadách, přestože oba vycházejí na arénu boje pod socialistickou vlajkou. Úhelným kamenem anarchismu je osobnost, jejíž osvobození, podle názoru anarchismu, je hlavní podmínkou osvobozeni masy, kolektivu. Podle mínění anarchismu je osvobození masy nemožné, dokud se neosvobodí osobnost; odtud jeho heslo: „Vše pro osobnost.“ Úhelným kamenem marxismu však je masa, jejíž osvobození je podle jeho názoru hlavní podmínkou osvobození osobnosti. To znamená, že podle názoru marxismu není osvobození osobnosti možné, dokud se neosvobodí celá masa; z toho vyplývá jeho heslo: „Vše pro masu.“

     Je jasné, že tu máme před sebou dvě zřejmě se popírající zásady, a nikoliv jen rozdíly v taktice.

     Cílem našich statí je postavit vedle sebe tyto dvě protichůdné zásady, porovnat navzájem marxismus a anarchismus, a tím osvětlit jejich přednosti a vady. Přitom považujeme za nutné seznámit zde čtenáře s plánem statí.

     Začneme charakteristikou marxismu a současně se zmíníme o názorech anarchistů na marxismus, a pak přejdeme ke kritice anarchismu samého. Jmenovitě vyložíme dialektickou metodu, názory anarchistů na tuto metodu a naši kritiku; objasníme materialistickou teorii, názory anarchistů a naši kritiku (zde bude řeč o socialistické revoluci, socialistické diktatuře, minimálním programu a o taktice vůbec); pak filosofii anarchistů a naši kritiku, socialismus anarchistů a naši kritiku, taktiku a organizaci anarchistů — a nakonec učiníme své závěry.

     Vynasnažíme se dokázat, že anarchisté jako hlasatelé socialismu malých komun nejsou opravdovými socialisty.

     Budeme se také snažit dokázat, že anarchisté, protože zavrhují diktaturu proletariátu, nejsou ani opravdovými revolucionáři...

     A tak k věci.

I

DIALEKTICKÁ METODA

Svět je v neustálém pohybu...

Mění se život, rostou výrobní síly,

hroutí se staré poměry.

K. Marx

     Marxismus — to není jen teorie socialismu, je to ucelený světový názor, filosofický systém, z něhož logicky vyplývá proletářský socialismus Marxův. Tento filosofický systém se nazývá dialektický materialismus.

     Proto vyložit marxismus znamená vyložit i dialektický materialismus.

     Proč se tento systém nazývá dialektickým materialismem?

     Proto, že jeho metoda je dialektická a jeho teorie materialistická.

     Co je to dialektická metoda?

     Říká se, že život společnosti je ve stavu ustavičného pohybu a vývoje. To je správné: život nelze považovat za něco neměnného a ustrnulého; život nikdy nezůstává na jedné úrovni, je ve věčném pohybu, podléhá věčnému procesu zmaru a tvoření. Proto v životě vždy existuje nové o staré, rostoucí a zmírající, revoluční a kontrarevoluční.

     Dialektická metoda říká, že na život je třeba se dívat právě tak, jaký je ve skutečnosti. Jestliže je tedy život v ustavičném pohybu, musíme jej tedy zkoumat v jeho pohybu a tázat se: kam spěje život? Vidíme, že život skýtá obraz neustálého zmaru a tvoření, tudíž musíme zkoumat život v procesu jeho zmaru a tvoření, a tázat se: co zaniká a co se tvoří v životě?

     To, co se v životě rodí a den ze dne roste, je nepřemožitelné, zastavit jeho pohyb vpřed je nemožné. To znamená na příklad, že jestliže se proletariát zrodí k životu jako třída a den ze dne roste, tu byt je dnes jakkoli sláb a nepočetný, konec konců přece zvítězí. Proč? Proto, že roste, sílí a jde vpřed. A naopak to, co v životě stárne a spěje k zániku, musí nutně být poraženo, byť by to dnes mělo sílu bohatýrskou. To znamená na příklad, ztrácí-li buržoasie ponenáhlu půdu pod nohama a každým dnem jde po sestupné linii, tu, byť je dnes jakkoli silná a početná, nakonec ji přece jen stihne porážka. Proč? Prostě proto, že se jako třída rozkládá, slábne, stárne a stává se zbytečnou přítěží v životě.

     Právě z toho vznikla známá dialektická poučka: všechno, co skutečně existuje, tj. všechno, co den ze dne roste — je rozumné, kdežto všechno, co se den ze dne rozkládá — je nerozumné, a tudíž se nevyhne porážce.

     Příklad. V osmdesátých letech minulého století vznikl mezi ruskou revoluční inteligencí velký spor. Narodnici tvrdili, že hlavní silou, která může převzít úkol „osvobození Ruska“, je drobná buržoasie venkovská a městská. Proč? — ptali se jich marxisté. Proto — odpovídali narodnici — že drobná buržoasie venkovská a městská tvoří nyní většinu a kromě toho je chudá a žije v bídě.

     Marxisté odpovídali: Je pravda, že drobná buržoasie venkovská a městská nyní tvoři většinu a že je vskutku chudá, ale což v tom to vězí? Drobná buržoasie již dávno tvoří většinu, dodnes však bez pomoci proletariátu žádnou iniciativu v boji za „svobodu“ neprojevila. A proč? Nu proto, že drobná buržoasie jako třída neroste, naopak, každým dnem se rozkládá a rozpadá na měšťáky a proletáře. K tomu ještě, pochopitelně, ani chudoba tu není rozhodující: „bosáci“ jsou chudší než drobná buržoasie, a přece nikdo neřekne, že by měli „osvobodit Rusko“.

     Jak vidíte, nezáleží na tem, která třída dnes tvoří většinu nebo která třída je chudší; rozhodující je, která třída sílí a která se rozkládá.

     A ježto proletariát je jediná třída, která ustavičně roste a sílí, která vede život společnosti vpřed a shromažďuje kolem sebe všechny revoluční elementy — musíme jej uznat za hlavní sílu v současném hnutí, postavit se do jeho řad a vzít jeho pokrokové snahy za vlastní.

     Tak odpovídali marxisté.

     Marxisté, jak je zřejmé, se dívali na život dialekticky, zatím co narodnici uvažovali metafysicky — chápali život společnosti jako něco, co ustrnulo na jednom bodě.

     Tak pohlíží dialektická metoda na vývoj života.

     Jsou však hnutí různého druhu. V „prosincových dnech“ se v životě společnosti objevilo takové hnutí, kdy proletariát napřímil páteř, přepadal skladiště zbraní a přešel do útoku proti reakci. Za společenské hnutí je však třeba považovat i hnutí předchozích let, kdy proletariát v podmínkách „pokojného“ vývoje se omezoval na ojedinělé stávky a tvoření drobných odborových spolků.

     Je jasné, že hnutí má různé formy.

     A dialektická metoda nás právě učí, že hnuti má dvojí formu: evoluční a revoluční.

     Hnutí je tehdy evoluční, když progresivní elementy živelně pokračují ve své každodenní práci a vnášejí do starých pořádků drobné, kvantitativní změny.

     Hnutí je tehdy revoluční, když progresivní elementy se spojují, prodchnou se společnou ideou a vrhnou se proti nepřátelskému táboru, aby z kořene vyvrátily starý řád a vnesly do života kvalitativní změny, nastolily nový řád.

     Evoluce připravuje revoluci, vytváří pro ni půdu, revoluce pak dovršuje evoluci a napomáhá její další práci.

     Stejné procesy se dějí i v životě přírody. Dějiny vědy ukazují, že dialektická metoda je opravdu vědeckou metodou: všude, od astronomie až k sociologii, nachází potvrzení myšlenka, že ve světě není nic věčného, že vše se mění, vše se vyvíjí. To znamená, že na vše v přírodě je nutno se dívat s hlediska pohybu, vývoje. A to znamená, že duch dialektiky proniká celou současnou vědu.

     Pokud jde o formy pohybu, pokud jde o to, že ve shodě s dialektikou drobné, kvantitativní změny nakonec vedou k velkým, kvalitativním změnám, tento zákon stejně platí v dějinách přírody. Mendělejevova „periodická soustava prvků“ jasně ukazuje, jak velký význam v dějinách pří rody má vznik kvalitativních změn ze změn kvantitativních. V biologii o tom svědčí teorie neolamarckismu, která nastupuje na místo neodarwinismu.

     Nemluvíme tu o jiných faktech, dostatečně osvětlených B. Engelsem v „Anti-Dühringovi“.   

     Takový je obsah dialektické metody.

*

     Jak pohlížejí na dialektickou metodu anarchisté?

     Všem je známo, že objevitelem dialektické metody byl Hegel. Marx očistil a zlepšil tuto metodu. Tato okolnost je arci známa i anarchistům. Oni vědí, že Hegel byl konservativec, a tak při každé příležitosti zuřivě nadávají Hegelovi jako stoupenci „restaurace“ a s vervou „dokazují“, že „Hegel je filosof restaurace že vychvaluje byrokratický konstitucionalismus v jeho absolutní formě, že obecná idea jeho filosofie dějin je podřízena a slouží filosofické orientaci epochy restaurace“ a tak dále a tak podobně (viz „Nobati“, č. 6, stať V. Čerkezišvili).

     Totéž „dokazuje“ ve svých spisech anarchista Kropotkin (viz na příklad jeho „Vědu a anarchismus“ v ruském jazyce).

     Kropotkinovi unisono přizvukují naši kropotkinci od Čerkezišviliho až k Š. G. (viz čísla „Nobati“).

     O to se s nimi nikdo nepře, naopak, každý ví, že Hegel nebyl revolucionář. Marx a Engels sami byli první, kdo dokázali ve své „Kritice kritické kritiky“, že historické názory Hegelovy zásadně odporují samovládě lidu. Ale přesto anarchisté nadále „dokazují“ a pokládají za nutné každý den „dokazovat“, že Hegel je stoupencem „restaurace“. Proč to dělají? Patrně proto, aby tím zdiskreditovali Hegela a naznačili čtenáři, že u takového „reakcionáře“, jako je Hegel, ani metoda nemůže být jiná, než „hanebná“ a nevědecká.

     Takovým způsobem míní anarchisté vyvrátit dialektickou metodu.

     Prohlašujeme, že tak nedokáží nic, leda svou vlastní nevědomost. Pascal a Leibniz nebyli revolucionáři, nic méně jimi objevená matematická metoda je nyní uznanou vědeckou metodou. Meyer a Helmholtz nebyli revolucionáři, nicméně jejich objevy v oboru fysiky se staly úhelným kamenem vědy. Nebyl revolucionář ani Lamarck, ani Darwin, nicméně jejich evoluční metoda postavila na nohy biologii... Proč tedy nelze přiznat skutečnost, že se Hegelovi přes jeho konservatismus podařilo vytvořit vědeckou metodu, zvanou dialektickou?

     Ne, tímto způsobem anarchisté nedokáží nic, leda svou nevědomost.

     Jděme dále. Podle jejich mínění „dialektická je metafysika“, a poněvadž „chtějí osvobodit vědu od metafysiky a filosofii od theologie“ — zavrhují dialektickou metodu (viz „Nobati“, č. 3 a 9, Š. G. Viz též Kropotkinovu „Vědu a anarchismus“).

     Tady je máte, anarchisty! Strefují se úplně vedle. Dialektika uzrála v boji s metafysikou, v tomto boji si získala slávu, jen podle názoru anarchistů je dialektika metafysikou!

     Dialektika učí, že ve světě není nic věčného, že ve světě je vše pomíjivé a proměnlivé, mění se příroda, mění se společnost, mění se mravy a obyčeje, mění se představy o spravedlnosti, mění se sama pravda — proto se dialektika dívá na vše kriticky, proto neuznává pravdu jednou provždy stanovenou, to znamená, že neuznává ani abstraktní „dogmatické these, kterým stačí se jen naučit nazpaměť, když byly jednou objeveny“ (viz B. Engels, „Ludvik Feuerbach“).

     Metafysika nám však říká něco docela jiného. Pro ni je svět něčím věčným a neměnným (viz B. Engels, „Anti Dühring“), jednou provždy kýmsi nebo čímsi daným — proto mají metafysikové stále na jazyku „věčnou spravedlnost“ a „neměnnou pravdu“.

     „Praotec“ anarchistů Proudhon říkal, že ve světě existuje jednou provždy daná neměnná spravedlnost, která musí být základem budoucí společnosti. V souvislosti s tím byl Proudhon nazván metafysikem. Marx bojoval proti Proudhonovi s pomocí dialektické metody a dokazoval, že když se vše ve světě mění, musí se měnit i „spravedlnost“, a tudíž „neměnná spravedlnost“ je metafysické blouznění (viz R. Marx, „Bída filosofie“). A pak gruzínští žáci meta. fysika Proudhona nám stále opakují: „Dialektika Marxova — toť metafysika“!

     Metafysika uznává různá mlhavá dogmata, jako na příklad „nepoznatelné“, „věc o sobě“, a konec konců přechází v bezobsažnou theologii. Engels v protikladu k Proudhonovi a Spencerovi bojoval proti těmto dogmatům s pomocí dialektické metody (viz „Ludvík Feuerbach“) ‚ kdežto anarchisté — žáci Proudhonovi a Spenserovi - nám říkají, že Proudhon a Spencer jsou učenci, kdežto Marx a Engels jsou metafysikové!

     Jedno z dvojího: buď anarchisté klamou sami sebe, nebo nevědí, co mluví.

     V každém případě je nesporné, že anarchisté směšují metafysický systém Hegelův s jeho dialektickou metodou.

     Není sporu o tom, že filosofický systém Hegelův, opírající se o neměnnou ideu, je veskrze metafysický. Také však není sporu o tom že dialektická metoda Hegelova, popírající každou neměnnou ideu, je veskrze vědecká a revoluční.

     Proto Karel Marx, když podrobil metafysický systém Hegelův zdrcující kritice, zároveň se s pochvalou vyjádřil o Hegelově dialektické metodě, která podle Marxe „se před ničím neskláni a svou podstatou je kritická a revoluční“ (viz „Kapitál“, sv. I. Doslov).

     Proto Engels spatřuje velký rozdíl mezi metodou Hegelovou a jeho systémem. „Ten, kdo si cenil především systému Hegelova, mohl být dosti konservativní ve všech těchto oblastech. Kdo však považoval za hlavní dialektickou metodu, mohl patřit v politice i v náboženství k nejkrajnější oposici“ (viz „Ludvík Feuerbach“).

     Anarchisté nevidí tento rozdíl a nesmyslně melou svou, že „dialektika je metafysika“.

     Jděme dále. Anarchisté říkají, že dialektická metoda je „chytristika“, „sofistická metoda“, „logické salto mortale“ (viz „Nobati“, č. 8, Š.G.), „ jehož pomocí se stejně lehko dokáže pravda jako lež“ (viz „Nobati“, č. 4. Stať Čerkezišviliho).

     Tedy, podle názoru anarchistů dialektická metoda stejně dokazuje pravdu i lež.

     Na první pohled se může zdát, že obvinění, vznesené anarchisty, má něco v sobě. Poslyšte na příklad, co říká Engels o stoupenci metafysické metody:

     „…Jeho řeč je ‚ano, ano, ne, ne; což nad to jest, od ďábla jest. Věc pro něho buď existuje, nebo neexistuje, právě tak nemůže být věc sama sebou a zároveň něčím jiným. Klad a zápor se navzájem absolutně vylučují.. (Viz „Anti-Dühring“. Úvod.)

     Jak je to možné? — rozhořčují se anarchisté. — Cožpak je možné aby jedna a táž věc byla současně dobrá i špatná?l To je přece „sofismus“, „hra se slovy“, to neznamená nic jiného než „stejně lehce dokazovat pravdu jako lež“!

     Vmysleme se však do podstaty věci.

     Dnes žádáme demokratickou republiku. Můžeme však říci, že demokratická republika je po všech stránkách dobrá nebo po všech stránkách špatná? Nikoliv, nemůžeme! Proč? Protože demokratická republika je dobrá jen tehdy, když boří feudální řád, je však špatná, když upevňuje buržoasní řád. Proto říkáme: pokud demokratická republika boří feudální řád, potud je dobrá — za takovou my bojujeme; pokud však upevňuje buržoasní řád, potud je špatná — proti takové bojujeme.

     Tudíž, jedna a táž demokratická republika je současně „dobrá“ i „špatná“, je zde současně „ano“ i „ne“.

     Totéž lze říci o osmihodinové pracovní době, která je současně potud „dobrá“, pokud posiluje proletariát, i potud „špatná“, pokud upevňuje systém námezdní práce.

     Právě taková fakta měl na mysli Engels, když výše uvedenými slovy charakterizoval dialektickou metodu.

     Anarchisté to však nepochopili a naprosto jasná myšlenka se jim zdá mlhavým „sofismatem“.

     Anarchisté ovšem mohou vidět nebo nevidět tato fakt«, dokonce mají právo nevidět třeba písek na písčitém břehu. Ale ať dají přitom pokoj dialektické metodě, která na rozdíl od anarchismu nehledí na svět zavřenýma očima, cítí tep života a jasně říká: jestliže se život rychle mění a je v pohybu, pak každý životní jev má dvě tendence: kladnou a zápornou, z nichž první musíme bránit a druhou odmítat.

     Pojďme ještě dále. Podle názoru našich anarchistů „dialektický vývoj je vývoj katastrofický, jímž se z počátku úplně ničí minulé a pak se zcela znovu tvoří budoucí... Cuvierovy kataklysmy se opíraly o neznámé příčiny, kdež to katastrofy Marxovy a Engelsovy se tvoří dialektikou“ (viz „Nobati“, č. 8, Š. G.).

     Avšak na jiném místě týž autor píše: „Marxismus se opírá o darwinismus a staví se k němu nekriticky“ (viz „Nobati“, č. 6).

     Všimněte si!

     Cuvier popírá Darwinovu evoluci, uznává jen kataklysmy, a kataklysma je neočekávaný výbuch, „vznikající z neznámých příčin“. Anarchisté říkají, že marxisté jsou stoupenci Cuvierooi a že tudíž odmítají darwinismus.

     Darwin odmítá Cuvierovy kataklysmy, uznává povlovnou evoluci. A tu titíž anarchisté říkají, že „marxismus se opírá o darwinismus a staví se k němu nekriticky“, t. j. že marxisté odmítají Cuvierovy kataklysmy.

     Zkrátka, anarchisté obviňují marxisty, že se stavějí za Cuviera, a zároveň jim vytýkají, že se stavějí za Darwina, a ne za Cuviera.

     Tady vidíte, co je anarchie! Jak se říká: Sami si naplili do oči! Zřejmě Š. G. z 8. čísla „Nobati“ zapomněl, co říkal Š. G. v 6. čísle.

     Kdy má pravdu: v osmém nebo v šestém čísle?

     Obraťme se k faktům. Marx říká: „Na jistém stupni svého vývoje se dostávají materiální výrobní síly společnosti do rozporu s existujícími výrobními poměry, nebo — což je jen právní výraz toho — s poměry vlastnickými... Tu nastává epocha sociální revoluce.“ Avšak „žádná společenská formace nezaniká dříve, dokud nerozvine všechny výrobní síly, pro něž dává dostatečný prostor (viz K. Marx, „Ke kritice politické ekonomie“. Úvod)

     Použijeme-l této Marxovy these na současný společenský život, vidíme, že mezi výrobními silami dneška, jež mají společenský ráz, a formou přisvojování výrobků, jež má soukromý ráz, tkví hluboký konflikt, který musí skončit socialistickou revolucí (viz B. Engels, „Anti-Dühring“, druhá kapitola třetí části).

     Jak vidíte, podle Marxova a Engelsova názoru revoluci nezpůsobují „neznámé příčiny“ Cuvierovy, nýbrž zcela určité a životné společenské příčiny, nazývající se „rozvoj výrobních sil“.

     Jak vidíte, podle Marxova a Engelsova názoru vzniká revoluce teprve tehdy, když výrobní síly dostatečně uzrají; tudíž nikoli neočekávaně, jak se to zdálo Cuvierovi.

     Cuvierovy kataklysmy nemají nic společného s dialektickou metodou Marxovou — to je jasné.

     Naproti tomu darwinismus odmítá nejen Cuvierovy kataklysmy, ale i dialekticky chápaný vývoj zahrnující revoluci, zatím co podle dialektické metody evoluce i revoluce, kvantitativní i kvalitativní změny jsou dvě nutné formy jednoho a téhož pohybu.

     Zřejmě nelze tvrdit ani to, že „Marxismus... se nekriticky staví k darwinismu“.

     Z toho vyplývá, že se „Nobati“ mýlí v obou případech, jak v šestém, tak i v osmém čísle.

     Nakonec nám anarchisté vytýkají, že „dialektika..., nedává možnost vyjít nebo vyskočit ze sebe, ani přeskočit sebe sama“ (viz „Nobati“ č. 8, Š. G.) -

     Tohle je čirá pravda, páni anarchisté, v tomhle máte, vážení, úplnou pravdu: dialektická metoda vskutku nedává tuto možnost. Ale proč? Nu proto, že „vyskakovat ze sebe a přeskakovat sebe sama“ sluší divokým kozám, a dialektická metoda je stvořena pro lidi.

     V tom je celý vtip!...

     Takové jsou vcelku názory anarchistů na dialektickou metodu.

     Je jasné, že anarchisté nepochopili dialektickou metodu Marxovu a Engelsovu — vymysleli si dialektiku vlastní a na ni se tak zuřivě obořili.

     Nezbývá nám než se smát při pohledu na toto divadlo. Kdo by se nesmál, když vidí, jak někdo bojuje proti vlastni fantasii, rozbíjí své vlastní výmysly a přitom vítězně prohlašuje, že drtí protivníka.

II

MATERIALISTICKÁ THEORIE

„Bytí lidi není určováno jejich vědomím,

nýbrž naopak, jejich vědomi je určováno

jejich společenským bytím.“

K. Marx

     Dialektickou metodu jsme již poznali.

     Co je materialistická teorie?

     Vše na světě se mění, vše v životě se vyvíjí. Avšak jakým způsobem se děje tato změna a V jaké formě se děje tento vývoj?

     Víme na příklad, že kdysi byla země rozžhavenou ohnivou masou, která pozvolna ochladla, pak vzniklo rostlinstvo a zvířectvo, s rozvojem živočišného světa se objevil jistý druh opic a nakonec pak vznikl člověk.

     Tak se zhruba vyvíjela příroda.

     Víme i to, že ani život společnosti nestál na jednom místě. Byla doba, kdy lidé žili prvobytným komunistickým způsobem života. V té době se živili primitivním lovem, kočovali po lesích a tak si opatřovali potravu. Pak přišla doba, kdy primitivní komunismus byl vystřídán matriarchátem — tehdy lidé ukojovali své potřeby převážně pomocí primitivního zemědělství. Potom matriarchát ustoupil patriarchátu, kdy se lidé živili převážně chovem dobytka. Pak přišel na místo patriarchátu otrokářský řád — tehdy se lidé živili již poměrně vyspělejším zemědělstvím. Po otrokářském řádu přišel feudalismus, po něm nakonec buržoasní řád.

     Tak se zhruba vyvíjel život společnosti.

     Ano, to vše je známo … Ale jak se dál tento vývoj? Bylo to vědomí, jež určovalo vývoj „přírody“ a „společnosti“, nebo naopak vývoj „přírody“ a „společnosti“ určoval vývoj vědomí?

     Tak klade otázku materialistická teorie.

     Někteří říkají, že dříve než „příroda“ a „život společnosti“ zde byla světová idea, jež se stala základem jejich vývoje, takže vývoj jevů „přírody“ a „života společnosti“ je vlastně jen vnější formou, prostým výrazem vývoje světové ideje.

     Takové bylo na příklad učení idealistů, kteří se časem rozdělili na několik směrů.

     Jiní zase říkají, že od počátku světa existují dvě vzájemně se popírající síly — idea a hmota, vědomí a bytí, že podle toho se i jevy dělí na ideální a materiální, vzájemně se popírající a bojující mezi sebou, takže vývoj přírody a společnosti je neustálým zápasem mezi ideálními a materiálními jevy.

     Takové bylo na příklad učení dualistů, kteří se časem rozdělili, tak jako idealisté, na několik směrů.

     Materialistická teorie zásadně odmítá jak dualismus, tak idealismus.

     Ve světě přirozeně existují ideální a materiální jevy, to však vůbec neznamená, že by se navzájem popíraly. Naopak: ideální a materiální stránka jsou dvě různé formy jedné a téže přírody nebo společnosti, nelze si představit jednu bez druhé, existují společně, společně se vyvíjejí, a tudíž myšlenka, že se navzájem popírají, je zcela bezdůvodná.

     Z toho je zřejmé, že tak zvaný dualismus je bezpodstatný.

     Jednotná a nedílná příroda, projevující se ve dvou různých formách — v materiální a ideální; jednotný a nedílný život společnosti, projevující se ve dvou různých formách — v materiální a ideální — tak musíme vidět vývoj přírody a života společnosti.

     Takový je monismus materialistické teorie.

     Současně materialistická teorie zavrhuje také idealismus.

     Myšlenka, že ideální stránka, a vědomí vůbec, se vyvinula dříve než materiální stránka, je nesprávná. Ještě nebylo živých bytostí, ale již existovala tak zvaná vnější „mrtvá“ příroda. První živý tvor neměl žádné vědomí, měl jenom dráždivost a rudimentární cítění. Pak se u živočichů postupně rozvíjela schopnost cítění, pomalu přecházejíc ve vědomí, souběžně s vývojem ustrojení jejich organismu a nervového systému. Kdyby bývala opice nepřestala chodit po: čtyřech a nenarovnala páteř, nemohl by její potomek — člověk — svobodně užívat svých plic a hlasivek, a tudíž nemohl by používat řeči, což by bývalo podstatně zdrželo rozvoj jeho vědomí. Nebo jinak: kdyby se bývala opice nepostavila na zadní nohy, pak její potomek - člověk — by byl nucen stále chodit po čtyřech, dívat se dolů a odtud čerpat své dojmy; neměl by možnost hledět vzhůru a kolem sebe, a tudíž by neměl možnost dodat svému mozku více dojmů, než jich má čtvernožec. To vše by podstatně zadrželo rozvoj lidského vědomí.

     Tudíž pro rozvoj vědomi je zapotřebí té či oné stavby organismu a toho či onoho stavu nervového systému.

     Z toho vyplývá, že rozvoji ideální stránky, rozvoji vědomí, předchází rozvoj materiální stránky, rozvoj vnějších podmínek: napřed se mění vnější podmínky, napřed se mění materiální stránka, a pak na podkladě toho mění se vědomí, ideální stránka.

     Tudíž dějiny vývoje přírody z kořene vyvracejí tzv. idealismus.

     Totéž je třeba říci i o dějinách vývoje lidské společnosti. Dějiny nám ukazují, že různé myšlenky a tužby, které v různých dobách vznikaly v hlavách lidí, mají svůj původ v tom, že v různých dobách lidé různě bojovali s přírodou o ukojení svých potřeb, a na podkladě toho se různě utvářely jejich ekonomické vztahy. Byla doba, kdy lidé bojovali s přírodou pospolitě po způsobu prvobytného komunismu. Tehdy vlastnictví lidí bylo společné, proto se téměř nerozeznávalo „moje“ a „tvoje“, vědomí lidí bylo komunistické. Pak do výroby proniklo rozlišení „mého“ a „tvého“, a tu dostalo i vlastnictví soukromý, individualistický ráz, čímž do vědomí lidí pronikl pocit soukromého vlastnictví. Nyní nastala doba, kdy výroba znovu nabyla společenského rázu, tudíž, záhy i vlastnictví bude mít společenský ráz — a právě proto do vědomí lidí postupně proniká socialismus.

     Prostý příklad. Představte si obuvníka, který měl malou dílnu, neobstál však v konkurenci s velkovýrobci, zavřel dílnu a, řekněme, šel pracovat do obuvnické továrny, k Adelchanovu v Tiflisu. Nešel sem proto, že se chce stát natrvalo námezdním dělníkem, nýbrž šel sem proto, aby si nastřádal nějaký groš, stloukl nějaký ten kapitálek, a aby si pak mohl znovu otevřít dílnu. Jak vidíte, tento obuvník je již v postavení proletáře, avšak jeho vědomí zatím ještě není proletářské, je skrz naskrz maloburžoasní. Jinými slovy, maloburžoasní postavení tohoto obuvníka již zmizelo, již ho není, avšak jeho maloburžoasní vědomí ještě nezmizelo, opozdilo se za jeho faktickým postavením.

     Je zjevné, že i zde, v životě společnosti, se nejprve mění vnější podmínky, nejdříve se mění postavení lidí, a pak se na podkladě toho mění jejich vědomí.

     Vraťme se však k našemu obuvníkovi. Jak už víme, chce si nastřádat nějaké peníze a pak si otevřít dílnu. Zproletarisovaný obuvník pracuje a vidí, že nastřádat peníze je těžká věc, neboť malá mzda sotva stačí na holé živobytí. Krom toho vidí, že otevření soukromé dílny není také tak lákavá věc: nájemné za dílnu, vrtochy zákazníků, peněžní tíseň, konkurence velkovýrobců a jiné podobné starosti mučí drobného živnostníka — zatím co proletář je poměrně více zbaven podobných starostí: nestará se o zákazníky, neplatí nájemné za dílnu, ráno si jde do továrny, večer si jde „klidně“ domů a v sobotu si stejně klidně strčí do kapsy „výplatu“. Tu poprvé jsou přistřižena křídla maloburžoasním snům našeho obuvníka, po prvé se rodí v jeho duši proletářské tužby.

     Časem náš obuvník vidí, že se mu nedostává peněz na to nejnutnější, že naléhavě potřebuje zvýšit mzdu. Přitom pozoruje, že jeho soudruzi mluví mezi sebou o nějakých spolcích a stávkách. A tu náš obuvník poznává, že za zlepšení svého postavení musí bojovat proti pánům, a ne otvírat vlastní dílnu. Vstupuje do odborové organizace, zařazuje se do stávkového hnutí a brzy se stává stoupencem socialistických myšlenek...

     Tak za změnou materiálního postavení obuvníka konec konců následovala změna jeho vědomí; nejdříve se změnilo jeho materiální postavení a pak, po nějaké době, se na podkladě toho změnilo i jeho vědomí.

     Totéž je možno říci o třídách a o společnosti vůbec.

     V životě společnosti se též nejprve mění vnější podmínky, nejdříve se mění materiální podmínky, a pak na základě toho se mění i myšlení lidí, jejich mravy, obyčeje, jejich světový názor.

     Proto Marx říká: „Bytí lidí není určováno jejich vědomím, nýbrž naopak, jejich vědomí je určováno jejich společenským bytím.“

     Nazveme-li materiální stránku, vnější podmínky, bytí a jiné podobné jevy obsahem, pak ideální stránku, vědomí a jiné podobné jevy můžeme nazvat formou. Zde má svůj původ známá materialistická these: v procesu vývoje obsah předchází formu a forma se opožďuje za obsahem.

     A poněvadž podle Marxe ekonomický vývoj je „materiální základnou“ života společnosti, jeho obsahem, kdežto právně-politický a nábožensko-filosofický vývoj je „ideologickou formou“ tohoto obsahu, jeho „nadstavbou“ - Marx z toho vyvozuje: „Se změnou ekonomické základny dříve či později nastává převrat celé ohromné nadstavby.“

     To ovšem vůbec neznamená, že by podle Marxe byl možný obsah bez formy, jak se to uzdálo Š. G. (viz „Nobati“, č. 1, „Kritika monismu“). Obsah bez formy není možný, jde však o to, že ta či ona forma nikdy plně neodpovídá obsahu, poněvadž se opožďuje za svým obsahem, a tak nový obsah „je nucen“ přechodně vzít na sebe starou formu, což vyvolává mezi nimi konflikt. Dnes na příklad neodpovídá společenskému obsahu výroby forma přisvojováni produktů výroby; tato forma má soukromý ráz, a právě na tomto podkladě se odehrává nynější sociální ‚konflikt“.

     Na druhé straně myšlenka, že vědomí je formou bytí, naprosto neznamená, že vědomí je svou povahou touž hmotou. To si mysleli jenom vulgární materialisté (na příklad Büchner a Moleschott), jejichž teorie jsou v základním rozporu s Marxovým materialismem a jimž se právem vysmíval Engels ve svém „Ludvíku Feuerbachovi“. Vědomí a bytí, idea a hmota jsou podle Marxova materialismu dvě různé formy jednoho a téhož jevu, který, všeobecně řečeno, se nazývá příroda nebo společnost. Tudíž ony se vzájemně nepopírají (To naprosto neodporuje myšlence, že mezi formou a obsahem existuje konflikt. Konflikt totiž existuje nikoliv mezi obsahem a formou vůbec, nýbrž mezi starou formou a novým obsahem, který hledá novou formu a usiluje o ni), ale také to není jeden a týž jev. Podstata věci spočívá v tom, že ve vývoji přírody a společnosti předchází tomu, co se děje v naší hlavě, tj. vědomí — příslušná materiální změna, tj. to, co se děje mimo nás — a po té či oné materiální změně dříve či později nutně následuje příslušná ideální změna.

     To je hezké, mohou nám namítnout, snad je to správné, pokud jde o dějiny přírody a společnosti. Avšak jak vznikají teď v naší hlavě různé představy a ideje? Existují tak zvané vnější podmínky ve skutečnosti, nebo existují jenom naše představy o těchto vnějších podmínkách? A existují-li vnější podmínky, pak do jaké míry je možné je vnímat a poznávat?

     Na to materialistická teorie odpovídá, že naše před stavy, naše „já“ existuje jen potud, pokud existují vnější podmínky, vyvolávající dojmy v našem „já“. Ten, kdo nesmyslně tvrdí, že neexistuje nic kromě našich představ, musí popírat jakékoliv vnější podmínky a tudíž i existenci ostatních lidí, připouštěje existenci jen svého „já“, což je absurdní a v rozporu se všemi zásadami vědy.

     Ano, vnější podmínky vskutku existují; tyto podmínky existovaly před námi a budou existovat po nás; vnímat je a poznávat je tím snadnější, čím častěji a silněji budou působit na naše vědomí.

     O tom, jakým způsobem se rodí nyní v naší hlavě různé představy a ideje, můžeme říci, že zde se ve zkratce opakuje totéž, co se odehrává v dějinách přírody a společnosti. I v tomto případě věc mimo nás existovala dříve než naše představa o ní, a stejně taky tomto případě naše představa, forma, se opožďuje za věcí — za svým obsahem. Dívám-li se na strom a vidím-li jej - znamená to jen, že již předtím, než se v mé hlavě zrodila představa o stromu, tento strom existoval a vyvolal ve mně příslušnou představu…

     Takový je, stručně tečeno, obsah materialistické teorie Marxovy.

     Není zatěžko pochopit, jaký význam musí mít materialistická teorie pro praktickou činnost lidí.

     Mění-li se nejdříve hospodářské podmínky a potom na podkladě toho vědomí lidí, je jasné, že odůvodnění toho či onoho ideálu musíme hledat ne v mozku lidí, ne v jejich fantasii, ale v rozvoji jejich hospodářských podmínek. Dobrý a přijatelný je jenom ten ideál, který vznikl na podkladě studia hospodářských podmínek. Nevhodné a nepřijatelné jsou všechny ony ideály, které nepočítají s hospodářskými podmínkami, které se neopírají o jejich rozvoj.

     Takový je první praktický závěr materialistické teorie. Jestliže vědomí lidí, jejich mravy a obyčeje jsou určovány vnějšími podmínkami, jestliže nevhodnost právních a politických forem spočívá na hospodářském obsahu, pak je jasné, že musíme usilovat o základní přestavbu hospodářských poměrů, aby se zároveň s nimi od základu změnily mravy a obyčeje lidu a jeho politický řád.

     Hle, co o tom říká Karel Marx: „…Není třeba velkého důvtipu, abychom uviděli souvislost mezi učením materialistickým... a socialismem. Čerpá-li člověk všecky své poznatky, počitky apod. ze smyslového světa... pak je tedy nutno uspořádat okolní svět tak, aby v něm člověk poznával opravdu lidské, aby si v něm zvykal pěstovat v sobě lidské vlastnosti. . . Jestliže je člověk nesvobodný v materialistickém smyslu, tj. může-li se svobodně vyhýbat tomu či onomu ne následkem záporné síly, ale je-li s to následkem kladné síly projevovat svou skutečnou individualitu, pak je třeba trestat nikoli zločiny jednotlivců, nýbrž zničit antisociální zdroje zločinu... Je-li charakter člověka vytvářen prostředím, pak je nutno učinit prostředí lidským“ (,‚Ludvík Feuerbach“, příloha „K. Marx o francouzském materialismu 18. stol.“).

     Takový je druhý praktický závěr materialistické teorie.

*

     Jak se dívají anarchisté na materialistickou teorii Marxovu a Engelsovu?

     Má-li dialektická metoda svůj počátek u Hegela, pak materialistická teorie je rozvinutím materialismu Feuerbachova. To je anarchistům dobře známo, a proto se pokoušejí využít Hegelových a Feuerbachových nedostatků, aby pošpinili dialektický materialismus Marxův a Engelsův. Pokud jde o Hegela a dialektickou metodu, již jsme řekli, že takové chytristiky anarchistů nemohou pranic dokázat, leda jejich vlastní nevědomost. Totéž je možno říci i o jejich útocích na Feuerbacha a na materialistickou teorii.

     Tak na příklad anarchisté sebevědomě zdůrazňují, že „Feuerbach byl pantheista ...“, že „zbožnil člověka („Nobati“, č. 7, D. Delendi), že „člověk podle Feuerbacha je tím, co jí a že prý z toho Marx učinit tento závěr: „Tudíž nejdůležitější a nejpřednější je hospodářské postavení ...“ („Nobati“, č. 6, Š. G.)

     Samozřejmě, že o pantheismu Feuerbachově, o jeho zbožnění člověka a o jiných podobných jeho omylech nikdo nepochybuje. Naopak, Marx a Engels první odhalili chyby Feuerbachovy; to však anarchistům nevadí, aby neuznali za nutné znovu „odhalovat“ již odhalené omyly. Proč? Patrně proto, že střílejíce na Feuerbacha chtějí nepřímo trefit materialistickou teorii Marxovu u Engelsovu. Když se ovšem podíváme na věc bez zaujatosti, jistě najdeme u Feuerbacha vedle nesprávných myšlenek i správné, jak to bývá v dějinách s mnohými učenci. Přesto však anarchisté pokračují ve svých „odhaleních“..

     Říkáme ještě jednou, že podobnými úskoky nedokáží nic než svou vlastní nevědomost.

     Je zajímavé, že (jak uvidíme dále) anarchisté si usmyslili kritizovat materialistickou teorii podle toho, co o ní slyšeli, a nemají o ní ani ponětí. Proto si často vzájemně odporují a jeden druhého vyvracejí, což ovšem staví naše „kritiky“ do směšné situace. Tak na příklad, po slechneme-li pana Čerkezišviliho, dovíme se, že Marx a Engels nenáviděli monistický materialismus, že jejich materialismus je vulgární, a ne monistický.

     „Ona významná nauka přírodozpytců s jejím evolučním systémem, s transformismem a monistickým materialismem, kterou tak mocně nenávidí Engels... se vyhýbala dialektice“ atd. („Nobati“, č. 4, V. Čerkezišviii.)

     Podle toho přírodovědecký materialismus, který se líbí Čerkezišvilímu a který „nenáviděl“ Engels, byl monistickým materialismem, a tudíž si zasluhuje uznání, kdežto materialismus. Marxův a Engelsův není monistický, pročež pochopitelně nezasluhuje uznání.

     Naproti tomu anarchista říká, že materialismus Marxův a Engelsův je monistický, a proto má být zavržen.

     „Historická koncepce Marxova je Hegelovým atavismem. Monistický materialismus absolutního objektivismu vůbec a ekonomický monismus Marxův zvláště jsou nemožné ve své podstatě a mylné v teorii. . . Monistický materialismus je špatně zahaleným dualismem a kompromisem mezi metafysikou a vědou („Nobati“, č. 6, Š. G.)

     Podle toho je monistický materialismus nepřijatelný, Marx a Engels nejsou jeho nepřáteli, ale naopak, sami jsou monistickými materialisty, a proto je nutno monistický materialismus odmítnout.

     Jeden tak a druhý onak! Teď se vyznej, kdo má pravdu: první nebo druhý! Sami se mezi sebou ještě nedohodli o přednostech či nedostatcích Marxova materialismu, sami ještě nepochopili, je-li monistický nebo ne, sami ještě nevědí, co je přijatelnější: zda vulgární nebo monistický materialismus - a již nás ohlušují svým chvastounstvím; hleďte, jak jsme rozdrtili marxismus!

     Nu ovšem, budou-li se páni anarchisté i nadále tak horlivě potírat mezi sebou, jistojistě bude patřit budoucnost anarchistům…

     Neméně komický je fakt, že někteří „slovutní“ anarchisté přes svou „slovutnost“ neznají ještě ani různé vědecké směry. Oni, jak je vidět, nevědí, že věda zná různé druhy materialismu, že jsou mezi nimi velké rozdíly: na pří klad je tu vulgární materialismus, neuznávající význam ideální stránky a její působení na materiální stránku, ale je tu i tak zvaný monistický materialismus — materialistická teorie Marxova — která vědecky zkoumá vzájemný poměr ideální a materiální stránky. Anarchisté však směšují tyto různé druhy materialismu, nevidí ani zřejmé rozdíly mezi nimi a přitom s notným sebevědomím prohlašuji: my obrozujeme vědu!

     Tak na příklad P. Kropotkin ve svých „filosofických“ pracích sebevědomě prohlašuje, že komunistický anarchismus se opírá o „soudobou materialistickou filosofii“, přitom však ani slůvkem neobjasňuje, o jakou vlastně „materialistickou filosofii“ se komunistický anarchismus opírá: zda o vulgární, monistickou či nějakou jinou. Kropotkin zřejmě neví, že mezi různými materialistickými směry je hluboký rozpor, nechápe, že házet tyto směry do jednoho pytle neznamená „obrozování vědy“, nýbrž vystavování plné nevědomosti (Kropotkin, „Věda a anarchismus“ a také „Anarchie a její filosofie“) -

     Totéž je možno říci i o gruzínských žácích Kropotkinových. Slyšte:

     „Podle Engelse a též podle Kautského Marx prokázal lidstvu velkou službu tím, že. ..“ mezi jiným objevil „materialistickou koncepci. Je tomu tak? Myslíme, že nikoliv, neboť víme ...‚ že materialisty jsou všichni historikové. učenci a filosofové, kteří jsou toho názoru, že společenský mechanismus je uváděn do pohybu geografickými, klimaticky-tellurickými, kosmickými, anthropologickými a biologickými podmínkami“ (viz „Nobati“, č. 2).

     Z toho vyplývá, že mezi „materialismem“ Aristotelovým a Holbachovým nebo mezi „materialismem“ Marx a v a Moleschottovým není rozdíl! Tomu se říká kritika! A lidé s takovými vědomostmi chtějí obrodit vědu! Ne nadarmo se říká: „Běda, když peče koláče švec! …“

     Dále. Naší „slovutní“ anarchisté se kdesi doslechli, že Marxův materialismus je „teorií žaludku“, a vytýkají nám, marxistům;

     „Člověk, podle Feuerbacha, je tím, co jí. Tato formule magicky zapůsobila na Marxe a Engelse“, a proto prý Marx učinil závěr, že „nejdůležitějším a nejpřednějším je hospodářské postaveni, výrobní poměry“. Poté nás anarchisté filosoficky poučují: „Říci, že jediným prostředkem k tomuto cíli (společenskému životu) je jídlo a hospodářská výroba, bylo by omylem... Kdyby byla ideologie určována monisticky, tj. převážně jídlem a hospodářským postavením — pak někteří žrouti by byli geniové“ (,‚No bati“, č. 6, Š. G.).

     Hle, jak snadno lze vyvrátit materialismus Marxův a Engelsův. Stačí zaslechnout od některé studentské husičky klepy o Marxovi a Engelsovi, stačí tyto pouliční klepy s filosofickým pathosem opakovat na stránkách „Nobati“ — a hned se staneš slavným „kritikem“ marxismu!

     Povězte však, pánové: kde, kdy, na které planetě a který Marx řekl, že „jídlo určuje ideologii“? Proč jste neuvedli jedinou větu, jediné slovo z Marxových spisů na důkaz svého tvrzení? Marx sice říkal, že hospodářské postavení lidí určuje jejich vědomí, jejich ideologii — ale kdo vám řekl, že jídlo a hospodářské postavení je jedno a totéž? Což nevíte, že fysiologický jev, jakým je na příklad proces jídla, se v základě liší od sociologického jevu, jakým je na příklad hospodářské postavení lidí? Směšování těchto dvou různých jevů se může prominout, řekněme, nějaké studentce, ale jak se mohlo stát, že vy, „vyhlazovatelé sociální demokracie“ a „obrozovatelé vědy“, tak bezstarostně opakujete omyl studentek?

     Jak by mohlo jídlo určovat společenskou ideologii? Jen se zamyslete nad vlastními slovy: jídlo, jeho forma se nemění, odedávna lidé jedli, žvýkali a zažívali stejně jako dnes, kdežto ideologie se stále mění. Ideologie antická, feudální, buržoasní, proletářská, takové jsou, prosím, formy ideologie. Což je možné, aby to, co se nemění, určovalo to, co se stále mění?

     Dále. Podle názoru anarchistů Marxův materialismus „je vlastně paralelismus…“ nebo ještě: „monistický materialismus je špatně zastřeným dualismem a kompromisem mezi metafysikou a vědou „Marx upadá do dualismu proto, že líčí výrobní poměry jako materiálno, kdež to lidské tužby a vůli — jako ilusi a utopii, která nemá význam, třebaže existuje“ (viz „Nobati“, č. 6, Š. G.).

     Předně, monistický materialismus Marxův nemá nic společného s nesmyslným paralelismem. S hlediska tohoto materialismu materiální stránka, obsah, nutně předchází ideální stránce, formě. Paralelismus však odmítá tento názor a rozhodně prohlašuje, že ani materiální, ani ideální stránka nepředchází jedna druhou, že obě se vyvíjejí souběžně, paralelně.

     Za druhé. I kdyby vskutku „Marx líčil výrobní poměry jako materiálno, kdežto lidské tužby a vůli jako — ilusi a utopii nemající význam“ — znamenalo by to, že je Marx dualista? Dualista, jak známo, připisuje stejný význam ideální i materiální stránce jako dvěma protichůdným zásadám. Jestliže však, podle vašich slov, Marx staví výše materiální stránku a na druhé straně nepřikládá význam ideální stránce jako „utopii“ — odkudpak jste tedy, páni „kritici“, vylovili Marxův dualismus?

     Za třetí. Jaká může být souvislost mezi materialistickým monismem a dualismem, když i dítě ví, že monismus vychází z jediného principu — z přírody nebo bytí — majícího materiální a ideální formu, kdežto dualismus vychází ze dvou principů — z materiálního a ideálního, které se podle dualismu vzájemně popírají?

     Za čtvrté. Kdypak Marx „líčil lidské tužby a vůli jako utopii a ilusi“? Marx sice vysvětloval „lidské tužby a vůli“ hospodářským vývojem, a když tužby některých kabinetních mudrců neodpovídaly hospodářské situaci, nazýval je utopickými. Znamená to však, že podle Marxova názoru jsou všechny lidské tužby utopické? Což i tohle je třeba vysvětlovat? Což jste nečetli Marxova slova, že „lidstvo si staví vždy jen takové úkoly, které může vyřešit“ (viz předmluvu k dílu „Ke kritice politické ekonomie‘) ‚ tj. zhruba řečeno: lidstvo nesleduje utopické cíle. Je zřejmé, že náš „kritik“ buď nerozumí tomu, o čem mluví, nebo úmyslně zkrucuje fakta.

     Za páté. Kdo vám řekl, že podle Marxe a Engelse „lidské tužby a vůle nemají význam“? Proč neuvádíte, kde to řekli? Cožpak Marx nemluví v „18. brumairu Ludvíka Bonaparta“, v „Třídních bojích ve Francii“, v „Občanské válce ve Francii“ a v jiných podobných brožurách o významu „tužeb a vůle“? Proč se tedy Marx snažil v socialistickém duchu rozvinout „vůli a tužby“ proletářů, proč vedl propagandu mezi nimi, jestliže nepřikládal význam „tužbám a vůli“? Nebo o čem to mluví Engels ve svých známých statích z let 1891—1894, ne-li o „významu vůle a tužeb“? Podle Marxova názoru sice „vůle a tužby“ lidí čerpají svůj obsah z hospodářských poměrů, ale znamená to snad, že nemají vliv na vývoj hospodářských poměrů? Je anarchistům tak těžké strávit tuto prostou myšlenku?

     Ještě jedno „obvinění“ pánů anarchistů: „nelze si představit formu bez obsahu …“ pročež nelze říci, že „forma následuje za obsahem (opožďuje se za obsahem. K.) . . ‚ ony ‚existují současně. - .‘ ‚Jinak je monismus absurdem‘“ (viz „Nobati“, č. 1, Š. G.).

     Náš „učenec“ se opět trochu popletl. Že obsah je nemyslitelný bez formy — to je pravda. Ale je pravda i to, že existující forma nikdy plně neodpovídá existujícímu obsahu: forma zůstává pozadu za obsahem, nový obsah vždy do jisté míry podržuje starou formu, a proto mezi starou formou a novým obsahem vždy existuje konflikt. Právě na tomto podkladě vznikají revoluce a v tom se projevuje, mezi jiným, revoluční duch materialismu Marxova. „Slovutní“ anarchisté to však nepochopili, ovšem vlastní vinou, a ne vinou materialistické teorie.

     Takové jsou názory anarchistů na materialistickou teorii Marxovu a Engelsovu, možno-li to vůbec nazvat názory.

III

PROLETÁŘSKÝ SOCIALISMUS

     Nyní jsme obeznámeni s teoretickým učením Marxovým: s jeho metodou i s jeho teorií.

     K jakým praktickým závěrům nás zavazuje toto učení?

     Jaká je spojitost mezi dialektickým materialismem a proletářským socialismem?

     Dialektická metoda říká, že důsledně pokroková, schopna rozbít otrocké jho může být jen ta třída, která je každým dnem na vzestupu, která jde vždy kupředu a vytrvale bojuje za lepší zítřek. Vidíme, že jedinou třídou, která je stále na vzestupu, vždy jde vpřed a bojuje o zítřek, je městský a venkovský proletariát. Tudíž, musíme sloužit proletariátu a v něj skládal své naděje.

     To je první praktický závěr z teoretického učení Marxova.

     Není však sloužit jako sloužit. Proletariátu „slouží i Bernstein, když mu káže, aby zapomněl na socialismus. Proletariátu „slouží“ i Kropotkin, když mu navrhuje „socialismus“ rozptýlených komun, zbavený široké průmyslové base. Proletariátu slouží i Karel Marx, když ho volá k proletářskému socialismu, opírajícímu se o širokou basi moderního velkoprůmyslu.

     Jak postupovat, aby naše práce byla prospěšná proletariátu? Jak sloužit proletariátu? -

     Materialistická teorie říká, že ten či onen ideál může prokázat proletariátu bezprostřední užitek jen v tom případě, neodporuje-li tento ideál hospodářskému rozvoji země, odpovídá-li plně požadavkům tohoto rozvoje. Hospodářský rozvoj kapitalistického řádu ukazuje, že výroba dnes nabývá společenského rázu, že společenský ráz výroby je v základním protikladu s nynějším kapitalistickým vlastnictvím, tudíž naším hlavním úkolem je napomáhat zničení kapitalistického vlastnictví a nastolení socialistického vlastnictví. To znamená, že učení Bernsteinovo, které nám doporučuje, abychom zapomněli na socialismus, je v hlubokém rozporu s požadavky hospodářského rozvoje a může být proletariátu jen na škodu.

     Hospodářský rozvoj kapitalistického řádu ukazuje dále, že soudobá výroba se každým dnem rozšiřuje, nemůže se vměstnat do hranic jednotlivých měst a gubernii, ustavičně láme tyto hranice a rozlévá se po území celého státu — to znamená, že musíme vítat rozšíření výroby a .považovat za základnu budoucího socialismu ne jednotlivá města a obce, nýbrž veškeré a nedílné území celého státu, jež v budoucnu se bude ovšem stále více rozšiřovat. A to znamená, že Kropotkinovo učení, které chce uzavřít příští socialismus do hranic jednotlivých měst a obcí, odporuje zájmům mocného rozšíření výroby a může být proletariátu jen na škodu.

     Bojovat za širý socialistický život jako za hlavní cíl — tak musíme sloužit proletariátu.

     To je druhý praktický závěr z teoretického učení Marxova.

     Je jasné, že proletářský socialismus je přímým závěrem z dialektického materialismu.

     Co je proletářský socialismus?

     Současný řád je kapitalistický. To znamená, že svět je rozdělen na dva protichůdné tábory, na tábor neveliké hrstky kapitalistů a na tábor většiny — proletářů. Proletáři pracují dnem i nocí, přesto však zůstávají chudí jako dříve. Kapitalisté nepracují, přesto však jsou bohatí. A není to proto, že by proletáři neměli dost rozumu, nebo že by kapitalisté byli geniální. Je to proto, že kapitalisté si přivlastňují plody práce proletářů, je to proto, že kapitalisté vykořisťují proletáře.

     Proč plody práce proletářů si přivlastňují právě kapitalisté, a ne sami proletáři? Proč kapitalisté vykořisťují proletáře, a ne proletáři kapitalisty?

     Je to proto, že kapitalistický řád spočívá na výrobě zboží: zde vše dostává formu zboží, všude vládne princip koupě a prodeje. Můžete tu koupit nejen spotřební předměty, nejen potraviny, ale i pracovní sílu lidí, jejich krev, jejich svědomí. To vše kapitalisté vědí, kupují pracovní sílu proletářů, najímají je do práce. A to znamená, že kapitalisté se stávají pány jejich pracovní síly, takto koupené. Proletáři tak ztrácejí právo na svou, takto prodanou pracovní sílu. To znamená, že vše, co vyrobí tato pracovní síla, nepatří již proletářům, patří výhradně kapitalistům a jde do jejich kapes. Možná, že pracovní síla, kterou jste prodali, vyrobí za den zboží za 100 rublů, ale do toho vám nic není a z toho vám nic nepatři, to je výlučně už věc kapitalistů a jejich vlastnictví — vy máte právo jen na svou denní mzdu, která vám snad stačí k ukojení nezbytných potřeb — jestli že ovšem budete žít skromně. Zkrátka: kapitalisté kupují pracovní sílu proletářů, najímají proletáře, a právě proto kapitalisté vykořisťují proletáře, a ne proletáři kapitalisty.

     Proč však právě kapitalisté kupují pracovní sílu proletářů? Proč kapitalisté mohou najímat proletáře a proč tomu není naopak?

     Proto, že hlavním pilířem kapitalistického řádu je soukromé vlastnictví výrobních nástrojů a prostředků. Proto že továrny, závody, půda a její přírodní bohatství, lesy, železnice, stroje a ostatní výrobní prostředky jsou soukromým vlastnictvím nevelké hrstky kapitalistů. Protože proletáři nemají nic z toho všeho. Proto kapitalisté najímají proletáře, aby uvedli v chod továrny a závody - jinak by jim výrobní nástroje a prostředky nenesly žádný zisk. Proto proletáři .prodávají svou pracovní sílu kapitalistům - jinak by umřeli hladem.

     To vše vrhá jasné světlo na celkový ráz kapitalistické výroby. Předně je samozřejmé, že kapitalistická výroba nemůže být jednotným a organisovaným celkem, neboť je rozdrobena na soukromé podniky jednotlivých kapitalistů. Za druhé je zřejmé, že přímým cílem této rozdrobené výroby není ukojení potřeb obyvatelstva, nýbrž výroba zboží na prodej s cílem rozmnožit zisky kapitalistů. Ale poněvadž zvyšování zisku je snahou každého kapitalisty, každý z nich se snaží vyrábět co nejvíc zboží, následkem čehož se trh rychle přeplňuje, ceny zboží klesají — a nastává všeobecná krize.

     A tak krize, nezaměstnanost, zastavování výroby, anarchie výroby atd. jsou přímým výsledkem neorganizovanosti soudobé kapitalistické výroby.

     Není-li ještě tento neorganizovaný společenský řád odstraněn, vzdoruje-li dosud houževnatě útokům proletariátu, pak je to především proto, poněvadž jej chrání kapitalistický stát, kapitalistická vláda.

     Takové jsou základy soudobé kapitalistické společnosti.

.

     Není pochyby, že budoucí společnost bude vybudována na zcela jiných základech.

     Společnost budoucnosti je společnost socialistická. To především znamená, že v ní nebude žádných tříd: nebude kapitalistů ani proletářů — tudíž nebude ani vykořisťování. Bude v ní jen kolektivně pracující lid.

     Společnost budoucnosti je společnost socialistická. To znamená mimo jiné i to, že v socialistické společnosti bude zároveň s vykořisťováním odstraněna výroba zboží a odpadne obchodování na trhu, proto v ní nebude kupců a prodavačů pracovní síly, najímatelů a najímaných — budou v ní jen svobodní lidé práce.

     Společnost budoucnosti je společnost socialistická. To znamená pak i to, že bude spolu s námezdní prací zrušeno veškeré soukromé vlastnictví výrobních nástrojů a prostředků, nebude v ní proletářských chudáků ani kapitalistických boháčů — budou v ní jen pracovníci, kolektivně vlastníci veškerou půdu s jejím nerostným bohatstvím, všechny lesy, továrny a závody, veškeré železnice atd.

     Jak vidíte, hlavním cílem této budoucí výroby bude bez prostřední uspokojení potřeb společnosti, a nikoli výroba zboží na prodej pro rozmnožení zisku kapitalistů. Za těchto podmínek nebude výroby pro trh, boje o zisk atd.

     Je rovněž samozřejmé i to, že i budoucí výroba bude socialisticky organisovaná výroba,      vysoce vyspělá, přihlížející k potřebám společnosti a bude vyrábět přesně tolik, kolik bude společnost potřebovat. Nebude tu již rozptýlené výroby, konkurence, krizí a nezaměstnanosti.

     Tam, kde není tříd, tam, kde není bohatých a chudých — tam není třeba ani státu, tam není třeba ani politické moci, která utlačuje chudé a hájí bohaté. Tudíž, v socialistické společnosti nebude politická moc nutná.

     Proto Karel Marx již r. 1846 pravil: „Dělnická třída zřídí postupem vývoje místo staré buržoasní společnosti takovou pospolitost, která vylučuje třídy i jejich protiklady; nebude již žádné politické moci ve vlastním slova smyslu. . .“ (viz „Bída filosofie“)

     Proto Engels říkal r. 1884: „Stát tu není od věčnosti. Byly společnosti, které se bez něho obešly, které o státu a státní moci neměly ani potuchy. Na jistém stupni hospodářského vývoje, který byl nutně spjat s rozštěpením společnosti na třídy, stal se stát..., nutností. Blížíme se nyní rychlými kroky k takovému stupni výroby, na kterém existence tříd nejenom přestala být nutností, nýbrž se stává přímou překážkou výroby. Třídy zaniknou stejně nevyhnutelně, jako v minulosti vznikly. S nimi nevyhnutelně zanikne i stát. Společnost, která zorganizuje nově výrobu na základě svobodné a rovné pospolitosti výrobců, uloží celou státní mašinérii tam, kam bude právem patřit: do musea starožitností, vedle kolovratu a bronzové sekery“ (viz „Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu“) .

     Přitom je samozřejmé, že k řízení obecných záležitostí, vedle místních orgánů, které budou soustřeďovat informace různého druhu, socialistická společnost bude potřebovat ústřední statistický orgán, který bude mít za úkol shromažďovat informace o potřebách celé společnosti a pak na podkladě nich rozdělovat práci všeho druhu. Nezbytné budou také konference, zvláště sjezdy, jejichž usnesení budou bezpodmínečně závazná do příštího sjezdu i pro soudruhy, kteří zůstali v menšině.

     Konečně je zřejmé, že svobodná a družná práce musí přinést stejně družné a plné uspokojení všech potřeb v budoucí socialistické společnosti. A to znamená: jestliže budoucí společnost bude žádat po každém svém členu právě tolik práce, kolik může dát, pak společnost zase má každému dát tolik produktů, kolik potřebuje. Každý podle svých schopnosti, každému podle jeho potřeb! — na tomto základě musí být vybudován budoucí kolektivistický řád. Ovšem v prvé fázi socialismu, kdy se budou zařazovat do nového života živly práci dosud nezvyklé, kdy také výrobní sily nebudou dostatečně rozvinuty a kdy bude ještě existovat „špinavá“ a „čistá“ práce — bude uskutečnění zásady „každému podle jeho potřeb“ nepochybně velmi ztíženo, a proto společnost bude nucena dočasně najít nějakou jinou, střední cestu. Ale je zřejmé i to, že až budoucí společnost přijde do svých kolejí, až přežitky kapitalismu budou vymýceny z kořene — jedinou zásadou, odpovídající socialistické společnosti, bude ona zásada, o níž jsme výše mluvili.

      Proto Marx r. 1875 pravil: „Ve vyšší fázi komunistické (tj. socialistické) společnosti, až jednotlivci již nebudou v zotročujícím područí dělby práce a až zmizí také protiklad mezi duševní a tělesnou prací; až práce nebude pouhým prostředkem k živobytí, nýbrž stane se sama první životní potřebou, až s všestranným rozvojem jednotlivců vzrostou i výrobní síly … teprve tenkrát bude moci být nadobro překročen úzký obzor měšťáckého práva a společnost bude moci napsat na své prapory: ‚Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb !‘ “ (viz „Kritika Gothajského programu“)

     Takový je vcelku obraz budoucí socialistické společnosti podle Marxovy teorie.

     Tohle vše je pěkné, ale je socialismus uskutečnitelný? Je možné, aby člověk dokázal vykořenit v sobě své „divoké návyky“?

     Nebo dále: je možno předpokládat, že postačí výrobní síly socialistické společnosti, aby každý mohl dostávat podle svých potřeb?

     Socialistická společnost předpokládá dostatečně vyvinuté výrobní síly a socialistické uvědomění lidí, jejich socialistickou výchovu. Rozvoji dnešních výrobních sil stojí v cestě dnešní kapitalistické vlastnictví, když však víme, že v budoucí společnosti kapitalistické vlastnictví zmizí, je samozřejmé, že výrobní síly desateronásobně vzrostou. Nezapomeňme, že v budoucí společnosti budou pracovat také statisíce dnešních darmošlapů i nezaměstnaní, čímž vyrostou řady pracujících a rozvoj výrobních sil půjde tak mocně vpřed. „Divoké“ city a názory lidí — ty nejsou vůbec tak věčné, jak si někteří lidé myslí: byla doba, doba prvobytného komunismu, kdy člověk neuznával soukromé vlastnictví; pak přišla doba individualistické výroby, kdy soukromé vlastnictví ovládlo city a myšlení lidí; nadchází nová doba, doba socialistické výroby — a co na tom bude divného, když city a myšlení lidí budou prodchnuty socialistickými tužbami? Cožpak bytí neurčuje „city“ a názory lidí?

     Kde však jsou důkazy o nevyhnutelném příchodu socialistického řádu? Musí za rozvojem soudobého kapitalismu nutně následovat socialismus? Nebo, jinak řečeno: Jak můžeme vědět, že proletářský socialismus Marxův není jen sladkým snem, fantasií? Kde jsou vědecké důkazy?

     Dějiny ukazují, že forma vlastnictví je přímo závislá na formě výroby, a mění-li se tedy forma výroby, dříve či později se nutně mění i forma vlastnictví. Byla doba, kdy vlastnictví mělo komunistický ráz, kdy lesy a pole, v nichž sídlili prvobytní lidé, patřily všem, a nikoli jednotlivcům. Proč tehdy existovalo komunistické vlastnictví? Proto, že výroba byla komunistická, práce byla pospolitá, kolektivní — všichni pracovali společně a nemohli se obejit jeden bez druhého. Přišla jiná doba, doba maloburžoasní výroby, kdy vlastnictví dostává individualistický (soukromý) ráz, kdy všechno, co člověk potřebuje (ovšem s výjimkou vzduchu, slunečního světla atd.), bylo prohlášeno za soukromé vlastnictví. Proč nastala tato změna? Protože výroba se stala individualistickou, každý začal pracovat pro sebe bez ohledu na celek. Nakonec přichází doba kapitalistické velkovýroby, kdy stovky a tisíce dělníků se shromažďují pod jednou střechou, v jedné továrně, kde společně pracují. Zde neuvidíte starou individualistickou práci, kdy každý dělal na svou pěst, zde každý dělník a všichni dělníci každé dílny jsou v práci těsně spjati jak se svými soudruhy v dílně, tak i s dělníky jiných dílen továrny. Stačí, aby některá dílna se zastavila, a dělníci celé továrny jsou bez práce. Jak vidíte, výrobní proces, práce již nabyla společenské povahy, je v ní už cosi socialistického. Něco podobného se odehrává nejen v jednotlivých závodech, ale v celých průmyslových odvětvích i mezi nimi: stačí, aby železničáři zahájili stávku, a celá výroba se ocitá v těžké situaci; stačí aby se zastavila těžba nafty a kamenného uhlí, a po krátké době se zastavují celé továrny a závody. Je tu jasné, že výrobní proces nabyl společenského, kolektivistického rázu. A protože společenské povaze výroby neodpovídá soukromá povaha přisvojování, proto že dnešní kolektivistická práce musí neodvratně vést ke kolektivnímu vlastnictví, je samozřejmé, že socialistický řád musí vystřídat kapitalismus se stejnou neodvratností, s jakou po noci přichází den.

     Tak zdůvodňují dějiny neodvratnost proletářského socialismu Marxova.

*

     Dějiny nám říkají, že ta třída nebo sociální skupina, která hraje hlavní úlohu ve společenské výrobě a plní hlavní funkce výroby, se časem nutně stává pánem této výroby. Byla doba matriarchátu, kdy ženy vládly nad výrobou. Jak to vysvětlit? V tehdejší výrobě, v primitivním zemědělství, ženy hrály ve výrobě hlavní úlohu, plnily nejdůležitější funkce, zatím co muži lovili zvěř po lesích. Přišla doba patriarchátu, kdy vládnoucí postavení ve výrobě přešlo do rukou mužů. Proč tato změna? Protože ve výrobě té doby, v dobytkářství, kde hlavními výrobními nástroji bylo kopí, laso, luk a šíp, hráli rozhodující úlohu muži ... Nastupuje doba kapitalistické velkovýroby, kdy začínají mít hlavní slovo ve výrobě proletáři, kdy všechny důležité výrobní funkce přecházejí do jejich rukou, kdy bez nich nemůže výroba existovat ani jediný den (vzpomeňme na všeobecné stávky), kdy kapitalisté jsou nejen zbyteční ve výrobě — ale jsou jí dokonce na překážku. A co z toho plyne? Znamená to, že buď musí úplně zaniknout veškerý společenský život, nebo se musí proletariát, dříve či později, stát pánem soudobé výroby, jediným jejím vlastníkem, jejím socialistickým vlastníkem.

     Nynější průmyslové krize, jež odzvánějí hranu kapitalistickému vlastnictví a rozhodně stavějí otázku: bud‘ kapitalismus, anebo socialismus, činí tento závěr úplně zřejmým, názorně odhalují parasitismus kapitalistů a neodvratnost vítězství socialismu.

     Tak ještě zdůvodňují dějiny neodvratnost proletářského socialismu Marxova.

     Proletářský socialismus je budován ne na sentimentálních citech, ne na abstraktní „spravedlnosti“, ne na lásce k proletariátu, nýbrž na výše uvedených vědeckých základech.

     Proto se také proletářský socialismus nazývá „vědeckým socialismem“.

     Engels již r. 1877 napsal: „Kdybychom neměli jiné jistoty o nastávajícím převratu dnešního způsobu rozdělování plodů práce... než vědomí, že tento způsob rozdělováni je nespravedlivý a že právo nakonec přece musí zvítězit, byli bychom na tom zle a mohli bychom dlouho čekat..

     Podstata věci spočívá v tom, že jak výrobní sily, vytvořené moderním kapitalistickým způsobem výroby, tak jím vytvořená soustava rozdělováni statků se dostaly do příkrého rozporu s oním způsobem výroby samým, a to v té míře, že musí nastat převrat způsobu výroby i rozdělování, jenž odstraní všechny třídní rozdíly, nemá-li celá novodobá společnost zahynout. V této hmatatelné hmotné skutečnosti ... a ne v nějaké představě nějakého pecivála o právu a neprávu, záleží jistota ve vítězství novodobého socialismu“ (viz „Anti-Dühring“).

     To ovšem neznamená, že když se kapitalismus rozkládá, je možno nastolit socialistický řád, kdykoli si zamaneme. Tak si to představují jenom anarchisté a jiní maloměšťáčtí ideologové. Socialistický ideál není ideálem všech tříd. Je to ideál pouze proletariátu a na jeho uskutečněni nemají přímý zájem všechny třídy, nýbrž jenom proletariát. A to znamená, že dokud proletariát tvoří nevelkou část společnosti, dotud je nastolení socialistického řádu nemožné. Zánik staré formy výroby, další přechod ke kapitalistické velkovýrobě a prolelarisace většiny společnosti — těchto podmínek je třeba k uskutečnění socialismu. Ale to ještě není vše. Většina společnosti může být již zproletarizována, avšak socialismus se přesto ještě nemusí uskutečnit. A to proto, že k uskutečnění socialismu je vedle toho všeho ještě nutné třídní uvědomění, jednota proletariátu a jeho schopnost řídit otěže vlastního osudu. K dosažení toho pak je nutná tzv. politická svoboda, tj. svoboda slova, tisku, stávek a odborových svazů, krátce, svoboda třídního boje. Politická svoboda není všude stejná. Proto proletariátu není lhostejné, v jakých podmínkách bude muset bojovat — zdali v podmínkách samovládného feudalismu (Rusko), konstituční monarchie (Německo), velkoburžoasní republiky (Francie) nebo v podmínkách demokratické republiky (které žádá sociální demokracie Ruska). Nejlépe a nejúplněji je politická svoboda zajištěna v demokratické republice, ovšem, pokud může být vůbec zajištěna za kapitalismu. Proto všichni stoupenci proletářského socialismu bojují za nastolení demokratické republiky jakožto nejlepšího „mostu“ k socialismu.

     Proto marxistický program se za dnešních podmínek dělí na maximální program, jehož cílem je socialismus, a minimální program, jehož smyslem je razit cestu k socialismu přes demokratickou republiku.

.

    Jak si má počínat proletariát, jakou cestu musí na stoupit, aby uvědoměle uskutečnil svůj program, aby svrhl kapitalismus a vybudoval socialismus?

     Odpověď je jasná: proletariát nemůže dosáhnout socialismu smírem s buržoasií — musí nastoupit cestu boje, musí to být boj třídní, boj všeho proletariátu proti celé buržoasii. Buď buržoasie a její kapitalismus, anebo proletariát a jeho socialismus. To musí být základem postupu proletariátu, jeho třídního boje.

     Třídní boj proletariátu má však rozmanité formy. Třídním bojem je na příklad stávka — ať je to stávka dílčí nebo všeobecná. Třídním bojem je nesporně bojkot, sabotáž. Třídním bojem jsou též manifestace, demonstrace, účast v zastupitelských orgánech aj. — ať je to již parlament, nebo orgány místní samosprávy. To vše jsou různé formy jednoho a téhož třídního boje. Nebudeme se zde zabývat tím, která z těchto forem má větši význam pro proletariát v jeho třídním boji. Je možno říci, že podle doby a okolností proletariát může nepochybně použít každé z nich jako prostředku, nutného k povznesení svého uvědomění a organisovanosti. A uvědomění a organisovanosti je proletariátu zapotřebí jako vzduchu. Nutno však také říci, že pro proletariát jsou všechny tyto formy boje pouze přípravnými prostředky, že žádná z těchto forem, sama o sobě, není rozhodujícím prostředkem kterým proletariát může zničit kapitalismus. Kapitalismus nelze zničit pouze všeobecnou stávkou: všeobecná stávka může jen připravit určité podmínky pro zničení kapitalismu. Je nemyslitelné, aby proletariát mohl svrhnout kapitalismus jen svou účastí v parlamentě: s pomocí parlamentarismu mohou být pouze připraveny některé podmínky pro svržení kapitalismu.

     Jaký je tedy rozhodující prostředek, jímž proletariát svrhne kapitalistický řád?

     Tímto prostředkem je socialistická revoluce.

     Stávky, bojkot, parlamentarismus, manifestace, demonstrace — všechny tyto formy boje jsou dobré jako prostředky, jež proletariát připravují k boji a organizují jej. Avšak žádný z těchto prostředků není s to odstranit dnešní nerovnost. Je nutno, aby všechny tyto prostředky vyústily v jeden hlavní a rozhodující prostředek, je nutno, aby se proletariát pozvedl a provedl rozhodný útok na buržoasii, aby do základu zničil kapitalismus. Takovým hlavním a rozhodujícím prostředkem je právě socialistická revoluce.

     Socialistickou revoluci nemůžeme považovat za nenadálý a bleskový úder, je to dlouhodobý boj proletářských mas, které zasazují buržoasii porážky a zmocňují se jejích posic. A protože vítězství proletariátu bude současně znamenat vládu proletariátu nad poraženou buržoasií, protože v okamžiku srážky tříd porážka jedné třídy znamená panství druhé — prvním stupněm socialistické revoluce bude politické panství proletariátu nad buržoasií.

     Socialistická diktatura proletariátu, dobytí moci proletariátem — tím musí začít socialistická revoluce.

     A to znamená, že dokud buržoasie není úplně poražena, dokud její bohatství nebude zkonfiskováno, musí mít proletariát nutně k disposici vojenskou moc, musí mít nutně svou „proletářskou gardu“, s jejíž pomocí odrazí kontrarevoluční útoky skomírající buržoasie, jak tomu bylo u pařížského proletariátu v době Komuny.

     Socialistická diktatura proletariátu je nutná k tomu, aby proletariát s její pomocí mohl vyvlastnit buržoasii, aby mohl veškeré buržoasii konfiskovat pudu, lesy, továrny a závody, stroje, železnice atd.

     Vyvlastnění buržoasie — to musí být cílem socialistické revoluce.

     To je hlavní a rozhodující prostředek, s jehož pomocí proletariát svrhne současný kapitalistický řád.

     Proto Karel Marx již r. 1847 říkal; „…Prvním krokem v dělnické revoluci je pozvednutí proletariátu na panující třídu.. . Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoasii veškerý kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou.., proletariátu zorganizovaného v panující třídu (viz „Komunistický manifest“).

     To je cesta, kterou musí jít proletariát, chce-li uskutečnit socialismus.

     Z této všeobecné zásady vyplývají též všechny ostatní názory o taktice. Stávky, bojkot, demonstrace a parlamentarismus mají význam jen potud, pokud posilují organisaci proletariátu, pokud podporují upevnění a rozšíření jeho organisace k provedení socialistické revoluce.

*

     Pro uskutečnění socialismu je tedy nutná socialistická revoluce, a socialistická revoluce musí začít diktaturou proletariátu, tj. proletariát se musí chopit politické moci, aby mohl vyvlastnit buržoasii.

     K tomu všemu je však nutno organisovat proletariát, sjednotit jej, vytvořit silné proletářské organisace a zajistit jejich stálý růst.

     Jaké formy musí mít organisace proletariátu?

     Nejrozšířenějšími a masovými organisacemi jsou odborové svazy a dělnická družstva (hlavně výrobně-spotřebitelská družstva). Účelem odborových organisací je bojovat (hlavně) proti průmyslovému kapitálu za zlepšeni postavení dělníků v rámci soudobého kapitalismu. Účelem družstev je bojovat (hlavně) proti obchodnímu kapitálu za zvětšení spotřeby dělníků snížením cen nejpotřebnějšího zboží, ovšem též v rámci kapitalismu. Jak odborové svazy, tak i družstva proletariát nevyhnutelně potřebuje jako prostředky organisující proletářskou masu. Proto s hlediska proletářského socialismu Marxova a Engelsova musí se proletariát chopit obou těchto forem organisace, upevňovat je a posilovat — pokud to dovolují, politické okolnosti.

     Avšak pouhé odborové svazy a družstva nemohou uspokojit organisační potřeby bojujícího proletariátu. A to proto, poněvadž zmíněné organisace nemohou překročit rámec kapitalismu, neboť jejich cílem je zlepšení situace dělníků v rámci kapitalismu. Dělníci však chtějí úplné osvobození od kapitalistického otroctví, chtějí rozbít kapitalismus, nechtějí zůstat zakleti v jeho hranicích. Je zde tedy potřebí takové organisace, která seskupí kolem sebe uvědomělé živly dělníků všech oborů, přemění proletariát v uvědomělou třídu a za svůj hlavní cíl bude považovat zničení kapitalistického řádu a přípravu socialistické revoluce.

     Takovou organisací je sociálně demokratická strana proletariátu.

     Tato strana musí být třídní stranou, zcela nezávislou na druhých stranách — poněvadž je stranou třídy proletářů, kteří se mohou osvobodit pouze vlastníma rukama.

     Tato strana musí být revoluční stranou — protože osvobodit dělníky je možné jen revoluční cestou, cestou socialistické revoluce.

     Tato strana musí být internacionální stranou, jejíž brány musí být otevřeny všem uvědomělým proletářům - poněvadž osvobození dělníků není otázkou nacionální, nýbrž sociální, otázkou, jež má stejný význam jak pro gruzínského, tak i pro ruského proletáře, jakož i pro proletáře jiných národností.

     Z toho je zřejmé, že čím pevněji se semknou proletáři různých národů, čím důkladněji budou zničeny nacionální přehrady mezi nimi — tím silnější bude strana proletariátu, tím více bude usnadněno organisování proletariátu v jednolitou třídu.

     Proto je nutno, pokud je to možné, uskutečnit v proletářských organisacích zásadu centralismu oproti federalistické rozdrobenosti — ať už jde o organisace strany, odborů nebo družstev.

     Je zřejmé i to, že všechny tyto organisace musí být budovány na demokratickém základě, pokud ovšem tomu nebudou stát v cestě nějaké politické a jiné okolnosti.

     Jaký má být vzájemný poměr mezi stranou a družstvy nebo odborovými organisacemi? Mají být družstva a odbory stranické nebo nestranické? Odpověď na tuto otázku je závislá na tom, kde a za jakých okolností vede proletariát svůj boj. V každém případě je nesporné, že odbory i družstva se rozvíjejí tím lépe, čím družnější vztah mají k socialistické straně proletariátu. A to proto, že obě tyto hospodářské organisace, nejsou-li opřeny o silnou socialistickou stranu, nezřídka upadají, odsunují do pozadí celkové třídní zájmy pro úzce profesionální zájmy, a tím velmi škodí proletariátu. Proto je nutno ve všech případech zajistit ideově politický vliv strany na odborové svazy a družstva. Jen za této podmínky se zmíněné organisace stanou onou socialistickou školou, která organisuje proletariát, rozptýlený na jednotlivé skupiny, v uvědomělou třídu.

     Takové jsou vcelku charakteristické rysy proletářského socialismu Marxova a Engelsova.

*

     Jak pohlížejí na proletářský socialismus anarchisté?

     Především je třeba vědět, že proletářský socialismus není pouhým filosofickým učením. Je to učení proletářských mas, jejich vlajka, učení, kterého si váží a před nímž se „sklánějí“ proletáři celého světa. To znamená, že Marx a Engels nejsou jen zakladateli nějaké filosofické „školy“ — jsou to živí vůdcové živého proletářského hnutí, jež roste a sílí každým dnem. Ten, kdo bojuje proti tomuto učení, kdo je chce „vyvrátit“, musí toto vše mít dobře na paměti, neboť jinak si darmo rozbije hlavu v nerovném boji. To dobře vědí páni anarchisté. Proto se v boji proti Marxovi a Engelsovi chápou zcela neobyčejné, svým způsobem nové zbraně.

     Jaká je ta nová zbraň? Jsou to snad nové výzkumy o kapitalistické výrobě? Je to vyvrácení Marxova „Kapitálu“? Ovšemže ne! Nebo snad páni anarchisté, vyzbrojeni „novými fakty“ a „induktivní“ metodou „vědecky“ vyvracejí „evangelium“ sociální demokracie — Marxův a Engelsův „Komunistický manifest“? Také ne! Jaký je tedy ten jejich zázračný prostředek?

     Je to — obvinění Marxe a Engelse z „literární krádeže“! Co tomu řeknete: Prý Marx a Engels nic vlastního nevytvořili, vědecký socialismus je výmysl, a to proto, že Marxův a Engelsův „Komunistický manifest“ je od začátku do konce „ukraden“ z „Manifestu“ Viktora Considéranta. Je to sice náramně komické, nicméně „nesrovnatelný vůdce“ anarchistů V. Čerkczišvili nám vypráví tuto zábavnou historii s takovým sebevědomím a jakýsi Pierre Ramus, tento lehkomyslný „apoštol“ Čerkezišviliho, i naši domorodí anarchisté tak horlivě papouškují tento „objev“, že je nutno alespoň krátce se nad ním pozastavit.

     Poslechněte si Čerkezišviliho: „Celá teoretická část ‚Komunistického manifestu‘, jmenovitě první a druhá hlava…, je vzata od V. Considéranta. Tudíž Marxův a Engelsův ‚Manifest‘ — tato bible legální revoluční demokracie — je pouze neobratnou parafrázi ‚Manifestu‘ V. Considérantova. Marx a Engels si přisvojili nejen obsah ‚Manifestu‘ Considérantova, ale též … si vypůjčili i jednotlivé titulky“ (viz sborník statí čerkezišviliho, Ramuse a Labrioly, vydaný německy pod názvem „Původ Komunistického manifestu“, str. 10).

     Totéž opakuje druhý anarchista, P. Ramus:

     „Lze rozhodně říci, že jejich (Marxův a Engelsův) hlavní spis (,Komunistický manifest‘) je prostě krádež (plagiát)‚ nestydatá krádež, avšak jeho autoři jej neopsali doslova, jako si počínají obyčejní zloději, nýbrž ukradli jen myšlenky a teorie (viz tamtéž, str. 4).

     Totéž opakují i naši anarchisté v „Nobati“, „Muša“ „Chma“ atd.

     Tedy vědecký socialismus a jeho teoretické základy byly „ukradeny“ z „Manifestu“ Considérantova.

     Má toto tvrzení vůbec nějaký podklad?

     Kdo je V. Considérant?

     Kdo je Karel Marx?

     V. Considérant, zemřelý r. 1893, byl žákem utopisty Fouriera a zůstal nenapravitelným utopistou, který spatřoval „spásu Francie“ v usmíření tříd.

     Karel Marx, zemřelý r. 1883, byl materialistou, nepřítelem utopistů, který záruku osvobození lidstva spatřoval v rozvoji výrobních sil a v boji tříd.

     Co mají oba společného?

     Teoretickou základnou vědeckého socialismu je materialistická teorie Marxova-Engelsova. Padle této teorie je vývoj života společnosti plně závislý na vývoji výrobních sil. Jestliže po statkářsko-nevolnickém řádu přišel buržoasní řád, pak příčinou toho byla skutečnost, že rozvoj výrobních sil si vynutil vznik buržoasního řádu. A dále: jestliže po současném buržoasním řádu nutně přijde socialistický řád, pak je to proto, že to vyžaduje rozvoj novodobých výrobních sil. Z toho vyplývá historická nutnost zničení kapitalismu a nastolení socialismu. Z toho též vyplývá marxistická poučka, že své ideály musíme hledat v historii vývoje výrobních sil, a nikoli v hlavách lidí.

     Takový je teoretický základ „Komunistického manifestu“ Marxova-Engelsova (viz „Komunistický manifest“, hlava I. a II.).

     Říká něco podobného „Demokratický manifest“ V. Considéranta? Zastává Considérant materialistické hledisko?

     Tvrdíme, že ani Čerkezišvili, ani Ramus, ani naši „nobatisté“ nemohou uvést z „Demokratického manifestu“ Considérantova ani jediný projev, ani jediné slovo, které by potvrzovalo, že Considérant byl materialista a že evoluci života společnosti zakládal na rozvoji výrobních sil. Naproti tomu velmi dobře víme, že Considérant je znám v dějinách socialismu jako idealista-utopista (viz Paul Louis, „Dějiny socialismu ve Francii“).

     Co tedy vede tyto podivné „kritiky“ k prázdnému žvaněni, proč se pouštějí do kritiky Marxe a Engelse, nejsou-li sto ani odlišit idealismus od materialismu? Snad snaha, aby lidi rozesmáli?..

     Taktickou basí vědeckého socialismu je učení o nesmiřitelném třídním boji, neboť to je nejlepší zbraň v rukou proletariátu. Třídní boj proletariátu je onou zbraní, s jejíž pomocí proletariát dobude politickou moc a pak vyvlastní buržoasii a nastolí socialismus.

     Taková je taktická base vědeckého socialismu, který je vyložen v Marx-Engelsově „Manifestu“.

     Říká se něco podobného v ‚Demokratickém manifestu“ Considérantově? Uznává Considérant třídní boj za nejlepší nástroj v rukou proletariátu?

     Jak je vidět ze statí Čerkezišviliho a Ramuse (viz výše uvedený sborník), v „Manifestu“ Considérantově o tom není ani slova — o třídním boji se v něm mluví jen jako o politováníhodném faktu. Pokud jde o třídní boj jako o prostředek k zničení kapitalismu, tu o něm říká Considérant ve svém „Manifestu“ toto:

     „Kapitál, práce a nadání — to jsou tři základní prvky výroby, tři zdroje bohatství, tři kola průmyslového mechanismu … Tři třídy, jež je představují, mají ‚společné zájmy‘; jejich úkolem je přimět stroje, aby pracovaly pro kapitalisty a lid.... Mají před sebou.... vznešený cíl sjednotit všechny třídy v jednotě národa (viz brožuru K. Kautského „Komunistický manifest-plagiát“, str. 14, kde se uvádí toto místo z „Manifestu“ Considérantova).

     Všechny třídy, spojte se! — takové je heslo, které vyhlašuje V. Considérant ve svém „Demokratickém manifestu“.

     Co má společného tato taktika usmíření tříd s Marx Engelsovou taktikou nesmiřitelného třídního boje? Marx a Engels jasně volají: proletáři všech zemí, spojte se proti všem antiproletářským třídám!

     Přirozeně, že to není nic společného!

     Jaké to tedy hlouposti melou tihle páni Čerkezišvili a jejich lehkovážní přitakavači! Myslí si, že jsme nebožtíci? Myslí si, že nedovedeme zatočit s jejich hloupými výmysly?

     Nakonec je zajímavá ještě jedna okolnost. V. Considérant žil až do r. 1893. Svůj „Demokratický manifest“ vydal roku 1843. Ke konci r. 1847 Marx a Engels napsali svůj „Komunistický manifest“. Od té doby „Manifest“ Marxův a Engelsův vyšel mnohokrát ve všech evropských jazycích. Je všeobecně známo, že Marx a Engels svým „Manifestem“ vytvořili epochu. Přesto nikde, ani jedinkrát Considérant, ani jeho přátelé za života Marxova a Engelsova neřekli, že Marx a Engels ukradli „socialismus“ z „Manifestu“ Considérantova. Nezdá se ti to podivné, čtenáři?

     Co tedy ponouká tyto „induktivní“ hochštaplery... tyto, s odpuštěním „učence“, aby vykládali nesmysly? Za koho mluví? Což znají „Manifest“ Considérantův lépe než jeho autor? Nebo snad mají za to, že V. Considérant a jeho stoupenci nečetli „Komunistický manifest“?

     Avšak dosti o tom... Dosti o tom, neboť i sami anarchisté neberou vážně donquijotské tažení Ramusovo a Čerkezišvitiho: neslavný konec tohoto směšného tažení je příliš očividný, než aby stál za větší pozornost...

     Přejdeme k podstatě kritiky.

*

     Anarchisté trpí jedním neduhem: velmi rádi „kritizují“ strany svých protivníků, nenamáhají se však ani trochu, aby tyto strany poznali. Viděli jsme, že takto si vedli, když „kritizovali“ dialektickou metodu a materialistickou teorii sociálních demokratů (viz hlava I. a II.). Stejně si počínají, když jde o teorii vědeckého socialismu sociálních demokratů.

     Vezměme třeba takový fakt. Každý ví, že mezi esery a sociálními demokraty jsou zásadní rozdíly. Kdo by nevěděl, že eseři popírají marxismus, materialistickou teorii marxismu, jeho dialektickou metodu, jeho program, třídní boj — zatím co sociální demokraté se plně opírají o marxismus. Pro toho, kdo aspoň slyšel něco zvonit o polemice mezi časopisem „Revolucionnaja Rossija“ (orgán eserů) a „Jiskrou“ (orgán sociálních demokratů) ‚ je tento zásadní rozdíl něčím očividným. Co potom říci o takových „kriticích“, kteří nevidí tento rozdíl a křičí, že prý jak eseři, tak i sociální demokraté jsou marxisty? Tak například anarchisté tvrdí, že oba orgány, „Revolucionnaja Rossija“ i „Jiskra“, jsou marxistické orgány (viz sborník anarchistů „Chlěb i volja“ (Chléb a svoboda), str. 202).

     Takhle „znají“ anarchisté zásady sociální demokracie) Z toho už můžete vidět, jak důkladná je jejich „vědecká kritika“ …

     Podívejte se i na tuto „kritiku“.

     Hlavní „obžaloba“ anarchistů vůči sociálním demokratům tkví v tom, že neuznávají sociální demokraty za skutečné socialisty. Říkají nám, že nejsme socialisty, že jsme nepřáteli socialismu.

     Hle, co o tom píše Kropotkin: „…Dospíváme k jiným závěrům než většina ekonomistů. .. sociálně demokratické školy... My. . . dospíváme k volnému komunismu, zatím co většina socialistů (rozuměj i sociálních demokratů. Autor) dospívá k státnímu kapitalismu a kolektivismu“ (viz Kropotkin, „Současná věda a anarchismus“, str. 74-75).

     V čem pak spočívá „státní kapitalismus“ a „kolektivismus“ sociálních demokratů?

     Hle, co o tom píše Kropotkin; „Němečtí socialisté říkají, že všechna nakupená bohatství musí být soustředěna v rukou státu, který je dá dělnickým sdružením, organisuje výrobu i směnu a bude bdít nad životem a prací společnosti“ (viz Kropotkin, „Buřičovy řeči“, str. 64).

     A dále: „Ve svých projektech... kolektivisté dělají.. . dvojnásobnou chybu. Chtějí zničit kapitalistický řád a přitom zachovávají dvě instituce, jež jsou základem tohoto řádu; zastupitelská vláda a námezdní práce“ („Dobytí chleba“, str. 148). Kolektivismus, jak známo… zachovává …námezdní práci. Toliko... zastupitelská vláda.... staví se na místo hospodáře…“ Zástupci této vlády „ponechávají si právo používat v zájmu všech nadhodnoty, plynoucí z výroby. Mimo to v tomto systému stanoví diferenci. . . mezi prací dělníka a prací člověka školeného: práce nádeníka, podle názoru kolektivisty, je práce prostá, zatím co řemeslník, inženýr, učenec a p. dělají to, co Marx nazývá prací složitou, a mají právo na vyšší mzdu“ (tam též, str. 52). Podle toho dělníci budou dostával potřebné výrobky ne podle potřeby, nýbrž „úměrně podle služeb prokázaných společnosti“ (tamtéž, str. 157).

     Totéž, pouze s větším sebevědomím, opakují i gruzínští anarchisté, mezi nimiž zvlášť vyniká svou domýšlivostí pan Báton, který píše:

     „Co je to kolektivismus sociálních demokratů? Kolektivismus, či správněji řečeno, státní kapitalismus, spočívá na tomto principu; každý má pracovat tolik, kolik chce, nebo tolik, kolik mu určí stát, při čemž dostává ve formě odměny hodnotu své práce ve zboží…“ Tudíž zde „je nutné zákonodárné shromáždění.... je nutná (i) výkonná moc, tj. ministři, úředníci všeho druhu, četníci a špioni, možná i vojsko, bude-li příliš mnoho nespokojených“ („Nobati“, č. 5, str. 68—69).

     To je první „obvinění“ pánů anarchistů, vznesené proti sociální demokracii.

*

     A tak z úvah anarchistů vyplývá, že:

1. Podle názoru sociálních demokratů socialistická společnost je nemožná bez vlády, která jako hlavní hospodář bude najímat dělníky a musí mít „ministry..., četníky, špiony“. 2. V socialistické společnosti, podle míněni sociálních demokratů, nebude odstraněna dělba práce na „špinavou“ a „čistou“, nebude v ní uznávána zásada: „každému podle jeho potřeb“ — a bude zato uznávána jiná zásada: „každému podle jeho zásluh“.

     Na těchto dvou bodech je vybudováno anarchistické „obvinění“ proti sociální demokracii.

     Má toto „obvinění“, vržené pány anarchisty, nějaký podklad?

     My tvrdíme: vše, co v tomto případě říkají anarchisté, je buď plodem nedomyšlenosti, nebo hloupou pomluvou.

     Tu jsou fakta:

     Již r. 1846 Karel Marx napsal: „Dělnická třída zřídí postupem vývoje místo buržoasní společnosti takovou pospolitost, která vylučuje třídy i jejich protiklady; nebude již žádné politické moci ve vlastním slova smyslu (viz „Bída filosofie“).

     Rok nato tutéž myšlenku vyslovili Marx a Engels v „Komunistickém manifestu“ („Komunistický manifest“, hlava II).

     Roku 1877 Engels napsal: ‚První akt, v němž stát vystupuje jako skutečný představitel celé společnosti — zmocnění se výrobních prostředků ve jménu společnosti — je zároveň jeho posledním samostatným aktem jako státu. Zásah státní moci do společenských poměrů se stává zbytečným v jedné oblasti za druhou a sám sebou usíná... Stát se ‚neodstraňuje‘, ‚odumírá‘“ („Anti Dühring“).

     Roku 1884 týž Engels napsal: „Stát tu není od věčnosti. Byly společnosti, které se obešly bez něho, které o státu a státní moci neměly ani potuchy. Na jistém stupni hospodářského vývoje, který byl nutně spjat s rozštěpením společnosti na třídy, stal se stát . . . nutností. Blížíme se nyní rychlými kroky k takovému stupni výroby, na kterém existence tříd nejenom přestala být nutnosti, nýbrž se stává přímou překážkou výroby. Třídy zaniknou stejně nevyhnutelně, jako v minulosti vznikly. S nimi nevyhnutelně zanikne i stát. Společnost, která zorganizuje nově výrobu na základě svobodné a rovné pospolitosti výrobců, uloží celou státní mašinérii tam, kam bude právem patřit: do musea starožitností, vedle kolovratu a bronzové sekery“ (viz „Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu“).

     Totéž Engels opakuje r. 1891 (viz Úvod k „Občanské válce ve Francii“).

     Jak vidíte, podle názoru sociálních demokratů, socialistická společnost je taková společnost, ve které nebude místo pro tzv. stát, pro politickou moc s jejími ministry, gubernátory, četníky, policajty a vojáky. Poslední etapou existence státu bude údobí socialistické revoluce, kdy proletariát uchopí do svých rukou státní moc a vytvoří svou vlastní vládu (diktaturu) k definitivnímu potlačení buržoasie. Ale až buržoasie bude potlačena, až budou zrušeny třídy až se upevní socialismus, nebude žádné politické moci zapotřebí — a tzv. stát přejde jen do historie.

     Jak vidíte, zmíněné „obvinění“ anarchistů je pomluva bez jakéhokoli podkladu.

     Pokud jde o druhý bod „obvinění“, tu Karel Marx říká toto: „Ve vyšší fázi komunistické (tj. socialistické) společnosti, až jednotlivci již nebudou v zotročujícím područí dělby práce a až zmizí také protiklad mezi duševní a fysickou prací, až práce... se stane sama první životní potřebou, až s všestranným rozvojem jednotlivců vzrostou i výrobní síly. .. teprve tenkrát bude moci být nadobro překročen úzký obzor měšťáckého práva a společnost bude moci napsat na své prapory: ‚Každý podle svých schopnosti, každému podle jeho potřeb!‘“ („Kritika Gothajského programu“.)

     Jak vidíte, Marx je toho názoru, že vyšší fáze komunistické (tj. socialistické) společnosti je takový řád, v němž dělba práce na „špinavou“ a „čistou“ a protiklad mezi duševní a fysickou prací jsou nadobro odstraněny, veškerá práce je rovnocenná a ve společnosti vládne ryze komunistická zásada: od každého podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb. Zde není místa pro námezdní práci.

     Je jasné, že i toto „obvinění“ postrádá jakéhokoliv podkladu.

     Buď jedno, nebo druhé: buď páni anarchisté ani okem nespatřili výše uvedené práce Marxovy a Engelsovy a „kritizují“ podle doslechu, nebo znají uvedené práce Marxovy a Engelsovy, a pak tedy vědomě lžou.

     Takový je osud prvního „obvinění“.

*

     V druhém „obvinění“ anarchisté popírají revolučnost sociální demokracie. Páni anarchisté nám říkají: „Vy nejste revolucionáři, zavrhujete násilnou revoluci, chcete nastolit socialismus, toliko s pomocí hlasovacích lístků.“

     Poslechněte si: „…Sociální demokraté . . . rádi deklamují na téma ‚revoluce‘, ‚revoluční hoj‘, boj se zbraní v rukou‘. . . Když však je ze své prosté duše poprosíte o zbraně, podají vám slavnostně hlasovací lístek…“ Ujišťují, že „jedině účelná taktika, slušící revolucionářům, je mírumilovný a legální parlamentarismus, přísahající věrnost kapitalismu, vládnoucí moci a celému současnému buržoasnímu řádu“ (viz sborník ‚Chlěb i volja (Chleba a svoboda) str. 21, 22 až 23).

     Totéž říkají gruzínští anarchisté, a to se rozumí, s ještě větší domýšlivostí. Tak třeba Bálon píše: „Celá sociální demokracie . . . veřejně prohlašuje, že boj s pomocí pušky a zbraní je buržoasní metoda revoluce, a že jen s pomocí hlasovacích lístků, jen s pomocí všeobecných voleb mohou se strany zmocnit vlády a pak cestou parlamentní většiny a zákonodárství přetvořit společnost‘ (viz „Uchvácení státní moci“, str. 3—4).

     Tak mluví páni anarchisté o marxistech.

     Má toto „obvinění“ nějaký podklad?

     Prohlašujeme, že anarchisté i zde ukazují svou nevědomost a klepařskou vášeň.

     Tu jsou fakta.

     Karel Marx a Bedřich Engels již na konci roku 1847 napsali: „Komunisté mají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů může být dosaženo jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se třesou panující třídy před komunistickou revolucí! Proletáři nemají v ni co ztratit, leč své okovy. Dobýt mohou celého světa. Proletáři všech zemí, spojte se!“ (Viz „Manifest komunistické strany“. V některých legálních vydáních bylo v překladu vynecháno několik slov.)

     Roku 1850 Karel Marx, očekávaje nové bojové vystoupení v Německu, napsal tehdejším německým soudruhům:

     „Zbraně a střelivo nesmí být pod žádnou záminkou odevzdány…, dělníci musí... ‚ se zorganizovat jako samostatná proletářská garda, s velitelem a generálním štábem. A toto „musí mít na paměti během nadcházejícího povstání i po něm“ (viz „Proces v Kolíně nad Rýnem“. Marxovo provolání ke komunistům)

     V letech 1851—1852 Karel Marx a Bedřich Engels napsali: „…Jakmile jednou povstání vypuklo, je třeba jednat s největší rozhodností a přejít do útoku. Obrana je smrt každého ozbrojeného povstání.. . Snaž se nepřítele překvapit, dokud je jeho vojsko rozptýleno; je třeba dosahovat každodenně nových, třeba i sebemenších úspěchů.. . Donuť nepřítele k ústupu, dokud nezískal čas soustředit proti tobě svá vojska. Krátce, jednej tak, jak učil Danton, jeden z největších dosud známých mistrů revoluční taktiky: odvaha, odvaha a ještě jednou odvaha“ („Revoluce a kontrarevoluce v Německu“).

     Máme za to, že se tu nemluví jen o „hlasovacích lístcích“.

     Konečně, vzpomeňte na dějiny Pařížské komuny, vzpomeňte, jak mírumilovně jednala Komuna, když se spokojila s vítězstvím v Paříži a vzdala se útoku na Versailles, na toto hnízdo kontrarevoluce. Co myslíte, že tehdy říkal Marx? Volal Pařížany k volbám? Schvaloval bezstarostnost pařížských dělníků (celá Paříž byla v rukou dělníků), schvaloval jejich velkomyslnost k poraženým versailleským? Poslyšte Marxe: „Jakou pružnost, jakou historickou iniciativu, jakou obětavost mají tito Pařížané! Po šestiměsíčním hladovění..., povstali tváří v tvář pruským bodákům.... V dějinách není podobného příkladu, podobné velikosti! Podlehnou-li, bude to jen vina jejich ‚dobromyslnosti‘. Měli ihned táhnout na Versailles, když nejprve Vinoy a potom reakcionářská část pařížské Národní gardy sama vyklidila pole. Pravý okamžik byl promeškán pro skrupule svědomí. Nechtěli zahájit občanskou válku, jako by zlomyslný zmetek Thiers již nebyl zahájil občanskou válku svým pokusem o odzbrojení Paříže!“ („Dopisy Kugelmannovi“)

     Tak myslili a jednali Karel Marx a Bedřich Engels.

     Tak myslí a jednají sociální demokraté.

     Anarchisté však vedou pořád svou: Marxe, Engelse a jejich stoupence zajímají jen hlasovací lístky, nechtějí uznat násilné revoluční akce!

     Jak vidíte, toto „obvinění“ je také pomluva, odhalující, že anarchisté nevědí nic o podstatě marxismu.

     Takový je osud druhého „obvinění“.

*

     Třetí „obvinění“ anarchistů tkví v tom, že popírají lidový ráz sociální demokracie, líčí sociální demokraty jako byrokraty a tvrdí, že sociálně demokratický plán diktatury proletariátu znamená smrt pro revoluci, a poněvadž sociální demokraté chtějí takovou diktaturu, ve skutečnosti chtějí nastolit nikoli diktaturu proletariátu, nýbrž svou vlastní diktaturu nad proletariátem.

     Slyšte p. Kropotkina: „My, anarchisté, jsme vynesli definitivní rozsudek nad diktaturou.... My víme, že každá diktatura, ať by byly její záměry sebepoctivější, má za následek smrt revoluce. My víme. . . že myšlenka diktatury není nic jiného než škodlivý produkt vládního fetišismu, který. . ‚ vždy se snažil zvěčnit otroctví“ (viz Kropotkin, „Řeči buřičovy“, str. 131). Sociální demokraté chtějí nejen revoluční diktaturu, nýbrž jsou „přívrženci diktatury nad proletariátem.... O dělníky se zajímají jen proto, že jsou ukázněnou armádou v jejich rukou… Sociální demokracie se snaží s pomocí proletariátu uchvátit do svých rukou státní mašinérii“ (viz „Chlěb i volja“ Chléb a svoboda ‚ str. 62, 63).

     Totéž říkají gruzínští anarchisté: „Diktatura proletariátu v přímém smyslu je zcela nemožná, ježto stoupenci diktatury jsou pro myšlenku státu a jejich diktatura nebude svobodnou činnosti všeho proletariátu, nýbrž postavením do čela společnosti téže zastupitelské moci, která existuje i dnes“ (viz Báton: „Uchvácení státní moci“, str. 45). Sociální demokraté jsou pro diktaturu ne proto, aby napomáhali osvobozeni proletariátu, ale proto, aby svou vládou nastolili nové otroctví“ (viz „Nobati“, č. 1, str. 5, Báton).

     To je třetí „obvinění“ vznášené pány anarchisty.

     Není třeba mnoho námahy k demaskování této další pomluvy anarchistů, vypočtené na oklamání čtenářů.

     Nebudeme se zde zabývat hluboce mylným názorem Kropotkinovým, že každá diktatura znamená smrt revoluce. O tom si pohovoříme později, až budeme mluvit o taktice anarchistů. Nyní se chceme stručně zabývat jen samotným „obviněním“.

     Již koncem r. 1847 Karel Marx a Bedřich Engels říkali, že k tomu, aby proletariát nastolil socialismus, musí dobýt politickou diktaturu, aby s pomocí této diktatury odrazil kontrarevoluční útoky buržoasie a odňal jí výrobní prostředky; že tato diktatura musí být diktaturou ne několika osob, ale diktaturou všeho proletariátu jako třídy: „Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoasii veškerý kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou. . . proletariátu zorganizovaného v panující třídu (viz „Komunistický manifest“).

     To znamená: diktatura proletariátu bude diktaturou celé proletářské třídy nad buržoasií, a nikoliv panstvím několika osob nad proletariátem.

     Pak Marx a Engels opakuji stejnou myšlenku téměř ve všech svých spisech, na př. v „18. brumairu Ludvíka Bonaparta“, v „Třídních bojích ve Francii“, v „Občanské válce ve Francii“, v „Revoluci a kontrarevoluci v Německu“, v „Anti-Dühringovi“ a v jiných svých dílech.

     Ale to není vše. K ujasnění toho, jak Marx a Engels chápali diktaturu proletariátu, za jak dalece uskutečnitelnou považovali tuto diktaturu, k tomu všemu je velmi nutno znát jejich vztah k Pařížské komuně. Jde o to, že proti diktatuře proletariátu jsou námitky nejen mezi anarchisty, ale i mezi maloměšťáky, včetně různých těch řezníků a hospodských — mezi těmi, jež Marx a Engels nazývali šosáky. Hle, co říká Engels o diktatuře proletariátu, když se obrací k těmto šosákům: „V poslední době německý šosák znovu začíná pociťovat pověrečnou hrůzu při slovech: diktatura proletariátu. Chcete vědět, vážení pánové, co je to diktatura? Pohleďte na Pařížskou komunu. To byla diktatura proletariátu“ (viz „Občanská válka ve Francii“. Engelsův Úvod) .

     Jak vidíte, Engels si představoval diktaturu proletariátu tak, jak vypadala Pařížská komuna.

     Je jasné, že každý, kdo chce vědět, jak si marxisté představují diktaturu proletariátu, musí se seznámit s Pařížskou komunou. Obraťme se i my k Pařížské komuně. Ukáže-li se, že Pařížská komuna byla vskutku diktaturou jednotlivců nad proletariátem — pak pryč s marxismem, pryč s diktaturou proletariátu! Poznáme-li však, že Pařížská komuna byla ve skutečnosti diktaturou proletariátu nad buržoasií, pak . . . pak se od plic vysmějeme anarchistickým klevetníkům, kterým v boji proti marxistům ne zbývá nic jiného než vymýšlet pomluvy.

     Historie Pařížské komuny má dvě údobí: první, kdy v Paříži vládl „Ústřední výbor“, a druhou, kdy po uplynutí plných mocí „Ústředního výboru“ byla správa předána právě zvolené Komuně. Co byl „Ústřední výbor“, kdo v něm zasedal? Máme před sebou „Dějiny Pařížské komuny“ od Arthura Arnoulda, které, podle jeho slov, stručně odpovídají na tuto otázku. V samém počátku boje kolem 300.000 pařížských dělníků, zorganizovaných v roty a prapory, si zvolilo ze svého středu delegáty. Tak vznikl „Ústřední výbor“.

     „Všichni tito občané (členové ‚Ústředního výboru‘), zvolení v dílčích volbách svých rot nebo praporů — říká Arnould — byli známi jen těm nevelkým skupinám, jejichž delegáty byli. Kdo jsou tito lidé, jací jsou a co chtějí dělat?“ Byla to „anonymní vláda, skládající se téměř výlučně z prostých dělníků a drobných úředníků, jejichž jména ze tří čtvrtin nebyla známa mimo okruh jejich ulice nebo kanceláře . . . Tradice byla porušena. Stalo se cosi nevídaného na světě. Ve výboru nebyl ani jediný příslušník vládnoucích tříd. Vzplanula revoluce, kterou nezastupoval ani advokát, ani poslanec, ani novinář či generál. Místo nich tu je rudokop z Creusotu, knihař, kuchař atd.“ („Dějiny Pařížské komuny“).

     Arthur Arnould pokračuje: „Jsme bezejmenné orgány — prohlašovali členové ‚Ústředního výboru‘ — poslušný nástroj v rukou napadeného lidu. . . jsme. . . služebníky vůle lidu, jsme tu, abychom byli jeho echem, abychom mu dali vítězství. Lid chce Komunu a my zůstaneme, abychom provedli volby Komuny. Nic více a nic méně. Tito diktátoři nešli výš ani níž, než chtěl dav. Cítilo se, že žijí s davem, v něm, jím, že se s ním ustavičně radí, že mu naslouchají a tlumočí to, co slyší, snažíce se toliko v stručné formě vyjádřit mínění 300.000 lidí.“ (Tamtéž)

     Tak si počínala Pařížská komuna v prvním období své existence.

     Taková byla Pařížská komuna.

     Taková je diktatura proletariátu.

     Přejděme nyní k druhému údobí Komuny, kdy na místo „Ústředního výboru“ nastoupila Komuna. Když se Arnould zmiňuje o těchto dvou údobích, jež trvala dva měsíce, nadšeně volá, že to byla skutečná diktatura lidu.

     Slyšte: „Velkolepá podívaná, jakou byl tento lid po dva měsíce, dává nám sílu a naději. . . do budoucnosti. Po dobu těchto dvou měsíců byla v Paříži opravdová diktatura, dokonalá a nepopiratelná diktatura, nikoli jednoho člověka, nýbrž všeho Lidu — jediného pána situace.. . Tato diktatura trvala přes dva měsíce, od 18. března do 22. května 1871 … Svou podstatou Komuna byla pouze morální mocí a neměla jiné materiální síly kromě všeobecné sympatie … občanů, lid se ‚stal vládcem, jediným vládcem, sám vytvořil svou policii a magistrátní úřady (tamtéž, str. 242, 244).

     Tak charakterizuje Pařížskou komunu člen Komuny, aktivní účastník jejích bojů, Arthur Arnauld.

     Stejně charakterizuje Pařížskou komuna jiný její člen a také její aktivní účastník Lissagaray (viz jeho knihu „Dějiny Pařížské komuny“).

     Lid jako „jediný vládce“, „ne diktatura jednoho člověka, nýbrž diktatura všeho lidu“ — taková byla Pařížská komuna.

     „Pohleďte na Pařížskou komunu. To byla diktatura proletariát“, volal Engels na vědomí šosákům.

     Nyní víme, jak vypadá diktatura proletariátu podle představ Manových a Engelsových.

     Jak vidíte, diktatura proletariátu, Pařížská komuna a marxismus, které stále „kritizují“, jsou pro pány anarchisty tím, co pro nás — španělská vesnice!

     Je jasné, že diktatura může být dvojího druhu. Je diktatura menšiny, diktatura nevelké skupiny, diktatura Trepovů a Ignatěvů, namířená proti lidu. V čele takové diktatury je obyčejně kamarila, která rozhoduje, tajně se usnáší a stahuje smyčku na krku většině lidu.

     Marxisté jsou nepřáteli takové diktatury a bojují proti takové diktatuře mnohem úporněji a obětavěji než naši anarchističtí křiklouni.

     Je však i jiná diktatura, diktatura proletářské většiny, diktatura masy, namířená proti buržoasii, proti menšině. Zde stojí v čele diktatury masa, zde není místa pro kamarilu ani pro tajná rozhodování, zde se dělá vše otevřeně, na ulici, na táborech lidu — a to proto, že je to diktatura ulice, masy, diktatura namířená proti všem utiskovatelům.

     Pro takovou diktaturu jsou marxisté „oběma rukama“ - a to proto, že taková diktatura je velkolepý počátek veliké socialistické revoluce.

     Páni anarchisté si popletli tyto dvě vzájemně si odporující diktatury, a proto se octli v směšné situaci: bojují ne proti marxismu, ale proti vlastní fantasii, potýkají se ne s Marxem a Engelsem, ale s větrnými mlýny, jak to kdysi dělal Don Quijote blahé paměti.

     Takový je osud třetího „obviněni“.

(Pokračování následuje.)

* Pokračováni v tisku nevyšlo, protože v polovině r. 1907 byl J. V. Stalin povolán Ústředním výborem strany ke stranické práci do Baku, kde byl po několika měsících zatčen; poznámky k posledním kapitolám jeho práce „Anarchismus nebo socialismus?“ se ztratily při policejní prohlídce. (Pozn. red.)

Časopisy „Achali Droeba“ (Nová doba), č. 5, 6, 7 a 8; 11., 18., 25. prosince 1906 a 1. ledna 1907; „Čvetni Cchovreba“ (Náš život), č. 3, 5, 8, 9; 21., 23., 27. a 28. února 1907; „Dro“ (Doba), č. 21, 22, 23 a 26; 4., 5., 6. a 10. dubna 1907 Podpis: Ko... Původní znění gruzínsky

V sebraných spisech českého vydání ve svazku 1. na stranách 274 – 339